Konference Unie-říjen 2016

[Milan]

Letos na podzim se uskuteční Konference ČS Unie. Cituji:
Agendu konference tvoří body, které na poslední řádné konferenci předložila jednotlivá sdružení a výbor unie, ale z časových důvodů se nestihly projednat.
Jde o témata týkající se manželství, rozvodu, opětovného sňatku, nemanželského soužití, křesťanského životního stylu s důrazem na zachovávání soboty, rozporů mezi zněním některých pasáží Církevního řádu, praxí na sborech a nakonec usnesení výboru unie o výjimkách k uzavírání církevních sňatků člena s nečlenem církve.
Možná by si každé z témat zasloužilo samostatný článek, možná, jak sleduji téma diskuzí, nás to (s několika výjimkami) "nepálí".

Situace ve formě soužití lidí s určitou prodlevou a utlumením sleduje jednání společnosti. Vždy znovu mám radost z mladých lidí, kteří nerezignují na ideál, a volí cestu, které nás učí Písmo a tradice: Manželství je dar odevzdání se a přijetí v lásce, mezi mužem a ženou, závazek před Bohem, na celý život. A co s tím, když ne všichni jednáme ideálně? Jak se stavět k nesezdanému soužití (slovo přítelkyně/přítel je eufemizmus pro krátkodobou nebo delší známost, milenku/milence ...). V minulosti se na kladl enormní důraz na "čistotu" v oblasti intimního soužití před manželstvím (mnohdy na úkor jiných vlastností, uspořádání hodnot a postojů k životním situacím). Jak podpořit cestu k nápravě, když to někdo vzal zkratkou(nejdříve to spolu zkusíme a pak uvidíme…)? Cesta sankcí (církevní kázeň) k výsledku nevede. Stejně, jako dříve cesta rychlých křtů a sňatků…

Jaké podmínky musí splnit snoubenci, aby jejich sňatek byl uzavřen „před Bohem a shromážděnou církví“? Co má kazatel/sbor zkoumat a co ponechat na zvážení a čestném prohlášení snoubenců? Může mít církevní svatbu nepokřtěný „člen“ sborové rodiny? Nebo křesťan jiného vyznání, či dokonce člověk bez vyznání? Co v případě rozvedených?

Jak byste charakterizovali křesťanský životní styl. Které důrazy minulosti jsou stále živé a co je záležitost kultury a doby, zbytečným břemenem? Hudba, tanec, styl oblékání, postoj k návykovým látkám, co jíst či nejíst jsme řešili i dříve. Kde je hranice mezi „svobodou v Kristu“ a svévolí, kde mezi společenskou přijatelností (myslím církevní společenství) a tím co je „za hranou“, co je podstatné, principiální a co je aplikací do konkrétní doby a situace.

Je sobota dnem, jehož Pánem je Ježíš, a pouze v něm a s ním má smysl, nebo je čtvrté přikázání tím největším, znamením věrnosti (nebo odpadnutí) a postoj k němu alfou i omegou adventismu? Když v sobotu využíváme integrální služby (zdravotnictví, doprava, bezpečnostní služby, síťová odvětví-voda, elektřina…), znamená to, že tak činíme na úkor ostatních, kteří to musí dělat za nás? Nebo to, že žádný adventista v tomto sektoru nepřetržitých služeb nesmí pracovat, případně, pokud by se stal křesťanem a adventistou, musí své zaměstnání opustit?

Jak přistupovat k efektivní a pokud možno jednotné „správě věcí církve“. Církevní řád je nezměnitelný (způsob většinového hlasování na GK a celosvětová platnost v praxi znamenají, že váha hlasu ČSU se blíží nule). Musíme jej tedy vykládat, konformně s principy, které nám představuje Písmo a křesťanská tradice. V zásadních věcech by měl být výklad jednotný, abychom měli stejné podmínky a jistotu, že co „projde“ v Praze na Vinohradech, projde i v Komorní Lhotce (členům obou sborů se omlouvám, výběr je čistě ilustrativní). Kdo je autoritou pro výklad? Je to sbor, který má nejvyšší pravomoci (chtělo by se tomu věřit, vždyť jsme z hlediska církevní správy demokraticky uspořádaná církev..), nebo je to sdružení či Unie? Vyšší složky církevní správy jsou už v oblasti „třetího nebe“, tam běžný smrtelník nedohlédne a jejich rozhodování je vzhledem ke konkrétní situaci odtažité.

[Dušan Seberíni]

Letos na podzim se uskuteční Konference ČS Unie. Cituji:
Agendu konference tvoří body, které na poslední řádné konferenci předložila jednotlivá sdružení a výbor unie,
ale z časových důvodů se nestihly projednat.
Jde o témata týkající se manželství, rozvodu, opětovného sňatku, nemanželského soužití,
křesťanského životního stylu s důrazem na zachovávání soboty,
rozporů mezi zněním některých pasáží Církevního řádu, praxí na sborech
a nakonec usnesení výboru unie o výjimkách k uzavírání církevních sňatků člena s nečlenem církve.

Je to už raz tak, že každý, kto uvažuje triezvo a zodpovedne, vie že pôjde len o divadlo.
Lebo rozsah tém, pripravených na jednanie je taký veľký,
že by to bolo namáhavé na prejednanie aj pre desať takých konferencií.
A že hovorím k veci, potvrdzuje aj toto fórum: o túto tému nikto nemá záujem.

Za 5 týždňov si to prečítalo len 46 ľudí a nikto na to nereagoval príspevkom.

Ten nezáujem svedčí o postoji radových členov, že ich aktivita je v tomto zmysle zbytočná.
Konferencia bude, body sa prejednajú (a podľa potreby „pre nedostatok času“ sa aj preskočia)
a uvedená akcia bude odfajknutá ako úspešne splnená.

Ale je to pravda? Naozaj nikto nemá záujem o túto tému? Nemyslím.

Možná by si každé z témat zasloužilo samostatný článek,
možná, jak sleduji téma diskuzí, nás to (s několika výjimkami) "nepálí".

Milan, je dobre, že si túto tému priniesol.
Ale aby to ľud zaujímalo, treba im to predložiť trochu inak. Pokúsim sa o to.

Požiadavka na odpoveď
od KONFERENCIE ÚNIE - október 2016

Do zboru CASD v Hornej Doline začne chodiť žena XY. Rozhodne sa pre PJ. Všetci sa tomu tešia.
Dokonca sa nechá počuť, že by chcela byť pokrstená. A tu začne problém.
Problém nielen ohľadne krstu, ale predovšetkým otázka členstva v zbore.
Lebo žije „na divoko“. Má tri deti a jedného ... ... dnes sa tomu hovorí priateľ.
Priateľ - nazvime ho QZ - už dva ráz navštívil zbor so svojou partnerkou XY,
v zbore ho poznajú ... a (ale) čo ďalej ??????

• XY nemôže byť pokrstená, lebo nie je vydatá a žije s mužom, ktorý nie je jej.
  Zosobášená v cirkvi nemôže byť, lebo QZ neprijal (ešte) PJ a neprejavil záujem chodiť pravidelne do zboru.
  Teda XY nemá potvrdenku od žiadnej inštitúcie, že QZ je „jej“.
  Od cirkvi nemá šancu získať potvrdenku, že QZ je jej.
  Na Mestskom úrade by sa potvrdenka dala získať, ale práve to nechcú,
  lebo ak si odmyslíme sobášny ceremoniál - ide len o papier.
  A to je otázka pečiatky s podpisom akéhosi štátneho úradníka.

Čo teda robiť ?

Má XY šancu byť pokrstená?
Má XY šancu žiť v posvätnom manželskom zväzku?

Keby konferencia zaujala biblické stanovisko len k tomuto jedinému bodu, jej zasadanie by splnilo účel.

[Neregistrovaný]

Je sobota dnem, jehož Pánem je Ježíš, a pouze v něm a s ním má smysl, nebo je čtvrté přikázání tím největším, znamením věrnosti (nebo odpadnutí) a postoj k němu alfou i omegou adventismu? Když v sobotu využíváme integrální služby (zdravotnictví, doprava, bezpečnostní služby, síťová odvětví-voda, elektřina…), znamená to, že tak činíme na úkor ostatních, kteří to musí dělat za nás? Nebo to, že žádný adventista v tomto sektoru nepřetržitých služeb nesmí pracovat, případně, pokud by se stal křesťanem a adventistou, musí své zaměstnání opustit?

To je krásne vystihnuté. Tí čo sa stretávajú v nedeľu a nič z tohoto neriešia majú znamenie šelmy ale tí jediný praví, ktorí to pochopili a sú verní Ježišovi Kristovi nevedia čo so sobotou. Poskladali si Lego zo zmlúv a zákonov Starej Zmluvy aby tam dostali štvrté prikázanie a EGW mala pravdu so žiariacim prikázaním ale nevedia ako to skladať ďalej. Pýšia sa a nadradzujú nad iných, ktorý neučia dodržiavať všetkých desať prikázaní daných Izraelcom tým, že oni ako verní dodržiavajú všetky prikázania, vrátane prikázania štvrtého. Ale pýtajú sa samy seba, svojho spoločenstva, akým dňom je pre nich sobota? Boh nariadil 4 prikázaním šesť dní budeš robiť hocičo ale siedmy nebudeš robiť žiadnu prácu a tiež nikto v tvojom dome ale adventisti sa potrebujú dohodnúť?

Do vlastných radov kladú otázky či sobota je alfa i omega adventizmu a najväčšie prikázanie, či ako toto žiarou vyvýšené prikázanie vlastne interpretovať. Myslel som si, že adventisti aspon čítali Písmo, kde sa píše kto je Alfa i Omega. Sobota to nie je. K tomu, čo storočie hlásajú ako veľkú PRAVDU života a smrti si musia urobiť konferenciu a nejak sa s tým popasovať?

Adventisti si musia klásť otázky o tom, či v sobotu je možné využívať prácu v službách, ktorú konajú v ich prospech iní ľudia? Vari Izraelcom v deň šabatu poskytoval nejaký neobrezaný človek alebo iní národ nejaké služby? Vari v Slove Božom nie sú príklady toho čo Boh požadoval v deň šabatu a či tí čo zachovávali deň šabatu si svoj komfort užívali za využívania práce iného národa alebo otrokov?

Alebo ak by už bol prijatý celosvetový nedeľný zákon (ktorí už avizovali adventisti že prijatý bude a všetci uvidia, že oni majú pravdu), nemusela by byť ani konferencia o tomto bode? Toto strašenie adventisti šírili pred návštevou pápeža v amerike, že "už to tu je". Ale nič sa nestalo a svetu o ich sobotu vôbec nejde. Hlavne keď sa človek pozrie triezvo na udalosti ohľadom islamizácie.

Keď už tú sobotu v názve a učení majú, na konferencii by sa malo dohodnúť čo vlastne s ňou. Sobota je dôležitá, nevyhnutná, veď žiari ako jediné prikázanie, patrí medzi desať prikázaní, odlišuje pravých od falošných, je znamením..., ale na poslednej konferencii sa jej nestihli povenovať. Treba ďaľšiu.

[Milan]

Otázky se dají uchopit jako námět na přemýšlení, a také hledání odpovědí, jaké důrazy jsou aktuální, a kudy cesta nevede. Ale je také možné, že si klademe otázky, na které nikdo nechce znát odpovědi.
Dají se také použít nástroj výsměchu či odsuzování. Jak je komu libo, nebo spíše, kdo z vás je prostý „stupidních otázek“, můžeš hodit kamenem... Mám za to, že dialog je lepší cestou.

[Milan]

Čo teda robiť ?
Má XY šancu byť pokrstená?
Má XY šancu žiť v posvätnom manželskom zväzku?
Keby konferencia zaujala biblické stanovisko len k tomuto jedinému bodu, jej zasadanie by splnilo účel.

Příklad je to hezký. Má dvě roviny: První: Kam sahá odpovědnost církve, a co je odpovědností jednotlivce? Druhá: K čemu jsou dobré „rituály“, nebo jinak, „vyznání před svědky“.
Podle mne církev nemá „veřejně nahlížet lidem do postele“, ale má hlásat, jaké jsou Boží požadavky, co je ideál. A v některých situacích má vybízet (a také požadovat), aby se ti, kteří se k církvi připojují, vydali určité svědectví, přihlásili se k určitému vyznání, složili určitý slib. Svoboda v Kristu i vstřícnost a otevřenost na jedné straně vyžaduje na straně druhé i určité hranice, řád, vymezení kam ještě ano a kam již ne.
Mám za to, že je rozdíl mezi tím být pokřtěna a být oddán. Křest je rozhodnutí jednotlivce k následování Krista a společenství s jeho lidem. Sňatek je rozhodnutí muže a ženy žít ve společném svazku lásky, intimity, věrnosti.
Záležitost křtu se řeší v jiné diskuzi, za mne snad jen toto: Řidičák nedostane každý, kdo je plnoletý a chce jezdit, ale ten, kdo má zdravotní předpoklady, prošel přípravou a složil zkoušku. Zkušenosti s řízením pak člověk získává celý život. Křtu má předcházet seznámení s tím, komu a čemu věříme a co z toho pro nás vyplývá a vyznání i slib.
Pokud je zde konkrétní modelový případ, pak je otázkou, zda život „na psí knížku“ znamená soužití nesezdaných lidí, „vedlejší poměr, nebo střídání partnerů. Tři děti přece jen představují závazek… Otázka pro křest tedy nezní: „Vezmeš si otce svých dětí“, nebo „donutíš otce svých dětí, aby si tě vzal“? Otázka zní: „Znamená cesta následování Krista pro tebe také věrnost muži, se kterým žiješ? Budeš vést své děti i domácnost, pokud to bude v tvé moci, k poznání Pána Ježíše“? Apoštol Pavel říká, že manželství, partnerství není nadřazeno vztahu s Kristem. Pokud v něm žiji a poznám Krista, nemusím nutně přetrhávat vztahy, ve kterých žiji. Mám je, pokud to jde, kultivovat. Ale na za každou cenu.
Sňatek není především otázkou „papíru“, ale slibu. Veřejně uzavřené manželství má smluvní charakter a kromě vzájemného vztahu lásky a věrnosti má řadu sociálních a právních důsledků. Pokud muž a žena nechtějí uzavírat veřejný smluvní vztah (vstoupit do manželství) a ani (případně) žít ve vztahu, kde jsou garantovány určitá pravidla (vzájemná sounáležitost, úcta, věrnost, odpovědnost za děti), pak mám za to, že k tomu církev nemůže přitakat.
Pro kazatele evangelia, vedoucí a starší jsou požadavky přísnější…

[Dušan Seberíni]

Příklad je to hezký. Má dvě roviny:
První: Kam sahá odpovědnost církve, a co je odpovědností jednotlivce?
Druhá: K čemu jsou dobré „rituály“, nebo jinak, „vyznání před svědky“.

Podle mne církev nemá „veřejně nahlížet lidem do postele“, ale má hlásat, jaké jsou Boží požadavky, co je ideál. A v některých situacích má vybízet (a také požadovat), aby se ti, kteří se k církvi připojují, vydali určité svědectví, přihlásili se k určitému vyznání, složili určitý slib. Svoboda v Kristu i vstřícnost a otevřenost na jedné straně vyžaduje na straně druhé i určité hranice, řád, vymezení kam ještě ano a kam již ne.

Mám za to, že je rozdíl mezi tím být pokřtěna a být oddán. Křest je rozhodnutí jednotlivce k následování Krista a společenství s jeho lidem. Sňatek je rozhodnutí muže a ženy žít ve společném svazku lásky, intimity, věrnosti.

Záležitost křtu se řeší v jiné diskuzi, za mne snad jen toto: Řidičák nedostane každý, kdo je plnoletý a chce jezdit, ale ten, kdo má zdravotní předpoklady, prošel přípravou a složil zkoušku. Zkušenosti s řízením pak člověk získává celý život.

Křtu má předcházet seznámení s tím, komu a čemu věříme a co z toho pro nás vyplývá a vyznání i slib.

Pokud je zde konkrétní modelový případ, pak

je otázkou, zda život „na psí knížku“ znamená soužití nesezdaných lidí, „vedlejší poměr, nebo střídání partnerů. Tři děti přece jen představují závazek…

Otázka pro křest tedy nezní: „Vezmeš si otce svých dětí“, nebo „donutíš otce svých dětí, aby si tě vzal“? Otázka zní: „Znamená cesta následování Krista pro tebe také věrnost muži, se kterým žiješ? Budeš vést své děti i domácnost, pokud to bude v tvé moci, k poznání Pána Ježíše“?

Apoštol Pavel říká, že manželství, partnerství není nadřazeno vztahu s Kristem. Pokud v něm žiji a poznám Krista, nemusím nutně přetrhávat vztahy, ve kterých žiji. Mám je, pokud to jde, kultivovat. Ale na za každou cenu.

Sňatek není především otázkou „papíru“, ale slibu.


Veřejně uzavřené manželství má smluvní charakter a kromě vzájemného vztahu lásky a věrnosti má řadu sociálních a právních důsledků. Pokud muž a žena nechtějí uzavírat veřejný smluvní vztah (vstoupit do manželství) a ani (případně) žít ve vztahu, kde jsou garantovány určitá pravidla (vzájemná sounáležitost, úcta, věrnost, odpovědnost za děti), pak mám za to, že k tomu církev nemůže přitakat.

Pro kazatele evangelia, vedoucí a starší jsou požadavky přísnější…

Nó, pár riadkov z toho by som vynechal...
Ale keby výstup konferencie bol v tomto duchu, tak klobúk dole.

Ešte nikdy som k tejto otázke nečítal takú zmysluplnú odpoveď ako je táto.

(Ale pár riadkov z toho by som určite vynechal... )

[Neregistrovaný]

Křtu má předcházet seznámení s tím, komu a čemu věříme a co z toho pro nás vyplývá a vyznání i slib.

A jako tak išli cestou, prišli k akejsi vode, a eunúch povedal: Hľa, voda; čo mi prekáža dať sa pokrstiť? A Filip riekol: Ak veríš z celého srdca, slobodno. A odpovedal a riekol: Verím, že Ježiš Kristus je syn Boží. A rozkázal vozu, aby postál, a sišli obidvaja do vody, Filip aj eunúch, a pokrstil ho.

[Dušan Seberíni]

Křtu má předcházet seznámení s tím, komu a čemu věříme a co z toho pro nás vyplývá a vyznání i slib.

A jako tak išli cestou, prišli k akejsi vode, a eunúch povedal: Hľa, voda; čo mi prekáža dať sa pokrstiť? A Filip riekol: Ak veríš z celého srdca, slobodno. A odpovedal a riekol: Verím, že Ježiš Kristus je syn Boží. A rozkázal vozu, aby postál, a sišli obidvaja do vody, Filip aj eunúch, a pokrstil ho.

Výborne HOSŤ! Len si to mal ešte kúsok upresniť. Napríklad takto.

Křtu má předcházet seznámení s tím, komu a čemu věříme

Tu otvoril Filip svoje ústa a počnúc od tohoto písma zvestoval mu Ježiša. {Sk 8:35}

a co z toho pro nás vyplývá

A jako tak išli cestou, prišli k akejsi vode, a eunúch povedal: Hľa, voda; čo mi prekáža dať sa ponoriť? A Filip riekol: Ak veríš z celého srdca, slobodno {Sk 8:36-37}

a vyznání i slib.

A odpovedal a riekol: Verím, že Ježiš Kristus je syn Boží {Sk 8:37b}

To je priam klasický príklad. Všakže HOSŤ ? A netreba k tomu 28 ťažkonaučiteľných ...

[mikim]

Stejně tak nejde vyučovat mentálně postiženého, takže by potom také nemohl být pokřtěný a to je blbost, jemu stačí uvěřit, že ho Bůh miluje.
Pokřtěný by měl být každý jen na vyznání víry v Ježíše Krista a pak by měl být vyučovaný a pokud bude se vším souhlasit tak i přijatý do církve, či kdekoliv jinde mezi křesťany kde se schází i jako skupinka.
Kolik lidí se k vůli tomu nechce dát pokřtít, protože nechtějí být dokud pravdu plně nepoznají v dané církvi.
Za to jednou budou všechny církve, které nechtějí pokřtít zájemce, dokud ho neseznámí s jejich pravdou jistě Kristem spravedlivě "odměněni".
Apoštolům stačilo možná jedno kázání a pokřtili v jeden den 3000 lidí, kteří pak s nimi chodili a učili se dále.
Církev jakoby dnes nekřtila dotyčného pro získání věčného života, ale zejména kvůli tomu, aby se stal členem církve a platil ji desátky a dary, aby si udržela business.

[Dušan Seberíni]

Pokřtěný by měl být každý jen na vyznání víry v Ježíše Krista a pak by měl být vyučovaný a pokud bude se vším souhlasit tak i přijatý do církve, či kdekoliv jinde mezi křesťany kde se schází i jako skupinka.
Kolik lidí se k vůli tomu nechce dát pokřtít, protože nechtějí být dokud pravdu plně nepoznají v dané církvi.
Za to jednou budou všechny církve, které nechtějí pokřtít zájemce, dokud ho neseznámí s jejich pravdou jistě Kristem spravedlivě "odměněni".
Apoštolům stačilo možná jedno kázání a pokřtili v jeden den 3000 lidí, kteří pak s nimi chodili a učili se dále.
Církev jakoby dnes nekřtila dotyčného pro získání věčného života, ale zejména kvůli tomu, aby se stal členem církve a platil ji desátky a dary, aby si udržela business.

No to je vynikajúce! Ako keby to ani nepísal MIKIM.