Učení o otevřených a zavřených dveřích
Napísané: 28 Nov 2017, 17:49
od používateľa Tomáš Plechatýý
Učení o otevřených a zavřených dveřích lze najít v knihách EGW, která ho popisuje v knize velký spor věků ale jde najít i jako vidění už v knize rané spisy.
Zde k přečtení podrobně:
https://www.ellenwhiteova.cz/velky-spor ... i-svatych/
https://www.ellenwhiteova.cz/rane-spisy/konec-2300-dni/
Stručně se zde uvádí, že v roce 1844 (22. řijna), se sice nekonal konec světa (očividně), ale že ten den, Ježíš přešel z jedné (vnější) části nebeské svatyně, do druhé vnitřní části (nebeská svatyně svatých). Dále se dočteme, že Ježíš zavřel dveře, do první části svatyně a otevřel dveře do druhé části, kde nyní přebývá.
Dočtete se také, že dveře milosti a neděje, kterými po osmnáct staletí přicházeli lidé k Bohu, se zavřely! Nově Bůh lidem nabízí odpuštění hříchů díky Ježíšově prostřednické službě až uvnitř ve svatyni svatých.
Ovšem pouze lidé, kteří ho ,,vírou následují do nebeské svatyně svatých", tak mají užitek jeho prostřednické služby.
Pochopitelně lidé, kteří zavrhují světlo, jež objasňuje tuto Kristovu službu, nemají z něho žádný užitek.
Odmítání tohoto nového světla, které Bůh lidem milostivě sesílá skrze EGW, neujde trestu!
EGW píše že:
Tak jako židé, když zavrhli Krista a nepřijali ho jako Mesiáše, tak neměli užitek z jeho služby v nebeské svatyni a marně hledali odpuštění hříchů ve svých pozemských rituálech.
Tak stejně křesťané i nevěřící, kteří zavrhli nové světlo od EGW o otevřených a zavřených dveřích, tak budou hledat marně odpuštění svých hříchů v nesprávné části nebeské svatyně (protože dveře tam už jsou zavřeny).
Dokonce ve vidění EGW viděla, že místo u Božího trůnu zabral Satan, protože Bůh Otec i Ježíš odešli z trůnů dovnitř nebeské svatyně a nechali trůn prázdný.
A EGW viděla, dva zástupy lidí, jak se modlí a prosí: ,,Otče dej nám svého Ducha!"
Ti, kteří takzvaně Ježíše následovali vírou dovnitř svatyně svatých (=přijali světlo=učení EGW o otevřených a zavřených dveřích), tak na ty Ježíš dechl Ducha Svatého.
Ti druzí, kteří zůstávali dále před trůnem (ve vnější nebeské svatyni), nevěděli, že Bůh a Ježíš ho už opustil a místo nich tam zkouší Satan provádět dílo Boží. A na ně dechl jako odpověď na modlitbu Satan svůj ,,nesvatý vliv" aby je udržoval v bludu a klamu.
--------------------------------------------
Moje otázky na čtenáře fóra adventisty:
Zajímá mne, jak se dnešní adventisté dívají na toto učení a jestli mu věří.
Pro adventisty, co tomu učení a vidění nevěří:
Zajímá mne, co si dnešní adventisté myslí o EGW, když toto napsala a viděla ve vidění.
Zřeknete se jí veřejně?
Budete usilovat o to, aby se toho učení zřekla i církev a nevydávala dále Velký spor Věků a Rané spisy, ve kterých to učení je?
Pro ty adventisty, co tomu učení a vidění věří:
Zajímá mne, jestli podle vás a vaší mohl být spasen kdokoliv po 22.řijnu 1844, kdo přijal Krista ,,po staru/přes zavřené dveře" tak jak přicházeli ke Kristu lidé 1800 let předtím???
Opravdu věříte, že nikdo, kdo nezná učení o otevřených a zavřených dveřích, nemá v současnosti užitek z odpuštění hříchů a Ježíšovy prostřednické služby???
Opravdu věříte, že na modlitby k Bohu, křesťanům kteří ,,nenásledují Krista vírou do nitra nebeské svatyně" odpovídá Satan a místo Ducha Svatého dostávají ducha ďáblova?
Můžete to ostatním křesťanům říct upřímně nahlas do očí?
Umíte dát do souladu vidění EGW, kde ,,dítky Boží" obdrží satanův dech po prosbě o Ducha Svatého, když obrazně klečí před Božím trůnem a tento výrok Ježíše Krista? :
Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?
Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce?
Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
(Lukáš 11,11-13)
Není vám divné, že o Ježíši psali narozdíl od EGW už autoři nového zákona, že už vešel až do nitra nebeské svatyně? (dávno před rokem 1844)
A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.
V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí
pronikáme až do nitra nebeské svatyně,
kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.(List Židům 6,18-20)
Re: Učení o otevřených a zavřených dveřích
Napísané: 28 Nov 2017, 22:42
od používateľa mikim
Trocha zopakování:
Služba pravého Velekněze ve svatyni – prvém oddělení nebeské svatyně od r. 31 do r. 1844
Zrádcové trojandělského poselství se domnívají, že s celou určitostí vědí, že Pán Ježíš při svém nanebevztoupení vešel bezprostředně do svatyně svatých, aby se tam posadil ihned a provždy vedle svého Otce na trůn. Pod tímto trůnem rozumějí trůn milosti nad nebeskou truhlou smlouvy. Sestra White naproti tomu ve svých viděních viděla Pána Ježíše sedět společně s nebeským Otcem na trůnu ve svatyni (1 oddělení) u křišťálového moře. (EW s. 250-253, Zkuš. a vidění s. 42-45, 54-56)
Zde se jedná o objasnění dosud málo prozkoumané tématiky, která nám může přinést odpovídající množství světla, pro řešení závažného problému.
Budeme-li důkladně zkoumat Písmo, tehdy shledáme, že nám nikdo nemůže lépe osvětlit tento sporný problém, než apoštol Jan ve své Apokalypse. Příslušníci odpadlického směru jsou proto ochotni jít tak daleko, že po odvrhnutí SZ, chtějí zlikvidovat také i Zjevení Janovo. Potom jim ovšem zůstane jenom to, co dnešní církevní Babylon, tj. Řím a ekumena vydávají za evangelium Kristovo. Trojandělské poselství a jiné pravdy adventního hnutí jsou toho času ohroženy temnotou pseudovědecké teologické nevědomosti. Mnozí dnes žel nastoupili svévolnou cestu Kainovu, na jejímž konci však čeká druhá smrt.
My ale chceme vycházet ze základu Pána Ježíše Krista a apoštolů a svěřit naše vedení slovu Božímu (Jan 5x39, 1 Tes. 5x19-21). Budeme proto kráčet ve šlépějích apoštola Jana, jemuž jedině bylo umožněno následovat Pána Ježíše ve svém velikém vidění až k trůnu Všemohoucího a vidět a poznat tam mnoho důležitých věcí.
„Co vidíš, piš do knihy“, bylo řečeno milovanému učedníkovi na ostrově Pathmos ihned na začátku vidění (Apokalypsy). Když se pak otočil, aby se podíval, kdo s ním hovoří, spatřil, Jak Pán Ježíš podle velekněžského obyčeje bdí nad kněžskou službou v prvém oddělení svatyně (Zj. 1x12.13, 3Moj 13x1.2, 15x1). „Světlo světa“ bylo právě zaměstnáno tím, aby upravilo správný svit sedmi svícnů v prvém oddělení nebeské svatyně. Dále se domníváme, že Pán Ježíš všechny „svícny“ (všech sedm církevních období) obdařil poučením, výtkami a výstrahami, ale také útěchou a povzbuzením. Ačkoliv Pán Ježíš má od roku 1844 co dělat i ve svatyni svatých, jakožto Přímluvce při vyšetřujícím soudu, přesto je nadále zaměstnán tím, aby napravil a usměrnil světlo posledního svícnu v prvém oddělení – Laodiceji, a přivedl jej k plnému jasu.
Knot této poslední svědkyně a strážkyně Boží pravdy je z části zuhelnatělý a neschopný sám doplnit své světlo novým olejem Ducha svatého. Proto je zapotřebí vyčistit církev a její svícen naplnit plnou dávkou nebeského oleje. Pán Ježíš činí všechno, aby skrze věrné posly sdělil své usínající a nevěrné církvi celou pravdu přímo do očí. Pomoci světla daného Bohem vyvoleným kazatelům a reformátorům, usměrňuje Spasitel a Velekněz svůj lid na zemi a vede jej k upřímnému pokání. Pomocí slov, trestu a dobře míněných rad se pokouší vyvést nás z atmosféry duchovní vlažnosti a uvést do probuzení duchovního života. Pochopíme-li dobře význam sedmi svícnů, tehdy poznáme mnohem lépe činnost našeho Pána a Spasitele v nebesích od roku 31 do roku 1844, a také v dnešní době.
Pán Ježíš náš Velekněz je Ten, kdo každou epochu církevních dějin zabezpečil přiměřeným dílem světla a moci Boží. Ten, kdo drží osud evangelia pevně ve svých rukou, kdo povolává hlasatele času a reformátory, vychovává je a zplnomocňuje. V neposlední míře bdí božský Velekněz také nad správou a tříbením pohanských národů (7 troubení) jako též od Boží správy odpadlých křesťanských církví (7 pečetí), aby je s pomocí Ducha svatého přivedl k vážnému přemýšlení o dosažení věčného života. Tak jako služba Áronova během roku v prvém oddělení svatyně nespočívala pouze v obsluhování stolu s chleby předložení, svícnu a oltáře kadění, ale zahrnovala také lékařskou péči o lid s diagnostikou, terapií a zvláštními lékařskými nařízeními (karantény), tak také Pán Ježíš jako Velekněz na nebi a velký Lékař svého lidu na zemi má dostatek práce „v obou odděleních nebeské svatyně“.
„Viděla jsem, že Pán Ježíš konal služby v obou odděleních nebeské svatyně“ (EW253). Jakožto přicházející Král a Soudce již po staletí vede a řídí Pán Ježíš osudy všech pozemských národů. Zejména musí zabraňovat stále častějším útokům satanovým, který po celou tu dobu intrikami a mnohými démonickými podvody se pokouší o to, aby nevěstě Kristově za všech okolností zhasl její lampu a svedl ji na cestu k druhé smrti.
První oddělení nebeské svatyně
Své první prorocké poselství, dané nám skrze apoštola Jana, končí jediný pravý Velekněz, zatímco ještě byl mezi sedmi svícny v prvním oddělení nebeské svatyně, těmito slovy:
[KB1613] Zj 3:21 Kdož zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho.
Z těchto slov poznáváme, že Ježíš, jak to sdělil apoštolu Janovi před sedmi svícny nebeské svatyně, usedl tam spolu s nebeským Otcem na nějakém trůnu. Slova „A sedím s Otcem svým na trůnu jeho“, jsou vyřknuta z gramatického hlediska v přítomném čase. Co to tedy byl za trůn, který viděl apoštol Jan a EGW v prvém oddělení nebeské svatyně?
Na počátku druhé části velikého vidění na Pathmu, hovoří Pán Ježíš s Janem stále ještě z téhož místa ve svatyni, kde se mu ukázal na začátku před sedmi svícny. Pán Ježíš při svém návratu ke svému nebeskému Otci nechal dokořán otevřené dveře prvního oddělení nebeské svatyně. Tyto dveře představují dokořán otevřené dveře Jeho milosti pro kající hříšníky. Ježíš vyzval svého apoštola, aby Jej následoval skrze tyto otevřené dveře do prvního oddělení nebeské svatyně, a Jan to ve svém vidění také učinil (Zj. 4x1). Po delším prodlení v tomto obrovitém prostoru, prorok rozpoznal rovněž i zlatý oltář zápalů, stojící v prvém oddělení u druhých dveří vedoucích do svatyně svatých. Takto se místo ve kterém Pán Ježíš ve svém velekněžském úřadu sloužil od roku 31 do roku 1844 n. l. dá ještě zřetelněji identifikovat jako první oddělení nebeské svatyně (Zj. 6x9, 8x2-5).
Jan tam také spatřil velký bílý trůn s ohnivými koly, jako kdysi Daniel a později sestra Whiteová (Zj. 6x9, 4x2.3, 20x11.12, Dan. 7x9,10.13). Na tomto trůně seděl Všemohoucí Král králů – Otec, pravý a živý Bůh a Pán celého Universa ve svém plném majestátu. Hlubší studium vede k poznání, že tento trůn Boží, který je obklopen 24 trůny starců, tvoří vlastně polooválné sedadlo, na jehož vnitřní straně, vždy po dvou na každém konci trůnu, stojí cherubové. Uprostřed tohoto polooválu, přímo před svým nebeským Otcem, spatřil Jan stojícího Pána Ježíše, Spasitele světa, aby od nejvyššího Správce všehomíra získal potvrzení pro svůj úřad Velekněze a vévody andělů světla (Zj. 12x7).
Před velkým bílým trůnem nejvyššího Vládce vesmíru viděl apod. Jan křišťálové moře. V přední části křišťálového moře (místa pro největší shromáždění všech bytostí celého Universa) stál velký bílý trůn „Starého dnů“ a kolem stolice 24 starců. Veliké slavnosti potvrzení Pána Ježíše v Jeho vysokých úřadech se zúčastnilo 101 milionů věrných andělů Božích. Později pak apoštol Jan spatřil nespočetné množství spasených všech věků počínaje od Adama, kteří stáli na křišťálovém moři, aby vzdávali chválu živému Bohu a Jeho neskonale nádhernému Synu.
atd., atd.
Otevřené a zavřené dveře milosti v odděleních nebeské svatyně
[KB1613] Zj 1:20 Tajemství těch sedmi hvězd, kteréž jsi viděl v pravici mé, a sedm svícnů zlatých: Sedm těch hvězd jsou andělé sedmi zborů, a sedm svícnů, kteréžs viděl, jest sedm zborů.
V další stati budou ukázány učební a reformační přínosy jednotlivých poslů nebes (Zj. 2x1-29, 3x1-22, Dan. 12x3)
Když vymizela první láska a odevzdanost Bohu v 1. epoše církve (Efez) a hrozilo nebezpečí duchovního spánku, stal se apoštol Jan prvním reformátorem církve Ježíše Krista. Uvěřil a vyrostl pod vlivem učení Pána Ježíše. Ve svém velikém vidění (Apokalypse) byl dokonale poučen a vyzbrojen na reformátora své doby. Potom napsal své evangelium a své epištoly křesťanské lásky. Z těch pak, kteří si jim nechali vyburcovat, povstala:
2. církevní epocha (Smyrna). Ačkoliv tato církev probuzená k životu působením Janovým, byla duchovně dobře vyzbrojena, přece v ní povstali „vlci hltaví“. Před nimiž musel apoštol Pavel, reformátor tohoto církevního období jasným a horlivým způsobem varovat (Skut. 20x29). Přes všechna varování, stali se mnozí z vedoucích osobností této církevní epochy „Mikulášenci“ (poručníci lidu), kteří vtiskli:
3. církevní epoše (Pergamu) svoji pyšnou pečeť. K této arogantní církvi, která ihned po svém vzniku vydala svého zakladatele (apod. Pavla) mučednické smrti (Zj. 2x13), posílá Spasitel jako posla a reformátora oné doby Wicklefa a především Husa, jehož působení vedo nakonec k husitským válkám a k založení:
4. církevní epochy (Tiatyra). Svatí, kteří byli papežským pronásledováním utištěni až k zemi, žíznili po mocném slově Božím, a po „důkladné reformaci, jak i údů církve“. Tehdy posílá Pán Ježíš Kalvína a Zwingliho a smělého Dr. Martina Luthera. Tomu se podařilo položit základy vytoužené náboženské svobody. Tato svoboda však postupovala zvolna a musela být těžce vydobyta (30-ti letá válka). Působením Luthera byla vzbuzena k životu:
5. epocha církevních dějin (Sardes). Reformátory tak pracně vydobytá svoboda nakonec uspala první protestanty, a tak musel Pán Ježíš poslat další, hlouběji jdoucí obnovitele, mezi nimiž vynikl zejména hrabě Zinzendorf, a může býti označen za hvězdu této epochy. On také nejpodstatnější měrou přispěl ke vzbuzení:
6. církevní epochy (Filadelfia). Ještě před ním začaly vznikat stále častěji v Čechách, na Moravě, v Německu, Anglii a c USA různé sbory: „Čeští bratři, Moravští bratři, Baptisté, Metodisté a nakonec i Milleristé. K těmto bratrským církvím Pán Ježíš nakonec poslal své adventní průkopníky, v čele se setrou Whiteovou, jako prorokyni. Svou reformační činností, jakožto Duchem prorockým vedena spisovatelka, se stala zakladatelkou:
7. církevní epochy (Laodiceje). Ježíš, Věrný Svědek musí tuto církev velmi vážně kárat, protože církev stále víc a více upadá do zpátečnictví a duchovní lenosti (vlažnosti). Ale i k naší církvi, tak jako to bylo apoštolu Janovi na PATMOSU Věrným Svědkem zaslíbeno, bude poslán zodpovědný posel (anděl, reformátor – Zj. 3x14). Také svědectví EGW předpovídají takového posla:
„Připusťme, abychom byli vedeni nebem. Proroctví se musí naplniti. Neboť Pán pravil: „hleďte, pošlu vám proroka Eliáše, dříve, než nadejde strašlivý den Páně.“ Někdo přijde
v duchu a moci Eliáše a až se objeví, řeknou mu lidé: Ty jsi příliš vážný. Ty vykládáš slovo Boží nesprávným způsobem. Pojď, my ti ukážeme, jak bys měl vyučovat svému poselství“ (TM 475-476)..
Podobně hovoří i poslední prorok SZ Malachiáš:
[KB1613] Mal 4:5 Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný,
[KB1613] Mal 4:6 Aby obrátil srdce otců k synům, a srdce synů k otcům jejich, abych přijda, neranil země prokletím.
„Ptala jsem se po významu tříbení, jež jsem viděla, a bylo mi ukázáno, že bylo vyvoláno přímým svědectvím věrného Svědka do sboru v Laodiceji. Ono bude působiti na srdce toho, který je přijme a povede ho k tomu, že si postaví vysoký cíl a začne zvěstovat přesnou pravdu. Někteří nesnesou toto přesné svědectví a postaví se proti němu a tím vznikne tříbení mezi lidem Božím. „ (EW 270).
Tento poslední posel Pána Ježíše Krista má vyburcovat lid Boží dnešní doby z jeho vlažnosti, a pod vedením Boží ruky připravit podmínky pro zapečetění 144000.
Avšak vraťme se k Duchu prorockému, který byl znovu dán putujícímu lidu Božímu na konci šesté epochy (Zj. 12x17). Andělem předposlední církevní epochy, kterého Pán Ježíš svým bratrským církvím (metodistům, Milleristům) poslal jako reformátora, byla sestra Whiteová. Ke všem jejím úkolům patřilo, aby spoluzaložila a prorocky probudila, posílila a u víře upevnila adventní společenství v jeho počátečním stadiu. O vyslankyni Boží prohlásil Pán Ježíš, král proroků:
[KB1613] Zj 3:7 Andělu pak Filadelfitské církve piš: Totoť praví ten svatý a pravý, kterýž má klíč Davidův, kterýžto otvírá, a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak neotvírá:
[KB1613] Zj 3:8 Vím skutky tvé. Aj, postavil jsem před tebou dvéře otevřené, a žádnýť jich nemůže zavříti. Nebo máš ač nevelikou moc, a ostříhal jsi slova mého, a nezapřels jména mého.
„Kdo má světlo, má i autoritu“. Moc a zplnomocnění sestry Whiteové spočívá na Bohem jí propůjčeném daru milosti, daru Ducha prorockého. Skrze tuto Boží moc byla přivedena k dodržování Desatera včetně sobotního přikázání, kterému zůstala věrná až do svého skonu. A bylo to opět zplnomocnění k prorockému úřadu, kterým, jako kdysi Mojžíš na poušti, organizovala dobře spořádaný a poučený lid svědků nebes. Svými viděními posloužila svým současným spoluvěřícím ze šestého církevního období. Její Bohem požehnaná činnost vedla pomalu ke vzniku církve Adventistů sedmého dne. Podle jejího ovoce ji můžeme poznat jako věrnou a pravou služebnicí Páně. Kdo ale má světlo, má také i klíč k nově darované pravdě, a ten má také zplnomocnění Boží k provedení pronikavé reformace. Rok 1844 byl ve svých důsledcích těžkým časovým mezníkem, tento rok však oznamoval i nástup pravého, Bohem povolaného proroka a reformátora (Am. 3x7, Zj. 3x7-8).
Když Pán Ježíš po svém vítězství nad satanem a jeho satanským křížem na Golgotě nastoupil zpáteční cestu ke svému nebeskému Otci, otevřeli Mu věrní andělé dveře k nebeské svatyni. Dveře k první předsíni nebeské svatyně (nádvořím je naše země), a dveře do svatyně prvního oddělení (Žalm 24x7.9). tyto první dveře milosti nechal Pán Ježíš
se širokým pozváním otevřené pro kající hříšníky (Zj. 4x1). Když Pán povolal svého nejmilovanějšího učedníka do prorockého úřadu, zavolal jej k sobě ve vidění do svatyně v nebesích. Podle svého vlastního svědectví, nalezl apoštol Jan tyto dveře ještě otevřené a uposlechnuv pozvání Pána Ježíše, vstoupil do svatyně (Zj. 4x1). Tentýž zážitek prožila i E. G. Whiteová, když ji Pán v roce 1847 vedl skrze otevírající se dveře (oponu) do svatyně svatých před truhlu smlouvy (EW 32.42). Jan uzřel otevření dveří poslední milosti o 1750 let dříve ve svém velikém vidění na Pathmu (Zj. 11x19). Důvod k otevření těchto druhých dveří byl v tom, že již roku 1844 uzrál čas předpovězený apoštolem Petrem, aby se začal „soud od domu Božího“ (vyšetřující soud, 1 Petr. 4x17).
„Potom mi (EGW) bylo ukázáno, že přikázání Boží a svědectví Pána Ježíše, které hovoří o zavřených dveřích, nelze od sebe oddělit, a že doba, kdy lid Boží poznal plnou pravdu o přikázáních Božích a také o sobotním přikázání, je stejná, jako ta, ve kterou byly otevřeny dveře do svatyně svatých, kde je truhla, ve které se tato přikázání nalézají. Tyto dveře nebyly otevřeny do té doby, dokud neskončila prostřednická služba našeho Pána Ježíše Krista ve svatyni v roce 1844. Tehdy Ježíš zavřel dveře svatyně a otevřel dveře do svatyně svatých, a přešel za druhou oponu, kde nyní stojí u truhly smlouvy. (Dan 12x1), a kam se nyní upírá víra Izraele“ (EW 42).
Když Pán Ježíš v roce 31 otevřel dveře do svatyně (první oddělení), pocítily tisíce zkroušených hříšníků příležitost přistoupit k Boží milosti skrze upřímné pokání a obrácení, a možnosti záznamu do knihy života. Kdo setrvá věrný až do konce, smí doufat v Ježíšovo vysvobození od hříšné přirozenosti, v odpuštění hříchů skrze Jeho krev a ve vstup do království Božího. Teprve, když Pán Ježíš v roce 1844 otevřel dveře milosti k druhému oddělení nebeského svatostánku (svatyně svatých), aby tam před trůnem svého Otce a slitovnicí za každé jméno zaznamenané v knize života prostředničil, může bát o něm vysloveno s konečnou platností poslední slovo Všemohoucího Soudce.
Je tedy na nás, abychom se každodenním posvěcením, horlivou modlitbou a s „bázní a třesením“ snažili upevnit svůj záznam v knize Beránkově. Jedině tak náš Spasitel nebude muset vymazat naše jméno před Otcem ze svého záznamu. Je to právě tříbící (vyšetřující) soud, který nyní neustále probíhá a který se satan a jeho věrní pomocníci snaží zahalit do co největších temností, soud, v němž bude rozhodnuto o našem konečném osudu: buď věčný život, nebo věčná smrt! Satan by nám rád dopřál co nejvíce klidu k spánku, tak jako těm pěti bláznivým pannám. Nejraději by chtěl, aby si tím členové církve nelámali hlavu a nestarali se vůbec o dění v nebeské velesvatyni, dokud by veškerá doba milosti neuplynula a dokud by neskončila sebemenší příležitost k získání věčného života.
Mnozí mezi námi mají za to, že učení CASD o otevřených a zavřených dveřích je zbytečné a nedůležité, a to jen proto, že nemají dostatečné poznání, neboť jsou krmeni nezodpovědnými teology a učiteli ekumenickými hesly a báchorkami. Jak „bláhové“ je domnívat se, že nám vystačí světlo, kterým údajně disponujeme, kdy se ujišťujeme, že již nic více nepotřebujeme (Zj. 3x17, Žid. 5x14)!
„Viděla jsem, že Ježíš zavřel dveře do svatyně (první oddělení), tak, že je už nikdo nemůže otevřít, a že otevřel dveře do svatyně svatých (druhé oddělení), které už nikdo nemůže zavřít“ (EW 42).
Když byly otevřeny dveře ze svatyně do svatyně svatých, směli svatí Boží (Snow, Adson, White) nahlédnout do nebes ze země až k nejvyššímu trůnu Božímu. Oni studovali biblické
pravdy o svatyni a odhalili tajemství, jež bylo zaslíbeno, že bude odpečetěno na tuto dobu. Tak nalezli také i drahocenné světlo trojandělského poselství. Přitom také s radostí rozpoznali, že od roku 1844 se světlo věčného evangelia dostává progresivně dopředu a staví se na docela novou úroveň. Ježíš má nyní opět svému čekajícímu lidu mnohé co říci, aby se mohl připravit na poslední zapečeťování, i na Jeho brzký příchod. Každé přijetí nového světla z nebe vede k novému probuzení a k pravé reformaci (SM 1.128).
Dokud Pán Ježíš slouží ve svatyni (první oddělení) a satanovy útoky i jeho temnota dosahovaly svého vrcholu, nemohl Spasitel očekávat od svých milých na zemi plné posvěcení, jaké očekává od těch, kteří jsou vybrání k tomu, aby se stali královskou gardou – 144000 neposkvrněných, kteří budou zapečetěni pečetí živého Boha. Tito poslední musí projít soudem mnohem přísnějším, než mučedníci Kristovi z období středověku. Proto jim také bylo dopřáno nutné světlo – odhalením věčného a neměnného Desatera.
„Viděla jsem, že zkouška se sobotou nemohla nastat dříve, dokud Pán nevešel za druhou oponu. Proto křesťané, kteří zesnuli v Pánu ještě předtím, než byly otevřeny dveře do druhého oddělení svatyně, po skončení půlnočního volání v roce 1844, kteří ještě neznali a nesvětili pravou sobotu, odpočívají v naději, neboť se jim nedostalo světla o sobotní pravdě a nebyli jí zkoušeni, jako my, o té doby, kdy dveře do svatyně svatých byly otevřeny“ (EW 43).
Proto tehdy, jako dnes, „pokoušeli se nepřátelé Boží pravdy opět otevřít dveře do svatyně (první oddělení), které Pán Ježíš zavřel v roce 1844, až do skončení doby milosti. Pokoušejí se také zavřít dveře do svatyně svatých, jež byly v roce 1844 otevřeny“. Neboť nechtějí vidět truhlu smlouvy obsahující Desatero, která je obviňuje z jejich hříchů tváří v tvář před Nejvyšším a jeho velebným Synem. Raději by pokračovali ve své vlažné rozespalosti a v lehkomyslném hřešení. Ti, mezi námi, kteří by měli býti věrnými učiteli a pastýři, jsou naopak na cestě k ekumenismu (obrazu šelmy), a dál k padlému Babylónu, který o pravdách a světle nebes nechce nic vědět. Zatím by pouze chtěli lid šťastně převést skrze blížící se nebezpečí, i když za cenu zrady a zavržení pravd adventního poselství. Tak oklamávají sebe i lid, který na ně dává víc, než na Boha. Tito slepí vůdcové slepých se odvažují dokonce pronásledovat věrný Boží lid a vylučují z církve ty, kteří s vážností napomínají slabé členy. Prostředky ke své obživě berou sice z Boží pokladnice, avšak slouží v naší církvi Božímu odpůrci. Nikdy se jim však nepodaří otočit běh dějin a otevřít znovu dveře do svatyně (prvního oddělení).
Až Ježíš dokončí své dílo ve svatyni svatých, vrátí se od nejvyššího trůnu milosti Boží, aby také zavřel dveře do svatyně svatých. Tehdy, až skončí doba milosti, On sám otevře znovu dveře do svatyně, a hlavním portálem nebeské svatyně vstoupí zpět na první nádvoří, aby nad „Azazelem“ (satanem) vyřknul poslední slovo soudního prokletí (Mal. 4x6, 1 Moj. 3x15, 3Moj. 16x5-10). Pán Ježíš se ještě určitou dobu pozdrží na horním nádvoří nebeské svatyně, aby všem bylo jasno, že jeho vysoký velekněžský úřad již nyní pro padlé lidstvo nemá mysl, protože již nikdo nečiní upřímné pokání. (Zj. 8x1 Noe čekal 7 dní, než začal déšť). Potom svlékne své velekněžské roucho, aby se zjevil na zemi ve své nádheře a slávě Krále králů a Pána pánů. (Zj. 15x3-8, EW 279-280).
Satan ví, že se blíží konec jeho vzpoury na zemi, proto zkouší vše možné, aby nyní v době zapečeťování podpořil odpadlictví a nevěru mezi pastýři naší církve. Následky jejich zrady jsou strašné: „nejednotnost, hašteřivost, nesváry, pomluvy, schizmata a rozklad“. Právě nejdůležitější pravdy trojandělského poselství jsou zanedbávány, abychom se zalíbili
„Pontifexovi“ v Římě i jeho obrazu. Avšak nikdo se nepřipravuje, aby mohl v rozhodném boji se šelmou a jejím obrazem obstát a dosáhnout z Boží milosti plného vítězství.
„Varovné poselství, že Syn člověka má brzy přijít na nebeských oblacích, se stalo mnohým jen běžným povídáním. Opustili bdělé postavení strážného. Sobecký, světský duch, jenž se projevuje v životě, odhaluje myšlení srdce: „Můj Pán prodlévá“. Někteří jsou v tak hluboké temnotě, že otevřeně přiznávají svou nevěru, bez ohledu na ujištění našeho Pána, že všichni takoví jsou nevěrnými služebníky a jejich podíl bude s pokrytci a nevěrci.
Naši kazatelé nekonají cele svou povinnost. Pozornost lidu by měla být obrácena na závažnou událost, jež je velice blízko. Znamení času by měli mít stále na zřeteli. Prorocká vidění Daniele a Jana předpovídají údobí mravní temnoty a úpadku. Avšak v době konce – čas v němž nyní žijeme, vidění má promluvit a nemlčet. Když se předpověděná znamení začnou dít, ti, kteří očekávají a bdí, mají pozvednout své hlavy a radovat se, neboť „se přiblížilo jejich vykoupení“.
Budou zde věrní jednotlivci, kteří rozeznají znamení doby. Zatímco veliký počet vyznavačů svými skutky zapře svoji víru, budou zde jednotlivci, kteří vytrvají až do konce.“ (Test. V. s. 9.10)
Ježíš hodlá opustit trůn milosti nebeské svatyně, obléct šat pomsty a vylít svůj hněv v soudech nad těmi, kteří nechali božské světlo bez povšimnutí.
[KB1613] Kaz 8:11 Nebo že ne i hned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci.
Místo aby vyzařovali trpělivostí a shovívavostí, zatvrzuji svá srdce na špatných cestách, boha se nebojí a pravdu nemilují. Ale i trpělivost Boží má své hranice a mnozí je překračují. Pošlapali je, a proto Bůh pro svou čest musí zasáhnout.
Ti, kteří kráčejí ve světle, uvidí znamení Blížícího se nebezpečí. Ale nesmějí žít v klidném, lhostejném očekávání zkázy, a sami se těšit naději, že v den navštívení bude Bůh chránit svůj lid. Velký omyl. Měli by si ujasnit, že je jejich povinností horlivě působit na záchranu druhých a přitom se silnou vírou vyhlížet Boží pomoc.
[KB1613] Jk 5:16 Vyznávejtež se pak jedni druhým z hříchů, a modlte se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli. Mnohoť může modlitba spravedlivého opravdová.
Všichni, kteří se nermoutí ani nad svým vlastním duchovním klesáním, ani netruchlí nad hříchy druhých, neobdrží pečeť Boží. Pán uložil svým poslům, kteří nesou vražedné zbraně ve svých rukou:
[KB1613] Ez 9:5 … Projděte skrze město za ním, a bíte; neodpouštějž oko vaše, aniž se slitovávejte.
[KB1613] Ez 9:6 Starce, mládence i pannu, maličké i ženy mordujte do vyhubení, ale ke všelikému muži, na němž by bylo znamení, nepřistupujte, a od svatyně mé počněte. Takž začali od mužů těch starších, kteříž byli před chrámem.
Poznáme, že církev – svatyně Páně – bude první, která pocítí hněv Boží. Starší lidu, kterým udělil Bůh veliké světlo a měli by byýt strážci duchovních zájmů lidu, zklamali důvěru v ně kladenou. Zastávali náhled, že nepotřebujeme vyhlížet divy a nápadné projevy Boží,
jako za dřívějších dnů. Časy se změnily. Tato slova je posilují v jejich nevěře a říkají“ Pán nebude konat ani dobré ani zlé. On jest příliš milostivý, než aby navštívil svůj lid v soudu. Tak „pokoj a bezpečnost“ se stane heslem oněch lidí, kteří nechtěli, aby jejich hlas zazněl jako trouba, aby ukázali lidu Božímu jeho přestoupení a domu Jákobovu jeho hříchy. Tito němí psi (iz. 56x10), kteří nechtějí štěkat, pocítí spravedlivou odplatu uráženého Boha. Muži, panny a malé děti, všichni zahynou…
[KB1613] Da 12:1 Toho času postaví se Michal, kníže veliké, kterýž zastává synů lidu tvého, a bude čas ssoužení, jakéhož nebylo, jakž jest národ, až do toho času; toho, pravím, času vysvobozen bude lid tvůj, kdožkoli nalezen bude zapsaný v knize.
Když přijde tento čas soužení, jest rozhodnuto o každém případu. Od té chvíle již není žádný čas zkoušky a žádná milost pro nekající. Pečeť Boží je vtisknuta jeho lidu. Těch málo zbývajících, kteří nejsou schopni sami se bránit ve smrtelném boji s mocnostmi temna, vedených drakem, ti najdou útočiště u Boha. Nejvyšší pozemské moci vydaly nařízení, že lidé pod trestem pronásledování a smrti se mají klanět šelmě a přijmout její znamení. Kéž Bůh potom pomáhá svému lidu, neboť co může vyřídit v takovém hrozném zápasu bez Jeho přispění.(Test. V. 208.210-211.213).
„Lid Boží se v mnohém ohledu velmi provinil. Satan přesně zná jejich hříchy, k nimž je svedl a předkládá je v tom nejhorším světle…Ale zatím co následovníci Kristovi zhřešili, nevydali se moci zlého. Oni své hříchy od sebe odvrhli, v pokoře a kajícně hledali Pána a Božský Přímluvce za ně prosí. On, který byl jejich nevděčností nejvíce pohaněn, který zná jejich hříchy, ale také i jejich lítost, praví. „Potresciž tě Hospodin, satane. Za tyto zšedal jsem svůj život. Na laních mých jsou vyryty“.
Útoky satanovy jsou mocné, jeho klamy hrozné, ale oko Páně bdí nad svými dítkami. Jejich bída jest veliká, zdá se, že plameny pece je stráví, ale Ježíš je vyvede jako zlato ohněm zprubované a přečištěné. Všecko zemské musí z nich zmizet, aby z nich dokonale vyzařoval obraz Kristův, nevěra musí být přemožena, víra, naděje a trpělivost rozvinuty. Lid Boží vzdychá a naříká nad ohavnostmi, které se dějí na zemi. Se slzami varuji bezbožné před jejich nebezpečím, když svýma nohama pošlapávají zákon Boží a pro jejich přestupování sami se pokořují před Pánem. Bezbožní se posmívají jejich zármutku a jejich slavnostním výzvám a radují se nad jejich domnělou slabostí. Ale úzkost a pokora dítek Božích jsou neklamným důkazem, že si zachovali sílu a vznešenost povahy, jejíž příčinou hříchy mizejí. Jelikož přicházejí blíže ke Kristu a své zraky mají upřeny na jeho dokonalou čistotu, zjevně poznávají velikou hříšnost hříchu. Pokora má u Boha mnohem větší cenu než sebespokojenost a pýcha těch, kteří nevidí příčinu k naříkání, kteří se posmívají pokoře Kristově a sami sebe pokládají za dokonalé, zatímco přestupují svatý zákon Boží. Tichost a pokora srdce jsou podmínkou k dosažení síly a vítězství.
Zatím co lid Boží se před Pánem pokořuje a prosí o čistotu srdce, je dán rozkaz:
„Vezměte roucha za zmazaná z něho“, a promluvena jsou slova útěchy: „Pohleď, přenesl jsem z tebe nepravost tvou a oblékl jsem tě v roucha ozdobná.“ Těmto zkoušeným, pokoušeným, ale věrným ditkám Božím je propůjčeno čisté roucho Kristovy spravedlnosti. Pohrdaní ostatkové budou oblečeni v krásnou ozdobu, aby nikdy nebyli poskvrněni zkažeností světa. Jejich jména zůstanou v Beránkově knize života mezi věrnými všech věků. Oni odpírali lstí podvodníkově a zuřením draka nedali se odvrátit od své věrnosti. Nyní jsou na věky bezpeční před útoky pokušitelovými. Jejich hříchy budou přeneseny na původce
hříchu. Obdrželi nejenom odpuštění a byli přijati, a jsou poctěni. Zářící koruna bude vložena na jejich hlavy a budou králi a kněžími Bohu.
Zatímco satan přinášel svá obžalování a chtěl tento zástup zničit, chodili svatí andělé sem a tam a vtiskovali jim pečeť Boha živého. Jsou to ti, kteří jsou s Beránkem na hoře Sion a mají jméno Otcovo na svých čelech. Oni zpívají před trůnem novou píseň, kterou se nikdo nemůže naučit, jedině těch 144000, kteří jsou vykoupeni ze země. Ti následují Beránka, kamkoli by šel, jsou vykoupeni z lidí, prvotiny Bohu a Beránkovi. V jejich ústech není nalezena lest, neboť jsou bez úhony před trůnem Božím.
[KB1613] Iz 4:2 V ten den bude výstřelek Hospodinův ušlechtilý a slavný, a plod země výtečný a krásný, totiž ti, kteříž zachováni budou z Izraele.
[KB1613] Iz 4:3 I stane se, že kdož bude zanechán na Sionu, a pozůstaven bude v Jeruzalémě, svatý slouti bude, každý, kdož jest zapsán k životu v Jeruzalémě
Devátá kapitola Židům podpírá učení adventistů sedmého dne o svatyni
Není žádného důkazu o tom, že by Kristus vstoupil do nejsvětějšího místa svatyně ihned po svém nanebevstoupení. Jedním z klíčových bludů nové teologie je tvrzení, že Kristus započal svou službu ve druhém oddělení svatyně (svatyně svatých) ihned nanebevstoupení. Je téměř výlučně odvozováno z Pavlovy zprávy k Židům 9x12:
[KB1613] Žd 9:12 Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.
[KJV+] Heb 9:12 Neither by the blood of goats and calves, but by his own blood he entered in once into the holy place, having obtained eternal redemption for us.
Avšak v některých moderních překladech, naPŘ. New International Version (NIV) nebo New King James version (NKJV), je výraz “svaté místo” (holy place) nesprávně přeloženo jako “Nejsvětější Místo” (Most Holy Place)
[Bible21] Žd 9:12 Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tak nám zajistil věčné vykoupení.
Pak zbývá otázka: „Je překlad Most holy Place (nejsvětější místo) přesným překladem z řečtiny?“ Odpovědi může být pouze zvučné ne!
Klič k tomuto problému leží v pochopení řeckého slova „ta hagia“ a jeho gramatických různorodostí. Jen málo řeckých slov způsobilo studentům větší potíže než právě toto. První otázka, kterou je třeba rozřešit, je, zda „ta hagia“ je jednotné či množné číslo. Protože pravopis tohoto slova je stejný jak v jednotném tak i v množném čísle, je nesnadné určit, jaký byl skutečný Pavlův záměr. Je pravda, že pozdější opisovači umístili nad tímto řeckým slovem znaménka k rozlišení mezi jednotným a množným číslem. V pozdějších rukopisech učenci umístili nad tímto slovem znaménka tak, že pak označovalo plurál (množné číslo). Tato skutečnost nám však jistě nepostačí k tomu, abychom dokázali, že takové chápání je správné. Slovo „ta hagia“ tedy může být přeloženo jako svaté místo nebo svatá místa, v závislosti na tom, zda Pavel mínil toto slovo v jednotném či v množném čísle. Pokud mínil svatá místa, pak ovšem je zde zahrnuta svatyně jako celek.
Mnoho překladů Bible, včetně Bible Jakubovy, překládá toto slovo různě: svatyně, svaté místo, Nejsvětější Místo a ještě jinými slovy, jež jsou synonymy těchto tří. V epištole Židům 9x12 však není ani kontextuální ani logický důvod překládat „ta hagia“ jako Nejsvětější Místo. V jediném místě knihy Židům, kde Pavel s určitostí hovoří o svatyni svatých, nepoužívá tvar „ta hagia“, nýbrž složené slovo „hagia hagion“ (doslova svaté z nejsvětějších).
[KB1613] Žd 9:3 Za druhou pak oponou byl stánek, kterýž sloul svatyně svatých,
A tak, když pavel chtěl konkretizovat svatyni svatých, použil termín „hagia halon“. Bylo by tedy logické, že kdykoli by se pak chtěl o ní zmínit, použil by tutéž složeninu. On to však již neudělal. Jedinými platnými překlady pro „ta hagia“ mohou tedy být svatyně nebo svaté místo. Mnohé překlady používají termín svatyně, včetně The New English Bible a The Jerusalem Bible.
Kdyby propagátoři nové teologie měli pravdu ve svém tvrzení, že Kristus započal svou službu ve svatyni svatých v r. 31, pak by naše chápání významu roku 1844 bylo pouhým mýtem a církev adventistů sedmého dne by neměla důvod ke své existenci. Ale Židům 9x12 ve správném překladu nedává žádný základ pro stavbu takových teorií. Tato pasáž Písma dokonce ani nepojednává o Kristově službě ve svatyni svatých. Hovoří o všeobecné službě Nejvyššího kněze v nebesích a porovnává jeho službu s pozemským veleknězem.
Středem naší naděje je Kristova oběť na kříži a Jeho služba ve svatyni.
Někteří oponenti tvrdí, že adventisté sedmého dne postavili v pořadí důležitou službu ve svatyni před Krista. Jiní říkají, že poselství o svatyni snížilo ústřednost spasení lidí skrze oběť kříže. Ani jeden z těchto argumentů však není biblický. Středem poselství o svatyni je Kristus. Je naším Zástupcem, naším Prostředníkem, naším Přímluvcem i naším Soudcem. Je-li věci správně porozuměno, pak ústřednost Kristova a spasení vydobyté na kříži je nádherně vyvýšeno a osvětleno právě poselstvím o svatyni. Toto poselství ani v nejmenším nesnižuje ústřední bod oběti na kříži. Středem poselství o svatyni je oběť. Kristus jako naše Oběť i Velekněz spojuje obé v jednu velikou jednotu Jeho spasitelných skutků pro nás.
Je docela možné, že adventisté sedmého dne někdy bezděčně, když byli obtíženi odpovědností nést toto poselství, nepodávali je v kontextu golgotského kříže, neboť opomněli ústřednost Ježíše Krista. V této závěrečné době je nemožné správně a úspěšně hlásat
poselství, aniž bychom přitom vyzdvihovali našeho požehnaného Spasitele. Ta slavná skutečnost, že Kristus je nám vším, je středem pro pochopení tohoto poselství o svatyni.
) a pak lehce přijmou blud vyslaný satanem, aby je oklamal.