Zdá se, že by sis rád víru uchoval, jestli to dobře chápu.
Předně chci říct, že proces, kdy se všechno kymácí a otřásá v základech, je normální.
Záleží, co s tím procesem uděláme.
Mám pár praktických tipů:
Důležité je nepřestat vést s Bohem dialog nebo i monolog. Když nevíš o čem, tak Mu říkej, co prožíváš, tak jak se opravdu cítíš a co se děje. Já to nevím, Ty to víš. Ale nepřestávat komunikovat je velmi důležité. Job také komunikoval, dá se říci, že dosti "sborově netradičně", ale na konci toho bylo Jobovo pokání, i když mu Bůh prakticky na nic neodpověděl. Ale Job se s Ním setkal v "údolí stínů".
Najdi si lidi, se kterými se budeš modlit, nebo oni se budou modlit za Tebe. Ideálně každý den (třeba po telefonu) nebo osobně alespoň každý týden. Proč to říkám?
Vypravovala mi kamarádka, že v jejich sboru proběhla akce "40 dní modliteb". Po dobu 40 dní se adventisté scházeli ve skupinkách a každý den se modlili jeden za druhého. Když akce skončila, nechtěli s tím mnozí přestat a pokračují dodnes. Oživení vztahu s Bohem je zřejmé a když si voláme, tak si v podstatě vyprávíme pořád zkušenosti. Hodina a půl je málo, tak se musíme občas scházet (bydlí daleko) a popovídat.
Bůh má pochopení pro krize víry a je schopen celým procesem provést.
Dále s námi sdílela zkušenost v jednom sboru žena, která popisovala něco podobného jako Ty. Někdo jí poradil, nebo už nevím, jak to bylo, aby si psala deník vděčnosti a děkovala Bohu za to, co má. Ta žena nevěděla, za co by měla děkovat, tak tam napsala jen jednu větu. Po půl roce tam toho bylo více a po roce v deníku pokračovala. Ta žena si totiž stanovila, že to bude dělat rok. A když rok skončil, nechtěla přestat a pořád děkovala a to bylo popsaných stránek!
Tuto zkušenost jsem říkala jedné kamarádce, která prožívala něco podobného, a když jsme se viděly, ukázala mi deníček
. A já to pak řekla té ženě, která to vypravovala v tom sboru jako zkušenost a ona byla zpětně povzbuzena.
Vzdávání díků je zabijákem nevděčnosti a reptání. Vůbec netvrdím, že to děláš, já Tě neobviňuji. A i kdyby, Bůh zná srdce a hledí na pohnutky víc než na vnější projevy. Proto apoštolé pořád nabádají k vzdávání díků, ono to vypůsobuje radost.
Když se modlím, ne vždy se mi do toho chce. Někdy to jde samo, radost tryská ze srdce (modlím se i v jazycích) a vše super. Jindy se mi do toho nechce a jde to ztuha, ale modlit se jdu. Zhruba po pár minutách se to prolomí a jsem ráda, že jsem se modlila. V tomto nezáleží na pocitech, ale na pravidelnosti a věrnosti.
Takže zatím bych to shrnula - komunikovat a děkovat a být blízko lidem, kteří Tě mají rádi.
Zde záleží na důvodu, proč ztrácíš víru, a to já nevím. Každý ten důvod má svá specifika. Proto píšu obecně o principech, které se mi osvědčily a i mému okolí.
