Lidská přirozenost Kristova a nová teologie
Napísané: 24 Júl 2016, 16:32
Lidská přirozenost Kristova a nová teologie
Některé z důvodů, proč chápeme, že Kristus na sebe vzal padlou lidskou přirozenost, jsou tyto:
1. Toto učení musíme přijmout proto, že jeho původ je v Bibli.
2. Nejméně důležitým faktem je, že z hlediska historického adventisté sedmého dne vždy kázali padlou lidskou přirozenost Kristovu.
[KB1613] Židům 4:15 Nebo nemáme nejvyššího kněze {biskupa}, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu.
[KB1613] Židům 2:14 Poněvadž tedy dítky účastnost mají těla a krve, i on též podobně účasten jest jich, aby skrze smrt zahladil toho, kterýž má vládařství smrti, to jest ďábla,
15 A vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všecken čas života podrobeni byli v službu.
16 Neboť nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal.
17 Pročež ve všem připodobněn býti měl bratřím, aby milosrdný byl, a věrný nejvyšší kněz {biskup} v tom, což se u Boha k očištění hříchů lidu díti mělo.
18 Nebo že sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati.
[KB1613] Římanům 1:3 O Synu svém zplozeném z semene Davidova s strany těla,
[KB1613] Římanům 8:3 Nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha, a příčinou hřícha, potupil hřích na těle,
4 Aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteříž nechodíme podlé těla, ale podlé Ducha.
[KB1613] Galatským 4:4 Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy, učiněného pod zákonem,
5 Aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali.
Je více než 40 odkazů, v nichž se EGW konkrétně zabývá lidskou přirozeností Kristovou. Vždy vv této souvislosti hovoří o „padlé“ nebo „hříšné“ přirozenosti a tudíž pouze potvrzuje slova Písma. Nikdy v případě kristovy lidské přirozenosti nepoužívá výraz „nepadlá“, či „bezhříšná“. Zde jsou některé z odkazů:
Přicházejí mi dopisy tvrdící, že Kristus nemohl mít stejnou přirozenost jako člověk, protože kdyby ji měl, musel by v podobných pokušeních padnout. Kdyby neměl lidskou přirozenost, nemohl by být naším příkladem. Nebyl-li účastníkem naší přirozenosti, nemohl by býval být pokoušen tak, jak je pokoušen člověk. (1SM 408)
Velké dílo vykoupení mohlo být vykonáno pouze takovým vykupitelem, který zaujal místo padlého Adama. (RH, 24. Února 1874)
Přestože na Krista byly vloženy hříchy provinilého světa, přes Jeho ponížení a přijetí na sebe naší padlé přirozenosti, prohlásil Ho hlas z nebe za Syna Věčného. (DA 112)
Bylo řízením Božím, že Kristus na sebe měl vzít podobu i přirozenost padlého člověka. (4SG, 115)
Když Adama zaskočil pokušitel, nebyl ještě Adam obtížen účinky žádného hříchu. Stál v síle dokonalého lidství, vlastnil plnou svěžest mysli i těla. Byl obklopen slávou Edenu a měl denní společenství nebeských bytostí. Jinak tomu bylo s Ježíšem, když vyšel na poušť, aby zápasil se satanem. Po čtyři tisíce let klesalo lidské pokolení úpadkem na síle fyzické, duševní kapacitě, i v morální hodnotě. A Kristus na sebe vzal kazy degenerovaného lidstva. Jen tak mohl vysvobodit člověka z nejnižších hlubin jeho ponížení. (DA 117)
Na svou bezhříšnou přirozenost vzal naši přirozenost hříšnou, aby věděl, jak pomáhat těm, kteří jsou zkoušeni. (MM 181)
Oddělování Kristovy tělesné od Jeho mentální a mravní přirozenosti by nás zavedlo do řeckých pohanských představ rozlišování mezi zlým tělem a dobrou duší. Žádný normálně myslící adventista se neodváží přijmout takový dualistický pohled na člověka. Je to satanský podvod, jestliže měl Kristus padlou tělesnou přirozenost, potom celá Jeho přirozenost byla padlá.
Někteří zdůrazňují tu skutečnost, že v ep. Římanům 8.3 je použít výraz „podobnost těla hříchu“. Když si uvědomíme, že slovo zde uvedené, přeložené jako „podobnost“, je tímtéž řeckým slovem „homoiomo“, ze kterého odvozujeme jiné slovo „homogenita“, čili stejnorodost, nemusíme zde vůbec klopýtat. Pavlovo použití tohoto slova je ilustrováno níže.
[KB1613] Filipským 2:7 Ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn.
Nikdo by tento text nemohl použít k tomu, aby dokázal, že Kristus byl nepodobný lidem. A přesto, jak málo logiky bývá použito v interpretaci verše Řím. 8.3. Pouze důslednost a zdravá logika mohou zabránit tomu, aby se z „podobnosti“ nestala „nepodobnost“.
Někteří z nás dělali v minulosti chyby v tom, že neoslovovali ty, kteří se s přesvědčením drží pohledu na Kristovu přirozenost jako na nepadlou a nevěnovali jim opravdovou pozornost. Tito lidé se obracejí také na Bibli a svědectví Ducha proroctví. Dva nejčastější texty, které jsou používány k podpoře tohoto bludu jsou Lukáš 1.35 a Židům 7.26.
[KB1613] Lukáš 1:35 A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.
[KB1613] Židům 7:26 Takovéhoť zajisté nám slušelo míti nejvyššího kněze {biskupa}, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od hříšníků, a kterýž by vyšší nad nebesa učiněn byl,
Zde je důležité si uvědomit, že tato část Písma nehovoří o přirozenosti nýbrž o povaze. Jasné rozeznání mezi povahou a přirozeností nám pomůže vyhnout se tak nenormálním názorům jako že Kristovo lidství zahrnovalo obě přirozenosti, tedy padlou i nepadlou. Je také významné vědět, že každý židovský chlapec v rodině byl nazýván „svatý Hospodinu“.
[KB1613] Lukáš 2:23 (Jakož psáno jest v zákoně Páně, že každý pacholík, otvíraje život, svatý Pánu slouti bude),
Někteří považují ty, kdo věří v padlou přirozenost Kristovu, za ty, kdo činí z Krista hříšníka. Je to motivováno skutečností, že mnozí z těch, kteří tyto názory přijali, věří v nějakou pozměněnou formu augustiniánského dědičného hříchu. Jejich argumentem je, že pokud byl Kristus zrozen s hříšnou přirozeností, byl také automaticky hříšníkem. Je to argument, kterému musel čelit S.N. Haskel, když podrobně vysvětloval tuto otázku a pomáhal těm, kteří byli vtaženi do „hnutí svatého těla“ ve státě Indiana. Když o této věci psal sestře White, řekl:
Když jsme uvedli, že věříme, že Kristus byl narozen v padlém lidství, pak nás (ti lidé z hnutí svatého těla) označovali za takové, kteří věří, že Kristus hřešil, přestože jsme podali své stanovisko tak jasně, až se nám zdálo, že nám nikdo nemůže neporozumět. V tomto zvláštním bodu teologie se jejich stanovisko ustálilo na tomto: věří, že Kristus na sebe vzal Adamovu přirozenost před svým pádem do hříchu. (S.N. Haskel: dopis sestře White, 25. Září 1900).
EGW vyjadřuje skutečnost, že jsme byli zrozeni s vrozenými sklony k neposlušnosti. Varuje také, abychom nečinili Krista přesně takovým, jací jsme my. Hovoří zde znovu o Jeho povaze a nikoliv o Jeho přirozenosti.
Kristus je nám ve všem příkladem. Narodil se, prožil svůj život a také ho ukončil s posvěcenou lidskou vůlí. Byl pokoušen a zkoušen jako kdokoliv z nás a přesto nepovolil ani v nejmenším směrem ke zlu či vzpouře proti Bohu, protože Jeho vůle byla stále poddaná a posvěcená. (ST, 29. Října 1894).
A zde je klíč. Veškerý rozdíl mezi Kristem a lidmi není v přirozenosti, nýbrž v povaze. Porozumění lidské přirozenosti Kristovy nám pomáhá pochopit, jak veliký je dar nebes. Co pro Boha znamenalo vydat svého jednorozeného Syna, „aby každý, kdož v Něho věří…měl život věčný“ (Jan 3.16). Pomůže nám to pochopit, jak je Ježíš schopen pomáhat těm, kteří jsou zkoušeni (Žid. 2.17-18), a proč nechce, aby kdokoli zahynul, ale všichni se obrátili ku pokání (2Petr. 3.9). Začínáme zde chápat, jak je schopen spasit všechny, kteří skrze Něho přicházejí k Bohu (Žid. 7.25).
Zastánci nové teologie by nás rádi přiměli k tomu, abychom učinili rovnítko mezi absenci sklonů k hříchu a nepadlou přirozeností. Jenže ono to tak skutečně není. Dokazuje to skutečnost, že:
Nemusíme mít ani jediný sklon k hříchu (7BC 943)
Vzhledem k tomu. Že my padlou přirozenost zjevně vlastníme, je nepopíratelné, že absence hříšných sklonů může být charakteristická právě pro takové osoby jako jsme my, tedy bytosti s padlou přirozeností.
Mnozí srovnávají hříšné sklony s pokušeními, která prožívají. A přece Kristus byl ve všech věcech pokoušen jako my, vlastnil bezhříšnou povahu navzdory tomu, že vlastnil také nevýhody padlé přirozenosti. Jedině tak také mohl být naším příkladem.
Boží lid se musí zříci nestřídmosti, neukázněnosti, ješitnosti a marnotratnosti. Nemůžeme být křesťany a současně pěstovat tyto sklony. (RH 16. Května 1893)
Nikdo se nedotýká lidství Kristova plněji a výstižněji než apoštol Jan. Bezpochyby proto, že byl vystaven gnostickým bludům své doby. Jan potvrzoval a vyzdvihoval božství i lidství Ježíše Krista.
[KB1613] Jan 1:1 Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
2 To bylo na počátku u Boha.
14 A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce), plné milosti a pravdy.
[KB1613] 1 Janův 1:1 Což bylo od počátku, což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spatřili, a čeho se ruce naše dotýkaly, o slovu života,
2 (Nebo ten život zjeven jest, a my jsme viděli, a svědčíme, i zvěstujeme vám ten život věčný, kterýž byl u Otce, a zjeven jest nám),
A tentýž Jan, který podává nejjasnější důkaz toho, jak je důležitá otázka přirozenosti Kristovy:
[KB1613] 1 Janův 4:2 Po tomto znejte Ducha Božího: Všeliký duch, kterýž vyznává Jezukrista v těle přišlého, z Boha jest.
3 Ale všeliký duch, kterýž nevyznává Jezukrista v těle přišlého, není z Boha; nýbrž toť jest ten duch antikristův, o kterémž jste slýchali, že přijíti má, a jižť jest nyní na světě.
Z těchto slov je evidentní, že ústředním rozpoznávacím znamením pro určení antikrista je lidská přirozenost Kristova. Jako adventisté sedmého dne v jedné řadě s Viklefem, Lutherem a ostatními reformátory nemáme žádné pochybnosti se zařazením termínu antikrist. Do jedné linie s papežstvím. Katolická církev podporuje učení, že Kristus měl nepadlou přirozenost a popírá, že na tuto zemi přišel v přirozenosti hříšného těla.
Později Jan tuto věc zdůraznil:
[KB1613] 2. list Janův 1:7 Nebo mnozí bludaři vyšli na svět, kteříž nevyznávají Jezukrista přišlého v těle. Takový každý jest bludař a antikrist.
Víra, že Kristus nepřišel v těle, je zde citována jako klíčový bod papežství (antikrist). Zjevně se to nemůže vztahovat k víře, že Ježíš nebyl člověkem, protože papežství to nikdy nepopíralo. Avšak se svou doktrínou o neposkvrněném početí popírá papežství tu pravdu, že Ježíš sem přišel s naší padlou přirozeností. Zde nacházíme středobod ducha antikristova a zde je také středobod nové teologie. Jsou to nebezpeční společníci. Apoštol Pavel tento výklad potvrzuje, když podává určení totožnosti pro tajemství zbožnosti (1Tim. 3.16) a tajemství nepravosti (2 Tes. 2.7). Porozumění tajemství zbožnosti je základem pro pochopení tajemství nepravosti. Pavel zjevně hlásá, že lidská přirozenost Kristova je středem tajemství pobožnosti:
[KB1613] 1. Timoteovi 3:16 A v pravdě velikéť jest tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, kázán jest pohanům , uvěřeno jemu na světě, vzhůru přijat jest v slávu.
Jestliže Kristův příchod v padlém lidském těle je klíčem k našemu pochopení tajemství pobožnosti, pak zajisté klíčem k našemu pochopení tajemství nepravosti je popírání, že Kristus přišel v těle. Proto také Jan ztotožňuje tento blud s duchem antikrista. Pavlovo proniknutí do podstaty tajemství zbožnosti a tajemství nepravosti odkrývá ústřední vztah lidské přirozenosti Kristovy k povahové dokonalosti. Ti, kteří věří, že Kristus byl zjeven v těle, v padlé lidské přirozenosti, chápou zbožnost, kterou Kristus udílí každému, kdo Ho vírou přijímá.
Apoštol Petr vnímavě porozuměl vztahu mezi Kristovou přirozeností a tajemstvím pobožnosti:
[KB1613] 1 Petrův 4:1 Poněvadž tedy Kristus trpěl za nás na těle (KJV- in the flesh), i vy také týmž myšlením odíni buďte, že ten, kdož trpěl na těle (KJV- in the flesh), přestal od hříchu,
2 K tomu, aby již nebyl více tělesným žádostem, ale vůli Boží v těle živ, po ten čas, což ho ještě zůstává.
Ti, kteří popírají, že by Kristus byl zjeven v těle jsou vydání velkému nebezpečí, že upadnou v nepravost. Již samotná myšlenka, že Kristus je jim se svou nepadlou přirozeností naprosto vzdálen, jim poskytuje omluvu pro jejich hřešení. Jak je pak životně důležité, abychom studovali lidství Kristovo na svých kolenou a přijímali to předivné pochopení, že ve své lidské slabosti přijímal náš Pán sílu od svého Otce, aby mohl odrážet pokušení satanova. Čím hlouběji budeme studovat lidství Kristovo, tím více se našemu životu bude otevírat tajemství zbožnosti.
Na závěr bychom rádi dali jednu vážnou radu. Je snadné porozumět přirozenosti Kristově v debatách a polemikách, hádkách a sporech. Je snadné umístit tuto otázku do sféry argumentace a diskutativní teologie. Toto je však poselství mimořádné důležitosti, naprosto nepostradatelné k našemu porozumění o svatyni, k pochopení veliké moci Boží, jež se podává každému, kdo se odevzdá. Je nepostradatelné k pochopení moci k vítězství nad hříchem v tomto životě. Je také nepostradatelné pro naši schopnost kázat Zjevení 14.12. s přesvědčujicí mocí.
Musíme vidět toto poselství ve světle celkového spasitelného díla Božího skrze Jeho Syna Ježíše Krista. Vše toto je nutno vidět ve světle Golgoty. Není těžké ocejchovat někoho znamením, jestliže nemá tytéž představy jako my sami. Ve svých rozhovorech s mnohými kazateli jsme však zjistili, že když jsme důkladně a pečlivě vysvětlovali rozdíl mezi přirozeností a povahou, nastalo nádherné pochopení toho, že když jsme účastni stejné přirozenosti jako On, musíme zdůrazňovat pravdu, že má naprosto rozdílnou povahu. A přece potěšující pro nás je, že tuto povahu chce zachovat i pro nás. Je nám nabízena síla Toho, který jediný chodil po této zemi bez poskvrny.
[CSP] Filipským 2:5 (sMějte tedy v sobě to ssmýšlení, které bylo i)t5 v Kristu Ježíši.
[KB1613]Tomu pak, kterýž mocen jest, zachovati vás bez úrazu, a postaviti před oblíčejem slávy své bez úhony s veselím,
[KB1613]Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.
[KB1613]Vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti, a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a pobožně živi byli na tomto světě,
[KB1613]Kdož zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho.
(ThDr. Colin Standish a Dr. Russel Standish, Podvody nové teologie, zkráceno)
Některé z důvodů, proč chápeme, že Kristus na sebe vzal padlou lidskou přirozenost, jsou tyto:
1. Toto učení musíme přijmout proto, že jeho původ je v Bibli.
2. Nejméně důležitým faktem je, že z hlediska historického adventisté sedmého dne vždy kázali padlou lidskou přirozenost Kristovu.
[KB1613] Židům 4:15 Nebo nemáme nejvyššího kněze {biskupa}, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu.
[KB1613] Židům 2:14 Poněvadž tedy dítky účastnost mají těla a krve, i on též podobně účasten jest jich, aby skrze smrt zahladil toho, kterýž má vládařství smrti, to jest ďábla,
15 A vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všecken čas života podrobeni byli v službu.
16 Neboť nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal.
17 Pročež ve všem připodobněn býti měl bratřím, aby milosrdný byl, a věrný nejvyšší kněz {biskup} v tom, což se u Boha k očištění hříchů lidu díti mělo.
18 Nebo že sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati.
[KB1613] Římanům 1:3 O Synu svém zplozeném z semene Davidova s strany těla,
[KB1613] Římanům 8:3 Nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha, a příčinou hřícha, potupil hřích na těle,
4 Aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteříž nechodíme podlé těla, ale podlé Ducha.
[KB1613] Galatským 4:4 Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy, učiněného pod zákonem,
5 Aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali.
Je více než 40 odkazů, v nichž se EGW konkrétně zabývá lidskou přirozeností Kristovou. Vždy vv této souvislosti hovoří o „padlé“ nebo „hříšné“ přirozenosti a tudíž pouze potvrzuje slova Písma. Nikdy v případě kristovy lidské přirozenosti nepoužívá výraz „nepadlá“, či „bezhříšná“. Zde jsou některé z odkazů:
Přicházejí mi dopisy tvrdící, že Kristus nemohl mít stejnou přirozenost jako člověk, protože kdyby ji měl, musel by v podobných pokušeních padnout. Kdyby neměl lidskou přirozenost, nemohl by být naším příkladem. Nebyl-li účastníkem naší přirozenosti, nemohl by býval být pokoušen tak, jak je pokoušen člověk. (1SM 408)
Velké dílo vykoupení mohlo být vykonáno pouze takovým vykupitelem, který zaujal místo padlého Adama. (RH, 24. Února 1874)
Přestože na Krista byly vloženy hříchy provinilého světa, přes Jeho ponížení a přijetí na sebe naší padlé přirozenosti, prohlásil Ho hlas z nebe za Syna Věčného. (DA 112)
Bylo řízením Božím, že Kristus na sebe měl vzít podobu i přirozenost padlého člověka. (4SG, 115)
Když Adama zaskočil pokušitel, nebyl ještě Adam obtížen účinky žádného hříchu. Stál v síle dokonalého lidství, vlastnil plnou svěžest mysli i těla. Byl obklopen slávou Edenu a měl denní společenství nebeských bytostí. Jinak tomu bylo s Ježíšem, když vyšel na poušť, aby zápasil se satanem. Po čtyři tisíce let klesalo lidské pokolení úpadkem na síle fyzické, duševní kapacitě, i v morální hodnotě. A Kristus na sebe vzal kazy degenerovaného lidstva. Jen tak mohl vysvobodit člověka z nejnižších hlubin jeho ponížení. (DA 117)
Na svou bezhříšnou přirozenost vzal naši přirozenost hříšnou, aby věděl, jak pomáhat těm, kteří jsou zkoušeni. (MM 181)
Oddělování Kristovy tělesné od Jeho mentální a mravní přirozenosti by nás zavedlo do řeckých pohanských představ rozlišování mezi zlým tělem a dobrou duší. Žádný normálně myslící adventista se neodváží přijmout takový dualistický pohled na člověka. Je to satanský podvod, jestliže měl Kristus padlou tělesnou přirozenost, potom celá Jeho přirozenost byla padlá.
Někteří zdůrazňují tu skutečnost, že v ep. Římanům 8.3 je použít výraz „podobnost těla hříchu“. Když si uvědomíme, že slovo zde uvedené, přeložené jako „podobnost“, je tímtéž řeckým slovem „homoiomo“, ze kterého odvozujeme jiné slovo „homogenita“, čili stejnorodost, nemusíme zde vůbec klopýtat. Pavlovo použití tohoto slova je ilustrováno níže.
[KB1613] Filipským 2:7 Ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn.
Nikdo by tento text nemohl použít k tomu, aby dokázal, že Kristus byl nepodobný lidem. A přesto, jak málo logiky bývá použito v interpretaci verše Řím. 8.3. Pouze důslednost a zdravá logika mohou zabránit tomu, aby se z „podobnosti“ nestala „nepodobnost“.
Někteří z nás dělali v minulosti chyby v tom, že neoslovovali ty, kteří se s přesvědčením drží pohledu na Kristovu přirozenost jako na nepadlou a nevěnovali jim opravdovou pozornost. Tito lidé se obracejí také na Bibli a svědectví Ducha proroctví. Dva nejčastější texty, které jsou používány k podpoře tohoto bludu jsou Lukáš 1.35 a Židům 7.26.
[KB1613] Lukáš 1:35 A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.
[KB1613] Židům 7:26 Takovéhoť zajisté nám slušelo míti nejvyššího kněze {biskupa}, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od hříšníků, a kterýž by vyšší nad nebesa učiněn byl,
Zde je důležité si uvědomit, že tato část Písma nehovoří o přirozenosti nýbrž o povaze. Jasné rozeznání mezi povahou a přirozeností nám pomůže vyhnout se tak nenormálním názorům jako že Kristovo lidství zahrnovalo obě přirozenosti, tedy padlou i nepadlou. Je také významné vědět, že každý židovský chlapec v rodině byl nazýván „svatý Hospodinu“.
[KB1613] Lukáš 2:23 (Jakož psáno jest v zákoně Páně, že každý pacholík, otvíraje život, svatý Pánu slouti bude),
Někteří považují ty, kdo věří v padlou přirozenost Kristovu, za ty, kdo činí z Krista hříšníka. Je to motivováno skutečností, že mnozí z těch, kteří tyto názory přijali, věří v nějakou pozměněnou formu augustiniánského dědičného hříchu. Jejich argumentem je, že pokud byl Kristus zrozen s hříšnou přirozeností, byl také automaticky hříšníkem. Je to argument, kterému musel čelit S.N. Haskel, když podrobně vysvětloval tuto otázku a pomáhal těm, kteří byli vtaženi do „hnutí svatého těla“ ve státě Indiana. Když o této věci psal sestře White, řekl:
Když jsme uvedli, že věříme, že Kristus byl narozen v padlém lidství, pak nás (ti lidé z hnutí svatého těla) označovali za takové, kteří věří, že Kristus hřešil, přestože jsme podali své stanovisko tak jasně, až se nám zdálo, že nám nikdo nemůže neporozumět. V tomto zvláštním bodu teologie se jejich stanovisko ustálilo na tomto: věří, že Kristus na sebe vzal Adamovu přirozenost před svým pádem do hříchu. (S.N. Haskel: dopis sestře White, 25. Září 1900).
EGW vyjadřuje skutečnost, že jsme byli zrozeni s vrozenými sklony k neposlušnosti. Varuje také, abychom nečinili Krista přesně takovým, jací jsme my. Hovoří zde znovu o Jeho povaze a nikoliv o Jeho přirozenosti.
Kristus je nám ve všem příkladem. Narodil se, prožil svůj život a také ho ukončil s posvěcenou lidskou vůlí. Byl pokoušen a zkoušen jako kdokoliv z nás a přesto nepovolil ani v nejmenším směrem ke zlu či vzpouře proti Bohu, protože Jeho vůle byla stále poddaná a posvěcená. (ST, 29. Října 1894).
A zde je klíč. Veškerý rozdíl mezi Kristem a lidmi není v přirozenosti, nýbrž v povaze. Porozumění lidské přirozenosti Kristovy nám pomáhá pochopit, jak veliký je dar nebes. Co pro Boha znamenalo vydat svého jednorozeného Syna, „aby každý, kdož v Něho věří…měl život věčný“ (Jan 3.16). Pomůže nám to pochopit, jak je Ježíš schopen pomáhat těm, kteří jsou zkoušeni (Žid. 2.17-18), a proč nechce, aby kdokoli zahynul, ale všichni se obrátili ku pokání (2Petr. 3.9). Začínáme zde chápat, jak je schopen spasit všechny, kteří skrze Něho přicházejí k Bohu (Žid. 7.25).
Zastánci nové teologie by nás rádi přiměli k tomu, abychom učinili rovnítko mezi absenci sklonů k hříchu a nepadlou přirozeností. Jenže ono to tak skutečně není. Dokazuje to skutečnost, že:
Nemusíme mít ani jediný sklon k hříchu (7BC 943)
Vzhledem k tomu. Že my padlou přirozenost zjevně vlastníme, je nepopíratelné, že absence hříšných sklonů může být charakteristická právě pro takové osoby jako jsme my, tedy bytosti s padlou přirozeností.
Mnozí srovnávají hříšné sklony s pokušeními, která prožívají. A přece Kristus byl ve všech věcech pokoušen jako my, vlastnil bezhříšnou povahu navzdory tomu, že vlastnil také nevýhody padlé přirozenosti. Jedině tak také mohl být naším příkladem.
Boží lid se musí zříci nestřídmosti, neukázněnosti, ješitnosti a marnotratnosti. Nemůžeme být křesťany a současně pěstovat tyto sklony. (RH 16. Května 1893)
Nikdo se nedotýká lidství Kristova plněji a výstižněji než apoštol Jan. Bezpochyby proto, že byl vystaven gnostickým bludům své doby. Jan potvrzoval a vyzdvihoval božství i lidství Ježíše Krista.
[KB1613] Jan 1:1 Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
2 To bylo na počátku u Boha.
14 A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce), plné milosti a pravdy.
[KB1613] 1 Janův 1:1 Což bylo od počátku, což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spatřili, a čeho se ruce naše dotýkaly, o slovu života,
2 (Nebo ten život zjeven jest, a my jsme viděli, a svědčíme, i zvěstujeme vám ten život věčný, kterýž byl u Otce, a zjeven jest nám),
A tentýž Jan, který podává nejjasnější důkaz toho, jak je důležitá otázka přirozenosti Kristovy:
[KB1613] 1 Janův 4:2 Po tomto znejte Ducha Božího: Všeliký duch, kterýž vyznává Jezukrista v těle přišlého, z Boha jest.
3 Ale všeliký duch, kterýž nevyznává Jezukrista v těle přišlého, není z Boha; nýbrž toť jest ten duch antikristův, o kterémž jste slýchali, že přijíti má, a jižť jest nyní na světě.
Z těchto slov je evidentní, že ústředním rozpoznávacím znamením pro určení antikrista je lidská přirozenost Kristova. Jako adventisté sedmého dne v jedné řadě s Viklefem, Lutherem a ostatními reformátory nemáme žádné pochybnosti se zařazením termínu antikrist. Do jedné linie s papežstvím. Katolická církev podporuje učení, že Kristus měl nepadlou přirozenost a popírá, že na tuto zemi přišel v přirozenosti hříšného těla.
Později Jan tuto věc zdůraznil:
[KB1613] 2. list Janův 1:7 Nebo mnozí bludaři vyšli na svět, kteříž nevyznávají Jezukrista přišlého v těle. Takový každý jest bludař a antikrist.
Víra, že Kristus nepřišel v těle, je zde citována jako klíčový bod papežství (antikrist). Zjevně se to nemůže vztahovat k víře, že Ježíš nebyl člověkem, protože papežství to nikdy nepopíralo. Avšak se svou doktrínou o neposkvrněném početí popírá papežství tu pravdu, že Ježíš sem přišel s naší padlou přirozeností. Zde nacházíme středobod ducha antikristova a zde je také středobod nové teologie. Jsou to nebezpeční společníci. Apoštol Pavel tento výklad potvrzuje, když podává určení totožnosti pro tajemství zbožnosti (1Tim. 3.16) a tajemství nepravosti (2 Tes. 2.7). Porozumění tajemství zbožnosti je základem pro pochopení tajemství nepravosti. Pavel zjevně hlásá, že lidská přirozenost Kristova je středem tajemství pobožnosti:
[KB1613] 1. Timoteovi 3:16 A v pravdě velikéť jest tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, kázán jest pohanům , uvěřeno jemu na světě, vzhůru přijat jest v slávu.
Jestliže Kristův příchod v padlém lidském těle je klíčem k našemu pochopení tajemství pobožnosti, pak zajisté klíčem k našemu pochopení tajemství nepravosti je popírání, že Kristus přišel v těle. Proto také Jan ztotožňuje tento blud s duchem antikrista. Pavlovo proniknutí do podstaty tajemství zbožnosti a tajemství nepravosti odkrývá ústřední vztah lidské přirozenosti Kristovy k povahové dokonalosti. Ti, kteří věří, že Kristus byl zjeven v těle, v padlé lidské přirozenosti, chápou zbožnost, kterou Kristus udílí každému, kdo Ho vírou přijímá.
Apoštol Petr vnímavě porozuměl vztahu mezi Kristovou přirozeností a tajemstvím pobožnosti:
[KB1613] 1 Petrův 4:1 Poněvadž tedy Kristus trpěl za nás na těle (KJV- in the flesh), i vy také týmž myšlením odíni buďte, že ten, kdož trpěl na těle (KJV- in the flesh), přestal od hříchu,
2 K tomu, aby již nebyl více tělesným žádostem, ale vůli Boží v těle živ, po ten čas, což ho ještě zůstává.
Ti, kteří popírají, že by Kristus byl zjeven v těle jsou vydání velkému nebezpečí, že upadnou v nepravost. Již samotná myšlenka, že Kristus je jim se svou nepadlou přirozeností naprosto vzdálen, jim poskytuje omluvu pro jejich hřešení. Jak je pak životně důležité, abychom studovali lidství Kristovo na svých kolenou a přijímali to předivné pochopení, že ve své lidské slabosti přijímal náš Pán sílu od svého Otce, aby mohl odrážet pokušení satanova. Čím hlouběji budeme studovat lidství Kristovo, tím více se našemu životu bude otevírat tajemství zbožnosti.
Na závěr bychom rádi dali jednu vážnou radu. Je snadné porozumět přirozenosti Kristově v debatách a polemikách, hádkách a sporech. Je snadné umístit tuto otázku do sféry argumentace a diskutativní teologie. Toto je však poselství mimořádné důležitosti, naprosto nepostradatelné k našemu porozumění o svatyni, k pochopení veliké moci Boží, jež se podává každému, kdo se odevzdá. Je nepostradatelné k pochopení moci k vítězství nad hříchem v tomto životě. Je také nepostradatelné pro naši schopnost kázat Zjevení 14.12. s přesvědčujicí mocí.
Musíme vidět toto poselství ve světle celkového spasitelného díla Božího skrze Jeho Syna Ježíše Krista. Vše toto je nutno vidět ve světle Golgoty. Není těžké ocejchovat někoho znamením, jestliže nemá tytéž představy jako my sami. Ve svých rozhovorech s mnohými kazateli jsme však zjistili, že když jsme důkladně a pečlivě vysvětlovali rozdíl mezi přirozeností a povahou, nastalo nádherné pochopení toho, že když jsme účastni stejné přirozenosti jako On, musíme zdůrazňovat pravdu, že má naprosto rozdílnou povahu. A přece potěšující pro nás je, že tuto povahu chce zachovat i pro nás. Je nám nabízena síla Toho, který jediný chodil po této zemi bez poskvrny.
[CSP] Filipským 2:5 (sMějte tedy v sobě to ssmýšlení, které bylo i)t5 v Kristu Ježíši.
[KB1613]Tomu pak, kterýž mocen jest, zachovati vás bez úrazu, a postaviti před oblíčejem slávy své bez úhony s veselím,
[KB1613]Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.
[KB1613]Vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti, a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a pobožně živi byli na tomto světě,
[KB1613]Kdož zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho.
(ThDr. Colin Standish a Dr. Russel Standish, Podvody nové teologie, zkráceno)
