V minulosti jsem četla zajímavý příběh o rodinách, které už měly dost toho věčného kolotoče, všechno prodali a odstěhovali se do země, kde jsou nízké náklady na bydlení a větší sounáležitost s přírodou. Jedna rodina se usadila na Filipínách, jsou takřka pořád na vzduchu a živí se tím, co vypěstují a učí pěstovat druhé. Druhá rodina se vzdala svých klientů i úspěšné firmy a odstěhovali se na Bali. Asi mají dost času na surfování
. Takových rodin je víc.
Oni si prostě uvědomili, že nechtějí žít v uspěchané společnosti a být 12-16 hodin denně v práci. Nyní se živí také prací, ale takovou, jakou chtějí dělat a je jim to přirozené.
Jsou dva druhy lidí. Jedni něco pro změnu dělají a druzí jen brblají, jak je všechno zle. Závidí těm, kteří sebrali odvahu a udělali nějaký závažný životní krok, který se ukázal jako dobrý. A když se náhodou ten krok napoprvé nepovedl, tak reptalové říkají, že to říkali, že to nepůjde.
Všechno je jen otázka mentality. A stále platí, že jakými lidmi se člověk obklopuje, takový bude on sám.
Psychologicky toto funguje u křesťana i u ateisty, ale křesťan se ptá po Boží vůli. Ne z donucení, ze strachu, ale protože ví, od koho má život a k čemu ho má využít.
Proto je někdy velmi dobré na čas oddělit se od lidí, aby se k nim pak člověk mohl zase vrátit. Lidé sami uvidí, že ten člověk je jiný.
Osobně mám zkušenost s tím, že lidé bývají překvapení, že s odchodem z adventismu duchovně neskomírám, ale spíš naopak.
(Nevybízím k odchodům, ale pokud je společenství patologické, je třeba se oddělit. Je jedno, zda je to prostředí náboženské nebo nenáboženské).
Vraťme se ale k praktickému životu.
Drahé bydlení povede do budoucna k tomu, že lidé budou hledat alternativní bydlení. Ono již existuje, zájem je vysoký, ale předpokládám, že někteří koumáci budou chtít vymyslet způsob, jak to těm lidem co nejvíce ztížit budou to chtít uzákonit.
V Praze musí studenti žít v nájmu minimálně po dvojicích, lépe po trojicích. To je zábavný způsob života tak možná po dobu studií. Ale pak se chce člověk osamostatnit a pokud nemá bohatého dědečka, má smůlu. Musí dřít a za několik desítek let bude mít vlastní bydlení, ale to už bude na šrot. Nároky v dnešní práci jsou vysoké a tomu odpovídá opotřebení člověka.
Někteří pohrdají vesnicí, ale čím dál tím víc lidí si uvědomuje její výhody (zahrádka, posezení venku, blízkost lesa - než nám to vykácejí). Někteří už dávají přednost tomu do práce dojet a řada lidí jezdí na kole, pokud to není příliš daleko.
Za komunismu se hodně chalupařilo, lidé jezdili přes víkend na chalupy. Dnes už to upadá, ale možná to do budoucna prožije renesanci.
Jako mladí jsme jezdili "pod širák". Vykopala se latrína, večer se svítilo svíčkami. Hrály kytary, mylo se v potoce, ledničku jsme měli v hrnci, který byl v chladném potoce upevněný kameny, aby "neodjel". Samozřejmě nebylo vždycky všechno úplně přírodní, ale z větší části ano. Tehdy ještě louky nebyly označovány "v soukromém vlastnictví", nebylo potřeba žádné povolení. Když pršelo, šlo se pod stan nebo jsme se přikryli igelitem. Zuby jsme si myli tak, že jsme nabrali do kelímku sníh, nechali ho rozpustit a bylo. Někteří jsme se sněhem také myli. Jednou za týden jsme chodili do hotelu a zaplatili si sprchu, to byl luxus.
Myslím si, že ne nadarmo byli Adam s Evou stvořeni do "přírodního ráje".