Pán Ježíš Stvořitelem???

[mikim]

Pán Ježíš Stvořitelem???

He 1:1 „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; 2 na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. 3 On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech. 4 Stal se tím vznešenější nad anděly, čím význačnější jméno dědičně obdržel. 5 Neboť kterému z andělů kdy řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem‘? 6 A opět, když uvádí Prvorozeného do světa, praví: ‚Ať se mu pokloní všichni andělé Boží.7 O andělech sice říká: ‚On činí své anděly závany větru a své služebníky plamenem ohně,‘ 8 avšak o Synovi: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo přímosti je žezlem tvého království. 9 Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky.10 Ty Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou. 11 Ona pominou, ty však zůstáváš; všechna jako roucho zestárnou 12 a jako plášť je svineš, jako roucho budou i proměněna. Ty však jsi stále tentýž a tvá léta nepominou. 13 Kterému z andělů kdy řekl: ‚Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou‘? 14 Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu?“

    Před četbou Písma sv. je nutná modlitba k nebeskému Otci ve jménu Pána Ježíše o moudrost v Božím duchu. Pro pochopení biblických textů je třeba vždy  zkoumat souvislý text (kapitolu, více veršů = kontext) a další texty se podobným pojmem v celé Bibli. Důležité je komu je text určen, historické souvislosti a dobový způsob vyjadřování.

    Pokud čtete jen v.6-12 snadno podlehnete dojmu, že Pán Ježíš stvořil Zemi a je bohem. Ve v.1-5 tyto představy nenajdete. Ve v.8. bylo tehdy běžné označit mocné osoby za bohy (krále apod. např. Jn 10,35) Text v.8-9 je citace Žalmu 45 a je oslavou svatby krále. Žalm je považován za proroctví na Mesiáše. Hebreje by  nenapadlo, že Mesiáš bude bohem. (Deut 18,15.18). Od v.1 jsou uvedeny Boží výroky, zatímco v.10 je oslavou samotného Boha. Při souvislém čtení v. 1–14.,   si leckterý čtenář nevšimne, že pisatel knihy k Židům mění oslovení a ve v. 13 je uveden výrok Boží ve prospěch svého Syna a proto nelze vztáhnout v. 10. na Syna, ale jen na nebeského Otce (v.12b -14). Mesiáš, Pán Ježíš se narodil z ženy a nikde v Písmu sv. nelze najít jeho preexistenci. Ve SZ nejsou pochybností, že nebeský Otec je stvořitelem a Pánem. (Iz 40,12-31; Ž 8; Ž 19; Jer 32,17-18).

   V. 2.-9. je oslavou Syna člověka. Svým důkazem lásky k Otci a k lidem si zasloužil místo po boku svého Otce Je našim spasitelem. Nebeský Otec, ač sám byl nazýván králem králů a pánem pánů (Deut 10,17) dal svému Synu tento titul  (Zj 17,14; 19,16). Pána Ježíše nikdy nenapadlo vztáhnout na sebe titul Stvořitele a jediného pravého Boha, přestože věděl, že plní božské poslání (Jn 13,13).

    Chvála nebeskému Otci za dar záchrany v jeho Synu člověka Pánu Ježíši, našem králi, pánů a bratru. AMEN     

Kurt Müller

[Neregistrovaný]

Pán Ježíš Stvořitelem???

He 1:1 „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; 2 na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. 3 On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech. 4 Stal se tím vznešenější nad anděly, čím význačnější jméno dědičně obdržel. 5 Neboť kterému z andělů kdy řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem‘? 6 A opět, když uvádí Prvorozeného do světa, praví: ‚Ať se mu pokloní všichni andělé Boží.7 O andělech sice říká: ‚On činí své anděly závany větru a své služebníky plamenem ohně,‘ 8 avšak o Synovi: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo přímosti je žezlem tvého království. 9 Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky.10 Ty Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou. 11 Ona pominou, ty však zůstáváš; všechna jako roucho zestárnou 12 a jako plášť je svineš, jako roucho budou i proměněna. Ty však jsi stále tentýž a tvá léta nepominou. 13 Kterému z andělů kdy řekl: ‚Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou‘? 14 Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu?“

    Před četbou Písma sv. je nutná modlitba k nebeskému Otci ve jménu Pána Ježíše o moudrost v Božím duchu. Pro pochopení biblických textů je třeba vždy  zkoumat souvislý text (kapitolu, více veršů = kontext) a další texty se podobným pojmem v celé Bibli. Důležité je komu je text určen, historické souvislosti a dobový způsob vyjadřování.

    Pokud čtete jen v.6-12 snadno podlehnete dojmu, že Pán Ježíš stvořil Zemi a je bohem. Ve v.1-5 tyto představy nenajdete. Ve v.8. bylo tehdy běžné označit mocné osoby za bohy (krále apod. např. Jn 10,35) Text v.8-9 je citace Žalmu 45 a je oslavou svatby krále. Žalm je považován za proroctví na Mesiáše. Hebreje by  nenapadlo, že Mesiáš bude bohem. (Deut 18,15.18). Od v.1 jsou uvedeny Boží výroky, zatímco v.10 je oslavou samotného Boha. Při souvislém čtení v. 1–14.,   si leckterý čtenář nevšimne, že pisatel knihy k Židům mění oslovení a ve v. 13 je uveden výrok Boží ve prospěch svého Syna a proto nelze vztáhnout v. 10. na Syna, ale jen na nebeského Otce (v.12b -14). Mesiáš, Pán Ježíš se narodil z ženy a nikde v Písmu sv. nelze najít jeho preexistenci. Ve SZ nejsou pochybností, že nebeský Otec je stvořitelem a Pánem. (Iz 40,12-31; Ž 8; Ž 19; Jer 32,17-18).

   V. 2.-9. je oslavou Syna člověka. Svým důkazem lásky k Otci a k lidem si zasloužil místo po boku svého Otce Je našim spasitelem. Nebeský Otec, ač sám byl nazýván králem králů a pánem pánů (Deut 10,17) dal svému Synu tento titul  (Zj 17,14; 19,16). Pána Ježíše nikdy nenapadlo vztáhnout na sebe titul Stvořitele a jediného pravého Boha, přestože věděl, že plní božské poslání (Jn 13,13).

    Chvála nebeskému Otci za dar záchrany v jeho Synu člověka Pánu Ježíši, našem králi, pánů a bratru. AMEN     

Kurt Müller

Tak určitě

[Sasko Jasko]

Text v.8-9 je citace Žalmu 45 a je oslavou svatby krále. Žalm je považován za proroctví na Mesiáše.

To je zaujímavá informácia o ktorej som nevedel. Skutočne tu autor cituje žalm o vzťahu mladého kráľa a jeho ženy, s ktorou sú mu predpovedane mnohé deti. Na Ježiša to nepasuje, alebo je niekomu známa jeho krásna kráľovská žena a ich deti ? (To nebráni nikomu robiť si vlastné výklady aby mu to predsa len na Ježiša nejak vyšlo)

Na prekladoch Zalmu 45 a listom Židom je vidieť ako zle a úplne odlišné rôzni prekladatelia prekladajú tieto texty, si teda maximálne nejasné.

Nevedomost prekladateľov najlepšie ukazuje fakt, že napríklad v preklade SEP inak prelozili Žalm 45 a inak list Židom. Diletanti. Alebo bol diletant už pisateľ listu Židom ?

Žalm

Tvoj trón je Božím trónom na večné veky, zmierujúcim žezlom je tvoja kráľovská berla. 8 Miluješ spravodlivosť, nenávidíš bezbožnosť, preto ťa pomazal Boh, tvoj Boh, olejom radosti nad tvojich spoločníkov.

Citácia

Tvoj trón, ó Bože, je naveky vekov a: žezlo spravodlivosti je žezlom Jeho kráľovstva; 9 miloval si spravodlivosť a nenávidel si neprávosť; preto pomazal Ťa, ó Bože, Tvoj Boh olejom veselia nad Tvojich druhov.

[Viktorrealita]

Mikim napísal: Ano Viktor jsi modlář, pokud uctíváš člověka Pána Ježíše Krista a modlíš se k němu namísto, abys přijal Ježíšova slova: "Pánu Bohu se budeš klanět a jeho jediného uctívat".

Ako to, že Ježiša nazývaš svojím Pánom a súčasne odmietaš ho uctievať? Veď už len tým, že ho nazývaš svojím Pánom ho uctievaš. Nejako si protirečíš.

Žid1 6 A keď zase uvedie prvorodeného na svet, hovorí: A nech sa mu klaňajú všetci anjelia Boží!

Filp2 10 aby sa v mene Ježiša sklonilo každé koleno bytostí ponebeských a pozemských i podzemských, 11 a každý jazyk aby vyznal, že Ježiš Kristus je Pánom, na slávu Boha Otca.

Je hovoriť o Kristu, ako o svojom Pánovi a pokloniť sa mu, formou uctievania? Samozrejme, že je! Nazveš Mikim anjelov Božích, že sú modlári. Určite nie! Máme sa klaňať jedine Bohu? Samozrejme, že áno!

Čo z toho vychádza? Ak by Ježiš Kristus nebol pre nás Bohom, tak ako zosúladíš klaňanie sa Kristu, so svojím učením? Je to nemožné Mikim! Preto všetci, ktorí vyzývajú k tomu, aby sa neuctieval Ježiš Kristus sú z ducha antikrista.

[mikim]

Text v.8-9 je citace Žalmu 45 a je oslavou svatby krále. Žalm je považován za proroctví na Mesiáše.

To je zaujímavá informácia o ktorej som nevedel. Skutočne tu autor cituje žalm o vzťahu mladého kráľa a jeho ženy, s ktorou sú mu predpovedane mnohé deti. Na Ježiša to nepasuje, alebo je niekomu známa jeho krásna kráľovská žena a ich deti ? (To nebráni nikomu robiť si vlastné výklady aby mu to predsa len na Ježiša nejak vyšlo)

Na prekladoch Zalmu 45 a listom Židom je vidieť ako zle a úplne odlišné rôzni prekladatelia prekladajú tieto texty, si teda maximálne nejasné.

Nevedomost prekladateľov najlepšie ukazuje fakt, že napríklad v preklade SEP inak prelozili Žalm 45 a inak list Židom. Diletanti. Alebo bol diletant už pisateľ listu Židom ?

Žalm

Tvoj trón je Božím trónom na večné veky, zmierujúcim žezlom je tvoja kráľovská berla. 8 Miluješ spravodlivosť, nenávidíš bezbožnosť, preto ťa pomazal Boh, tvoj Boh, olejom radosti nad tvojich spoločníkov.

Citácia

Tvoj trón, ó Bože, je naveky vekov a: žezlo spravodlivosti je žezlom Jeho kráľovstva; 9 miloval si spravodlivosť a nenávidel si neprávosť; preto pomazal Ťa, ó Bože, Tvoj Boh olejom veselia nad Tvojich druhov.

Několik podobných vysvětlení k Židům 1.8-10

Židům 1.8-10
https://www.biblicalunitarian.com/featured/hebrews-1-8
Židům 1:8 O Synovi však: `Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého
království,
1. Anglický jazyk jasně rozlišuje mezi „Bohem“ a „bohem“. V anglických Biblích se tedy
nebeskému Otci říká „Bůh“, zatímco menší božstva, lidé s Boží autoritou na zemi a důležití
lidé, jako jsou králové, se také nazývají „bůh“ (2. Kor. 4:4; Jan 10:34) a 35; Skutky 12:22).
Hebrejský a aramejský jazyk nemohou rozlišovat mezi „Bohem“ a „bohem“. Protože
hebrejština a aramejština mají pouze velká písmena, každé použití je „BŮH“. Navíc, i když
má řecký jazyk velká i malá písmena jako angličtina, rané řecké rukopisy je
nezkombinovaly.
V době Nového zákona to byl styl psaní, aby se rukopisy psaly velkými písmeny, takže
řecké rukopisy byly stejně jako hebrejský text pouze velkými písmeny. Vědci nazývají tyto
rukopisy „uncials“ a tento styl byl populární až do počátku devátého století, kdy byl pro
knihy vyvinut menší scénář. [1]
Jelikož všechny texty byly psány velkými písmeny, pokud bychom přeložili Genesis 1: 1 a
2 tak, jak byl uveden v hebrejských rukopisech, znělo by to:
NA POČÁTKU BŮH VYTVOŘIL NEBESA A ZEM, ZEMĚ BYLA NEMĚNNÁ A PRÁZDNÁ
NAD POVRCHEM BYLA HLUBOKÁTMA A DUCH BOHA SE VZNÁŠEL NAD VODAMI.
IN THE BEGINNING GOD CREATED THE HEAVENS AND THE EARTH NOW THE EARTH WAS
FORMLESS AND EMPTY DARKNESS WAS OVER THE SURFACE OF THE DEEP AND THE SPIRIT OF
GOD WAS HOVERING OVER THE WATERS.
Ve skutečnosti by si studenti Bible měli být vědomi toho, že v raných hebrejských i řeckých
rukopisech nebyly mezi slovy mezery, žádná interpunkční znaménka, žádné kapitoly a
žádné verše. Původní texty Starého i Nového zákona byly velkými písmeny, všechny
běžely společně a vypadalo to takto:
NAPOČÁTKUBŮHVYTVOŘILNEBESAAZEMZEMĚBYLANEMĚNNÁAPRÁZDNÁNAD
POVRCHEMBYLAHLUBOKÁTMAADUCHBOHASEVZNÁŠELNADVODAMI.
Celá Bible byla samozřejmě ručně vytištěna přesně stejným způsobem, přičemž každé
písmeno bylo velké a mezi slovy nebyla žádná mezera. Jak si dokážete představit, díky
tomu bylo čtení velmi obtížné, a proto bylo běžné číst nahlas, a to i při čtení pro sebe, aby
to bylo snazší.
Proto Filip Evangelista mohl slyšet etiopského eunucha, jak čte svitek Izajáše (Skutky
8:30). Takový text byl těžko čitelný a prakticky bylo nemožné z něj učit. Představte si, že
nemůžete říci: „Obraťte se na kapitolu 5, verš 15.“ Proto se rozdíly v textu začaly
objevovat poměrně brzy. Nicméně, protože zákoníci žili daleko od sebe a psali rukopisy
ručně, členění (dělení) v různých rukopisech nebylo jednotné. První standardizované
dělení mezi verši vzniklo kolem roku 900 našeho letopočtu. Moderní rozdělení kapitol bylo
provedeno v roce 1200.
Nyní by mělo být zcela jasné, že v raných textech prostě neexistoval žádný způsob, jak
rozlišovat mezi „Bohem“ a „bohem“, a proto je vždy třeba z kontextu určit, zda slovo „BŮH“
odkazuje na Otce či nikoli nebo na nějaké menší bytosti.
Ačkoli bylo obvyklé, že přítomnost určitého členu v řeckém textu upozornila čtenáře, že
„BŮH“, o kterém se mluví, je Otec, ne vždy tomu tak bylo (viz poznámka k Janovi 10:33).
Například ve 2. Korinťanům 4:4 má slovo „theos“ určitý člen, ale verš odkazuje na Ďábla.
Kontext je vždy konečným soudcem toho, zda by theos měl být přeložen jako „Bůh“ nebo
„bůh“.

2. Semitské jazyky a latina i řečtina, kterými mluvili první křesťané, používali slovo „Bůh“ v
širším smyslu, než je tomu dnes. „Bůh“ byl popisný název aplikovaný na řadu autorit,
včetně velkých lidí, vládců a lidí jednajících s Boží autoritou. V Janovi 10:33,
když Židé vyzvali Ježíše a prohlásili, že prohlašuje, že je „bůh“ (ve většině verzí byl
přeložen jako „Bůh“; viz naše poznámka k tomuto verši), odpověděl jim tím, že se jich
zeptal, jestli si ve Starém zákoně přečetli, že lidé ke kterým přišlo Boží slovo, se říkalo
„BOHOVÉ“ (a používáme zde všechna velká písmena, protože to byly nejranější texty).
Je těžké uniknout moderní představě, že „Bůh“ odkazuje na pravého Boha a „bohové“ na
menší božstva).

3. Jakákoli studie slov pro „Boha“ v hebrejštině i řečtině ukáže, že byla aplikována na lidi i
na Boha. To je pro anglicky mluvící lidi divné, protože slovo „Bůh“ používáme pouze ve
vztahu ke skutečnému Bohu, ale hebrejština i řečtina používali „Bůh“ z Boha (“God” of
God ), velkých lidí, jiných bohů, andělů a božských bytostí.
Je to kontext, který určuje, zda je zmiňován „Bůh“ nebo velký člověk. To je ve skutečnosti
příčinou občasných neshod mezi překladateli a někdy se dohadují o tom, zda „BŮH“
odkazuje na Boha, Otce, nebo na mocnou osobu nebo představitele Boha. Jedním z
příkladů toho je Exodus 21:6, který dává pokyn pánovi, jehož služebník si přeje sloužit mu
po celý život, aby přivedl služebníka „k Elohimovi“. KJV, NIV a mnoho dalších věří, že
vlastník služebníka má přivést služebníka před místní úřady, a tak překládají Elohima jako
„soudce“ (další příklady viz také v Příloze 22: 8 a 9).
Jiní překladatelé cítili, že se od pána vyžaduje, aby přivedl služebníka k Bohu, a tak
Elohima přeložili jako „Boha“ (např. NRSV). V závislosti na překladu bude tedy verš znít
„Bůh“ nebo „soudci“.
Židům 1.8 je jako ostatní verše v tom, že to, že je použito slovo „theos“ („BŮH“),
neznamená, že odkazuje na Otce. Snadno by se dalo říci „bůh“ v biblickém smyslu, že
velcí lidé se nazývají „bůh“. Septuaginta používá slovo theos pro Boha, ale také pro muže
na místech, jako je Žalm 82., kde lidé představují Boha.
Kontext musí být určujícím faktorem při rozhodování o tom, na co „BŮH“ odkazuje. V
tomto případě je u Židů, které studujeme, kontext jasný. V celém kontextu z Židům 1:1 je
Kristus považován za menšího než Bůh Otec. Proto by se použití slova „theos“ zde mělo
překládat jako „bůh“.

4. Kontext musí určit, zda se o Kristu hovoří jako o Nejvyšší Bytosti, nebo jen o člověku s
velkou autoritou, proto je třeba jej pečlivě číst. V tomto případě však není nutné číst
mnoho, abychom zjistili, že sám Kristus zvaný „Bůh“ má „Boha“. Hned další verš, Židům 1:
9, říká: „Proto Bůh, tvůj Bůh, postavil tě nad tvé společníky. “ Kristus tedy nemůže být
nejvyšším Bohem, protože nejvyšší Bůh Boha nemá. Kristův Bůh ho navíc „postavil“ nad
ostatní a „pomazal“. Z toho jasně vyplývá, že použití theosů zde u Židů neznamená, že
Kristus je nejvyšší Bůh, ale spíše muž s velkou autoritou pod jiným Bohem (podle jiného
Boha). Andrews Norton píše:
Zde kontext dokazuje, že slovo „Bůh“ neznamená Nejvyšší Bytost, ale je používáno v
podřadném smyslu. To připouštějí někteří z nejuznávanějších trinitářských kritiků. To
znamená, že reverend Dr. Mayer poznamenává: „Zde je Syn oslovován titulem Bůh: ale
kontext ukazuje, že jde o oficiální titul, který ho označuje za krále: má království, trůn a
žezlo; a ve verši 9 je přirovnáván k jiným králům, kteří se nazývají jeho druhové; ale Bůh
nemůže mít žádné kolegy. Jako Syn tedy je klasifikován s králi země a jeho nadřazenost
nad nimi spočívá v tom, že je pomazán olejem radosti nad nimi; protože jejich trůny jsou
dočasné, ale jeho bude věčný.“

5. Verš je citát z Žalmu 45.6,7. Židé si četli tento verš po staletí a s vědomím jak pružné je
slovo „Bůh“, nikdy nedospěl k závěru, že Mesiáš bude nějak součástí trojjediného Boha.

6. Musíme si uvědomit, že verš v řeckém textu lze přeložit také jako „Tvůj trůn je Bůh.“
Protože však tento verš je odkazem ze Starého zákona a protože věříme, že Bůh, Otec,
nazývá svého Krista „bohem“ (tj. Bohem s autoritou), není třeba tento verš překládat jinak
než „Tvůj trůn, Bože, je navždy. “
https://www.revisedenglishversion.com/H ... chapter1/9
Židům 1:9 Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj
olejem radosti nad všechny tvé druhy.´
Citováno ze Žalmu 45:7.
"Proto Bože, tvůj Bůh." Toto je jeden z velmi silných výroků v Bibli, který ukazuje, že Ježíš
není „Bůh“, jak učí nauka o Trojici. „Bůh“ nemá Boha. Bible důsledně říká, že Bůh je sám
Bůh a žádný jiný neexistuje. V žádném okamžiku Písma nemá Yahweh, Bůh Otec, „Boha.
„Přesto má Ježíš Boha. Modlil se ke svému Bohu, poslouchal svého Boha a nazýval Boha
„mým Bohem“ před i po své smrti, vzkříšení a nanebevstoupení (Mat. 27:46; Jan 20:17;
Zjev. 3: 2, 12). [Další informace o tom, že Ježíš není Bohem, viz Příloha 10, „Ježíš je Boží
Syn, nikoli Bůh Syn“]. https://www.revisedenglishversion.com/Appendix/10/bb


https://www.biblicalunitarian.com/verses/hebrews-1-10
Židům 1:10 Na začátku jsi, Pane, položil základy země a nebe jsou dílem vašich rukou.
(NIV)
1. Tento verš je citován ze Starého zákona (Ž 102,25), kde se vztahoval na Jahve, a autor
Židům jej zvedá ze žalmů a aplikuje na Ježíše Krista. Téma verše se mění z Jahve (Starý
zákon) na Ježíše Krista (Nový zákon). Dává proto smysl, že se mění i akce, která se
přisuzuje.
Mnoho starozákonních veršů svědčí o tom, že Bůh stvořil původní nebesa a zemi (Gn 1: 1
atd.). Starozákonní i Nový zákon nám však říkají, že po této, kterou obýváme budou nová
nebesa a země. Ve skutečnosti budou ještě další dva. Nejprve nebe a země tisíciletí,
1 000 let Kristus vládne zemi, která zahyne (Iz 65:17; Zj 20:1–10), a pak nové nebe a
země ze Zjevení 21:1 a násl., které budou existovat navždy. Kontext jasně ukazuje, že
Židům 1:10 mluví o těchto budoucích nebesích a zemi. Pokud budeme pokračovat ve
čtení v hebrejštině, pamatujeme-li, že původní texty neměly žádné kapitoly, Písmo nám
říká:Židům 2:5 Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme (ČEP: Židům
2:5). Tento verš je velmi jasný. Předmětem této části Písma nejsou současná nebesa a
země, ale budoucí nebesa a země.
Čtenář si musí pamatovat, že slovo „počátek“ nemusí platit pro absolutní začátek času, ale
spíše pro začátek něčeho, na co autor odkazuje (viz poznámku k tomuto v Janovi 6:64).
Když tento verš odkazuje na dílo Otce, jak je to ve Starém zákoně, odkazuje na počátek
celých nebes a země. Když se vztahuje na Syna, vztahuje se to na začátek jeho díla,
nikoli na počátek celého stvoření, jak jasně uvádí Židům 2:5.
2. Ačkoli připisujeme výše uvedené vysvětlení, řada teologů četla tento verš a vidělo ho
jako odkaz na Otce, což je zřetelná možnost. Verš 10 začíná slovem „a“ v řeckém textu,
takže verš 9 a 10 jsou spojeny. Protože verš 9 končí znakem, „proto pomazal tě, Bože,
Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy“. tito teologové vidí odkaz na „Pána“ na
začátku verše 10 jako odkaz zpět na posledně zmiňovaného Boha, tj. Otec.
Norton vysvětluje tento pohled:
Bůh se naposledy zmínil o Kristově Bohu, který ho pomazal;
a autor [knihy Židům], který se obrací k tomuto Bohu, vypukne na oslavu jeho moci, a
zejména na jeho neměnné trvání; na které přebývá, aby dokázal stabilitu království
Syna ... tj. ty, Bože, který jsi mu slíbil takový trůn, jsi ten, kdo položil základ země.
Zdá se tedy, že to bylo prohlášení Boží neměnnosti, které bylo učiněno zde, aby se zjistila
trvanlivost Kristova království, jak bylo zmíněno; a spíše proto, že tato pasáž byla původně
použita pro stejný účel ve 102. žalmu, viz. [Autor používá KJV]. Z toho vyvozuje tento
závěr: „Děti vašich služebníků budou pokračovat, a jejich semeno bylo ustaveno před
tebou. Stejně tak to dokazuje, že Synův trůn by měl být navždy a navždy založen na
stejném argumentu, viz. Boží neměnitelnost. “ [1]
Teologové, jako je Norton, říkají, že jak se používá ve Starém zákoně, verš ukazuje, že
neměnný Bůh může skutečně splnit své sliby, a oni to vidí v Židech stejným způsobem:
protože Bůh stvořil nebesa a zemi, a protože neodejde, je způsobilý zaslíbit svému Synu
věčné království.

[mikim]

Mikim napísal: Ano Viktor jsi modlář, pokud uctíváš člověka Pána Ježíše Krista a modlíš se k němu namísto, abys přijal Ježíšova slova: "Pánu Bohu se budeš klanět a jeho jediného uctívat".

Ako to, že Ježiša nazývaš svojím Pánom a súčasne odmietaš ho uctievať? Veď už len tým, že ho nazývaš svojím Pánom ho uctievaš. Nejako si protirečíš.

Žid1 6 A keď zase uvedie prvorodeného na svet, hovorí: A nech sa mu klaňajú všetci anjelia Boží!

Filp2 10 aby sa v mene Ježiša sklonilo každé koleno bytostí ponebeských a pozemských i podzemských, 11 a každý jazyk aby vyznal, že Ježiš Kristus je Pánom, na slávu Boha Otca.

Je hovoriť o Kristu, ako o svojom Pánovi a pokloniť sa mu, formou uctievania? Samozrejme, že je! Nazveš Mikim anjelov Božích, že sú modlári. Určite nie! Máme sa klaňať jedine Bohu? Samozrejme, že áno!

Čo z toho vychádza? Ak by Ježiš Kristus nebol pre nás Bohom, tak ako zosúladíš klaňanie sa Kristu, so svojím učením? Je to nemožné Mikim! Preto všetci, ktorí vyzývajú k tomu, aby sa neuctieval Ježiš Kristus sú z ducha antikrista.

...Filp2 10 aby sa v mene Ježiša sklonilo každé koleno bytostí ponebeských a pozemských i podzemských, 11 a každý jazyk aby vyznal, že Ježiš Kristus je Pánom, na slávu Boha Otca.

Antikrist je každý, kdo považuje Ježíše Krista za BOHA. Protože to ani nejde , když může a je Bůh jen jeden a to Bůh Otec JHVH a nikdo jiný. Ježíš je významný člověk, Syn Boží a bůh s malým b stejně jako byli mnozí jiní významní lidé jako bohové s malým b popsáni v Bibli.

Filipským 2

Mnozí se dívají na Pavlův výrok ve Filipským 2:5-8 jako na důkaz, že věřil v Mesiáše, který byl předexistující a který byl sám Bohem. Pasáž zní následovně:
Tak smýšlejte mezi sebou, jako Ježíš Kristus, který, jsa v podobě Boha, nevzal v úvahu uchvácení rovnosti s Bohem, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe podobu služebníka, stal se podobný lidem a nalézaje se v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až do smrti, a to smrti na kříži. Když k této pasáži přistupujeme, měli bychom si vybavit několik prvořadých výroků Pavla o Jednom Bohu: 1) Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků (Řím. 16:27). 2) Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš (1 Tim. 2:5). 3) Je jedno tělo... jeden Pán, jedna víra... jeden Bůh a Otec všech (Efez. 4:4-6). 4) Jest jen jeden Bůh... je jediný Bůh Otec... a jediný Pán Ježíš Kristus (1 Kor. 8:4-6). 5) Požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět (1 Tim. 6:15, 16). Kdyby Pavel věděl, že Ježíš je předexistující, spolurovný s Otcem a spolu s Otcem tvoří Jednoho Boha, mohl by napsat těch pět právě citovaných textů, které zřejmě omezují Jednoho Boha na jednu osobu, výlučně na Otce? Pokud ano, pak je třeba Pavla obžalovat, že zmátl své čtenáře ohledně Boží přirozenosti. Je také pozoruhodné, že Lukáš, který zapsal Pavlovu službu v knize Skutků, se vůbec ani slovem nezmiňuje o Pavlově nově nalezené pravdě Trojjediného Boha. Pavel o sobě tvrdí, že “oznámil celou Boží vůli a nic nezamlčel” (Skut. 20:27). Muselo by se tudíž někde v jeho spisech a kázáních objevit tak historické poznání o trinitářském Bohu, pokud k němu došel a považoval je za důležitou část křesťanské tradice. Pavel se opětovně odvolává na jednoho Boha a míní tím jen Otce, dokonce i v souvislostech, ve kterých se mluví jak o Otci tak o Synovi dohromady. Je nápadné, že nikde jednoznačně neprohlašuje Ježíše za předexistujícího bohočlověka, za jednu z osob tvořících věčného Boha, která si plně zasluhuje titulu “Bůh” v absolutním slova smyslu. Pavel nerozmazává odlišnost mezi jedním Bohem Otcem na jedné straně a mezi Ježíšem, Jeho Synem, Pánem Mesiášem, na straně druhé. Ať už jakkoliv hodně zdůrazňuje, že ti dva jsou v dokonalém souladu, nikdy nezapomíná, že Otec je tím Jedním Bohem svého monoteistického dědictví. Neustále trvá na tom, že Bůh je unikátní osoba. Proto nechápeme, jak by při tom všem mohl od nás požadovat abychom věřili, že také Ježíš je jeden Bůh. Takové drastické vyvrácení rámce pravého náboženství by rozhněvalo židovskou část církve a stalo by se příčinou rozsáhlých sporů. Žádné svědectví o nějaké takové debatě neexistuje. Za každou cenu se musíme vyhýbat vnucování našich vlastních výkladů do spisů církve prvního století. Musíme slovům nechat jejich původní význam, který měla ve své vlastní souvislosti. Pavlovo smýšlení je konstantní. Na různých místech se úplně jasně vyjádřil, když definoval, kdo tím jedním Bohem je. Proto spolu s mnoha vykladači Písma, starodávnými i současnými, zpochybňujeme, zda raná církev skutečně rozuměla této pasáži ve Filipským jako předzvěst nikajské formule – že Ježíš je sám Bůh ze samého Boha, věčně předexistující stvořitel. Když James Dunn k této pasáži přistupoval, pokoušel se odložit stranou tendenci ke vnucování pozdějších vývojů kristologie do Pavlových názorů: “Opět bylo naším rozhodujícím, ale těžkým úkolem naladit naše ucha ve dvacátém století do pojmů a podtónů padesátých a šedesátých let prvního století n.l. ve východní oblasti Středozemního moře”.13 Dochází k závěru, že “výklad Filipským 2:6-11, podle kterého Ježíš předexistoval a pak byl vtělen atd., více dluží pozdější smyšlence o gnostickém vykupiteli, než Filipským 2:6- 11”. Varuje nás před nebezpečím, abychom do Pavlových slov nevnucovali závěry pozdějšího pokolení teologů, těch “Otců” řecké církve ve staletích, která následovala po dokončení spisů Nového zákona. Široce se přiznává náš sklon najít v Písmu přesně to, co si myslíme, že tam už je, protože nikdo z nás nedovede lehce čelit hrozivé možnosti, že naše “přijaté” poznání se s Biblí neshoduje. (Problém je ještě horší, když jsme zapojeni do učení nebo kázání Bible.) Náboženská doktrína, která byla přijata jak intelektuálně tak citově, se dá jen velmi těžko vytlačit. Souvislost Pavlových poznámek ve Filipským 2 ukazuje, že naléhá na členy společenství, aby byli pokorní. Někteří lidé se ptali, zda je vůbec možné, aby Pavel prosazoval svou jednoduchou lekci tím, že by od svých čtenářů vyžadoval, aby přijali rozpoložení mysli toho, kdo jsa od věčnosti Bohem, se rozhodl stát člověkem? Vztahovalo by se takové přirovnání nějakým způsobem k našemu lidskému stavu? Navíc by bylo od Pavla podivné, kdyby na předexistujícího Boha aplikoval jméno “Ježíš Mesiáš”, a tím vkládal zpátky do věčnosti jméno a úřad, které Boží Syn obdržel až při svém narození. Na jiných místech Pavel neváhá nazývat Ježíše člověkem. Kvůli popisu Mesiášovy role srovnává mezi Adamem a mužem Ježíšem. To je jasně vidět v 1 Korintským 15:45-47, kde Pavel říká: “Jak je psáno: ‘První člověk Adam se stal duší živou – poslední Adam se stal Duchem oživujícím‘... První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe”. Pavel trvá na tom, že Ježíš i za svého druhého příchodu, je stále ještě člověk jako byl Adam, který byl učiněn z prachu země. Pavel v Římanům 5:12-15 poznamenává: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích... Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je obrazem toho (Ježíše), který měl přijít... Jestliže proviněním toho jednoho mnozí zemřeli, jak víc zahrnula mnohé Boží milost, darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. Pavel ve Filipským 2 popisuje vysoké postavení člověka Ježíše. Jako odlesk Boha, jeho Otce, Ježíš byl “v podobě Boha” (text neříká, že byl Bůh). Ježíš byl Mesiáš a jako takový obdržel funkční rovnost s Bohem a bylo mu souzeno, aby seděl po pravici Otce. Takovou výsadu “rovnosti s Bohem” ale nechtěl využít ke své vlastní slávě. Místo toho se ponížil a sloužil lidstvu do takové míry, že dokonce i podstoupil smrt na kříži jako kdyby byl zločinec. Ježíš nevyužil svého královského postavení Božího zástupce ve svůj vlastní prospěch, ale pojal charakter (podobu) služebníka. Pavel proti sobě staví hodnost Ježíše jako Božího zástupce – a hodnost služebníka. Nejedná se tu o kontrast mezi tím, že Ježíš byl Bůh ve věčnosti a stal se člověkem, jak si často lidé myslí. Ježíš se jednak vzdal svého rodného práva na vládu a jednak odmítnul Satanovu nabídku moci nad královstvími světa (Mat. 4:8-9). Poslušně žil v roli služebníka a byl ochoten trpět v rukou nepřátelského světa. Pavel má na mysli dráhu člověka Krista Ježíše (1 Tim. 2:5) a ne vtělení jedné z předexistujících osob tvořících Boha. Ježíšova pokora je přesným opakem Adamovy arogance. Ježíš byl odrazem Boha svého Otce. Nezneužil ale svého Bohem uděleného postavení. Nevyužil své výsady k žádným vlastním sobeckým zájmům. Adam se pod vlivem Ďábla snažil uchvátit rovnost s Bohem, na kterou neměl nárok. Na druhé straně Ježíš byl svou dokonalou poslušností schopen zrcadlit mysl a osobnost Jediného Boha, svého Otce. Pavel popisuje příkladný život Mesiáše na zemi, a neměl v úmyslu ten text aplikovat na nějakou předexistující bytost. Obrátil se na Filipské s naléhavou žádostí, aby se ponížili jako Ježíš. Ježíš byl vzorem pokory a služby. Přestože se narodil do královské rodiny Davidova domu, skrze své sebezapření se kvalifikoval na vysoké postavení světového vládce tak, jak Žalm 2 předpověděl staletí před jeho narozením. Když se ho Pilát zeptal, “Jsi tedy přece král?”, on odpověděl: “Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět” (Jan 18:37). Ježíš překonal přirozenou ctižádost na dobytí světa (i když při svém návratu oprávněně pobije Antikristovy síly). Příkladným způsobem se trpělivě podrobil vůli Boží a to vedlo k jeho oslavě po pravici Otce. Nejedná se o to, že by předexistující člen Trojice znovu získal postavení, kterého se dočasně vzdal. Jedná se o skutečnou lidskou bytost, Mesiáše, ve kterém se dokonale obrážel Otcův charakter (Kol. 1:15), který předvedl pokoru a poslušnost, a kterého Bůh svrchovaně ospravedlnil a vynesl. Jinde Pavel popisuje Ježíšovu dráhu jako ukázku pokory, když konstatuje, že “byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli” (2 Kor. 8:9). Mesiáš, určen za krále Izraele a světa, se obětoval za jiné. Pavel, aniž by si pochopitelně činil stejné nároky jako Ježíš, popisuje svou vlastní dráhu podobným způsobem: “jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše” (2 Kor. 6:10) a “také jsme nehledali slávu... ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost” (1 Tes. 2:6, 7). Pavel také hleděl na sebe a na své spoluapoštoly jako na mesiášské trpící služebníky, když aplikoval Izaiášova “trpící proroctví” na svou vlastní misii (Skut. 13:47; srv. Iza. 42:6; 49:6). Tradiční trinitářský argument ohledně Filipským 2 téměř zcela závisí na tom, že se výraz “v podobě Boha” pokládá za popis Ježíšova předexistujícího stavu jako Boha v nebi. Avšak “v podobě Boha” spíše vyjadřuje legální totožnost s Bohem, které se těší lidská osoba jako Jeho představitel na zemi. Naneštěstí překladatelé hodně přispěli k podpoře trinitářského hlediska. Slovo “jsa” (nebo “byl“) ve výrazu “jsa v podobě Boha” se v Novém zákoně často vyskytuje a nenese v sobě žádný smysl “existující ve věčnosti”, i když některé překlady takový význam tomu slovu vnucují. V 1. Korintským 11:7 Pavel říká, že muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží. Sloveso “je” v tomto verši je jiný tvar téhož slovesa “jsa”, popisujícího Ježíše ve Filip. 2:6 “jsa v podobě Boha”. Pavel neměl v úmyslu předložit Filipským rozsáhlý předmět o věčné božské osobě, o druhém členu Trojice, který se stal člověkem. Pavel prostě učí důležitou lekci o pokoře, založenou na příkladu historického Ježíše. V této pasáži není žádné jasné svědectví o tom, že Pavel byl trinitářem, který věřil v tradiční doktrínu o vtělení. Navrhujeme následující překlad původní pasáže Filipským 2:5-8: “Osvojte si stejné stanovisko jako Mesiáš Ježíš: I když měl božské postavení, nepovažoval svou rovnost s Bohem za něco, co by využil ke svému vlastnímu prospěchu. Nic ze své hodnosti netěžil, ale vzal na sebe roli služebníka a byl jako jiní lidé. Vypadaje jako obyčejný člověk, pokořil se tím, že byl poslušný až k smrti, dokonce i smrti ukřižováním”. V textu není nic, co by vyžadovalo, abychom mysleli na předexistující bytost. Mesiášovo vznešené postavení po pravici Boha je vyplněním Žalmu 110:1. Dobré argumenty byly předloženy na podporu toho, že text Filip. 2:10 by měl být přeložen: “aby se jménem Ježíše sklonilo každé koleno”. Svrchované postavení Ježíše po pravici Otce tudíž nezměnilo fakt, že všechno, čeho Ježíš dosáhl, je ke slávě Boha. Nesmíme zapomenout, že ten pán po Boží pravici je adoni (“můj pán”), což není titul Boha.

V Boží podobě
Navzdory masivním důkazům z Nového zákona, které ukazují, že apoštolové vždy odlišovali Ježíše od "jednoho Boha, Otce" (1 Kor 8:6), mnozí sebejistě nacházejí tradiční pohled na Ježíše jako na druhou nestvořenou bytost ve Filipským 2:5-11. Je něco paradoxního, že pisatel o kristologii v Dictionary of the Apostolic Church může říci, že "Pavel nikdy nedává Kristu jméno nebo popis ‘Boha’", nicméně ve Filipským 2 nachází popis Kristova věčného "před-života" v nebi.
Nedávná a velmi uznávaná studie o biblickém pohledu na Ježíše – Christology in the Making od Jamese Dunna nás varuje před nebezpečím číst v Pavlových slovech závěry pozdější generace teologů, "otců" řecké církve ve staletích po dokončení novozákonních spisů. Tendence nacházet v Písmu to, v co již věříme, je přirozená, protože nikdo z nás nemůže snadno čelit hrozivé možnosti, že naše "přijaté" porozumění se neshoduje s Biblí. (Problém je dokonce ještě akutnější, jestliže jsme zapojeni do výuky nebo kázání Bible.)
Nevyžadujeme však od Pavla víc, než by mohl poskytnout, když jej žádáme, aby nás obdařil v několika krátkých frázích věčnou bytostí jinou, než je Otec? To by samozřejmě ohrozilo přísný monoteismus, který on všude jinde vyjadřuje tak jasně (1 Kor 8:6; Ef 4:6; 1 Tim 2:5). Mohlo by to také vyvolat celý trinitární problém, jehož si Pavel, brilantní teolog, jakým byl, vůbec není vědom.
Podíváme-li se opět do Filipským 2, musíme se ptát, zda Pavel v těchto verších skutečně udělal to, co by bylo jeho jedinou narážkou na to, že Ježíš byl naživu před svým narozením. Kontext jeho poznámek ukazuje, že vyzývá svaté, aby byli pokorní. Často vznikla otázka, zda je jakýmkoli způsobem pravděpodobné, že by tuto lekci prosazoval tím, že žádá své čtenáře, aby přijali rámec mysli člověka, který byv věčným Bohem, se rozhodl stát se člověkem. Mohlo by také být pro Pavla podivné, aby se odkazoval na předexistujícího Ježíše jako na Ježíše Mesiáše, a tak vsadit nazpátek do věčnosti jméno a úřad, které obdržel při narození.
Pavla lze ve Filipským 2 snadno pochopit v rámci oblíbeného tématu: kristologie Adama. Právě Adam byl obrazem Boha jako Boží syn (Gen 1:26; Luk 3:38), zatímco Ježíš, druhý Adam (1 Kor 15:45) byl také v podobě Boha (ta dvě slova "obraz" a "podoba" mohou být zaměňovány). Nicméně, zatímco Adam, pod vlivem Satana, chňapl po rovnosti s Bohem ("Budete jako Bůh", Gen 3:5), Ježíš to neudělal. Ačkoli měl veškeré právo na božský úřad od doby, kdy byl Mesiášem zracadlícím božskou Přítomnost, nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by mělo být "uchopeno". Namísto toho se vzdal všech výsad a odmítl Satanovu nabídku moci nad královstvími světa (Mat 4:8-10), a choval se po celý život jako služebník, dokonce až do bodu jít na smrt na kříži jako zločinec.d
d Ve většině moderních českých překladů se vyskytuje netěžil z toho, že je roven Bohu (Nová bible kralická, podobně Bible 21, Český studijní překlad, Český ekumenický překlad, Jeruzalémská bible, atd) místo nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist (Žilka, podobně Bible kralická, Překlad Nového světa). (pozn.překl.)
Jako odpověď na tento život pokory Bůh nyní vyvýšil Ježíše do postavení mesiášského Pána na pravici Otce, jak předpověděl žalm 110. Pavel neříká, že Ježíš znovu získal postavení, kterého se dočasně vzdal. Spíše vychází najevo, že získal svůj vznešený úřad po svém vzkříšení poprvé. Ačkoli celý svůj život byl Mesiášem,
jeho postavení bylo veřejně potvrzeno, když byl "učiněn jak Pánem tak Mesiášem", když byl vzkříšen z mrtvých (Sk 2:36; Řím 1:4). Čteme-li Pavlovu zprávu o Ježíšově životě tímto způsobem jako popis Pánova nepřetržitého sebezapírání, bude vidět blízká paralela s dalšími jeho komentáři o Ježíšově životní dráze. "Ačkoli byl bohatý, ale kvůli vám se stal chudým" (2 Kor 8:9). Zatímco Adam padl, Ježíš dobrovolně "sestoupil".
Tradiční čtení pasáže z Filipským 2 závisí téměř výhradně na chápání Ježíšova stavu "v Boží podobě" jako odkaz na předexistující život v nebi. Překlady učinily mnoho pro to, aby posílily tento názor. Sloveso "byl" ve frázi "byl v Boží podobě" se vyskytuje v Novém zákoně často a v žádném případě nenese význam "existující ve věčnosti", i když se některé verze snaží tento význam vnucovat. V 1. Korintským 11:7 Pavel říká, že muž by si neměl zakrývat hlavu, protože je Božím obrazem a slávou. Slovesoe se zde nijak neliší od "byl" popisující Ježíše jako v Boží podobě. Pokud je obyčejný muž Boží slávou a obrazem, tím víc Ježíš, který je dokonalým lidským zástupcem Boha, v němž přebývají všechny atributy božské povahy (Kol 2:9).
Pavlův úmysl ve Filipským 2 nemá představit nesmírné téma věčné božské bytosti, která se stala člověkem, ale vyučovat jednoduchou lekci o pokoře. Musíme mít stejný postoj jako Ježíš, abychom mysleli stejně jako on. Nejsme žádáni, abychom si představovali sami sebe jako věčné božské bytosti, které se mají vzdát Božství, aby přišli na zem jako lidé.
Není všeobecně známo, že mnozí měli vážné výhrady ohledně čtení Filipským 2 jako tvrzení o předexistenci.
Bývalý Regius Professor of Divinity napsal v roce 1923: "Pavel prosí Filipské, aby přestali s neshodami a jednali navzájem s pokorou. Ve 2. Korintským 8:9 nabádá své čtenáře, aby byli velkorysí v dobročinnosti.
Měla by zaznít otázka, zda by pro něj bylo zcela přirozené, aby prosazoval tato dvě jednoduchá morální poučení náhodnými odkazy (a jediným odkazem, který kdy učinil) na obrovský problém způsobu vtělení.
A mnozí si myslí, že jeho domácké výzvy budou mít větší účinek, pokud poukáže na inspirativní příklad Kristovy pokory a sebeobětavosti v jeho lidském životě, jako v 2. Korintským 10:1: ‘Nabádám vás s Kristovou mírností a trpělivostí.’" Autor těchto komentářů, A.H. McNeile navrhuje následující parafrázi:
"Ačkoli Ježíš byl celým svým životem božský, přesto si nemyslel, aby výsada byla udržována za každou cenu, aby se s ním zacházelo jako s rovným s Bohem, ale sám od sebe se vyprázdnil (ze všeho sebeprosazování nebo božské cti) tím, že přijal povahu otroka."18
Pavel poukazuje na skutečnost, že se Ježíš objevil na lidské scéně jako každý jiný člověk ("v lidské podobě"). Jeho život, pohlížený jako celek, byl nepřetržitý proces sebeponižování, vrcholící v jeho smrtí na kříži.
Druhý Adam, na rozdíl od prvního, se zcela podřizuje Boží vůli a v důsledku toho obdrží nejvyšší povýšení.

Filipským 2.6-8

https://www.biblicalunitarian.com/verse ... ians-2-6-8
1. Tyto verše Filipským jsou velmi důležité Trinitární doktríny (i když také způsobily rozdělení mezi Trinitariány) a musí být řešeny důkladně. Existuje několik argumentů, zabalené do těchto dvou veršů, a budeme se s nimi vypořádat, bod po bodu. Za prvé, mnoho Trinitářů tvrdí, že slovo "forma", což je řecké slovo morphe, se týká Krista, s vnitřní povahou jako Bůh. To je tak silně prosazováno, že ve verši 6 NIV má, "je v povaze Boha." Nedomníváme se, že morphe odkazuje na "vnitřní podstatu" a my vám dáme důkaz, že se to týká vnější formy. Různé slovníky mají protichůdné názory o definici morphe do takové míry, do takové míry, že nemůžeme myslet na žádné jiné slovo definované lexikony takovým protichůdným způsobem. Dáme definice z lexikonů, které zaujímají obě pozice, aby ukázaly rozdíly mezi nimi.

Vine’s Lexicon má v "podobě": "správně povahu nebo podstatu, ne abstraktně, ale jako skutečně jsoucímu v jednotlivých...to nezahrnuje v sobě něco 'náhodné' nebo oddělitelné, jako jsou zvláštní způsoby projevu." Pomocí výkladových slovníků, jako je Vine’s Lexicon, trinitáři směle argumentují tím, že "příroda", která je základem Ježíšova lidského těla, je Bůh. trinitární učenci, jako je Vine’s kontrast morphe, které tvrdí, odkazuje na "vnitřní, základní povahu," se schématem, (ve verši 8, a přeloženy "vzhled" výše). Musíme přiznat, že existuje mnoho Trinitárních učenců, kteří psali lexikální položky nebo články na řecké slovo morphe, a dospěli k závěru, že Kristus musí být Bůh. trinitarian, který chce dokázat, že jeho místo může citovat z řady z nich. Tvrdíme však, že, tyto definice jsou neobjektivní a chybné. Kromě toho jsme nemohli najít žádné ne-trinitarní učence, kteří by souhlasili se závěrem trinitarních učenců, zatímco mnoho trinitární zdrojů se shodují, že morphe, se odkazuje na vnější vzhled, a nikoli vnitřní povahu.
Studie z jiných slovníků (mnoho z nich trinitárních) dává úplně jiný obrázek, než ve Vine’s Lexicon. V Bullinger’s Critical Lexicon, je morphe dána jednoslovná definice "forma".

Odborný lexikon Waltera Bauera, přeložený a revidovaný Arndtem a Gingrichem, má pod morphe "tvar, vnější vzhled, tvar". Teologický slovník Nového zákona, editoval Gerhard Kittel, má "formu, vnější vzhled."Kittel také poznamenává, že morphe a schéma jsou často zaměnitelné. Thayer také poznamenává, že někteří učenci se snaží, aby morphe odkazovat na to, co je vnitřní a zásadní, na rozdíl od toho, co je navenek a náhodné, ale říká, "rozdíl je odmítnut mnoho."

Výše uvedené důkazy ukazují, že učenci se rozcházejí v otázce používání slova morphe ve Filipským. Když učenci nesouhlasí, a to zejména, když se předpokládá, že důvodem neshody je kvůli zaujatosti nad doktrinální problém, je naprosto nezbytné udělat co nejvíce originální výzkum, jak je to možné. Skutečná definice morphe by měla být zřejmá, když kontrolujeme zdroje dostupné v době Nového zákona. Koneckonců, slovo bylo běžné v řeckém světě. Tvrdíme, že studie skutečných důkazů jasně ukazuje, že morphe neodkazuje na Kristovu vnitřní podstatu.

Ze světských spisů se dozvíme, že Řekové použili morphe k popisu, kdy bohové změnili svůj vzhled. Kittel poukazuje na to, že v pohanské mytologii bohové mění své podoby (morphe), a zejména poznamenávají Afroditu, Demetera a Dionýsa jako tři, kteří to udělali. To je zjevně změna vzhledu, nikoli přírody. Josephus, současník apoštolů, použil morphe k popisu tvaru soch (Bauerův lexikon).

Další využití morphe v Bibli podporovat stanovisko, že morphe odkazuje na vnější vzhled. Evangelium Marka nám říká, že Ježíš se zjevil „v jiné formě (morphe)“ těmto dvěma mužům, aby ho nepoznali (16:12). To je velmi jasné. Když se Ježíš zjevil dvěma učedníkům, neměl jinou „podstatnou povahu“. Prostě měl jiný vnější vzhled.

Více důkazů pro slovo morphe odkazující na vnější vzhled lze získat ze Septuaginty, řeckého překladu Starého zákona z roku 250 před Kristem. Bylo napsáno kvůli velkému počtu řecky mluvících Židů v Izraeli a okolních zemích (výsledek dobyvatelství Egypta Alexandra Velikého v roce 332 př.n.l. a jeho získání kontroly nad územím Izraele). Kolem roku 250 př.n.l. mnoho Židů mluvilo řecky, takže byl vytvořen řecký překlad Starého zákona, který se dnes nazývá Septuaginta.
Septuaginta velmi ovlivňovala Židy během doby Nového zákona. Některé citace ze Starého zákona, které se objevují v Novém zákoně, jsou ve skutečnosti ze Septuaginty, nikoli z hebrejského textu. Navíc v církvi prvního století bylo mnoho řeckých mluvících Židů. Ve skutečnosti, první zaznamenaný kongregační konflikt nastal, když hebrejsky mluvící Židé projevili předsudky vůči řecky mluvícím Židům (Skutky 6: 1).

Židé, kteří překládali Septuagintu, několikrát použili morphe a vždy odkazovali na vnější vzhled. Job říká: „Duch mi klouzal kolem tváře a vlasy na mém těle stály na konci. Zastavil se, ale nemohl jsem říct, co to je. Před mýma očima stála forma (morphe) a uslyšel jsem tichý hlas (Job 4:15 a 16).
Není pochyb o tom, že morphe odkazuje na vnější vzhled. Izaiáš má slovo morphe ve vztahu k člověkem vytvořeným modlám: „Tesař měří linii a vytváří obrys se značkou; zdrsní to dlátem a označí to kompasy. Tvaruje to ve formě (morphe) člověka, člověka v celé své slávě, aby mohl přebývat ve svatyni “(Iz 44:13). Bylo by absurdní tvrdit, že morphe v tomto verši odkazoval na „podstatnou povahu“, jako by dřevěné řezbářské práce mohly mít „podstatnou povahu“ člověka. Verš je jasný: idol má „vnější vzhled“ člověka. Podle Daniela 3:19 po Shadrachovi Meshach a Abednego se odmítli uklonit k Nebuchadnezarovu obrazu, rozzuřil se a „forma (morphe) jeho tváře“ se změnila. NASB říká: „jeho výraz obličeje“ se změnil. Nic v jeho povaze se nezměnilo, ale pozorující lidé viděli, že se jeho vnější vzhled změnil.
Pro ještě více dokumentace, kterou Židé použili k vyjádření vnějšího vzhledu morphe, se obracíme k tomu, co je známo jako knihy „Apocrypha“, psané mezi Malachiášem a Matoušem. „Apocrypha“ doslova znamená „temný“ nebo „skrytý“ a většina těchto protestantů právem nepřijímá tyto knihy jako součást pravého kánonu,
ale jsou přijímány římskými katolíky a tištěny v katolických biblích. Náš zájem o ně je způsoben skutečností, že byly psány v době psaní Nového zákona, byly Židům v té době známy a obsahují slovo morphe. V Apocrypha je morphe používán stejným způsobem, jakým jej používají překladatelé Septuagint, tj. jako vnější vzhled. Například v „Moudrosti Šalomounově“ je následující: „Jejich nepřátelé slyšeli jejich hlasy, ale neviděli jejich podoby“ (18: 1). Studie morphe v Apocrypha ukáže, že to vždy odkazovalo na vnější formu.
Existuje ještě více důkazů. Morphe je kořenové slovo některých dalších novozákonních slov a používá se také ve složených slovech. Tito přidají další podporu k myšlence, že morphe se odkazuje na vzhled nebo vnější projev. Bible mluví o zlých lidech, kteří mají „formu“ (morphe) zbožnosti (2 Tim. 3: 5). Jejich vnitřní povaha byla zlá, ale měli vnější dojem, že jsou zbožní. Na hoře Proměnění byl Kristus „přeměněn“ (metamorfomai) před apoštoly (Matouš 17: 2; Marek 9: 2). Neviděli, jak Kristus získal novou povahu, ale viděli jeho vnější podobu hlubokou změnu. Podobně, my křesťané musíme „přeměnit“ (metamorfomai) obnovením naší mysli na Písmo. Neobnovujeme novou přirozenost, když obnovujeme mysl, protože jsme již „účastníky božské přirozenosti (2 Pet. 1:4), ale v nás bude změna, kterou můžeme my i jiní hmatatelně zažít. Křesťané, kteří se transformují z tělesných křesťanů, se všemi viditelnými činnostmi těla, které způsobuje životní styl, aby se stali křesťany podobnými křesťanům, se mění takovým způsobem, že ostatní lidé „vidí“ rozdíl. 2 Korintským 3:18 říká totéž, když se říká, že křesťané budou „proměněni“ (metamorfomai) na obraz Krista. To, že se změníme na „obraz“, nám ukazuje, že změna je na vnější straně něco viditelného.

Chtěli bychom učinit ještě jednu poznámku, než vyvodíme závěr o morphe. Pokud má smysl poezie říkat, že Ježíš je Bůh, tak proč to prostě neříkat? Bůh má samozřejmě „podstatnou povahu“ Boha, tak proč by to někdo měl na mysli? Tento verš neříká: „Ježíš, být Bohem“, ale spíše „být ve formě Boha“. Pavel připomíná Filipanům, že Ježíš zastupoval Otce všemi možnými způsoby.

Co tedy můžeme udělat o morphe? Filipínský kostel se skládal ze Židů a obrácených Řeků. Od Septuaginty a jejich dalších spisů byli Židé obeznámeni s morphe odkazující na vnější vzhled, včetně formy lidí a modly. Řekům také poukázal na vnější vzhled,
včetně změny vnějšího vzhledu jejich bohů a formy soch. Pouze další novozákonní použití morphe mimo Filipíny je v Marku a tam se to týká vnějšího vzhledu. Také slova související s morphe“ jasně odkazují na vnější projev nebo vzhled.

Tvrdíme, že skutečný důkaz je jasný: slovo morphe označuje vnější vzhled nebo projev. Ježíš Kristus byl ve vnějším zjevení Boha natolik, že řekl: „Kdo mě viděl, viděl Otce.“ Kristus vždy činil Otcovu vůli a dokonale reprezentoval svého Otce ve všech směrech.
chema, jak upozorňuje Kittel, může být synonymem pro morphe, ale má spíše důraz na vnější pasce než na vnější vzhled a často poukazuje na to, co je v přírodě přechodnější, jako je oblečení, které nosíme, nebo vzhled, který máme jen na krátkou dobu. Jako lidské bytosti vždy máme vnější formu (morphe) lidských bytostí. Přesto existuje smysl, ve kterém se naše schéma, náš vzhled, neustále mění. Začínáme jako děti a rosteme a vyvíjíme se, pak jsme dospělí a stárneme. To je tolik případ, že vnější vzhled člověka je jedním z nejčastějších témat konverzace mezi lidmi, když se setkají.
Stejně jako my ostatní jsme i Kristus byl plně lidský a měl vnější formu (morphe) člověka. Protože však vždy činil Otcovu vůli a projevoval zbožné chování a poslušnost, měl proto také vnější „Boží“ vzhled (morphe). Stejně jako my ostatní se jeho vzhled (schéma) pravidelně měnil. Takže u Filipanů Schéma 2:8 může být synonymem pro morphe, nebo může klást důraz na skutečnost, že vzhled, který měl Kristus jako lidská bytost, byl v přírodě přechodný. Formulace Filipanů 2: 6-8 nám nepředstavuje boha, se kterým nikdo z nás nemůže poznat. Spíše nám představuje člověka, jako jsme my, kdo rostl a stárnul, přesto se však ve všech myšlenkách a skutcích tak soustředil na Boha, že dokonale zastupoval Otce.

2. Poté, co řekl, že Kristus byl ve formě Boha, Filipským 2:6 dále říká, že Kristus „nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co bylo uchopeno“ (NIV). Tato věta je mocným argumentem proti trojici. Kdyby byl Ježíš Bůh, pak by vůbec nemělo smysl říkat, že „neuznal“ rovnost s Bohem, protože nikdo neuznal rovnost se sebou samým. Má smysl jen někoho pochválit za to, že nehledá rovnost, když si není rovný. Někteří trinitáři říkají: „No, nechápal rovnost s Otcem.“ To není to, co říká verš.
Říká se, že Kristus nepochopil rovnost s Bohem, což znamená, že poezie je nesmysl, kdyby byl Bohem.

3. Zahájení verše 7 obsahuje větu, která způsobila vážné rozdělení mezi trinitariány. Říká: „Ale neudělal si žádnou pověst“ (KJV), „ale neudělal nic“ (NIV), „ale sám se vyprázdnil“ (NASB, RSV, NRSV, New American Bible). Řecké slovo, které je předmětem sporu, je kenos, což doslova znamená, „vyprázdnit se.
„Po více než tisíc let, od církevních rad ve čtvrtém století do devatenáctého století, bylo ortodoxní postavení církve v tom, že Kristus byl plně Bohem a plně člověkem současně v jednom těle. Tato doktrína je známá jako „duální povaha Krista“ a musí být podporována jinými, biblická slova jako communicatio idiomatum, doslova „sdělení idiomatu“. To se týká způsobu, jakým je Kristova „božská“ povaha spojena s „lidskou“ povahou Krista tak, že skutky a podmínky člověka mohou být Bohem a skutky a podmínky Boha mohou být lidé. Dr. Justo Gonzalez, autorita o historii křesťanské církve, poznamenává: „Božská a lidská povaha existuje v jediné bytosti, i když to, jak může být, je největším tajemstvím víry.“ Biblická pravda není „nepochopitelné tajemství“. Ve skutečnosti Bůh touží, abychom Ho a Jeho Pravdu poznali (viz poznámky k Lukáši 1:35).
Doktrína duální povahy Krista je standardním vysvětlením Kristových zázraků, jako je množení jídla, poznání myšlenek druhých, pozvednutí mrtvých atd. Toto vysvětlení je udržováno navzdory skutečnosti, že proroci v Starém zákonu také dokázal tyto věci dělat.
Doktrína Kristovy duální povahy způsobila vážný problém, který dobře uvádí John Wren-Lewis:
Samozřejmě až do druhé světové války nebylo nejběžnější vizí Ježíše vůbec jako člověk. Byl to Bůh v lidské podobě, plný nadpřirozených znalostí a zázračné moci, velmi podobně jako olympijští bohové měli být, když přestrojili na Zemi Zemi. “

Naše zkušenost s mluvením s křesťany po celém světě potvrzuje to, co řekl Wren-Lewis: průměrný křesťan nemá pocit, že Kristus „byl stvořen jako jeho bratři ve všech směrech“ (Židům 2:17), ale místo toho cítí, že Kristus byl schopen dělat to, co udělal, protože se zásadně liší. Věříme, že učení duální povahy není biblické a okrádá moc lidí, kteří by se jinak mohli snažit myslet a jednat jako Kristus. To uměle odděluje lidi od Pána Ježíše.

V Německu v polovině 18. století začal luteránský teolog Gottfried Thomasius, co se nyní vyvinulo v „Kenotickou teologii“. Toto myšlení vyvstávalo z některých velmi reálných obav, které měli někteří trinitáři o duální přirozené teologii. Zaprvé, duální povaha teologie nedovolila vyjádřit Kristovo plné lidství. Za druhé, zdálo se, že z něj Kristus udělal aberaci: velmi Bůh a velmi člověk zároveň. Za třetí, „kdyby byl Ježíš vševědoucím Bohem i omezeným člověkem, měl dvě centra, a tak v zásadě nebyl jedním z nás.“ Kenotická teologie (která se od té doby rozštěpila na řadu variant) poskytla „řešení“ těchto problémů.
Protože Filipským 2:7 říká, že Kristus „se vyprázdnil“, musel „vyprázdnit“ svou Boží povahu, tj. někdy před svou inkarnací souhlasil Kristus s „omezením“ a sestoupil na Zemi pouze jako člověk.

Trojiční teologové mezi sebou vehementně nesouhlasili ohledně Kenotic Theologie
a někteří ortodoxní teologové dokonce nazývali jeho přívržence „kacíři“. Ústřední kritikou Kenotic Theologie je za prvé, že je jen o něco starší než sto let, jednoduše to není historické postavení církve. Za druhé, ortodoxní teologové tvrdí, že to není biblické,
a že Filipané 2:7 neznamená, co Kenotičtí teologové říkají, že to znamená. A za třetí, Kenotic Theologie nutí Boha, aby se změnil - Bůh se stává člověkem - což způsobuje dva problémy pro ortodoxní trinitaristy: Bůh se nemůže změnit a Bůh není člověk.

Souhlasíme s kenotickými teology, kteří tvrdí, že duální přirozená teologie neumožňuje vyjádření Kristova lidství a že vytváří „bytost“, která je opravdu aberací (odchylkou) a „v zásadě není jedním z nás“. Souhlasíme však také s ortodoxními trinitáři, kteří zastávají biblický postoj, že Bůh není člověk a že se Bůh nemůže změnit.
Tvrdíme, že tyto problémy způsobila trinitářská doktrína a že jednoduše neexistuje řešení, pokud má člověk trinitářské postavení. Tvrdíme, že skutečným řešením je uvědomit si, že existuje pouze jeden pravý Bůh, Otec,a že Ježíš Kristus je „člověkem pověřeným Bohem“, který se nyní stal „Pánem i Kristem“ (Skutky 2:22 a 36). Pak je Kristus plně člověk a je „jedním z nás“ a Bůh je Bůh a nikdy se nezměnil ani nebyl člověkem.

4. Zatímco se trinitaristé mezi sebou dohadovali o významu Filipským 2:6-8,
došlo k nešťastné věci - ke ztrátě skutečného významu verše. Tento verš nemluví ani o Kristově vzdání se „Božství“ při jeho inkarnaci, ani o tom, že jeho Boží přirozenost je ochotna „skrýt“, aby se jeho lidská přirozenost mohla jasně ukázat. Spíše to říká něco jiného. Písmo říká, že Kristus byl „obrazem Boha“ (2 Kor. 4:4) a sám Ježíš svědčil, že kdyby ho někdo viděl, viděl Otce. Říkat, že Kristus byl v „Boží podobě“ (vnější vzhled), jednoduše tuto pravdu prohlašuje jiným způsobem. Na rozdíl od Adama, který pochopil, že je jako Bůh (Gen. 3: 5), Kristus, poslední Adam, „vyprázdnil se“ veškeré své pověsti a věcí, které mu náleží jako skutečné dítě krále. Žil stejně jako ostatní muži. Ponížil se do Slova a Boží vůle. Žil podle „Je psáno“ a podle pokynů svého Otce. Neměl "troubit svůj vlastní roh“, ale místo toho sám sebe nazval "syn člověka," který v aramejském jazyce, kterým mluvil, znamenal „muž“. Důvěřoval Bohu a stal se poslušným, dokonce i strašnou a ostudnou smrtí na kříži.

Filipínská církev si vedla dobře a podporovala Pavla, ale také měli problémy. Byly tam „sobecké ambice“ (1:15; 2:3) a „marné počínání“ (2:3), hádání a nedostatečná úcta k ostatním (2:4 a 14) a potřeba pokory, čistoty a bezúhonnosti (2:3 a 15). Pavel tedy věřící napomenul, že „Tvůj postoj by měl být stejný jako postoj Krista Ježíše“ (2:5). Poté ukázal, jak Kristus nepochopil rovnost s Bohem, ale byl úplně skromný, a v důsledku toho ho Bůh „vysoce povýšil“. Příklad Ježíše Krista je mocný. Nemusíme se ujistit, že si nás lidé všimnou, ani neví, kdo jsme. Měli bychom jednoduše sloužit v poslušnosti a pokoře, ujistit se, že Bůh nás jednoho dne odmění za naše činy.

[Viktorrealita]

Mikim

Nedá sa z toho vykľučkovať. Ježiš mál možnosť povedať, že nie je Bohom, že. Prečo to nikdy nepovedal, ale práve naopak, utvrdzuje nás práve v tom?!

Ján10 30 Ja a Otec sme jedno.

Židia predsa rozumeli tomu, čo svedčil Ježiš o sebe a pokladali to za rúhanie. Ak by Ježiš povedal, že je iba človekom a teda ako učiteľ, by učil ľudí, ako majú žiť – o milovaní svojho blížneho, ako samého seba, o milovaní Boha nad všetko, tak mi teda povedz, začo by ho Židia chceli kameňovať? No židia jasne povedali, začo ho išli kameňovať, že! Oni neverili jeho svedectvu o sebe a teda, že nie je iba človekom, ale že je Synom Božím a Otec je v ňom – sú jedno. Ježiš ma život sám v sebe a to je to, že je Otec v Ježišovi a sú jedno. Otec je tam, skade pochádza život jeho detí a keďže znovuzrodením a teda skrze vieru v Ježiša – v to Otcove Slovo, čo sa stalo telom a teda skrze vieru to Slovo, ktoré je semenom Ducha sa rodia deti Božie a volajú k Bohu – Otec, tak je jasné, prečo Ježiš hovorí – Ja a Otec sme jedno, Otec je vo mne.

Predsa učiteľov sa v tomto prostredí pohybovalo veľa. To, ako chápali Ježišové svedectvo o sebe, sa tak priečilo ich viere v jedného Boha, že to pokladali za rúhanie a dvíhali kamene. Rozumeli tomu tak, že sa robil Bohom, aj keď podľa nich, bol iba človekom. No a práve za to, ho chceli kameňovať! To, že Ježiš nie je iba človekom, tak v to neverili a z tohto svojho pohľadu to vnímali, ako rúhanie.

Ján 10:33 Židia mu odpovedali: Za dobrý skutok ťa nekameňujeme, ale za rúhanie sa a preto, že ty súc človek robíš sa Bohom.

Tvrdili, že Ježiš je iba človekom a že napriek tomu sa robil Bohom. No a práve preto z ich pohľadu je hodný ukameňovania. No a ty Mikim presviedčaš iných, že to, čo tvrdili židia, teda že Ježiš je - iba človekom je pravdou? To, že sa rúhal a robil sa Bohom, si len Židia nesprávne vysvetlili?

Ježiš sa z ich pohľadu robil Bohom. No Ježiš sa nerobil Bohom, lebo On bol to - Otcove Slovo, čo sa stalo telom a to Slovo bolo u Boha a to Slovo bol Boh. Teda je Bohom s veľkým - B.

Aký by som mal argument, ak by to vtedy jasne Ježiš dovysvetlil a poprel to, že je Bohom? Naopak! Ježiš, práve to, čo Židia pokladali za rúhanie nepopiera, ale práve to potvrdzuje:

Ján10 34 Ježiš im odpovedal: Či nie je napísané vo vašom zákone: Ja som povedal: Bohovia ste? 35 Ak tedy tých nazval bohmi, ku ktorým sa stalo slovo Božie, - a Písmo nemožno zrušiť - 36 vy hovoríte tomu, ktorého posvätil Otec a poslal na svet, vraj rúhaš sa, pretože som povedal: Syn Boží som? 37 Ak nečiním skutkov svojeho Otca, neverte mi; 38 ale ak činím, aj keby ste mne neverili, verte tým skutkom, aby ste poznali a uverili, že je Otec vo mne a ja v Otcovi. 39 Vtedy ho zase hľadeli jať, ale vyšiel z ich ruky.

Takže vidíme, ako to dovysvetlil? Nekorigoval svoje slová a nepovedal – to ste ma nesprávne pochopili a ja nie som Bohom. Naopak, ešte viac ich vyprovokovalo to, čo povedal následne a teda, ako to dovysvetlil : Ján10 38 ale ak činím, aj keby ste mne neverili, verte tým skutkom, aby ste poznali a uverili, že je Otec vo mne a ja v Otcovi. 39 Vtedy ho zase hľadeli jať, ale vyšiel z ich ruky.

Vidíme to – “Otec vo mne a ja v Otcovi“. To, že to nepoprel, ale naopak, tak ich to ešte viac presvedčilo v to, že sa rúha a chceli do zajať. To nie je to, že Ježišove slová nejako nesprávne pochopili. To sa ináč nedá vysvetliť, iba potvrdenie toho, že je Bohom s veľkým – B.

[Neregistrovaný]

A proč řekl: Proč mi říkáš dobrý - nikdo není dobrý jedině Bůh. ?

To zní jako když se nepovažuje za jedno s Bohem.

[mikim]

Mikim

Nedá sa z toho vykľučkovať. Ježiš mál možnosť povedať, že nie je Bohom, že. Prečo to nikdy nepovedal, ale práve naopak, utvrdzuje nás práve v tom?!

Ján10 30 Ja a Otec sme jedno.

Židia predsa rozumeli tomu, čo svedčil Ježiš o sebe a pokladali to za rúhanie. Ak by Ježiš povedal, že je iba človekom a teda ako učiteľ, by učil ľudí, ako majú žiť – o milovaní svojho blížneho, ako samého seba, o milovaní Boha nad všetko, tak mi teda povedz, začo by ho Židia chceli kameňovať? No židia jasne povedali, začo ho išli kameňovať, že! Oni neverili jeho svedectvu o sebe a teda, že nie je iba človekom, ale že je Synom Božím a Otec je v ňom – sú jedno. Ježiš ma život sám v sebe a to je to, že je Otec v Ježišovi a sú jedno. Otec je tam, skade pochádza život jeho detí a keďže znovuzrodením a teda skrze vieru v Ježiša – v to Otcove Slovo, čo sa stalo telom a teda skrze vieru to Slovo, ktoré je semenom Ducha sa rodia deti Božie a volajú k Bohu – Otec, tak je jasné, prečo Ježiš hovorí – Ja a Otec sme jedno, Otec je vo mne.

Predsa učiteľov sa v tomto prostredí pohybovalo veľa. To, ako chápali Ježišové svedectvo o sebe, sa tak priečilo ich viere v jedného Boha, že to pokladali za rúhanie a dvíhali kamene. Rozumeli tomu tak, že sa robil Bohom, aj keď podľa nich, bol iba človekom. No a práve za to, ho chceli kameňovať! To, že Ježiš nie je iba človekom, tak v to neverili a z tohto svojho pohľadu to vnímali, ako rúhanie.

Ján 10:33 Židia mu odpovedali: Za dobrý skutok ťa nekameňujeme, ale za rúhanie sa a preto, že ty súc človek robíš sa Bohom.

Tvrdili, že Ježiš je iba človekom a že napriek tomu sa robil Bohom. No a práve preto z ich pohľadu je hodný ukameňovania. No a ty Mikim presviedčaš iných, že to, čo tvrdili židia, teda že Ježiš je - iba človekom je pravdou? To, že sa rúhal a robil sa Bohom, si len Židia nesprávne vysvetlili?

Ježiš sa z ich pohľadu robil Bohom. No Ježiš sa nerobil Bohom, lebo On bol to - Otcove Slovo, čo sa stalo telom a to Slovo bolo u Boha a to Slovo bol Boh. Teda je Bohom s veľkým - B.

Aký by som mal argument, ak by to vtedy jasne Ježiš dovysvetlil a poprel to, že je Bohom? Naopak! Ježiš, práve to, čo Židia pokladali za rúhanie nepopiera, ale práve to potvrdzuje:

Ján10 34 Ježiš im odpovedal: Či nie je napísané vo vašom zákone: Ja som povedal: Bohovia ste? 35 Ak tedy tých nazval bohmi, ku ktorým sa stalo slovo Božie, - a Písmo nemožno zrušiť - 36 vy hovoríte tomu, ktorého posvätil Otec a poslal na svet, vraj rúhaš sa, pretože som povedal: Syn Boží som? 37 Ak nečiním skutkov svojeho Otca, neverte mi; 38 ale ak činím, aj keby ste mne neverili, verte tým skutkom, aby ste poznali a uverili, že je Otec vo mne a ja v Otcovi. 39 Vtedy ho zase hľadeli jať, ale vyšiel z ich ruky.

Takže vidíme, ako to dovysvetlil? Nekorigoval svoje slová a nepovedal – to ste ma nesprávne pochopili a ja nie som Bohom. Naopak, ešte viac ich vyprovokovalo to, čo povedal následne a teda, ako to dovysvetlil : Ján10 38 ale ak činím, aj keby ste mne neverili, verte tým skutkom, aby ste poznali a uverili, že je Otec vo mne a ja v Otcovi. 39 Vtedy ho zase hľadeli jať, ale vyšiel z ich ruky.

Vidíme to – “Otec vo mne a ja v Otcovi“. To, že to nepoprel, ale naopak, tak ich to ešte viac presvedčilo v to, že sa rúha a chceli do zajať. To nie je to, že Ježišove slová nejako nesprávne pochopili. To sa ináč nedá vysvetliť, iba potvrdenie toho, že je Bohom s veľkým – B.

...Nedá sa z toho vykľučkovať. Ježiš mál možnosť povedať, že nie je Bohom, že. Prečo to nikdy nepovedal, ale práve naopak, utvrdzuje nás práve v tom?!

Tady nikdo nemusí kličkovat jako ty Viktor , protože Ježíš nikdy nikomu nepotvrdil, že je Bohem - tím jedním Bohem společně s Bohem Otcem ani, že je samostatným dalším Bohem, ani, že je druhým v Trojici po Otci aj. nesmysly, které si lidé o Ježíši vymysleli.

...To, že sa rúhal a robil sa Bohom, si len Židia nesprávne vysvetlili?
Přesně tak Viktor.

Občas ten Google překlad není dokonalý...

Jan 10.30

Jan 10:30 Já a Otec jsme jedno."(KB1613)

I and my father are one. (KJV)

https://www.biblicalunitarian.com/video ... john-10-30

1. Není důvod brát tento verš tak, že Kristus říkal, že on a Otec tvoří „jednoho Boha“. Fráze byla běžná a i dnes, kdyby ji někdo použil, lidé by přesně věděli, co tím myslel - on i jeho otec jsou si velmi podobní. Když Pavel psal Korinťanům o své službě tam, řekl, že zasadil semeno a Apollos ho zalil. Potom řekl: „Kdo sází, i kdo zalévá, je jedno.“ (1. Kor. 3:8 - KJV). V řeckých textech je znění Pavla stejné jako v Janovi 10:30, ale nikdo netvrdí, že Paul a Apollos tvoří „jednu bytost“.
NIV překládá 1. Korintským 3:8 jako „ten, kdo sází, a ten, kdo zalévá, má jeden cíl.“ Proč překládat frázi jako „jsou jedno“ na jednom místě, ale jako „mají jeden cíl“ na jiném místě? V tomto případě, překlad téže fráze dvěma různými způsoby zakrývá jasný význam Kristova výroku v Janovi 10:30: Kristus vždy činil vůli Otce; on a Bůh mají „jeden cíl“.( purpose-záměr, smysl, záměr, účel).

2. Kristus používá koncept „být jedním“ na jiných místech a podle nich je vidět, že je míněn „jeden cíl“. Jan 11:52 říká, že Ježíš měl zemřít, aby se všechny Boží děti staly „jedním“. V Janovi 17:11, 21 a 22 se Ježíš modlil k Bohu, aby jeho následovníci byli „jedno“, protože on a Bůh byli „jedno.
„Myslíme si, že je zřejmé, že se Ježíš nemodlil, aby se všichni jeho následovníci stali jednou bytostí nebo„ podstatou “, stejně jako on a jeho Otec byli jednou bytostí nebo„ podstatou “. Věříme, že smysl je jasný: Ježíš se modlil, aby všichni jeho následovníci byli jedno úmyslně, stejně jako on a Bůh byli jedno záměrně, modlitba, která dosud nebyla zodpovězena.

3. Kontext Jana 10:30 přesvědčivě ukazuje, že Ježíš měl na mysli skutečnost, že měl stejný cíl, záměr jako Bůh. Ježíš mluvil o své schopnosti chovat „ovce“, věřící, kteří k němu přišli. Řekl, že je nikdo nemůže vzít z jeho ruky a že je nikdo nemůže vzít z ruky jeho Otce.
Potom řekl, že on a Otec byli „jedno“, tj. Měli jediný cíl, záměr, a to udržovat a chránit ovce.


Jan 10.33

Jan 10:33 Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh."(KB1613)

“We are not stoning you for any of these,” replied the Jews, “but for blasphemy, because you, a mere man, claim to be God.” (NIV)

https://www.biblicalunitarian.com/verses/john-10-33

1. Jakékoli potíže s porozuměním tomuto verši způsobují překladatelé. Kdyby věrně vykreslili řecký text ve verši 33, jak to udělali ve verších 34 a 35, pak by znělo: „… ty, člověče, prohlašuješ se za boha.“ V následujících dvou verších, Jan 10:34 a 35, je přesně stejné slovo (theos, bez členu) přeloženo jako „bůh“, nikoli „Bůh“.
„Za Jana 1:1 bylo řečeno, že obvykle, když se míní„ Bůh “, má podstatné jméno theos určitý člen. Pokud neexistuje žádný člen, překladatelé vědí, že „bůh“ je pravděpodobnější překlad, a jsou na něj obvykle velmi citliví. Například ve Skutcích 12:22 se Herodes bez členu nazývá theos, překladatelé to tedy přeložili jako „bůh“. Totéž platí ve Skutcích 28:6, kdy Pavla uštkla zmije a lidé očekávali, že zemře. Když nezemřel, „změnili názor a řekli, že je bůh.“ Vzhledem k tomu, že theos nemá žádný člen a protože z kontextu je zřejmé, že zmínka není o pravém Bohu, theos je přeložen jako „bůh“. Obecně platí, že theos bez členu by měl být „bůh“ nebo „božský“. Jelikož neexistují důkazy o tom, že by Ježíš kdekoli učil, že je Bohem, a protože farizeové by nikdy nevěřili, že tento muž je nějakým způsobem Jahve, nemá smysl, že by říkali, že řekl, že je „Bůh“. Na druhou stranu Ježíš jasně učil, že byl poslán Bohem a že vykonává Boží dílo. Dává tedy dokonalý smysl, že farizeové řekli, že prohlašuje, že je „bůh“ nebo „božský“.

2. Máme problém s překladem NIV „pouhý člověk“ pro řecké slovo anthropos. Anglické slovo „antropologie“, což znamená „nauka o člověku“, je odvozeno z anthropos. Spiros Zodhiates píše: „Člověk, obecné jméno na rozdíl od bohů a zvířat“. [1] V naprosté většině verzí je anthropos překládán jako „člověk“. Slovo anthropos se v řeckém textu, ze kterého byl přeložen NIV, vyskytuje 550krát, ale NIV ho přeložilo jako „pouhý člověk“ pouze v tomto jediném verši. Tato odchylka hraničí s nepoctivostí a demonstruje ochotu vychýlit text nad přijatelnou míru. Bohužel NIV není jediným překladem, který dává tomuto verši trinitární nádech. Židé by nikdy nenazvali Ježíše „pouhým“ člověkem. Říkali mu, jak věřili, že je – „muž“. Byli uraženi, protože věřili, že on, „jako člověk, se stal bohem (tj. někým s božským postavením).

[Viktorrealita]

Mikim

Vyhovárať sa na chybné preklady, tak takýmto lacným spôsobom, sa dá v Písme poprieť a prekrútiť všetko. No Pravdu vo svojom Slove aj tak zjavuje Boh komu chce a kedy chce. Celý kontext Písma svedčí, kto je to - Ježiš Kristus. No a komu to nie je dané od Otca, tak nikto nepríde k pravému Kristu.

Ježiš vtedy priamo nevyhlásoval, že je Bohom a ani priamo nevyhlasoval, že je Kráľom kráľov a pod. Svedčil o sebe nepriamo a komu bolo dané tomu porozumieť, tak porozumel a uveril. Ján 10:33 Židia mu odpovedali: Za dobrý skutok ťa nekameňujeme, ale za rúhanie sa a preto, že ty súc človek robíš sa Bohom.

Tak mi teda odpovedz, prečo takto Ježiš odpovedá a prečo jednoducho nepovie, že nie je Bohom. Pretože Ježiš sa nerobil Bohom, ale on bol Bohom. Ak by bol iba človekom, tak by pre túto vec, by neriskoval ukameňovanie od Židov a jednoducho by im povedal, že nie je Bohom. Je to tak? Je! No a to je podstatné, ako im na to odpovedá. Ježiš im odpovedá, kto je a to nepriamo : “Ján10 35 Ak tedy tých nazval bohmi, ku ktorým sa stalo slovo Božie, - a Písmo nemožno zrušiť –“

Tak čo tým Ježiš myslel, ak nie to, že nepriamo hovorí, že je Bohom: “Ak tedy tých nazval bohmi, ku ktorým sa stalo slovo Božie“

No a nepoprieš, že práve Ježiš Kristus je to - Slovo Božie, ktoré sa stalo telom a teda je Bohom s veľkým – B. Preto, kto nad všetko uctieva - Slovo Božie, tak nad všetko uctieva Boha, ktorý sa stotožňuje vo svojom Slove, ktoré sa stalo telom – v Kristu.

Pojem – “jedno“ môžeš vyložiť rôznými spôsobmi. Jeden cieľ môžu mať aj vzájomní nepriatelia a to poraziť spoločného nepriateľa. To znamená, že jeden ciel a teda že sú jedno, nevystihuje podstatu toho, čo svedčí Ježiš, že sú s Otcom jedno a Otec je v ňom. Ak by Ježiš bol iba človekom, tak logicky, by nemohol v znovuzrodenom srdci vykúpeného skrze Krista nastať nový - večný život. Evanjelium by znelo ináč a teda by sme nežili v Kristu, teda nie vierou v Krista, ale vierou iba v Otca, ktorého by sme, ani nemohli poznať, lebo iba skrze Krista známe Otca. V takom inom evanjeliu, by bol Ježiš pre nás nepodstatný. Takto, ale nikto nepríde k Otcu – teda do večného života. No Ježiš vyzýva – verte vo mňa. To znamená, že Otec je v Ježišovi a teda život má sám v sebe. Kto verí a teda uctieva Krista, tak verí a uctieva Otca. Sú jedno a preto naša úcta Otcu, ide jedine skrze úctu v Ježiša Krista a teda skrze vieru v Krista v ktorom je Otec.