DUCH SVATÝ: TŘETÍ OSOBA, NEBO BŮH V AKCI?

[mikim]

“Konvenční pojetí Ducha svatého jako individuální a odlišné Božské Osoby je přírůstek. Nebyla to víra raného křesťanství” - Basil Wilberforce, D.D.

Podle ortodoxního trinitářství, Duch svatý je třetím členem věčného Boha, spolurovný a spoluvěčný s Otcem a se Synem. Tato “Osoba” nebo “rozlišení” v Bohu ale nemá osobní jméno. Netrinitáři se ptají: Opravdu bible podporuje víru ve třetí “Osobu”, která je odlišná od Otce tak jak je zřejmě Syn? Je pro nás těžké uvěřit, že Písmo, čteno bez vlivu pozdějších konfesí, jasně představuje Ducha svatého jako “Osobu” odlišnou od Otce a Syna (co jen “osoba” znamená? Trinitáři nejsou schopni to slovo s jistotou definovat). Je zvykem užívat pro Ducha zájmeno “on”, což nás vede k myšlence třetí osoby. Avšak použití zájmena “ten” je zrovna tak legitimní a dává jiný dojem. 1 Naše potíž v přijmutí Ducha jako jedné z osob trojjediného Boha se odráží v úžasném přiznání prominentního vůdce řecké ortodoxní církve, Gregory Nazianzena, který v r. 381 n.l. prohlásil: “Někteří z našich moudrých lidí pokládají Ducha svatého za moc (energeia), jiní za tvora, jiní za Boha a jiní se zase nechtějí rozhodnout ze zbožné úcty (jak říkají) k Písmu,

1 Na příklad v KJV v Řím. 8:16 kde “the Spirit itsef beareth witness with our spirit...”. Jinde ale KJV označje ducha jako osobu “he“ (on).

které o té záležitosti nemluví jasně”. 2 Kde tedy byla Trojice po všech těch tři sta let, oddělujících tuto řeckou tradici od smrti prvních apoštolů? Ti mudrci řeckého křesťanství se zdají pozoruhodně nechápaví, když nedokázali pochytit to, co prý vždycky bylo apoštolskou vírou. Když si přečteme bibli od začátku až do konce; zplodí to trinitářský pojem Ducha? Pokud se člověk prohrabe normálními biblickými slovníky je zřejmé, že devadesát osm procent biblických údajů je dostatečně vysvětleno, když Ducha definujeme jako Boha v akci, Boha v dorozumívání, jako Jeho moc a osobnost promítající se ke stvoření, aby se toho stvoření mnoha způsoby dotkla a ovlivnila je. Jenom ten zbytek se dá zatlačit směrem pozdějšího trinitářství; je to ale oprávněné? Je Duch opravdu něčím jiným než Boží energií, která lidem umožňuje vykonávat hrdinné činy, obdařuje je zvláštními uměleckými schopnostmi nebo zázračnou mocí, a hlavně sděluje božskou pravdu? Připouštíme, že ode dne Letnic se přihodilo něco nového, že Duch se soustřeďuje ve vstalém Kristu. Kvůli tomu ale není potřeba měnit původně zjevený význam “ducha” jako Boží oživující, inspirující energie a Jeho svaté inteligence zjevené a přenášené skrze Krista, z jeho srdce do srdcí těch, kteří hledají Boha a Jeho Pravdu. Slovo “duch” má v bibli několik různých významů. Všechny se ale vztahují ke hlavní představě neviditelné moci a mysli. V obou zákonech “Duch svatý” popisuje Boží energii zaměřenou na tvoření a inspiraci. Je to Bůh v akci, Jeho Duch “promítá” Jeho osobnost ke tvorstvu. Kdekoliv je Duch činný, rozeznáváme přítomnost samotného Boha: “Obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře (přítomnosti) a svého Ducha svatého mi neber” (Žalm 51:12, 13). O několik veršů před tím, David mluví o “pravdě ve své nejhlubší bytosti” a o

2 Citováno v “Macedonius”, The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge (Grand Rapids: Baker Book House, 1963), 7:112.

schopnosti poznat moudrost (51:8). 3 Činnost Božího Ducha v Davidovi má žádoucí účinky. “Duch” a Boží přítomnost jsou spojeny v jiné pasáži: “Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří (přítomností)?” (Žalm 139:7). V Žalmu 33:6 je blízké spojení mezi Božím Duchem a Jeho tvořivou činností: “Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem (heb. ruach; LXX pneuma) jeho úst pak všechen jejich zástup”. Fakt, že “duch” a “dech” jsou překlady toho stejného hebrejského a řeckého slova ukazuje na kořenový význam ducha jako Boží tvořivé moci, jeho energie stojící za Jeho výroky. Boží Duch určitě není jen abstraktní mocí. Jelikož to je Bůh v akci, je nanejvýš osobní. Je to Boží dotek. Boží Duch je Jeho osobnost vztahující se k Jeho tvorstvu. Hříšní lidé se mu mohou vzepřít. Proto buřičství Izraelců trápilo Božího ducha (Iza. 63:10). Ve stejné souvislosti se dovídáme, že “anděl Jeho tváře (Jeho přítomnosti) byl aktivně zapojen do spásy Božího lidu (Iza. 63:9). To svědčí, že andělé jsou zapojeni do Božích duchovních zákroků v lidśkých záležitostech. Lukáš podotýká, že “anděl Páně promluvil k Filipovi” (Skut. 8:26). O tři verše dále Lukáš říká, že “Duch řekl Filipovi” (verš 29). “Anděl Ducha” se nalézá v mimo biblické židovské literatuře a to možná vysvětluje Lukášovo nepřímé odvolání na Božského posla, který mu zprostředkoval Božího ducha. 4 Bible nesvědčí o ztotožnění Božího Ducha jako osoby odlišné od Jednoho Boha v tom stejném smyslu jako je Syn odlišný od Otce. To, co bible říká o Otci a Synu, je zřejmě něco jiného než co říká o Duchu. Bůh a Kristus jsou zřejmě dva zvláštní jednotlivci, hodni uctívání. Otec v jeho pozici stvořitele, Syn Ježíš jako nástroj a zprostředkovatel spásy lidstva.

3 Srv. “Ducha” a “vnitřního člověka” (Efez. 3:16), což ukazuje blízké spojení mezi pravdou a duchem, jako také Jan 6:63. 4 Ascension of Isaiah 4:21; 7:23; 9:36, 39; 10:4; 11:35. Anděl je možná ztotožněn s Gabrielem (Ascension 3:16; 11:4). Srv. spojení Gabriela s činností ducha v Lukášovi 1:26, 35.

Duch Svatý ale nemá osobní jméno. Jak to, že ani v jednom verši Písma není Duch uctíván ani se k němu nikdo nemodlí? Ani jednou Duch svatý nezdraví církve. Když apoštolové píšou svým církvím, posílají pozdravy vždycky od dvou osob, Otce a Syna. Je zcela neobvyklé, aby Pavel ustavičně vynechával zmínku o třetí osobě Trojice, kdyby věřil že existuje. Když dává Timoteovi instrukce, mluví v neviditelné přítomnosti “Boha, Krista a vyvolených andělů” (1 Tim. 5:21). Přední biblický teolog tohoto století, a prominentní člen Anglikánské církve, zamítá myšlenku, že bible představuje Ducha jako třetí osobu: Zeptat se, zda duch v Novém zákoně je osobou v současném slova smyslu by bylo jako se ptát, zda duch Eliášův je osobou. Duch Boží je samozřejmě osobní; je to Boží dunamis (moc) v akci. Duch svatý ale není osobou, existující nezávisle od Boha; řeč o Duchu je způsob jakým se mluví o osobních zákrocích Boha v historii, nebo o vstalém Kristovi osobně jednajícím v životě a svědectví církve. Nový zákon (a vskutku myšlení církevních Otců všeobecně) nikde nepředstavuje Ducha - o nic víc než moudrost Boha - jako mající nezávislou osobu. 5

Lukášova pečlivá volba slov ve třech důležitých pasážích ukazuje, jak duch a moc jsou zaměnitelné výrazy: Jan Křtitel půjde před Mesiášem jako posel “v duchu a moci Eliášově” (Luk. 1:17). Při početí Syna Božího je Marii řečeno, že “Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní” (Luk. 1:35). Když Ježíš oznamuje příchod Ducha svatého v den Letnic, prohlašuje svůj úmysl “Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti”

5 Alan Richardson, Introduction to the Theology of the New Testament (London: SCM Press, 1958), 120.

(Luk. 24:49). Výraz “Duch Boží” v jedné pasáži (Mat. 12:28) je nahrazen “prstem Božím” v souběžné pasáži (Luk. 11:20). “Prst Boží” ztěží popisuje osobu. Duch, který ůčinkoval v rané církvi, byl rozpoznán jako “Duch Ježíšův”, jeho vlastní osobnost se prodlužovala do církve, aby věřícím dodala moc a inspiraci. Lukáš píše: “Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asie, procházeli Frygií a krajinou galatskou. Když přišli až k Mysii, pokoušeli se dostat do Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil” (Skut. 16:6, 7). Zdá se, že není podstatný rozdíl mezi Duchem Božím a Duchem Ježíšovým: “Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho” (Řím. 8:9). V té stejné pasáži Pavel mluví o Duchu přimlouvajícím se za svaté (Řím. 8:27). Jelikož nikde jinde nerozpoznává Ducha jako třetí osobu, je rozumné si myslet, že nevidí žádný rozdíl mezi přímluvami Ducha a přímluvami Krista, o kterých se míní v té stejné souvislosti (Řím. 8:34). Zatímco sám Kristus je u Otce, jeho Duch úcinkuje v srdcích věřících spolu s Duchem Otcovým. Někteří tvrdí, že s Bohem a Kristem musí být třetí osoba, protože Duchu svatému se přičítá inteligence a dobrota. Na příklad Nehemiáš píše, jak Bůh dával Svého “dobrého ducha, aby je poučoval” (Neh. 9:20). Je zřejmé, že Duch Boží má všechny vlastnosti Boha. Proto ale nemusíme Ducha považovat za odlišnou osobu. Pavel to jednoduše vysvětluje, když srovnává Božího Ducha s duchem člověka. Začíná mluvit o Božím Duchu: “Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží”. Potom tuto činnost “ducha” přirovnává k vnitřnímu vědomí člověka. “Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží” (1 Kor. 2:10, 11). Duch člověka je vzhledem k jeho vlastním myšlenkám jako je Duch Boží vzhledem k vlastním myšlenkám Boha. Duch svatý je tudíž svatá inteligence, zjevením samotné mysli Boha. Také duch a srdce jsou často blízko spojeny, v hebrejské bibli jsou dokonce i zaměnitelné. Mohlo by nás něco ujistit víc než to, že Bůh nám dává najevo Své nejhlubší plány a záměry, že mluví srdce k srdci s člověkem, Jeho tvorem, a že na toto spojení úcinkuje Svou vlastní tvořivou inteligencí a duchem? Prominentní trinitářští spisovatelé tvrdí, že když Bůh řekl “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby” (Gen. 1:26), ta rozmluva zahrnovala třetí osobu Trojice. Svým tvrzením ale zachází daleko za hranice svědectví Písma. Torrey napsal: Mnoho lidí říká, že doktrína o Trojici není ve Starém zákoně. Zatímco je v Novém zákoně, není prý ve Starém zákoně. Avšak doktrína o Trojici je ve Starém zákoně, hned v první kapitole bible. V Genesis 1:26 čteme “I řekl Bůh ‘Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby‘” 6

Návrh, že Bůh zde mluví k Duchu svatému, se nám zdá plodem představivosti. Bůh nemluví ke Svému vlastnímu Duchu. Mluvil by Sám k Sobě (pokud slovem “duch” není míněn andělský posel Boží). Je někde v Písmu nějaká narážka, že Bůh by mluvil ke Svému Duchu svatému? Taková myšlenka je pro bibli cizí, zrovna jako je jí cizí myšlenka, že Duch svatý se má uctívat, nebo se mu má děkovat, tak jak Torrey doporučuje. 7 Píseň, která nás povzbuzuje k “velebení Otce, Syna a Ducha svatého” pochází z prostředí, které ztratilo z dohledu biblickou doktrínu o Duchu. Torrey nám dokonce říká, že izraelské Šema (Deut.6:4) je ve skutečnosti trinitářskou konfesí. 8 Základem jeho argumentu je plurální tvar slova elohim, argument, který zamítlo i spousta trinitářských učenců. Proč je populární literatura tak oblíbená, zatímco mnohem důkladnějšího vyšetřování uznávaných kapacit na hebrejský jazyk si málokdo všímá?

6 R.A. Torrey, The Holy Spirit (Fleming Revell Co., 1977), 20. 7 Ibid., 13, 19. 8 Ibid., 21, 22.

V jeho posledních rozhovorech se svými učedníky, Ježíš mluví o “přímluvci”, který příjde, aby věrné povzbudil po tom, co je Ježíš vzat k Otci na nebesa. Jelikož to slovo “přímluvce” (parakletos) je v řečtině mužského rodu, překladatelé, kteří věřili “ve třetí osobu Trojice”, k němu dali zájmeno “on”. Ten stejný přímluvce je ale “duch pravdy”. Tento titul nenaznačuje osobu. Pokud neučiníme předpoklad, že Duch svatý je osoba odlišná od Otce a Syna, sám text si to nevyžaduje: Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi do (nastávajícího) věku - ducha pravdy, kterého svět nemůže příjmout, poněvadž to (auto, střední rod, v souladu s “duchem“ v řečtině) nevidí ani to (auto) nezná . Vy to (auto) znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechávám vás osiřelé, přijdu k vám... Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten (ekeinos, mužský rod v řečtině v souladu s parakletos, ale přeložen “on” jen když se předpokládá osoba) vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl (Jan 14:15-18, 26).

Poznámky trinitáře James Dennya jsou poučné: Co zde na nás dělá dojem, je nový název daný Duchu - “jiný Přímluvce”. Je to vskutku jen nový název. Svým pojmem odpovídá tomu jedinému slibu Ducha, který nacházíme v synoptických evangeliích. Z výrazu “jiný Přímluvce” vyplývá, že učedníci už zakusili jednoho Přímluvce, samotného Ježíše. Dokud byl s nimi, posilňoval je, když odejde, na jeho místo příjde Duch. Tato nová moc pro ně dělá to, co dělal Ježíš před tím. Je to ale vskutku jiný? V 1 Janův 2:1 je Ježíš nazván Paraclete (Přímluvce), a to po Letnicích a po tom, co tady (Jan 14:18) říká, “příjdu k vám”. Přítomnost Ducha je Ježíšova osobní přítomnost v Duchu. 9

9 “Holy Spirit”, Dictionary of Christ and the Gospels (Edinburgh: T & T Clark, 1917), 742.

Rovnítko mezi Božím nebo Ježíšovým Duchem a jejich životodárnou mocí a osobností, je zřejmé ze zbytku Písma. Ježíš svým učedníkům řekl: “Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý” (Marek 13:11). Lukášova verze objasňuje, že ten Duch, mluvící v učednících, je sám Kristus: “Vezměte si k srdci, abyste si předem napřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník” (Luk. 21:14, 15). Splnění toho slibu vidíme ve Štepánovi, když jeho oponenti “nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štepán mluvil” (Skut. 6:10). Dalším osvícením je, že “Duch svatý” v Markovi 13:11 je v souběžné pasáži v Matouši 10:20 jednoduše “duch vašeho Otce”. Obě pasáže jsou pak dále objasněny Lukášem, který v Božím duchu vidí způsob, jakým Bůh, skrze Svého Syna, sděluje Své výroky a moudrost obklíčenému učedníku (Luk. 21:15). Tento názor na Ducha je zcela ve shodě s hebrejskou biblí. Avšak bylo by nemožné vložit do těchto pasáží definici Ducha jako osoby odlišné od Otce a Syna. Mělo by jasné svědectví téměř každé části Písma být narušeno hrstkou veršů z Janova evangelia? Alan Richardson dochází k závěru, že pro Jana “V přicházejícím Duchu přichází Sám Kristus... Duch, který vykládá Písmo, není nikdo jiný než Sám Pán” 10 Jan v jeho prvním listu ve skutečnosti nazývá Krista Přímluvcem (1 Janův 2:1). To je ten jediný jiný výskyt slova parakletos. Pavel má přesně ten stejný názor. Říká: “Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda” (2 Kor. 3:17) Trinitářský učenec a vykládač Janova evangelia shrnul své nálezy následovně: “Nesmíme vyvozovat, že Jan pokládal Ducha za osobnost ve smyslu pozdější církevní doktríny. Rozhovory v Janovy se točí kolem vztahu Otce k Synovi, bez jakékoliv myšlenky o třetí osobě spolupracující s nimi v jednom Bohu. 11

10 Introduction to the Theology of the New Testament, 121.

Jiný biblický učenec posledního století se vyslovil o Přímluvci následujícím způsobem: “Božská moc, personifikovaná jako pomocník, je tu přirovnána, tak jako v Janovi 15:26, k vyslanci, kterého vladař poslal, aby mluvil jen to, čím ho pověřil, aby mluvil podle vůle a záliby toho, kdo ho poslal.” 12 Není dostatek svědectví, které by ukazovalo, že Pavel věřil ve “tři osoby v jednom Bohu”. Viděli jsme, že Pavel chápal Ducha jako sebevědomí a mysl Boha. Když mluví o Duchu jako o nebeské moci odlišné od Otce, která pomáhá křesťanům v motlitbách, v téže pasáži se odvolává na přímluvy samého Krista (Řím. 8:26, 34). Duch je sám Kristus prodlužující svou činnost směrem k věřícím. Když to vše shrneme můžeme říct, že Duch svatý v hebrejské bibli (Starém zákoně) nikdy nebyl pokládán za osobu odlišnou od Otce. Následující prohlášení učinil eminentní profesor biblických jazyků: Ze všech pasáží Starého zákona, ve kterých je zmínka o Duchu svatém, nelze dokázat, že je jednou z osob Boha; a nyní (asi 1775) je téměř všeobecně přijatý názor učených vykládačů, že v židovském jazyce “Duch svatý” neznamená nic víc než božská inspirace, bez jakéhokoliv náznaku osoby. 13

11 E.F. Scott, The Fourth Gospel (T & T Clark, 1926), 342, důraz přidán. 12 C.T. Kuinoel, cituje Wilson, Concessions, 372, důraz přidán. 13 J.D. Michaelis, Remarks on John 16:13-15, cituje Wilson, Unitarian Principles Confirmed by Trinitarian Testimonies, 477.

A co Nový zákon? V naší době Karl Rahner jasně říká: “Ho theos (Bůh) nikdy není v Novém zákoně použito, když se mluví o pneuma hagion (Duchu svatém)”. 14 Skutky 5:3, 4 nejsou vyjímkou. Někteří trinitáři nabízí tyto verše jako důkaz o třetí osobě Trojice: o Bohu - Duchu svatém. Texty říkají, že lhaní Duchu svatému je lhaní Bohu. Duch svatý zde znamená moc a autoritu, které Bůh udělil Petrovi. Když apoštolové mluví jménem Boha a Jeho Duchem, pak ti co lžou těm apoštolům, vpravdě lžou Duchu svatému, to jest Otci. To potvrzuje poznámka apoštola Pavla: “Proto ten, kdo pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého Ducha svatého” (1 Tes. 4:8). Ve Starém zákoně je nápaditý paralel toho bodu, když se Izraelci bouřili proti Mojžíšovi a Áronovi. Mojžíš jim řekl: “Co jsme my? Nereptáte proti nám, ale proti Hospodinu”. Ta “rovnice” Mojžíše a Árona s Bohem pochopitelně nedělala z těch vůdců další dvě osoby Boha (Exod. 16:2, 8). Avšak v Mojžíšovi přebýval Duch Boží a je možné, že buřičství Izraelců, zmíněné v Žalmech, bylo vlastně namířeno proti “Mojžíšově duchu” (Žalm 106:33), nebo možná proti andělovi Boží tváře, kterého Jahueh pověřil Svou pravomocí (Iza. 63:911). 15 Máme dojem, že významní trinitáři jsou někdy uvázaní k oficiální konfesi navzdory jejich vlastním pochybám o způsobu, jakým je vyjádřena. Luther neměl rád výraz Trojice: “Slovo Trojice se nikde v Božských spisech nenalézá, ale je jen lidským vynálezem a tudíž zní úplne chladně”. 16 Kalvín cítil, že modlení se k Trojjedinému Bohu není biblické: “Nemám rád tuto vulgární modlitbu ‘Svatá Trojice, jeden Bůh! Smiluj se nad námi!’ Má pro mne zcela barbarskou příchuť. Zamítáme takové výrazy. Pokládáme je nejenom za neslané a nemastné, ale za světské“. 17.

14 Theological Investigations (Baltimore: Helicon Press, 1963), 1:143. 15 Srv. Exod. 23:21, kde v andělovi bylo Boží jméno. 16 Concessions, 331. 17 Concessions, 40

Pokud ale Bůh je Trojice, proč by měl člověk mít námitky? Co je opravdu špatného s výrazem “Matka Boží” (který protestanti odmítají), pokud Ježíš vskutku byl Bůh a Marie byla jeho matkou? A pokud Duch svatý je skutečně odlišnou osobností, byl on Ježíšovým Otcem, raději než Bůh, Otec? Byl to Duch Boží, kdo způsobil v Marii početí (Luk. 1:35). Když zralý apoštol Jan napsal svůj první list, omezil své užívání slova “duch” na Boží činnost a na obdaření, které se dostává křesťanům: “Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal (díl) svého Ducha (ek tou pneumatos autou) (1 Janův 4:13). Bůh nedává díl osoby, ale míru Jeho mysli a moci. Jan má na mysli něco, co se dá odměřit, tak jak má Petr, když cituje pasáž “vyleji ze svého Ducha na všechny lidi” (Skutky 2:17). Osoba se přece nedá vylít. Bůh ale může udělit potřebnou dávku Své neomezené energie. Takové dávkování je nevhodný způsob vyjadřívání, pokud Duch je třetí osobou. V jiné pasáži Jan říká, že “Duch o tom vydává svědectví”, protože je to pravda v našich myslích (1 Jan 5:6). Jak je známo, po tomto textu následuje padělaný verš: “Neboť tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý a ti tři jsou jedno”. Tato slova “nemají žádné právo stát v Novém zákoně”. 18 Některé novější překlady bible je vynechaly. V řečtině se ta slova poprvé objevila r. 1215 a to jenom jako překlad latinských Skutků lateránského koncilu. Nebylo to dříve než v šestnáctém století, kdy se ta slova objevila v jakémkoliv řeckém rukopisu. A to jen jako překlad latinské verze bible. 19 Ježíšův příkaz křtit “do jména Otce, Syna a Ducha svatého” (Mat. 28:19) nemá žádnou váhu jako důkaz, že Ježíš věřil v Trojici tří vzájemně si rovných osob. Ježíš přece uznal Otce jako “jediného pravého Boha” (Jan 17:3). Ježíš navíc potvrdil unitární vyznání víry Izraele (Marek 12:29).

18 B.M. Metzger, A Textual Commentary on the Greek New Testament (United Bible Society, 1971), 715. 19 Ibid.

Tak jak řekl trinitář Michaelis: “Není možné z této pasáže objasnit, zda Duch svatý je osobou. Ježíš možná mínil následující: Ti, kteří jsou pokřtěni, mají při svém křtu vyznat, že věří v Otce a Syna, a ve všechny doktríny vštípené Duchem svatým”. 20 Pavel zakončuje svůj list následovně: “Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi” (2 Kor. 13:13). Ani to není trinitářská formule, i když to tak zní, pokud člověk k tomu textu přistupuje s předpojatou myšlenkou, že Pavel věřil ve tři věčné osoby. Na jiném místě Pavel mluví o “společenství Ducha” a “povzbuzení v Kristu” (Filip. 2:1). Tyto pasáže se dají vysvětlit jako Ježíšův vliv, když ve věřících úcinkuje svým Duchem. Na vysvětlení těch pasáží není nutné postulovat existenci třetího člena Trojice. Neobvyklé užívání pneuma hagion (duch svatý) Pavlovým společníkem Lukášem silně naznačuje, že pro něho Duch byl vždycky božský vliv a ne třetí osoba. Mluví o “Duchu svatém ústy Davida” (Skut. 4:25). Ten výraz připomíná Davidovo vlastní vědomí, že “Hospodinův duch skrze mne mluvil, na mém jazyku byla řeč jeho” (2 Sam. 23:2). V židovské literatuře novozákonné doby nacházíme stejný obraz inspirace: “Duch spravedlnosti sestoupil do Jákobových úst” (kniha jubileumů 25:14). Všechna taková řeč se nehodí do myšlenky odlišné osoby. Trinitáři čelí stejným potížím, když je určeno množství Ducha. Na příklad Malachiáš v 2:15 mluví o “špetce” nebo “zbytku” ducha. Také Jan si myslí, že Duch je dán lidem v různých množstvích. Ježíš jej obdržel “v plné míře” (Jan 3:34). Podobně Pavel mluví o “zásobování Ducha Ježíše Krista” (Filip. 1:19). Taková řeč naznačuje zásobárnu moci spíše než osobu. Význačné je, že Pavel závisí na modlitbách církve, aby se mu dostávalo nepřetržité pomoci od Ducha svatého.

20 The Burial and Resurrection of Jesus Christ, 325-327, citováno v Concessions, 281.

Vážnou potíží pro trinitářství je fakt, že v raných pobiblických dobách není nic řečeno o Duchu jako o třetí osobě Boha. Žádná oficiální definice trinitářského Ducha svatého se neobjevila dříve než r. 381 n.l. na koncilu v Konstantinopoli. Teprve až tehdy bylo prohlášeno, že jsou “tři osoby v jednom Bohu”. Více než tři sta let po Ježíšově pozemské službě, církevní vůdci si nebyli jisti o podstatě Ducha svatého. I tehdy mnoho z nich nepovažovalo Ducha svatého za osobu. 21 Neexistuje tudíž žádná souvislá trinitářská tradice, která by nás spojovala se spisy původních apoštolů. Biblické údaje jsou dostatečně vysvětleny, když Ducha považujeme za způsob, jakým Bůh a Kristus prodlužují svou mysl, srdce a osobnost ke tvorstvu. Duch má osobnost, protože odráží osobu Otce a osobu Syna. Když mluvíme o Duchu jak učí, vede a inspiruje církev, je to jiný způsob jak vyjádřit činnost Otce a Syna v církvi. Nevidíme žádný důvod k postulování existence třetí osoby, zvláštní a odlišné od Boha a Jeho Syna. Bible ve skutečnosti podporuje “trojici” Otce, Syna a věřících, kteří jsou sjednoceni a stmeleni dohromady Duchem svatým. Jan nám tudíž sděluje, jak se Ježíš modlil, “aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás... já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty” (Jan 17:21, 23). Duch svatý, Duch pravdy, je mysl a srdce Stvořitele, které dává laskavě k disposici trpícímu lidstvu. Přístup k Duchu svatému se nalézá v Ježíšových slovech, které jsou “Duch a jsou život” (Jan 6:63). Křesťané vlastní pomazání, které je učí pravým doktrínám, střeží je proti zhoubným lžím ďábla, a umožňuje jim zůstat v jednotě s Kristem (1 Janův 2:27). Nemůžeme si pomoct myšlence, že ta skutečná funkce Ducha svatého je zastíněna, když pozornost je od ní odvedena stranou na pojem Ducha jako třetího člena Trojjediného Boha. Ten nesmírný význam Ducha spočívá v tom, že to je vlastně Sám Otec ve Své tvořivé a komunikační funkci, otevírající ke Svým tvorům Své vlastní srdce.

21 Philip Schaff, History of hte Christian Curch, 3:664.

“Duch mluví” není nic jiného než “Bůh mluví”. Slovo, moudrost a duch spolu úzce souvisí. To jsou božské vlastnosti Jednoho Boha, a ne osoba od Něho odlišná. Není potřeba definovat Ducha jako třetí osobu. Taková definice dává vznik spekulativnímu problému (s katastrofálními výsledky). Božské vlastnosti jsou někdy v bibli personifikovány. Problém vznikl, když lidé ty vlastnosti obrátili na osobu. Neexistuje žádný dobrý důvod k tomu, abychom se zřekli zřejmé analogie mezi výrazem “duch Eliášův” (Luk. 1:17) a “duch Boží”. Duch Eliášův není osobou odlišnou od Eliáše, ani duch Boží není jinou osobou než Bůh. Duch Boží nám poskytuje vhled do nejhlubšího nitra Boha. Bůh se k nám přibližuje Svým Duchem, většinou slovy Písma, která jsou “vdechnutá od Boha” (2 Tim. 3:16). Když čteme jak Hospodin “litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci” (Gen. 6:6), byl to duch Boží, kdo se trápil (srv. Efez. 4:30). Když oči a srdce Boha spočívaly v chrámě (1 Král. 9:3), člověk by právě tak mohl říct, že tam byl přítomen Jeho duch. Úzká souvislost ducha, mysli, srdce a slov(a) se ukazuje v poučných slovech Přísloví 1:23 “Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, vyleji na vás svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova”. Anglický překlad bible Revised Standard Version odhaluje intelektuální aspekt ducha: “vyleji na vás své myšlenky”. Zatímco Jerusalem Bible nám umožňuje, abychom spatřili ještě další významovou vrstvu: “otevřu vám své srdce”. Boží duch je Jeho svatá inteligence, charakter a povaha, je to ukazatel plánů a záměrů Jeho srdce. Skrze Svého Ducha nás Bůh zve, abychom se podíleli na té oblasti božské činnosti a stali se “svatými jako On je svatý”. Zve nás k soukromé znalosti Jeho tajných záměrů, které s námi touží sdílet: “Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu” (Žalm 25:14).

Pavel vůbec nic nevěděl o pozdějším dogma, a proto volně zaměňuje “ducha” a “mysl”. Tím nám dává apoštolskou definici Ducha svatého. “Kdo poznal mysl (nous) Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?” (Řím. 11:34). Hebrejský text, který Pavel parafrázuje, říká: “Kdo usměrnil ducha Hospodinova?” (Iza. 40:13). Když příjmeme Ducha, což znamená “příjmutí znalosti pravdy” (Žid. 10:26), získáme tím přístup k Božské osobnosti prodloužené k nám v Duchu.

Doktrína o trojici kap. 9