Není ti divné, že píše o neděli?Michal napísal:Dnes, pri mojom štúdiu Desatora a Starej Zmluvy som narazil na (podľa mňa) výstižný text, ktorý pojednáva aj o šabate a o otázkach, ktoré som aj ja vám tu už kládol nezávisle na tomto materiály. To som o tom vtedy ešte nevedel. Podľa toho, čo som zatiaľ za niekoľko týždňov "samoštúdia" pochopil, je najväčší problém adventistov ohľadom soboty v nasegmentovaní Zákona na akési tri druhy prikázaní či zákonov a chápaní ich v oddelenej súčinnosti a platnosti. Vlastne ani nejde o problém takéhoto vykladania trojice druhov zákonov ide o presný opak. Vlastne len takýmto pokusom, rozdeliť celok zákona ako ho chápali Židia, sa dá šabat ako týždenný sviatok pretlačiť v platnosť ale pritom vypustiť z platnosti zachovávanie mesačných (novmesiace) či ročných šabatov alebo šabatov výročných (Milostivé leto atp.) alebo aj ďalších sviatkov nariadených v Zákone Božiemu ľudu. Uvedomujem si, že charakterovo je možné vnímať akoby svojím významom tri rozdielne "druhy" zákonov ale podľa môjho poznania, ktoré mám zatiaľ, ide o CELOK a ZMLUVU, ktorú Boh uzatvoril s Izraelom (tým ho aj vlastne vyformoval do národu Izraelského).
Kamenné desky
John G. Reisinger
Kamenné desky (čili desatero přikázání) měly jakožto smluvní dokument svůj historický počátek i konec
Jakmile řekneme, že „desatero přikázání skončilo" - ať už to myslíme jakkoli - přestanou někteří lidé slyšet, co vlastně říkáme. Jejich teologické receptory nás slyší volat: „Pryč se všemi zákony v každém smyslu." Nezáleží na tom, jak často opakujeme a jak hlasitě zdůrazňujeme, že i my opravdu věříme v mravní zákon obecně a v trvalou platnost mravních principů vyjádřených v devíti přikázáních z desatera zapsaného na deskách smlouvy. To těmto lidem nestačí. Trvají na tom, abychom uznali, že tímto jediným „věčným a neměnným Božím mravním zákonem" je právě desatero přikázání přesně v té podobě, v jaké bylo zapsáno na kamenných deskách vydaných na Sínaji. Chtějí buď všechno, anebo nic. O našich dobrých biblických důvodech, proč takový teologický pohled nemůžeme přijmout, nechtějí ani diskutovat. „Kréda a otcové už k tomu svoje řekli a tím je věc uzavřena," namítnou.
Je pozoruhodné, že lidé s tímto postojem trvají na tom, že přikázání o sabatu je závaznou součástí věčného a neměnného Božího mravního zákona, a přitom většinu z nich vůbec nezajímá, jak se vlastně „dodržuje sabat" v praxi. Nezáleží na tom, co kdo v neděli dělá nebo nedělá (až na účast na bohoslužbě), hlavně když v teologii uznává, že přikázání o sabatu je součástí věčného a neměnného Božího mravního zákona. Zastáncům tohoto stanoviska často kladu otázku: „Čeho přesně by se musel člen vašeho sboru dopustit, abyste ho pro porušení čtvrtého přikázání vyloučili z církve?" Chvíli se všelijak vytáčejí a nakonec obvykle skončí u odpovědi: „Zanedbávat shromáždění." Obvykle se dovolávají verše Židům 10:26. Když jim připomenu, že tento text neříká nic o účasti na bohoslužbách ve starozákonním Izraeli (Izraelci neměli v deset ráno sabatní školu a od jedenácti bohoslužbu ve svatostánku), nemají, co by na to řekli. Připadá jim, že to „evidentně" je „absolutní mravní norma", a přitom neznají ani jedinou konkrétní odchylku od této normy, pro kterou by měl být někdo podroben kárnému řízení v církvi. Dokonce i v případě, že církev nějaké kázeňské opatření uplatňuje, zdaleka to není trest smrti, který za porušení čtvrtého přikázání požaduje Mojžíšův zákon. Jestli je zákon o sabatu věčný a neměnný, jak to, že se změnil trest za jeho nedodržení?
Někdy o takovém člověku říkáme, že je to „sabatarián-antinomián". Na jednu stranu se ze všech sil snaží uvalit čtvrté přikázání na svědomí každého křesťana jako absolutní mravní normu, a na druhou stranu mu odmítá dát jakákoli konkrétní pravidla, pokud jde o to, co může nebo nesmí ve svatý sabatní den dělat. Tento pohled předpokládá, že si každý křesťan rozhodne sám za sebe, co mu jeho vlastní svědomí dovolí nebo nedovolí v neděli dělat. V kázání je sabat jednou z Božích neměnných mravních norem, ale v praxi je ponecháno na svobodném zvážení jednotlivých křesťanů, jak jej budou dodržovat. To je podle nás trošku pokrytectví. Snad by se mohlo dokonce ukázat, že ti, kdo tento názor učí, sami většinou tak docela nevěří „dobrým a nutným důsledkům", které „lze odvodit" z jejich vlastního teologického systému. Rozhodně se nezdá, že by se jim chtělo uvádět je ve skutek. Vpalovat čtvrté přikázání do křesťanova svědomí pomocí hromů a blesků ze Sínaje a jedním dechem k tomu dodávat, aby toto „absolutní přikázání" bral jako pouhý „relativní princip", který lze uplatňovat, jak kdo uzná za dobré, je nečestné, nebo přinejmenším nedůsledné.
Říkám-li, že desatero přikázání skončilo, mám na mysli desatero jako smluvní dokument čili desky smlouvy. Nemám na mysli mravní principy, které jsou v jednotlivých přikázáních obsaženy. Mluvím o desateru přikázání jako o celém dokumentu, a to jako o smluvním dokumentu. Mravní příkazy z kamenných desek nezačaly platit na Sínaji, ale smlouva založená na jejich plnění ano.
Kamenné desky John G. Reisinger na str 20 píše úsměvnou myšlenku.
...Když tato smlouva pozbyla platnosti, přestalo platit všechno...... ale povinnosti vyjádřené v jednotlivých přikázání,...... jsou ovšem docela něco jiného. Devět s deseti přikázání se znovu objevují jako povinnost, které svým následovníkům ukládá Pán Ježíš Kristus a po něm i apoštolové ve svých listech.
Každý příkaz, který Bůh vydává, je pro člověka, který tento příkaz obdržel. "absolutně mravně závazný"
Má tam docela úsměvná sebepotírající tvrzení. Tak jsem výtáhl jen jedno. Co to vlastně bylo přibito na kříž, že by tam ukřižovali nějaké dokumenty, fragmenty..., a nebo tu sobotu?
,,Ploďte se a množte se a naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad....."