od používateľa mikim » 02 Sep 2020, 13:25
...čas 35m...Jan 1.1.
Jan 1:1 Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
Celý soubor tohoto komentáře kompletní je zpracován v PDF a ke stažení zde:
https://ulozto.cz/file/AMDIXUce2l3q/jan ... -jezis-pdf
1. Je nezbytné, aby seriózní student Bible pochopil základní pojem logos, který se v Jan 1:1 překládá jako „Slovo“. Většina trinitářů věří, že slovo logos odkazuje přímo na Ježíše Krista, takže ve většině Janových verzí logos jsou počáteční velká písmena a přeloženo jako „Slovo“ (některé verze dokonce píší „Ježíš Kristus“ v Jan 1:1).
Studie řeckého slova logos však ukazuje, že se v Novém zákoně vyskytuje více než 300 krát, a jak v NIV, tak v KJV je kapitalizováno pouze 7 krát (a dokonce i tyto verze se neshodují na tom, kdy přesně jej kapitalizovat). Když se slovo, které se vyskytuje více než 300 krát, kapitalizuje méně než 10 krát, je zřejmé kdy se kapitalizuje a kdy ne, je na rozhodnutí překladatelů založené na jejich konkrétním chápání Písma.
Protože se používá v celém Písmu, má logos velmi široký rozsah významů podél dvou základních linií myšlení. Jedním z nich je mysl a produkty mysli jako „rozum“ (tedy „logika“ souvisí s logos) a druhým je vyjádření tohoto důvodu jako „slovo“, „rčení“, „příkaz“ atd. Samotná Bible předvádí širokou škálu smysluplných logos a některé způsoby, jimiž se překládá v Písmu, jsou: účet, vzhled, kniha, příkaz, konverzace, výmluv, lichotky, křivda, slyšení, pokyny, věc, zpráva, zprávy, návrh, otázka, důvod, rozumná odpověď, pravidlo, fáma, říct, věta, řeč, příběh, mluvení, učení, svědectví, věci, věci, to, pravda, co, proč, slovo a slova.
Každý dobrý řecký lexikon také ukáže tento široký rozsah významu (slova kurzívou jsou přeložena z logos):
mluvení: slova, která říkáš (Řím. 15:18, [CEP2001] Neodvážil bych se totiž mluvit o něčem...).
prohlášení, výrok, řeč, které učiníte: (Luk. 20:20 [CEP2001] Nespustili ho však z očí.(a) Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně(b), aby jej přistihli při výroku...)
otázka: (Mat. 21:24, [CEP2001] Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku...)
kázání: (1 Tim. 5:17, [CEP2001] Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.
příkaz (výrok): (Gal. 5:14, [SýkoraNZ1922] Neboť všechen zákon se naplňuje jedním přikázáním, tím (totiž): „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“
rčení: (Jan 4:37, [CEP2001]v Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne.
řeč:(Luk. 4:32, [[KB1579NZ] I divili se velmi učení jeho, nebo mocná byla řeč jeho.
předmět diskuse; záležitost (Skutky 8:21, [KB1579NZ] Nemáš dílu ani losu v této věci; nebo srdce tvé není upřímé před Bohem. Skutky 15:6 (NASB), [CEP2001] Apoštolové a starší se tedy sešli, aby celou tu věc uvážili.
zjevení od Boha: (Mat. 15:6, [CEP2001] ten již to nemusí dát svému otci nebo matce(c). A tak jste svou tradicí zrušili slovo(d) Boží. (d) var: zákon; přikázání
Boží slovo mluvené Jeho služebníky: (Žid.13:7, [CEP2001] Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží...)
zúčtování, účet: (Mat. 12:36, [CEP2001] Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu).
účet, vyúčtování ve finančním smyslu: (Mat. 18:23, [CSP] „Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. (Filip. 4:15, CEP2001] I vy to víte, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, ani jedna církev(o) se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami).
důvod, motiv: (Skutky 10:29 [CEP2001] Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.“).
Výše uvedený seznam není vyčerpávající, ale ukazuje, že logos má velmi široký rozsah významu. Se všemi definicemi a způsoby, jak lze logos překládat, jak můžeme rozhodnout, jaký význam logos si vybrat pro jeden verš? Jak lze zjistit, jaký je logos v Jan 1:1? Jakýkoli výskyt logos musí být pečlivě prostudován v jeho kontextu, aby získal správný význam. Tvrdíme, že logos v Jan 1:1 nemůže být Ježíš.
Upozorňujeme, že „Ježíš Kristus“ není lexikální definicí logos. Tento verš neříká: „Na počátku byl Ježíš.“ „Slovo“ není synonymem pro Ježíše nebo dokonce „Mesiáše“. Slovo logos v Jan 1:1 odkazuje na Boží tvůrčí sebevyjádření - jeho důvod, cíle a plány, zejména když jsou uvedeny do činnosti.
Vztahuje se k Božímu sebevyjádření nebo komunikaci samotného. To se stalo skrze Jeho stvoření (Římanům 1:19 a 20), a zejména nebe (Ž 19). Prošlo skrze mluvené slovo proroků a skrze Písmo, psané Slovo. A co je nejdůležitější, konečně vzniklo skrze Jeho Syna (Židům 1:1 a 2).
Proslulý trinitářský učenec John Lightfoot píše:
Slovo logos, označující jak „důvod“, tak „řeč“, byl filosofickým termínem přijatým alexandrijským judaismem dříve, než jej napsal sv. Pavel, aby vyjádřil projev neviditelného Boha ve stvoření a vládě světa. Zahrnovaly všechny kvality, kterými se Bůh dává člověku znát. Jako svůj důvod označil Jeho účel nebo design; jako Jeho projev to znamenalo Jeho zjevení. Když křesťanští učitelé přijali tento termín, posílili a upevnili svůj význam připojením dvou přesných a jednoznačných myšlenek: (1) „Slovo je božská osoba“ (2) „Slovo se vtělilo do Ježíše Krista.
„Je zřejmé, že tyto dva výroky musely podstatně změnit význam všech podřízených pojmů spojených s myšlenkou logos [2]
Je důležité si uvědomit, že myšlenku „božské osoby“ připojili ke slovu logos „křesťanští učitelé“. Jistě je pravda, že když slovo logos byo pochopeno jako Ježíš Kristus, chápání Jana 1:1 bylo podstatně změněno.
Lightfoot správně chápe, že prvotní význam logos se týkal rozumu a řeči, nikoli „Ježíše Krista“. Norton rozvíjí koncept logos jako „důvod“ a píše:
V angličtině není žádné slovo, které by odpovídalo řeckému slovu logos, jak se používá (v Jan 1:1). Bylo používán k označení způsobu početnosti týkajícího se božstva, které bylo známé v době, kdy sv. Jan psal a důvěrně se mísilo s filozofií svého věku, ale již dávno zastaralé, a tak cizí z našich návyků myšlení, že pro nás není snadné přizpůsobit své mysli jeho obavám. Řecké slovo logos v jednom ze svých primárních smyslů téměř odpovídalo na naše slovo Rozum. Logos Boží bylo považováno, nikoli v nejpřísnějším smyslu, za pouhý Boží důvod; ale v určitých aspektech, jako moudrost, mysl, Intelekt Boží.(str. 307).
Norton předpokládá, že možná „moc Boží“ by bylo dobrým překladem pro logos (str. 323). Buzzard uvádí „plán“, „účel“ nebo „slib“ jako tři přijatelné překlady. Broughton a Southgate říkají „myšlenky, plán nebo účel Boha, zvláště v akci“. Mnoho učenců identifikuje logos s Boží moudrostí a rozumem.
Logos je Božím výrazem a jsou Jeho samotným sdělováním, stejně jako „slovo“ je vnějším vyjádřením myšlenek člověka. Toto vnější vyjádření Boha se nyní odehrálo skrze Jeho Syna, a proto je naprosto pochopitelné, proč se Ježíš nazývá „Slovo“. Ježíš je vnějším vyjádřením Božího rozumu, moudrosti, účelu a plánu.
Ze stejného důvodu nazýváme zjevení jako „slovo od Boha“ a bibli jako „Slovo Boží“.
Pokud pochopíme, že logos je Božím výrazem - jeho plán, účel, důvod a moudrost, je jasné, že byl s Ním „na začátku“. Písmo říká, že Boží moudrost byla „od začátku“ (Přísloví 8:23). V hebrejském psaní bylo velmi běžné personifikovat pojem, jako je moudrost.
Žádný prastarý Žid, který četl přísloví, by si nemyslel, že Boží moudrost je samostatná osoba, přestože je vyobrazena jako jeden z veršů jako Přísloví 8:29 a 30: „… když označil základy Země, byla jsem [moudrost] řemeslník po jeho boku. “
2. Většina židovských čtenářů Janova evangelia by byla obeznámena s pojetím Božího slova „být“ s Bohem, když pracoval na uskutečnění svého stvoření. V Genesis 1 je zjevné fungování Boží moci, když svůj plán uvede do konkretizace tím, že mluví věci do bytí.
Targumové jsou známí tím, že popisují Boží moudrost a jednání jako „slovo“. To je zvláště důležité poznamenat, protože Targumové jsou aramejskými překlady a parafrázemi Starého zákona a aramejština byla v době Krista mluveným jazykem mnoha Židů.
Vzpomeňte si, že Targum je obvykle parafrází toho, co hebrejský text říká, poznamenejte si, jak následující příklady připisují akci slovo:
Výše uvedené příklady ukazují, že Židé byli obeznámeni s myšlenkou Božího slova odkazujícího na jeho moudrost a jednání. To je obzvláště důležité poznamenat, protože tito Židé byli zuřivě monoteističtí a nijak nevěřili „trojjedinému Bohu“. Znali idiomy svého vlastního jazyka, a pochopili, že moudrost a moc Boží byla zosobněna jako „slovo“.
Řecky mluvící Židé také znali Boží tvůrčí sílu nazývanou „slovo“. J. H. Bernard píše: „Když se obrátíme z Palestiny na Alexandrii [Egypt], z hebrejské sapientiální literatury k té, která byla napsána v řečtině, najdeme tuto tvůrčí moudrost spojenou s božským logos,
hebraismem a helenismem, které přicházejí do styku“ . Příkladem toho je apokryfní kniha známá jako moudrost Šalomounova, která říká: „Ó Bože mých otců a Pane milosrdenství, kteříž vše učinili tvým slovem (logos) a tvou moudrostí vytvořili člověka “(9:1). V tomto verši jsou „slovo“ a „moudrost“ považovány za Boží sílu, ale aniž by to byl „člověk“.
3. Logos to znamená plán, účel a moudrost Boží, „se staly tělem“ (přišly k zhmotnění nebo fyzickou existenci) v Ježíši Kristu. Ježíš je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1:15) a jako hlavní vyslanec, zástupce a agent. Protože Ježíš dokonale poslouchal Otce,
představuje vše, co o sobě může Bůh v lidské osobě sdělit. Ježíš jako takový mohl říci: „Pokud jste mě viděli, viděli jste Otce“ (Jan 14:9). Skutečnost, že se logos, „stalo“ tělem, ukazuje, že předtím neexistoval. Neexistuje žádná předběžná Ježíšova existence v tomto verši, který není jeho obraznou „existencí“ jako plán, účel nebo moudrost Boží pro spasení člověka. Totéž platí pro písemné „slovo“. Někde ve věčné minulosti nemělo doslovnou existenci jako „duchovní kniha“, ale vzniklo to, když Bůh dal lidem zjevení a zapisovali ho.
4. Poslední věta ve verši, kterou většina verzí překládá jako „a Slovo byl Bůh“, by se neměla překládat tímto způsobem. Řecký jazyk používá slovo „Bůh“ (řecky = theos) k označení Otce i jiných autorit. Patří mezi ně ďábel (2 Kor. 4:4), menší bohové (1 Kor. 8:5) a muži s velkou autoritou (Jan 10:34 a 35; Skutky 12:22). V době, kdy byl psán Nový zákon, byly psány řecké rukopisy velkými písmeny. Velká a malá písmena nebyla smíchána jako dnes. Rozlišení, které dnes děláme mezi „Bohem“ a „Bohem“, nemohlo být provedeno a kontext se stal soudcem při určování, na koho „THEOS“ odkazuje.
Ačkoli je kontext rozhodčím soudcem, v Novém zákoně téměř vždy platí, že když se „Bůh“ vztahuje na Otce, určitý člen se objeví v řeckém textu (tento člen lze vidět pouze v řeckém textu, nikdy není přeložen do angličtiny). Překladatelé jsou na to obvykle velmi citliví (viz Jan 10:33).
Rozdíl mezi theosem a theosem bez určitého členu se objevuje v Janovi 1:1: „Na začátku bylo Slovo (logos/ο λογος) a Slovo bylo s Bohem “ho theos“ (προς τον θεον) a Bůh „theos“ (θεος) bylo Slovo (ην logos/ο λογος). Protože určitý člen chybí při druhém výskytu „theos“ („Bůh“), obvyklý význam by byl „bůh“ nebo „božský“.
„Nová anglická bible získává smysl této fráze tím, že ji překládá:„ Co Bůh byl, to Slovo bylo. “ James Moffatt, který byl profesorem řecké a novozákonní exegeze na Mansfield College v anglickém Oxfordu, a autor známé moffattské bible, přeložil větu „logos byl božský“.
Velmi jasné vysvětlení toho, jak překládat theos bez určitého členu, lze nalézt v Ježíši Jak Ho věděli (angl. As They Knew Him), Williamem Barclayem, profesorem Trinity College v Glasgow:
V takovém případě nemůžeme udělat nic jiného než jít do řečtiny, což je theos en ho logos. Ho je definitivní člen, a je vidět, že existuje určitý člen s logos, ale ne s theos. Když jsou v řečtině dvě substantiva spojena slovesem „být“, a když oba mají určitý člen, pak je jedno zcela určeno k tomu, aby bylo identifikováno s druhým; ale když jeden z nich je bez členu, stává se více přídavným jménem než podstatné jméno a popisuje spíše třídu nebo sféru, do které druhý patří.
To objasní ilustrace z angličtiny. Řeknu-li: „Kazatel je muž,“ používám určitý člen před kazatelem i člověkem, a tím ztotožňuji kazatele s nějakým zcela určitým individuálním mužem, kterého mám na mysli. Ale když řeknu: „Kazatelem je člověk,“ vynechal jsem určitý článek před člověkem, a tím myslím, že kazatel musí být klasifikován jako člověk, je v oblasti mužství, je člověk.
V poslední větě Jana 1:1 Jan nemá člen před theos. Logos proto nejsou identifikována jako Bůh nebo s Bohem; slovo theos se stalo adjektivem a popisuje sféru, do které logos patří. Musíme proto říci, že to znamená, že logos patří do stejné sféry jako Bůh;
bez ztotožnění se s Bohem má logos stejný druh života a bytí jako Bůh. Zde NEB [Nová anglická bible] poskytuje dokonalý překlad: „Co byl Bůh, to Slovo bylo.“ [5]
5. Je důležité pochopit, že Bible nebyla napsána ve vakuu, ale byla zaznamenána v kontextu kultury a byla pochopena těmi, kdo v ní žili.
Někdy verše, které se nám zdají nadbytečné nebo matoucí, byly pro čtenáře doby smysluplné, protože dobře věděly o kultuře a víře, kterou navrhují lidé kolem nich. V prvním století bylo na světě mnoho konkurenčních přesvědčení (a bohužel,
chybné přesvědčení v křesťanství), které matlo věřící o totožnosti Boha a Krista. Po celá staletí před Kristem a v době, kdy byl psán Nový zákon, byly iracionální víry o bohech Řecka rozdány. Tato skupina náboženských informací byla známa slovem „muthos“,
„Které dnes nazýváme„ mýty “nebo„ mytologie “. Tento muthos, tyto mýty, byly často iracionální, mystické a mimo pochopení nebo vysvětlení. Čím známější je řecké mýty, tím lépe pochopí náš důraz na jejich iracionalitu. Pokud s nimi někdo není obeznámen, bylo by užitečné přečíst si něco na toto téma.
Řecká mytologie je důležitou součástí kulturního pozadí Nového zákona.
Mýty byly často nepochopitelné, ale přesto byly široce přijímány jako „zjevení bohů“. Vidíme, jak všudypřítomný muthos v řecko-římském světě Nového zákona vyčnívá z Nového zákona jako špička ledovce nad vodou. Když Paul a Barnabas uzdravili mrzáka v Lystře, lidé předpokládali, že bohové sestoupili v lidské podobě, a kněz Zeus jim přišel nabídnout oběti. Když byl Paul v Aténách, byl rozrušen kvůli velkému počtu model, které tam byly, sochy různých bohů. V Efezu Pavlovo učení ve skutečnosti začalo nepokoje.
Když si někteří z místních uvědomili, že pokud se jeho učení rozšíří, „bude zdiskreditován chrám velké bohyně Artemis a bohyně, která je uctívána po celé Asii a na celém světě, bude okradena o její božskou majestátnost“ ( Skutky 19:27). Existuje mnoho dalších příkladů, které ukazují, že došlo k muthos, tj. skupina náboženských znalostí, která byla z velké části nepochopitelná pro lidskou mysl, pevně ustavená v myslích některých běžných lidí v době Nového zákona.
Začali několik století před Kristem, někteří řečtí filosofové pracovali, aby nahradili „muthos“ tím, čemu říkali logos, rozumným a racionálním vysvětlením reality. Je vhodné, aby Bůh při psaní Nového zákona použil slovo logos, nikoli muthos, k popisu své moudrosti, rozumu a plánu.
Bůh k nám nepřišel v mystických zkušenostech a nerozumných vírách, které nelze pochopit; spíše se zjevuje způsoby, které lze racionálně pochopit a přesvědčivě argumentovat.
6. Kromě kulturního kontextu, který akceptoval mýty, se v době psaní Jana zakořenil v křesťanství i systém víry nazývaný gnosticismus. Gnosticismus měl mnoho nápadů a slov, která jsou nám dnes podivná a matoucí, takže s rizikem přílišného zjednodušení popíšeme několik základních principů gnosticismu tak jednoduše, jak jen můžeme.
Gnosticismus měl mnoho podob, ale obecně gnostici učili, že existuje nejvyšší a nepoznatelná bytost, kterou označili jako „Monad“. Monad produkoval různé bohy, kteří zase produkovali jiné bohy (tito bohové se nazývali různými jmény, zčásti kvůli své moci nebo poloze). Jeden z těchto bohů, nazývaný „Demiurge“, stvořil zemi a poté nad ní vládl jako rozzlobený, zlý a žárlivý bůh. Gnostici věřili, že tento zlý bůh je bůh Starého zákona, zvaný Elohim. Monad poslal jiného boha „Krista“, aby přinesl lidstvu zvláštní gnózu (poznání) a osvobodil je od vlivu zlého Elohima. Tím pádem, gnostický křesťan by souhlasil s tím, že Elohim stvořil nebe a zemi, ale nesouhlasil s tím, že byl nejvyšším Bohem. Většina gnostiků by také uvedla, že Elohim a Kristus byli ve vzájemném vztahu. Proto bylo pro Jana 1:1 tak důležité říci, že logos bylo u Boha, což se na první pohled jeví jako naprosto zbytečné prohlášení.
Otevření Janova evangelia je úžasným vyjádřením Boží lásky. Bůh „chce, aby všichni lidé byli spaseni a aby poznali pravdu“ (1 Tim. 2:4). Vytvořil Janovo otevření takovým způsobem, aby odhalil pravdu o něm a jeho plánu pro celé lidstvo a současně vyvrátil gnostické učení.
Říká se, že od začátku existovalo l logos (důvod, plán, síla), které bylo u Boha. U Boha neexistoval žádný jiný „bůh“, zvláště žádný bůh, který by byl proti Bohu. Navíc, Boží plán byl jako Bůh; bylo to božské. Boží plán se stal tělem, když Bůh Marii oplodnil.
7. V úvodu Jana jsou prvky Jana 1:1 a další fráze, které nejen odkazují v čase na Boží dílo v původním stvoření, ale také nastiňují dílo Kristovo v nové správě a v novém stvoření. Známý biblický komentátor F. F. Bruce argumentuje pro tuto interpretaci:
Není náhodou, že evangelium začíná stejnou frází jako kniha Genesis. V Genesis 1:1 „Na počátku“ představuje příběh starého stvoření; zde představuje příběh nového stvoření. V obou dílech stvoření je agentem Boží Slovo.
Racovský katechismus, jedno z velkých doktrinálních děl unitárního hnutí 14. a 15. století, uvádí, že slovo „počátek“ v Jan 1:1 odkazuje na počátek nové dispenzace, a je tedy podobné Mark 1:1 , který začíná: „Počátek evangelia o Ježíši Kristu.“
V citované pasáži (Jan 1:1), kde se říká, že Slovo bylo na počátku, neexistuje žádný odkaz na předchozí věčnost, bez počátku; protože je zde zmínka o počátku, který je v rozporu s touto věčností. Slovo počátek, které se používá absolutně, je třeba chápat v uvažovaném předmětu. Tím pádem, Daniel 8:1, „Ve třetím roce vlády krále Belshazzara se mi objevilo vidění, dokonce i mně Danieli, po tom, co se mi objevilo PRVNÍ.“ Jan 15:27: „A vy také budete svědčit, protože jste se mnou byli od počátku.“ Jan 16:4, „Tyto věci jsem ti na počátku neřekl, protože jsem byl s tebou.
A Skutky 11:15: „A jak jsem začal mluvit, Duch svatý na ně padl, jako na nás na počátku.“ Protože tehdy je věcí, se kterou Jan zachází, evangelium, nebo věci, které se uskutečnily pod evangeliem, nemělo by se tu rozumět kromě počátku evangelia nic jiného; věc jasně známá křesťanům, které oslovil, jmenovitě:
příchod a kázání Jana Křtitele, podle svědectví všech evangelistů [tj. Matouše, Marka, Lukáše a Jana], z nichž každý začíná svou historii příchodem a kázáním Křtitele. Marek skutečně (Kapitola 1:1) výslovně uvádí, že to byl počátek evangelia. Stejným způsobem
samotný Jan zaměstnává počátek slova, který je tak absolutně umístěn v úvodu do své první epištoly, na jejímž začátku používá stejný termín (logos ) Slovo, jako by chtěl být svým vlastním tlumočníkem [„To, co je od počátku… týkající se Slova (logos) života. “ 1 Jan 1:1].
I když nesouhlasíme s katechismem, že jediným smyslem počátku v Jan 1:1 je začátek nového stvoření, určitě vidíme, jak slovo počátek je dvojího slyšení. V kontextu nového stvoření je tedy „Slovo“ plán nebo účel, podle kterého Bůh obnovuje své stvoření.
8. Abychom plně porozuměli každé pasáži Písma, je nezbytné studovat kontext. Abychom plně porozuměli Janovi 1:1, je třeba pochopit i zbytek kapitoly a se zbytkem kapitoly ještě více porozumět Janovi 1:1. Věříme, že tyto poznámky o Janovi 1:1, přečtené spolu se zbytkem Jana 1 a naše poznámky k Janovi 1:3, Jan 1:10, Jan 1:14, Jan 1:15 a Jan 1:18 pomohou učinit celou první kapitolu Jana srozumitelnější.
https://www.biblicalunitarian.com/video ... t-john-1-1
To Slovo v Janově úvodu
Navzdory dlouhotrvající tradici, nedávné komentáře k Janovi přiznávají, že výraz “slovo” ve slavném Janově úvodu nemusí označovat živého Božího Syna předtím, než se narodil. Naše překlady naznačují tradiční doktrínu vtělení použitím velkého začátečního písmena “Slovo”. Co se ale stalo tělem v Janovi 1:14? Byla to předexistující osoba? Nebo to byla sebevyjadřující činnost Boha, Otce, Jeho věčný plán? Plán domu v mysli architekta vezme fyzickou podobu, když je ten dům postaven. To, co předexistovalo viditelné cihle a maltě, byl záměr v mysli architekta. Proto je docela v pořádku, když Jana 1:1-3 chápeme: “Na začátku byl tvořivý záměr Boží”;19 “ten záměr byl u Boha a plně vyjadřoval Boha (theos)”20 (právě tak jako moudrost byla u Boha před stvořením, Přís. 8:30). “Všechno vešlo v bytí skrze ten záměr...”. Tento překlad se obdivuhodně hodí do starozákonního užívání “slova”: “Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal” (Iza. 55:11).21 Ježíš je tím slovem vyjádřeným jako lidská bytost – poslední Boží slovo světu, Syn, ve kterém Bůh promluvil v tomto posledním čase (Žid. 1:1, 2). Je důležité, že pisatel Židům umisťuje Syna do “posledního času”, jako božského zástupce, který následuje proroky. Neumísťuje ho do věčnosti, ale pokládá Syna za historického Krista. “Skrze ně” (dia autou) se nemusí vztahovat na osobu, ale může se vztahovat na neosobní “slovo” před tím, než se Ježíš narodil. Sám Jan naznačuje, že “slovem” na začátku svého evangelia mínil neosobní pojem. Ve svém 1. listě 1:2 vysvětluje, že u Boha byl neosobní “věčný život”, t.j. slib věčného života, který se měl uskutečnit skrze Ježíše (“u Boha”, pros ton theon, srv. “slovo” v evangeliu, které bylo pros ton theon). Petr zrcadlí, zdá se, přesně tutéž myšlenku, když popisuje Ježíše jako beránka Božího, který byl “předurčen před stvořením světa, ale zjeven na konci časů” (1 Pet. 1:20). Jen o několik veršů předtím užívá stejný pojem předurčení, když mluví o Božím plánu na povolání křesťanů ke spáse (1 Pet. 1:2). Bůh vzal v úvahu ty, které později povolal. To ale neznamená, že doslova předexistovali. Petrova aplikace tohoto pojmu na Ježíše ve 20. verši, ukazuje na “předexistenci” ve věčných záměrech Božích, ne na Ježíšovu skutečnou existenci v jiné dimenzi před jeho narozením jako lidské bytosti. Zajímavá paralela se vyskytuje ve Zjevení 4:11, kde všechno “bylo, a bylo stvořeno”. Mounce poznamenává: “tato neobvyklá fráze naznačuje, že všechno, co je, prvně existovalo ve věčné vůli Boží a skrze Jeho vůli a v Jeho stanovenou dobu to všechno vešlo do skutečné existence”.22 Neexistuje žádný pádný důvod k předpokladu, že původní čtenáři Janova úvodu by pokládali “slovo” za Syna doslovně předexistujícího jako osoba. To uznávají i sami trinitářští vykladači. Až do Jana 1:14 (“slovo se stalo tělem”) “je docela možné, že čtenář považoval Slovo za označení nějakého svrchovaného kosmického principu nebo něčeho podobného”.23 Málo známý je fakt, že anglické překlady před King James Version popisují slovo jako “to”, ne “on”. Tento bod přivádí k pozornosti James Dunn. V jeho zevrubném prozkoumání tradiční doktríny vtělení podotýká, že mimo Janovo evangelium není žádná doktrína předexistence. Dunn však zdůrazňuje, že ve verších Jan 1:1-14 není potřeba pokládat “slovo” za druhou osobu, která byla s Otcem. O Janovi 1:1 říká: Závěr, který zatím vychází najevo z našich rozborů (Jana 1:1-14) je, že teprve až počínaje 14. veršem (“slovo se stalo tělem”) můžeme mluvit o osobním Logu. Báseň používá poněkud neosobního jazyka (stalo se tělem), avšak žádný křesťan by v tom nerozpoznal narážku na Ježíše – to slovo se nestalo řečí o Moudrosti a Logu. Tu samou řeč a myšlenky nalézáme ve Filónovi, kde, jak jsme viděli, jednáme s personifikací spíše než s osobami, spíše s personifikovanými Božími skutky než s jednotlivou božskou bytostí jako takovou. Tento bod je zamlžen faktem, že během celé básně musíme překládat mužské Logos jako “on”. Kdybychom ale místo toho přeložili Logos jako “Boží výrok”, bylo by jasnější, že báseň nutně nezamýšlela, aby se Logos veršů 1- 13 považoval za osobní božskou bytost. Jinými slovy, revoluční význam 14. verše možná spočívá nejenom v tom, že označuje přechod básně z předexistence na vtělení, ale také přechod z neosobní personifikace na skutečnou osobu. 24 Proč ale “musíme překládat” mužské logos jako “on”? Jen na podporu tradičního výkladu Janova úvodu. Pokud logos vezmeme jako “Boží plán” a ne jako Syna naživu před jeho narozením, odstraní se tím hlavní podpora z konstrukce tradičního názoru o předexistenci a o Trojici v Janově evangeliu.
Další pohled na Jana 1:1
Překlad má věrně předat tentýž původní význam do jiného jazyka. Můžeme vůbec pokládat naše současné překlady Jana 1:1 za skutečné překlady? Dává ta fráze “Slovo bylo u Boha” v češtině vůbec nějaký smysl? Kdy bylo vaše slovo naposledy “u vás“? Máme podezření, že naše normální současné překlady, i když možná doslova správné, prostě povzbuzují čtenáře, aby se cítil spokojený s přijatou ortodoxní kristologií o věčném Synovi, který na sebe vzal lidskou přirozenost. Velké začáteční písmeno “Slova” okamžitě naznačuje předexistující osobu. A mnoha čtenářům (11 milionů kopií po celém světě v mnoha jazycích) je nabídnuta parfráze, jako ta v Good News Bible: “Před tím, než cokoliv existovalo, byl Kristus s Bohem. Vždycky byl naživu a sám je Bohem. On stvořil všechno, co existuje. Nic neexistuje, co by on nestvořil”.25 Tím víc je čtenářova ortodoxie potvrzena. Římskokatolický učenec Karl Josef Kuschel se ve svém nedávném masivním zpracování otázky Kristova původu ptá: “Proč instinktivně čteme ‘Na počátku byl Syn a Syn byl u Boha’?”26 Zdá se nám, že pokud se máme dopídit záměru Janova úvodu, pak hebrejská Bible by se měla stát prvořadým směrem našeho vyšetřování. Jak mi jeden profesor na semináři řekl: “Když nesprávně pochopíš Starý zákon, pak nesprávně pochopíš Nový zákon”. Žádný výskyt hebrejského slova davar (slovo), které odpovídá Janově řeckému slovu logos, neposkytuje žádné svědectví o tom, že “slovo od počátku” znamená osobu, tím méně nestvořenou druhou božskou osobu, Syna Božího, vedle toho Jednoho Boha izraelské konfese. Davar ve Starém zákoně znamená “slovo”, “záležitost”, často “slib”, nebo “záměr”, ale nikdy ne osobu. To všudypřítomné velké počáteční “S” “Slova” v anglických a českých překladech, je naprosto neodůvodněné. Jan neříká, že to předexistující slovo bylo druhou a odlišnou osobou před tím, než se stalo tělem v Mesiášovi. Proč by tudíž Jan neměl říkat, že Boží tvořící a sebevyjádřující aktivita, Jeho slovo či moudrost, ukazatel Jeho mysli, byl “u Něho”, právě tak jak moudrost byla “s (para) Ním” v Přísloví 8:30 (LXX)? Přísloví 8 má ve skutečnosti pozoruhodné obdoby s tím, co Jan později říká o Ježíšovi. V Ježíšových slovech se nalézá život (Jan 6:63) tak, jako se nalézá v moudrosti. Moudrost volá tak, jako volá Ježíš (Jan 12:44), aby se lidé řídili jeho učením. Co se vypovídá o moudrosti v Přísloví, je jinde přičítáno Bohu (Job 12:13-16). Významné je, že Jan vždycky užívá předložku para (s) na vyjádření blízkosti jedné osoby ke druhé (1:39; 4:40; 8:38 atd.). Ve svém úvodu si nicméně zvolil pros (s), čímž naznačuje, že “slovem” nemíní osobu u Boha. První verš Jana také připomíná, co říká moudrost v Ekklesiastiku (kniha Sirachovcova) 24:5, 14 “Já jsem z úst Nejvyššího vyšla, prvorozená před kterýmkoli tvorem... Od počátku, před věky jsem stvořena”. Existuje spolehlivé svědectví, že to hebrejské im nebo et, znamenající “s”, může popisovat vztah mezi osobou a tím, co ta osoba má na srdci nebo na mysli. Tady je několik zajímavých příkladů užívání hebrejských předložek im a et: “Im (s) samo = ve svědomí, ať už znalosti, paměti, nebo záměru”.27 Num. 14:24 “protože s ním byl jiný duch” (jiný duch působil v jeho mysli) 1 Král. 11:11 “Protože toto bylo s tebou” (plány v Šalomounove mysli) 1 Par. 28:12 “plán všeho, co bylo duchem s ním” (co měl na mysli) Job 10:13 “Vím, že toto bylo s tebou” (bylo skryto v tvém srdci, v tvé mysli; toto bylo tvým úmyslem) Job 15:9 “čemu rozumíš, a není to s námi?” (v našem chápání) Job 23:10 “Zná cestu, která je ve mně” (způsob mého myšlení) Job 23:14 “Jistě splní, co mi určil, a mnoho takových věcí je s Ním (má mnoho takových záměrů); LXX: “Svou vůlí věc určil, a tu věc udělal“. Job 27:11 “To, co je s Všemohoucím, nezatajím” (Jeho úmysl nezatajím) Žalm 73:23 “Přesto jsem ustavičně s tebou” (ve tvých myšlenkách) Et: “O snu nebo slovu Hospodina je řečeno, že je s prorokem”.28 Gen. 40:14 (doslova) “Pamatuj mě se sebou, až se ti dobře povede” (Právě tak Bůh měl na mysli to “slovo”) 2 Král. 3:12 “S ním je Hospodinovo slovo” (srv. 2 Janův 2 “pravdě, která v nás zůstává.” a Gal. 2:5 “aby pravda s vámi zůstala“) Iza. 59:12 “naše nevěrnosti jsou s námi” (v naší mysli). (Srv. Jan 17:5 sláva, kterou měl Ježíš s Bohem – v mysli Boha jako Jeho záměr.) Jer. 12:3 “Vyzkoušel jsi mé srdce s Tebou” (postoj mého srdce jsi vzal v úvahu) Jer. 23:28 “Prorok, který má se sebou sen” (sen v mysli) Jer. 27:18 “Jestliže Hospodinovo slovo je s nimi” Job 14:5 “počet jeho měsíců je s tebou” (tobě znám) Přís. 2:1 “a mé příkazy uschovej s tebou” Přís. 11:2 “ale s pokornými je moudrost” Vzhledem k tomuto hebrejskému pozadí navrhujeme následující překlad Jana 1:1, 14 “Na počátku byl Plán. Bůh měl ten Plán na srdci. Ten Plán plně vyjadřoval Boží mysl a stal se tělem v muži Mesiáši Ježíšovi”. Janův záměr Ve svém úvodu Jan neutralizuje gnostickou tendenci k plurálnímu pojmu Boha. Gnostický křesťan věřil, že ten nevyslovitelný, nepřístupný Bůh, který byl vzdálen a oddělen od Svého stvoření, jedná se světem prostřednictvím méně božských postav - “aionů” nebo jen jedné takové postavy (různé gnostické systémy). Justin Mučedník, který se určitě k žádnému gnosticismu nehlásil, přesto bez jakýchkoliv zábran mluví o předexistujícím Synu, který je “aritmeticky druhým Bohem”. Mučedník sice nepovažoval Syna za nestvořeného a věčného, tak jako v později vyvinutém trinitářském smyslu, ale za předexistujícího jako Syn a vycházejícího v okamžiku právě před počátkem stvoření v Genesis. Tím, že viděl Syna Božího aktivního jako “posel Hospodinův” v dobách Starého zákona, Justin vyrazil na cestu, která je pro Nový zákon cizí. V polovině druhého století Justin napsal své Apology a Dialogue a v nich se filozofický vliv na křesťanství objevuje v plné síle... odhaluje spojení mezi pohanskými formami filozofie, most, kterým ta filozofie přešla na křesťanské území... (křesťanství) našlo v helénském judaismu Alexandrie prostředky, kterými si mohlo přivlastnit filozofické myšlenky a ponechat si filozofické pojmy té doby a zároveň se držet svého nároku na křesťanské a hebrejské zjevení.29 Tertullián, známý jako zakladatel latinského křesťanství, tak jako Justin, zná druhou božskou bytost, která byla v určité době zplozena Otcem.30 Tato kristologie, která je zlověstně příbuzná gnostickému dualismu, se mohla rozvinout jen za předpokladu, že “Synem” Jan mínil osobu, která je odlišná od Boží moudrosti a která existovala od počátku. Veřejnost se nadále silně spoléhá na Jana 1:1 jako na podporu doktríny, že Kristus je spolurovný Bohu. Co kdyby ale věděli o některém z osmi anglických překladů, které předcházely King James Version z r. 1611?31 Druhořadým směrem našeho vyšetřování ohledně toho, co Jan mínil, je mimobiblická literatura judaismu. V kumránských Návodech na kázeň se dovídáme, že “Boží znalostí se všechno stane; všechno je založeno jeho záměrem; a bez něho (nebo “toho“?) se nic nestane”. To je určitě odezvou Janova “Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest” (1:3). V I QS iii 15 čteme: “Od Boží znalosti je všechno, co jest, a všechno co bude”. V apokryfu: “Ó Bože, který jsi všechno učinil Svým slovem” (Moudrost 9:1) a znovu v knize Sirachově 42:15 “Protož pamětliv budu skutků Páně, a co jsem spatřil budu vypravovati: Slovem Páně jsou stvořena díla jeho´”. V Šalomounově Odese se dovídáme, že “světy byly učiněny Božím slovem”, a “myšlenkou Jeho srdce” (16:19). Určitě se nacházíme v atmosféře Boha, který v Genesis 1 promluvil, a bylo to učiněno. V Janovi 1:1 se pak dovídáme víc o té sebe vyjadřující a tvořivé činnosti slova které (“ono” a ne “on”) se stalo Ježíšem. Ježíš je tudíž tím, čím se to slovo stalo. Věřím, že mnoho učenců by došlo k takovému závěru, kdyby nebyli pod nátlakem ortodoxie. Jak zajímavé je, že na příklad ten velký F.F. Bruce kupodivu napsal o Janovi 1:1 a Kristově předexistenci: “Pokud jde o otázku předexistence, člověk může souhlasit alespoň s předexistencí věčného slova či moudrosti Boží, která byla vtělena v Ježíšovi. Avšak jestli vůbec nějaký novozákonní pisatel věřil v Ježíšovu odlišnou existenci jako druhé božské Osoby, není jasné... Nejsem si jist, zda Pavel tomu věřil”32 Neříká Bruce nakonec totéž, co Arndt a Gingrich definují ve svém základním lexikonu? Oni o “slovu” v Janovi 1:1 říkají: “Naše literatura ukazuje stopy myšlení, které bylo rozšířeno v synkretismu té doby, zrovna tak jako v židovské literatuře o “moudrosti” a ve Filónovi. Nejvýraznějším rysem toho myšlení byl pojem Logu, nezávislého a personifikovaného ‘Slova’ (Božího)... toto božské ‘Slovo’ na sebe vzalo lidskou podobu v historické osobě”.33 To, že tuto definici nám nabízí takové prestižní kapacity, nás hodně ujišťuje. Arndt a Gingrich neříkají, že to “slovo” znamená Syna před Ježíšovým narozením. Podle jejich názoru to “slovo” V Janovi 1:1 je personifikace a ne osoba. A přesto, pokud člověk nevěří v druhou božskou osobu předexistujícího Syna, nemůže být v mnoha církevních kruzích považován za pravého věřícího! Jaký to úžasný paradox. Situace je jiná na úrovni akademických studií Bible. Jak hodně tedy na tom slově “slovo” záleží? Je to předexistující osoba nebo záměr? Trinitáři někdy argumentují následujícím způsobem: 1) To Slovo bylo Bůh; 2) Ježíš byl to Slovo; 3) Tudíž Ježíš byl Bůh. Tyto předpoklady musíme prošetřit. To Slovo není totožné s Bohem.34 Je od Boha v určitém smyslu odlišeno tím, že je “s Ním”. To Slovo nebylo druhým Bohem. Pokud to Slovo tedy není totožné s Bohem (jak by mohlo být, když je “s Bohem” či “u Boha”?), ani není druhý, nezávislý Bůh, pak ta fráze “Slovo bylo s Bohem” může znamenat jedině, jak A.E. Harvey poukazuje: “že to slovo bylo vyjádřením či odrazem Boha (Moudrost 7:25-6), že v určitém smyslu bylo božské, t.j. z Boha”.35 Druhý předpoklad, “Ježíš bylo to slovo”, neznamená, že to slovo bylo od věčnosti totožné se sebe vědomou osobou Ježíše. Ježíš je tím, čím se to slovo stalo. On je vyjádřením toho slova od svého narození jako Syn Boží (Jan 1:14). Když řekneme, že Ježíš byl vyjádřením zjevující se Boží činnosti, žádným způsobem to nedokazuje, že Syn Boží byl nestvořeným členem Trojice.
Myslet jako Židé
Celá záležitost předexistence je podstatně ovlivněna způsobem, jakým hodnotíme biblická prohlášení. Co znamená, že něco “je” před tím, než to existuje na zemi? Jedná se o předurčení nebo o doslovnou předexistenci? Faktem je, že “když si Žid přál označit něco jako předurčené, mluvil o tom jako o už existujícím v nebi”.36 Tím pádem Pavel v Koloským 1:5 mluví o naději na křesťanské dědictví nastávajícího Království, že je “uložena v nebesích”. To slíbené dědictví, které v budoucnosti obdržíme, už existovalo v Božím plánu od věčnosti. Co je pro nás budoucností, je v tomto zvláštním smyslu pro Boha minulostí. Podobně s tajemstvím budoucího Království, které bylo u Boha skryto v Jeho věčných záměrech (Řím. 16:25). A právě tak moudrost, která nám je nyní dána, byla Bohem určena před začátkem světa pro naše oslavení (1 Kor. 2:7- 9). Podle tohoto způsobu popisování předurčených záměrů Boha, Bible může dokonce i říct, že Ježíš je “beránek, zabitý od stvoření světa” (Zjev. 13:8). O tom, co Bůh určil, se tudíž může mluvit jako kdyby se to už stalo v Božím záměru, i když se ta událost ve skutečnosti ještě nepřihodila. Tento důležitý biblický princip se objevuje také v Pavlově myšlení: “Bůh nazývá to, co není, jako kdyby to bylo” (Řím. 4:17). V této souvislosti se to vztahuje na Izáka, který byl “skutečný v myšlence a záměru Boha už před jeho zplozením”.37 “Ten Všemohoucí oslovuje... neexistující věci... jako kdyby existovaly, protože brzy budou existovat podle Jeho záměru”.38 V tomtéž listu Pavel může říct, že Bůh “oslavil” věřící, čímž míní, že jejich budoucí sláva je zaručena, protože Bůh ji ustanovil (Řím. 8:30). Písmo oznamuje 700 let před narozením Ježíše, že “byl nám dán syn” (Iza. 9:5). Některé současné verze patřičně překládají tyto minulé časy sloves do budoucna - “bude nám dán syn” – neboť to z nich vyplývá.39 Je na místě se zeptat, zda tyto “minulé časy v proroctví” či “záměru” se nenalézají také v Janově evangeliu Všichni lehce rozpoznáme, že Boží slib dát Abrahámovi zemi se vztahoval na budoucnost. Ten slib byl ale vyjádřen v minulém čase: “Tvému semeni jsem dal tuto zemi” (Gen. 15:18). Soncino Commentary vhodně podotýká: “Boží slib je vyjádřen, jako kdyby už byl splněn”.40 Minulý čas se tu ale nesmí brát doslova, protože celá ta země zatím nepatří 41 Abrahámovým potomkům po Izákovi. Štepán jasně říká: “Ale nedal mu z ní do vlastnictví ani píď, slíbil však, že mu ji dá” (Skut. 7:5). Zdánlivý rozpor mezi Gen. 15:18 (“jsem dal“) a Skut. 7:5 (“nedal mu”) lze lehce rozřešit, když rozpoznáme “prorocký minulý čas”, který jasně ukazuje na jistotu budoucího vyplnění, protože Bůh to ve svém záměru už v minulosti určil. Podobně dal Bůh tu zemi Abrahámovi a Izákovi (Gen. 35:12), i když ji neobdrželi.42 Navrhneme aplikaci tohoto principu na Jana 17:5 (o něco dále). Nejprve si však po pořádku prozkoumejme Janovy jiné “předexistenční” texty.
...různé zdroje...
[quote=host-z post_id=15216 time=1598497920]
https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2FjO8cA&feature=share&fbclid=IwAR3slm_s_rK8MIWTlJ02v4VrOsA4smCQd_vrTYlMzjAXDib5Am56VVhDT6w
[/quote]
...čas 35m...Jan 1.1.
Jan 1:1 Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
Celý soubor tohoto komentáře kompletní je zpracován v PDF a ke stažení zde:
[url]https://ulozto.cz/file/AMDIXUce2l3q/jan-1-1-vysvetleni-proc-s-s-lovo-nemuze-znamenat-jezis-pdf[/url]
1. Je nezbytné, aby seriózní student Bible pochopil základní pojem logos, který se v Jan 1:1 překládá jako „Slovo“. Většina trinitářů věří, že slovo logos odkazuje přímo na Ježíše Krista, takže ve většině Janových verzí logos jsou počáteční velká písmena a přeloženo jako „Slovo“ (některé verze dokonce píší „Ježíš Kristus“ v Jan 1:1).
Studie řeckého slova logos však ukazuje, že se v Novém zákoně vyskytuje více než 300 krát, a jak v NIV, tak v KJV je kapitalizováno pouze 7 krát (a dokonce i tyto verze se neshodují na tom, kdy přesně jej kapitalizovat). Když se slovo, které se vyskytuje více než 300 krát, kapitalizuje méně než 10 krát, je zřejmé kdy se kapitalizuje a kdy ne, je na rozhodnutí překladatelů založené na jejich konkrétním chápání Písma.
Protože se používá v celém Písmu, má logos velmi široký rozsah významů podél dvou základních linií myšlení. Jedním z nich je mysl a produkty mysli jako „rozum“ (tedy „logika“ souvisí s logos) a druhým je vyjádření tohoto důvodu jako „slovo“, „rčení“, „příkaz“ atd. Samotná Bible předvádí širokou škálu smysluplných logos a některé způsoby, jimiž se překládá v Písmu, jsou: účet, vzhled, kniha, příkaz, konverzace, výmluv, lichotky, křivda, slyšení, pokyny, věc, zpráva, zprávy, návrh, otázka, důvod, rozumná odpověď, pravidlo, fáma, říct, věta, řeč, příběh, mluvení, učení, svědectví, věci, věci, to, pravda, co, proč, slovo a slova.
Každý dobrý řecký lexikon také ukáže tento široký rozsah významu (slova kurzívou jsou přeložena z logos):
mluvení: slova, která říkáš (Řím. 15:18, [CEP2001] Neodvážil bych se totiž mluvit o něčem...).
prohlášení, výrok, řeč, které učiníte: (Luk. 20:20 [CEP2001] Nespustili ho však z očí.(a) Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně(b), aby jej přistihli při výroku...)
otázka: (Mat. 21:24, [CEP2001] Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku...)
kázání: (1 Tim. 5:17, [CEP2001] Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.
příkaz (výrok): (Gal. 5:14, [SýkoraNZ1922] Neboť všechen zákon se naplňuje jedním přikázáním, tím (totiž): „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“
rčení: (Jan 4:37, [CEP2001]v Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne.
řeč:(Luk. 4:32, [[KB1579NZ] I divili se velmi učení jeho, nebo mocná byla řeč jeho.
předmět diskuse; záležitost (Skutky 8:21, [KB1579NZ] Nemáš dílu ani losu v této věci; nebo srdce tvé není upřímé před Bohem. Skutky 15:6 (NASB), [CEP2001] Apoštolové a starší se tedy sešli, aby celou tu věc uvážili.
zjevení od Boha: (Mat. 15:6, [CEP2001] ten již to nemusí dát svému otci nebo matce(c). A tak jste svou tradicí zrušili slovo(d) Boží. (d) var: zákon; přikázání
Boží slovo mluvené Jeho služebníky: (Žid.13:7, [CEP2001] Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží...)
zúčtování, účet: (Mat. 12:36, [CEP2001] Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu).
účet, vyúčtování ve finančním smyslu: (Mat. 18:23, [CSP] „Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. (Filip. 4:15, CEP2001] I vy to víte, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, ani jedna církev(o) se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami).
důvod, motiv: (Skutky 10:29 [CEP2001] Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.“).
Výše uvedený seznam není vyčerpávající, ale ukazuje, že logos má velmi široký rozsah významu. Se všemi definicemi a způsoby, jak lze logos překládat, jak můžeme rozhodnout, jaký význam logos si vybrat pro jeden verš? Jak lze zjistit, jaký je logos v Jan 1:1? Jakýkoli výskyt logos musí být pečlivě prostudován v jeho kontextu, aby získal správný význam. Tvrdíme, že logos v Jan 1:1 nemůže být Ježíš.
Upozorňujeme, že „Ježíš Kristus“ není lexikální definicí logos. Tento verš neříká: „Na počátku byl Ježíš.“ „Slovo“ není synonymem pro Ježíše nebo dokonce „Mesiáše“. Slovo logos v Jan 1:1 odkazuje na Boží tvůrčí sebevyjádření - jeho důvod, cíle a plány, zejména když jsou uvedeny do činnosti.
Vztahuje se k Božímu sebevyjádření nebo komunikaci samotného. To se stalo skrze Jeho stvoření (Římanům 1:19 a 20), a zejména nebe (Ž 19). Prošlo skrze mluvené slovo proroků a skrze Písmo, psané Slovo. A co je nejdůležitější, konečně vzniklo skrze Jeho Syna (Židům 1:1 a 2).
Proslulý trinitářský učenec John Lightfoot píše:
Slovo logos, označující jak „důvod“, tak „řeč“, byl filosofickým termínem přijatým alexandrijským judaismem dříve, než jej napsal sv. Pavel, aby vyjádřil projev neviditelného Boha ve stvoření a vládě světa. Zahrnovaly všechny kvality, kterými se Bůh dává člověku znát. Jako svůj důvod označil Jeho účel nebo design; jako Jeho projev to znamenalo Jeho zjevení. Když křesťanští učitelé přijali tento termín, posílili a upevnili svůj význam připojením dvou přesných a jednoznačných myšlenek: (1) „Slovo je božská osoba“ (2) „Slovo se vtělilo do Ježíše Krista.
„Je zřejmé, že tyto dva výroky musely podstatně změnit význam všech podřízených pojmů spojených s myšlenkou logos [2]
Je důležité si uvědomit, že myšlenku „božské osoby“ připojili ke slovu logos „křesťanští učitelé“. Jistě je pravda, že když slovo logos byo pochopeno jako Ježíš Kristus, chápání Jana 1:1 bylo podstatně změněno.
Lightfoot správně chápe, že prvotní význam logos se týkal rozumu a řeči, nikoli „Ježíše Krista“. Norton rozvíjí koncept logos jako „důvod“ a píše:
V angličtině není žádné slovo, které by odpovídalo řeckému slovu logos, jak se používá (v Jan 1:1). Bylo používán k označení způsobu početnosti týkajícího se božstva, které bylo známé v době, kdy sv. Jan psal a důvěrně se mísilo s filozofií svého věku, ale již dávno zastaralé, a tak cizí z našich návyků myšlení, že pro nás není snadné přizpůsobit své mysli jeho obavám. Řecké slovo logos v jednom ze svých primárních smyslů téměř odpovídalo na naše slovo Rozum. Logos Boží bylo považováno, nikoli v nejpřísnějším smyslu, za pouhý Boží důvod; ale v určitých aspektech, jako moudrost, mysl, Intelekt Boží.(str. 307).
Norton předpokládá, že možná „moc Boží“ by bylo dobrým překladem pro logos (str. 323). Buzzard uvádí „plán“, „účel“ nebo „slib“ jako tři přijatelné překlady. Broughton a Southgate říkají „myšlenky, plán nebo účel Boha, zvláště v akci“. Mnoho učenců identifikuje logos s Boží moudrostí a rozumem.
Logos je Božím výrazem a jsou Jeho samotným sdělováním, stejně jako „slovo“ je vnějším vyjádřením myšlenek člověka. Toto vnější vyjádření Boha se nyní odehrálo skrze Jeho Syna, a proto je naprosto pochopitelné, proč se Ježíš nazývá „Slovo“. Ježíš je vnějším vyjádřením Božího rozumu, moudrosti, účelu a plánu.
Ze stejného důvodu nazýváme zjevení jako „slovo od Boha“ a bibli jako „Slovo Boží“.
Pokud pochopíme, že logos je Božím výrazem - jeho plán, účel, důvod a moudrost, je jasné, že byl s Ním „na začátku“. Písmo říká, že Boží moudrost byla „od začátku“ (Přísloví 8:23). V hebrejském psaní bylo velmi běžné personifikovat pojem, jako je moudrost.
Žádný prastarý Žid, který četl přísloví, by si nemyslel, že Boží moudrost je samostatná osoba, přestože je vyobrazena jako jeden z veršů jako Přísloví 8:29 a 30: „… když označil základy Země, byla jsem [moudrost] řemeslník po jeho boku. “
2. Většina židovských čtenářů Janova evangelia by byla obeznámena s pojetím Božího slova „být“ s Bohem, když pracoval na uskutečnění svého stvoření. V Genesis 1 je zjevné fungování Boží moci, když svůj plán uvede do konkretizace tím, že mluví věci do bytí.
Targumové jsou známí tím, že popisují Boží moudrost a jednání jako „slovo“. To je zvláště důležité poznamenat, protože Targumové jsou aramejskými překlady a parafrázemi Starého zákona a aramejština byla v době Krista mluveným jazykem mnoha Židů.
Vzpomeňte si, že Targum je obvykle parafrází toho, co hebrejský text říká, poznamenejte si, jak následující příklady připisují akci slovo:
Výše uvedené příklady ukazují, že Židé byli obeznámeni s myšlenkou Božího slova odkazujícího na jeho moudrost a jednání. To je obzvláště důležité poznamenat, protože tito Židé byli zuřivě monoteističtí a nijak nevěřili „trojjedinému Bohu“. Znali idiomy svého vlastního jazyka, a pochopili, že moudrost a moc Boží byla zosobněna jako „slovo“.
Řecky mluvící Židé také znali Boží tvůrčí sílu nazývanou „slovo“. J. H. Bernard píše: „Když se obrátíme z Palestiny na Alexandrii [Egypt], z hebrejské sapientiální literatury k té, která byla napsána v řečtině, najdeme tuto tvůrčí moudrost spojenou s božským logos,
hebraismem a helenismem, které přicházejí do styku“ . Příkladem toho je apokryfní kniha známá jako moudrost Šalomounova, která říká: „Ó Bože mých otců a Pane milosrdenství, kteříž vše učinili tvým slovem (logos) a tvou moudrostí vytvořili člověka “(9:1). V tomto verši jsou „slovo“ a „moudrost“ považovány za Boží sílu, ale aniž by to byl „člověk“.
3. Logos to znamená plán, účel a moudrost Boží, „se staly tělem“ (přišly k zhmotnění nebo fyzickou existenci) v Ježíši Kristu. Ježíš je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1:15) a jako hlavní vyslanec, zástupce a agent. Protože Ježíš dokonale poslouchal Otce,
představuje vše, co o sobě může Bůh v lidské osobě sdělit. Ježíš jako takový mohl říci: „Pokud jste mě viděli, viděli jste Otce“ (Jan 14:9). Skutečnost, že se logos, „stalo“ tělem, ukazuje, že předtím neexistoval. Neexistuje žádná předběžná Ježíšova existence v tomto verši, který není jeho obraznou „existencí“ jako plán, účel nebo moudrost Boží pro spasení člověka. Totéž platí pro písemné „slovo“. Někde ve věčné minulosti nemělo doslovnou existenci jako „duchovní kniha“, ale vzniklo to, když Bůh dal lidem zjevení a zapisovali ho.
4. Poslední věta ve verši, kterou většina verzí překládá jako „a Slovo byl Bůh“, by se neměla překládat tímto způsobem. Řecký jazyk používá slovo „Bůh“ (řecky = theos) k označení Otce i jiných autorit. Patří mezi ně ďábel (2 Kor. 4:4), menší bohové (1 Kor. 8:5) a muži s velkou autoritou (Jan 10:34 a 35; Skutky 12:22). V době, kdy byl psán Nový zákon, byly psány řecké rukopisy velkými písmeny. Velká a malá písmena nebyla smíchána jako dnes. Rozlišení, které dnes děláme mezi „Bohem“ a „Bohem“, nemohlo být provedeno a kontext se stal soudcem při určování, na koho „THEOS“ odkazuje.
Ačkoli je kontext rozhodčím soudcem, v Novém zákoně téměř vždy platí, že když se „Bůh“ vztahuje na Otce, určitý člen se objeví v řeckém textu (tento člen lze vidět pouze v řeckém textu, nikdy není přeložen do angličtiny). Překladatelé jsou na to obvykle velmi citliví (viz Jan 10:33).
Rozdíl mezi theosem a theosem bez určitého členu se objevuje v Janovi 1:1: „Na začátku bylo Slovo (logos/ο λογος) a Slovo bylo s Bohem “ho theos“ (προς τον θεον) a Bůh „theos“ (θεος) bylo Slovo (ην logos/ο λογος). Protože určitý člen chybí při druhém výskytu „theos“ („Bůh“), obvyklý význam by byl „bůh“ nebo „božský“.
„Nová anglická bible získává smysl této fráze tím, že ji překládá:„ Co Bůh byl, to Slovo bylo. “ James Moffatt, který byl profesorem řecké a novozákonní exegeze na Mansfield College v anglickém Oxfordu, a autor známé moffattské bible, přeložil větu „logos byl božský“.
Velmi jasné vysvětlení toho, jak překládat theos bez určitého členu, lze nalézt v Ježíši Jak Ho věděli (angl. As They Knew Him), Williamem Barclayem, profesorem Trinity College v Glasgow:
V takovém případě nemůžeme udělat nic jiného než jít do řečtiny, což je theos en ho logos. Ho je definitivní člen, a je vidět, že existuje určitý člen s logos, ale ne s theos. Když jsou v řečtině dvě substantiva spojena slovesem „být“, a když oba mají určitý člen, pak je jedno zcela určeno k tomu, aby bylo identifikováno s druhým; ale když jeden z nich je bez členu, stává se více přídavným jménem než podstatné jméno a popisuje spíše třídu nebo sféru, do které druhý patří.
To objasní ilustrace z angličtiny. Řeknu-li: „Kazatel je muž,“ používám určitý člen před kazatelem i člověkem, a tím ztotožňuji kazatele s nějakým zcela určitým individuálním mužem, kterého mám na mysli. Ale když řeknu: „Kazatelem je člověk,“ vynechal jsem určitý článek před člověkem, a tím myslím, že kazatel musí být klasifikován jako člověk, je v oblasti mužství, je člověk.
V poslední větě Jana 1:1 Jan nemá člen před theos. Logos proto nejsou identifikována jako Bůh nebo s Bohem; slovo theos se stalo adjektivem a popisuje sféru, do které logos patří. Musíme proto říci, že to znamená, že logos patří do stejné sféry jako Bůh;
bez ztotožnění se s Bohem má logos stejný druh života a bytí jako Bůh. Zde NEB [Nová anglická bible] poskytuje dokonalý překlad: „Co byl Bůh, to Slovo bylo.“ [5]
5. Je důležité pochopit, že Bible nebyla napsána ve vakuu, ale byla zaznamenána v kontextu kultury a byla pochopena těmi, kdo v ní žili.
Někdy verše, které se nám zdají nadbytečné nebo matoucí, byly pro čtenáře doby smysluplné, protože dobře věděly o kultuře a víře, kterou navrhují lidé kolem nich. V prvním století bylo na světě mnoho konkurenčních přesvědčení (a bohužel,
chybné přesvědčení v křesťanství), které matlo věřící o totožnosti Boha a Krista. Po celá staletí před Kristem a v době, kdy byl psán Nový zákon, byly iracionální víry o bohech Řecka rozdány. Tato skupina náboženských informací byla známa slovem „muthos“,
„Které dnes nazýváme„ mýty “nebo„ mytologie “. Tento muthos, tyto mýty, byly často iracionální, mystické a mimo pochopení nebo vysvětlení. Čím známější je řecké mýty, tím lépe pochopí náš důraz na jejich iracionalitu. Pokud s nimi někdo není obeznámen, bylo by užitečné přečíst si něco na toto téma.
Řecká mytologie je důležitou součástí kulturního pozadí Nového zákona.
Mýty byly často nepochopitelné, ale přesto byly široce přijímány jako „zjevení bohů“. Vidíme, jak všudypřítomný muthos v řecko-římském světě Nového zákona vyčnívá z Nového zákona jako špička ledovce nad vodou. Když Paul a Barnabas uzdravili mrzáka v Lystře, lidé předpokládali, že bohové sestoupili v lidské podobě, a kněz Zeus jim přišel nabídnout oběti. Když byl Paul v Aténách, byl rozrušen kvůli velkému počtu model, které tam byly, sochy různých bohů. V Efezu Pavlovo učení ve skutečnosti začalo nepokoje.
Když si někteří z místních uvědomili, že pokud se jeho učení rozšíří, „bude zdiskreditován chrám velké bohyně Artemis a bohyně, která je uctívána po celé Asii a na celém světě, bude okradena o její božskou majestátnost“ ( Skutky 19:27). Existuje mnoho dalších příkladů, které ukazují, že došlo k muthos, tj. skupina náboženských znalostí, která byla z velké části nepochopitelná pro lidskou mysl, pevně ustavená v myslích některých běžných lidí v době Nového zákona.
Začali několik století před Kristem, někteří řečtí filosofové pracovali, aby nahradili „muthos“ tím, čemu říkali logos, rozumným a racionálním vysvětlením reality. Je vhodné, aby Bůh při psaní Nového zákona použil slovo logos, nikoli muthos, k popisu své moudrosti, rozumu a plánu.
Bůh k nám nepřišel v mystických zkušenostech a nerozumných vírách, které nelze pochopit; spíše se zjevuje způsoby, které lze racionálně pochopit a přesvědčivě argumentovat.
6. Kromě kulturního kontextu, který akceptoval mýty, se v době psaní Jana zakořenil v křesťanství i systém víry nazývaný gnosticismus. Gnosticismus měl mnoho nápadů a slov, která jsou nám dnes podivná a matoucí, takže s rizikem přílišného zjednodušení popíšeme několik základních principů gnosticismu tak jednoduše, jak jen můžeme.
Gnosticismus měl mnoho podob, ale obecně gnostici učili, že existuje nejvyšší a nepoznatelná bytost, kterou označili jako „Monad“. Monad produkoval různé bohy, kteří zase produkovali jiné bohy (tito bohové se nazývali různými jmény, zčásti kvůli své moci nebo poloze). Jeden z těchto bohů, nazývaný „Demiurge“, stvořil zemi a poté nad ní vládl jako rozzlobený, zlý a žárlivý bůh. Gnostici věřili, že tento zlý bůh je bůh Starého zákona, zvaný Elohim. Monad poslal jiného boha „Krista“, aby přinesl lidstvu zvláštní gnózu (poznání) a osvobodil je od vlivu zlého Elohima. Tím pádem, gnostický křesťan by souhlasil s tím, že Elohim stvořil nebe a zemi, ale nesouhlasil s tím, že byl nejvyšším Bohem. Většina gnostiků by také uvedla, že Elohim a Kristus byli ve vzájemném vztahu. Proto bylo pro Jana 1:1 tak důležité říci, že logos bylo u Boha, což se na první pohled jeví jako naprosto zbytečné prohlášení.
Otevření Janova evangelia je úžasným vyjádřením Boží lásky. Bůh „chce, aby všichni lidé byli spaseni a aby poznali pravdu“ (1 Tim. 2:4). Vytvořil Janovo otevření takovým způsobem, aby odhalil pravdu o něm a jeho plánu pro celé lidstvo a současně vyvrátil gnostické učení.
Říká se, že od začátku existovalo l logos (důvod, plán, síla), které bylo u Boha. U Boha neexistoval žádný jiný „bůh“, zvláště žádný bůh, který by byl proti Bohu. Navíc, Boží plán byl jako Bůh; bylo to božské. Boží plán se stal tělem, když Bůh Marii oplodnil.
7. V úvodu Jana jsou prvky Jana 1:1 a další fráze, které nejen odkazují v čase na Boží dílo v původním stvoření, ale také nastiňují dílo Kristovo v nové správě a v novém stvoření. Známý biblický komentátor F. F. Bruce argumentuje pro tuto interpretaci:
Není náhodou, že evangelium začíná stejnou frází jako kniha Genesis. V Genesis 1:1 „Na počátku“ představuje příběh starého stvoření; zde představuje příběh nového stvoření. V obou dílech stvoření je agentem Boží Slovo.
Racovský katechismus, jedno z velkých doktrinálních děl unitárního hnutí 14. a 15. století, uvádí, že slovo „počátek“ v Jan 1:1 odkazuje na počátek nové dispenzace, a je tedy podobné Mark 1:1 , který začíná: „Počátek evangelia o Ježíši Kristu.“
V citované pasáži (Jan 1:1), kde se říká, že Slovo bylo na počátku, neexistuje žádný odkaz na předchozí věčnost, bez počátku; protože je zde zmínka o počátku, který je v rozporu s touto věčností. Slovo počátek, které se používá absolutně, je třeba chápat v uvažovaném předmětu. Tím pádem, Daniel 8:1, „Ve třetím roce vlády krále Belshazzara se mi objevilo vidění, dokonce i mně Danieli, po tom, co se mi objevilo PRVNÍ.“ Jan 15:27: „A vy také budete svědčit, protože jste se mnou byli od počátku.“ Jan 16:4, „Tyto věci jsem ti na počátku neřekl, protože jsem byl s tebou.
A Skutky 11:15: „A jak jsem začal mluvit, Duch svatý na ně padl, jako na nás na počátku.“ Protože tehdy je věcí, se kterou Jan zachází, evangelium, nebo věci, které se uskutečnily pod evangeliem, nemělo by se tu rozumět kromě počátku evangelia nic jiného; věc jasně známá křesťanům, které oslovil, jmenovitě:
příchod a kázání Jana Křtitele, podle svědectví všech evangelistů [tj. Matouše, Marka, Lukáše a Jana], z nichž každý začíná svou historii příchodem a kázáním Křtitele. Marek skutečně (Kapitola 1:1) výslovně uvádí, že to byl počátek evangelia. Stejným způsobem
samotný Jan zaměstnává počátek slova, který je tak absolutně umístěn v úvodu do své první epištoly, na jejímž začátku používá stejný termín (logos ) Slovo, jako by chtěl být svým vlastním tlumočníkem [„To, co je od počátku… týkající se Slova (logos) života. “ 1 Jan 1:1].
I když nesouhlasíme s katechismem, že jediným smyslem počátku v Jan 1:1 je začátek nového stvoření, určitě vidíme, jak slovo počátek je dvojího slyšení. V kontextu nového stvoření je tedy „Slovo“ plán nebo účel, podle kterého Bůh obnovuje své stvoření.
8. Abychom plně porozuměli každé pasáži Písma, je nezbytné studovat kontext. Abychom plně porozuměli Janovi 1:1, je třeba pochopit i zbytek kapitoly a se zbytkem kapitoly ještě více porozumět Janovi 1:1. Věříme, že tyto poznámky o Janovi 1:1, přečtené spolu se zbytkem Jana 1 a naše poznámky k Janovi 1:3, Jan 1:10, Jan 1:14, Jan 1:15 a Jan 1:18 pomohou učinit celou první kapitolu Jana srozumitelnější.
[url]https://www.biblicalunitarian.com/videos/but-what-about-john-1-1[/url]
[b]To Slovo v Janově úvodu [/b]
Navzdory dlouhotrvající tradici, nedávné komentáře k Janovi přiznávají, že výraz “slovo” ve slavném Janově úvodu nemusí označovat živého Božího Syna předtím, než se narodil. Naše překlady naznačují tradiční doktrínu vtělení použitím velkého začátečního písmena “Slovo”. Co se ale stalo tělem v Janovi 1:14? Byla to předexistující osoba? Nebo to byla sebevyjadřující činnost Boha, Otce, Jeho věčný plán? Plán domu v mysli architekta vezme fyzickou podobu, když je ten dům postaven. To, co předexistovalo viditelné cihle a maltě, byl záměr v mysli architekta. Proto je docela v pořádku, když Jana 1:1-3 chápeme: “Na začátku byl tvořivý záměr Boží”;19 “ten záměr byl u Boha a plně vyjadřoval Boha (theos)”20 (právě tak jako moudrost byla u Boha před stvořením, Přís. 8:30). “Všechno vešlo v bytí skrze ten záměr...”. Tento překlad se obdivuhodně hodí do starozákonního užívání “slova”: “Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal” (Iza. 55:11).21 Ježíš je tím slovem vyjádřeným jako lidská bytost – poslední Boží slovo světu, Syn, ve kterém Bůh promluvil v tomto posledním čase (Žid. 1:1, 2). Je důležité, že pisatel Židům umisťuje Syna do “posledního času”, jako božského zástupce, který následuje proroky. Neumísťuje ho do věčnosti, ale pokládá Syna za historického Krista. “Skrze ně” (dia autou) se nemusí vztahovat na osobu, ale může se vztahovat na neosobní “slovo” před tím, než se Ježíš narodil. Sám Jan naznačuje, že “slovem” na začátku svého evangelia mínil neosobní pojem. Ve svém 1. listě 1:2 vysvětluje, že u Boha byl neosobní “věčný život”, t.j. slib věčného života, který se měl uskutečnit skrze Ježíše (“u Boha”, pros ton theon, srv. “slovo” v evangeliu, které bylo pros ton theon). Petr zrcadlí, zdá se, přesně tutéž myšlenku, když popisuje Ježíše jako beránka Božího, který byl “předurčen před stvořením světa, ale zjeven na konci časů” (1 Pet. 1:20). Jen o několik veršů předtím užívá stejný pojem předurčení, když mluví o Božím plánu na povolání křesťanů ke spáse (1 Pet. 1:2). Bůh vzal v úvahu ty, které později povolal. To ale neznamená, že doslova předexistovali. Petrova aplikace tohoto pojmu na Ježíše ve 20. verši, ukazuje na “předexistenci” ve věčných záměrech Božích, ne na Ježíšovu skutečnou existenci v jiné dimenzi před jeho narozením jako lidské bytosti. Zajímavá paralela se vyskytuje ve Zjevení 4:11, kde všechno “bylo, a bylo stvořeno”. Mounce poznamenává: “tato neobvyklá fráze naznačuje, že všechno, co je, prvně existovalo ve věčné vůli Boží a skrze Jeho vůli a v Jeho stanovenou dobu to všechno vešlo do skutečné existence”.22 Neexistuje žádný pádný důvod k předpokladu, že původní čtenáři Janova úvodu by pokládali “slovo” za Syna doslovně předexistujícího jako osoba. To uznávají i sami trinitářští vykladači. Až do Jana 1:14 (“slovo se stalo tělem”) “je docela možné, že čtenář považoval Slovo za označení nějakého svrchovaného kosmického principu nebo něčeho podobného”.23 Málo známý je fakt, že anglické překlady před King James Version popisují slovo jako “to”, ne “on”. Tento bod přivádí k pozornosti James Dunn. V jeho zevrubném prozkoumání tradiční doktríny vtělení podotýká, že mimo Janovo evangelium není žádná doktrína předexistence. Dunn však zdůrazňuje, že ve verších Jan 1:1-14 není potřeba pokládat “slovo” za druhou osobu, která byla s Otcem. O Janovi 1:1 říká: Závěr, který zatím vychází najevo z našich rozborů (Jana 1:1-14) je, že teprve až počínaje 14. veršem (“slovo se stalo tělem”) můžeme mluvit o osobním Logu. Báseň používá poněkud neosobního jazyka (stalo se tělem), avšak žádný křesťan by v tom nerozpoznal narážku na Ježíše – to slovo se nestalo řečí o Moudrosti a Logu. Tu samou řeč a myšlenky nalézáme ve Filónovi, kde, jak jsme viděli, jednáme s personifikací spíše než s osobami, spíše s personifikovanými Božími skutky než s jednotlivou božskou bytostí jako takovou. Tento bod je zamlžen faktem, že během celé básně musíme překládat mužské Logos jako “on”. Kdybychom ale místo toho přeložili Logos jako “Boží výrok”, bylo by jasnější, že báseň nutně nezamýšlela, aby se Logos veršů 1- 13 považoval za osobní božskou bytost. Jinými slovy, revoluční význam 14. verše možná spočívá nejenom v tom, že označuje přechod básně z předexistence na vtělení, ale také přechod z neosobní personifikace na skutečnou osobu. 24 Proč ale “musíme překládat” mužské logos jako “on”? Jen na podporu tradičního výkladu Janova úvodu. Pokud logos vezmeme jako “Boží plán” a ne jako Syna naživu před jeho narozením, odstraní se tím hlavní podpora z konstrukce tradičního názoru o předexistenci a o Trojici v Janově evangeliu.
[b]
Další pohled na Jana 1:1 [/b]
Překlad má věrně předat tentýž původní význam do jiného jazyka. Můžeme vůbec pokládat naše současné překlady Jana 1:1 za skutečné překlady? Dává ta fráze “Slovo bylo u Boha” v češtině vůbec nějaký smysl? Kdy bylo vaše slovo naposledy “u vás“? Máme podezření, že naše normální současné překlady, i když možná doslova správné, prostě povzbuzují čtenáře, aby se cítil spokojený s přijatou ortodoxní kristologií o věčném Synovi, který na sebe vzal lidskou přirozenost. Velké začáteční písmeno “Slova” okamžitě naznačuje předexistující osobu. A mnoha čtenářům (11 milionů kopií po celém světě v mnoha jazycích) je nabídnuta parfráze, jako ta v Good News Bible: “Před tím, než cokoliv existovalo, byl Kristus s Bohem. Vždycky byl naživu a sám je Bohem. On stvořil všechno, co existuje. Nic neexistuje, co by on nestvořil”.25 Tím víc je čtenářova ortodoxie potvrzena. Římskokatolický učenec Karl Josef Kuschel se ve svém nedávném masivním zpracování otázky Kristova původu ptá: “Proč instinktivně čteme ‘Na počátku byl Syn a Syn byl u Boha’?”26 Zdá se nám, že pokud se máme dopídit záměru Janova úvodu, pak hebrejská Bible by se měla stát prvořadým směrem našeho vyšetřování. Jak mi jeden profesor na semináři řekl: “Když nesprávně pochopíš Starý zákon, pak nesprávně pochopíš Nový zákon”. Žádný výskyt hebrejského slova davar (slovo), které odpovídá Janově řeckému slovu logos, neposkytuje žádné svědectví o tom, že “slovo od počátku” znamená osobu, tím méně nestvořenou druhou božskou osobu, Syna Božího, vedle toho Jednoho Boha izraelské konfese. Davar ve Starém zákoně znamená “slovo”, “záležitost”, často “slib”, nebo “záměr”, ale nikdy ne osobu. To všudypřítomné velké počáteční “S” “Slova” v anglických a českých překladech, je naprosto neodůvodněné. Jan neříká, že to předexistující slovo bylo druhou a odlišnou osobou před tím, než se stalo tělem v Mesiášovi. Proč by tudíž Jan neměl říkat, že Boží tvořící a sebevyjádřující aktivita, Jeho slovo či moudrost, ukazatel Jeho mysli, byl “u Něho”, právě tak jak moudrost byla “s (para) Ním” v Přísloví 8:30 (LXX)? Přísloví 8 má ve skutečnosti pozoruhodné obdoby s tím, co Jan později říká o Ježíšovi. V Ježíšových slovech se nalézá život (Jan 6:63) tak, jako se nalézá v moudrosti. Moudrost volá tak, jako volá Ježíš (Jan 12:44), aby se lidé řídili jeho učením. Co se vypovídá o moudrosti v Přísloví, je jinde přičítáno Bohu (Job 12:13-16). Významné je, že Jan vždycky užívá předložku para (s) na vyjádření blízkosti jedné osoby ke druhé (1:39; 4:40; 8:38 atd.). Ve svém úvodu si nicméně zvolil pros (s), čímž naznačuje, že “slovem” nemíní osobu u Boha. První verš Jana také připomíná, co říká moudrost v Ekklesiastiku (kniha Sirachovcova) 24:5, 14 “Já jsem z úst Nejvyššího vyšla, prvorozená před kterýmkoli tvorem... Od počátku, před věky jsem stvořena”. Existuje spolehlivé svědectví, že to hebrejské im nebo et, znamenající “s”, může popisovat vztah mezi osobou a tím, co ta osoba má na srdci nebo na mysli. Tady je několik zajímavých příkladů užívání hebrejských předložek im a et: “Im (s) samo = ve svědomí, ať už znalosti, paměti, nebo záměru”.27 Num. 14:24 “protože s ním byl jiný duch” (jiný duch působil v jeho mysli) 1 Král. 11:11 “Protože toto bylo s tebou” (plány v Šalomounove mysli) 1 Par. 28:12 “plán všeho, co bylo duchem s ním” (co měl na mysli) Job 10:13 “Vím, že toto bylo s tebou” (bylo skryto v tvém srdci, v tvé mysli; toto bylo tvým úmyslem) Job 15:9 “čemu rozumíš, a není to s námi?” (v našem chápání) Job 23:10 “Zná cestu, která je ve mně” (způsob mého myšlení) Job 23:14 “Jistě splní, co mi určil, a mnoho takových věcí je s Ním (má mnoho takových záměrů); LXX: “Svou vůlí věc určil, a tu věc udělal“. Job 27:11 “To, co je s Všemohoucím, nezatajím” (Jeho úmysl nezatajím) Žalm 73:23 “Přesto jsem ustavičně s tebou” (ve tvých myšlenkách) Et: “O snu nebo slovu Hospodina je řečeno, že je s prorokem”.28 Gen. 40:14 (doslova) “Pamatuj mě se sebou, až se ti dobře povede” (Právě tak Bůh měl na mysli to “slovo”) 2 Král. 3:12 “S ním je Hospodinovo slovo” (srv. 2 Janův 2 “pravdě, která v nás zůstává.” a Gal. 2:5 “aby pravda s vámi zůstala“) Iza. 59:12 “naše nevěrnosti jsou s námi” (v naší mysli). (Srv. Jan 17:5 sláva, kterou měl Ježíš s Bohem – v mysli Boha jako Jeho záměr.) Jer. 12:3 “Vyzkoušel jsi mé srdce s Tebou” (postoj mého srdce jsi vzal v úvahu) Jer. 23:28 “Prorok, který má se sebou sen” (sen v mysli) Jer. 27:18 “Jestliže Hospodinovo slovo je s nimi” Job 14:5 “počet jeho měsíců je s tebou” (tobě znám) Přís. 2:1 “a mé příkazy uschovej s tebou” Přís. 11:2 “ale s pokornými je moudrost” Vzhledem k tomuto hebrejskému pozadí navrhujeme následující překlad Jana 1:1, 14 “Na počátku byl Plán. Bůh měl ten Plán na srdci. Ten Plán plně vyjadřoval Boží mysl a stal se tělem v muži Mesiáši Ježíšovi”. Janův záměr Ve svém úvodu Jan neutralizuje gnostickou tendenci k plurálnímu pojmu Boha. Gnostický křesťan věřil, že ten nevyslovitelný, nepřístupný Bůh, který byl vzdálen a oddělen od Svého stvoření, jedná se světem prostřednictvím méně božských postav - “aionů” nebo jen jedné takové postavy (různé gnostické systémy). Justin Mučedník, který se určitě k žádnému gnosticismu nehlásil, přesto bez jakýchkoliv zábran mluví o předexistujícím Synu, který je “aritmeticky druhým Bohem”. Mučedník sice nepovažoval Syna za nestvořeného a věčného, tak jako v později vyvinutém trinitářském smyslu, ale za předexistujícího jako Syn a vycházejícího v okamžiku právě před počátkem stvoření v Genesis. Tím, že viděl Syna Božího aktivního jako “posel Hospodinův” v dobách Starého zákona, Justin vyrazil na cestu, která je pro Nový zákon cizí. V polovině druhého století Justin napsal své Apology a Dialogue a v nich se filozofický vliv na křesťanství objevuje v plné síle... odhaluje spojení mezi pohanskými formami filozofie, most, kterým ta filozofie přešla na křesťanské území... (křesťanství) našlo v helénském judaismu Alexandrie prostředky, kterými si mohlo přivlastnit filozofické myšlenky a ponechat si filozofické pojmy té doby a zároveň se držet svého nároku na křesťanské a hebrejské zjevení.29 Tertullián, známý jako zakladatel latinského křesťanství, tak jako Justin, zná druhou božskou bytost, která byla v určité době zplozena Otcem.30 Tato kristologie, která je zlověstně příbuzná gnostickému dualismu, se mohla rozvinout jen za předpokladu, že “Synem” Jan mínil osobu, která je odlišná od Boží moudrosti a která existovala od počátku. Veřejnost se nadále silně spoléhá na Jana 1:1 jako na podporu doktríny, že Kristus je spolurovný Bohu. Co kdyby ale věděli o některém z osmi anglických překladů, které předcházely King James Version z r. 1611?31 Druhořadým směrem našeho vyšetřování ohledně toho, co Jan mínil, je mimobiblická literatura judaismu. V kumránských Návodech na kázeň se dovídáme, že “Boží znalostí se všechno stane; všechno je založeno jeho záměrem; a bez něho (nebo “toho“?) se nic nestane”. To je určitě odezvou Janova “Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest” (1:3). V I QS iii 15 čteme: “Od Boží znalosti je všechno, co jest, a všechno co bude”. V apokryfu: “Ó Bože, který jsi všechno učinil Svým slovem” (Moudrost 9:1) a znovu v knize Sirachově 42:15 “Protož pamětliv budu skutků Páně, a co jsem spatřil budu vypravovati: Slovem Páně jsou stvořena díla jeho´”. V Šalomounově Odese se dovídáme, že “světy byly učiněny Božím slovem”, a “myšlenkou Jeho srdce” (16:19). Určitě se nacházíme v atmosféře Boha, který v Genesis 1 promluvil, a bylo to učiněno. V Janovi 1:1 se pak dovídáme víc o té sebe vyjadřující a tvořivé činnosti slova které (“ono” a ne “on”) se stalo Ježíšem. Ježíš je tudíž tím, čím se to slovo stalo. Věřím, že mnoho učenců by došlo k takovému závěru, kdyby nebyli pod nátlakem ortodoxie. Jak zajímavé je, že na příklad ten velký F.F. Bruce kupodivu napsal o Janovi 1:1 a Kristově předexistenci: “Pokud jde o otázku předexistence, člověk může souhlasit alespoň s předexistencí věčného slova či moudrosti Boží, která byla vtělena v Ježíšovi. Avšak jestli vůbec nějaký novozákonní pisatel věřil v Ježíšovu odlišnou existenci jako druhé božské Osoby, není jasné... Nejsem si jist, zda Pavel tomu věřil”32 Neříká Bruce nakonec totéž, co Arndt a Gingrich definují ve svém základním lexikonu? Oni o “slovu” v Janovi 1:1 říkají: “Naše literatura ukazuje stopy myšlení, které bylo rozšířeno v synkretismu té doby, zrovna tak jako v židovské literatuře o “moudrosti” a ve Filónovi. Nejvýraznějším rysem toho myšlení byl pojem Logu, nezávislého a personifikovaného ‘Slova’ (Božího)... toto božské ‘Slovo’ na sebe vzalo lidskou podobu v historické osobě”.33 To, že tuto definici nám nabízí takové prestižní kapacity, nás hodně ujišťuje. Arndt a Gingrich neříkají, že to “slovo” znamená Syna před Ježíšovým narozením. Podle jejich názoru to “slovo” V Janovi 1:1 je personifikace a ne osoba. A přesto, pokud člověk nevěří v druhou božskou osobu předexistujícího Syna, nemůže být v mnoha církevních kruzích považován za pravého věřícího! Jaký to úžasný paradox. Situace je jiná na úrovni akademických studií Bible. Jak hodně tedy na tom slově “slovo” záleží? Je to předexistující osoba nebo záměr? Trinitáři někdy argumentují následujícím způsobem: 1) To Slovo bylo Bůh; 2) Ježíš byl to Slovo; 3) Tudíž Ježíš byl Bůh. Tyto předpoklady musíme prošetřit. To Slovo není totožné s Bohem.34 Je od Boha v určitém smyslu odlišeno tím, že je “s Ním”. To Slovo nebylo druhým Bohem. Pokud to Slovo tedy není totožné s Bohem (jak by mohlo být, když je “s Bohem” či “u Boha”?), ani není druhý, nezávislý Bůh, pak ta fráze “Slovo bylo s Bohem” může znamenat jedině, jak A.E. Harvey poukazuje: “že to slovo bylo vyjádřením či odrazem Boha (Moudrost 7:25-6), že v určitém smyslu bylo božské, t.j. z Boha”.35 Druhý předpoklad, “Ježíš bylo to slovo”, neznamená, že to slovo bylo od věčnosti totožné se sebe vědomou osobou Ježíše. Ježíš je tím, čím se to slovo stalo. On je vyjádřením toho slova od svého narození jako Syn Boží (Jan 1:14). Když řekneme, že Ježíš byl vyjádřením zjevující se Boží činnosti, žádným způsobem to nedokazuje, že Syn Boží byl nestvořeným členem Trojice.
[b]
Myslet jako Židé[/b]
Celá záležitost předexistence je podstatně ovlivněna způsobem, jakým hodnotíme biblická prohlášení. Co znamená, že něco “je” před tím, než to existuje na zemi? Jedná se o předurčení nebo o doslovnou předexistenci? Faktem je, že “když si Žid přál označit něco jako předurčené, mluvil o tom jako o už existujícím v nebi”.36 Tím pádem Pavel v Koloským 1:5 mluví o naději na křesťanské dědictví nastávajícího Království, že je “uložena v nebesích”. To slíbené dědictví, které v budoucnosti obdržíme, už existovalo v Božím plánu od věčnosti. Co je pro nás budoucností, je v tomto zvláštním smyslu pro Boha minulostí. Podobně s tajemstvím budoucího Království, které bylo u Boha skryto v Jeho věčných záměrech (Řím. 16:25). A právě tak moudrost, která nám je nyní dána, byla Bohem určena před začátkem světa pro naše oslavení (1 Kor. 2:7- 9). Podle tohoto způsobu popisování předurčených záměrů Boha, Bible může dokonce i říct, že Ježíš je “beránek, zabitý od stvoření světa” (Zjev. 13:8). O tom, co Bůh určil, se tudíž může mluvit jako kdyby se to už stalo v Božím záměru, i když se ta událost ve skutečnosti ještě nepřihodila. Tento důležitý biblický princip se objevuje také v Pavlově myšlení: “Bůh nazývá to, co není, jako kdyby to bylo” (Řím. 4:17). V této souvislosti se to vztahuje na Izáka, který byl “skutečný v myšlence a záměru Boha už před jeho zplozením”.37 “Ten Všemohoucí oslovuje... neexistující věci... jako kdyby existovaly, protože brzy budou existovat podle Jeho záměru”.38 V tomtéž listu Pavel může říct, že Bůh “oslavil” věřící, čímž míní, že jejich budoucí sláva je zaručena, protože Bůh ji ustanovil (Řím. 8:30). Písmo oznamuje 700 let před narozením Ježíše, že “byl nám dán syn” (Iza. 9:5). Některé současné verze patřičně překládají tyto minulé časy sloves do budoucna - “bude nám dán syn” – neboť to z nich vyplývá.39 Je na místě se zeptat, zda tyto “minulé časy v proroctví” či “záměru” se nenalézají také v Janově evangeliu Všichni lehce rozpoznáme, že Boží slib dát Abrahámovi zemi se vztahoval na budoucnost. Ten slib byl ale vyjádřen v minulém čase: “Tvému semeni jsem dal tuto zemi” (Gen. 15:18). Soncino Commentary vhodně podotýká: “Boží slib je vyjádřen, jako kdyby už byl splněn”.40 Minulý čas se tu ale nesmí brát doslova, protože celá ta země zatím nepatří 41 Abrahámovým potomkům po Izákovi. Štepán jasně říká: “Ale nedal mu z ní do vlastnictví ani píď, slíbil však, že mu ji dá” (Skut. 7:5). Zdánlivý rozpor mezi Gen. 15:18 (“jsem dal“) a Skut. 7:5 (“nedal mu”) lze lehce rozřešit, když rozpoznáme “prorocký minulý čas”, který jasně ukazuje na jistotu budoucího vyplnění, protože Bůh to ve svém záměru už v minulosti určil. Podobně dal Bůh tu zemi Abrahámovi a Izákovi (Gen. 35:12), i když ji neobdrželi.42 Navrhneme aplikaci tohoto principu na Jana 17:5 (o něco dále). Nejprve si však po pořádku prozkoumejme Janovy jiné “předexistenční” texty.
...různé zdroje...
