Milan napísal: ↑26 Máj 2019, 06:38
Pokud Ananiáš mluvil pravdu...
Ale i tak ap. Pavel mluvil nesmysly, které mu jistě neřekl, Ježíš, ale které nasbíral na svých cestách od jiných křesťanů a ty pak prezentoval a nevěřím, že by jej Ježíš učil pravý opak toho než učil On sám když zde byl na zemi.
Jak je to s tím "samozvaneckým" apoštolem Pavlem? Lže ná snad ve svých listech?
Gal 1:1 nn
1. Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých...
...15 Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se 16 zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, 17 ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku. 18 Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. 19 Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně. Před tváří Boží vás ujišťuji, že to, co vám píšu, není lež.
Gal 2:1 nn
1 Potom jsem se po čtrnácti letech znovu vypravil do Jeruzaléma spolu s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. 2 Šel jsem tam na Boží pokyn a těm, kteří jsou ve zvláštní vážnosti, jsem v soukromí předložil evangelium, které zvěstuji pohanům, aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo. 6 Od těch však, kteří se těšili zvláštní vážnosti – čím kdysi byli, na tom mi nic nezáleží, Bůh přece nikomu nestraní – ti tedy, kteří se těšili zvláštní vážnosti, mi nic dalšího neuložili; 7 naopak nahlédli, že mně bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanům tak jako Petrovi židům. 8 Vždyť ten, který dal Petrovi sílu k apoštolství mezi židy, dal ji také mně k službě mezi pohany. 9 Když poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy.
http://www.granosalis.cz/modules.php/gr ... 0&sid=2698
Život a dílo apoštola Pavla
na základě výzkumů, úvah a doměnek Geralda Messadie
Děl o Saulovi není málo. Bohužel jen málokteré poskytuje zprávy o jeho lidském osudu, a ten mě zajímal především. .....
Opírám se o texty přísně kanonické a historické: jsou to jednak Skutky apoštolské a Epištoly, Flaviova Válka židovská a Židovské starožitnosti, Tacitovy Letopisy, Římské dějiny Diona Cassia a Lékárnička Epifana Salaminského. Kromě těchto hlavních zdrojů jsem čerpal z četných prací historických, starších i moderních, z nichž některé jsou shrnující, jako například Gibbonův Úpadek a pád římské říše, jiné speciální, především pak z děl významných exegetů, jako je Bultmann a Bornkamm. Doufám, že tentokrát mi nikdo nevytkne, jako se stalo u díla předchozího, že příliš těžím z apokryfních evangelií. Kdyby se vyskytovaly nějaké zajímavé apokryfy týkající se Saula, později řečeného Pavel, ochotně a rád bych se jimi dal inspirovat. Ale skoro žádné nejsou, nepočítáme-li k nim texty pozdní a očividně padělané, jako je například korespondence Pavla se Senekou.
Když jsem srovnával Skutky apoštolské s Epištolami, zjistil jsem, že jsou mezi nimi rozpory, že nadto na různých místech nedořečené zatemňuje svými implikacemi řečené. Postava apoštola, zachycená ve Skutcích, neodpovídá tradičnímu portrétu Pavlovu. Pavel prohlašuje, že je Žid, Žid z pokolení Benjaminova, což je podivné, neboť v té době už Benjaminovci dávno splynuli s Judejci. Pochybnosti o svém židovství jenom potvrzuje výroky jako ,,učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal" nebo ,,žil jsem bez Zákona", což jsou doznání nemyslitelná v ústech Žida. Tvrdí sice, že byl vychován ve škole Gamalielově, tj. že se vzdělával v Písmě u slavného zákoníka, ale říká také, že se při pronásledování prvních učedníků Ježíšových stával víc a více Židem. Jenže tenkrát člověk buď Židem byl, nebo nebyl.. Jestliže Žid nebyl, co vlastně byl?. A hlavně proč to nikdy neřekl?
Při podrobné četbě, kterou tyto texty vyžadují, stejně jako evangelia, narážíme na další záhady. Lukášovy Skutky sice podávají bezprostřední svědectví o jedné části Saulova putování, bohužel místo objektivního zpravodajství podávají zhusta dobrodružný román nebo apologii.
Konečné znění, psané řecky v Římě, vzniklo dvacet až třicet let po událostech, které líčí a přetavují, takže lze jenom těžko sestavit logickou chronologii Saulova působení. Neméně těžko lze určit změny, které do rukopisu vnesli kopisté. Výklad mnoha nesrovnalostí historikové zatím pouze nadhodili, často několika řádky v hloubi rozsáhlých exegetických spisů.
Saulovy listy nutno číst stejně ostražitě, i když ponecháme stranou ty, které nepocházejí z jeho ruky. Víme, že List Židům není z jeho pera, rovněž listy Kolosským a Efezským pocházejí od nějakého pozdějšího žáka a autorství Druhého listu Thessalonským je pochybné. Navíc nevíme, jak byly Listy sebrány a přepsány. Panuje domněnka, že původní pergameny byly rozřezána na proužky a že se některé úryvky více či méně závažné ztratily. Kromě toho na různých místech byly k sobě proužky přiloženy chybně. Například není jisté, zdali epištola adresovaná Efeským opravdu Efeským adresována byla.
Vzhledem k dvaceti či třiceti letům Pavlova působení zdá se počet Listů nepatrný, zřejmě se mnohé dopisy ztratily. Prameny pro rekonstrukci Pavlova života nejsou tedy ani úplné, ani souvislé, ani věrné.
Lukáš popisuje oslnění v Damašku způsobem, který se stal legendárním, Saul sám pak se o této epizodě zmiňuje dvakrát: obě verze se liší navzájem, tak od podání Lukášova, a ze Saulova tvrzení, že své učení získal přímo od vzkříšeného Ježíše, lze soudit, že se s Ježíšem setkal ještě jednou později. Těžko předpokládat, že Ježíš stačil vysvětli celé své učení během několika okamžiků oslnění, možná že Saul Ježíše opravdu potkal - ne cestou do Damašku, ale někde jinde. Bylo by to ve shodě s hypotézou vyslovenou v Člověku, který se stal Bohem, totiž, že Ježíš přežil své ukřižování o mnoho let.
Rozpor mezi Skutky a Listy je však hlubší, než by se dalo soudit z drobných nesrovnalostí. Ve Skutcích vysílá Saula šířit křesťanství mezi pohany jeruzalémská apoštolská rada teprve po jeho pokusu zvěstovat Nový zákon Židům. V Listech vystupuje Pavel jako Apoštol, kterýžto titul mu udělují Skutky jen mimochodem, a tvrdí, že cesta spásy vede přes pohany.. Skutečnost byla méně čítanková: rada žádala dost autoritativně Pavla, aby se podrobil v chrámu očistnému obřadu, když však poslechl a dostavil se do chrámu, byl zatčen a taktak unikl smrti. Je nasnadě domněnka, že se Jeruzalémská rada pokusila disidenta rázně zbavit.
Slovem - v Epištolách si Saul osobuje daleko větší nezávislost, než jakou mu přiznávají Skutky, kde je podroben vyšší instanci prvních učedníků. Soudě podle dalšího vývoje je nutno přikládat víru spíš Saulovi než Lukášovi. Lukáš se zřejmě pokouší zastřít srážky mezi Pavlem a apoštoly, oslabuje jeho vůdčí roli v pohanském světě a za účelem povznesení podává velmi idylický obraz počátků církve. Saul není tak ohleduplný, nemlčí o svých sporech s jeruzalémskou radou: jsou to pleticháři, pokrytci, ba dokonce i špatní křesťané.
Tvrdším oříškem je Saulovo římské občanství, o němž se Pavel zmiňuje na třech místech, téměř jako by se chlubil. Toto občanství se nerýmuje s proklamovaným židovstvím: ten, kdo neuznával státní bohy, nemohl být občanem, jinak mu hrozil trest za betbožnost. Divný je také Saulův původ z Tarsu, připadal už podezřelý i svatému Jeronýmovi. Učený překladatel Vulgaty považuje za rodiště Saulovo galilejskou Gischalu.
Zarážející je vážnost, kterou Pavel požívá u představitelů Říma ... Když je Pavel roztrpčenými Židy (zřejmě na základě domluvy snhedrinu a apoštolské rady) v chrámě zadržen, ujme se ho tribun Lysias a dá ho dopravit do Caesareje ke konsulovi Felixovi pod ochranou 470 legionářů, což je eskorta nějakého monarchy, dokazující, jak důležitý byl pro Felixe Saul. Felix ke všemu doufá, že od zajatce obdrží peníze! Čili Saul je dost bohatý, aby mohl uplatit římského prokurátora! To se špatně srovnává s obvyklou představou apoštola jakožto malého ošklivce (sám o sobě říká, že je zmetek tři stopy vysoký, tj. asi 150cm), horlivého Žida a nenávistného pronásledovatele křesťanů, raněného milostí na cestě do Damašku.. Je to osoba v Jeruzalémě a v Judei dost významná, když může kárat Heroda Agrippu - když mu tento panovník prokáže tu neobvyklou čest a navštíví ho - a to slovy prozrazujícími důvěrnou známost. Podobně uvažoval o výpravě do Sýrie, tehdy zcela závislé římské provincie, ... to svědčí, že měl k podobnému podniku prostředky, peníze ... a nevídanou opovážlivost vůči správci zmíněné provincie ... ... Římané s ním nakládají mimořádně šetrně, nad nímž drží ochrannou ruku bratr Senscův a rádce Neronův prefekt Gallio . Není škoda, že nám neobjasnil, odkud vzal ty vysoké známosti? ....
Takže Saul je postava záhadná, která si občas vymýšlí. Nicméně jeho pojetí křesťanství jako samostatného náboženství odtrženého od doslovné závislosti na zákoně Mojžíšově zvítězilo a s ním i nepřátelství církve vůči Židům.
Největší záhadou je, odkud vzal Pavel své učení. Od Ježíše určitě ne, protože se obrátil až po ukamenování Štěpána, tj. dva až čtyři roky po ukřižování. Z evangelií také ne, protože ta ještě nebyla napsána. Snad od Lukáše, který byl načas jeho společníkem? Jenže Ti dva se sešli teprve dobrých patnáct let po Pavlově konverzi. Nebo ho ovlivnily názory šířené po Palestině prvními učedníky, ať už patřili ke sboru jedenácti nebo širšímu sboru dvaasedmdesáti? Sotva - jelikož až do údajné cesty do Damašku křesťany pronásledoval. ....
Je to vskutku zvláštní případ" představme si člověka, který s nasazením života putoval světem, hlásaje oddanost muži, jehož znal jen z doslechu, velmi všeobecně, jelikož neznal jeho činy ani jeho zázraky, ostatními věrozvěsty tak výmluvně líčené. Sám prohlašoval, že za svou znalost nevděčí nikomu z lidí. Jinými slovy - Saul hlásal učení, které neznal, pokud nevěříme v možnost nadpřirozeného přenášení vědomostí.
Proč Saul neřekl jasně, že se setkal s Ježíšem a kde? Kdyby to udělal, anuloval by svůj cíl" dobýt římský svět. Kdyby přiznal, že se setkal s Ježíšem, znamenalo by to, že Spasitel žil ještě dlouho po svém ukřižování, a tudíž že byl pouze člověk. Saul by pak nemohl přesvědčit zástupy o božskosti a zmrtvýchvstání svého mistra ..... Svou vážnost apoštola vyvozoval ze skutečnosti, že se setkal s Ježíšem, ale kdyby se o tomto setkání šířil, ztratil by svůj vliv. Dal si proto záležet na tom, aby v listech udržoval jistý šerosvit, a v Listech se mu to dokonale podařilo. Je možné, že Saul získal svou nauku přímo od Ježíše, ale pokud Ježíš po ukřižování nezměnil názor, vyložil si Saul toto učení velmi volně ...
V Listech nenajdeme zmínku o Ježíšových podobenstvích a postojích, ačkoli právě v nich se tak jasně zračí jeho osobnost. ...
Saul vidí smysl křesťanství v naprostém přimknutí se k Ježíšovi, skrze víru: jeho vzkříšení je i vzkříšením věřících a smrt je tím překonána. Metanoia, lítost, k níž hříšník dospívá přemítáním, etickým hodnocením, se u Saula takřka nevyskytuje. ....
Tato neznalost Ježíšova učení v jeho úplnosti je tím významnější, že sotva Saul prohlédl, okamžitě si osoboval právo na jedině správný výklad a neváhá označit Petra za pokrytce, když není s to se dost rychle a rozhodně vymanit z příkazů Mojžíšova zákona, které on považuje za předsudky (obřízka, způsob stravování). Možná že Saul velmi brzo pochopil, že nové, mezi pohany tak rychle se ujímající náboženství mu poskytuje životní příležitost, jak se prosadit a uspořádat svět.
Zlom v jeho životě nezpůsobilo setkání v Damašku, ale v Edesse nebo v některém jiném městě, kde se .... setkal s přirozeným majestátem, zářivými hlubinami a znavenou krásou poraženého reka, jímž byl Ježíš po ukřižování. Na Saula, který se dosud pohyboval ve společnosti herodovských intrikánů a samolibých římských úředníků, často brutálních a omezených, nebo zaslepených kněží, to zapůsobilo jako blesk z čista jasna. ....
.. další možností, jak se Saul obeznámil s Ježíšovým učením, je jeho pobyt mezi dositheovci z Kochby. Ale kolik tomu nenadálému přeběhlíkovi stačili sdělit, nevíme.
Saul dokázal nemožné: pokřtil velkou část říše a přesvědčil pokřtěné, že se už brzy dostaví v oblacích Bůh Otec se Synem a poslední soud navždy ukončí pozemské zmatky. Bohužel starý fanatizmus se přenesl ze Saula na Pavla. Je přesvědčen o správnosti své víry a horlí proti židovské zaslepenosti a tvrdohlavosti. Jeho výpady proti Tóře a obřízce dopomohly k definitivnímu přetnutí pupeční šňůry mezi judaismem a křesťanstvím, ale staly se také živnou půdou pro neblahý antisemitismus příštích věků.
Při četbě Skutků a Listů zjišťujeme, že základní Saulovou pohnutkou byla touha po moci. Pod jejím tlakem si osobuje vedení církve na úkor těch, kdo měli plné právo považovat se za její zakladatele. Až na Petra, jemuž Pavel vyčte bojácnost, zůstávají ostatní apoštolové kupodivu v pozadí. Člověk si říká, kam se poděli Jan a Jakub Zebedeovci, Matouš, Juda Jakubův, Bartoloměj, Nathanael, Šimon Zélota či ostrovtipný Tomáš. A přece také oni podle křesťanské tradice kázali evangelium v končinách blízkých i dalekých. Lví podíl však připadl tomu, kdo prožil ukřižování v naprosté pohodě (a není vyloučeno, že k němu i přispěl) - totiž Pavlovi.
K úspěchu dopomohla Saulovi i jeho příslušnost k vznešené rodině. Byť patřil mezi její členy zavržené a zapomenuté, získává mu ohledy, konexe. Tento původ vysvětluje také Saulovu posedlost Římem, jeho přátelské styky s římskými hodnostáři v Jeruzalémě a později v Korintu. Je na své římské občanství hrdý skoro dětinsky. Prahne po Římu, kde byli vychováni jeho čtyři šťastnější bratranci, jeho ctižádostí je stanout před císařem, dojít té nebezpečné pocty, že bude souzen nejvyšším soudem říše. Ostatně u dvora (císařem byl Nero) se už vyskytují přívrženci židovství, např. Poppaea, a stoupenci Ježíšovi, např. propuštěnec Narcis, Neronův milec , jehož bohužel Agrippina ještě před apoštolovým příchodem dohnala k sebevraždě, ale jak se zdá, zůstal Pavel stále ve spojení s ,,těmi z domu Narcisova". Jak nepředpokládat, že Saul snil o obrácení císařského dvora a - proč ne? - i samotného císaře Nerona.
V Palestině neměl Saul budoucnost. Zmocnil se symbolu Ježíšova, kříž obrátil v meč, a aby snáze pronikl do římského světa, dal si římské jméno. Ale pod Pavlem vždy zůstal Saul, i když je toto jméno ... pro potomka nabatejských a idumejských knížat trochu příliš židovské.
Jaký vlastně byl tento tajemný Saul? Snad jsem přispěl k jeho poznání. Určitě to byl člověk nevyrovnaný, posedlý fixní idejí. Co víme o jeho životě? Takřka nic. Nesporně byl ženatý, ale nikde se o manželce nezmiňuje. Rozhodně ženám (v protikladu k Ježíšovi) nikde nepřeje, manželky vnímá jako překážku víry, prostitutkám a samcoložcům spílá. Nicméně dva mladíci - Timotheos a Onesimos - měli v jeho srdci velké místo, o tom druhém dokonce napsal, že ho miluje téměř tělesně (řecky ,,en sarki" - ekumenický překlad ne v těle, tělesně, ale ,,jako bratra"). Tušil, k čemu se bezděčně přiznává? Ale i když se jeho něha přetavila do otcovské lásky, faktem je, že vřelost citu projevil právě ke dvěma mladíkům.
A na závěr zneklidňující shoda okolností: na sklonku Saulova pobytu vypukl v Římě ničivý požár. Svědkové shodně vypovídali, že viděli za ohně pobíhat lidi s pochodněmi a podpalovat další budovy. Kdo to byl?
Už slyším ... posměšky, které mé dílo vzbudí. Mnozí budou předstírat pohoršení nad pokusem vylíčit vznik církve přičiněním pochybné, dvojaké, záhadné osobnosti, jakou byl Pavel, a ještě proti vůli apoštolů. A přece je to obraz exegetům dobře známý, sám Rudolf Bultmann napsal, že Saulova konverze nebyla ,,dílem lítosti o nic víc než osvobodivým osvícením".
V čem se liší učení ap. Pavla s Ježíšem na 24 místech v Písmu? (jen anglicky) nejdříve souhrn, pod tím dopodrobna vysvětleno naprosto rozdílné učení "ap." Pavla s pravým Ježíšovým učením.
http://jesuswordsonly.com/books/175-pau ... jesus.html
