od používateľa Lída Rohalová » 30 Jún 2018, 22:36
Martin Lejsal napísal:Mě vždycky překvapoval takový sv. František. V podstatě hlásal to, co Valdes, albigenštní, ale s naprostou pokorou a láskou, nic nechtěl zbořit, zničit.
Sv. Františka z Asissi hluboce obdivuji. Stal se chudým, ale přesto byl bohatý. On tak odrážel Boží lásku, že to vycítili i "němí" tvorové
Katolická církev dala světu spoustu vynikajících lidí. Životy některých z nich jsem "sledovala", obvzláště mi kromě sv. Františka z Asissi utkvěl v paměti Don Bosco.
Co se týče katolíků a protestantů, na obou stranách byla historická pochybení. (Už) nejsem katolička, ale ráda bych vyjádřila názor na pár věcí ohledně katolické církve.
Do katolictví jsem se narodila, ale tuto víru jsem nepraktikovala. Vnímám, že živnou půdou mé ukotvenosti v adventismu bylo vymezování se vůči katolické církvi, podpořené četbou knih EGW. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a k tomuto poznání jsem dospěla. Ale ono to nebylo ani tak poznání, jako spíše přiznání si reality.
Před dvaceti lety panovaly (minimálně v našem regionu) mezi katolíky a adventisty napjaté vztahy. Kněz nedoporučoval vstup do adventistické modlitebny, a někteří adventisté si při pohřbu odmítali sednout do církevní (katolické) lavice. Ale jako všude byli na obou stranách lidé, kteří se jeden ke druhému chovali vstřícněji. Tehdy byla taková doba a ve vymezování se "katolicismu" jsem viděla možná své poslání. Důraz se tehdy kladl na to, kdo má "správnou" víru a kdo je na straně satana.
Boží prozřetelnost mi umožnila sekundárně pracovat jako průvodkyně v kostele. Bylo to v době, kdy jsem Boha poznávala a z pozice ateistky jsem se přesouvala (nevědomky) do pozice věřící. Když jsem se připravovala na příjezd zájezdu, odkódovala jsem kostel, abych si ještě jednou prošla svou řeč. Přeci jenom jsem nebyla úplně znalá věci, a naučená A4 průvodcovského povídání nemusela pro zvídavé obecenstvo úplně stačit. Když jsem do toho kostela vstoupila, padla na mě přítomnost "Majestátu Nebes" a poprvé v životě jsem poklekla. Nemodlila jsem se, nic jsem neříkala, jen jsem tam klečela a vnímala přítomnost Nejvyššího. Bůh vede člověka po různých cestách a mě vedl po té nejméně pravděpodobné. Ten moment byl pro mě důležitým mezníkem.
Je pravdou, že pro mě byla katolická manželství vždy inspirativní, stejně tak jako katolická literatura tam někde zpočátku mého věření. Pak se to časem zvrtlo právě ve vymezování se katolicismu a uvědomuji si, že můj pohled nebyl upřen na Krista, ale na nedostatky katolické církve. Stejnou optiku jsem však neuplatňovala pro adventismus, protože ten byl v mých očích správný. Všímám si, že čím více se člověk dívá na nedostatky jiných, sám se podle těch nedostatků mění. Nemyslím tím, že by člověk nemohl pojmenovávat věci pravým jménem (musí). Myslím tím to, že pokud pohled na nedostatky jiných (církví, lidí) není překryt pohledem na Krista, věc se začne "vymykat z rukou", a my bojujeme za "pravdu", ale stojíme na straně ďáblově. Dnes si většinou katolických teologů vážím a moc si vážím toho, že jsem u katolíků nezažila pohrdání teologickým vzděláním. V adventismu jsem měla někdy dojem, že teologické vzdělání je určitým druhem "stigmatizace" (v negativním slova smyslu). Ale samozřejmě opět nejsou všichni stejní. Adventistická církev se stává církví vzdělanou, dost lidí má vystudováno tehdejší Teologický seminář a někteří jdou dále fakulty. Přesto jako kdyby ten duch "sladké nevědomosti" byl některými adorován. Samozřejmě tím nechci vyjádřit, že všichni musí mít teologické vzdělání. Existují vzácní lidé i bez něho, ti se nechávají vést Duchem svatým a jsou milí lidem i Bohu.
Dalším mezníkem bylo moje seznámení se s jedním katolickým farářem. Byla jsem tehdy v nástupní praxi, měla jsem dovolenou a kamarádka katolička mne pozvala k nim do kostela. Říkala, že mají úžasného pana faráře a že se s ním musím seznámit, abychom si mohli popovídat jako "duchovní". Trochu jsem si myslela, že si dělá legraci, tak jsem tam šla. Tenkrát při adoraci jsem prožila další mezník svého života, skrze uctívání přišel Bůh. Kamarádka mě s panem farářem seznámila, byl přibližně stejně starý jako já. Rozhovor s ním byl velmi srozumitelný, protože katolíci mívají pro svoje postoje velmi dobře podložené argumenty. Ale o "argumenty" tam nešlo, i pan farář se ptal na věci spojené s CASD, bylo to spíš přátelské objasnění některých věcí.
Návštěva katolického "spolča"patří k mých dalším mezníkům. Byli jsme tam pozváni s manželem, abychom přednesli věrouku CASD. Oslovilo mne, že pár přítomných mládežníků a jáhen nám neskákali do řeči, se zájmem poslouchali a měli doplňující otázky. Ne z agrese, ale ze zájmu. Když jsem si tu zkušenost promítala zpětně, tak mi došlo, že ti lidé neměli vůbec potřebu útočit na naši (tehdejší skálopevnou) víru adventismu. Jak odlišný postoj od našeho neustálého vymezování se vůči katolíkům! Nejen mého, ale i jistého adventistického jádra.
Moje nynější poznání je, že Bůh přichází někdy nepozorován, nezván, ale přesto čeká na okamžik, kdy je člověk náchylný Mu uvěřit. S katolickou církví mám spojené důležité mezníky svého života, bylo by jich ještě dost. Bůh je v katolické církvi přítomen navzdory častému protestantskému přesvědčení, že katolická církev NE.
Katolickou církev neobhajuji, reformací nepohrdám, chtěla jsem tímto článkem říci, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné a konverze ke katolické církvi nemusí být neuváženým krokem, ale Boží cestou.
[quote="Martin Lejsal"]Mě vždycky překvapoval takový sv. František. V podstatě hlásal to, co Valdes, albigenštní, ale s naprostou pokorou a láskou, nic nechtěl zbořit, zničit. [/quote]
Sv. Františka z Asissi hluboce obdivuji. Stal se chudým, ale přesto byl bohatý. On tak odrážel Boží lásku, že to vycítili i "němí" tvorové :)
Katolická církev dala světu spoustu vynikajících lidí. Životy některých z nich jsem "sledovala", obvzláště mi kromě sv. Františka z Asissi utkvěl v paměti Don Bosco.
Co se týče katolíků a protestantů, na obou stranách byla historická pochybení. (Už) nejsem katolička, ale ráda bych vyjádřila názor na pár věcí ohledně katolické církve.
Do katolictví jsem se narodila, ale tuto víru jsem nepraktikovala. Vnímám, že živnou půdou mé ukotvenosti v adventismu bylo vymezování se vůči katolické církvi, podpořené četbou knih EGW. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a k tomuto poznání jsem dospěla. Ale ono to nebylo ani tak poznání, jako spíše přiznání si reality.
Před dvaceti lety panovaly (minimálně v našem regionu) mezi katolíky a adventisty napjaté vztahy. Kněz nedoporučoval vstup do adventistické modlitebny, a někteří adventisté si při pohřbu odmítali sednout do církevní (katolické) lavice. Ale jako všude byli na obou stranách lidé, kteří se jeden ke druhému chovali vstřícněji. Tehdy byla taková doba a ve vymezování se "katolicismu" jsem viděla možná své poslání. Důraz se tehdy kladl na to, kdo má "správnou" víru a kdo je na straně satana.
Boží prozřetelnost mi umožnila sekundárně pracovat jako průvodkyně v kostele. Bylo to v době, kdy jsem Boha poznávala a z pozice ateistky jsem se přesouvala (nevědomky) do pozice věřící. Když jsem se připravovala na příjezd zájezdu, odkódovala jsem kostel, abych si ještě jednou prošla svou řeč. Přeci jenom jsem nebyla úplně znalá věci, a naučená A4 průvodcovského povídání nemusela pro zvídavé obecenstvo úplně stačit. Když jsem do toho kostela vstoupila, padla na mě přítomnost "Majestátu Nebes" a poprvé v životě jsem poklekla. Nemodlila jsem se, nic jsem neříkala, jen jsem tam klečela a vnímala přítomnost Nejvyššího. Bůh vede člověka po různých cestách a mě vedl po té nejméně pravděpodobné. Ten moment byl pro mě důležitým mezníkem.
Je pravdou, že pro mě byla katolická manželství vždy inspirativní, stejně tak jako katolická literatura tam někde zpočátku mého věření. Pak se to časem zvrtlo právě ve vymezování se katolicismu a uvědomuji si, že můj pohled nebyl upřen na Krista, ale na nedostatky katolické církve. Stejnou optiku jsem však neuplatňovala pro adventismus, protože ten byl v mých očích správný. Všímám si, že čím více se člověk dívá na nedostatky jiných, sám se podle těch nedostatků mění. Nemyslím tím, že by člověk nemohl pojmenovávat věci pravým jménem (musí). Myslím tím to, že pokud pohled na nedostatky jiných (církví, lidí) není překryt pohledem na Krista, věc se začne "vymykat z rukou", a my bojujeme za "pravdu", ale stojíme na straně ďáblově. Dnes si většinou katolických teologů vážím a moc si vážím toho, že jsem u katolíků nezažila pohrdání teologickým vzděláním. V adventismu jsem měla někdy dojem, že teologické vzdělání je určitým druhem "stigmatizace" (v negativním slova smyslu). Ale samozřejmě opět nejsou všichni stejní. Adventistická církev se stává církví vzdělanou, dost lidí má vystudováno tehdejší Teologický seminář a někteří jdou dále fakulty. Přesto jako kdyby ten duch "sladké nevědomosti" byl některými adorován. Samozřejmě tím nechci vyjádřit, že všichni musí mít teologické vzdělání. Existují vzácní lidé i bez něho, ti se nechávají vést Duchem svatým a jsou milí lidem i Bohu.
Dalším mezníkem bylo moje seznámení se s jedním katolickým farářem. Byla jsem tehdy v nástupní praxi, měla jsem dovolenou a kamarádka katolička mne pozvala k nim do kostela. Říkala, že mají úžasného pana faráře a že se s ním musím seznámit, abychom si mohli popovídat jako "duchovní". Trochu jsem si myslela, že si dělá legraci, tak jsem tam šla. Tenkrát při adoraci jsem prožila další mezník svého života, skrze uctívání přišel Bůh. Kamarádka mě s panem farářem seznámila, byl přibližně stejně starý jako já. Rozhovor s ním byl velmi srozumitelný, protože katolíci mívají pro svoje postoje velmi dobře podložené argumenty. Ale o "argumenty" tam nešlo, i pan farář se ptal na věci spojené s CASD, bylo to spíš přátelské objasnění některých věcí.
Návštěva katolického "spolča"patří k mých dalším mezníkům. Byli jsme tam pozváni s manželem, abychom přednesli věrouku CASD. Oslovilo mne, že pár přítomných mládežníků a jáhen nám neskákali do řeči, se zájmem poslouchali a měli doplňující otázky. Ne z agrese, ale ze zájmu. Když jsem si tu zkušenost promítala zpětně, tak mi došlo, že ti lidé neměli vůbec potřebu útočit na naši (tehdejší skálopevnou) víru adventismu. Jak odlišný postoj od našeho neustálého vymezování se vůči katolíkům! Nejen mého, ale i jistého adventistického jádra.
Moje nynější poznání je, že Bůh přichází někdy nepozorován, nezván, ale přesto čeká na okamžik, kdy je člověk náchylný Mu uvěřit. S katolickou církví mám spojené důležité mezníky svého života, bylo by jich ještě dost. Bůh je v katolické církvi přítomen navzdory častému protestantskému přesvědčení, že katolická církev NE.
Katolickou církev neobhajuji, reformací nepohrdám, chtěla jsem tímto článkem říci, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné a konverze ke katolické církvi nemusí být neuváženým krokem, ale Boží cestou.
