od používateľa Lída Rohalová » 01 Apr 2018, 15:56
Příběh zde popsaný pochází z doby asi před 20 lety. Tehdy jsem s velkým očekáváním nastoupila do programu Průkopníci globální misie (dále zkráceně PGM). V té době se jednalo o jednoroční program, kde člověk v určeném městě působil po dobu jednoho roku a prodával knihy EGW.
Na program jsem se přihlásila, byla jsem v té době Knižní evangelistka (dále zkráceně KE). Mezi KE se říkalo, že "víra hory přenáší" a že Pán bude žehnat toto dílo. A tak jsem se s velkým očekáváním přihlásila na program a čekala zázraky.
Už mi bylo vybráno město, kde jsem měla působit, ale neměla jsem ještě parťačku. Přes dva měsíce prázdnin tam měla působit jedna, a pak po dobu celého jednoho roku druhá osoba.
"Prázdninová" parťačka se nakonec našla, a abychom se spolu seznámili, byli jsme na jedné akci spolu na pokoji. Ke smůle věci jsem se jí však vůbec nelíbila, ale obdivovala jsem ji za to, že to nevzdala, a na ten dvouměsíční pobyt na neznámé místo s cizím člověkem jela!
Počáteční nelibost se proměnila ve velké kamarádství a i po ukončení akce jsme se nějakou dobu navštěvovaly.
Ten prodej nám však nešel tak dobře, jak jsem si představovala. Vím o sobě, že nejsem žádný prodejce či obchodník, ale šla jsem do toho s vírou, možná trochu "nahecovaně" z těch akcí KE a opravdu jsem tomu věřila. Byla jsem v té době z těch prodejů trochu zklamaná, neb jsem nakoupila knihy za 10000 Kč. To je pro člověka, který byl studentem, skutečně velká částka.
V té době jsem děkovala Bohu, že ta spolubydlící tam se mnou je, že vydržela, že dodržela slovo a ty dva měsíce tam byla. Ale musela jsem se vyrovanat se situací, kdy se ta "zaslíbení" jaksi nevyplňovala, a tak jsem hledala chybu především v sobě (špatné oblečení, špatná prodejní technika, špatný vzhled atd.). Mnohem později jsem si uvědomovala, že v tom to nebylo. Měla jsem tam i úžasné zkušenosti, ale já chtěla víc.
Jednou jsme už šly spát, ležely jsme každá po jedné straně místnosti, když v tom se mě kamarádka ptá: "Na co myslíš?" Já jí odpovídám, že tak různě. A ona: "Že ty myslíš na něho?" Ano, stalo se, že jsme se zamilovaly zhruba ve stejnou dobu do stejného kluka. Tak jsem si říkala, že ta naše spolupráce bude "zajímavá". Ale i toto jsme ustály, ale věřím, že jen díky tomu, že on si nevybral ani jednu z nás, protože v té době řešil odmítnutí od jiné, ale to jsme nevěděly. (Zažila jsem totiž situaci "trojúhelníku" úžasného kamarádství, které se rozbilo začatým vztahem dvou lidí z těch třech. Ta třetí to pak těžce nesla a přátelství bylo rozbité).
Pak jsem zase očekávala úžasný rok a spolubydlící, kterou mi Pán na tu dobu vybere. Ta se nakonec také našla a seznámily jsme se zase na jedné akci KE. Problém byl v tom, že jsem se té slečně opět nelíbila, ale říkala jsem si, že se to spraví tak jako v prvním případě. Můj vysněný rok začal tak, že asi po 2 měsících (už je to dávno, nevím přesně) jsem slečně sama navrhla, aby odjela na jiné místo, protože nám to spolu nefunguje, a já nechci, aby se trápila. Přiznala, že už o tom uvažovala. Tak si sbalila kufry a odjela. Já jsem jí to neměla vůbec za zlé, jenom mi neřekla, co jí vadilo. To jsem se dozvěděla až po letech od jejího kamaráda. Byla jsem tehdy velká cholerička a zastávala jsem tezi, že musíme pořád pracovat. Koupaliště jsem jí zatrhla, ve svátek půjdeme do práce, protože lidé jsou doma. Ona byla trochu jemnější povahy. Po letech jsme spolu mluvily a já uznala, že měla ve všem pravdu.
Zůstala jsem tam sama a od té doby to bylo krušné, ve dvou se to přece jen trochu lépe táhne. Vedení KE se velmi snažilo někoho mi tam sehnat, starali se dobře. Jednou tam byl manželský pár KE na nějakou dobu, pak mi přes týden pomáhala jedna sestra důchodkyně, na víkend odjížděla.
V pátek večer jsem vedla mládež a pak jsem už tam byla sama. Občas byla nějaká akce se sborem nebo mě přišla navštívit jedna sestra, která mi ráda někdy vařila. Měla jsem z té situace docela slušné deprese, které jsem řešila tak, že jsem celý víkend prospala a v pondělí se mi nechtělo vylézat z postele. Ale dala jsem slib, a to mě tam drželo. Nemohla jsem udělat těm lidem, že se seberu a odjedu. Měla jsem ty lidi z toho sboru ráda.
Z prodejů jsem sotva poplatila základní poplatky, ale vedení KE mi finančně pomohlo. Jezdila za mnou jedna sestra a bratr, kteří mě měli rádi, a občas se mnou šli jako asistenti, abych si něco vydělala. Někdy se dařilo, někdy ne, ale byla jsem za ně ráda a hlavně jsem nebyla sama.
Nechtěla jsem si to připustit, ale ta práce mě přestala bavit, později už to bylo spíše martyrium. Jednou se mi nedařilo a vyhodili mě asi z 20 domů (což se normálně nestávalo, jen velmi výjimečně). Byla jsem naštvaná, zajela jsem na polní cestu, vyhodila jsem kufřík z auta, a řekla jsem: "Pane Bože, a teď si s tím choď sám."
Koukala jsem na ten kufřík asi hodinu a když se nezvedl a nevznesl do nebe, tak jsem si pro něj zašla a pokračovala v práci.
Všechny moje představy o té práci, o tom programu PGM padly, žádné očekávání nezůstalo naplněno. Skončila jsem s dluhem, do sboru přišel asi 1 člověk - jen jako návštěvník. Na druhé straně mě po celou tu dobu jednoho roku Bůh učil důvěřovat Mu, prožila jsem tam zázračné zkušenosti, kdy mi přišel šek na 5000 Kč, a přesně tolik jsem potřebovala, zázračné prodeje a tak. Byla to doba úplného spolehnutí se na Boha, ne na lidi. Byl to velmi dobrý základ do dalšího života. V té době jsem však viděla "neúspěch" a musela jsem se s ním nějak vyrovnat. Říkala jsem si, že kdo ví, k čemu toto všechno bylo.
Po letech jsem tuto zkušenost vyprávěla jednomu člověku, který byl masírován "úspěchem" bratří a sester, měl problémy, o kterých mluvil jen v důvěrném okruhu přátel. Všechno jsem mu řekla, jak to bylo a jemu se výrazně odlevilo. Řekl mi, že díky mojí zkušenosti začal zase svobodně dýchat, že se cítí jako znovuzrozený. Od té doby byl radostnější. Bůh si té zkušenosti použil pro dobro věci, doslova pro vysvobození toho člověka z otroctví strachu. Chválím Pána.
Tuto zkušenost vyprávím proto, že možná ještě někomu pomůže. Dnes slýcháme většinou o tom, jak se věci daří, o vyslyšených modlitbách, o pevnosti naší víry, kterou nezviklá nic a nikdo. Jsme ale jen smrtelní lidé a občas potřebujeme povzbuzení aspoň v tom, že si někdo prožil "nevyslyšenou" modlitbu, že má někdo stejnou zkušenost, že v tom nejsem sám. Někdy to stačí.
Příběh zde popsaný pochází z doby asi před 20 lety. Tehdy jsem s velkým očekáváním nastoupila do programu Průkopníci globální misie (dále zkráceně PGM). V té době se jednalo o jednoroční program, kde člověk v určeném městě působil po dobu jednoho roku a prodával knihy EGW.
Na program jsem se přihlásila, byla jsem v té době Knižní evangelistka (dále zkráceně KE). Mezi KE se říkalo, že "víra hory přenáší" a že Pán bude žehnat toto dílo. A tak jsem se s velkým očekáváním přihlásila na program a čekala zázraky.
Už mi bylo vybráno město, kde jsem měla působit, ale neměla jsem ještě parťačku. Přes dva měsíce prázdnin tam měla působit jedna, a pak po dobu celého jednoho roku druhá osoba.
"Prázdninová" parťačka se nakonec našla, a abychom se spolu seznámili, byli jsme na jedné akci spolu na pokoji. Ke smůle věci jsem se jí však vůbec nelíbila, ale obdivovala jsem ji za to, že to nevzdala, a na ten dvouměsíční pobyt na neznámé místo s cizím člověkem jela!
Počáteční nelibost se proměnila ve velké kamarádství a i po ukončení akce jsme se nějakou dobu navštěvovaly.
Ten prodej nám však nešel tak dobře, jak jsem si představovala. Vím o sobě, že nejsem žádný prodejce či obchodník, ale šla jsem do toho s vírou, možná trochu "nahecovaně" z těch akcí KE a opravdu jsem tomu věřila. Byla jsem v té době z těch prodejů trochu zklamaná, neb jsem nakoupila knihy za 10000 Kč. To je pro člověka, který byl studentem, skutečně velká částka.
V té době jsem děkovala Bohu, že ta spolubydlící tam se mnou je, že vydržela, že dodržela slovo a ty dva měsíce tam byla. Ale musela jsem se vyrovanat se situací, kdy se ta "zaslíbení" jaksi nevyplňovala, a tak jsem hledala chybu především v sobě (špatné oblečení, špatná prodejní technika, špatný vzhled atd.). Mnohem později jsem si uvědomovala, že v tom to nebylo. Měla jsem tam i úžasné zkušenosti, ale já chtěla víc.
Jednou jsme už šly spát, ležely jsme každá po jedné straně místnosti, když v tom se mě kamarádka ptá: "Na co myslíš?" Já jí odpovídám, že tak různě. A ona: "Že ty myslíš na něho?" Ano, stalo se, že jsme se zamilovaly zhruba ve stejnou dobu do stejného kluka. Tak jsem si říkala, že ta naše spolupráce bude "zajímavá". Ale i toto jsme ustály, ale věřím, že jen díky tomu, že on si nevybral ani jednu z nás, protože v té době řešil odmítnutí od jiné, ale to jsme nevěděly. (Zažila jsem totiž situaci "trojúhelníku" úžasného kamarádství, které se rozbilo začatým vztahem dvou lidí z těch třech. Ta třetí to pak těžce nesla a přátelství bylo rozbité).
Pak jsem zase očekávala úžasný rok a spolubydlící, kterou mi Pán na tu dobu vybere. Ta se nakonec také našla a seznámily jsme se zase na jedné akci KE. Problém byl v tom, že jsem se té slečně opět nelíbila, ale říkala jsem si, že se to spraví tak jako v prvním případě. Můj vysněný rok začal tak, že asi po 2 měsících (už je to dávno, nevím přesně) jsem slečně sama navrhla, aby odjela na jiné místo, protože nám to spolu nefunguje, a já nechci, aby se trápila. Přiznala, že už o tom uvažovala. Tak si sbalila kufry a odjela. Já jsem jí to neměla vůbec za zlé, jenom mi neřekla, co jí vadilo. To jsem se dozvěděla až po letech od jejího kamaráda. Byla jsem tehdy velká cholerička a zastávala jsem tezi, že musíme pořád pracovat. Koupaliště jsem jí zatrhla, ve svátek půjdeme do práce, protože lidé jsou doma. Ona byla trochu jemnější povahy. Po letech jsme spolu mluvily a já uznala, že měla ve všem pravdu.
Zůstala jsem tam sama a od té doby to bylo krušné, ve dvou se to přece jen trochu lépe táhne. Vedení KE se velmi snažilo někoho mi tam sehnat, starali se dobře. Jednou tam byl manželský pár KE na nějakou dobu, pak mi přes týden pomáhala jedna sestra důchodkyně, na víkend odjížděla.
V pátek večer jsem vedla mládež a pak jsem už tam byla sama. Občas byla nějaká akce se sborem nebo mě přišla navštívit jedna sestra, která mi ráda někdy vařila. Měla jsem z té situace docela slušné deprese, které jsem řešila tak, že jsem celý víkend prospala a v pondělí se mi nechtělo vylézat z postele. Ale dala jsem slib, a to mě tam drželo. Nemohla jsem udělat těm lidem, že se seberu a odjedu. Měla jsem ty lidi z toho sboru ráda.
Z prodejů jsem sotva poplatila základní poplatky, ale vedení KE mi finančně pomohlo. Jezdila za mnou jedna sestra a bratr, kteří mě měli rádi, a občas se mnou šli jako asistenti, abych si něco vydělala. Někdy se dařilo, někdy ne, ale byla jsem za ně ráda a hlavně jsem nebyla sama.
Nechtěla jsem si to připustit, ale ta práce mě přestala bavit, později už to bylo spíše martyrium. Jednou se mi nedařilo a vyhodili mě asi z 20 domů (což se normálně nestávalo, jen velmi výjimečně). Byla jsem naštvaná, zajela jsem na polní cestu, vyhodila jsem kufřík z auta, a řekla jsem: "Pane Bože, a teď si s tím choď sám."
Koukala jsem na ten kufřík asi hodinu a když se nezvedl a nevznesl do nebe, tak jsem si pro něj zašla a pokračovala v práci.
Všechny moje představy o té práci, o tom programu PGM padly, žádné očekávání nezůstalo naplněno. Skončila jsem s dluhem, do sboru přišel asi 1 člověk - jen jako návštěvník. Na druhé straně mě po celou tu dobu jednoho roku Bůh učil důvěřovat Mu, prožila jsem tam zázračné zkušenosti, kdy mi přišel šek na 5000 Kč, a přesně tolik jsem potřebovala, zázračné prodeje a tak. Byla to doba úplného spolehnutí se na Boha, ne na lidi. Byl to velmi dobrý základ do dalšího života. V té době jsem však viděla "neúspěch" a musela jsem se s ním nějak vyrovnat. Říkala jsem si, že kdo ví, k čemu toto všechno bylo.
Po letech jsem tuto zkušenost vyprávěla jednomu člověku, který byl masírován "úspěchem" bratří a sester, měl problémy, o kterých mluvil jen v důvěrném okruhu přátel. Všechno jsem mu řekla, jak to bylo a jemu se výrazně odlevilo. Řekl mi, že díky mojí zkušenosti začal zase svobodně dýchat, že se cítí jako znovuzrozený. Od té doby byl radostnější. Bůh si té zkušenosti použil pro dobro věci, doslova pro vysvobození toho člověka z otroctví strachu. Chválím Pána.
Tuto zkušenost vyprávím proto, že možná ještě někomu pomůže. Dnes slýcháme většinou o tom, jak se věci daří, o vyslyšených modlitbách, o pevnosti naší víry, kterou nezviklá nic a nikdo. Jsme ale jen smrtelní lidé a občas potřebujeme povzbuzení aspoň v tom, že si někdo prožil "nevyslyšenou" modlitbu, že má někdo stejnou zkušenost, že v tom nejsem sám. Někdy to stačí.
