Viktorrealita napísal: ↑25 Feb 2019, 09:41
Človek je spasený preto, že koná dobré skutky, alebo dobré skutky koná preto, lebo už je spasený a je teda novým stvorením v Kristu Ježišovi narodeným z Boha – z Ducha? Milosť predsa vylučuje zásluhovosť a teda sa to nemôže spájať, lebo už by to nebolo jedine z milosti.
Milosť Božia nikdy nemôže byť pomocná barla pri našich zásluhách, čo sa týka spásy, lebo už by to nebolo jedine z milosti. Predsa samotné ovocie neurobí zo zlého stromu dobrý strom, lebo zlý strom prirodzene donáša zlé ovocie, a dobrý strom prirodzene donáša dobré ovocie. Teda najprv sa musí zmeniť strom, aby prinášal dobré ovocie a to už na Božiu chválu a nie na chválu stromu, lebo to Boh urobil strom dobrým a nie strom sám seba. To znamená, že najprv sa musí človek narodiť znova a teda skrze vieru v srdci človeka vyrastie zo semena ducha – Slova Božieho nový strom – nový človek, ktorý už prirodzene donáša skutky viery a ovocie Ducha na Božiu chválu, lebo je už novým stvorením v Kristu Ježišovi. Aby človek mohol žiť duchovným životom, musí sa najprv z Ducha narodiť.
Z toho logicky vyplýva, že skutky viery a ovocie Ducha vychádzajú z človeka preto, lebo už je spasený v Kristu Ježišovi a je teda už novým človekom narodeným z Boha – z Ducha.
Žiadny človek sa nespasí dodržiavaním skutkov zákona, lebo ak by ho aj dodržiaval a porušil by len jeden, tak porušil všetky. Ak by do puntíka dodržiaval sobotu, podľa nejakých kritérií a porušil by nejaké iné prikázanie, tak previnil sa proti všetkým a je hodný tak či tak odsúdenia.
Rim 3:20 pretože zo skutkov zákona nebude ospravedlnené pred ním niktoré telo, lebo skrze zákon poznanie hriechu. Rim 3:28 A tak usudzujeme, že sa človek ospravedlňuje vierou bez skutkov zákona. Jak 2:10 Lebo ten, kto by zachoval celý zákon a klesol by v jednom prikázaní, previnil sa proti všetkým.
Z toho sa nedá vykľučkovať
Pozrime sa na napĺňanie zákona na rovine Božej vyučovaním milosťou a to jedine skrze vieru.
Ak zákon hovorí - nezcudzoložíš a pozerá na skutok, tak milosť vyučuje srdce a to spôsobom – “
Mat 5:28 každý, kto by pozrel na ženu s myšlienkou požiadať ju, už aj zcudzoložil s ňou vo svojom srdci.“
Tu vidíme na akej rovine sa napĺňa zákon skrze vieru a to vyučovaní milosťou Božou. Je to teda vyššia rovina, ako ľudská morálna rovina. To, čo učí Kristus o napĺňaní zákona, je už na rovine Božej.
Ak tí, ktorí sú pod zákonom skutkov pozerajú na skutok, tak tí, ktorí sú pod zákonom viery sú vyučovaní milosťou, aby sme boli čistí aj v úmysloch aj v skutkoch a tak sa celí pripodobňovali na obraz Syna Božieho – zdokonaľovali a vyučovali milosťou no v istote spasenia v Kristu. Teda sme novým stvorením v Kristu Ježišovi. Napĺňame zákon viery, keďže sme pod milosťou a nie pod zákonom skutkov.
Ako vidíme je to teda viac ako ľudské morálne predstavy. Je to chodenie na rovine Božej. Tí, ktorí sú pod zákonom skutkov, chodia a napĺňajú ľudskú rovinu. Tí ktorí sú pod zákonom viery a teda vyučovaní milosťou, napĺňajú zákon na rovine Božej. No a Boh pozerá na srdce, aby vykúpený v Kristu svojím novým životom oslavoval Boha a tak napĺňal zákon vierou, a teda na rovine Božej.
Ne spasení není jen z milosti a už nic k tomu nemusím dělat to je jasná lež ze které tě osobně odhaluje sám Pán Ježíš Kristus i apoštolové, kteří chodili s ním a učili se od něj, to jen ap. Pavel samozvaný falešný apoštol, který s Kristem nikdy nebyl osobně a nechodil s ním a neučil se od něj si vymýšlí něco nové jiné, někdy učí úplný opak toho co Pán Ježíš Kristus o spasení. Stejně tak si ap. Pavel sám vymyslel, že se s Kristem setkal někde na poušti. Nenapsal kdy , kolikrát se sním setkal, co jej Ježíš učil, že má hlásat, atd. nic nic nic, vše si vymyslel. Kdyby se někdy kromě cesty do Damašku s Ježíšem setkal, tak by o tom psal stejně jako o setkání do Damašku nebo
podrobně jako ap. Jan ve Zjevení o vidění na Patmosu, takže věřím těm, kteří věří, že si vše vymyslel, resp. nasbíral od různých křesťanů na svých cestách a to pak prezentoval dále jako svůj mix pravdy. Něco z toho může být pravda něco je zcela jistě lež jak věž, která se staví i proti Pánu Ježíši Kristu, který nám to nejpodstatnější ke spáse sdělil, když zde byl a nepotřeboval později učit pravý opak o tom někoho dalšího ap. Pavla, ze kterého udělali křestané skoro Pána Boha, a dnes na to na to co učil Ježíš o tom kdo bude spasený a mít věčný život z vysoka kašlou. Takže podle mne jsou dopisy ap. Pavla v Písmu jen proto, abychom se na nich učili rozeznávat jeho lež od pravdy, nic víc, nic míň. Spasení z milosti a z dobrých skutků stejně jako ze skutků zákona Desatera (nikoliv celého Moj. zákona) budou spasení i všichni apoštolové a další lidé ze SZ stejně jako z NZ.
To, že budeme spaseni jen z milosti si prostě ap. Pavel, pokud se opravdu nesetkal s Kristem, nejspíše vymyslel nebo vycucal z prstu, ani Bůh a ani Ježíš to takto přímo nikdy neučili a dokonce ani další apoštolové, kteří chodili přímo s Ježíšem, že jsme jen a pouze milostí spasení skrze víru,
kdyby to bylo důležité sdělení, musel by se o tom Bůh Otec a sám Pán Ježíš mnohonásobně krát v Písmu zmínit.
Jediné s čím souhlasím je, že milost je Boží dar ke spáse (pokud i to ap. Pavel si sám nevymyslel), který je ale podmíněn činěním Boží vůle, dobrými skutky a skutky zákona Desatera.
Zároveň nevěřím, že úplně vše co je v Písmu je inspirováno duchem Svatým, Bibli si poskládali z různých knih přece jen sami křesťané, že by u toho byl Bůh je jen tradice vytvořena křesťany.
Neexistuje žádné vidění, kde by Bůh přikázal komukoliv : "a z těchto knih poskládáte Bibli"! a ta se stane pro Vás všechny 100% svatou a dokonalou. 100% je pro nás důležité v Písmu vše co řekl jediný Bůh Otec skrze sebe či kohokoliv (např. anděla) a Ježíšovo slovo, abychom byli spaseni a neumřeli navěky:
Žalmy 119:89 Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo.
Jan 8:51 Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky."
Jan 12:48 Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.
Jan 14:23 Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
A také ostatní slova apoštolů, proroků, která se shodují s učením samotného Boha a Pána Ježíše Krista. Ti nám dávají jasný návod jak žít, abychom obdrželi život věčný.
Nedoceněný dar, Mark Finley, Advent Orion 2011, kap. 2, str. 33-44
Osvobození vede k poslušnosti
Boží zákon nás osvobozuje, abychom mohli žít naplněným, požehnaným životem. Poslušnost Božího zákona je něco jako nebeský recept na radost. Zkuste se představit ten zoufalý chaos, který by ve společnosti nastal, kdyby všichni začali otevřeně ignorovat principy Desatera: všude by vládlo násilí, bezuzdná nemravnost, plenění, drancování – prostě by došlo k celonárodní katastrofě.
Boží zákon je základem Boží vlády, ale ovlivnil také zákony naší společnosti. Je normativem, který platí provždy. Někteří křesťané si myslí, že když jsou spasení Boží milostí, nemusí již zachovávat Boží zákon. (Ef 2.8). Takový postoj však popírá nezbytnost Kristovy smrti. Ježíš byl odsouzen místo všech, kdo přestupují zákon; na kříži vzal na sebe trest za naše hříchy. Byl odsouzen za hříchy, kterých se nedopustil, aby nám mohlo být odpuštěno všechno, čeho jsme se dopustili my. Kdyby Bůh mohl změnit svůj zákon, nemusel be Ježíš zemřít. Bible říká: „Mzdou hříchu je smrt…“ (Ř 6.23). Proč by Bůh poslal svéhi Syna na tak krutou smrt, pokud by nějakým magickým zásahem stačilo změnit jeho zákon? Zákon a soud jsou součástí Kristova evangelia. „Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona“ (1J 3.4).
Nemohu si myslet, že hřích je jen to, když něco ukradnu, hřích je totiž bezzákonnost. Hřích je něco víc než jen nějaký špatný čin, který já považuji za hřích. Jedna z biblických definic hříchu říká, že je to porušení Božího zákona.
Někdo si řekne: „Moje manželství nenaplňuje mé potřeby, neuspokojuje mě. Proto když si o vákendu udělám výlet se svou sekretářkou, je to v pořádku, je to moje věc. Vždyť jsme oba dospělí lidé.“
Bible ale oponuje jasným příkazem: „Nesesmilníš.“ Boží zákon je věčný morální standard, který definuje hřích a určuje naši odpovědnost vůči Bohu i lidem.
Co dnes ptřebují naše děti? Určitě ne to, aby je televize vychovávala vraždami, násilím a nemravností. Naše děti potřebují, abychom je učili morálním principům, které nám dal Bůh.
Boží morální zákon nás chrání. Nejsou to svévolná nařízení, která nám mají bránit v tom, abychom byli šťastní. Boží zákon je naopak cestou ke svobodě a skutečnému štěstí.Boží zákon nás chrání před životním stylem, který by nás zničil..
Někteří křesťané ale říkají: „Nekažme v našich kostelích a modlitebnách o zákoně. Kažme o Boží lásce.“ Jako by šlo o dvě odlišné věci. Jenže láska vždy vede k poslušnosti, a nikoliv k neposlušnosti. Oddané křesťany láska k nebeskému Otci motivuje k zachovávání jeho přikázání. Ježíš řekl: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání“ (J14.15).
Říká snad Ježíš: „Jestliže mě milujete, nemusíte už zachovávat má přikázání“? Ne! Odpovědí lásky je svobodné zachovávání toho, co Bůh lidem určil za správné.
Svého nebeského Otce poslouchám ne proto, že se snažím získat si jeho přízeň. Poslušnost je reakcí mé vděčnosti a lásky. Poslouchám ho ne proto, abych byl spasen, ale proto, že jsem spasen. Vyjadřuji tak svou vděčnost za dar spasení. Svou poslušností si spasení nikdy nezískám. Spasení již pro mě získal Ježíš na kříži. Přesto tím, že jsem poslušný, dokazuji, jak moc si vážím toho, že jsem spasen. V Prvním listu Janově čteme: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“ Podle apoštola Jana je to důkaz, že známe Boha. Je to důkaz, že jsme znovuzrozeni, že opravdu patříme Kristu. „Kdo říká: „Poznal jsem ho, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy“ (1J2.4).
Pokud jsme skutečně poznali Krista jako svého Zachránce a dali mu své srdce, přirozenou odpovědí je to, že jej chceme poslouchat.
Zákon a milost
Milost a zákon si vzájemně neodporují. Když přijmeme, že jsme zachráněni Boží milostí, nezískáváme tím bezbřehou svobodu porušovat Boží přikázání, právě naopak – o to více chceme jednat tak, jak se na Boží děti patří.
Spasení je Božím darem z lásky. Uskutečnilo se na kříži, kde byl obětován Syn Boží. Věřící ve starozákonních dobách očekávali Mesiáše, který měl přijít. V novozákonní době hledíme na Krista, který již přišel. Oni byli spaseni milostí, která měla přijít. My jsme spaseni milosti, která již přišla.
Pokud jsme spaseni pouze milostí, jaká je pak úloha zákona? Apoštol Pavel na tuto otázku odpovídá, když říká, že „ze zákona pochází poznání hříchu“ (Ř 3,20). Jestliže odstraníte zákon, odstraníte hřích. Pokud neexistuje žádný zákon, neexistuje ani žádný hřích. Pokud neexistuje žádný hřích, nepotřebujeme milost, abychom mohli být spaseni.
Prostřednictvím svého zákona Bůh odhaluje hřích. Pavel to vystihuje těmito slovy: „…hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: „Nepožádáš!“ (Ř 7.7.).
Úkolem zákona je definovat hřích. Zákon jasně stanovuje co je správné a co špatné. Tento zákon určuje základy každé společnosti. Zpráva o tom, že na konci všechny čeká soud, vyzývá k tomu, abychom se vrátili k dodržování zákona. Křesťany, kteří jsou spasení milosti, vede tato zpráva k tomu, aby žili spravedlivým a svatým životem: „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší, ospravedlnění budou, kdo zákon svými činy plní“ (Ř 2.13).
Jaká je role milosti? „Milosti tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2.8,9). Milost je Boží milosrdenství, Boží slitování, Boží odpuštění. Milost je Boží moc. Milost je Boží láska projevená hříšníkům.
Odstraňuje milost Boží zákon? Pokud jsem spasen milostí, vede mě to k tomu, abych přestupoval Boží zákon? „To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme“ (Ř 3.31). Pavel tím říká, že víra ve spasení skrze milost neodstraňuje zákon, ale naopak potvrzuje jeho platnost. Lidé, kteří jsou spaseni milostí, zákon zachovávají. Milost nás vede k zachovávání Božího zákona, ne k tomu, abychom jej přestupovali.
Před mnoha lety jsem měl na východním pobřeží Spojených států sérii přednášek o biblických proroctvích. Jednoho večera jsem po přednášce sedl do auta a spěchal na další setkání. Jel jsem poměrně rychle. V určitém úseku byla rychlost omezena na 60 kilometrů za hodinu, ale já jsem jel asi sedmdesátkou. Zastavil mě policista a chtěl po mně řidičský průkaz. Omylem jsem mu podal svoji duchovenskou průkazku. Policistu to docela pobavilo.
Dali jsme se do řeči. Na závěr jsem mu řekl i toto: „Víte, právě jedu z veřejné přednášky, kde jsem kázal o zákoně. Mluvil jsem o tom, že bychom měli dodržovat zákon. Nemohl byste mi pro tentokrát udělit milost? Pane policisto, vy i já jste ve stejném týmu. Vy lidi chytáte, když zákon přestoupí, a já jim říkám, aby zákon dodržovali. V podstatě děláme oba stejnou práci. Nemohl byste mi tedy prosím udělit milost?“
Policista byl mou argumentací překvapen, a tak souhlasil: „Dobrá, pane kazateli, tentokrát vám dávám milost. Jeďte!“ Co jsem si zasloužil, když jsem přestoupil zákon? Blokovou pokutu! Tak to má být podle zákona.
Když jsem dostal milost, osvobodilo mě to od trestu za porušení zákona? Ano. Osvobodilo mě to i od platnosti zákona? Určitě ne. Rozhodně bych se nevrátil do auta a své manželce neřekl: „Zlato, nejsem pod zákonem – už nepodléhám zákonu. Jsem pod milostí. Odteď už můžeme jezdit tak rychle, jak jen budeme chtít!“
Jak to bylo ve skutečnosti? Dostal jsem milost, proto jsem si dával velký pozor, abych už zákon nepřestoupil. Ježíš mě spasil svou milostí, proto nechci přestupovat jeho zákon. Nechci se k jeho přikázáním otočit zády.
Když jsi spasen milostí, nepodléháš odsouzení zákonem. Ježíš řekl“ „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky, nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt. 5.17). Ježíš nepřišel odstranit zákon. Nepřišel odstranit páté přikázání, které říká: „Cti svého otce a svou matku.“ Přišel nám ukázat, jaký vztah má milující syn ke svým rodičům. Ježíš nepřišel odstranit šesté přikázání – „Nezabiješ“. Naopak dal lidem příklad laskavosti a soucitu, které projevoval každému, s kým se setkal. Ježíš neodstranil sedmé přikázání – „Nesesmilníš“. Přišel nám dát příklad morální čistoty.
Nepřišel ani proto, aby odstranil čtvrté přikázání: „Pamatuj na den sobotního odpočinku“. Proto je v Bibli napsáno, že „podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagogy“ (L 4.16). Tak jako Ježíš nepřišel zrušit přikázání „Nepokradeš“, „Nezabiješ“, „Nesesmilníš“ nebo kterékoli jiné z Desatera, nepřišel zrušit ani přikázání o sobotě. Naopak Ježíš přišel, aby žil život láskyplné poslušnosti vůči Božímu zákonu.
Přikázání o sobotě je z určitého důvodu jádrem, srdcem Desatera. První čtyři přikázání charakterizují náš vztah k Bohu. Dalších šest přikázání určuje náš vztah k našim bližním. Přikázání o sobotě nás vybízí k tomu, abychom uctívali svého Stvořitele, což je samotný základ naší poslušnosti.
Protože Bůh je náš Stvořitel, uctíváme výhradně jeho a žádné jiné bohy, a nebereme jeho jméno nadarmo. Protože stvořil všechny lidi, respektujeme každého člověka a k ostatním lidem se chováme podle posledních šesti přikázání. Přikázání o sobotě vysvětluje, proč bereme Boha a jeho Desatero jako autoritu. On nás stvořil. Jako náš Stvořitel ví, co je pro nás nejlepší. Deset Božích přikázání – to jsou směrnice pro život od starostlivého Tvůrce. Projevem naší lásky vyjádřené poslušností je to, že jej na jeho přání v sobotu uctíváme jako svého Stvořitele.
Apoštol Pavel napsal, že Bůh všechno stvořil prostřednictvím Ježíše Krista (Ef 3.9). Ježíš jako Stvořitel zachovával sobotu, aby vyjádřil, že ctí Otcovy záměry. Je nám tím příkladem.
Vnitřní změna
Většina křesťanů má problém porozumět tomu, jaký je vztah mezi zákonem a milostí. Apoštol Pavel napsal: „Hřích nad vámi už nebude panovat, vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí“ (Ř 6.14). Kdy nad vámi panuje hřích? Když se řídíte podle sebe a kráčíte svou cestou, ne Boží. Poté, co přestoupáte Boží zákon, vás ovládne hřích.
Co to znamená, že je někdo pod zákonem? Být pod zákonem znamená spoléhat se na zákon jako na prostředek spasení. Snaha zachovávat zákon ve své síle se podobá snaze přeplavat Atlantský oceán. Mohli byste být světovou jedničkou v plavání, ale vzdálenost je příliš velká. Ať bychom se snažili jakkoli, sami nejsme schopni zachovat Boží zákon. Pokud bychom zachovávání zákona považovali za prostředek, jak dosáhnout spasení, naše marné pokusy o jeho dodržování by nás vedly leda k zoufalství. Neustále bychom se cítili jako odsouzenci. Avšak pokud je zdrojem spasení Ježíš, pohled na zákon se radikálně mění.
Být pod milostí znamená, že jsem přijal Kristovu milost, dostal jeho odpuštění a byl jsem naplněn jeho mocí prostřednictvím Ducha svatého. Ježíš Kristus vepsal svůj zákon do mého srdce a do mé mysli a já ho toužím poslouchat.
Této změně Bible říká „znovuzrození“. Když přijdeme k Ježíši Kristu a prosíme o jeho milost, řekne nám: „Milované dítě, nezáleží na tom, jaká byla tvá minulost, nezáleží na tom, jak hříšný byl tvůj život – já ti odpouštím. Můžeš začít znova.“
Zákon pravdivě zobrazuje náš stav a naši potřebu. Když se dívám do Božího zákona jako do zrcadla, vidím, kdo jsem. Uvědomuji si, že nesplňuji požadavky Božích norem. Myslím na to, jak jsem byl k druhým netrpělivý. Vzpomenu si, že jsem nebyl tak laskavý, jak jsem měl být. To, že selhávám v dodržování Božího zákona, mě vede k tomu, že hledám Boží milost. Právě to měl na mysli David, když vyznal: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě“ (Ž 19.8). Desatero mě téměř žene k Ježíši se slovy: „Ježíši, můj hřích mě úplně ničí. Prosím odpusť mi. Zbav mě mé viny. Přebývej ve mně a uč mě žít podle tvého zákona. Pomoz mi, abych se tebou nechal vést.“
Kdysi přišel k Ježíši jistý zákoník a zeptal se ho: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22.36-40). Co Ježíš udělal? Shrnul Desatero do dvou výroků. Dále říká: „Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Podstatu celého zákona můžeme tedy shrnout do jediného slova – láska. První čtyři přikázání Ježíš vyjádřil slovy „milovat Boha“, posledních šest přikázání shrnul do příkazu „milovat bližního“.
Skutečná a dokonalá láska tedy znamená, že budeme milovat nebeského Otce a své bližní. Láska vede vždy k poslušnosti. Desatero napsal Bůh svým prstem na kamenné desky. Zachovávání Božího zákona nikoho nezotročuje, právě naopak, vysvobozuje z otroctví hříchu. Desatero nám Bůh nedal proto, aby omezil naši svobodu, ale proto, abychom mohli být skutečně svobodni.
Desatero – směrnice pro šťastný život
Desatero předal lidem Bůh. Všimněte si, jakými slovy text začíná (B21): Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví“ (Ex 20,2).
V prvním přikázání se nám představuje sám Hospodin, Bůh, Pán nebe a země, jenž tato přikázání napsal svým prstem na kamenné desky jako morální principy všech dob. „Neměj žádné bohy kromě mne.“ Bůh hned na začátku říká: „Já musím být ve tvém životě nadřazený všemu ostatnímu. Nic jiného – žádní jiní bohové, ani tvůj dům, peníze, alkohol, nic materiálního tě neuspokojí.“
Ve druhém přikázání čteme: „Nevytvářej si modly…“ Jinými slovy, uctívej svého Stvořitele. Bůh tím chce říci: „Nepřicházej ke mně prostřednictvím vyřezávaných model. Přijď ke mně přímo. Jsem živý Bůh.“
Třetí přikázání nařizuje: „Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo…“Bůh říká: „Miluj mě tolik, abys měl úctu k mému jménu.“ Přemýšlejme chvíli o tom, s jakou úctou vyslovujeme jméno Ježíš a Pán Bůh. Při vyslovení Božího jména si andělé zahalují tvář. Je to jméno, při kterém andělé zpívají „svatý, svatý, svatý“, ale mezi lidmi padá do prachu, když ho vyslovují při nadávkách a kletbách. Desatero má pro naši dobu velký význam, protože nás vyzývá, abychom Ježíšovo jméno vyslovovali s úctou a způsobem, který Boha oslavuje.
Čtvrté přikázání – o sobotě – je srdcem Desatera. Bůh přikázal všemu lidstvu: „Pamatuj.“ A přesto se zdá, že většina lidí na něj zapomněla. Připomeňme si ho tedy: „Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu…“ (Ex 20,8). Ve věku víry v evoluci nás Bůh vyzývá, abychom uctívali Stvořitele nebe a země. Přikázání o sobotě nás chce vymanit z tyranie pozemských hodnot a každý týden nám chce umožnit kontakt s věčnými hodnotami.
Páté přikázání „Cti svého otce i matku“ provází zaslíbení – ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh“. To je zvláštní zaslíbení. Existuje souvislost mezi zdravím, dlouhým životem, štěstím a uctivým vztahem mezi rodiči a jejich dětmi.
Šesté přikázání důrazně říká: „Nezabíjej“. V době kdy se buduje obrovský vojenský arzenál, aby mohly být zabíjeny miliony lidí, v době, kdy jsou potraty na denním pořádku, v době, kdy odstřelovači a sebevražední atentátníci zabíjejí nevinné oběti, stále platí přikázání, které říká, že život je posvátný. Šesté přikázání osvobozuje lidi od zabíjení, vraždění a válek. Naléhá na všechny, aby uznali, že život je dar, který pochází od Boha.
Sedmé přikázání jednoznačně prohlašuje: „Nezcizolož.“ Boží zákon k nám promlouvá v době, kdy vládne nemravnost a úpadek morálky. Společnost je v důsledku toho na cestě k sebezničení. Sedmé přikázání je výzvou k mravní čistotě. Osvobozuje nás od infekčních pohlavních chorob, které hubí celé národy. Vybízí nás, abychom se oprostili od fyzické, duševní a citové porušenosti, která ignoruje zákony čistoty zapsané v samotné podstatě každé bytosti. Osvobozuje nás od strašlivé viny, jež je důsledkem porušování tohoto základního mravního zákona.
Osmé přikázání „Nekraď“ chrání vlastnictví, které nám Bůh z lásky dal. Nikdy nebylo přípustné krást. Všichni vědí, že je špatné, když někdo krade v obchodě. Stále není správné vzít něco, co nám nepatří. Osmé přikázání nás osvobozuje i od strachu z pomsty člověka, kterému jsme něco vzali.
Deváté přikázání „Nelži o svém bližním“ chrání naši pověst. Lež a pomluva se i dnes považují za něco špatného. Pošlapat dobré jméno jiného člověka se stále považuje za podlost.
Desáté přikázání nás učí být spokojeni s tím, co máme. Zve nás, abychom spočinuli v Boží dobrotě. V tomto posledním přikázání „Nezaviď svému bližnímu“ (Ex 20,17) jde o to, abychom se soustředili raději na vděčnost za všechno dobré, co nám náš nebeský Otec dává, než abychom si stěžovali kvůli tomu, co nemáme.
Desatero důrazně promlouvá k dnešní společnosti. Autor žalmu říká, že Boží přikázání jsou věčná. „Věrnost a právo koná svýma rukama, spolehlivá jsou všechna jeho pravidla! Na věčné věky jsou ustanovena, věrně a upřímně aby byla plněna“ (Ž 111,7.8, B21).
Bůh vyzývá svůj lid, aby se vrátil k Desateru, a dává nám toto zaslíbení: „A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem“ (Žd 8,10).
Bůh říká: “Vložím svůj zákon do jejich mysli.“ Jak tomu máme rozumět? Mít Boží zákon ve své mysli znamená, že jej známe. Je-li Boží zákon také v našem srdci, znamená to, že k němu máme citový vztah, že jej milujeme. I v této generaci Bůh potřebuje lidi, v jejichž srdcích a myslích bude zapsán zákon.
Tito lidé Jej milují, protože vědí, co všechno pro ně vykonal. Přijali Boží milost a svobodně se rozhodli žít podle Jeho rad. Díky Kristově moci jsou vysvobozeni ze sevření zla. Jsou vysvobození z jeho otroctví. V Ježíši jsou svobodní – svobodní k tomu, aby mohli žít zbožným, poslušným životem. Všimněte si, jak Jan v prorocké knize Zjevení charakterizoval Boží lid žijící v posledních dnech: „ Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši“ (Zj 14.12).