Petr napísal: ↑18 Nov 2024, 18:57
Přemýšlel jsem....díky za dovysvětlení vypsaného.
Snad jen taky dovysvětlení z mé strany. Než jsem odešel z CASD zdůrazňoval jsem, že :
- pokud budou příspěvky na konferencích od členů i ode mne ztopeny a hozeny pod stůl,že se k tomu postavím
- pokud se nic nepohne za ty roky stížností na 100x opakující se úkoly SŠ,že se k tomu postavím
- avizoval jsem odchod dostatečně dopředu a varoval,že tímto stylem odejdou i ostatní(všichni se tomu smáli,že přece se neopustí "tak dobře roztočený kolotoč"
- odešel jsem(nejen sám) a spustila se IHNED lavina pomluv, emailů, setkání činovníků na odešlé lidi
- začalo se tahat jejich špinavé prádlo (každý nějaké za léta v církvi máme)
- začalo se objíždět mé nejbližší známé a cpát jim moji rodinnou intimní historii ,anamnézu...prostě měl jsem v rodině tragédii a zneužilo se to na mne, že jsem blázen po otci...
- začali pomluvy na mne i ostatní že odcházíme a odešli jsme kvůli : chlastu(do dnes nepiju),jednomu či dvěma lidem ve sboru, milence, závislosti na guruovi....aj.
- klidnější emaily byly povětšinou na téma:" odejděte, ale hlavně potichu a nemluvte o tom...jako ostatní před vámi"
Nediv se, že já i ostatní jsme se bránili(a budeme) bránit. Mohu 100x psát, že jsem neodešel kvůli členům, že si dodnes některých vážím, ale odešel jsem pro učení. Manipulaci a totální absenci teologie.
I proto jsem reagoval na nick "adventistka", který byl silně manipulativní...Chodí mi dost emailů od členů, kteří začínají přemýšlet, ale právě těmito větami jsou ihned zpacifikováni.
P.S. Lidko, (nenapsal jsme která),tak to beru zpět...smazat to nejde, protože se mi příspěvek zapsal né pod jménem a neovlivním to už.(ty to nejsi a vlastně na tento web vůbec nechodíš, nebudeš chodit a psát ....)
Z toho co píšeš, běhá mráz po zádech. Moje zážitky, při kterých mi tehdy bylo do breku nebo na zvednutí žaludku, byly v tomto ohledu spíš jen zlomkem toho, co zde uvádíš ty. Vzpomínám si jak jsem se neuměl a nehodlal smířit s tím, že ti stejní, kteří se na mě usmívali a podávali mi vřele ruku s požehnanou sobotou potom za mými zády mluvili jinak i s jinými emocemi. Zažil jsem to ještě jako ten, co pozoruje reakce ostatních, když odešli přede mnou jiní, ale já s nimi dále byl v kontaktu. Zažil jsem to po svém odchodu, když mi něco pustila vlastní matka nebo bratr, co se o mě povídalo ve sboru, když už jsem tam nebyl. Když jsem tam pak přišel, tak na to téma nikdo nic neřekl a všichni mne zdravili, jako bych tu celou dobu byl jen někde v zahraničí nebo přestěhovaný a dále tam patřím. I já jsem byl podle nich vymytý (mozek) guruem ( odešlými přede mnou) i když jsem si v té věci dělal pořádek sám a mé důvody byly věroučné a rozhodnutí vlastní bez cizího navádění. Na věcnou otázku kazateli po vysvětlení nějakého verše bez postranních úmyslů dostal odpověď, že ví odkud vítr fouká, kdo mne ovlivňuje a ať si dávám velký pozor s kým se stýkám a jaké čtu knihy. Zažil jsem vyřizování si účtů přes kazatelnu, když už tam dotyční nejsou. Naopak, při členském, kde měli mít možnost říci něco za sebe oni sami už tam raději ani nešli, já něco říci chtěl, ale kazatel stejně jakoukoliv rozpravu na to téma nebo dotazy utnul a nechal rovnou hlasovat. Jim pak přišel před dům hlasitě nadávat jiný kazatel na celou ulici jak toho budou litovat. Obzvláště nepříjemná mi byla reakce od vlastní babičky..... výtka za to, že jsem si dovolil vůbec mluvit o svých postojích a pochybách veřejně........... že jsem vymytý.............. že ví kdo za to může............. že ví že mi to jednou bude líto a ještě se vrátím atd. atd.
Ale jak říkám oproti tomu co píšeš je to zlomek, protože se mnou alespoň ti nejbližší nezpřetrhali a tak nějak respektovali moje rozhodnutí a i když se o tom moc bavit nechtěli tak jsme věděli že spoustu nesmyslů vidí taky.
Mne to silně ovlivnilo.
Minimálně 2 roky se se mnou na to téma nedalo pořádně mluvit, jak jsem byl pořád plný hořkosti z ublížení a hněvu ze zrady a nepochopení, ale neviděl jsem to tak.
Vlastně mi po letech přiznala manželka( která je v mém rozhodnutí jinak se mnou) , že to se mnou bylo k nevydržení, že to sice poslouchala, ale už nechtěla, protože ať už byla má slova uvážená a argumenty podložená, otravovalo to vzduch okolo. A i já když se s odstupem podívám tak vidím, že i když jsem byl přesvědčen, že se jedná jen o věc cti pravdy a věrouky, tak vidím že nejsem robot a že v tom bylo zranění na duši a na egu (i ty vztahy k lidem od kterých jsem to nečekal). Dokonce ještě později jsem si našel i nějaká vodítka v minulosti v dětství, která mohla vést k tomu, že jsem si tohle zažil a reagoval přesně takhle.
Ještě později jsem se dozvěděl něco o psychologickém začarovaném kruhu (trojúhelníku) Oběť - Pachatel - Zachránce.
(
https://www.psychoterapie-praha.net/odb ... rapii.html)
Ani jedna z těch tří rolí nevede k dospělému sebevědomému samostatnému a pokojnému životu.
A já jsem třeba sobě musel přiznat, že jsem od dětství vstoupil do těchto rolí, abych si kompenzoval nedostatek lásky od rodičů. A také to, že vlastně ty návyky a chování podle té role pak lze vystopovat až do dospělosti v nějaké skrytější formě a to i v době mého působení v církvi.
Věřím že se tyto formy kompenzace objevují mezi lidmi obecně i v církvi.
Zjednodušený pohled na osoby jako byl Hus nebo Luther nebo i Adventní hnutí podle velkého sporu mne vlastně vedlo k tomu, že v dětství jsem viděl vzory a hrdiny kteří byli ,,správní" ale jedině ve spojení s tím že byli ,,oběti" útlaku kvůli pravdě, nebo naopak ,,zachránci" ostatních nevědomých i za cenu vlastních ústrků.
Vlastně mne až zarazilo jak to do sebe u mne všechno zapadalo.
Přibližně v době po rozvodu mých rodičů před pubertou, protože jsem byl nucený si vybírat kde s kým a jak strávím sobotu. Musel jsem si vybírat mezi Otcem lidským a Bohem Otcem.
Protože jsem kvůli výchově církve ze strany rodiny matky a kvůli nezvládnutému chování otce si vybral Boha, začal jsem podvědomě měnit chování a přizpůsobovat se novým vzorům.
Najednou jsem začal zažívat šikanu - ve škole, na sportovním kroužku, na chalupě mezi partou. Přestal jsem se bránit. Začal jsem se vyčleňovat. Začal jsem se stylizovat do role vzoru, mravokárce (osobním příkladem) a oběti pro pravdu. Mé vzory už se zlu nepostavily, nemstily za něj ani se mu nebránily, jen tiše přijímaly utrpení jako Boží vůli.
Zkrátka si uvědomuji, že jsem vlastně byl zraněný jedinec který, potřeboval ( a v něčem stále potřebuje) uzdravit své rány na duši - a teď nemyslím jen modlitbou k Ježíši za odpuštění, nebo aby to vzal na sebe.
A dále abych mohl dospět, že potřebuji z toho trojúhelníku, nebo jiných nevědomých náhražkových způsobů chování vystoupit. Přestat si z nich čerpat svoje ,,pohlazení" (jak to nazývá Erik Berne) , neboli svůj pocit přijetí a hodnotu, protože ve skutečnosti ovládají nevědomě mé chování. Až když budu vědět, že jsem sám za sebe v pořádku právě tak jak jsem. Až se přijmu a budu mít rád bez ohledu na to jestli naplním nějakou roli, tak teprve můžu být svobodný a jednat ze srdce a v lásce a ne z bolesti a strachu.
A v tomhle nastavení jsem vlastně pohrdal a nechápal ,,vlažné" nevěřící, kteří nevyhledávají boj za pravdu. Viděl jsem horlivé věřící jako spojence, zaryté ateisty nebo jinověrce jako nepřátele nebo jako oběti, které musím zachránit. Ale co s lidmi kterým je to jedno a jen si klidně žijí? Nevěřící byli pro mne sice záhada ale měl jsem pro ně škatulku chudáci nevědomí budu se alespoň modlit za to aby poznali pravdu a prohlédli co je důležité a jak bude správná víra jednou na konci času potřebná. Ale co s pokojnými věřícími, kteří jsou uvnitř vlastní církve? Protože nezažili jako já, že jsem si kvůli víře musel vybírat mezi půlkou rodiny, nechápali že to nelze brát jen tak nalehko. Byli pro mne jako ti Laodicejští ze Zjevení, vlažní, a nesnesu je v ústech. Tím jsem si své odsouzení mohl vlastně ještě posvětit, že to Bůh vidí stejně.
Unikalo mi, že stále myslím a jednám jako zraněný z bolesti a z nutnosti a jen si myslím, že to je láska(pravda nebo spravedlnost).
Potřebuji vystoupit z mentality oběti( a bezbranného chudáka) i z mentality zachránce( co musí mít na sobě závislé, aby měl vlastní hodnotu) i z mentality pronásledovatele (co musí někoho napravovat, trestat, a bojovat)
z různých definic včetně 1 Kor 13 mi dává největší smysl a nejsrozumitelnější pro mne je nakonec tato:
Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání.
Zkrátka když se okolo sebe rozhlédnu a vidím na druhých chování a vzbuzuje ve mne spíš vztek než soucit nebo pochopení, nebo se mne osobně dotýká. Tak je to pro mne dobrý ukazatel, že se zase v něčem tnulo do živého, vyplavalo ve mne něco, co ještě není zahojené.
Zajímalo by mne jak vlastně vypadal a jaký uvnitř byl podle příběhu Ježíš, který převracel stoly a vyháněl obchodníky bičem.
Já znám jen hněv, který sžírá mne i okolí. Ten takzvaně svatý ( ve smyslu že na něm není nic špatného, že jeho nositeli neubližuje) neznám a vlastně pochybuji, že vůbec existuje.
přeji pokoj
.
. A kdyby taky zase Lidka tady psala, že zde končí. Dnes jen krátce - k tomu psaní jsem Ti posílala odkaz, takže si můžeš přečíst, co o tom psaní píšu. Dokonce jsem Ti hlavní body z článku vypsala (např. za jakých podmínek tu jsem), proto Ti je už nebudu opakovat, můžeš si je přečíst. Tak úplně nerozumím, co v závorce píšeš. Ráda bych se k Tvé odpovědi vyjádřila trošku víc. Zatím Ti za ni děkuji, že jsi se vyjádřil. Tak uvidíme, jestli se vyjádří nějaká jiná Lidka, kterou jsi myslel, když jsi nemyslel mě