od používateľa mikim » 07 Okt 2017, 17:10
lery napísal:Dogma (z lat. dogma < gr. dógma < gr. dokeúein, dokein = mieniť) je v širšom zmysle nespochybniteľný autoritatívny názor, výpoveď či zásada. V užšom zmysle je to záväzná, normatívna výpoveď v oblasti viery. Dogmy sú najčastejšie cirkevné alebo všeobecne náboženské. Dôkazy, analýzy ani tradície nemajú žiaden vplyv na platnosť dogmy, lebo dogma nie je vecou logiky, ale vecou viery.
Co o dogmě píšou římští katolíci, opis pár odstavců...
Dějiny slova dogma
Nový zákon zná sice slovo dogma, ale nepoužívá je v dnešním teologickém smyslu. Dogma znamená v Písmu buď císařský nebo královský edikt (L 21.1., Sk 17.7, Žd 11.23), židovského zákona (Ef 2.15, Ko 2.14) nebo disciplinární usnesení apoštolského koncilu (Sk 6.14, srv. 15.22,28). Z usnesení apoštolského koncilu nelze tedy bezprostředně odvozovat vzor pozdějších dogmatických rozhodnutí církevních koncilů, neboť tenkrát nebyla vyhlášena žádná formulace vyznání, nýbrž objasňovala se otázka praktického soužití křesťanů ze židovství a křesťanů z pohanství, i když to rovněž úzce souviselo s otázkami víry.v Pro charakter tohoto usnesení je příznačné, že později zcela vylo z praxe. Nešlo tedy o neomylné dogmatické rozhodnutí v dnešním smyslu.
Přesto je Lukášova zpráva nepřímo významná pro novozákonní zdůvodnění dogmatických rozhodnutí církve. Odkazuje nás k prapůvodnímu rozhodování v apoštolské církvi, které bylo pro bytí a jednotu církve konstitutivní. Církev vzniká teprve za předpokladu, že Izrael zavrhl Mesiáše. Na místo Izraele, ale naroubovány na jeho dědictví (Ř 9-11), nastoupily různé národy a jejich povolání ke spáse. Církev je dodatečně naplněná svatební síň (Mt. 22.1-14). V jednotlivostech lze dnes stěží uvést na společného jmenovatele texty Pavlových epištol, Skutků apoštolských a to, co vyplývá pro nejstarší dobu z analýzy dějin formy a synoptiků, vždyť vývoj zajisté probíhal různě rychle a ubíral se různými cestami. Tolik lze však zjistit, že církev teprve pomalu a v mnoha napětích na základě konkrétních zkušeností byla tlačena na cestu svého poslání k pohanům, a že v tom viděla rozhodnutí učiněné v Duchu svatém (Sk 10 a 15, Ga 1). Toto prapůvodní rozhodnutí pro církev tvořenou Židy a pohany, rozhodnutí o vztahu zákona a evangelia ukazuje, že k církvi patří plnomocné rozhodování v Duchu svatém, a tím i dogma. Církev nespočívá jen na slovu historického Ježíše, ale právě tak na svobodě Ducha. Duch církve se přitom nejeví jako protiinstituční moment, nýbrž jako základ instituce – ovšem tak, že instituce a dogma se nesmějí chápat staticky jako princip, ale jako událost, která zůstává otevřená a stále se otevírá pr vždy nové dějiny církve.
Je to koncepce plnomocného rozhodování, jež je vzdáleno každé lidské svévoli, a může se uskutečňovat výhradně v poslušnosti Duchu, přičemž však zůstává otevřené vzhledem k budoucnosti – a s předpokladem něčeho takového se v řeckém slově „dogma“ v žádném případě nesetkáváme. Proto nás sotva překvapí, že nejstarší církevní Otcové byli ke slovu dogma nanejvýš zdrženliví. Jeho původní řecký význam mu propůjčil jistý subjektivní moment (Marcellus z Ancyry :Fragm.86). Muselo se proto zpočátku zdát zcela nevhodné pro vyjádření víry církve. Jeho základní význam by se dal nejlépe opsat slovem „mínění“. Mohlo označovat nejspíš mínění, rozhodnutí, názor či výnos nějakého vládce nebo učení některé filozofické školy. Je proto příznačné, že termín dogma nehraje na žádném z koncilů před 1. Vatikánským (1869-1870) roli, která by stála za zmínku. První Nicejský ekumenický koncil (325) mluví o dogmatech pouze ve smyslu disciplinárních příkazů (D127, srv. Can. Apost. 33, Lev Veliký, Ep.64), kdežto pro své Vyznání víry používá pojmů ekthesis (výklad) a pistis (víra). Na římském synodě v Lateráně (649) se setkáváme pouze s výrazem haereseos dogma (bludné učení, D520). Teprve od osmého století se objevuje pojem dogma na provinciálních synodách v souvislosti s učením víry. Ale ještě Tridentský koncil (1545-1563) se dotýká tohoto pojmu jen mimochodem (D1505, 1825). Tomuto zjištění odpovídá historicko-teologická změna v používání pojmu dogma. Připraveno Josephem Flaviem a Filonem objevuje se u nejstarších církevních Otců, v Didaché (11,3), v 1. Klementově listu (27,5), u Ignáce Antiochijského (Magn. 13,1) a u Barnabáše (1.6, 9.7, 10.1,9) ve významu příkazů a etických pokynů Kristových. Teprve apologetové vstoupili do diskuse s lidovou filosofií své doby. Snažili se křesťanství prokázat jako pravé náboženství (vera religio) a jako učení Kristovo (philosophia Christi). Tak přejali pojem dogma, který v tehdejší filosofii znamenal mínění určité školy (hairesis). Pravá dogmata byla pro ně názory Kristových žáků, zakotvených ve víře. Používání tohoto výrazu bylo připraveno Justinem (Apol. 44,1), poprvé se objevuje u Taciána (Or 27,1), Athenagora (Suppl. 3, 11,1), Diogéna (5,3), a pak často u Klementa Alexandrijského (Strom. 7.16, 104.1), Origena (Princ. 4.1, C.Cel. 1.7, 3.39, 2.4, 3.76, 5.22) a Eusebia (Hist. Eccl. 1.3,12, 1.4,4, 3.26, 4, 5.22.2, Dem. Evang. 3.3.18).
Bylo by však ukvapené, kdybychom předpokládali, že řečtí Otcové rozuměli pojmu dogma už v našem dnešním smyslu. Když ohlédneme od toho, že toto slovo velmi často slouží k označení heretických školských mínění (Irenej, Adv. Haer 2.97), používá je Eusebius často pro synodální usnesení, která byla učiněná v souvislosti se sporem o platnost křtu heretiků (Hist. Eccl.7, 5,5, srv.5,23.2, 6.43.2). Zde se už rýsuje vývoj církve k právní společnosti, podmíněný konstatinovským obratem. Cyril Jeruzalémský (Cat. 4.2), cyril Alexandrijský (In Jo 21.25) a Řehoř Nyssenský (Ep 64) označují sice jako dogma nauku víry na rozdíl od nauky mravní, ale Origenes dává jasně najevo, že tuto nauku víry nechápe ještě ve smyslu nauky církve. Mluví spíše o učení božím (Dogmata Theku, In Mt 12,23). Basil, který po Origenovi snad nejvíce ovlivnil terminologii řecké církve, dal pojmu dogma tak změněný význam, že je nám dnes úplně cizí. Basil totiž používá pro veřejnou a definovanou církevní nauku pojem kérygma, zatímco dogma pro něho znamenají písemně nezachycenou, utajovanou mysterijní tradici církve (De spir. Sancto 66). Tím tento pojem přiřazuje základnímu mystickému tónu, který určuje podstatu východní církve. Proto je ve východní církvi dogma až do dneška co nejúžeji spjato s liturgií. W. Elert ukázal, že ve staré církvi spadalo do sféry dogmatu jen to, co spadalo současně i do sféry liturgie. „pro ortodoxii platí dokonalá shoda mezi liturgií (lex orandi) a teologií (lex credendi). Teologie přijímá z liturgie svůj životní impuls a sama opět slouží slavení mystéria. Toto sblížení, ba splynutí teologie a kultu neznamená žádnou mlhavou nejasnost nebo rezignaci na závazné normy.V liturgii se teologické slovo rozrznívá. Logos se mění v hymnus. Jeho uchopitelnost je přímo kritériem jeho pravosti. „ liturgie je modleným dogmatem a teologie naopak doxologií“.
V západní teologii nenašlo slovo dogma dlouho vůbec žádné použití. Nenacházíme je v teologickém smyslu ani u Tertuliána a Cypriána, ani u klasických velkých církevních Otců Ambrože, Augustina, Lva Velikého či Řehoře Velikého. Teprve generace církevních Otců, která poprvé získala přístup k východní tradici, Jeroným a Rufin, převzala také pojem dogma v teologicky relevantním smyslu. Velkou roli však hrál tento pojem teprve u pozdějšího odpůrce Augustinova, Vincence Lerinského (zemř. 450) a jeho současníka Gennadia (zemř. 492), který dokonce napsal knihu s názvem De ecclesiasticis dogmatibus. Protože se ve středověku tradovalo, že tento spis napsal Augustin nebo slavný Izidor Sevillský, prostředkující mezi patristikou a scholastikou mohl mít významný vliv na mistry scholastiky. Petr Lombardský, Tomáš Akvinský a Bonaventura tento spis znali. Naproti tomu však zůstalo později tak důležité dílko Vincence Lerinského – Commonitorium (Teologická rukověť) – po celý středověk prakticky neznámé.
Atd.
Stojíme tedy před zprvu překvapující skutečností, že tak ústřední pojem, jakým je pro dnešní myšlení v katolické církvi pojem dogmatu, se užívá v teologii teprve od 18. století a teprve od 19. století v oficiální mluvě církve v dnes běžném smyslu. Dále zjišťujeme, že se tento termín objevil ve zcela určité situaci, a to nejdříve za účelem vymezení vůči protestantismu, pak na 1. Vatikánském koncilu k odražení nitrocírkevních racionalistických proudů a konečně v době modernistického vření. Tento pojem, jak se mu dnes rozumí, zdaleka nevstřebal všechny prvky, které s ním byly v církevní tradici spojeny. Není tomu tedy tak, že by pojem dogmatu teprve dodatečně pojmově vyjasňoval pochopení nějaké skutečnosti, která by tu od počátku víceméně implicitně existovala, nejprve v řádu života a praxe a teprve později označena pojmem dogma.
(Walter Kasper, Dogma pod Božím slovem, str. 33-40, zkráceno)
Je tedy asi příznačné a zcela důsledné, že dodnes neexistuje žádný úřední seznam církevních dogmat. Ten totiž není ani historicky, ani teologicky možný. …Dokonce není ani úředně stanoveno, kolik bylo ekumenických koncilů. Z těchto důvodů nelze také zodpovědět často naivně kladenou otázku, kolik je vlastně dogmat. (tamtéž str. 41)
Církevní Vyznání víry, jehož další explikaci představují dogmata, je „trestí božské zjevené pravdy (J.E.Kuhn Katholische Dogmatik)
Vyznání víry a dogmata nejsou však identická s naukou církve, která představuje spíše objektivního ducha, „jenž si stále nově tvoří svůj výraz a projevuje se podle existujících potřeb v nejrůznějších směrech, zachovává si však přitom svou totožnost. (J.E.Kuhn Katholische Dogmatik).(tamtéž str. 43)
Své oprávnění má jak onen široký celostní pojem dogmatu, tak i pojem novější, úzký. Úzký pojem dogmatu uchovává pozoruhodný prostor svobody v církvi. Oprávněně proto vyžaduje Codex iuris canonici, že se závazný učitelský výrok církve nesmí předpokládat, ale v každém případě musí být přísně dokázán (can. 1323, par. 3, srv. Can. 19). Presumpce se tedy týká svobody. Tím vytváří tento pojem dogmatu prostor pro naukovou pluralitu v církvi a umožňuje další rozvoj nauky. Na druhé straně v sobě skrývá nebezpečí, že bude chtít víru sevřít zpředmětňujícím způsobem do vět a ty pak izolovat od celku víry.Zde spočívá význam staršího širšího pojmu dogmatu, který vypovídá, že objektivní víru nelze oddělit od subjektivního věření. To zároveň znamená, že dogma nelze izolovat od jeho živého pochopení a od současného přisvojení a recepce, jíž se mu v církvi dostává. Obsah víry je vždy víc než formulovaná věta. (tamtéž str. 43).
V JEŽÍŠI Kristu jako ve slovu, které se stalo tělem, se boží slovo a čin konečně staly definitivní jednotou. (tamtéž str. 59).
Pravda není něco, co je nějak skryto pod věcmi nebo za věcmi a co lze nalézt tak, že pronikneme do jejich hloubky, do jejich nitra. Pravda je tím, co se ukáže v budoucnosti,(tamtéž str.62)
Písmo a tradice jsou podle koncilu pouze svědectvím a ochranou „k potvrzení dogmat“ (testimonia et presidia „in confirmandis dogmatibus“, D 1505). Konečný text tedy tvrdí, že pouze živé, Duchem svatým naplněné evangelium má ustavující sílu v církvi. Písmo a tradice slouží pouze jako jako potvrzení (confirmatio). Nesmějí se tedy ani biblisticky, ani tradicionalisticky vyvrhovat ze své výhradně služebné funkce. (tamtéž str. 79)
Biblické myšlení jako takové vlastně vůbec neexistuje. Zvěst evangelia je vyjadřena pomocí jazyka a představ hebrejského myšlení. Vskutku také pozdní spisy Starého a Nového Zákona už hledaly a uskutečňovaly setkání s řeckým myšlením. (tamtéž str. 87)
Vztah mezi Písmem a dogmatem je proto stále otevřeným dějinným procesem. Víra očekává, že dogma lze v tomto procesu verifikovat Písmem, protože sama ví o kristově příslibu církvi (tamtéž str. 102).
Dnes už není zjevně možné poměřovat dogma tou či onou skupinou biblických knih nebo dokonce tím nebo oním místem v Písmu. Taková biblicistická metoda nestačí ani k dogmatickému důkazu z Písma, ani k popření dogmatu.(tamtéž str.103)
Dogma je způsob, jak se v církvi dosvědčuje evangelium o eschatologickém Kristově přicházení. Určité dogma znamená, že se předběžně děje Kristova pravda, která se definitivně naplní eschatologickou budoucností.(tamtéž str. 108).
Dogma slouží v různých dobách různým způsobem životu církve a dosvědčování evangelia (tamtéž str. 115).
Dogma je svědectvím o evangeliu a evangelium nelze nikdy poznat mimo dogma. Avšak evangelium a dogma nejsou ani dogmaticky totéž. Evangelium jako živá Kristova moc v jeho církvi a nad jeho církví prostřednictvím jeho živého slova je vždy bohatší a obsažnější než dogma. Proto se dogma musí prokazovat jako dosvědčení evangelia právě tím, že se ukazuje jeho schopnost integrovat nové aspekty evangelia, které nemusejí vždy nutně vyplývat z premis dosavadního dogmatu.
Vztah mezi evangeliem a dogmatem lze určit pouze dějinně, dogma je výsledkem dějinné zkušenosti církve ve styku s evangeliem, zkušenosti, k níž dochází prostřednictvím Písma a společenství církve. (tamtéž str. 119).
[quote="lery"]Dogma (z lat. dogma < gr. dógma < gr. dokeúein, dokein = mieniť) je v širšom zmysle nespochybniteľný autoritatívny názor, výpoveď či zásada. V užšom zmysle je to záväzná, normatívna výpoveď v oblasti viery. Dogmy sú najčastejšie cirkevné alebo všeobecne náboženské. Dôkazy, analýzy ani tradície nemajú žiaden vplyv na platnosť dogmy, lebo dogma nie je vecou logiky, ale vecou viery.[/quote]
Co o dogmě píšou římští katolíci, opis pár odstavců...
[b]Dějiny slova dogma[/b]
Nový zákon zná sice slovo dogma, ale nepoužívá je v dnešním teologickém smyslu. Dogma znamená v Písmu buď císařský nebo královský edikt (L 21.1., Sk 17.7, Žd 11.23), židovského zákona (Ef 2.15, Ko 2.14) nebo disciplinární usnesení apoštolského koncilu (Sk 6.14, srv. 15.22,28). Z usnesení apoštolského koncilu nelze tedy bezprostředně odvozovat vzor pozdějších dogmatických rozhodnutí církevních koncilů, neboť tenkrát nebyla vyhlášena žádná formulace vyznání, nýbrž objasňovala se otázka praktického soužití křesťanů ze židovství a křesťanů z pohanství, i když to rovněž úzce souviselo s otázkami víry.v Pro charakter tohoto usnesení je příznačné, že později zcela vylo z praxe. Nešlo tedy o neomylné dogmatické rozhodnutí v dnešním smyslu.
Přesto je Lukášova zpráva nepřímo významná pro novozákonní zdůvodnění dogmatických rozhodnutí církve. Odkazuje nás k prapůvodnímu rozhodování v apoštolské církvi, které bylo pro bytí a jednotu církve konstitutivní. Církev vzniká teprve za předpokladu, že Izrael zavrhl Mesiáše. Na místo Izraele, ale naroubovány na jeho dědictví (Ř 9-11), nastoupily různé národy a jejich povolání ke spáse. Církev je dodatečně naplněná svatební síň (Mt. 22.1-14). V jednotlivostech lze dnes stěží uvést na společného jmenovatele texty Pavlových epištol, Skutků apoštolských a to, co vyplývá pro nejstarší dobu z analýzy dějin formy a synoptiků, vždyť vývoj zajisté probíhal různě rychle a ubíral se různými cestami. Tolik lze však zjistit, že církev teprve pomalu a v mnoha napětích na základě konkrétních zkušeností byla tlačena na cestu svého poslání k pohanům, a že v tom viděla rozhodnutí učiněné v Duchu svatém (Sk 10 a 15, Ga 1). Toto prapůvodní rozhodnutí pro církev tvořenou Židy a pohany, rozhodnutí o vztahu zákona a evangelia ukazuje, že k církvi patří plnomocné rozhodování v Duchu svatém, a tím i dogma. Církev nespočívá jen na slovu historického Ježíše, ale právě tak na svobodě Ducha. Duch církve se přitom nejeví jako protiinstituční moment, nýbrž jako základ instituce – ovšem tak, že instituce a dogma se nesmějí chápat staticky jako princip, ale jako událost, která zůstává otevřená a stále se otevírá pr vždy nové dějiny církve.
Je to koncepce plnomocného rozhodování, jež je vzdáleno každé lidské svévoli, a může se uskutečňovat výhradně v poslušnosti Duchu, přičemž však zůstává otevřené vzhledem k budoucnosti – a s předpokladem něčeho takového se v řeckém slově „dogma“ v žádném případě nesetkáváme. Proto nás sotva překvapí, že nejstarší církevní Otcové byli ke slovu dogma nanejvýš zdrženliví. Jeho původní řecký význam mu propůjčil jistý subjektivní moment (Marcellus z Ancyry :Fragm.86). Muselo se proto zpočátku zdát zcela nevhodné pro vyjádření víry církve. Jeho základní význam by se dal nejlépe opsat slovem „mínění“. Mohlo označovat nejspíš mínění, rozhodnutí, názor či výnos nějakého vládce nebo učení některé filozofické školy. Je proto příznačné, že termín dogma nehraje na žádném z koncilů před 1. Vatikánským (1869-1870) roli, která by stála za zmínku. První Nicejský ekumenický koncil (325) mluví o dogmatech pouze ve smyslu disciplinárních příkazů (D127, srv. Can. Apost. 33, Lev Veliký, Ep.64), kdežto pro své Vyznání víry používá pojmů ekthesis (výklad) a pistis (víra). Na římském synodě v Lateráně (649) se setkáváme pouze s výrazem haereseos dogma (bludné učení, D520). Teprve od osmého století se objevuje pojem dogma na provinciálních synodách v souvislosti s učením víry. Ale ještě Tridentský koncil (1545-1563) se dotýká tohoto pojmu jen mimochodem (D1505, 1825). Tomuto zjištění odpovídá historicko-teologická změna v používání pojmu dogma. Připraveno Josephem Flaviem a Filonem objevuje se u nejstarších církevních Otců, v Didaché (11,3), v 1. Klementově listu (27,5), u Ignáce Antiochijského (Magn. 13,1) a u Barnabáše (1.6, 9.7, 10.1,9) ve významu příkazů a etických pokynů Kristových. Teprve apologetové vstoupili do diskuse s lidovou filosofií své doby. Snažili se křesťanství prokázat jako pravé náboženství (vera religio) a jako učení Kristovo (philosophia Christi). Tak přejali pojem dogma, který v tehdejší filosofii znamenal mínění určité školy (hairesis). Pravá dogmata byla pro ně názory Kristových žáků, zakotvených ve víře. Používání tohoto výrazu bylo připraveno Justinem (Apol. 44,1), poprvé se objevuje u Taciána (Or 27,1), Athenagora (Suppl. 3, 11,1), Diogéna (5,3), a pak často u Klementa Alexandrijského (Strom. 7.16, 104.1), Origena (Princ. 4.1, C.Cel. 1.7, 3.39, 2.4, 3.76, 5.22) a Eusebia (Hist. Eccl. 1.3,12, 1.4,4, 3.26, 4, 5.22.2, Dem. Evang. 3.3.18).
Bylo by však ukvapené, kdybychom předpokládali, že řečtí Otcové rozuměli pojmu dogma už v našem dnešním smyslu. Když ohlédneme od toho, že toto slovo velmi často slouží k označení heretických školských mínění (Irenej, Adv. Haer 2.97), používá je Eusebius často pro synodální usnesení, která byla učiněná v souvislosti se sporem o platnost křtu heretiků (Hist. Eccl.7, 5,5, srv.5,23.2, 6.43.2). Zde se už rýsuje vývoj církve k právní společnosti, podmíněný konstatinovským obratem. Cyril Jeruzalémský (Cat. 4.2), cyril Alexandrijský (In Jo 21.25) a Řehoř Nyssenský (Ep 64) označují sice jako dogma nauku víry na rozdíl od nauky mravní, ale Origenes dává jasně najevo, že tuto nauku víry nechápe ještě ve smyslu nauky církve. Mluví spíše o učení božím (Dogmata Theku, In Mt 12,23). Basil, který po Origenovi snad nejvíce ovlivnil terminologii řecké církve, dal pojmu dogma tak změněný význam, že je nám dnes úplně cizí. Basil totiž používá pro veřejnou a definovanou církevní nauku pojem kérygma, zatímco dogma pro něho znamenají písemně nezachycenou, utajovanou mysterijní tradici církve (De spir. Sancto 66). Tím tento pojem přiřazuje základnímu mystickému tónu, který určuje podstatu východní církve. Proto je ve východní církvi dogma až do dneška co nejúžeji spjato s liturgií. W. Elert ukázal, že ve staré církvi spadalo do sféry dogmatu jen to, co spadalo současně i do sféry liturgie. „pro ortodoxii platí dokonalá shoda mezi liturgií (lex orandi) a teologií (lex credendi). Teologie přijímá z liturgie svůj životní impuls a sama opět slouží slavení mystéria. Toto sblížení, ba splynutí teologie a kultu neznamená žádnou mlhavou nejasnost nebo rezignaci na závazné normy.V liturgii se teologické slovo rozrznívá. Logos se mění v hymnus. Jeho uchopitelnost je přímo kritériem jeho pravosti. „ liturgie je modleným dogmatem a teologie naopak doxologií“.
V západní teologii nenašlo slovo dogma dlouho vůbec žádné použití. Nenacházíme je v teologickém smyslu ani u Tertuliána a Cypriána, ani u klasických velkých církevních Otců Ambrože, Augustina, Lva Velikého či Řehoře Velikého. Teprve generace církevních Otců, která poprvé získala přístup k východní tradici, Jeroným a Rufin, převzala také pojem dogma v teologicky relevantním smyslu. Velkou roli však hrál tento pojem teprve u pozdějšího odpůrce Augustinova, Vincence Lerinského (zemř. 450) a jeho současníka Gennadia (zemř. 492), který dokonce napsal knihu s názvem De ecclesiasticis dogmatibus. Protože se ve středověku tradovalo, že tento spis napsal Augustin nebo slavný Izidor Sevillský, prostředkující mezi patristikou a scholastikou mohl mít významný vliv na mistry scholastiky. Petr Lombardský, Tomáš Akvinský a Bonaventura tento spis znali. Naproti tomu však zůstalo později tak důležité dílko Vincence Lerinského – Commonitorium (Teologická rukověť) – po celý středověk prakticky neznámé.
Atd.
Stojíme tedy před zprvu překvapující skutečností, že tak ústřední pojem, jakým je pro dnešní myšlení v katolické církvi pojem dogmatu, se užívá v teologii teprve od 18. století a teprve od 19. století v oficiální mluvě církve v dnes běžném smyslu. Dále zjišťujeme, že se tento termín objevil ve zcela určité situaci, a to nejdříve za účelem vymezení vůči protestantismu, pak na 1. Vatikánském koncilu k odražení nitrocírkevních racionalistických proudů a konečně v době modernistického vření. Tento pojem, jak se mu dnes rozumí, zdaleka nevstřebal všechny prvky, které s ním byly v církevní tradici spojeny. Není tomu tedy tak, že by pojem dogmatu teprve dodatečně pojmově vyjasňoval pochopení nějaké skutečnosti, která by tu od počátku víceméně implicitně existovala, nejprve v řádu života a praxe a teprve později označena pojmem dogma.
[b](Walter Kasper, Dogma pod Božím slovem, str. 33-40, zkráceno)[/b]
Je tedy asi příznačné a zcela důsledné, že dodnes neexistuje žádný úřední seznam církevních dogmat. Ten totiž není ani historicky, ani teologicky možný. …Dokonce není ani úředně stanoveno, kolik bylo ekumenických koncilů. Z těchto důvodů nelze také zodpovědět často naivně kladenou otázku, kolik je vlastně dogmat. (tamtéž str. 41)
Církevní Vyznání víry, jehož další explikaci představují dogmata, je „trestí božské zjevené pravdy (J.E.Kuhn Katholische Dogmatik)
Vyznání víry a dogmata nejsou však identická s naukou církve, která představuje spíše objektivního ducha, „jenž si stále nově tvoří svůj výraz a projevuje se podle existujících potřeb v nejrůznějších směrech, zachovává si však přitom svou totožnost. (J.E.Kuhn Katholische Dogmatik).(tamtéž str. 43)
Své oprávnění má jak onen široký celostní pojem dogmatu, tak i pojem novější, úzký. Úzký pojem dogmatu uchovává pozoruhodný prostor svobody v církvi. Oprávněně proto vyžaduje Codex iuris canonici, že se závazný učitelský výrok církve nesmí předpokládat, ale v každém případě musí být přísně dokázán (can. 1323, par. 3, srv. Can. 19). Presumpce se tedy týká svobody. Tím vytváří tento pojem dogmatu prostor pro naukovou pluralitu v církvi a umožňuje další rozvoj nauky. Na druhé straně v sobě skrývá nebezpečí, že bude chtít víru sevřít zpředmětňujícím způsobem do vět a ty pak izolovat od celku víry.Zde spočívá význam staršího širšího pojmu dogmatu, který vypovídá, že objektivní víru nelze oddělit od subjektivního věření. To zároveň znamená, že dogma nelze izolovat od jeho živého pochopení a od současného přisvojení a recepce, jíž se mu v církvi dostává. Obsah víry je vždy víc než formulovaná věta. (tamtéž str. 43).
V JEŽÍŠI Kristu jako ve slovu, které se stalo tělem, se boží slovo a čin konečně staly definitivní jednotou. (tamtéž str. 59).
Pravda není něco, co je nějak skryto pod věcmi nebo za věcmi a co lze nalézt tak, že pronikneme do jejich hloubky, do jejich nitra. Pravda je tím, co se ukáže v budoucnosti,(tamtéž str.62)
Písmo a tradice jsou podle koncilu pouze svědectvím a ochranou „k potvrzení dogmat“ (testimonia et presidia „in confirmandis dogmatibus“, D 1505). Konečný text tedy tvrdí, že pouze živé, Duchem svatým naplněné evangelium má ustavující sílu v církvi. Písmo a tradice slouží pouze jako jako potvrzení (confirmatio). Nesmějí se tedy ani biblisticky, ani tradicionalisticky vyvrhovat ze své výhradně služebné funkce. (tamtéž str. 79)
Biblické myšlení jako takové vlastně vůbec neexistuje. Zvěst evangelia je vyjadřena pomocí jazyka a představ hebrejského myšlení. Vskutku také pozdní spisy Starého a Nového Zákona už hledaly a uskutečňovaly setkání s řeckým myšlením. (tamtéž str. 87)
Vztah mezi Písmem a dogmatem je proto stále otevřeným dějinným procesem. Víra očekává, že dogma lze v tomto procesu verifikovat Písmem, protože sama ví o kristově příslibu církvi (tamtéž str. 102).
Dnes už není zjevně možné poměřovat dogma tou či onou skupinou biblických knih nebo dokonce tím nebo oním místem v Písmu. Taková biblicistická metoda nestačí ani k dogmatickému důkazu z Písma, ani k popření dogmatu.(tamtéž str.103)
Dogma je způsob, jak se v církvi dosvědčuje evangelium o eschatologickém Kristově přicházení. Určité dogma znamená, že se předběžně děje Kristova pravda, která se definitivně naplní eschatologickou budoucností.(tamtéž str. 108).
Dogma slouží v různých dobách různým způsobem životu církve a dosvědčování evangelia (tamtéž str. 115).
Dogma je svědectvím o evangeliu a evangelium nelze nikdy poznat mimo dogma. Avšak evangelium a dogma nejsou ani dogmaticky totéž. Evangelium jako živá Kristova moc v jeho církvi a nad jeho církví prostřednictvím jeho živého slova je vždy bohatší a obsažnější než dogma. Proto se dogma musí prokazovat jako dosvědčení evangelia právě tím, že se ukazuje jeho schopnost integrovat nové aspekty evangelia, které nemusejí vždy nutně vyplývat z premis dosavadního dogmatu.
Vztah mezi evangeliem a dogmatem lze určit pouze dějinně, dogma je výsledkem dějinné zkušenosti církve ve styku s evangeliem, zkušenosti, k níž dochází prostřednictvím Písma a společenství církve. (tamtéž str. 119).
