Omilostnění vede přímo k posvěcení - Kornelius Novak

[mikim]

Omilostnění vede přímo k posvěcení - kap. 29

Co vůbec znamená „svatý“?
„Svatý“ je v první řadě Bůh a je tím myšlena Jeho čistá morální podstata, absolutní spravedlnost, nevyčerpatelná láska a postoj
činit dobrovolně a z přesvědčení to, co je dobré a správné. Tyto věci jsou spolu v dokonalé harmonii a tvoří Boží svatou podstatu.
V Bibli ale také čteme, že Bůh posvětil pánve a hrnce, aby se používaly v chrámové službě. Co se tím myslí? Zde „svatý“ znamená „oddělený“. „Posvěcené“ pánve byly „oddělené Bohem pro službu před Bohem“. Když byla tedy ona pánev posvěcená, nesměla již být používána pro smažení vajíček, nýbrž výhradně pro rituální bohoslužbu.
Když v Bibli stojí, že Bůh člověka posvěcuje, tak to ohledně významu slova „svatý“ jde ještě o krok dále. Neznamená to jen již „oddělený Bohem – pro Boha“, nýbrž „oddělený Bohem – pro Boha – aby byl jako Bůh!“ Bůh chce realizovat a ztělesňovat svou svatou podstatu v nás a skrze nás! „ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1 Pt 1, 15–16)
„Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5, 48)
Boží vůle s námi lidmi není v první řadě vzrušující či zajímavý sbor a misijní aktivity, nýbrž naše posvěcení. Ty nejlepší aktivity mohou vypadat pěkně a mnohoslibně, ale jsou jako super auto, hezké na pohled, pohodlné na sezení, ale chybí v něm motor!
Není v něm žádná síla, která by ho rozhýbala. Stejně tak nemohou naše nejlepší aktivity opravdově pohnout něčím v neviditelném světě, pokud nežijeme v harmonii s Bohem.Bůh nás chce posvětit. To znamená, že nás odděluje od vládysatana a vlivu světa, abychom před Ním a s Ním žili svatě. Bůhnás odděluje od života v hříchu, abychom skrze Něj žili svatě. Bůh nás odděluje od trestu v pekle, abychom s Ním mohli žít v nebi.
Bůh chce, aby:
• naše postavení
• náš postoj
• náš stav
byly svaté.
Nejsme posvěcováni skrze naše skutky, nýbrž skrze Ježíšovu oběť, resp. Jeho prolitou krev. „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ (Žd 10, 10)
„Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.“ (Ef 2, 13)
Jsme posvěcováni, když věříme evangeliu! Co to znamená s ohledem na náš postoj?
Biblické evangelium má v sobě takový potenciál, že i ten největší samospravedlivý hříšník může ihned změnit svůj postoj – pokud jen uvěří evangeliu! Zpátky k bleskům: představ si, že se samospravedlivý hříšník dívá vpravo, kde jsou ti ještě horší a očekává blesky, ale blesk uhodí na levé straně u Ježíše! Tato skutečnost může zcela změnit jeho postoj, a to v okamžiku. Když pochopí, že si rovněž zaslouží blesk a že se za něj Ježíš zástupně obětoval, tak to může v jeho životě všechno převrátit vzhůru nohama.
Bůh „posvěcuje“ postoj hříšníka skrze zvěstování evangelia – a víru v něj! To se může stát v okamžiku. Výsledkem je, že se
hříšník dobrovolně a z přesvědčení obrátí k Bohu, aby od nynějška žil v harmonii s Bohem a Jeho cíly, hodnotami, prioritami a motivy.
Co to znamená s ohledem na naše postavení před Bohem?
Když hříšník změní (posvětí) svůj postoj a obrátí se, tak ho Bůh přijímá na základě zástupné oběti, a tak získává hříšník nové svaté postavení před Bohem. Stává se z něj Boží dítě. Můžeme také říci: „Žije pod milostí.“
Co to znamená s ohledem na náš stav?
Hříšník může k Bohu přijít v takovém stavu, v jakém je, protože zde platí krev. Jako ten zločinec vedle Ježíše na kříži.
Před chvílí ještě proklínal a tupil, ale najednou se mu rozsvítilo a pokorně se obrací na Ježíše. Ale to předpokládá, že
změnil svůj postoj, jinak by „opravdově“ nepřišel, nýbrž by „zůstal“ na místě a takový, jaký je – hříšník na široké cestě do
zatracení. Tohoto „svatého postoje“ se v hříšníkovi dá dosáhnout pouze skrze zvěstování evangelia.
Když nějaký člověk stojí skutečně „obrácený a pokorný“ před Bohem a má takový postoj, v němž touží po poslušnosti Bohu,
tak Bůh nebude vůbec váhat, zda ho přijme nebo ne. Ježíš ještě nikoho neodmítl, když se upřímně obrátil. Pouze s tímto postojem se bude člověk v dalším životě skutečně chtít ve všem nově upínat na Boha. Pouze tak bude v posvěcení stále více proměňovat také svůj stav – to je cílem milosti! Když člověk věří v Boha bez tohoto „svatého postoje“, potom je to víra, která nezachraňuje. Je to pouhé „vzetí evangelia na vědomí“ nebo čirá náboženskost bez pravého křesťanského charakteru. Je široce rozšířenou lží, že Bůh odpouští všem. To se tak lehce říká. Nedávno byl znovu v amerických volbách jeden z kandidátů konfrontován kvůli nevěře, z celé „aféry“ se vylhal a jiný
kandidát pak řekl: „No jasně, Bůh přece odpouští…“ ANO, BŮH CHCE ODPUSTIT! Ale nic z toho nebude, když se člověk upřímně neobrátí a odpuštění nehledá! Jsme opět u zločince B, ten si myslí, že stačí vědět, že guvernér je milostivý, ale tak tomu není.
Je také absolutním bludem, že se Bůh dívá pouze na krev a tím je slepý vůči našemu postoji a lhostejný k našemu stavu. Nesmíme zdůrazňovat jednu pravdu na úkor druhé! Bůh se dívá na krev, když se obrátíme a ne na náš stav, ale obrátit se musíme! Zde
jasně vidíme, že Ježíšova krev, tedy zvěstované evangelium, má potenciál posvětit náš postoj, naše postavení a náš stav a Bůh má
na všech třech věcech stejný zájem! Nemyslím si, že někdo, kdo byl Bohem omilostněný, při svém obrácení tušil, jak hluboké a obsáhlé posvěcení je. Když tedy píši, že při obrácení musíme mít úmysl žít svatě, tak tím nemyslím, že při obrácení máme plné poznání všech hříchů, jichž jsme se dopustili, nebo plné poznání toho, co všechno se musí změnit, nýbrž je to situace, kdy člověk rozpoznává svou ztracenost a je připraven se ze srdce obrátit k Bohu a od nynějška Boha poslouchat! Musí tam být správný postoj k Bohu, připravenost, důvěra k Bohu, přání následovat Ježíše, ať už to povede kamkoliv – poté budeme v našem životě stále znovu narážet na věci, jež chce Bůh posvětit, ale musí tam k tomu být trvalá připravenost! Bůh se při obrácení a také při posvěcení dívá na naše srdce, na náš postoj!
A dokud jsou tyto věci v pořádku, jsme na správné cestě. Posvěcení je úkol na celý život ve dvojím smyslu. Celý život by měl být
posvěcován, ale je to také něco, co bude trvat celý život, neboť každý den má nové výzvy, v nichž máme uskutečňovat Boží vůli.
Svatý stav neznamená proto nějakou „optimální úroveň“, kde již člověk nemůže hřešit, nýbrž jde o to žít náš život podle nejlepšího vědomí a svědomí v harmonii s Bohem – a to se může neustále prohlubovat a zůstane to vystaveno protivenství po celý život! Celý náš život budeme pokoušeni k hříchu, neboť satan nás bude pokoušet pořád – a právě proto musíme být situaci od situace bdělí a zůstávat v Kristu, abychom neztratili náš svatý postoj a zůstávali situaci od situace v harmonii s Boží vůlí. Na tomto světě neexistuje žádná svatá úroveň, na níž již člověk není pokoušen, nemůže udělat chybu či znovu upadnout do hříchu – posvěcení nikdy nevede k nějakému samochodu – naopak! Podívej se, jak se Ježíš modlil v zahradě, když byl v pokušení nezůstat v Boží vůli! Ani svatý Ježíšův život nebyl samochodem! Ale Ježíš žil v harmonii s Bohem! On se v pokušení nevzdal! To se musíme naučit a toto vítězství není žádná fata morgána, nýbrž z tohoto vítězství se smí radovat každý následovník Ježíše. Přirozeně může člověk v životě s Bohem dojít do bodu, kdy
žije podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a užívá si radost svatého života. Neměl by si nicméně namlouvat, že je nyní absolutně dokonalý. Nic není tak odpudivé jako lidé, kteří říkají ostatním, že jsou absolutně dokonalí! Něco takového vede jen k podráždění. Každý občas něco zapomene nebo přijde pozdě na schůzku nebo na ni zapomene úplně, nikdo nemá naprosto dokonalé sociální kompetence, takže se při každém setkání chová na 100% správně, kdo o sobě může tvrdit, že je naprosto spravedlivý, což by znamenalo, že jedná naprosto spravedlivě se všemi lidmi, rostlinami a zvířaty?! … Život je tak rozmanitý a komplexní, že by si nikdo neměl namlouvat, že je bezchybný. Bůh však jednoduše chce, abychom žili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, abychom byli neustále připraveni změnit svoje myšlení, srovnat se podle Jeho slova, zůstávali otevření pro korekci a pro uznání viny – tak si můžeme užívat ovoce svatého života.
Sám Pavel říká, že není dokonalý, co se týče vědomostí či stavu, poté však tvrdí, že je dokonalý (Fil 3). Co tím myslí? Je to
zcela prosté! Mluví o svém postoji, který je dokonalý! Zapomíná na to, co je za ním a natahuje se po dalším! Ví, že potřebuje
víc a že existuje víc! A tento dokonalý postoj chce vidět i u ostatních, kteří se nazývají křesťany! Neboť to je jediná možnost, jak
můžeme růst a dospívat. Pouze s tímto postojem jsme na jisté cestě do nebe.
Pokřtěni a přijati do sboru by měli být pouze ti, u kterých je patrný tento svatý postoj. Tedy lidé, kteří se dobrovolně a z přesvědčení obrátili. Pouze takoví lidé chtějí žít v posvěcení; kdo to nechce, ten nemůže být členem sboru. U křtu nejde v první řadě o „stav“ člověka, neboť ten má svatost před sebou! U křtu jde o to, co Ježíš udělal a o postoj člověka vůči tomuto Ježíšovu dílu. Křtěný musí mít duchovní postoj a tím svaté postavení před Bohem skrze víru v Ježíše, potom může být pokřtěn. První ovoce tohoto postoje a postavení je již patrné. Obrácení se nedá přehlédnout! Potom může být pokřtěn. K tématu „posvěcení“ se toho dá říci ještě velmi mnoho
a koho zajímá, jak Bůh uzdravuje a posvěcuje naši osobnost a charakter, tomu mohu doporučit knihu „Ztělesňovat Krista –
uskutečňovat Boží vůli“ (v něm., „Christus verkörpern – Gottes Willen verwirklichen“).