od používateľa Milan » 21 Júl 2018, 07:11
Ambassador:
V praxi to funguje tak, že se ordinovaní kazatelé mezi sebou "domlouvají" o možnosti kázat v jiném sboru a jiném sdružení "laickým" kazatelem. Nějaký průkaz je nepodstatný a ordinovaný kazatel se ani o něj nezajímá. Zavolá a zeptá se zdá ho doporučuje ten kazatel do jehož sboru patří dotyčná osoba. I když je doporučen, tak to neznamená, že bude automaticky zařazen ke kázání v nějakém jiném sboru. Ono to záleží i na poptávce sboru a dalších okolností... Pokud není někdo kdo vás doporučí v tamním sboru, tak se ani nedá nabídnout služba Slovem. Kdo svou službu Slovem nabídne sám, tak už je z podstaty podezřelý.....
Mám za to, že stávající praxe, kdy o pověření ke kázání rozhoduje sbor v případě laických kazatelů a konference Unie, v případě kazatelů "v plné službě" je dobrá. Stejně jako praxe , že plán služby Slovem obvykle spadá do odpovědnosti vysvěceného kazatele. Někdo musí mít "červenou čepici výpravčího".
Pokud chce někdo kázat ve svém domovském sboru, obvykle se nejedná o neznámého člověka a rozhodování není složité. V oblasti působnosti našeho kazatele přijímáme celkem samozřejmě, že laičtí kazatelé ze sousedních sborů mohou pravidelně sloužit v celé oblasti (pravdou je, že jak "domácí", tak "přespolní" prochází schválením ve výboru sboru). Čas od času se objeví (je inspirován) nový adept na službu Slovem. Buď jej někdo doporučí, nebo se přihlásí sám. Jak rozlišíme "kazatele Pravdy" od "falešného učitele"? Kdo má o tom rozhodovat a podle jakých měřítek?
Mám pozitivní i negativní zkušenost s lidmi, kteří se sami přihlásili "o slovo". Vždy v tom hraje roli touha ukázat, jak dotyčný vnímá Boží poselství, jaké myšlenky mu prochází hlavou. Někdy je za tím ochota ke službě a pokora, někdy snaha o sebeprosazení, osobní vliv, někdy dokonce snaha o manipulaci a využití kazatelny k prosazení vlastních zájmů.
Tam, kde je zdravé společenství, jsou lidé ochotní sloužit a inspirace je přijímána nejen od "hlav pomazaných". Na druhou stranu, předběžná opatrnost je , v případě pověření ke kázání, namístě.
Ambassador:[quote][i]V praxi to funguje tak, že se ordinovaní kazatelé mezi sebou "domlouvají" o možnosti kázat v jiném sboru a jiném sdružení "laickým" kazatelem. Nějaký průkaz je nepodstatný a ordinovaný kazatel se ani o něj nezajímá. Zavolá a zeptá se zdá ho doporučuje ten kazatel do jehož sboru patří dotyčná osoba. I když je doporučen, tak to neznamená, že bude automaticky zařazen ke kázání v nějakém jiném sboru. Ono to záleží i na poptávce sboru a dalších okolností... Pokud není někdo kdo vás doporučí v tamním sboru, tak se ani nedá nabídnout služba Slovem. Kdo svou službu Slovem nabídne sám, tak už je z podstaty podezřelý.....[/i][/quote]
Mám za to, že stávající praxe, kdy o pověření ke kázání rozhoduje sbor v případě laických kazatelů a konference Unie, v případě kazatelů "v plné službě" je dobrá. Stejně jako praxe , že plán služby Slovem obvykle spadá do odpovědnosti vysvěceného kazatele. Někdo musí mít "červenou čepici výpravčího".
Pokud chce někdo kázat ve svém domovském sboru, obvykle se nejedná o neznámého člověka a rozhodování není složité. V oblasti působnosti našeho kazatele přijímáme celkem samozřejmě, že laičtí kazatelé ze sousedních sborů mohou pravidelně sloužit v celé oblasti (pravdou je, že jak "domácí", tak "přespolní" prochází schválením ve výboru sboru). Čas od času se objeví (je inspirován) nový adept na službu Slovem. Buď jej někdo doporučí, nebo se přihlásí sám. Jak rozlišíme "kazatele Pravdy" od "falešného učitele"? Kdo má o tom rozhodovat a podle jakých měřítek?
Mám pozitivní i negativní zkušenost s lidmi, kteří se sami přihlásili "o slovo". Vždy v tom hraje roli touha ukázat, jak dotyčný vnímá Boží poselství, jaké myšlenky mu prochází hlavou. Někdy je za tím ochota ke službě a pokora, někdy snaha o sebeprosazení, osobní vliv, někdy dokonce snaha o manipulaci a využití kazatelny k prosazení vlastních zájmů.
Tam, kde je zdravé společenství, jsou lidé ochotní sloužit a inspirace je přijímána nejen od "hlav pomazaných". Na druhou stranu, předběžná opatrnost je , v případě pověření ke kázání, namístě.