Oslav svého Syna

[mikim]

Další krásné a hlavně pravdivé zamýšlení od našeho bratra adventisty Kurta M.

Oslav svého Syna

Jan 17:1 „Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: "Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, 2 stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.

3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. 5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět“.
Začátek „velekněžské modlitby Pána Ježíše“ je potvrzením naprosté podřízenosti Pána Ježíše svému Bohu, svému Otci. Pán Ježíš byl předpovězeným Mesiášem, narozený Božím stvořitelským zásahem z ženy (Gal 4,4) a naplněním prorocké vize Daniela (Dan 7,13) a dalších proroctví. Žil životem člověka, pokoušen od satana (Luk 4,1-14), modlil se k svému Otci, zemřel mučivou smrtí na kříži jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa (Jan 1,29.36) za nás a naše hříchy. Po třech dnech a třech nocích byl vzkříšen (Mat 12,40), v oslaveném (změněném s novými vlastnostmi) lidském těle vstoupil k Bohu svému a Otci svému (Jan 20,17), kde byl uveden do velekněžské úlohy. Večer téhož dne se ukázal učedníkům (Luk 24,39.40). Pán Ježíš má vedle svého Otce vysoké postavení. Dostal veškerou moc na nebi a na zemi (Mat 28,18). Bůh andělům přikázal, aby se mu poklonili (Žid 1,6), dal mu jméno nad jakékoliv jméno, aby se v jeho jméno sklonilo každé koleno (Fil 2,9-11). Celá druhá kapitola knihy Židům nám podává zprávu o jeho velekněžství (úloze prostředníka), a své následovníky nazývá svými bratry. Mnozí by rádi viděli v Pánu Ježíši boha. Jeho život, úloha velekněze vedle jediného, pravého Boha, jeho nebeského Otce, vylučuje božství Pána Ježíše. Velekněz a prostředník mezi člověkem a Bohem nemůže být sám bohem. Nyní sedí Pán Ježíš na trůnu po pravici svého Otce (Zjev 3,21). Slíbil, že ti, kteří zvítězí, budou sedět s ním na jeho trůnu. Nikdy, nikdo se nestane bohem, tím že bude Bohu blíž a náš nebeský Otec Bůh zůstane jediným a pravým Bohem.

„Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe“. Sláva je věhlas, obecná známost vyvolávající úctu, obdiv, vděčnost. Dotýká se citů, srdce, mysli člověka a touhu následovat. Sláva Boží je spojována také se září, oslňujícím světlem (Lk 2,9). V proroctví Daniela je zmíněna také Ježíšova sláva. V knize Žid 1,3 je Pán Ježíš odleskem Boží slávy. Pán Ježíš ve své modlitbě prosí svého Otec, aby mu dal sílu unést utrpení, které má dokázat Boží záměr, že láska zvítězí nad smrtí. Svým životem podle Božího zákona (Jan 15,10), láskou a dokonalosti dokázal jako člověk Boží slávu, kterou může naplnit každý člověk. (Mat 5,48). Jeho příklad, vzor a jeho Duch vzbuzují touhou stát se opravdovými následovníky svého Mistra, Pána, krále a bratra. V Boží síle to Ježíš dokázal a tím oslavil svého Otce. Na nás je, abychom šli cestou, kterou šel Ježíš (Jan 14,6) před námi. A tím bude oslaven Bůh a Ježíš.

„Oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ Text je často používán pro důkaz, že Ježíš měl preexistenci před svým narozením v nebi u svého Otce a někteří dokonce tvrdí, že Ježíš je Stvořitelem. Oboje je nesprávné. Inkarnace tj. vtělení božské bytosti do člověka je nebiblická, pohanská představa, a všechna proroctví budoucího Mesiáše by nebyla pravdivá. Jak může být někdo v budoucnosti, pokud už existuje v minulosti a dokonce před stvořením světa? Bůh jako odpověď na vzpouru v nebi, kdy jeden z mocných andělů se chtěl povýšit na úroveň Boha, se rozhodl odpovědět láskou. Stvořil svět a člověka se svobodnou vůli. Ještě před stvořením předvídal průběh událostí a jako vrchol své lásky nejen daruje svého Syna, ale v něm ukáže svou pravou podstatu. Světlo naděje na budoucí vysvobození, na budoucí slávu Božích synů následujících Mesiáše, předpovězeného v proroctvích a symbolech bohoslužby bylo tou slávou, kterou byl očekáván král Izraele a budoucí vládce.

V důsledku tradice (lidmi vytvořených představ v rozporu s Božím slovem) vznikly ve „vyvoleném lidu“ představy Mesiáše jako vojevůdce, který s mečem a mocí vyžene vládnoucí Římany a přivede svůj národ k vládě nad světem. Myšlení člověka zaměřeného na své vlastní Já tíhne k oslavování lidí, kteří vítězí nad druhými, ukazují svou moc a slávu a lidé je oslavují. Člověk, který v moci Božího ducha zvítězí nad svým Já, žije nesobecky pro druhé, chápe, že Boží láska a Boží obraz v člověku je tou silou, kterou zvítězí nad světem, nad sebou. A tím prvním člověkem, který to beze zbytku dokázal, byl Mesiáš (pomazaný, pověřený, vyvolený) Syn Boží. V Ježíši Kristu nás přitahuje jeho naprosté uskutečnění Boží lásky a slávy, jeho nezištný a přívětivý, laskavý a milosrdný způsob chování, jeho naplnění Boží vůle, Božího zákona (tj. Boží přání, aby láska vládla mezi lidmi). Ježíš dokázal, že láska je silnější než smrt. Naprosto se odevzdal do vůle svého Otce, z lásky k Němu a k lidem se dal poplivat, zbičovat a vytrpěl mučivou smrt na kříži, aby nás, zbavil tíhy a moci hříchu. Sláva obrazu Mesiáše, touhy po životu v lásce a nevinnosti jako v ráji, naplňuje lidi touhou od počátku stvoření. To byla sláva, kterou měl Syn Boží dříve než se narodil. Výpověď evangelií nemohla nikdy změnit víru v jediného pravého Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Přes naplnění mocí Boží, je jeho Otec, jeho Bohem. Slávu Boží lásky nelze nahradit tisíciletými tradicemi a výmysly. Sláva Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu.

Kurt Müller