1) Řečeno matematicky
Řekněme že Pepa věří že 1+1=3 a Franta věří že 1+1=4. Pepa je o své pravdě pevně přesvědčený, stejně jako Franta. Ti dva se neustále dohadují až se rozhádají. Tímto dětinským chováním se nemohou nikam dostat.
Je to hloupý příklad, ale vystihuje jednoduchost takového věření. Říkáme tomu fundamentalismus (nebo i dogmatismus). Na nějakém fundamentu stavíme vzdušné zámky, aniž bychom ověřili kvalitu toho základu. Fundamentální vírou je možné, že 1+1=3 nebo 4, klidně i jakékoliv číslo nebo cokoliv. Bez ohledu na realitu.
Ovšem pravdy se tímto způsobem stěží dobereme. Pravděpodobnost, že se jen tak z plezíru trefíme do správného fundamentu je 1 / nekonečno (1+1 se může rovnat cokoliv). To je právě tak nula. Řečeno jednodušeji, nikdy se tak pravdy nedobereme.
Pepa i Franta si myslí, že pravdu mají. Ale nejsou schopni vidět, že ji nemá ani jeden. Kde udělali chybu? Když oddělíme způsob od obsahu je to lépe vidět. Chyba je především ve způsobu jakým věří. Hloupost nazvali vírou. Daleko lépe by udělali, kdyby tolik nevěřili, kdyby si kladli otázky a hledali na ně odpovědi. Ani tak pravdu nikdy neobjeví, ale jistě jí budou blíže, než když věří fundamentálně.
Jednoduše stačí vyměnit jistotu za nejistotu. Je to méně pohodlné, ovšem blíže pravdě a o pravdu zde snad jde. Ona ta jistota je stejně jen iluzí.
Ještě jednodušeji to říká přísloví: “Přímé cesty nikam nevedou.”
2) To samé řečeno jazykovědou
Slůvko víra má mezi adventisty pokřivený význam. Nejdříve si tedy ujasněme co označuje. Slovo víra pochází se staroslovanského věra či viera, souvisí s latinským vérus = pravý, verifikovat. Německy wahr = pravda, prověrka. Opakem víry je pověra - scestná víra.
Tady již vidíme že víra může být správná i scestná. Adventisté o víře mluví jako o nekonečné jistotě, jako o dogmatu o kterém se nediskutuje (nebo dokonce o kterém diskutovat je kacířství). Ovšem vidíme, že tato “jistota” může stát na skále (na důkazech, na argumentech) nebo na vodě (na zaslepenosti, omezenosti v rozhledu). Věřit neznamená mít pravdu.
Adventisté používají slůvko “věřím” jako konečnou v diskuzi, (ve významu “další argumenty nedokážu podat, dohledat nebo vymyslet, ani je nepotřebuji”), jako finální argument, a myslí si při tom jak jsou stateční že tak pevně věří. Snad nemusím vysvětlovat, že tato zkratka je pyšným faulem. Schovají se za víru, ale netuší, že může být i mylná.
Tady se hodí připomenout že jedna děleno nekonečnem je nula, tedy nulová šance, že jste se trefili do víry a ne do pověry. K pravdě se nemůžete dostat věřením. Pravda se musí hledat a prověřuje se časem. Pravdu nelze “vyvěřit”. Myšlenky lze jen časem ověřit.
Ještě jednodušeji to říká přísloví: “Pravda je dcerou času.”
3) To samé řečeno bajkou
Věř v Boha a pevně uvazuj velblouda
Věřící přicházeli v zástupech, aby si poslechli slova Proroka Mohameda. Jeden muž naslouchal obvzlášť pozorně a zbožně, vroucně se modlil a s Prorokem se rozloučil teprve večer. Sotva ale vyšel ven, už běžel zpátky a volal přeskakujícím hlasem: “Ó, pane! Ráno jsem přijel na velbloudu, abych mohl naslouchat tobě, božímu Proroku. Jenže to zvíře zmizelo! Široko daleko není žádný velbloud. Byl jsem tě poslušen, dával jsem pozor na každé tvé slovo a věřil jsem ve všemohoucnost Boží. A teď, můj pane, je velbloud pryč. Cožpak to je Boží spravedlnost? To je odměna za mou víru? To je vděk za mé modlitby? “Mohamed vyslechl ta zoufalá slova a s laskavým úsměvem muži odpověděl: “Věř v Boha, ale uvazuj pevně velblouda”.
4) To samé řečeno Tomášem Halíkem
4.1) Spor víry a nevíry
4.2) K tématu “věření” pěkně mluví Tomáš Halík i v diskuzi Pod lampou - Opusťme dělení na věřící a nevěřící.
Nejlépe bude, když se podíváte na celý díl, ale pro uspěchané lidi jsem vybral podstatné části:
16:12 Tomáš Halík
Víra bez kritického myšlení je nebezpečná.
39:33 Tomáš Halík
Čeština a slovenština tady, tak krásné a bohaté jazyky, mají určitou osudovou chudobu, že my nerozlišujeme jazykově tak jednoznačně mezi tím co angličtina rozlišuje belief a faith. Belief ve smyslu přesvědčení, názory a faith ve smyslu určité existenciání orientace, pradůvěry.
42:35 Štefan Hríb
My dělíme lidi na “ten je nevěřící, tak to je prostě strašné”. “Ten je věřící, no tak ten je fajn”. No počkej a v Bibli je napsané, ale i ďábel věří v existenci Boha, však ho vidí, a na co je mu to dobré? To není žádná kvalifikace k ničemu. A proč my lidi dělíme takto potom?
Tomáš Halík
Protože jsme zdeformovali ten sám pojem víry. Víra skutečně není přesvědčení, ideologie, názory. Víra je existenciální orientace. A v křesťanství má být bytostně spojena s láskou a s nadějí.
To jsou vlastně tyto tři ctnosti. Bůh je přítomen, a to také říkám v té knížce, Bůh je v tomhletom světě přítomen skrze víru, naději a lásku lidí a to často i těch, kteří se nepovažují za věřící. Tam je “implicité” skrytý, přítomný v tom jak se přesahují v lásce, ale také v naději a ve víře, ve smyslu té pradůvěry. To slovo “víra”, i jazykově, souvisí se slovem důvěra a věrnost. Už ti staří teologové rozlišovali to v co věříme, obsah víry ta fides quae, ano to je jeden aspekt, ale pak je tam ten, který je daleko důležitější a kterému se tady speciálně věnuji. To je ta fides qua, ta víra, kterou věříme, ten aspekt víry, ten čin víry. To je to vlastní tělo víry, které má jednak tu spirituální dimenzi, tu kulturu vnitřního duchovního života, ale také tu sociální dimenzi, že ta víra se osvědčuje v mém chování k druhým lidem.
[Reupload článku z ledna.]
