Odpoveďou skutočnej lásky je sebazaprenie a dobrovoľná obeť pre iného. Tam, kde to absentuje, tam niet ani skutočnej lásky, ale len egocentrizmus a pokrytectvo.
Ve vztahu, který je narušený, kde jeden ublížil druhému ano tam je odpovědí lásky místo odplaty odpuštění, nebo dokonce i oběť tam kde to musí být buď on nebo já.
Ale my nemusíme s Bohem hrát hru s nulovým součtem, kde života a milosti je omezeně a někdo musí zaplatit.
Stejně i ve vztazích mezi lidmi nemusí být tato dynamika, aby tam byla láska.
Zvolme si raději strategii win-win - jsme spolu ne proto, že já se za tebe z lásky obětuji a já dobrovolně prohraju aby ty jsi mohl vyhrát. Jsme spolu oba dva dobrovolně protože, že nám oběma je lépe s tím druhým než bez něj a tedy každý získáváme více než ztrácíme. Pokud to tak ve vztahu s druhou osobou nemáme a musí někdo dávat i když nechce aby druhý dostával tak ten vztah není zdravý a je to nějaká podmíněná láska.
Raději si najděte partnera kterým být chcete , ale také který chce být s vámi prostě proto jací jste. Vzájemné dobrovolné sebeobětování je příjemný bonus, ale není povinné a někdy nebude. I tehdy vám ale bude stát za to spolu žít.
A stejně ve vztahu k Bohu. Vztah k Bohu si vybudujte ne na základě toho co pro vás dělá. Co když někdy vaše modlitba nebude vyslyšena - to se pak poserete a vaše víra bude ve sračkách.
Vztah s Bohem je skvělé mít postě proto, že je v jeho přítomnosti fajn pohoda, žádný tlak a stres, klidně i humor a smích.
,,Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli,"
,,aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno –
já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty"
Až když přijmeme, že jsme také z Boha a podle něj, že jsme s Bohem jedno - že nás stvořil ze sebe jako sobě rovné. Tak se můžeme s ním začít bavit bez pocitu viny, ponížení, stresu a smlouvání.
Bůh se s Bohem baví z lásky a protože z toho těží oba win-win. Když se jeden za druhého chce někdy obětovat v pořádku, ale nemusí.
A ještě k tomuto:
Každý v Božích spravodlivých očiach zhrešil. To, že Boh je spravodlivým Bohom, tak aj uplatní svoju spravodlivosť a potrestá hriech.
1) Je to iluze - hřích jako takový neexistuje - není to bytost nemá vlastní vědomí a nelze ho potrestat!!
Existuje jen ,,hříšník" - tedy Bytost stvořená Bohem z Boha k Božímu obrazu, kterého Bůh miluje, která stejně jako Bůh zná dobré i zlé a která ve své svobodné vůli vyzkoušela něco co netušila jak dopadne a už to vidí - není to dobré. Už více cítí a chápe ty dopady. Kdyby jako Bůh znala vždy vše dopředu tak by to neudělala, ale taky by se nudila. Bůh se rozhodl rozdělit a sám sebe omezit, takže může v lidech zažívat zkoumání objevování a poznávání a pak sdílet mezi sebou ty zkušenosti.
A podle Pavla ,,... Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření."
Že si lidé zažívají následky svých rozhodnutí i těch špatných - to není trest za hřích.
Zase jsme u toho, že když přistoupíte na to že Bůh je dobrý a vy jste zlí a hříšní, vy ubližujete a on trestá, tak v takovém vztahu s ním nikdy nebudete chtít komunikovat a jen vás to oddálí.
Abychom byli jedno, tak si musíme uvědomit že nebojujeme proti druhému že není jeden spojenec a druhý nepřítel - všichni jsou z jednoho a toho samého z Boha.
Na svém těle vidíme jaké to je když se imunitní systém zblázní a začne útočit sám na sebe. Těžko si představit Boha, který se dívá na to jak polovina jeho ,,těla" bojuje proti té ,,druhé" a řekne si - to je ale fajn takhle sem to myslel - teď tu jednu světlejší nechám vyhrát a tu druhou odříznu.
Všichni věřící křesťané mluví o lásce a sebeobětování dokonce i o lásce k nepřátelům. Ale zkusme se zeptat na to zda bychom neměli začít milovat, přijímat a být smíření i s těmi démony a Satanem? Jestli by to vlastně Bůh podle tohoto vzoru neměl zařídit tak aby si nakonec všichni padli do náručí jako u marnotratného syna.
Tam se najednou objeví ta dualita a potřeba nepřítele a jeho odsouzení více než soucit s ním a touha po jednotě a lásce. V tom jsou si ty strany podobné - ta temná si taky přeje vyhrát a tu druhou stranu zničit nebo ne?
V čem je ta bílá lepší - že potom bude pro ostatní nebe?
Nemyslí si náhodou ta temná strana to samé - že až zničí ty druhé tak konečně budou mít všichni svobodu bez omezení a nebude nic co by bránilo potěšení a ,,dobrým zážitkům".
Není to náhodou pro obě strany past a sebeklam - budu se mít lépe až se ti okolo mne změní, zmizí nebo se přizpůsobí. Nastane nebe až mi tu nebudou bránit ti co to vidí jinak.
Vlastně se tím vzdáváme moci nad vlastním štěstím, když uvěříme a rozhodneme se že ti druzí nám sebrali štěstí a radost. Když oni se ale sami změnit nechtějí. A už se musí použít násilí že?!
Jestli si oni mohli vybrat ,,zlo" já si můžu vybrat ,,dobro". Jestli mají sílu podle toho dál konat , cítit se dál v hněvu a ovlivňovat druhé a nenechat si to rozmluvit, Tak tu schopnost mám i já - vybrat si náladu žít v ní ovlivňovat v ní okolí a nenechávat si to rozmluvit.
První se změní ten, kdo první uvěří, že ten druhý ho může donutit se změnit.
