od používateľa Milan » 04 Mar 2017, 17:34
Způsob, kterým publikovala Ellen Gould Whiteové: Denis Fortin, komentované vydání Cesty ke Kristu.
Kniha Cesta ke Kristu vznikla jako pomůcka pro šíření křesťanského a adventního poselství na sklonku 19. století. Adventismus tehdejší doby vycházel v pojetí spásy z metodismu a dokonce název knihy byl „Wesleyovským obrazem“ záchrany člověka.
Cesta ke Kristu je kompilací-jedná se o sebrané a uspořádané části publikovaných děl (článků atd.) Ellen Whiteové, vytvořené „bookmakerem pisatelky“, její osobní asistentkou Marianou Davis. V době působení Ellen Whiteové nebylo tajemstvím, že její myšlenky, případně inspirace z jiných děl, byly do publikovatelné podoby připravovány jejími asistentkami Marianou Davis a Fannie Bolton. Opravovaly chyby v pravopisu, větné stavbě i osnově děl, případně přepisovaly pasáže z díla jiných autorů, které se hodily k použití v autorčině záměru. (tolik k článku v magazínu Spectrum-viz:
http://spectrummagazine.org/article/201 ... ng-process).
Ve 20. Století, kdy se adventismus v reakci na modernu vydal na cestu fundamentalizmu a doslovné inspirace Písma, se podobný přístup začal uplatňovat i ve vztahu k inspiraci děl Ellen Whiteové. Její příběh začal žít vlastním životem.
O to větší šok zažili adventisté v USA v roce 1980 (k nám, vzhledem k politické situaci, dolehly pouze slabé ozvěny), který byl rokem „krize FDR-Ford, Davenport, Rea“.
Desmond Ford přišel s novým pohledem na službu Ježíše ve svatyni, Walter Rea vydal knihu „Bílá lež“(White Lie) a „hochštaplerovi“ Donaldu Davenportovi, který vybudoval na základě kontaktů v církvi Ponziho schema, toho roku celý podnik zkrachoval, přičemž byly ožebračeny tisíce důvěřivých adventistů a množství institucí pocítilo bolestné finanční ztráty.
Ti, kteří se nejsou ochotni poučit z chyb v minulosti, jsou nuceni je prožít znovu. Dvojnásob smutné je, jsou-li to chyby vlastní. Otázkou zůstává, jak se k vlastní historii postavíme my sami. Můžeme na ni poukazovat jako na znamení „falešné stopy od samého začátku, klamavé poselství sekty…“, nebo jako na selhání lidí „pod kuratelou ideje zvláštního poslání vyvoleného ostatku“, nebo jako na pomluvy „nepřátel pravdy“. Nebo existuje ještě jiný postoj ke společenství církve? Je na místě následování příkladu Krista, „který přišel hledat a spasit, co zahynulo“, nebo výzvy „vyjděte z něho lide můj“?
Způsob, kterým publikovala Ellen Gould Whiteové: Denis Fortin, komentované vydání Cesty ke Kristu.
Kniha Cesta ke Kristu vznikla jako pomůcka pro šíření křesťanského a adventního poselství na sklonku 19. století. Adventismus tehdejší doby vycházel v pojetí spásy z metodismu a dokonce název knihy byl „Wesleyovským obrazem“ záchrany člověka.
Cesta ke Kristu je kompilací-jedná se o sebrané a uspořádané části publikovaných děl (článků atd.) Ellen Whiteové, vytvořené „bookmakerem pisatelky“, její osobní asistentkou Marianou Davis. V době působení Ellen Whiteové nebylo tajemstvím, že její myšlenky, případně inspirace z jiných děl, byly do publikovatelné podoby připravovány jejími asistentkami Marianou Davis a Fannie Bolton. Opravovaly chyby v pravopisu, větné stavbě i osnově děl, případně přepisovaly pasáže z díla jiných autorů, které se hodily k použití v autorčině záměru. (tolik k článku v magazínu Spectrum-viz: http://spectrummagazine.org/article/2017/02/14/educating-readers-about-ellen-whites-writing-process).
Ve 20. Století, kdy se adventismus v reakci na modernu vydal na cestu fundamentalizmu a doslovné inspirace Písma, se podobný přístup začal uplatňovat i ve vztahu k inspiraci děl Ellen Whiteové. Její příběh začal žít vlastním životem.
O to větší šok zažili adventisté v USA v roce 1980 (k nám, vzhledem k politické situaci, dolehly pouze slabé ozvěny), který byl rokem „krize FDR-Ford, Davenport, Rea“.
Desmond Ford přišel s novým pohledem na službu Ježíše ve svatyni, Walter Rea vydal knihu „Bílá lež“(White Lie) a „hochštaplerovi“ Donaldu Davenportovi, který vybudoval na základě kontaktů v církvi Ponziho schema, toho roku celý podnik zkrachoval, přičemž byly ožebračeny tisíce důvěřivých adventistů a množství institucí pocítilo bolestné finanční ztráty.
Ti, kteří se nejsou ochotni poučit z chyb v minulosti, jsou nuceni je prožít znovu. Dvojnásob smutné je, jsou-li to chyby vlastní. Otázkou zůstává, jak se k vlastní historii postavíme my sami. Můžeme na ni poukazovat jako na znamení „falešné stopy od samého začátku, klamavé poselství sekty…“, nebo jako na selhání lidí „pod kuratelou ideje zvláštního poslání vyvoleného ostatku“, nebo jako na pomluvy „nepřátel pravdy“. Nebo existuje ještě jiný postoj ke společenství církve? Je na místě následování příkladu Krista, „který přišel hledat a spasit, co zahynulo“, nebo výzvy „vyjděte z něho lide můj“?
