Biblická konference 1919
Napísané: 12 Jan 2020, 19:59
Na adventistickém serveru Spectrum byl publikován zajímavý článek z pera profesora historické teologie na Andrewsově univerzitě Denise Fortina, který vznikl jako příspěvek k diskuzi o biblické konferenci z roku 1919. Na konferenci se rozhodovalo o ničem menším než o směru, kterým se církev vydá vstříc budoucnosti. Tato konference měla být zapomenuta, její téma i příspěvky měly zůstat skryté lidským očím. Následující řádky jsou pokusem zprostředkovat a komentovat části, které považuji za podstatné.
Více na Spectrummagazine: “I have had to adjust my View of things” — Lessons from the 1919 Bible Conference (Denis Fortin)
Adventisté ve 20.letech minulého století, krátce po smrti Ellen Whiteové, stáli na důležité křižovatce. Právě skončená Velká válka, následovaná epidemií španělské chřipky, apokalyptické vize o brzkém konci světa, rozmach liberálních směrů v křesťanství, které měly daleko k tradiční víře ve Všemohoucího i k nahlížení na Bibli jako na zdroj poznání i autority, "visely ve vzduchu" jako výzva. Soustavné zdůrazňování výjimečnosti adventismu, jako biblicky předpovězeného hnutí, které jako jediné sdružuje Boží věrné služebníky v závěru dějin a je obdarováno působením Ducha prorockého v podobě spisů Ellen Whiteové, bylo dalším formujícím prvkem. Významní představitelé církve na základě svého vnímání závazku věrnosti k poslání, které církev obdržela od Boha, považovali za nutné zdůraznit Boží autoritu. Ta se poznává prostřednictvím „prvoplánového čtení a vychází z doslovné inspirace svatých textů“, ke kterým počítali kromě Písma také spisy Ellen Whiteové. Tato předporozumnění se měla stát základem optiky pro vnímání světa i jednání členů církve.
Dlouholetí vůdci byli na konfrenci "zatlačeni do kouta". Na jedné straně měli vhled do autorské a vydavatelské činnosti sestry Whiteové a týmu jejích spolupracovníků, a současně věděli, že ne vše se událo tak, jak mnozí řečníci tvrdí. Bratří Daniells a Prescott některé články autorky dokonce před vydáním interně na její žádost komentovali, nebo napsali dílčí části. Měli také informace ohledně přejímání cizích textů či podstatném vlivu redaktorek Mariany Davisové a Faniie Boltonové na konečnou podobu článků a spisů. Jak mohli věřit v doslovnou inspiraci? Argumenty popisující skutečný způsob vzniku knih Ellen Whiteové však byly postupně upozaděny, nebo zamlčeny. Přiznat, že některé výroky kritiků Ellen Whiteové (např. D.Canrighta) jsou pravdivé, bylo nepřijatelné.
Na druhé straně si vedoucí bratři byli vědomi toho, že opozice vůči extrémně vyhraněným postojům je staví do nepříznivého světla „zasévačů pochybností o Božím zjevení na konci času“. „Kdo není s námi je proti nám“! Připustit skutečnost, že spisy Ellen Whiteové nejsou spolehlivým a neomylným vodítkem ve věci výkladu nebo doplnění Písma, zdravého životního stylu i nezpochybnitelnou autoritou ve věcech poznání světa kolem nás, znamenalo v očích zastánců doslovné inspirace to samé, jako zpochybnit autoritu Písma a tím i autoritu Boží. Mýlila-li se autorka ve výkladu byť jen jediného oddílu Písma, jak bude takové přiznání působit na ty, kteří prostřednictvím jejich spisů přijímají Bibli? Jestliže nemá pravdu v (přejatých) vyjádřeních na přírodovědná a zdravotní témata, jak může být pravdivá v těch ostatních? Výkonný tajemník G.B. Thompson "neomaleně" vyjádřil jádro sporu: "Zdá se mi, že používání Svědectví a budování důvěry v ně, nezávisí to na tom, zda věříme, že jsou verbálně inspirováné či nikoli. Myslím si, že jsme v této věci determinováni chybným vzděláním, kterého se naším lidem dostalo.… Kdybychom se v této záležitosti vždy drželi pravdy, neměli bychom nyní žádné potíže. Šok přichází proto, že jsme neučili pravdu a vyzvedli jsme Svědectví na pozici, která jim podle E. G. Whiteové nenáleží. Nárokovali jsme pro ně více než ona sama. Jsem přesvědčen, že důkaz o inspiraci Svědectví není v jejich doslovné inspiraci, ale v jejich vlivu a moci ve společenství. “
Zvítězil však názor, že neměnost je důležitější než pravda. Adventismus se v roce 1919 vydal na cestu fundamentalismu a neomylné doslovné inspirace Písma i spisů Ellen Whiteové. Ostřílení vůdci, pamětníci přerodu hnutí v církev, současníci Ellen Whiteové, byli postupně „odejiti“. Příspěvky z konference byly utajeny v archivu. Odtud byl jen krůček k učení o dokonalosti poslední generace a k dalším vyhraněným postojům…
Osud umírněných vůdců čekal i na ty, kteří se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století začali zajímat a poté nahlas ventilovat, co se skrývá "ve skříni historie".
Otázkou zůstává, zda se nyní, po sto letech, netočíme ve stejném kruhu. Zda se církev navzdory znalostem o konferenci v roce 1919 (zápisy byly objeveny už před více než čtyřiceti lety) nevydává "zpět ke kořenům“. Kterým?
Je pravda tím, co nás osvobozuje, nebo je nebezpečná, protože může u mnoha "prostých upřímně věřících" vyvolat šok a následně ztrátu veškeré víry v Boha? Je pravdivé poznání výsadou "mocných"?
Ježíš řekl: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. O sobě prohlásil: Já jsem ta pravda, cesta i život. Ať je tedy rok 2020 rokem příležitostí k novému poznávání i inspiraci, čas prožitý ve společenství s Mistrem…
Více na Spectrummagazine: “I have had to adjust my View of things” — Lessons from the 1919 Bible Conference (Denis Fortin)
Adventisté ve 20.letech minulého století, krátce po smrti Ellen Whiteové, stáli na důležité křižovatce. Právě skončená Velká válka, následovaná epidemií španělské chřipky, apokalyptické vize o brzkém konci světa, rozmach liberálních směrů v křesťanství, které měly daleko k tradiční víře ve Všemohoucího i k nahlížení na Bibli jako na zdroj poznání i autority, "visely ve vzduchu" jako výzva. Soustavné zdůrazňování výjimečnosti adventismu, jako biblicky předpovězeného hnutí, které jako jediné sdružuje Boží věrné služebníky v závěru dějin a je obdarováno působením Ducha prorockého v podobě spisů Ellen Whiteové, bylo dalším formujícím prvkem. Významní představitelé církve na základě svého vnímání závazku věrnosti k poslání, které církev obdržela od Boha, považovali za nutné zdůraznit Boží autoritu. Ta se poznává prostřednictvím „prvoplánového čtení a vychází z doslovné inspirace svatých textů“, ke kterým počítali kromě Písma také spisy Ellen Whiteové. Tato předporozumnění se měla stát základem optiky pro vnímání světa i jednání členů církve.
Dlouholetí vůdci byli na konfrenci "zatlačeni do kouta". Na jedné straně měli vhled do autorské a vydavatelské činnosti sestry Whiteové a týmu jejích spolupracovníků, a současně věděli, že ne vše se událo tak, jak mnozí řečníci tvrdí. Bratří Daniells a Prescott některé články autorky dokonce před vydáním interně na její žádost komentovali, nebo napsali dílčí části. Měli také informace ohledně přejímání cizích textů či podstatném vlivu redaktorek Mariany Davisové a Faniie Boltonové na konečnou podobu článků a spisů. Jak mohli věřit v doslovnou inspiraci? Argumenty popisující skutečný způsob vzniku knih Ellen Whiteové však byly postupně upozaděny, nebo zamlčeny. Přiznat, že některé výroky kritiků Ellen Whiteové (např. D.Canrighta) jsou pravdivé, bylo nepřijatelné.
Na druhé straně si vedoucí bratři byli vědomi toho, že opozice vůči extrémně vyhraněným postojům je staví do nepříznivého světla „zasévačů pochybností o Božím zjevení na konci času“. „Kdo není s námi je proti nám“! Připustit skutečnost, že spisy Ellen Whiteové nejsou spolehlivým a neomylným vodítkem ve věci výkladu nebo doplnění Písma, zdravého životního stylu i nezpochybnitelnou autoritou ve věcech poznání světa kolem nás, znamenalo v očích zastánců doslovné inspirace to samé, jako zpochybnit autoritu Písma a tím i autoritu Boží. Mýlila-li se autorka ve výkladu byť jen jediného oddílu Písma, jak bude takové přiznání působit na ty, kteří prostřednictvím jejich spisů přijímají Bibli? Jestliže nemá pravdu v (přejatých) vyjádřeních na přírodovědná a zdravotní témata, jak může být pravdivá v těch ostatních? Výkonný tajemník G.B. Thompson "neomaleně" vyjádřil jádro sporu: "Zdá se mi, že používání Svědectví a budování důvěry v ně, nezávisí to na tom, zda věříme, že jsou verbálně inspirováné či nikoli. Myslím si, že jsme v této věci determinováni chybným vzděláním, kterého se naším lidem dostalo.… Kdybychom se v této záležitosti vždy drželi pravdy, neměli bychom nyní žádné potíže. Šok přichází proto, že jsme neučili pravdu a vyzvedli jsme Svědectví na pozici, která jim podle E. G. Whiteové nenáleží. Nárokovali jsme pro ně více než ona sama. Jsem přesvědčen, že důkaz o inspiraci Svědectví není v jejich doslovné inspiraci, ale v jejich vlivu a moci ve společenství. “
Zvítězil však názor, že neměnost je důležitější než pravda. Adventismus se v roce 1919 vydal na cestu fundamentalismu a neomylné doslovné inspirace Písma i spisů Ellen Whiteové. Ostřílení vůdci, pamětníci přerodu hnutí v církev, současníci Ellen Whiteové, byli postupně „odejiti“. Příspěvky z konference byly utajeny v archivu. Odtud byl jen krůček k učení o dokonalosti poslední generace a k dalším vyhraněným postojům…
Osud umírněných vůdců čekal i na ty, kteří se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století začali zajímat a poté nahlas ventilovat, co se skrývá "ve skříni historie".
Otázkou zůstává, zda se nyní, po sto letech, netočíme ve stejném kruhu. Zda se církev navzdory znalostem o konferenci v roce 1919 (zápisy byly objeveny už před více než čtyřiceti lety) nevydává "zpět ke kořenům“. Kterým?
Je pravda tím, co nás osvobozuje, nebo je nebezpečná, protože může u mnoha "prostých upřímně věřících" vyvolat šok a následně ztrátu veškeré víry v Boha? Je pravdivé poznání výsadou "mocných"?
Ježíš řekl: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. O sobě prohlásil: Já jsem ta pravda, cesta i život. Ať je tedy rok 2020 rokem příležitostí k novému poznávání i inspiraci, čas prožitý ve společenství s Mistrem…
