Nevypočutá modlitba

[Tomáš Plechatýý]

Nemám problém obecně uvěřit, že někde došlo k ,,zázraku", i když často jde o podvody. Jiná věc je, tvrdit s určitostí, kdo je zatím.
Že uzdravuje Maria nevíme od samotné Marii, pokud vím, tak tam nikde živá nebyla.

[John 3:16]

Ked vidim tolko nestastia, utrpenia, nespravodlivosti vo svete, mam problem verit v laskaveho a spravodliveho Boha. Ateisti to v tomto maju jednoduchsie.

[log]

Nemám problém obecně uvěřit, že někde došlo k ,,zázraku", i když často jde o podvody. Jiná věc je, tvrdit s určitostí, kdo je zatím.
Že uzdravuje Maria nevíme od samotné Marii, pokud vím, tak tam nikde živá nebyla.

je to zvlastne. tolko sa snazime o zazraky. a ked sa nejaky stane, zrazu nevieme co s nim.

[log]

Nemám problém obecně uvěřit, že někde došlo k ,,zázraku", i když často jde o podvody. Jiná věc je, tvrdit s určitostí, kdo je zatím.
Že uzdravuje Maria nevíme od samotné Marii, pokud vím, tak tam nikde živá nebyla.

je to zvlastne. tolko sa snazime o zazraky. a ked sa nejaky stane, zrazu nevieme co s nim.

Samotna katolicka cirkev je pomerne rozumna. zazraky (aj v Lurdach) uznava, no zaroven nezavazuje ziadneho katolika v tieto zazraky verit. Cital som, ze kazdemu ponechava slobodu verit ci neverit takym veciam, kde on sam nebol ucastnikom. Tak ti ktori tomu neveria nie su horsi od tych ktori tomu veria a naopak. Inymi slovami tym hovori ze verit v to, co sa stalo niekomu inemu a nie mne, je prinajmensom unahlene.

[ambassador]

Pokud křesťan nepochopí, že největším zázrakem a vyslyšením modliteb je jeho praktická a osobní účast na mírnění bolesti, utrpení, hladu a trápení bližních, není-li tak, pak je to jen pouhé náboženství o Bohu bez Boha.
Bůh chce použít tebe! Ano, čteš to správně. On chce být milosrdný přes tvé činy, které ukáží v závěru to Královské rozdělování. (Mat.25, 31-46)

[Lída Rohalová]

Tomáš Plechatý:

Pro mě není problém, že to (uzdravování, vyhánění démonů atd.) vůbec neexistuje a nefunguje, ale že to nefunguje a neexistuje u nás/ u mě.

Proto ještě nejsi méněcenný křesťan. Internet je plný lidí, kteří popisují své uzdravení a odhození berlí. Nejen ze světa, ale i z ČR, SR. Ale zároveň jsou tam i zkušenosti opačného rázu. V naší rodině jsme také zažili velké uzdravení, dokonce několikrát, pokaždé z něčeho jiného. Ale zároveň chodíme po pohřbech.

Mám za to, že takovéto typy zázraků se dějí i u nás, ale v mnohem větší míře v "okolním světě". Nevím, proč tomu tak je, ale domnívám se, že za tím může být "potřeba Krista". V našich bohatých zemích Krista moc nepotřebujeme, dokážeme se zajistit sami, ostatně naše luxusní auta a domy jsou toho důkazem. V zemích, kde je bída a kde jsou křesťané pronásledováni, se tyto věci dějí běžně. Ti lidé potřebují milost. Spoléhají jedině na Boží milost. Úplně všechno odevzdali do Božích rukou, vsadili vše na jednu kartu bez es v rukávu. Ale ani v těchto zemích to pokaždé "nedopadne".

Vím, že je značně nepopulární učení, že Bůh je svrchovaný. Mám ale za to, že přesně tak to je. On nám nemusí vysvětlovat, proč toho člověka uzdravil, a tamtoho ne. Příčiny mohou být různé. Teď říkám s nadsázkou: Představ si, že by byl člověk úplně pokaždé uzdraven. No to by ani zemřít nemohl! To už by byla smrt překonána i bez příchodu Krista.

Moje osobní stanovisko k této "problematice" se kryje v celém rozsahu s tímto videem:

https://www.youtube.com/watch?v=NUPY8vLzAt4

Pokud to někdo nechce poslouchat celé, dovolila jsem si udělat fonetický přepis zhruba od času 7.00. Omlouvám se za chyby.

Ve videu odpovídá bratr na dotaz, zda chce Bůh uzdravit všechny choroby. Bratr vykládá jednu zkušenost s uzdravením pána, který se stal po uzdravení zhruba za půl roku alkoholikem. Bratr se z tohoto důvodu ptá Boha, co to mělo znamenat. Ne proto, že by bral Boha na zodpovědnost, ale proto, že tomu chtěl porozumět. Pán mu odpověděl podle bratrových slov toto:

"A viete, čo mi povedal Pán? Keby si mal aj takú vieru, že hory budeš prenášať, na konci svojej modlitby vždycky povedz: Otče, staň sa tvoja svätá vôľa. Nie tak, ako ja chcem, ale ako ty.

Ty môžeš mať aj tú najväčšiu vieru, a ja vám poviem, nemám pochybnosti, keď sa za niekoho modlím. Ja viem, že náš Pán nás počuje. Ale nie vždy som presvedčený, že za čo sa ja modlím, že to aj on chce. Preto, a to nie je nevera, ani znak nevery, vždy na konci svojej modlitby, už v tom duchovnom postoji svojho srdca, proste už žijem v tom prehlásení - Otče, ty vidíš moju vieru, vieš, že ti tak dôverujem z celého srdca, ale prosím ťa - ak by to bolo proti tvojej vôli, čo ja prosím, nikdy ma nevypočuj.

A viete, ja som prišiel na to, že ja chválim Boha nielen za vypočuté modlitby moje, ale chválim Boha aj za nevypočuté modlitby. Lebo ja viem, že môj Vykupiteľ žije, ja viem, že náš Pán Ježiš Kristus je ten istý včera, dnes i naveky. Ale nie, to neznamená, že každý človek musí byť uzdravený, lebo keby tento človek nebol býval vtedy uzdravený, on by zostal do dňa svojej smrti pri Pánu Ježišovi, ale zomrel ako ten najsmutnejší alkoholik prepitou svojou pečeňou. Teda on zomrel nie na tu nemoc, ale zomrel vlastne na stvrdnutie a cirhóze pečene.

Myslím, že ste dostali úplne jasnú odpoveď. Teda všelijaké učenie, že Boh chce, aby všetci ľudia boli zdraví, to je klamstvo. Viete, čo chce Boh? Aby všetci ľudia boli zachránení, spasení. To áno. Ale nie, aby každý človek bol uzdravený. Lebo lepšie je, čo hovorí Pán Ježiš, aby človek chorý vošiel do kráľovstva Božieho, lepšie je, aby bez ruky, bez nohy, bez oka, a ja neviem ako, vošiel do kráľovstva Božieho, ako celý zdravý vošiel do horúceho pekla."

Toto "poselství" je v přímém rozporu s učením (ponejvíce) amerických evangelistů, jsem si toho vědoma. Dávám to sem proto, že pro mě je to inspirativní a povzbuzující, i když se jedná také i o osobní zkušenost. Oslovilo mne to proto, že tato zkušenost odpovídá i mé empirii, ale vůbec mě to video nemotivuje, abych se přestala modlit s nemocnými, za nemocné, přestat s vyháněním démonů. Tyto a další činnosti jsou "v popisu práce" učedníků vyslaných na cesty a mělo by se to dělat i dnes. Možná i v přeneseném smyslu slova. Není to ani pojistka proti tomu, když to "nevyjde". Pro mne tento postoj znamená zdravou, vyváženou víru, a přesto odvážnou, plně důvěřující Bohu.

[Lída Rohalová]

Byla zde řeč o zázracích? Tak čtěme...

https://www.hlas-mucedniku.cz/pdf/hm_2018_1.pdf

Nepřehlédněte tento článek: Radikální muslim získán láskou Kristovou

[Lída Rohalová]

Při pročítání velikonočního příběhu z evangelií jsem si uvědomila, že ten příběh má více rovin. Chci poukázat na dvě z nich. Hlavní rovinou je pro mne sám Ježíš Kristus, který zemřel za naše hříchy. Druhou rovinou je příběh učedníků, kteří očekávali jiného Mesiáše než toho, který skončí na kříži jako zločinec.

Pán Ježíš učedníky upozorňoval na to, že musí projít utrpením, zemřít a být vzkříšen. Nebylo to nic, co by jim neřekl a co by nevěděli. Přesto když se to nakonec stalo, učedníky to vzalo. Není divu, protože my si ten příběh čteme, ale oni mohli fyzicky vidět Ježíšovu cestu na popraviště, vlastní ukřižování. Mohli vidět Ježíše slabého tělem, kterému musel pomoci nést kříž Šimon z Kyrény, aby Ježíš vůbec na to popraviště došel. Často se stávalo, že odsouzenec zemřel už při bičování, neboť bylo velmi kruté a odsouzenec ztratil spoustu krve. Ježíš však byl silný duchem, a ještě na své "poslední" cestě potěšoval ty, kteří ho provázeli.

Přestože tehdy společnost nebyla humanistická jako naše a oni byli, co se týká krve, mnohem otrlejší než my, musel to být silný obraz sledovat zbičovaného Mistra, ke kterému měli navíc vztah. Naděje učedníků padly, jejich představy o Mesiáši vzaly za své. Museli být řádně frustrovaní a zklamaní z vývoje situace. Mistrovi věnovali několik let života a co z toho. Myslím, že někdy můžeme zažívat podobné věci, můžeme být z Boha frustrovaní, protože jsme si Jeho samotného i Jeho jednání představovali úplně jinak.

Když přišly ženy k hrobce, andělé jim říkají: "...Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, ale byl vzkříšen..." (Lk 24,5,6)

Ony pak říkaly apoštolům svůj zážitek, ale ti jim nevěřili. Podle Lukášova evangelia se tam ale Petr běžel podívat.

Téhož dne šli dva do Emaus a rozmlouvali o těch událostech kolem Ježíše. Sám Ježíš se k nim přiblížil a šel s nimi. Oni ho však nepoznali. Možná si také neuvědomujeme, že když rozmlouváme o Ježíši, Ježíš k nám přichází, ale my Ho nemusíme poznat. Vidím Ježíše jako toho, který přichází ke zklamaným lidem, a nemusí to být celý národ, ale třeba jen dva lidé. Jen dva lidé mu stojí za to, aby se jim nechal poznat. Stejně tak, jako mu za to stál Tomáš, který požadoval "důkaz". Je zajímavé, že Ježíš mu ho byl ochoten poskytnout, zatímco na "výslechu" Ježíš mlčí.

Cestující do Emaus Ježíše poznali teprve, až s nimi ulehl ke stolu a dával jim chléb. Když Ježíš vysvětluje Písmo (dnes skrze Ducha Svatého), srdce člověka často "hoří". Možná to známe, že někdy nám biblický text neřekne nic, protože nemluví do naší situace, a jindy nás mocně osloví, protože se naše situace změnila. Setkání s Ježíšem ty dva lidi změnilo. Z frustrovaných lidí se stali lidé, kteří se setkali se Zmrtvýchvstalým. Osobně se přesvědčili, že Ježíš je živý. Někdy se nám může stát, že nám naše frustrace zastře zrak, a Ježíše umístíme v naší mysli znovu do hrobu a myslíme si, že je mrtvý.

Na Ježíši mne fascinuje, že když ti dva s učedníky promlouvali o svém setkání s Ježíšem, On se jim "zjevil". Neodepsal je za jejich pochybnosti, ale udělal všechno proto, aby ho poznali. Pokud máš o Ježíši pochybnosti, On udělá všechno proto, abys uviděl Jeho rány. Tvoji frustraci nebere na lehkou váhu. Přichází za Tebou tam, kde jsi. Nezastaví Ho ani zavřené dveře, ani Tvá frustrace. Setkání s Ním promění Tvůj strach v radost a staneš se novým člověkem.

On přišel, aby zemřel za moje a Tvoje hříchy.
Hrob je prázdný, Ježíše tam nenajdeš.
Možná je právě teď u Tebe velmi blízko, aniž bys o tom věděl.
On Tě neodepsal.
Chce Ti ukázat své rány.

On je živý.

Přišel z nebe Boží Syn,
aby naše hříchy smyl.

Ježíš Kristus z mrtvých vstal,
hlásejme tu zprávu dál!
Hrob je jistě navždy prázdný,
nechť ta zpráva lidem zazní!

[Lída Rohalová]

Příběh zde popsaný pochází z doby asi před 20 lety. Tehdy jsem s velkým očekáváním nastoupila do programu Průkopníci globální misie (dále zkráceně PGM). V té době se jednalo o jednoroční program, kde člověk v určeném městě působil po dobu jednoho roku a prodával knihy EGW.

Na program jsem se přihlásila, byla jsem v té době Knižní evangelistka (dále zkráceně KE). Mezi KE se říkalo, že "víra hory přenáší" a že Pán bude žehnat toto dílo. A tak jsem se s velkým očekáváním přihlásila na program a čekala zázraky.

Už mi bylo vybráno město, kde jsem měla působit, ale neměla jsem ještě parťačku. Přes dva měsíce prázdnin tam měla působit jedna, a pak po dobu celého jednoho roku druhá osoba.

"Prázdninová" parťačka se nakonec našla, a abychom se spolu seznámili, byli jsme na jedné akci spolu na pokoji. Ke smůle věci jsem se jí však vůbec nelíbila, ale obdivovala jsem ji za to, že to nevzdala, a na ten dvouměsíční pobyt na neznámé místo s cizím člověkem jela!

Počáteční nelibost se proměnila ve velké kamarádství a i po ukončení akce jsme se nějakou dobu navštěvovaly.

Ten prodej nám však nešel tak dobře, jak jsem si představovala. Vím o sobě, že nejsem žádný prodejce či obchodník, ale šla jsem do toho s vírou, možná trochu "nahecovaně" z těch akcí KE a opravdu jsem tomu věřila. Byla jsem v té době z těch prodejů trochu zklamaná, neb jsem nakoupila knihy za 10000 Kč. To je pro člověka, který byl studentem, skutečně velká částka.

V té době jsem děkovala Bohu, že ta spolubydlící tam se mnou je, že vydržela, že dodržela slovo a ty dva měsíce tam byla. Ale musela jsem se vyrovanat se situací, kdy se ta "zaslíbení" jaksi nevyplňovala, a tak jsem hledala chybu především v sobě (špatné oblečení, špatná prodejní technika, špatný vzhled atd.). Mnohem později jsem si uvědomovala, že v tom to nebylo. Měla jsem tam i úžasné zkušenosti, ale já chtěla víc.

Jednou jsme už šly spát, ležely jsme každá po jedné straně místnosti, když v tom se mě kamarádka ptá: "Na co myslíš?" Já jí odpovídám, že tak různě. A ona: "Že ty myslíš na něho?" Ano, stalo se, že jsme se zamilovaly zhruba ve stejnou dobu do stejného kluka. Tak jsem si říkala, že ta naše spolupráce bude "zajímavá". Ale i toto jsme ustály, ale věřím, že jen díky tomu, že on si nevybral ani jednu z nás, protože v té době řešil odmítnutí od jiné, ale to jsme nevěděly. (Zažila jsem totiž situaci "trojúhelníku" úžasného kamarádství, které se rozbilo začatým vztahem dvou lidí z těch třech. Ta třetí to pak těžce nesla a přátelství bylo rozbité).

Pak jsem zase očekávala úžasný rok a spolubydlící, kterou mi Pán na tu dobu vybere. Ta se nakonec také našla a seznámily jsme se zase na jedné akci KE. Problém byl v tom, že jsem se té slečně opět nelíbila, ale říkala jsem si, že se to spraví tak jako v prvním případě. Můj vysněný rok začal tak, že asi po 2 měsících (už je to dávno, nevím přesně) jsem slečně sama navrhla, aby odjela na jiné místo, protože nám to spolu nefunguje, a já nechci, aby se trápila. Přiznala, že už o tom uvažovala. Tak si sbalila kufry a odjela. Já jsem jí to neměla vůbec za zlé, jenom mi neřekla, co jí vadilo. To jsem se dozvěděla až po letech od jejího kamaráda. Byla jsem tehdy velká cholerička a zastávala jsem tezi, že musíme pořád pracovat. Koupaliště jsem jí zatrhla, ve svátek půjdeme do práce, protože lidé jsou doma. Ona byla trochu jemnější povahy. Po letech jsme spolu mluvily a já uznala, že měla ve všem pravdu.

Zůstala jsem tam sama a od té doby to bylo krušné, ve dvou se to přece jen trochu lépe táhne. Vedení KE se velmi snažilo někoho mi tam sehnat, starali se dobře. Jednou tam byl manželský pár KE na nějakou dobu, pak mi přes týden pomáhala jedna sestra důchodkyně, na víkend odjížděla.

V pátek večer jsem vedla mládež a pak jsem už tam byla sama. Občas byla nějaká akce se sborem nebo mě přišla navštívit jedna sestra, která mi ráda někdy vařila. Měla jsem z té situace docela slušné deprese, které jsem řešila tak, že jsem celý víkend prospala a v pondělí se mi nechtělo vylézat z postele. Ale dala jsem slib, a to mě tam drželo. Nemohla jsem udělat těm lidem, že se seberu a odjedu. Měla jsem ty lidi z toho sboru ráda.

Z prodejů jsem sotva poplatila základní poplatky, ale vedení KE mi finančně pomohlo. Jezdila za mnou jedna sestra a bratr, kteří mě měli rádi, a občas se mnou šli jako asistenti, abych si něco vydělala. Někdy se dařilo, někdy ne, ale byla jsem za ně ráda a hlavně jsem nebyla sama.

Nechtěla jsem si to připustit, ale ta práce mě přestala bavit, později už to bylo spíše martyrium. Jednou se mi nedařilo a vyhodili mě asi z 20 domů (což se normálně nestávalo, jen velmi výjimečně). Byla jsem naštvaná, zajela jsem na polní cestu, vyhodila jsem kufřík z auta, a řekla jsem: "Pane Bože, a teď si s tím choď sám."

Koukala jsem na ten kufřík asi hodinu a když se nezvedl a nevznesl do nebe, tak jsem si pro něj zašla a pokračovala v práci.

Všechny moje představy o té práci, o tom programu PGM padly, žádné očekávání nezůstalo naplněno. Skončila jsem s dluhem, do sboru přišel asi 1 člověk - jen jako návštěvník. Na druhé straně mě po celou tu dobu jednoho roku Bůh učil důvěřovat Mu, prožila jsem tam zázračné zkušenosti, kdy mi přišel šek na 5000 Kč, a přesně tolik jsem potřebovala, zázračné prodeje a tak. Byla to doba úplného spolehnutí se na Boha, ne na lidi. Byl to velmi dobrý základ do dalšího života. V té době jsem však viděla "neúspěch" a musela jsem se s ním nějak vyrovnat. Říkala jsem si, že kdo ví, k čemu toto všechno bylo.

Po letech jsem tuto zkušenost vyprávěla jednomu člověku, který byl masírován "úspěchem" bratří a sester, měl problémy, o kterých mluvil jen v důvěrném okruhu přátel. Všechno jsem mu řekla, jak to bylo a jemu se výrazně odlevilo. Řekl mi, že díky mojí zkušenosti začal zase svobodně dýchat, že se cítí jako znovuzrozený. Od té doby byl radostnější. Bůh si té zkušenosti použil pro dobro věci, doslova pro vysvobození toho člověka z otroctví strachu. Chválím Pána.

Tuto zkušenost vyprávím proto, že možná ještě někomu pomůže. Dnes slýcháme většinou o tom, jak se věci daří, o vyslyšených modlitbách, o pevnosti naší víry, kterou nezviklá nic a nikdo. Jsme ale jen smrtelní lidé a občas potřebujeme povzbuzení aspoň v tom, že si někdo prožil "nevyslyšenou" modlitbu, že má někdo stejnou zkušenost, že v tom nejsem sám. Někdy to stačí.

[log]

Po letech jsem tuto zkušenost vyprávěla jednomu člověku, který byl masírován "úspěchem" bratří a sester, měl problémy, o kterých mluvil jen v důvěrném okruhu přátel. Všechno jsem mu řekla, jak to bylo a jemu se výrazně odlevilo. Řekl mi, že díky mojí zkušenosti začal zase svobodně dýchat, že se cítí jako znovuzrozený. Od té doby byl radostnější. Bůh si té zkušenosti použil pro dobro věci, doslova pro vysvobození toho člověka z otroctví strachu. Chválím Pána.

Tuto zkušenost vyprávím proto, že možná ještě někomu pomůže. Dnes slýcháme většinou o tom, jak se věci daří, o vyslyšených modlitbách, o pevnosti naší víry, kterou nezviklá nic a nikdo. Jsme ale jen smrtelní lidé a občas potřebujeme povzbuzení aspoň v tom, že si někdo prožil "nevyslyšenou" modlitbu, že má někdo stejnou zkušenost, že v tom nejsem sám. Někdy to stačí.

Cenim si uprimnost a schopnost priznat zlyhanie. Kazdy z nas si tym presiel. Niekto potrebuje viac kopancov (nevypocutych modlitieb), niekomu staci jeden, aby sa mu rozsvietilo.