Chybný výklad Boží shovívavosti a trpělivosti - Kornelius Novak
Napísané: 22 Feb 2019, 15:22
Chybný výklad Boží shovívavosti a trpělivosti - kap. 15
Bůh nezasahuje při hříchu trestem vždy přímo, protože doufá a čeká, že se obrátíme! Ale zatvrzelý hříšník si vykládá Boží
shovívavost a trpělivost jinak. Myslí si, že to Bůh určitě nevidí tak přísně, protože přece nijak nezasáhl. Myslí si: „Šlo to dobře, takže s tím mohu pokračovat…“ A zkouší stále širší hranice.
Avšak Bible říká:
„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. On ‚odplatí každému podle jeho skutků‘. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo…“ (Řím 2,4–9)
Bůh je shovívavý! On má trpělivost! Ale to neznamená, že by hříchy viděl méně „úzkoprse“ než dříve, nýbrž čeká na to, až se obrátíme! Toho, kdo se neobrátí, nevybaví Bůh tolerančním patentem a oprávněním k hřešení, nýbrž bude mu naprosto jasně sděleno, že svou nekajícností vyvolal Boží hněv, který pocítí v den soudu!
U Boží shovívavosti a trpělivosti hrají důležitou roli také určité aspekty, např. „poznání“ jednotlivce. Zadržení Božího hněvu a trestu má také co do činění s úrovní poznání nás lidí. Ježíš prosil na kříži:
„Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23, 34)
Pavel řekl: „Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ (Sk 17, 30)
Také v příběhu s Ninive na konci vidíme, že Bůh uvádí nevědomost lidí jako jeden z důvodů pro svou milostivost a milosrdnost – ale také zde usiloval Bůh úspěšně o obrácení, a to skrze ohlášení soudu. Vidíme rovněž, že je rozdíl v tom, jestli lidé vědí o Bohu a těchto věcech hodně či málo. Bůh může od někoho, kdo ví hodně, očekávat více než od někoho, kdo neví nic, že ano? Také to je spravedlivé! Bylo by přece naprosto nespravedlivé, kdyby Bůh po někom nevědomém vyžadoval přesně to, co od někoho, kdo ví vše! Ne, Pavel říká jasně a zřetelně, že lidé musí slyšet evangelium, aby mohli věřit. Jeden konkrétní příklad vidíme v dějinách Izraele. Bůh zavedl dodržování dne odpočinku od počátku existence světa, aby lidé mohli pěstovat a prohlubovat svůj vztah s Ním. Proto mají nechat o dni odpočinku všechno ostatní být. Ale v průběhu let a postupném úpadku lidstva bylo stále méně lidí, kteří šabat dodržovali.
Jasně vidíme, že izraelský lid dodržoval den odpočinku na poušti předtím, než Bůh dal 10 přikázání! To je důležitý argument pro
ty, kteří říkají, že přikázání o sobotě přišlo teprve s Desaterem, ale tak tomu není! Lidé dodržovali šabat od stvoření. Adam znamená „člověk“ a den odpočinku byl dán lidem, nikoliv Židům! Ale ne všichni den odpočinku dodržovali, protože ne všichni byli přesvědčeni o tom, že to je pro Boha opravdu důležité, stejně jako je tomu u ostatních věcí. Zdálo se, že se nic neděje, když člověk přestoupil to či ono Boží slovo. Bůh nezasáhl, nepotrestal přímo, tak to nemůže být tak důležité, mysleli si. Bezpochyby docházelo pokaždé k diskuzím mezi těmi, kteří o sobotě chtěli odpočívat a jinými, kteří se podle toho neřídili. Mojžíš musel stále znovu vykonávat soud, šlo o všechny oblasti života a stále dokola. Když jsem dostal za pravdu, pak byl Mojžíš můj nejlepší kamarád. Když Mojžíš rozhodl proti mně, tak jsem se ptal: „Kdo ti dal vlastně právo soudit? Jak to, že smíš rozhodovat, co je spravedlivé a co nespravedlivé?“ Tak to šlo tak dlouho, až Bůh do tohoto chaosu zasáhl a dal Desatero přikázání. To byla najednou jiná situace! Tady již lidé věděli, že to nejsou Mojžíšovy osobní názory, nýbrž Boží hodnoty a mínění. Bůh se pak lidí zeptal, jestli chtějí přikázání dodržovat a oni byli nadšení! ANO! Dobře. Nějaký čas poté byl jeden muž přistižen při porušení přikázání o dni odpočinku (Nu 15, 32). Co se s ním mělo udělat? Nevěděli. Zeptali se Mojžíše, ten se zeptal Boha a nyní se pevně drž! Bůh řekl, že tento člověk musí být ukamenován – a ukamenován byl! Uvědom si to! Ten stejný Ježíš, který nechal onu cizoložnici jít, tento Ježíš dal důrazný povel, že tento člověk musí být ukamenován a on byl ukamenován! Co se tu děje?! Je to zcela prosté. Bůh byl shovívavý a milostivý, dokud lidé dobře nevěděli, co je Boží vůlí a co ne. Ale když to bylo naprosto jasné, pak musel Bůh také očekávat, že se toho budou držet! Zde je zřejmé, co Bůh vůbec nemůže strpět: když lidé vědomě a podle svého nejlepšího vědomí jednají proti Jeho přikázání. Co měl Bůh ještě udělat? On má trpělivost, je shovívavý, zjevuje se, dává svá přikázání, ptá se lidí, jestli je chtějí dodržovat, oni o tom Boha ujistí, a pak? Jaký postoj vykazuje tento muž? Je to úplná a totální vzpoura a svým jednání svádí své bližní k tomu, aby činili to stejné. V podstatě zde Bohu jde o postoj! Z povrchního pohledu by mohl někdo říci: „To je tedy kruté! Že Bůh nechá toho muže ukamenovat jen proto, že zvedl trochu dříví o dni odpočinku!“ Ale nejde o trochu dříví a nejde také přímo o den odpočinku, nýbrž o pokažený postoj toho muže vůči Bohu. On si myslel: „Bůh poslední roky nereagoval, když jsem o šabatu sbíral dříví, takže On to jistě nevidí tak přísně…“ Je to tento postoj, který Bůh správně vidí jako zlý. Že člověk pokládá Jeho shovívavost za
lhostejnost, nebo vykládá Jeho trpělivost tak, že je Bohu jedno, jak žijeme… Tak to není! Bůh je shovívavý a milostivý, protože chce,
abychom došli k obrácení! To tento muž nechtěl a tam vedla Boží hranice. Tady končila Jeho shovívavost a milost.
Nikdo si nemůže myslet, že je to tak jen ve Starém Zákoně! Za prvé: Bible naprosto jasně říká, že Ježíš je ten pravý Bůh! Pavel
zřetelně ukazuje, že Ježíš Kristus byl přítomný při putování na poušti! Ten Ježíš, který nechal onu cizoložnici „jít“, tento Ježíš
nechal toho muže ukamenovat! A pokud by ta cizoložnice Ježíše neuposlechla a hřešila dále, tak by nejpozději u Posledního soudu zažila hrůzné probuzení!
Za druhé: Vezmi si příběh s Ananiášem a Safirou v Novém zákoně hned na počátku první církve. V srdci se rozhodli, že oklamou
Ducha Svatého. To už je nějaký rozdíl od nevědomého jednání.
Obelhali a oklamali Boží církev a tím samotného Boha a oba okamžitě zemřeli! Je tedy zvrácené neustále říkat: „Ve Starém Zákoně
je Bůh takový a v Novém Zákoně je Bůh jiný!“ To je prostě holý nesmysl. Právě v Novém Zákoně se Boží tresty přiostřily! Protože
také Boží zjevení bylo zřejmější! Když nám Bůh dává více poznání, může od nás také více očekávat! Proto nehrozí Bůh nejtvrdšími tresty „nevědomému Hitlerovi“, nýbrž tomu, kdo tupí Božího Ducha! Těm, kteří o Bohu vědí, ale nechtějí podle toho jednat!
Zažil jsem něco hrozného a je to skutečně pravda. Kázal jsem v jednom sboru a poté za mnou přišel jeho diakon a řekl: „Nic si
nepřeji toužebněji, než aby můj syn přišel k víře, ale já sám nechci svůj život Bohu odevzdat…“ Nerozuměl jsem, co se děje.
Potom řekl: „Vím, že si zasloužím tvrdší trest než Hitler, protože já vím o Bohu a znám Jeho slovo, a přece nechci…“ Byl jsem
nejprve absolutně zmatený, neboť něco takového jsem ještě nikdy neslyšel. Ukázalo se, že on prostě nechce věřit tomu, že to
s ním Bůh myslí dobře, a že se proto nechce obrátit. Pochyboval o Boží dobrotě a lásce, ale to teď není naším tématem. Chci tím
zdůraznit: Bůh se dívá na to, co víme, když od nás určité věci očekává nebo když je shovívavý, avšak také, když trestá.
Možná musíme na tomto místě ve svém hodnocení provést malý posun? Tak mnoho lidí po Bohu vyžaduje, aby seslal na ty
špatné hříšníky blesk, pokud je spravedlivý. Představ si, že by Bůh nechal všechny lidi postavit do řady, nejhorší vpravo, nejlepší vlevo a mezitím všechny na jejich spravedlivé místo. Jaké měřítko by v tom měl Bůh použít? Pouze skutky? Pak by stál možná Hitler zcela vpravo, Stalin, Mao, Nero,… Nebo k tomu přispělo také naše poznání? Kdo je skutečně ten nejhorší? Není nejhorší ten, kdo to vlastně ví lépe než druzí a přesto nečiní? Nebudou možná zcela vpravo stát všichni teologové a kazatelé, ti, kteří znají Boží slovo a přesto se neobracejí a ukolébávají ostatní svými prázdnými řečmi o pokoji a lásce do falešné jistoty a tím do věčného zatracení? Ještě uvidíme, jak bude vypadat Boží soud, ale pro tolik lidí to bude hrozné probuzení. „Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna
a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.“ (Žd 10, 29)
Zde je řeč o tom, že si mnohem hroznější trest zaslouží ten, kdo zná evangelium, a přesto dále žije v hříchu, než ten, který je nezná.
„Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.“ (Jk 3, 1)
Zde Jakub říká, že soud nad učiteli bude tvrdší než nad ostatními, protože to je ten nejhroznější hřích, když to někdo ví lépe a přesto nečiní a ještě k tomu svádí ostatní! Bible nám zde říká opak toho, co se nám dnes mnoha církvích káže! Mnozí tvrdí, že to Bůh kvůli své milosti již nebere tak doslova, zatímco v Bibli stojí, že ten, kdo se vysmívá Duchu milosti a hřeší, dostane mnohem hroznější trest. Komu věříš? Kdo tvrdí, že Bůh již dnes nezasahuje přímo a jako soudce, ten je úplně mimo. Bible nám ve Starém i Novém Zákoně podává dostatek důkazů, že Bůh tu a tam zasahuje soudem a je to tak dobře. Žijeme v čase milosti. To znamená, že Bůh ještě zadržuje Poslední soud, protože ví, že se zvěstuje pravé evangelium a lidé přicházejí k obrácení! Není to čas milosti, protože by Bůh mezitím změnil své hodnoty a morálku a začalo by Mu být jedno, jak žijeme! Bůh však čeká na to, že se kajícně obrátíme!
Bůh vidí, co víme, vidí, co od nás může čekat. Když jsme slyšeli pravé evangelium a porozuměli mu, potom nařizuje okamžité
obrácení. Kdo toto volání nenásleduje, činí to na vlastní zodpovědnost. Bůh ví, jak s každým nakládat spravedlivě. Když Bůh některého hříšníka přímo trestá a soudí, tak ví nejlépe, proč – a nejedná tím nespravedlivě. Když nechá nějakého hříšníka nadále hřešit, pak k tomu má Bůh také své dobré důvody. Bůh zde jedná ve vší lásce a moudrosti a naprosté spravedlnosti, i když tomuto Božímu jednání ani téměř nikdo z těch, kteří se nazývají „křesťany“ nerozumí a nepřijímá je. Ale Bůh zná srdce. Vyvaruji se nyní povrchního vykládání zkušeností různých lidí, ale Ananiáš a Safira by nám měli sloužit jako odstrašující příklad. Boží trpělivost má své hranice.
Bůh nezasahuje při hříchu trestem vždy přímo, protože doufá a čeká, že se obrátíme! Ale zatvrzelý hříšník si vykládá Boží
shovívavost a trpělivost jinak. Myslí si, že to Bůh určitě nevidí tak přísně, protože přece nijak nezasáhl. Myslí si: „Šlo to dobře, takže s tím mohu pokračovat…“ A zkouší stále širší hranice.
Avšak Bible říká:
„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. On ‚odplatí každému podle jeho skutků‘. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo…“ (Řím 2,4–9)
Bůh je shovívavý! On má trpělivost! Ale to neznamená, že by hříchy viděl méně „úzkoprse“ než dříve, nýbrž čeká na to, až se obrátíme! Toho, kdo se neobrátí, nevybaví Bůh tolerančním patentem a oprávněním k hřešení, nýbrž bude mu naprosto jasně sděleno, že svou nekajícností vyvolal Boží hněv, který pocítí v den soudu!
U Boží shovívavosti a trpělivosti hrají důležitou roli také určité aspekty, např. „poznání“ jednotlivce. Zadržení Božího hněvu a trestu má také co do činění s úrovní poznání nás lidí. Ježíš prosil na kříži:
„Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23, 34)
Pavel řekl: „Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ (Sk 17, 30)
Také v příběhu s Ninive na konci vidíme, že Bůh uvádí nevědomost lidí jako jeden z důvodů pro svou milostivost a milosrdnost – ale také zde usiloval Bůh úspěšně o obrácení, a to skrze ohlášení soudu. Vidíme rovněž, že je rozdíl v tom, jestli lidé vědí o Bohu a těchto věcech hodně či málo. Bůh může od někoho, kdo ví hodně, očekávat více než od někoho, kdo neví nic, že ano? Také to je spravedlivé! Bylo by přece naprosto nespravedlivé, kdyby Bůh po někom nevědomém vyžadoval přesně to, co od někoho, kdo ví vše! Ne, Pavel říká jasně a zřetelně, že lidé musí slyšet evangelium, aby mohli věřit. Jeden konkrétní příklad vidíme v dějinách Izraele. Bůh zavedl dodržování dne odpočinku od počátku existence světa, aby lidé mohli pěstovat a prohlubovat svůj vztah s Ním. Proto mají nechat o dni odpočinku všechno ostatní být. Ale v průběhu let a postupném úpadku lidstva bylo stále méně lidí, kteří šabat dodržovali.
Jasně vidíme, že izraelský lid dodržoval den odpočinku na poušti předtím, než Bůh dal 10 přikázání! To je důležitý argument pro
ty, kteří říkají, že přikázání o sobotě přišlo teprve s Desaterem, ale tak tomu není! Lidé dodržovali šabat od stvoření. Adam znamená „člověk“ a den odpočinku byl dán lidem, nikoliv Židům! Ale ne všichni den odpočinku dodržovali, protože ne všichni byli přesvědčeni o tom, že to je pro Boha opravdu důležité, stejně jako je tomu u ostatních věcí. Zdálo se, že se nic neděje, když člověk přestoupil to či ono Boží slovo. Bůh nezasáhl, nepotrestal přímo, tak to nemůže být tak důležité, mysleli si. Bezpochyby docházelo pokaždé k diskuzím mezi těmi, kteří o sobotě chtěli odpočívat a jinými, kteří se podle toho neřídili. Mojžíš musel stále znovu vykonávat soud, šlo o všechny oblasti života a stále dokola. Když jsem dostal za pravdu, pak byl Mojžíš můj nejlepší kamarád. Když Mojžíš rozhodl proti mně, tak jsem se ptal: „Kdo ti dal vlastně právo soudit? Jak to, že smíš rozhodovat, co je spravedlivé a co nespravedlivé?“ Tak to šlo tak dlouho, až Bůh do tohoto chaosu zasáhl a dal Desatero přikázání. To byla najednou jiná situace! Tady již lidé věděli, že to nejsou Mojžíšovy osobní názory, nýbrž Boží hodnoty a mínění. Bůh se pak lidí zeptal, jestli chtějí přikázání dodržovat a oni byli nadšení! ANO! Dobře. Nějaký čas poté byl jeden muž přistižen při porušení přikázání o dni odpočinku (Nu 15, 32). Co se s ním mělo udělat? Nevěděli. Zeptali se Mojžíše, ten se zeptal Boha a nyní se pevně drž! Bůh řekl, že tento člověk musí být ukamenován – a ukamenován byl! Uvědom si to! Ten stejný Ježíš, který nechal onu cizoložnici jít, tento Ježíš dal důrazný povel, že tento člověk musí být ukamenován a on byl ukamenován! Co se tu děje?! Je to zcela prosté. Bůh byl shovívavý a milostivý, dokud lidé dobře nevěděli, co je Boží vůlí a co ne. Ale když to bylo naprosto jasné, pak musel Bůh také očekávat, že se toho budou držet! Zde je zřejmé, co Bůh vůbec nemůže strpět: když lidé vědomě a podle svého nejlepšího vědomí jednají proti Jeho přikázání. Co měl Bůh ještě udělat? On má trpělivost, je shovívavý, zjevuje se, dává svá přikázání, ptá se lidí, jestli je chtějí dodržovat, oni o tom Boha ujistí, a pak? Jaký postoj vykazuje tento muž? Je to úplná a totální vzpoura a svým jednání svádí své bližní k tomu, aby činili to stejné. V podstatě zde Bohu jde o postoj! Z povrchního pohledu by mohl někdo říci: „To je tedy kruté! Že Bůh nechá toho muže ukamenovat jen proto, že zvedl trochu dříví o dni odpočinku!“ Ale nejde o trochu dříví a nejde také přímo o den odpočinku, nýbrž o pokažený postoj toho muže vůči Bohu. On si myslel: „Bůh poslední roky nereagoval, když jsem o šabatu sbíral dříví, takže On to jistě nevidí tak přísně…“ Je to tento postoj, který Bůh správně vidí jako zlý. Že člověk pokládá Jeho shovívavost za
lhostejnost, nebo vykládá Jeho trpělivost tak, že je Bohu jedno, jak žijeme… Tak to není! Bůh je shovívavý a milostivý, protože chce,
abychom došli k obrácení! To tento muž nechtěl a tam vedla Boží hranice. Tady končila Jeho shovívavost a milost.
Nikdo si nemůže myslet, že je to tak jen ve Starém Zákoně! Za prvé: Bible naprosto jasně říká, že Ježíš je ten pravý Bůh! Pavel
zřetelně ukazuje, že Ježíš Kristus byl přítomný při putování na poušti! Ten Ježíš, který nechal onu cizoložnici „jít“, tento Ježíš
nechal toho muže ukamenovat! A pokud by ta cizoložnice Ježíše neuposlechla a hřešila dále, tak by nejpozději u Posledního soudu zažila hrůzné probuzení!
Za druhé: Vezmi si příběh s Ananiášem a Safirou v Novém zákoně hned na počátku první církve. V srdci se rozhodli, že oklamou
Ducha Svatého. To už je nějaký rozdíl od nevědomého jednání.
Obelhali a oklamali Boží církev a tím samotného Boha a oba okamžitě zemřeli! Je tedy zvrácené neustále říkat: „Ve Starém Zákoně
je Bůh takový a v Novém Zákoně je Bůh jiný!“ To je prostě holý nesmysl. Právě v Novém Zákoně se Boží tresty přiostřily! Protože
také Boží zjevení bylo zřejmější! Když nám Bůh dává více poznání, může od nás také více očekávat! Proto nehrozí Bůh nejtvrdšími tresty „nevědomému Hitlerovi“, nýbrž tomu, kdo tupí Božího Ducha! Těm, kteří o Bohu vědí, ale nechtějí podle toho jednat!
Zažil jsem něco hrozného a je to skutečně pravda. Kázal jsem v jednom sboru a poté za mnou přišel jeho diakon a řekl: „Nic si
nepřeji toužebněji, než aby můj syn přišel k víře, ale já sám nechci svůj život Bohu odevzdat…“ Nerozuměl jsem, co se děje.
Potom řekl: „Vím, že si zasloužím tvrdší trest než Hitler, protože já vím o Bohu a znám Jeho slovo, a přece nechci…“ Byl jsem
nejprve absolutně zmatený, neboť něco takového jsem ještě nikdy neslyšel. Ukázalo se, že on prostě nechce věřit tomu, že to
s ním Bůh myslí dobře, a že se proto nechce obrátit. Pochyboval o Boží dobrotě a lásce, ale to teď není naším tématem. Chci tím
zdůraznit: Bůh se dívá na to, co víme, když od nás určité věci očekává nebo když je shovívavý, avšak také, když trestá.
Možná musíme na tomto místě ve svém hodnocení provést malý posun? Tak mnoho lidí po Bohu vyžaduje, aby seslal na ty
špatné hříšníky blesk, pokud je spravedlivý. Představ si, že by Bůh nechal všechny lidi postavit do řady, nejhorší vpravo, nejlepší vlevo a mezitím všechny na jejich spravedlivé místo. Jaké měřítko by v tom měl Bůh použít? Pouze skutky? Pak by stál možná Hitler zcela vpravo, Stalin, Mao, Nero,… Nebo k tomu přispělo také naše poznání? Kdo je skutečně ten nejhorší? Není nejhorší ten, kdo to vlastně ví lépe než druzí a přesto nečiní? Nebudou možná zcela vpravo stát všichni teologové a kazatelé, ti, kteří znají Boží slovo a přesto se neobracejí a ukolébávají ostatní svými prázdnými řečmi o pokoji a lásce do falešné jistoty a tím do věčného zatracení? Ještě uvidíme, jak bude vypadat Boží soud, ale pro tolik lidí to bude hrozné probuzení. „Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna
a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.“ (Žd 10, 29)
Zde je řeč o tom, že si mnohem hroznější trest zaslouží ten, kdo zná evangelium, a přesto dále žije v hříchu, než ten, který je nezná.
„Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.“ (Jk 3, 1)
Zde Jakub říká, že soud nad učiteli bude tvrdší než nad ostatními, protože to je ten nejhroznější hřích, když to někdo ví lépe a přesto nečiní a ještě k tomu svádí ostatní! Bible nám zde říká opak toho, co se nám dnes mnoha církvích káže! Mnozí tvrdí, že to Bůh kvůli své milosti již nebere tak doslova, zatímco v Bibli stojí, že ten, kdo se vysmívá Duchu milosti a hřeší, dostane mnohem hroznější trest. Komu věříš? Kdo tvrdí, že Bůh již dnes nezasahuje přímo a jako soudce, ten je úplně mimo. Bible nám ve Starém i Novém Zákoně podává dostatek důkazů, že Bůh tu a tam zasahuje soudem a je to tak dobře. Žijeme v čase milosti. To znamená, že Bůh ještě zadržuje Poslední soud, protože ví, že se zvěstuje pravé evangelium a lidé přicházejí k obrácení! Není to čas milosti, protože by Bůh mezitím změnil své hodnoty a morálku a začalo by Mu být jedno, jak žijeme! Bůh však čeká na to, že se kajícně obrátíme!
Bůh vidí, co víme, vidí, co od nás může čekat. Když jsme slyšeli pravé evangelium a porozuměli mu, potom nařizuje okamžité
obrácení. Kdo toto volání nenásleduje, činí to na vlastní zodpovědnost. Bůh ví, jak s každým nakládat spravedlivě. Když Bůh některého hříšníka přímo trestá a soudí, tak ví nejlépe, proč – a nejedná tím nespravedlivě. Když nechá nějakého hříšníka nadále hřešit, pak k tomu má Bůh také své dobré důvody. Bůh zde jedná ve vší lásce a moudrosti a naprosté spravedlnosti, i když tomuto Božímu jednání ani téměř nikdo z těch, kteří se nazývají „křesťany“ nerozumí a nepřijímá je. Ale Bůh zná srdce. Vyvaruji se nyní povrchního vykládání zkušeností různých lidí, ale Ananiáš a Safira by nám měli sloužit jako odstrašující příklad. Boží trpělivost má své hranice.