Neregistrovaný napísal: ↑26 Okt 2021, 21:36
Zdravím všechny .
Víte někdo jestli dostáva církev adventistů dotace na mzdy pro kněze a která instituce to má kompetencí?
Myslím které ministerstvo.
CASD nemá kněze, takže nejprve by jsi si měl zjistit typ církve, dotace je pak podružná otázka. Ale aby jsi dostal alespoň nějakou odpověď-
CASD vždy odmítala, i za minulého režimu, příspěvky na mzdy kazatelů, zatímco ostatní církve je dostávaly. Poté, co naše vláda již v demokratických poměrech rozhodla o vyrovnání se s církvemi, tedy náhradu za ukradený majetek, se situace změnila. Protože nebyla možnost ani vůle nahradit CASD zabavený majetek jinak, než příspěvkem na mzdy duchovních, CASD tento způsob přijala, férovější od státu by ale bylo, kdyby dal církvi peníze jinak. Zlé jazyky tedy mohou tvrdit (a tvrdí), že i CASD bere příspěvky na mzdy duchovních a že tedy odpadla. Že to je všechno trochu jinak nechtějí slyšet.
Je to v kompetenci ministerstva kultury. Máš ještě nějaké otázky?
Doporučuji na toto téma knihu:
Jiří Piškula: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Výňatek s CASD teologické konference (z roku2011) na téma církev a stát:
https://ati.casd.cz/wp-content/uploads/ ... 12_web.pdf
Video záznam Autorova příspěvku na konferenci:
http://www.hopetv.cz/videa/5-prednasky/ ... eho-rezimu
Cituji:
Před realitu nových církevních zákonů byly postaveny také tzv. svobodné církve,
které byly zvyklé na úplné oddělení církve od státu a jejich financování bylo na státu nezávislé,
mezi nimi i českoslovenští adventisté. Jednání s nimi se odehrálo až den
před schválením zákonů ve sněmovně a bylo spíše informativní schůzkou než jednáním. Protesty zástupců církve, mezi nimiž byl také předseda Církve adventistů sedmého dne (CASD) Josef Doubravský, neměly žádný efekt a
od roku 1949, důsledněji pak
po provedení systematizace sborů svobodných církví v roce 1951, jsou i tyto církve financovány ze státního rozpočtu. Tento krok byl ze strany státu a KSČ vnímán jako bod
důležitý v otázce hospodářské kontroly a vyššího vlivu na církve.
......
CASD a státní platy
Spolu s ostatními svobodnými církvemi, také CASD byla po roce 1949 nucena přijmout
státní platy. Ty byly vypláceny Národními výbory přímo duchovním a existuje o nich
dostatek dokladů jak ve státních archivech, tak i v účetnictví církve. Toto období však
trvalo pouze do zákazu církve. V archivech nenalezneme doklady o tom, nakolik a jak
se s tím církev vyrovnávala. Pamětníci si na tuto skutečnost příliš nevzpomínají, zaznamenáváme také vzpomínku na to, že tyto platy kazatelé opět odevzdávali vedení církve
a to je podle potřeby opět přerozdělovalo. To však není možno ani potvrdit ani vyvrátit, faktem zůstává, že během tohoto krátkého období byli kazatelé placeni státem. Po
povolení církve byl placen přímo státem pouze předseda a tajemník církve, což zcela
naplňovalo motivační funkci státních platů na vedoucí administrátory církve.
Prvek, který však ve státním financování církve zůstal a kterým se stát pokoušel udržet vliv na duchovní, bylo vyplácení tzv. „mimořádných odměn“ duchovním. Toto odměňování „pokrokových duchovních“ (tedy těch z pohledu státu loajálních) bylo zave-
96KOINONIA 3/2012 Studie
denou praxí již od roku 1949. Od roku 1953 byly tyto odměny také vypláceny takovým
způsobem, aby se nemusely zdanit a byly tak účetně utajené. Tyto výkonnostní odměny
jsou podle interních státních materiálů „účinným politickým prostředkem při kádrové
práci. Jejich výše se neřídí nikdy podle množství pastorační činnosti duchovního, nýbrž podle jeho kádrové kvalifikace.“ V seznamu Sekretariátu pro věci církevní se pravidelně nachází také adventističtí administrátoři. Např. v prvním pololetí roku 1987 je
částka poukázaná předsedům a tajemníkům jednotlivých sdružení a unie CASD vyšší než částka určená představitelům mnohonásobně početnější Českobratrské církve
evangelické. Finanční výpomoc však dostávali i někteří kazatelé. Dnes někteří administrátoři vyplácení a přijímání těchto odměn popírají, zatímco jiní je připouštějí2
. O výši
poskytnutých odměn a jejich užití tak lze spekulovat, o vyplácení odměn samotných
však nikoliv. Dodejme, že vyplácení těchto odměn nebylo vždy jen odměnou za loajalitu, ale také snahou si loajalitu ze strany státu a KSČ „vykoupit“, což ne vždy muselo
vést k zamýšlenému cíli.
V období komunismu také církev přijímala peníze, které byly vypláceny v souvislosti
s mírovou činností církví. Také tyto prostředky byly spíše odměnou za tuto činnost než
reálným vyčíslením nákladů v souvislosti s touto činností, celkový objem těchto prostředků je však v rámci financování CASD zcela zanedbatelný. Hlavní finanční kontrolní prvek církevních zákonů však představovalo schvalování veškerého hospodaření,
které bylo zásadním způsobem rozhodování o církevních penězích. V tomto ohledu
CASD netvořila mezi československými církvemi výjimku. Tento prvek kontroly významně nabourával možnosti finanční nezávislosti na státu, neboť i nakládání s penězi
vybranými od členů vyžadovalo státní souhlas.
Takže není pravda výše citovaný příspěvek, který vykresluje mezi ostatními církvemi v době minulého režimu CASD jako výjimku, která vždy odmítala příspěvky na mzdy kazatelů nebo duchovních.