Nevypočutá modlitba

[Lída Rohalová]

Tomáš Plechatý:
Nastínil jsi zde pozadí Tvého postoje, proto i já nastíním pozadí svého postoje.

Svým příspěvkem jsem reagovala na Ambassadora, který se ptal po významu textu. Odpověděla jsem stručně za sebe. Mám za to, že k věci. Neplánovala jsem přesvědčovat ani Loga, ani Tebe.

„Automat" v mé mysli má toto pozadí: Z celé své duše a z celé své mysli nenávidím evangelium prosperity, což v mém pojetí znamená (abychom si rozuměli) = správně věříš, budeš zdravý, bohatý, a všechno bude super.

V poslední době vzniklo mnoho společenství, které jsou založeny na emocích a pocitech, a na výše uvedených předpokladech. Když jsem hledala nějaké společenství, se kterým bych se mohla věroučně ztotožnit, tak jsem jedno našla. Jakmile jsem však zjistila, že společenství vyznává, že nemoc, chudoba nemá co dělat v životě křesťana, rychle jsem od toho dala ruce pryč. Tato praxe je v konečném důsledku devastující, neboť lidé, kteří jsou nemocní a nejsou uzdraveni, si začnou vyčítat, že mají málo víry. Společenství pak na nemocné pohlíží jako na lidi se špatným duchovním stavem. Kruh se uzavírá a tito „choří" jedinci raději do společenství nepřijdou, aby nemuseli čelit výčitkám duchovních sourozenců.

Věřím z celého srdce, že se člověk má za uzdravení modlit, že křesťan má uzdravovat, vyhánět démony, křísit mrtvé (s tím posledním nemám zkušenost, asi mám málo víry).

Sama jsem zažila „kousnutí hada" a nic se mi nestalo. Vím, nebyl to nějaký extrémně jedovatý had, mamba, kobra nebo tak. Byla to obyčejná zmije, o kterých se prohlašuje, že pokud je jedinec zdravý, kousnutí by mu nemělo ublížit. V té době jsem to však nevěděla, a tak když mě kousl v lese had, své spolupracovnici jsem to neřekla, aby nepanikařila. Pracovali jsme v odlehlé vesnici a do nemocnice daleko. Jenom jsem jí oznámila, že dnes už pracovat nebudeme a pojedeme domů. Důvod jsem nějak zamluvila. Mými skutečnými pohnutkami bylo to, abych ji odvezla domů dříve, než začne jed účinkovat, aby v té vesnici pak nezůstala trčet. Rozhodla jsem se, že do nemocnice nepojedu. Jenom jsem se modlila a dostala jsem v modlitbě ujištění, že se dalšího rána dočkám. A dále jsem věděla, že za rohem bude stát policie (a bude mě tedy zdržovat od rychlého dojezdu domů), proto jsem se modlila, abych nezkolabovala po cestě. Tehdy to pro mě byla obrovská zkušenost.

Věřím, že Bůh chce pro člověka pouze dobré a chce, aby měl křesťan kvalitní život. Nevěřím však tomu, že křesťanství = blahobyt, jinak máš duchovní problém.

V jednom kázání řečník zmiňoval prohlášení vdovy po jednom charismatickém vůdci. Ta vdova prohlásila, že charismatici nejsou vůbec připravení na pronásledování a problémy. Stačí jedna „nevyslyšená modlitba" a svět se hroutí. Něco v tom smyslu to bylo, nechce se mi to hledat.

Souhlasím s tím, že jisté skupiny charismatiků na to nejsou připraveni, a to právě kvůli evangeliu prosperity. A toto evangelium, žel, zasahuje i do běžných církví. Člověk uvěří, nechá se pokřtít, a tak nějak očekává, že půjde vše jako po másle. Jenže Ježíše vzal po křtu Duch na poušť. Křesťan má zrovna tak postoupit do další duchovní fáze – a druhá fáze, kdy Ježíš jemně poodstoupí, aby člověk uposlechl výzvy „Následuj mně, vykroč!" je podle jednoho řečníka největším pohřebištěm křesťanů, tak z 80-90 %. Těch duchovních fází je několik, asi 7, a řečník uvádí, že tak od páté fáze se tím zabývat v eropské civilizaci snad ani nemá význam, protože tam už jde o oběť.

Prožila jsem zkušenost, kdy jsem z Boha dělala „automat splněných přání". Není to o tom, že by to Bůh nemohl splnit nebo udělat. Je to o tom, že tato automatika neuvede křesťana do závislosti na vinném kmeni. Je to o tom, že já si chci ovlivňovat svůj život, já se chci mít dobře, případně aby se měli dobře mí blízcí, já si diktuji podmínky. Chci-li být duchovnější, tak řeknu, že Bůh to „zaslíbil".

Ne, nejsem proti zaslíbení. Já sama si je vyhledávám a pak se jich držím. Log uvedl zaslíbení „proste, oč chcete, a stane se vám". Toto zaslíbení má ale ještě kontext:

J 15,7 Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.

Podmínkou je zůstat v Ježíši, vinném kmeni.

Vždycky lidi vedu k tomu, aby na zaslíbení spoléhali. Ale vůbec mi nevadí, pokud berou v úvahu ještě kontext Bible, případně se podívají do řeckého textu. Takoví lidé pro mě nejsou neupřímní, nebo zastánci „mystiky", ani je nepokládám za modláře, protože věří v kánon. Já v něj také věřím. A ano, je to pouze záležitost víry.

Rozumím Tvému postoji, který jsi zde uvedl. V mnohém je společný mému. Co se mě týče, nadále si myslím, že Bůh nestojí o funkci „automatu". Své postoje nepokládám za neomylné, za jedinou správnou pravdu. Ostatně, mýlila jsem se už ve třech životních systémech – ateismus, okultismus, adventismus. Křesťanství však není -ismus, tak doufám, že mi to vydrží. Na biblická témata můžu diskutovat, odmítám však hrát hru platí/neplatí zavedenou "ateisty".

Tolik k automatu.

[Tomáš Plechatýý]

K evangeliu prosperity

I já mám problém s jeho ovocem/ důsledky.
I já mám problém s s tím, jak rychle pak vede jedna nevyslyšená modlitba a rozbití celé víry jedince.

Vlastně jsem to nasál a sám si prožil.
A také vím, že evangelium prosperity neumí vycházet s texty o pronásledování křesťanů a opatrně řečeno velice těžko se dokáže vcítit a pomoci lidem, kteří to potřebují (nemocní, věznění, pronásledovaní).
A není náhodou že vzniklo v S Americe a Evropě, kde už několik desítek let až stovek let není běžné pronásledování ve formách jako bylo v římě a ve středověku v evropě, nebo v zemích islámu, hinduismu a jiných.

Myslím, že jinde by nemohlo vzniknout.

Píšeš o různých fázích života křesťana / různých fázích vztahu s Bohem.
Souhlasím.

Jsou různé fáze.

Do některých fází patří i to ,,poodstoupení" nebo ,,zkoušky".

A bez toho se nedá dále vyrůst/ lépe poznat mysl Boží.

Ale

Když se dívám na jednotlivé etapy růstu.
Tak vidím nejprve narození, závislost na rodiči úplně ve všem, a nabírající jistotu že mě miluje a opravdu se o mě ve všem postará.
Dále rostu a rozvíjejí se mé vlastní schopnosti i má vlastní samostatnost, jako zvědavý se raduji z nových věcí, zkoumám své možnosti a posouvám je. Neustále pozoruji rodiče a zkouším to co oni. Někdy dostávám odpověď že si na nějakou činnost ještě musím počkat, ale že se jí jednou také naučím a budu jako on. Pak začne přibývat i zodpovědnost a povinnosti se starat. Tam začnu poznávat proč některé věci kterým jsem jako dítě na rodičích nerozuměl, nebo jim je i zazlíval proč tak byly a chápat jaké to pro rodiče bylo. Ve jednu chvíli kdy dospěji natolik, že mohu sám vyletět z hnízda konečně si vyzkoušet tu ,,nezávislost/dospělost" jsem z toho nadšený a na nějakou dobu to zastíní můj vztah s Otcem, mám přece chuť jemu a i všem okolo dokázat že to také umím a že to umím dobře, že to umím ještě lépe než oni. Zkrátka, že už mám také tu hodnotu. V tu chvíli je snadné sklouznout ke kritice a naopak ke ztrátě úcty k předchozím rodičům, protože si myslíme, že nám najednou ,,už nemají co dalšího nabídnout" jak někdy i mistr sám řekne učedníkovi, že už ho nemůže dále nic nového naučit, že už je jako on. Teprve později, když založíme rodinu a nový život a začneme my sami vychovávat nové vlastní děti i se vším co to obnáší tak zjistíme, že vlastně rodiče nám mají mnoho co nabídnout - porozumění a sdílení. A proces ještě není u konce. Protože jako rodiče si to celé prožíváme z druhé strany a zakoušíme, jak s rostoucími silami našich dětí ubývá jejich závislost na nás a jak s ubývajícími silami nás ubývá věcí, které můžeme dále dětem předat a pro které si nás děti původně vážili. I toto můžeme se svými rodiči sdílet a nově jim porozumět proč se tehdy tak chovali. A nakonec i tu obavu jaké to bude, když nás děti opustí jako dospělé, jestli se sami také znovu vrátí.

Rozepsal jsem se hodně.
Ale původně jsem chtěl říci, že jak já to vnímám.

Tak fáze ,,nevyslyšené modlitby" fáze ,,zkoušky na poušti" fáze ,,Abraháme obětuj mi svého syna" fáze ,,Pavle na to ti stačí má milost"
fáze ,,Petře teď se opásáváš sám a chodíš kam chceš, až budeš starší opáše tě někdo jiný a povede tě kam nechceš" fáze ,,učedníci, kdo chce být první buď posledním, a syn člověka bude zabit a vydán, je pro vás dobře když odejdu... atd."

Tyto fáze jsou až dále ve vývoji člověka.

Ještě před nimi musí přeci být právě ty mladší fáze horlivosti, síly a růstu:

,,Pane i démoni se nám poddávají ve tvém jménu".


Nejprve milost a úplná závislost na Bohu a ujištění jeho lásky.
Pak růst rozvoj vlastních sil.
A pak teprve ukázka i toho, že to není jen o tom přijít a všechny porazit ale i se obětovat za druhé.

Nepřijde mi správné zamrznout, ale přijde mi pokrytecké, když (duchovně) mladé věřící v rozvoji sil a víry, kteří hledají sílu a moc uzdravovat, vyhánět démony, sytit hladové a přenášet hory poučují věřící, kteří si duchovně tuto fázi sami nezažili, že nejdůležitější je ta třetí fáze (,,neradujte se že se vám poddávají démoni, ale že vaše jména jsou zapsána v nebesích" ,,nejdůležitější není víra která hory přenáší ani nadpřirozené duchovní dary, ale láska" ,,není důležité jestli ti Bůh zázračně odpověděl na modlitbu, ale jestli tvůj vztah k Bohu zůstal dobrý" atd. atd.

Kdyby k nám takto mluvil Ježíš nemohu říci ani ň. Vždyť i učedníky takto káral a poučoval. Ale také to udělal až poté, co si prošli předchozí fází, kdy je naopak vyzýval aby ty lidi nakrmili, aby křísili mrtvé, aby vyháněly démony.

Když ale ke mně mluví jiný křesťan o fázi tři a vytýká mi, že usiluji stále o fází dvě, nebo mi stále připomíná fázi jedna (nepodmíněná Boží milost) tak mám sto chutí se ho zeptat, jak si on sám prošel všemi fázemi postupně.

Jestliže totiž ten křesťan sám celou fázi dvě přeskočil a šel o jedničky rovnou ke trojce, pak nerozumím z jaké autority mi má radit.
Potom vlastně vyučuje jen to co sám prožil a to co jemu samotnému nešlo zlehčuje jako nedůležité proto, že by to jinak svědčilo proti němu jako jeho nedostatek.

Jen proto, že mi sami jsme ještě nezažili zázrak, nemáme od víry v něj odrazovat druhé.

Prostě patří k životu a růstu, že mladí chtějí změnit svět a že věřící chtějí dělat zázraky. Určitě si starší vzpomenou, že bylo i u nich období plné snů, kdy sami chtěli velké věci.

Když nenecháte mladé projít si tou fází a zažít si to, tak se zklamou, zahořknou a stanou se prázdnými, takovými, kteří hledají jen malé každodenní potěchy z života a v nich nějaký smysl, aby si nemuseli připomínat své nenaplněné sny.

Vy věkem zkušení věřící, pokud sami jste zažili zklamání, nenaplněné očekávání, nepředávejte duchovně mladým svou hořkost a zklamání. Oni nemusí nutně opakovat váš život.

Jací by byli učedníci, kdyby zažili 3,5 roku Ježíšova života plného zázraků, a pak jeho smrti, rozvoj církve a nakonec pronásledování a smrt, ale bez toho že sami zažívali jak skrze ně jedná Duch Svatý. Zdalipak by nebyli také více opatrní, zdrženliví ve svých kázáních a možná jen upnutých na minulost (3,5 roku s Ježíšem) nebo na budoucnost (až jednou ,,brzy" přijde Pán, tak už bude nebe na zemi).

Takže až si adventismus projde teologií nepodmíněné milosti, a potom víry, autority, charismatů, tak ať si potom projde i nevyslyšenými modlitbami, zkouškami, pronásledováním a sebeobětováním se.

Ale odrazovat od evangelia prosperity v adventismu teď, je jako říkat 5 letému, ať si nemyslí, že v 60 letech bude mít takovou sílu jako měl ve 20letech.


Mě se líbí jak změnu růst a změnu potřeb popisuje Jan:

Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.
Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým.

Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým. (1 Jan 2,12-14)

nejdřív jsme dětmi,
pak mládenci
a až pak otcové

[Lída Rohalová]

Popsal jsi, jak vnímáš duchovní růst. Nemám proti tomu výhrady, vždyť každý člověk je jedinečný. Když jsem mluvila o fázích duchovního růstu, měla jsem na mysli přednášku, kterou jsem nedávno slyšela. Popisovala duchovní růst křesťana na základě alegorického výkladu Písně písní. Něco nádherného, ale zdálo se mi, že i pravdivého.

Fáze jedna: Nepodmínečná Boží láska. Toto je základ poschodí. Doslova si užíváš Boží přítomnost v životě, koupeš se v Jeho lásce. Zázraky, vyslyšené modlitby jsou běžnou zkušeností.
Fáze dvě: Procitnutí, že Ježíš odešel. Musíš jít za Ním. Nejtěžší fáze v životě křesťana, v přednášce to bylo označeno ako "cintorín kresťanov".
Fáze tři: Zásnuby.
Fáze čtyři: Cesta kříže, a dál jsme se nedostali.

Bylo to nesmírně povzbudivé a našla jsem se v tom, kde se asi nacházím, a proč jsou okolnosti takové, jaké jsou. Přednášku je nutné slyšet, já to tak nedovedu popsat.

Souhlasím i s Janem a jeho duchovními fázemi. Otcové až nakonec. I na to jsem slyšela pěknou přednášku.

Nezažila jsem v adventismu, že by chtěl někdo uzdravovat, nebo vyhánět démony. Nevybavuji si v paměti, že bych se s tím potkala.
Když se učedníci radovali, že vyhánějí démony, Ježíš jim říká tu podstatu věci. Zrovna nedávno jsem o tom psala někomu v emailu, když jsem nad tím textem uvažovala. A uvažovala jsem nad ním proto, že jsem tu pasáž teprve teď pochopila. Když vyženeš démona, je to velká radost a euforie. Člověk má velké sklony "zásluhu" přisoudit sobě. A ono to je velké pokušení. Podívejte se, jak jsem dobrý, jak se mi daří atd. atd. I to je důvod, proč tam může být ta věta, z čeho se opravdu mají učedníci radovat.

Nebezpečí vidím akorát v tom, že si každá denominace vytáhne nějaké důrazy, a ty pak propaguje. V adventismu to je důraz na Zákon a sobotu, u charismatiků to jsou jazyky. Někteří jdou tak daleko, že nemáš jazyky, nemáš Ducha. Adventismus zase jde tak daleko, že vše nadpřirozené často považuje za ďábelské. Dokladem toho je selektivní výběr textů v sobotní škole, kde se "nepohodlné" texty vůbec neobjeví, protože adventismus zkrátka neví, co s nimi. Nepřijde mi správný ani jeden extrém - vybrat si něco a pak to na úkor jiného propagovat.

Kdo jsem já, abych Ti radila? Vždyť to by mě ani nenapadlo, navíc si myslím, že jsi "dál" a máš větší poznání i zkušenosti. Je pro mě ale zajímavé sledovat duchovní vývoj jedinců na webu. Nechci konkrétně hodnotit, hlavní myšlenka je v tom, že člověk se mění, nezůstává stejný. Vidím to i na tomto webu. Vnímám pozitivně i některé diskutující z řad adventistů. Mají vlastní názor, nemám pocit, že by poučovali. Ani nevnímám, že bychom zde přenášeli naši hořkost. Ale každý to může vnímat jinak. Spíš sleduji opak, narůstající důvěru v Krista a chápání souvislostí. No ale každý to může vnímat jinak.

Když jsem uvěřila, byla jsem horlivá. Odešla jsem z práce, kterou jsem milovala, abych mohla dělat KE. Věnovala jsem se tomu x roků. Vykládala jsem zkušenosti v sobotní škole a před sborem. A zažila jsem jako Ty, že ne všichni byli nadšeni z mých zážitků. Viděla jsem typy pohledů "Však ono ji to přejde".

Pak přišla vážná duchovní krize, kdy jsem si řekla, že křesťanství je blbost, že jsou to kecy, protože to nefunguje. Seděla jsem ve sboře a najednou mi přicházely myšlenky "Proč tu sedíš? Co chceš?" A já jsem v duchu přemýšlela: "Pane Bože, opravdu to je celé křesťanství, že "dodržuji" Desatero, takže tu v sobotu sedím? Proč tu vlastně sedím? Ty jsi daleko, nevidím Tě, necítím Tě, můj život se nijak nezměnil a nevnímám, že by se měnily životy ostatních." Pak jsem si řekla, že tam jsem kvůli rodině, ale nebyla jsem se sebou spokojená, ba co víc, byla jsem ze sebe znechucená. Do tohoto stavu mi výrazně přispělo evangelium prosperity, kdy člověk automaticky očekává, že bude vše ok. Ale nebylo to ok. Kdybych byla sama, tak nad tím přimhouřím oči. Ale takových křesťanů jsou v našich krajinách stovky. Nevíme to, protože v dokonalém prostředí se těžko mluví o osobních krizích. Proto evangelium prosperity vidím jako vážný problém. V tom ale nevnímám hořkost ani "brzdu" mladším křesťanům. Mladší neznamená hloupější. Moudrý a živý (byť starý) křesťan nebude mladým brzdou, ale bude stejně horlivý, jako na počátku euforie z Boha. Protože první láska má trvat až do konce života, a to lze jen napojením na vinný kmen. Moudrý křesťan bude "mladé" podporovat v jejich nadšení. Nebude jim říkat: "Nejde to, měj přece rozum, člověče, život tak nefunguje."

Na přednášce o duchovním růstu křesťana se mi líbilo i to, že jednotlivé fáze se prolínají. Automaticky neznamená, že pokud jsme v první fázi, již nikdy se tam nevrátíme. Naopak, musíme se tam vracet neustále, protože v našich životech zažíváme stále nová zranění, a pokud nejsou uzdravena, kopeme kolem sebe a možná ani někdy pořádně nevíme, proč vlastně.

Když mi Duch svatý začal odkrývat věci, vyvstala mi na mysli jedna příhoda, která se mi stala v osmi letech. Viděla jsem před sebou jasný obraz, co se tehdy stalo. Zírala jsem na to jako blázen, neboť po celou dobu jsem si té události nebyla vědoma, vůbec jsem nad ní nepřemýšlela. Byla ukrytá hluboko v podvědomí, ale ovlivňovala mé chování, aniž bych si to uvědomovala. Duch svatý neodkrývá věci pro to, aby nás trápil, ale aby se řešily. Bylo potřeba odpuštění. Přišlo mi to tehdy paradoxní, že jsem měla odpouštět někomu, o kom jsem řadu let nevěděla, že se nějak provinil. Ale bez odpuštění člověk nedojde zralosti.

Můj názor je, že člověk zraje celý život a duchovní růst nikdy neskončí.

[Lída Rohalová]

K evangeliu prosperity:

Ježíš poměrně záhy oznamuje učedníkům, co je čeká. Vysílá je na cesty, dává jim pokyny, co mají dělat - hlásat království Nebes, uzdravovat nemocné, probouzet mrtvé, očišťovat malomocné, vyhánět démony. Dostali k tomu pravomoc. Pak jim říká, že je posílá jako ovce mezi vlky, nemlží ani s vydáváním soudů, bičováním, ani s "rodinnými vztahy" - vydá na smrt bratr bratr, otec dítě atd. Ani se nebojí učedníkům říct, že je budou všichni nenávidět pro jeho jméno. Jeho čeleď budou nazývat Belzebulem, protože tak byl nazván i On. Ježíšova slova jsou velmi přímá a jasná. Velmi zřetelně nastiňuje cestu učedníka.

Ježíš evangelia prosperity by zůstal jen u toho uzdravování a podobných činů, možná by vysvobodil i Jana Křtitele z vězení, protože tam nemá co dělat.

Jana Křtitele ve vězení přepadne malomyslnost a říká si, zda to vše nebyl jen přelud. Toho, kterému rovnal cestu, se ptá: "Nespletl jsem se?"

Situace Jana Křtitele může být podobná i naší situaci. Sotva přijdou těžkosti, ptáme se, zda jsme se nespletli. To evangelium prosperity nám nějak nefunguje. Jak to, že nás všichni nechválí, jak to, že nás vyhodili z práce, jak to, že "rodinné vztahy" se nezlepšily? Spíše se ptáme Boha, co nám to dělá a kde je. Mně připadá, že to evangelium prosperity je v nás hluboko zakořeněné. Důvodem může být i nekvalitní vyučování, důraz na "Boží požehnání".

Ježíš učedníky neuváděl do omylu.

Když učedníci sytili tisíce, sesbírali chleba a ryby, které byly mezi lidem, přinesli je Ježíši, a rozmnožené jídlo rozdávali lidem.
Když Petr vyznává, že Ježíš je Mesiáš, potřeboval na to zjevení od Ježíšova Otce. Neměl to ze své hlavy. Pak Petr Ježíše odrazuje od utrpení, kterým musí Ježíš projít. A Ježíš říká: "Jdi ode mne, satane!..." Opakovaně říká učedníkům o kříži, který musejí vzít, není jiná cesta.

V církvích jsou i zahořklí křesťané, kteří mohou srážet ty, kteří chtějí přenášet hory. U Boha není nic nemožné, Ježíš používá silná slova - stačí mít víru, a budou usychat nejen fíkovníky, ale i hory se budou přenášet do moře. Jaká to je víra? V co? V koho? Víra ve vlastní schopnosti? Nebo víra v Toho, který je schopen jednat a pohnout nepohnutelným? K přesazení hory stačí jakékoli "množství" víry. Víra je, nebo není. Pokud je křesťan nějakým způsbobem zahořklý, koruna stromu jeho víry zpravidla neumožní ptákům, aby si tam sedli. Ptáci si totiž nemají kam sednout. Takový křesťan věří, že Bůh existuje, ale nevěří v to, že má moc jednat. Takový křesťan možná bude potřebovat službu druhého křesťana či dobrého pastora, aby se z toho dostal. To, co takový křesťan potřebuje, je přivést znovu k Bohu. Zahořklý křesťan je křesťan jen podle jména - není studený a občerstvující jako životodárná voda, není ani horký jako léčivý pramen.

Apoštolové prosí v Lk 17,5: "Pane, přidej nám víry!" Obvykle se to chápe jako máme malou víru, dej nám větší. Řecký text uvádí: "Přidej nám víru!" To slovo "přidej" se může chápat nejen jako přidej, ale také jako připoj. Nebo jako zjednej, propůjč atd. Nepoučuji, sděluji své pochopení. Zajímavá věta:
"Pane, přidej nám víru!"
"Pane, připoj nám víru!"
"Pane, zjednej nám víru!"
"Pane, propůjč nám víru!"

Ježíš jim říká, že kdyby měli víru jako zrno hořčice a chtěli by po moruši, ať se vykoření a přesadí do moře, ta moruše to udělá. K takovýmto skutkům stačí minimální víra. Neříká Ježíš učedníkům, že nemají víru?

Na mnoha místech říká Ježíš lidem: "Tvá víra tě zachránila." Zachránila je víra v zázrak, nebo v Boha, který má moc zázraky činit? Jak se projevuje "malá" víra, "větší" víra, "velká" víra? Nestačí jen pouhá víra? Pokud se v našich končinách nedějí "zázraky", není to náhodou proto, že nemáme žádnou víru v Boha zázraků? Nevíra v Boha se může projevovat pod křesťanským hávem zdánlivé zbožnosti. Nemáme spíš víru v "doktrínu"? Pouze uvažuji nahlas.

Učedníci nemohli vyhnat démona z nějakého chlapce a ptají se Ježíše, proč ho nemohli vyhnat (Mt 17,19.20). On jim odpovídá, že pro jejich malověrnost. I tehdy opakuje učedníkům, že kdyby měli víru jako zrno hořčice, budou se přemisťovat hory, nic jim nebude nemožné.

Když mi tedy nějaký křesťan řekne, že se za zázraky nehoní, uvěřím mu. Nemusí se honit - zázraky si "věřícího v Boha" najdou samy. Takový křesťan není v mých očích zatrpklý nebo špatně věřící, případně nezažívající "zázraky". On je v mých očích křesťanem, které v našich sborech potřebujeme jako sůl. Takový křesťan dobře vidí, a tak neuvede mladé do "slepé uličky" evangelia prosperity.

[log]

Jana Křtitele ve vězení přepadne malomyslnost a říká si, zda to vše nebyl jen přelud. Toho, kterému rovnal cestu, se ptá: "Nespletl jsem se?"

Situace Jana Křtitele může být podobná i naší situaci. Sotva přijdou těžkosti, ptáme se, zda jsme se nespletli.

Pochybnost Jana Krstitela je opravnena. Rovnako ako nasa. Ale rozuzlenie situacie je naprosto opacne. Janovi mohli povedat - v tu hodinu chromi chodia, hluchi pocuju a slepi vidia. A dnes ? Hluchi stale nepocuju, slepi stale nevidia a chromi stale nechodia. Zatial co Jan dostal mnozstvo dokazov, my sme nedostali ani jeden dokaz takeho kalibru, aky sa tu popisuje.

O tom všetkom priniesli Jánovi zvesť jeho učeníci. Ján poslal k Pánovi dvoch svojich učeníkov 19 s otázkou: Ty si ten, čo má prísť, alebo máme čakať iného? 20 Keď učeníci prišli k nemu, povedali: Ján Krstiteľ nás poslal k tebe opýtať sa, či si ty ten, ktorý má prísť, alebo máme čakať na iného? — 21 Práve v tú hodinu mnohých uzdravil z neduhov, chorôb, z moci zlých duchov a mnohým slepým daroval zrak. 22 Odpovedal im teda: Choďte, oznámte Jánovi, čo ste videli a počuli: Slepí vidia, chromí chodia, malomocní sa očisťujú, hluchí počujú, mŕtvi vstávajú z mŕtvych a chudobným sa hlása evanjelium.

[Tomáš Plechatýý]

Jana Křtitele ve vězení přepadne malomyslnost a říká si, zda to vše nebyl jen přelud. Toho, kterému rovnal cestu, se ptá: "Nespletl jsem se?"

Situace Jana Křtitele může být podobná i naší situaci. Sotva přijdou těžkosti, ptáme se, zda jsme se nespletli.

Pochybnost Jana Krstitela je opravnena. Rovnako ako nasa. Ale rozuzlenie situacie je naprosto opacne. Janovi mohli povedat - v tu hodinu chromi chodia, hluchi pocuju a slepi vidia. A dnes ? Hluchi stale nepocuju, slepi stale nevidia a chromi stale nechodia. Zatial co Jan dostal mnozstvo dokazov, my sme nedostali ani jeden dokaz takeho kalibru, aky sa tu popisuje.

O tom všetkom priniesli Jánovi zvesť jeho učeníci. Ján poslal k Pánovi dvoch svojich učeníkov 19 s otázkou: Ty si ten, čo má prísť, alebo máme čakať iného? 20 Keď učeníci prišli k nemu, povedali: Ján Krstiteľ nás poslal k tebe opýtať sa, či si ty ten, ktorý má prísť, alebo máme čakať na iného? — 21 Práve v tú hodinu mnohých uzdravil z neduhov, chorôb, z moci zlých duchov a mnohým slepým daroval zrak. 22 Odpovedal im teda: Choďte, oznámte Jánovi, čo ste videli a počuli: Slepí vidia, chromí chodia, malomocní sa očisťujú, hluchí počujú, mŕtvi vstávajú z mŕtvych a chudobným sa hlása evanjelium.

Pro mě není problém, že to (uzdravování, vyhánění démonů atd.) vůbec neexistuje a nefunguje, ale že to nefunguje a neexistuje u nás/ u mě.

I dnes existují lidé, kteří jednají podobně jako apoštolové v knize skutky.
Pete Cabrera jr.
Thomas Fisher

a i jiní další, kteří to jen nezveřejňují.
https://www.youtube.com/watch?v=8JfB-R4w1PQ

[log]

a i jiní další, kteří to jen nezveřejňují.
https://www.youtube.com/watch?v=8JfB-R4w1PQ

Chlapik na videu akurat psychicky manipuluje s 15-20 rocnymi sugestivnymi mladikmi. Ze nejaky teenager povie ze ho boli chrbat a za chvilu ho neboli nie je ziaden seriozny zazrak. Ludske telo ma mozno aj schopnost kratkodobo sa vybudit ci zabudnut na bolest pri urcitych podnetoch. Zazracne uzdravenie serioznych a dokazatelnych chorob a poruch (slepota, hluchota, ochrnutie) je len mytus dnes rovnako ako pred 2000 rokmi. Je vela tych co podvodne uzdravuju a robia show, ale velmi velmi malo svedectiev uzdravenych pacientov. No ked tomu niekto chce verit, prosim. Koniec koncov, ci Jan Krstitel uveril ? Neviem. Skoncil sam a s odseknutou hlavou

[Šaňo]

Všetky "zázraky" ktoré sa udiali sú prezentované až po tom ako sa udiali. Nikto nepríde s tým že povie urobím zázrak skontrolujte toho človeka rontgenom, a zavolá lekárske konzílium ktoré to odobrý, pretože by sa prišlo na to že je to podvod. Samozrejme že aj lekári hovoria že občas sa v ich praxi stane niečo nepredvídateľné a povedia tomu zázrak. Ale tu ide skôr o to že nie všetko je v lekárstve popísané a ako hovoria lekári v biológii je všetko možné.

[ambassador]

Zázraky pro lidské oko a zázraky pro lidskou duši.

Boží zázraky v mém životě.
Ležel jsem na dřevěné "pryčně" v cele. Otevřeli se dveře a do cely vstoupil vysoký armádní důstojník. Mašinerie, která mě měla "sešrotovat nebo zlomit" se rozjela. Pak přišel zázrak, který jsem dodnes nepochopil. Někdo, kdo mě před tím neznal mě přišel vyprávět, jak se ta mašinerie zasekla, když už jsem "ležel na běžícím pásu" komunistické zvůle. To je jen jedna z mých zkušeností, jak Bůh vstoupil do jednoho okamžiku mého vlastního života. Jindy jsem zůstal zdánlivě sám, nevyslyšen. Mnohem později jsem pochopil, že Boží "nečinnost" v konkrétním případě byla tím nejlepším vyslyšením modlitby.
To nad čím se zamýšlím stále více je moje použitelnost pro ty kolem a v mém dosahu. Nechat se Bohem použít, jako ten kdo okusil na svém vlastním životě dotek Boží Lásky a chce se prakticky dělit. Láska je ryze praktický-činný stav lidské mysli, která je hnací silou pro naše nohy a naše ruce ke službě.

Neprožít okem víry největší zázrak Boží Milosti na svém vlastním životě je promarněná šance života

[log]

Všetky "zázraky" ktoré sa udiali sú prezentované až po tom ako sa udiali. Nikto nepríde s tým že povie urobím zázrak skontrolujte toho človeka rontgenom, a zavolá lekárske konzílium ktoré to odobrý, pretože by sa prišlo na to že je to podvod. Samozrejme že aj lekári hovoria že občas sa v ich praxi stane niečo nepredvídateľné a povedia tomu zázrak. Ale tu ide skôr o to že nie všetko je v lekárstve popísané a ako hovoria lekári v biológii je všetko možné.

Katolicka cirkev ma komisiu na "vyhlasovanie svatych" a v ramci toho, aby toto bolo objektivne a overitelne - svatec by mal mat schopnost cinit zazraky, papez Frantisek schvalil povinnost, ze pripadny "zazrak" musi byt odsuhlaseny aspon 4 zo 6 expertov (lekari ci fyzici). Ako to presne funguje neviem, nakolko su tito experti objektivni, nakolko su vzdelani a nakolko si iba plnia svoju platenu povinnost zadanu Vatikanom. Na pripadny zazrak kladu vraj narocne kriteria - uzdravenie musi byt uplne a trvanlive a dolozene medicinskymi prehliadkami pred a po. Kazdopadne to aspon budi zdanie serioznosti. Ale chlapik v tricku co beha s kamerou po ulici a nejaku mladikovi predlzi skratenu nohu tym ze mu povytiahne topanku vo mne vela dovery nevzbudzuje )