Ellen Gould White
-
Šašo Jašo
Ja si pod pojmom prorok
predstavujem niekoho, ku komu Boh priamo hovoril alebo mu priamo niečo ukázal. Nejde teda o teológov, kazateľov, či "starých ľudí". Pokiaľ viem, taký prorocký dar daroval Boh iba církvi adventistov v osobe Ellen Gould Whiteovej. Prečo tento dar nebol daný iným církvam, alebo prečo ho nerozpoznali, je skôr otázka na nich.
-
Neregistrovaný
Re: Ellen Gould White
To není ale obraz, který nám ukazuje Písmo. O Janu Křtiteli není známo, že by mě jediné vidění, nebo že by k němu mluvil přímo Hospodin, ale přitom je největší prorok. Naprosto nesouhlasím s tím, že prorocký dar dal Pán Bůh jen CASD, popřel by svoje Slovo.Já si pod pojmom prorok predstavujem niekoho, ku komu Boh priamo hovoril alebo mu priamo niečo ukázal. Nejde teda o teológov, kazateľov, či "starých ľudí". Pokiaľ viem, taký prorocký dar daroval Boh iba církvi adventistov v osobe Ellen Gould Whiteovej. Prečo tento dar nebol daný iným církvam, alebo prečo ho nerozpoznali, je skôr otázka na nich.
Dávám odkaz, který se tématu částečně věnuje:
https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... a-apostoly
-
Šašo Jašo
V takom prípade to vidíme ináč
Či sa Jánovi Krstiteľovi zjavoval Boh častejšie, to nevieme, no isto sa mu zjavil Duch Svätý v podobe holubice a isto počul hlas z neba. Kto to dnes môže o sebe povedať ? Teda spĺňa nároky na proroka. A to nehovorím o tom, že jeho otec sa rozprával s anjelmi. Je dnes niekto taký v nejakej církvi ?
-
user
Re: V takom prípade to vidíme ináč
Seš si jistej, že to tak bylo ?Šašo Jašo napísal: ↑28 Júl 2021, 07:20 Či sa Jánovi Krstiteľovi zjavoval Boh častejšie, to nevieme, no isto sa mu zjavil Duch Svätý
Jak biblická je Ellen Whiteová?
Jak biblická je Ellen Whiteová? V kontextu Steva Dailyho "Ellen G. White: Psychobiografie"
Napsal: Hanz Gutierrez, 12.srpen 2021
Steve Daily ve své knize popisuje E. G. Whiteovou na různých úrovních. Ačkoli nemusím nutně souhlasit se všemi jeho závěry, podnětnost této četby je velmi pozitivní. Autor vyzdvihuje nejen lidský rozměr proroka, ale i šedé a hraniční oblasti. V kontrastu s hagiografickou tendencí, jejímž cílem je proroka zbožštit, Daily připomíná lidský prvek, spojený se sociální a kulturní podmíněností, a psychologické zakořenění, které má každý prorok. Prorokův charakter není syntézou pozitivních rysů všech ostatních lidských povahových typů. Každý z nich má specifický charakter, který důsledně a průřezově ovlivňuje a podmiňuje jeho poselství a službu. Žádný prorok nemá neutrální službu ani nemluví z nějakého nulového bodu pravdy a nepředkládá nutně objektivní, univerzální poselství, které by bylo platné pro všechny časy. Objektivita a univerzálnost, kterou prorok má nebo o níž tvrdí, že ji má, je vždy zprostředkována subjektivitou a kulturními kořeny. Z tohoto důvodu se církevní společenství nemůže slepě podřídit svému prorokovi a dát mu carte blanche bez ohledu na to, co říká nebo dělá. Stejně jako je třeba provádět kontrolu u vedoucích osob obecně - prezidentů, tajemníků nebo pokladníků -, stejně tak je třeba ji uplatňovat i u svého proroka. To je pozitivní ústřední bod Dailyho, i když se v něm dopouští jisté nestřídmosti, pokud jde o popisy a závěry. Ellen Whiteová nemůže být nad kritickou analýzu svých spisů a díla. Každé společenství musí usilovat o nezaujaté hodnocení svého proroka, aby pochopilo, co je pro nás dnes závazné. Mohli bychom si přát snadný způsob, jak zjistit, zda je prorok pravdivý, nebo falešný. Bohužel prorok může být v některých bodech pravdivý, v jiných ambivalentní a v dalších dokonale sporný, aniž by to znamenalo jeho odmítnutí. Věřící nemohou proroky jednoduše zcela schválit. Právě vykladačské společenství také určuje, které aspekty a poselství proroka jsou pro dnešek relevantní a které nikoli. Proto skutečné a pravé přijetí Whiteové neznamená přijetí všeho, co řekla a udělala. Je v tom nějaké nebezpečí? Z banalizace nebo nenaslouchání svému prorokovi? Jistě. A toto riziko je značné. Ale opačné nebezpečí by nás vedlo k nekritickému přijímání všeho, co prorok řekl nebo udělal - a to je jistě horší.
Tento kritický duch, kterému nás učí sama Bible, se týká i prorokových šedých zón, které nejsou ani hříšné, ani synonymem morální nedůslednosti. Ve skutečnosti bychom měli být ještě více znepokojeni, pokud je prorok prezentován jako člověk, který nemá šedé zóny. Nejednoznačnost a nekonzistentnost u lidí je nejen realitou, ale také odhaluje nutnou jednostrannost přítomnou v každé psychologické identitě. Daily tuto jednostrannost dobře vnímá a popisuje, i když ji vždy čte drasticky a negativně. E. G. Whiteové nemůžeme přičítat jako existenciální vadu nebo morální nešvar to, že: byla žena, americká WASP (bílý anglosaský protestant-White Anglo-Saxon Protestant), fyzicky křehká, měla přesné stravovací chutě, získávala peníze a přísně s nimi hospodařila, nebo že byla v puritánském kontextu mírně sexuálně fobická. Co však také nemůžeme udělat, je vymazat u ní tyto šedé zóny, nebo je dokonce učinit závaznými jen tím, že je církví považována za prorokyni.
Daily se sice zastavuje u těchto ambivalencí a šedých zón na psychologické, kulturní a ekonomické úrovni, ale otázkou vztahu Whiteové k Bibli se příliš nezabývá. Na některých stránkách, spíše teologických, ji sice předpokládá, ale přímo ji nezdůrazňuje. Přitom tento aspekt je stejně důležitý jako ostatní. Nejen proto, že Whiteová tvrdí, že má k Bibli silný a stálý vztah, ale zejména proto, že na biblické úrovni se často a naivně předpokládá, že vše, co Whiteová řekla, je konečné a závazné slovo.
Nevyhnutelná a prospěšná ambivalence Ellen Whiteové, kterou těžko přijímáme na psychologické, sociální nebo ekonomické úrovni, by se na biblické úrovni mohla zdát mizivá. Ale není tomu tak. Její vztah k Bibli je také ambivalentní a i na této úrovni je třeba jej kriticky hodnotit s moudrostí a rozlišováním. Nemusí nutně ztělesňovat způsob, jakým bychom my adventisté měli číst Bibli dnes. Rozhodně nemůžeme přehlížet, nebo ještě hůře ignorovat její čtení Bible a široké směry jejího výkladu. Ale ztotožňovat její porozumění s porozuměním Bible, které naopak musíme mít dnes my, nejenže nás činí línými, ale povyšuje Whiteovou do stavu posvátnosti, který bychom jí neměli přiznávat. Nestačí říci, že Whiteová není v rozporu s Biblí nebo že uznává nadřazenost Bible nad svými spisy. Pokud přijmeme její výklady jako definitivní, úplné a vždy relevantní, stavíme ji vlastně nad Bibli. A to je nejen nevhodné, ale také neproduktivní z eklesiologického hlediska.
1. Pozitivní aspekty čtení Bible E.G.Whiteovou
Zmíním tři konkrétní rysy Whiteovy biblické hermeneutiky. Za prvé její kreativita. Mohlo by se zdát, že je biblická, protože vyzdvihuje, kopíruje a uchovává velká biblická poselství a směry. Zůstává věrná podstatě, ale ne nutně formě Bible. Tím prokazuje věrnost Bibli, která není ochromující, ale podnětná a inovativní. Například při úvahách o typické biblické posloupnosti od stvoření k hříchu ji nejen obrací, ale obohacuje. Její komentář k prvním kapitolám knihy Genesis, obsažený v knize Patriarchové a proroci, totiž nezačíná vyprávěním o stvoření, ale o hříchu. A dále - hříchem, který nezačal na zemi, ale v nebi.
Za druhé, nabízí mesiášské čtení Bible, prodchnuté důvěrou a nadějí. Ne všechny její texty, dopisy či spisy mají tuto pozitivní směs. Ale její komentáře k Bibli ano. Podíváme-li se na rejstřík jejích biblických komentářů, všimneme si, že ve Starém zákoně odkazuje především na knihy Žalmů a Izajáš a v Novém zákoně na Janovo evangelium.
Zatřetí čte Bibli z určitého úhlu pohledu. Ten se shoduje s jejím teologickým projektem. A tímto úhlem pohledu, který "upřednostňuje", je téma Velkého sporu - konflikt mezi dobrem a zlem. Nemohla zdůraznit všechny biblické akcenty a kategorie. Vznikla by tak pletichářská, nepodstatná a anonymní četba. Každé čtení si vybere perspektivu, a aniž by zanedbalo vše ostatní, podřídí pak ostatní hlavnímu motivu vlastního základního záměru. Její dílo je proto biblicky zakořeněné a odpovídá jejímu základnímu projektu.
2. Ambivalence a meze biblické četby prostřednictvím E.G. Whiteové
Nyní se zamysleme nad třemi ambivalentními body její biblické hermeneutiky. Zaprvé, právě v důsledku svého specifického zaměření, které její projekt umožňuje, opomíjí jiné důležité prvky, které jsou v Bibli rovněž přítomny. Například motivy multikulturalismu, ekologické naléhavosti, práv menšin, ambivalence víry, paradoxu života a náboženství - které jsou pro naši dobu klíčové - nejsou v její četbě přítomny. V jistém smyslu tam nemohly být právě proto, že její kontext byl jiný a tyto motivy se s razancí vynořily až v naší době.
Za druhé, navzdory jejímu mesiášskému čtení Bible mají tón a rytmus jejích komentářů sklon k moralizování a vytváření pocitu viny. Tuto skutečnost lze částečně vysvětlit puritánstvím, s nímž se identifikuje, a v souvislosti s kulturním prostředím Ameriky konce 19. století.
Za třetí, její teologické zaměření a puritánský charakter její služby dává vzniknout jednoznačnému čtení Bible. Whiteová má tendenci představovat Bibli jako knihu, která obsahuje jedinou, kompaktní, přímou a homogenní Pravdu. Taková Bible by byla jasnou a bezprostřední knihou. Tímto způsobem má tendenci přehlížet nebo minimalizovat asymetrie, nevyváženosti a nespojitosti, které naopak představují základní biblickou strukturu. Bible je ze své podstaty polyvalentní a otevřená mnoha interpretačním možnostem. To je všudypřítomně spojeno s literárními formami, které Bible upřednostňuje a které jsou jádrem jejího vyprávění a poezie.
Zapomenout na její ambivalentní čtení Bible nás může vést na jedné straně k absolutizaci jejího profilu, k jejímu stavění nad Bibli samotnou, a na druhé straně k delegitimizaci a oslabení působení a tvořivosti referenčního společenství - adventu. Prorok se tak snadno zvrhne v to, že není výchozím, ale závěrečným bodem, slovem, které uzavírá, a ne slovem, které otevírá, prvkem konzervace, a ne duchovního růstu. Naproti tomu pravý a zdravý prorok neříká všechno a neříká žádné předstírané závěrečné slovo.
Toto riziko můžeme vidět v komentářích, které podává ke dvěma podobenstvím ve 13. kapitole Matoušova evangelia: "Skrytý poklad" a "Drahocenná perla". Činí z nich synonyma, protože Poklad a Perla se v jejím čtení vztahují k Bohu a hodnotě jeho království. Pokladem je pro ni vlastně Boží slovo: "Boží slovo ... je nevyčerpatelný poklad. "1
Ale také Perla nejvyšší ceny odkazuje na Boha vtěleného v Kristu: "Kristus sám je Perlou velké ceny. "2
Při bližším čtení se naopak dozvídáme, že tato podobenství nejsou synonyma. První z nich, to o "skrytém pokladu", je "teocentrické" podobenství, neboť nebeské království (Bůh, Kristus nebo Bible) je Poklad, který je třeba hledat (v. 44), a lidský jedinec je chudá entita, která, nemajíc nic, musí všechno prodat, aby měla Poklad. Jsme to my, kdo je povolán vyvinout úsilí hodné pokladu, který je před námi.
Druhé podobenství, "Perla velké ceny", je jiné povahy. Je to "antropocentrické" podobenství, protože jasně říká, že nebeské království je "obchodník", který hledá jemné perly (v. 45). Jestliže je tedy nebeské království obchodníkem, který nevlastní - chudým člověkem, který "nemá" - kdo je tedy "jemnou perlou"? "Jemná perla" je jasným odkazem na lidstvo. Teologické důsledky tohoto obratu jsou velmi významné. Za prvé, to, že je zapotřebí nerozdělené, usilovné úsilí - jak ze strany lidí, tak ze strany Boha -, dává podstatě evangelia další profil. Bůh nemůže dosáhnout lidstva, pokud na své vlastní božské úrovni není ochoten prodat vše, co má, aby dosáhl Perly velké ceny (kterou jsme my lidé). Za druhé, skutečnost, že Bůh si pro popis typu vztahu, který existuje mezi božstvím a lidstvem, zvolil paradigma smlouvy, jednoduše znamená, že vzájemnost není doplňkem, ale je pro obě strany povinná. Neexistují žádné privilegované subjekty. Smlouva není Boží paternalismus převlečený a prodávaný jako teologická filantropie. Tento vzájemný vztah znamená, že jak člověk, tak Bůh jsou povinni na jedné straně si jeden druhého specificky vážit a na druhé straně uznat, že je nutné se vyprázdnit. "Druhého" - Boha nebo člověka - nelze dosáhnout polovičatým úsilím. Konečně to, že lidská bytost je od samého počátku cenná a plná hodnoty, jednoduše znamená, že spása není primární, ale sekundární skutečností a přinejmenším na této úrovni antropologie předchází soteriologii. Podobenství o perle není soteriologické, ale antropologické, neboť nám připomíná, že Boží zásah "popisuje" to, co už tu je. Na této úrovni spása nezachraňuje, ale pouze vyzdvihuje hodnotu, která je je přirozeně lidská.
Takový teologický význam je ve Whiteově výkladu těchto dvou podobenství opomíjen. Její výklad není falešný, ale rozhodně není kategorický a především neodhaluje bohatství textu, protože přehlíží jeho zakládající paradox. Sečteno a podtrženo: Ellen Whiteová prostě nemůže být posledním slovem zdravého čtení Bible ani rozhodujícím slovem pro adventismus.
Poznámky a odkazy:
1. E. G. White, Christ's Object Lessons (Washington: Review and Herald Publishing Association, 1991), str. 109.
2. Idem, str. 115.
Hanz Gutierrez je peruánský teolog, filozof a lékař. V současné době je vedoucím katedry systematické teologie na italské adventistické teologické fakultě "Villa Aurora" a ředitelem CECSUR (Kulturní centrum pro vědy o člověku a náboženství) ve Florencii v Itálii.
Překlad DEEP L, Free Version
Napsal: Hanz Gutierrez, 12.srpen 2021
Steve Daily ve své knize popisuje E. G. Whiteovou na různých úrovních. Ačkoli nemusím nutně souhlasit se všemi jeho závěry, podnětnost této četby je velmi pozitivní. Autor vyzdvihuje nejen lidský rozměr proroka, ale i šedé a hraniční oblasti. V kontrastu s hagiografickou tendencí, jejímž cílem je proroka zbožštit, Daily připomíná lidský prvek, spojený se sociální a kulturní podmíněností, a psychologické zakořenění, které má každý prorok. Prorokův charakter není syntézou pozitivních rysů všech ostatních lidských povahových typů. Každý z nich má specifický charakter, který důsledně a průřezově ovlivňuje a podmiňuje jeho poselství a službu. Žádný prorok nemá neutrální službu ani nemluví z nějakého nulového bodu pravdy a nepředkládá nutně objektivní, univerzální poselství, které by bylo platné pro všechny časy. Objektivita a univerzálnost, kterou prorok má nebo o níž tvrdí, že ji má, je vždy zprostředkována subjektivitou a kulturními kořeny. Z tohoto důvodu se církevní společenství nemůže slepě podřídit svému prorokovi a dát mu carte blanche bez ohledu na to, co říká nebo dělá. Stejně jako je třeba provádět kontrolu u vedoucích osob obecně - prezidentů, tajemníků nebo pokladníků -, stejně tak je třeba ji uplatňovat i u svého proroka. To je pozitivní ústřední bod Dailyho, i když se v něm dopouští jisté nestřídmosti, pokud jde o popisy a závěry. Ellen Whiteová nemůže být nad kritickou analýzu svých spisů a díla. Každé společenství musí usilovat o nezaujaté hodnocení svého proroka, aby pochopilo, co je pro nás dnes závazné. Mohli bychom si přát snadný způsob, jak zjistit, zda je prorok pravdivý, nebo falešný. Bohužel prorok může být v některých bodech pravdivý, v jiných ambivalentní a v dalších dokonale sporný, aniž by to znamenalo jeho odmítnutí. Věřící nemohou proroky jednoduše zcela schválit. Právě vykladačské společenství také určuje, které aspekty a poselství proroka jsou pro dnešek relevantní a které nikoli. Proto skutečné a pravé přijetí Whiteové neznamená přijetí všeho, co řekla a udělala. Je v tom nějaké nebezpečí? Z banalizace nebo nenaslouchání svému prorokovi? Jistě. A toto riziko je značné. Ale opačné nebezpečí by nás vedlo k nekritickému přijímání všeho, co prorok řekl nebo udělal - a to je jistě horší.
Tento kritický duch, kterému nás učí sama Bible, se týká i prorokových šedých zón, které nejsou ani hříšné, ani synonymem morální nedůslednosti. Ve skutečnosti bychom měli být ještě více znepokojeni, pokud je prorok prezentován jako člověk, který nemá šedé zóny. Nejednoznačnost a nekonzistentnost u lidí je nejen realitou, ale také odhaluje nutnou jednostrannost přítomnou v každé psychologické identitě. Daily tuto jednostrannost dobře vnímá a popisuje, i když ji vždy čte drasticky a negativně. E. G. Whiteové nemůžeme přičítat jako existenciální vadu nebo morální nešvar to, že: byla žena, americká WASP (bílý anglosaský protestant-White Anglo-Saxon Protestant), fyzicky křehká, měla přesné stravovací chutě, získávala peníze a přísně s nimi hospodařila, nebo že byla v puritánském kontextu mírně sexuálně fobická. Co však také nemůžeme udělat, je vymazat u ní tyto šedé zóny, nebo je dokonce učinit závaznými jen tím, že je církví považována za prorokyni.
Daily se sice zastavuje u těchto ambivalencí a šedých zón na psychologické, kulturní a ekonomické úrovni, ale otázkou vztahu Whiteové k Bibli se příliš nezabývá. Na některých stránkách, spíše teologických, ji sice předpokládá, ale přímo ji nezdůrazňuje. Přitom tento aspekt je stejně důležitý jako ostatní. Nejen proto, že Whiteová tvrdí, že má k Bibli silný a stálý vztah, ale zejména proto, že na biblické úrovni se často a naivně předpokládá, že vše, co Whiteová řekla, je konečné a závazné slovo.
Nevyhnutelná a prospěšná ambivalence Ellen Whiteové, kterou těžko přijímáme na psychologické, sociální nebo ekonomické úrovni, by se na biblické úrovni mohla zdát mizivá. Ale není tomu tak. Její vztah k Bibli je také ambivalentní a i na této úrovni je třeba jej kriticky hodnotit s moudrostí a rozlišováním. Nemusí nutně ztělesňovat způsob, jakým bychom my adventisté měli číst Bibli dnes. Rozhodně nemůžeme přehlížet, nebo ještě hůře ignorovat její čtení Bible a široké směry jejího výkladu. Ale ztotožňovat její porozumění s porozuměním Bible, které naopak musíme mít dnes my, nejenže nás činí línými, ale povyšuje Whiteovou do stavu posvátnosti, který bychom jí neměli přiznávat. Nestačí říci, že Whiteová není v rozporu s Biblí nebo že uznává nadřazenost Bible nad svými spisy. Pokud přijmeme její výklady jako definitivní, úplné a vždy relevantní, stavíme ji vlastně nad Bibli. A to je nejen nevhodné, ale také neproduktivní z eklesiologického hlediska.
1. Pozitivní aspekty čtení Bible E.G.Whiteovou
Zmíním tři konkrétní rysy Whiteovy biblické hermeneutiky. Za prvé její kreativita. Mohlo by se zdát, že je biblická, protože vyzdvihuje, kopíruje a uchovává velká biblická poselství a směry. Zůstává věrná podstatě, ale ne nutně formě Bible. Tím prokazuje věrnost Bibli, která není ochromující, ale podnětná a inovativní. Například při úvahách o typické biblické posloupnosti od stvoření k hříchu ji nejen obrací, ale obohacuje. Její komentář k prvním kapitolám knihy Genesis, obsažený v knize Patriarchové a proroci, totiž nezačíná vyprávěním o stvoření, ale o hříchu. A dále - hříchem, který nezačal na zemi, ale v nebi.
Za druhé, nabízí mesiášské čtení Bible, prodchnuté důvěrou a nadějí. Ne všechny její texty, dopisy či spisy mají tuto pozitivní směs. Ale její komentáře k Bibli ano. Podíváme-li se na rejstřík jejích biblických komentářů, všimneme si, že ve Starém zákoně odkazuje především na knihy Žalmů a Izajáš a v Novém zákoně na Janovo evangelium.
Zatřetí čte Bibli z určitého úhlu pohledu. Ten se shoduje s jejím teologickým projektem. A tímto úhlem pohledu, který "upřednostňuje", je téma Velkého sporu - konflikt mezi dobrem a zlem. Nemohla zdůraznit všechny biblické akcenty a kategorie. Vznikla by tak pletichářská, nepodstatná a anonymní četba. Každé čtení si vybere perspektivu, a aniž by zanedbalo vše ostatní, podřídí pak ostatní hlavnímu motivu vlastního základního záměru. Její dílo je proto biblicky zakořeněné a odpovídá jejímu základnímu projektu.
2. Ambivalence a meze biblické četby prostřednictvím E.G. Whiteové
Nyní se zamysleme nad třemi ambivalentními body její biblické hermeneutiky. Zaprvé, právě v důsledku svého specifického zaměření, které její projekt umožňuje, opomíjí jiné důležité prvky, které jsou v Bibli rovněž přítomny. Například motivy multikulturalismu, ekologické naléhavosti, práv menšin, ambivalence víry, paradoxu života a náboženství - které jsou pro naši dobu klíčové - nejsou v její četbě přítomny. V jistém smyslu tam nemohly být právě proto, že její kontext byl jiný a tyto motivy se s razancí vynořily až v naší době.
Za druhé, navzdory jejímu mesiášskému čtení Bible mají tón a rytmus jejích komentářů sklon k moralizování a vytváření pocitu viny. Tuto skutečnost lze částečně vysvětlit puritánstvím, s nímž se identifikuje, a v souvislosti s kulturním prostředím Ameriky konce 19. století.
Za třetí, její teologické zaměření a puritánský charakter její služby dává vzniknout jednoznačnému čtení Bible. Whiteová má tendenci představovat Bibli jako knihu, která obsahuje jedinou, kompaktní, přímou a homogenní Pravdu. Taková Bible by byla jasnou a bezprostřední knihou. Tímto způsobem má tendenci přehlížet nebo minimalizovat asymetrie, nevyváženosti a nespojitosti, které naopak představují základní biblickou strukturu. Bible je ze své podstaty polyvalentní a otevřená mnoha interpretačním možnostem. To je všudypřítomně spojeno s literárními formami, které Bible upřednostňuje a které jsou jádrem jejího vyprávění a poezie.
Zapomenout na její ambivalentní čtení Bible nás může vést na jedné straně k absolutizaci jejího profilu, k jejímu stavění nad Bibli samotnou, a na druhé straně k delegitimizaci a oslabení působení a tvořivosti referenčního společenství - adventu. Prorok se tak snadno zvrhne v to, že není výchozím, ale závěrečným bodem, slovem, které uzavírá, a ne slovem, které otevírá, prvkem konzervace, a ne duchovního růstu. Naproti tomu pravý a zdravý prorok neříká všechno a neříká žádné předstírané závěrečné slovo.
Toto riziko můžeme vidět v komentářích, které podává ke dvěma podobenstvím ve 13. kapitole Matoušova evangelia: "Skrytý poklad" a "Drahocenná perla". Činí z nich synonyma, protože Poklad a Perla se v jejím čtení vztahují k Bohu a hodnotě jeho království. Pokladem je pro ni vlastně Boží slovo: "Boží slovo ... je nevyčerpatelný poklad. "1
Ale také Perla nejvyšší ceny odkazuje na Boha vtěleného v Kristu: "Kristus sám je Perlou velké ceny. "2
Při bližším čtení se naopak dozvídáme, že tato podobenství nejsou synonyma. První z nich, to o "skrytém pokladu", je "teocentrické" podobenství, neboť nebeské království (Bůh, Kristus nebo Bible) je Poklad, který je třeba hledat (v. 44), a lidský jedinec je chudá entita, která, nemajíc nic, musí všechno prodat, aby měla Poklad. Jsme to my, kdo je povolán vyvinout úsilí hodné pokladu, který je před námi.
Druhé podobenství, "Perla velké ceny", je jiné povahy. Je to "antropocentrické" podobenství, protože jasně říká, že nebeské království je "obchodník", který hledá jemné perly (v. 45). Jestliže je tedy nebeské království obchodníkem, který nevlastní - chudým člověkem, který "nemá" - kdo je tedy "jemnou perlou"? "Jemná perla" je jasným odkazem na lidstvo. Teologické důsledky tohoto obratu jsou velmi významné. Za prvé, to, že je zapotřebí nerozdělené, usilovné úsilí - jak ze strany lidí, tak ze strany Boha -, dává podstatě evangelia další profil. Bůh nemůže dosáhnout lidstva, pokud na své vlastní božské úrovni není ochoten prodat vše, co má, aby dosáhl Perly velké ceny (kterou jsme my lidé). Za druhé, skutečnost, že Bůh si pro popis typu vztahu, který existuje mezi božstvím a lidstvem, zvolil paradigma smlouvy, jednoduše znamená, že vzájemnost není doplňkem, ale je pro obě strany povinná. Neexistují žádné privilegované subjekty. Smlouva není Boží paternalismus převlečený a prodávaný jako teologická filantropie. Tento vzájemný vztah znamená, že jak člověk, tak Bůh jsou povinni na jedné straně si jeden druhého specificky vážit a na druhé straně uznat, že je nutné se vyprázdnit. "Druhého" - Boha nebo člověka - nelze dosáhnout polovičatým úsilím. Konečně to, že lidská bytost je od samého počátku cenná a plná hodnoty, jednoduše znamená, že spása není primární, ale sekundární skutečností a přinejmenším na této úrovni antropologie předchází soteriologii. Podobenství o perle není soteriologické, ale antropologické, neboť nám připomíná, že Boží zásah "popisuje" to, co už tu je. Na této úrovni spása nezachraňuje, ale pouze vyzdvihuje hodnotu, která je je přirozeně lidská.
Takový teologický význam je ve Whiteově výkladu těchto dvou podobenství opomíjen. Její výklad není falešný, ale rozhodně není kategorický a především neodhaluje bohatství textu, protože přehlíží jeho zakládající paradox. Sečteno a podtrženo: Ellen Whiteová prostě nemůže být posledním slovem zdravého čtení Bible ani rozhodujícím slovem pro adventismus.
Poznámky a odkazy:
1. E. G. White, Christ's Object Lessons (Washington: Review and Herald Publishing Association, 1991), str. 109.
2. Idem, str. 115.
Hanz Gutierrez je peruánský teolog, filozof a lékař. V současné době je vedoucím katedry systematické teologie na italské adventistické teologické fakultě "Villa Aurora" a ředitelem CECSUR (Kulturní centrum pro vědy o člověku a náboženství) ve Florencii v Itálii.
Překlad DEEP L, Free Version
-
Šašo Jašo
Máme sa znepokojovať tým
že ak nahradíme písmena u s w písmenom v, nahradíme písmena rímskymi číslami, dostaneme z Ellen Gouvd Vhite číslo 666?
-
Šašo Jašo
Ellen=100, Gould=555, White=11
LL VLD VVI
Je to totálna hlúposť, pretože takto sa s rímskymi číslami nepočíta. Takú blbosť nemohol vymyslieť nik iný než katolíci.
Je to totálna hlúposť, pretože takto sa s rímskymi číslami nepočíta. Takú blbosť nemohol vymyslieť nik iný než katolíci.
Kto je prítomný
Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 3 neregistrovaní