První přikázání
Napísané: 07 Sep 2020, 11:14
První přikázání
Marek 12,29 Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, je jediný pán; 30 miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!
Jak často jsme četli tyto verše a v srdci a mysli souhlasíme s Božím přikázáním. Všimli jste si jako pozorní čtenáři, že je to židovské vyznání víry? Je zapsáno také v Deut 6,4. V Deut. 4,35.39 je zdůrazněno, že Bůh je jediný. V době Pána Ježíše znal každý Žid toto vyznání. „Bůh náš je jediný pán“? Pán Ježíš jako pravověrný žid to svými slovy potvrdil, neřekl „trojjediný“. Kdyby se trojjedinost stala pravdou, byl by Ježíš svým otcem. Díky Bohu, že Pán Ježíš řekl „Bůh náš jediný je“. To se opakuje v jeho výrocích (Jan 17,3; 20,17). V evangeliích, Skutcích apoštolských, dopisech apoštolů a knize Zjevení není o trojici nebo trojjedinosti ani zmínka. Ač je to nepříjemné, pobuřující, napadá základy křesťanské víry, co jsem napsal, bude se muset každý rozhodnout, zda uvěří Písmu, jak je psané, nebo tradici, která v době od druhého do čtvrtého století obohatila a doplnila z gnostického a pohanského podhoubí křesťanské vyznání víry o „trojjedinost“.
Pojem „trojjedinosti“ je těžko pochopitelný. Je s podivem, že člověk, bytost, která byla v Adamovi a Evě stvořená k obrazu Božímu, si dovoluje jedinému a pravému Bohu, svému Stvořiteli, diktovat, jak má být podle lidských představ uspořádaný. Jedná se o duchovní tajemství, že jen člověk naplněný duchem (promiňte, že zde nepoužiji odvolání na Boží moc označenou jako Duch svatý, abych se nedopustil rouhání) může toto tajemství pochopit. Jaký duch to může být, který do víry následování Ježíše Krista, našeho Mistra, Pána, krále a bratra (Žid 2,11) vnáší nebiblické, pohanské prvky?
Spojení Pána Ježíše, Božího syna, se svým Otcem vychází nejen z výchovy Židů, ale je také v Duchu svatém velmi těsné. Např. Syn dělá to, co vidí u Otce (Jan 5,19.30). Otec je větší než já (Jan 14,28). Otče, vím, že mne vždycky slyšíš (Jan 11,42). Otec je ve mně a já v Otci (Jan 10,38; Jan 14,11). Kdo vidí mne, vidí toho, který mne poslal. (Jan 12,45). Jako Otec má věčný život v sobě, dal i synovi, aby měl život v sobě (Jan 5,26). Kdo vidí mne, vidí Otce. (Jan 14,9). Nikde nenajdeme text, kde by Syn byl totožný s Otcem, byl rovný svému Otci nebo sám byl bohem.
Např. Nikdo není dobrý než „jedině Bůh“ (Mk 10,18).
Myšlenka na zbožštění nebo božství Pána Ježíše se utvářela v diskusích, v litém boji, nejen slovně (vraždy, vyhnanství, znemožnění), mezi nejrůznějšími proudy např. Markion (zavrhoval Boha Starého zákona), gnostikové (gnoze=poznání; existuje vyšší a nižší bůh a Slovo je nižší bůh), patripassionismus (Bůh Otec vstoupil do Krista, trpí a umírá, aby znovu vstal), adopcionismus (Ježíš se narodil jako člověk a Božím synem se stal adopcí při křtu). Do toho se promítaly nejrůznější mýty pohanských náboženství (iránské, hinduistické a řecké mytologie), které měly vliv na utváření nebiblických názorů. Trojjedinost je směs křesťanských, pohanských a filosofických názorů a sami obhájci této trojjedinosti přiznávají, že v Bibli se tento pojem nevyskytuje. S ohledem na rozšíření této pověry v křesťanství a její tradice po téměř 1400 let, je dnes otázkou, jak by opravdoví následovníci Krista měli svou víru upravit.
Pokud mám na mysli miliony lidí, kteří žili v době nadvlády jedné církve ve střední Evropě a po většinu doby neměli Bibli ve svém národním jazyku. Tito věřící byli odkázáni na působení kněží a prelátů, kteří učili v rozporu s jasným zněním Písma. Lutherova reforma znamenala značný pokrok v očištění víry od nánosů tradice, ale žel neodstranila nejhorší zkreslení Božího slova právě ve víře v trojjedinost a platnosti zákona lásky. Nedovedu si představit, že Bůh ve své velké milosti nepřihlédne k nevědomosti a poctivému způsobu života prostých věřících v duchu Boží lásky zjevené nám v Pánu Ježíši. Je mi upřímně líto všech, kteří v každodenní lopotě lidí táhli káru svého života ve víře v budoucí vysvobození.
Dnes máme dostatek překladů Písma. Boží slovo je rozšířené do všech jazyků všem národům. Každý má možnost v modlitbě „o Ducha svatého“ ve jménu našeho Pána, krále a bratra Ježíše prosit Boha a poznávat prosté znění Písma. V žádné novozákonní knize našich Biblí nenajdeme tvrzení, že Ježíš je bůh. Rovněž tam nenajdeme totéž o Duchu svatém. Pán Ježíš sám se jmenuje našim bratrem (Žid 2,11). Každý, kdo zvítězí, bude sedět s ním na jeho trůnu (Zj 3,21).
Staneme se proto také bohy? Elita Židů dala Ježíše ukřižovat za to, že jim říkal pravdu, kterou nechtěli slyšet. Každý má možnost se sám přesvědčit v Božím slovu o pravdě zjevené nám v Pánu Ježíši. O lásce, které učil, kterou dokázal i tím, že položil svůj život za přáteli své. Tím naplnil přání svého Otce a dokázal, že láska zvítězí nad smrtí.
Přeji vám všem, aby víra v Ježíše (věrnost Ježíši) a láska k Bohu se projevila v dodržení jeho přikázání (Zj 14,12). (Kniha Zjevení byla napsána až na konec novozákonních knih). Přikázání nebyla zrušená, ale umocněná láskou k Bohu a k našim bližním. „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha“. „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn“.
Kurt Müller
Marek 12,29 Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, je jediný pán; 30 miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!
Jak často jsme četli tyto verše a v srdci a mysli souhlasíme s Božím přikázáním. Všimli jste si jako pozorní čtenáři, že je to židovské vyznání víry? Je zapsáno také v Deut 6,4. V Deut. 4,35.39 je zdůrazněno, že Bůh je jediný. V době Pána Ježíše znal každý Žid toto vyznání. „Bůh náš je jediný pán“? Pán Ježíš jako pravověrný žid to svými slovy potvrdil, neřekl „trojjediný“. Kdyby se trojjedinost stala pravdou, byl by Ježíš svým otcem. Díky Bohu, že Pán Ježíš řekl „Bůh náš jediný je“. To se opakuje v jeho výrocích (Jan 17,3; 20,17). V evangeliích, Skutcích apoštolských, dopisech apoštolů a knize Zjevení není o trojici nebo trojjedinosti ani zmínka. Ač je to nepříjemné, pobuřující, napadá základy křesťanské víry, co jsem napsal, bude se muset každý rozhodnout, zda uvěří Písmu, jak je psané, nebo tradici, která v době od druhého do čtvrtého století obohatila a doplnila z gnostického a pohanského podhoubí křesťanské vyznání víry o „trojjedinost“.
Pojem „trojjedinosti“ je těžko pochopitelný. Je s podivem, že člověk, bytost, která byla v Adamovi a Evě stvořená k obrazu Božímu, si dovoluje jedinému a pravému Bohu, svému Stvořiteli, diktovat, jak má být podle lidských představ uspořádaný. Jedná se o duchovní tajemství, že jen člověk naplněný duchem (promiňte, že zde nepoužiji odvolání na Boží moc označenou jako Duch svatý, abych se nedopustil rouhání) může toto tajemství pochopit. Jaký duch to může být, který do víry následování Ježíše Krista, našeho Mistra, Pána, krále a bratra (Žid 2,11) vnáší nebiblické, pohanské prvky?
Spojení Pána Ježíše, Božího syna, se svým Otcem vychází nejen z výchovy Židů, ale je také v Duchu svatém velmi těsné. Např. Syn dělá to, co vidí u Otce (Jan 5,19.30). Otec je větší než já (Jan 14,28). Otče, vím, že mne vždycky slyšíš (Jan 11,42). Otec je ve mně a já v Otci (Jan 10,38; Jan 14,11). Kdo vidí mne, vidí toho, který mne poslal. (Jan 12,45). Jako Otec má věčný život v sobě, dal i synovi, aby měl život v sobě (Jan 5,26). Kdo vidí mne, vidí Otce. (Jan 14,9). Nikde nenajdeme text, kde by Syn byl totožný s Otcem, byl rovný svému Otci nebo sám byl bohem.
Např. Nikdo není dobrý než „jedině Bůh“ (Mk 10,18).
Myšlenka na zbožštění nebo božství Pána Ježíše se utvářela v diskusích, v litém boji, nejen slovně (vraždy, vyhnanství, znemožnění), mezi nejrůznějšími proudy např. Markion (zavrhoval Boha Starého zákona), gnostikové (gnoze=poznání; existuje vyšší a nižší bůh a Slovo je nižší bůh), patripassionismus (Bůh Otec vstoupil do Krista, trpí a umírá, aby znovu vstal), adopcionismus (Ježíš se narodil jako člověk a Božím synem se stal adopcí při křtu). Do toho se promítaly nejrůznější mýty pohanských náboženství (iránské, hinduistické a řecké mytologie), které měly vliv na utváření nebiblických názorů. Trojjedinost je směs křesťanských, pohanských a filosofických názorů a sami obhájci této trojjedinosti přiznávají, že v Bibli se tento pojem nevyskytuje. S ohledem na rozšíření této pověry v křesťanství a její tradice po téměř 1400 let, je dnes otázkou, jak by opravdoví následovníci Krista měli svou víru upravit.
Pokud mám na mysli miliony lidí, kteří žili v době nadvlády jedné církve ve střední Evropě a po většinu doby neměli Bibli ve svém národním jazyku. Tito věřící byli odkázáni na působení kněží a prelátů, kteří učili v rozporu s jasným zněním Písma. Lutherova reforma znamenala značný pokrok v očištění víry od nánosů tradice, ale žel neodstranila nejhorší zkreslení Božího slova právě ve víře v trojjedinost a platnosti zákona lásky. Nedovedu si představit, že Bůh ve své velké milosti nepřihlédne k nevědomosti a poctivému způsobu života prostých věřících v duchu Boží lásky zjevené nám v Pánu Ježíši. Je mi upřímně líto všech, kteří v každodenní lopotě lidí táhli káru svého života ve víře v budoucí vysvobození.
Dnes máme dostatek překladů Písma. Boží slovo je rozšířené do všech jazyků všem národům. Každý má možnost v modlitbě „o Ducha svatého“ ve jménu našeho Pána, krále a bratra Ježíše prosit Boha a poznávat prosté znění Písma. V žádné novozákonní knize našich Biblí nenajdeme tvrzení, že Ježíš je bůh. Rovněž tam nenajdeme totéž o Duchu svatém. Pán Ježíš sám se jmenuje našim bratrem (Žid 2,11). Každý, kdo zvítězí, bude sedět s ním na jeho trůnu (Zj 3,21).
Staneme se proto také bohy? Elita Židů dala Ježíše ukřižovat za to, že jim říkal pravdu, kterou nechtěli slyšet. Každý má možnost se sám přesvědčit v Božím slovu o pravdě zjevené nám v Pánu Ježíši. O lásce, které učil, kterou dokázal i tím, že položil svůj život za přáteli své. Tím naplnil přání svého Otce a dokázal, že láska zvítězí nad smrtí.
Přeji vám všem, aby víra v Ježíše (věrnost Ježíši) a láska k Bohu se projevila v dodržení jeho přikázání (Zj 14,12). (Kniha Zjevení byla napsána až na konec novozákonních knih). Přikázání nebyla zrušená, ale umocněná láskou k Bohu a k našim bližním. „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha“. „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn“.
Kurt Müller
