Křesťanství je jediné náboženství, které učí své následovníky milovat své nepřátele.

[Realista]

Křesťanství je jediné náboženství, které učí své následovníky milovat své nepřátele.

As a mother would risk her life
to protect her only child,
even so should one cultivate
a limitless heart
with regard to all beings.
With goodwill for the entire cosmos,
cultivate a limitless heart:
Above, below, and all around,
unobstructed, without hostility or hate.
Whether standing, walking,
sitting, or lying down,
as long as one is alert,
one should be resolved on this mindfulness.
This is called a sublime abiding
here and now.

—The Buddha,
from Sutta Nipata 1.8

[Rastislav]

Milovati nepřátele? To by bylo něco nemožného.
Byl to jeden z těch krásných výroků, na něž nelze jinak
pohlížeti než jako na poukaz nedostižného mravního
ideálu

Preto som poukázal na jeden z možných prekladov z Aramejčiny a podla všetkého to tam vôbec neni tak myslené ako nám to hovorí "kresťanský preklad".

Ďakujem Tomášovi a Realistovi za svoj pohlad.

[Lída Rohalová]

Kde nemiluje své nepřátele, může to být vůbec křesťan?

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/sp ... Juw3tZ32kw

Děkuji za článek o Petru Jaškovi, ten mne zaujal. Chystám se na zakoupení jeho knihy.
Milování nepřátel? Petr Jašek (a nejen on) to ukázal v praxi.

V Bibli je láska především smluvním vztahem. Nejde o pojem, jak ho chápeme dnes, tedy jakési emocionální vzplanutí. To je sice fajn a je optimální, aby tam nějaký ten cit byl (všechno je pak růžové jak ten kvítek v ranní rose), ale u skutečné lásky ten cit může přijít až mnohem později nebo může být až druhý v pořadí.

Emoce jsou různé a i žalmista vyjadřuje, jak své nepřátele nenávidí. Svou emoci nepovažuje za špatnou, ale spíše za zbožnou.
Emoce jsou emoce, je třeba si je pustit k tělu, naučit se s nimi žít. Bez emocí je život plochý a prázdný. Ale je třeba se s nimi naučit pracovat, aby nás nevláčely po zemi a my přitom nebyli jednou nohou ve třmenu sedla splašeného koně.

Ježíšův požadavek se zdá býti skandální, a on je, ale jde tam mnohem více o praktické konání než o emocionální stav.
Ježíš svým učedníkům sdělil, že je lidé poznají podle toho, že mají lásku jedni k druhým. Jedná se dle mého soudu o lásku uvedenou do praxe v dobrých činech.

Církev (obecně) ale tento požadavek pozměnila a domnívá se, že se Ježíšovi učedníci (či spíše učedníci církve?) poznají podle toho, kdo má lepší věrouku. Tento přístup je však nefunkční, zvláště v Evropě to lze pozorovat. Přesto však existuje církev (zase obecně) a sbory, kde se pěstuje prvotní důraz - na lásku člověka jednoho k druhému, a tato oslovuje své okolí. Lze to vidět zvláště v zemích, kde se křesťanství nemůže otevřeně vyznávat. Je to dáno tím, že zbývá nahá víra opřená o Toho, v koho věříme.

I křesťan může odmítnout smluvní princip lásky a přesto se ke křesťanství hlásit, historie to už ukázala.
A co se týče osobního života, každý víme, jak to s emocemi máme.

[ambassador]

Křesťanství trvale prožívá dilema mezi dogmatem a láskou. Podle toho co získá majoritní podíl, tak to je skutečná video-prezentace v přímém přenosu.

[Lída Rohalová]

Jedním z důvodů, proč církev neoslovuje společnost (nebo alespoň ne moc), je to, že církev neoslovuje ani křesťany.

Když si křesťan zvykne na to, že si musí poradit sám, protože záchranného lana se nikdo neujme, zjistí, že to bez církve vlastně jde. Nenabádám k odchodům, to je holý fakt.

Pokud nevíte, zda je vaše společenství užitečné, udělejte si test.
Test spočívá v tom, že si odpovíte po pravdě na tyto otázky: "Vzal/a bych tam svého kamaráda/kamarádku? Dozví se tam srozumitelnou formou evangelium?"

Pokud odpovíte kladně, vaše společenství je užitečné a veliké AMEN. Takové společenství nemůžou rozhodit ani zprávy o neužitečnosti církve, protože ta vaše je užitečná.

Pokud odpovíte záporně, za společenství se začněte modlit, pokud jste ještě nezačali. Bůh s vámi bude pracovat. Buď se to zreformuje, nebo pro nedostatek ochoty rozpustí.

Upřímný zájem o získávání nových duší je dobrý. Jen někdy zamlží brýle a není vidět, že odcházejí ty staré.