2300 večerů a jiter ve světle starožidovského poznání + Počátek vyšetřujícího soudu v roce 1844
Napísané: 15 Aug 2016, 13:49
Je to několik témat jdoucích za sebou tvořících jeden "celek", kdo chce vědět podle čeho věříme na Vyšetřující soud zejména dle Písma a EGW jako adventisté, můžete si to prostudovat, je to evidentně přesnější než od Lejsala a jeho řkatolických výmyslů, který o tom nemá ani páru:
2300 večerů a jiter ve světle starožidovského poznání
Antiochos IV. Epifanes byl veleknězem pohanské hierarchie. Sloužil slunečnímu kultu podle řeckého ritu. Jakožto helénské kníže se považoval za prostředníka mezi bohem slunce Helliem (Ztotožňovaným s Bálem) a svým lidem, vyznavači kultu slunce (tedy Heléni). Antiochos IV. Epifanes nenáviděl náboženské vyznání Židů, protože ve všem svém učení a kultu přímo protiřečilo vyznavačství slunce a dovolovalo vzdávat božské pocty jedině pravému Bohu a Stvořiteli nebe i země. Židovské náboženství vylučovalo božské holdování cizímu božstvu, nebo dokonce nějakému tyranovi, tak jak to bylo zcela běžným zvykem u pohanských národů. Řečtí králové, jakožto zástupci jejich slunečního boha zde na zemi, velmi kladli důraz na své „dobré právo“ přijímat božské pocty od svých poddaných. To jim dokonce bylo zajištěno „Helliem“, jejich božským protektorem a pánem.
Když Epifanes dobyl Egypt a korunován vavřínem vedl svůj triumfální pochod zpět do své vlasti přes Palestinu, odmítli mu po cestě Židé božskou poctu, jaké se mu dostávalo od všech národů. Zasažen do hloubi své pohanské pýchy, pomstil se Antiochos na chrámu Všemohoucího, vyplenil a znečistil jej (r. 168 př. Kr.). Na oltáři zápalů v předsíni nechal postavit pohanský oltář Jupiterův. Poručil, aby zde byli obětováni vepři, jak se to v solárním kultu provádělo. Tak jako něžný beránek byl symbolem na Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele, tak byl u pohanů vepř symbolem jejich „boha slunce“.
Kdo s Židů nebyl srozuměn a nesouhlasil s tímto znečištěním chrámu Božího, kdo z nich se nechtěl zúčastnit hostiny obětovaných vepřů, byl tím nejkrutějším způsobem umučen k smrti. Tehdy Židé vyhlíželi toužebně svoje vysvobození Boží mocí. V úzkosti čekali na skončení onoho neslýchaného pronásledování. Jejich pozornost byla upřena na Danielovo proroctví osmé kapitoly a tam na nadcházející vládu hrůzy a děsu „malého rohu“, který měl vyrůst z jednoho státu alexandrijských diadochů. Syrie pak byla jedním z dílčích řeckých států, ze kterého pocházel krutý Antiochos IV., nenávistný protivník a nepřítel Židů – velekněz solárního kultu (Dan. 8x9-14.23-26; 1 Mak 1x10-15.20-34, 41-64, 2 Mak 6x18-32, 7x1-41, Apokryfní kniha je zde uvedena pouze jako historický pramen, nikoliv jako biblický důkazový materiál). Každodenní tlak tehdejšího soužení, jakému byli Židé nepřetržitě vystaveni, je vedl k tomu, že toužebně volali k Bohu o zkrácení doby krutého pronásledování. Došlo k tomu, že starožidovští teologové počítali každý „večer“ a každé „jitro“ dohromady za pouze jeden den a tím rozpůlili počet 2300 na 1150 dnů. Oni totiž také opomenuli prorocký způsob počítání „den za rok dávám tobě“.
Stanovili tedy svůj prorocký výpočet pravděpodobně následovně: 2300 = 1150 večerů a 1150 jiter, což je 1150 celých dnů.
A jelikož podle nich znečištění svatyně a počátek celého počtu 1150 dnů připadal na 26. prosinec r. 168 před naším letopočtem, měla tedy doba soužení Židům skončit 4. Ledna 164. Tento výpočet je zajímavý tím, že 4. ledna 164 je datem smrti Antiocha Epifana (Menge – dodatek s. 73). Tímto výpočtem se starožidovští vykladači měli vlastně spokojit. Došlo ale k něčemu neočekávanému. Ve své nejvyšší nouzi volal židovský národ naléhavě k Nejvyššímu a prosil o zkrácení předurčené lhůty, a Bůh jejich prosby vyslyšel. Přesně o 25 dnů dříve. Tj. 10. Prosince 165 př. n. l. se podařilo židovskému národnímu hrdinovi Judovi Makkabejskému porazit vojevůdce Lysiáše, vyhnat Řeky z Jeruzaléma a osvobodit chrám. Tento byl opět očištěn a přiveden ke svému původnímu účelu. Můžeme však tvrdit, žetím se splnil celý význam 8. a 9. kapitoly Danielova proroctví?
„Malý roh“ v kaleidoskopu
Stará židovská verze významu 2300 večerů a jiter byla přejímána do „křesťanských církví“ a náboženských společností. Mnohým z našich bratří, kteří se dali na pochod zpět do Babylona se zdá, jakoby jim právě tato skutečnost poskytovala záminku zpochybnit jeden ze základních pilířů adventního učení. Co se týká jejich vztahu k 2300 večerům a jitrům, které již od dob adventních průkopníků stanovíme do rozmezí let 457 př. n. l. až do 1844 n. l., projevují se zde jen jejich dlouho utajované pochybnosti. Mnozí z nás by chtěli odvrátit útok satana proti hlavnímu pilíři trojandělského poselství tím, že jednoduše ignorují starý židovský způsob počítání, včetně zkušenosti, kterou židovstvo učinilo v době Antiocha Epifana. Ale dá se takovéto zneužívání starého výkladu před Bohem i lidmi zodpovědět? Takové postavení je neudržitelné. Starožidovská verze výkladu této problematiky je velmi přesvědčivá a poobná té, kterou odhalili adventní průkopníci a je rovněž Božího původu. Podrobnější výzkum a srovnání odhaluje, že se zde tak, jako i na mnoha jiných místech Písma svatého, jedná o dvojité proroctví, tedy o předpověď týkající se dvou dějinných událostí.
O tom však někteří naší významní teologové nechtěji ani slyšet. Avšak příčinou tohoto nepochopení může být příliš pozemské chápání věcí týkajících se svědectví Ducha svatého. Příliš se hovoří o „realitě“, ale často je tím míněn pravý opak. Předpojatost a nedůvěra je u nás, žel, všude rozšířena. Připustit dvojí výklad některých biblických proroctví, tak jak to prakticky všeobecně přijímáme ve 24. kapitole Matouše, připadá některým „skeptikům“ mezi námi, jako nedůstojné jejich učenosti. Přičemž ale už našim průkopníkům víry byla dobře známa dvojitost některých proroctví.
Bezpochyby mají pravdu ti, kteří události z doby Antiocha Epifana přenášejí jakožto předobraz na dobu papežství. Již počátek a vývoj obou těchto historických událostí je si nápadně podobný. Bohabojní a Bohu věrní Židé odmítli tak jako kdysi Mardocheus v bráně, velebit pohanského tyrana a prokazovat mu božské pocty. Totéž učinili i věrní křesťané, kteří žili v dobách středověku podle učení Bible, když odmítli vzdát božskou poctu papežství, protože na něm nic božského neshledali. Epifanes se pomstil na věrných Židech tím, že je nejrozličnějším způsobem mučil k smrti, a dokonce je nechával upalovat.
Již Leo I., který si jako první přivlastnil veřejně titul „Pontifex maximus sukus“, potrestal všechny proti tomuto protestující biskupy (bylo jich kolem jednoho sta) tím, že je dal nahnat dom stodoly plné slámy a nechal je upálit. Tato upalovací zvůle papežů přetrvala potom daleko přes středověk. I zde volali trpící a mučedníci o ukrácení těžké doby zkoušek (Mat. 24x21). Židům bylo jejich soužení ukráceno o 25 dní, a protestujícím křesťanským mučedníkům o 25 let. (4 Moj. 14x34, Ez 4x6 = den za rok). Krutý papežský útlak dle proroctví Daniele 7x25, měl skončit v roce 1798, avšak již v roce 1773 byl vydán dekret rakouské císařovny Marie Terezie o zrušení útrpného práva a trestu smrti ve věcech víry. V souhrnu lze říci:
Malý roh z 8. Kapitoly Daniele lze lehce rozpoznat v Antiochovi IV. – Epifanovi, protože pouze on vyrostl z jednoho „rohu“ řeckých dílčích států (Dan 8x8-9). On také v chrámu v Jeruzalémě odstranil velekněze ustanoveného Bohem po Aronovi, a sám nepovolaný se posadil na jeho místo. Toto falešné velekněžství bylo de facto prvním počátkem malého, přesto ale rychle rostoucího rohu. Později přešlo toto falešné velekněžství z Řecka do pohanského Říma a vyrostlo slovy Písma „nad deset rohů starořímské šelmy“ v Pontifexa maxima (Dan 7x7b, 8)
Později se opět Konstantin I. jakožto Pontifex maximus slunečního kultu a zástupce boha slunce na zemi, posadil do chrámu Božího (2 Tes 2x3,4). Na koncilu v Niceji měl předsednictví nad biskupy a podařilo se mu zatlačit křesťanské hodnostáře do defenzívy,
ačkoliv byl vlastně ještě pohanem. Tehdy se v nové církvi opakovala historie Židů z doby Epifana.
Pohanský velekněz převzal vedení církve a nutil věřící, aby padli přd ním na kolena. Jen málokteří pak zůstali věrní, často až na práh časné smrti, aby tak získali korunu věčného života. Tak se ocitli Epifanes, Nero, Konstantin, Lev I., a Inocenc III. V jedné vývojové linii zla a překupnictví. Malý roh tedy vyrůstal od Epifana až po Inocence III. A rostl dále, až se stal velkým rohem papežské světovlády.
V jakém poměru stojí vlastně „malý roh“ z Daniele 7 kap. a „malý roh“ z Dan. 8 kapitoly?
a) Daniel 7 kap. nás informuje hlavně o vzniku papežství, které povstane po Babylonu, Medo-Persii, Řecku a pohanském Římu, a které bude na konci 2300 večerů a jiter odhaleno vyšetřujícím soudem v nebi (Dan 7x9-14)
b) Daniel 8 kap. nás vede zpět do doby, kdy Epifanes zfalšoval a strhl na sebe biblický kněžský úřad. Bezostyšným způsobem smísil nejvyšší úřad v chrámě pravého živého Boha a tím, který sám zastával v solárním kultu jako Archiereus (pohanský nejvyšší úředník a prostředník mezi lidmi a bohy, jimž podle prvního přikázání nelze sloužiti, neboť ve skutečnosti představují satana a jeho démony). „Dvěma pánům nelze sloužiti“, či snad může Všemohoucí Bůh přijmout službu od toho, kdo zároveň slouží satanu a jeho démonům? Obrazně řečeno: Epifanes vyrostl jako malý roh z jednoho ze čtyř řeckých rohů, převzal patronát nad pohanským slunečním kultem, který pak převzali římští císařové. Od římských císařů pak úřad „Pontifexa maxima“ spolu s povinnostmi vyplývajícími z převzetí tohoto patronátu, převzali katoličtí papežové. Daniel ve vidění spatřil, jak papežství byla vyšetřujícím soudem na nebi odňata jeho světská moc. Přesto mu zůstaly (papežství) sluneční rituály (neděle – den slunce, vánoce, vánoční stromek, kříž a žehnání křížem, relikvijní kult, monstrance, pověry) až do dne, kdy zjevivší se syn Všemohoucího Soudce učiní přítrž těmto satanským výhonkům zla. (2 Tes 2x8)
Daniel 7. kapitola nás informuje zejména o zařazení papežství do světových dějin a o předchůdcích papežského Říma. Daniel 8 kap. naproti tomu informuje o vzniku a vývoji falešného velekněžství – Antikristovi. Tak tedy měli Židé doby Epifanovy a takém průkopníci adventního hnutí stejné právo dívat se na 8 kapitolu Daniele z vlastního hlediska, poznat a ocenit z vlastní zkušenosti toto proroctví a odtud čerpat povzbuzení a útěchu pro svou vlastní generaci.
Neoddělitelnost významu Daniele 8 a 9 kapitoly vzhledem k tomu odpovídajícímu vidění
Nezodpovědní a zlovolní kritikové záměrně tvrdí, že devátá kapitola Daniele nemá žádnou souvislost s předchozí – osmou kapitolou. Ale abychom mohli úplně objasnit význam 2300 večerů a jiter, nutně potřebujeme také devátou kapitolu, která, jak za chvíli uvidíme, spolu s osmou kapitolou tvoří jeden monolitní celek.
Daniel nás informuje o dialogu, jaký vedli společně dva andělé Boží, přičemž jeden z nich klade otázku „Dokudž potrvá vidění o zrušení „ustavičné“ (čili ustavičně platné jednorázové oběti Spasitele) a strašlivá hrůza (ohavnost), která vydala jak svatyni tak i kněžskou službu v pošlapání (diskriminaci) ?
Druhý anděl odpovídá: „Až do 2300 večerů a jiter pak přijdou k obnovení svaté služby ve svatyni.“ (Dan 8x13-14)
Výstižně se splnila předpovězena diskriminace židovského chrámu a kněžské služby za doby Antiocha Epifana. Ohavnost vepřové oběti a jiných pohanských prvků, je zde nasnadě. Tato otřesná ohavnost se později opakovala v katolickém lživém dogmatu o transsubstanciaci a v ohavnostiplném kultu relikvií (hanobení mrtvých), což tvoří esenci katolické mše. Z pohanství bylo převzato mnoho ohavných zvyklostí a kněžství Pána Ježíše Krista (Zj 1x6) přešlo na toho, komu dal satan k dispozici svůj trůn v Římě. (Zjev 13x2b, 2x13, 17x3-5.18). Avšak těmito všemi okolnostmi a skutečnostmi se bude zevrubněji zabývat následující kapitola.
„Ustavičná“ (aneb ustavičně platná jednorázová oběť a služba Spasitele) a její zfalšování
Kněží Starého zákona museli podle řádu Arona přinášet každý den obětního beránka, jež měla poukazovat na přicházejícího Spasitele, a jež ve stínové službě jakoby smývala hříchy lidu. Avšak teprve Ježíš Kristus, pravá oběť za hříchy lidstva, musel být obětován pouze jednou, aby nám tak opatřil neustále trvající milost, jež má věčnou platnost. Po celou dobu, kdy Ježíš Kristus působí jako náš Přímluvce a Velekněz u trůnu milosti v nebesích, odvolává se stále znovu a znovu na svoji jednu jedinou ustavičně platnou Golgotskou obět. (Žid 7x27, 9x12.25-28). Proto byla tato jediná oběť v Danielově proroctví nazvána krátce „ustavičná“.
Když se pak papež v průběhu odpadnutí Říma sám posadil na místo nebeského Velekněze, aby svoji osobou lidu zakryl pravou službu Pána Ježíše krista v nebesích, se stejnou opovážlivostí zavedl také ritus katolické mše, který spočíval na učení o „transsubstanciaci“ a na pohanské religiosní tradici. Tím se vyvinula ohavnost v hanobení mrtvých a „zázračné proměňování“ chleba (hostie) v „autentické tělo Kristovo“, a stejně „podivuhodně“ kněz údajně dokáže proměnit víno v „autentickou krev Kristovu“. (Dan. 8x13-14, Zj. 17x4-6, 18x21-24).
Je třeba, abychom nepřehlédli a abychom si uvědomili, že anděl (Dan 8x13) se neptá „jak dlouho“ bude předpověděné zlo trvat, ale ptá se „d o k u d“? Ptá se po výchozím datu do kterého sahá Boží trpělivost s touto opovážlivostí. Odpověď druhého anděla zní: Až po uplynutí 2300 večerů a jiter (roků). Konec tohoto nejdelšího prorockého řetězu byl vypočítán našimi průkopníky správně na rok 1844. Tento výpočet včetně vysvětlivek a přezkoušení správnosti byl uveden v mnoha našich knihách a proto nebude opakován v této kratičké brožurce. Ohledně této tématiky existuje jedna velmi důležitá skutečnost, kterou by ti, kdož hledají pravdy Boží nikdy neměli spouštět se zřetele:
V evangeliu Matoušově, kap. 24 verš 15, kde Pán Ježíš Kristus (již v našem letopočtu) cituje zprávu o ohavnosti zpustošení z Daniele 8x13, 9x26 a 11x31 a doporučuje svým posluchačům, aby dali dobrý pozor na to, že naplnění tohoto proroctví se uskuteční teprve v budoucnosti. Zde nalézáme ten nejjistější důkaz, že konečné naplnění 2300 večerů a jiter je třeba hledat v dnešní době a ne někde ve starověku za času Epifana. Pán Ježíš také uvádí záležitost „ohavnosti zpustošení“ (strašlivé hrůzy), kterou si nelze odmyslit od Danielových – 2300 večerů a jiter, jakožto záležitost nanejvýš důležitou pro své učedníky, které je nutno věnovat zvýšenou pozornost.
Již anděl Gabriel upozornil Daniele na to, že konečné naplnění vidění z 8. Kapitoly j záležitostí doby konce naší světové epochy…“neboť se to týká doby konce“…“neboť se to týká konce času.“ (Dan 8x17.19). „Vidění pak o večerech a jitrech, jak ti bylo pověděno, je pravdivé. Ty pak podrž je v tajnosti (doslova: zapečeť je) neboť se uskuteční až po mnohých dnech. (Dan. 8x26. „dnech“ to je v tomto případě „rocích“). Vidění pak bylo po mnoho let „zapečetěno“, resp. bylo nesrozumitelné. Sám Daniel mu nerozuměl a Židé z doby Makkabejců z něho použili pouze útržky. Zbytek měl přijít v platnost teprve dlouho po dějinné změně letopočtu, tak jak to předpověděl Král všech proroků – Pán Ježíš (Mat 24x15).
Co bylo příčinou toho, že anděl Gabriel při své první návštěvě přerušil bližší vysvětlení Danielova vidění a přesunul zejména úsek o 2300 večerech a jitrech na jindy?
„A já Daniel jsem zůstal zcela bez sebe a byl jsem těžce nemocen po řadu dní. Pak jsem vstal a konal své povinnosti u krále. Žasl jsem nad tím viděním, avšak vůbec nikdo ho nechápal.“ (Dan 8x27).
Teprve později, když Daniel dosáhl úplné odevzdanosti Bohu na modlitbách a když pochopil, co jest psáno u Jeremiáše (25x11) o 70 letech židovského zajetí, seznal Hospodin, že je čas, aby opět poslal Gabriela, který pak Danielovi vysvětlil i zbytek vidění, které sám měl a které zapsal ve své 8. Kapitole. Při této druhé návštěvě se proroku nedostalo žádného nového vidění. Nepřibyly žádné další symboly, jež by potřebovaly výklad. Komentáře, které Boží anděl tlumočil Danielovi se mohly z toho důvodu vztahovat pouze na vidění z 8. kapitoly. V opačném případě by byly totiž verše z Dan. 9 kapitoly naprosto nesrozumitelné. Jde zvláště o následující verše:
„Zatím, co jsem ještě rozmlouval takto na modlitbě, tehdy Gabriel, muž, kteréhož jsem prve viděl ve vidění, během kterého jsem zcela vyčerpán ztratil vědomí, spěšně přilétl a budic mé chápání, mluvil ke mně: „Danieli, nyní jsem vyšel, abych ti posloužil k poučení. Na počátku tvých proseb o smilování, vyšlo slovo (Boží pokyn) a já jsem přišel, abych ti (to nutné) vyložil. Nebo jsi vzácný Bohu. Pochop tedy slovo a poučuj se o vidění:
Sedmdesát (prorockých) týdnů je stanoveno (podle Geseniuse str. 268 „přiděleno“) tvému lidu a tvému svatému městu, aby dozrálo překupnictví a navršila se míra hříchů (židovstva), než dojde k zproštění viny a k zavedení věčné spravedlnosti (spravedlnost skrze víru) a k zapečetění vidění a proroctví a k pomazání Svatého svatých (Dan. 9x23-24, Skut. 10x38, Mat. 3x16). 490 let – 70 (prorockých) týdnů bylo odtrženo (odříznuto – odděleno) od prorockého řetězu 2300, a to jakožto zvláštní doba milosti pro národ Boží SZ. Tato lhůta milosti sahá až do ukamenování Štěpána (roku 34 našeho letopočtu) kdy se končí zvláštní upřednostnění národa židovského v plánu vykoupení.
Počátek vyšetřujícího soudu v roce 1844
Zde je zapotřebí zdůraznit, ž následující tři verše (Dan 9x25-27) jsou překladateli Bible považovány za obvzlášť náročné na překlad, ne-li dokonce za nepřeložitelné. Tak např. Menge píše ve svém revidovaném překladu Bible v poznámce k Danielovi 9x2 toto:
„verše 25 až 27 nijak nepřipouštějí spolehlivý překlad.“
Jakožto neadventista sotva mohl vědět, jak si mohl vědět, jak si má počínat při překladu hebrejského slova „NECHERACAH“. Toto slovo může totiž přeložit pouze dobrý znalec adventní teologie, který rovněž má i odpovídající znalosti hebrejštiny. Toto slovo je pro nás proto tolik důležité, že představuje jediný originální biblický výraz pro „vyšetřující soud“, ve smyslu naší adventistické teologie.
Jaké pokyny a určující linie dává nebeský posel proroku Danielovi k lepšímu pochopení vidění o 2300 večerech a jitrech?
„Věz a pochop. Od vydání dekretu o znovuvybudování Jeruzaléma až k pomazanému Vévodovi (k Ježíši) uplyne sedm (prorockých) týdnů a ještě 62 (prorockých) týdnů. Ve svízelných dobách oněch prvních let budou opět vybudovány ulice i příkopy.“ (Dan 9x25)
Jeden prorocký týden je podle prorockého počítání 7 let.
[KB1613] Nu 14:34 Podlé počtu dnů, v nichž jste procházeli zemi tu, totiž čtyřidceti dnů, jeden každý den za rok počítaje, ponesete nepravosti své čtyřidceti let, a poznáte pomstu svého odtržení se ode mne.
[KB1613] Ez 4:6 Když je pak vyplníš, budeš ležeti na pravém boku podruhé, a poneseš nepravost domu Judova čtyřidceti dnů. Den za rok, den za rok dávám tobě. [KB1613] Gn 1:5 A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.
Dohromady udává anděl časové rozpětí 69 x 7 = 483 roků, které je třeba počítat od vydání dekretu krále Artaxerxe roku 457 před n. l. Tím lze také správně dojít až do roku 27 n. l., kdy náš Spasitel, tehdy 30ti letý byl po svém křtu v Jordánu pomazán Duchem svatým na Mesiáše.
Co se mělo odehrát dále, o tom nás informuje anděl Gabriel:
„Po uplynutí 62 (prorockých) týdnů, zabit bude mesiáš vzdor své nevině. Město a svatyni uvrhne do zkázy lid (Římané) vévody, který přijde (Titus 70 rok n. l.). On sám (římský národ) však skončí v povodni (v přívalu stěhujících se národů), která přijde s válkou, vyšetřujícím soudem a ohavností.“ (Dan. 9x26)
Z toho jednoznačně poznáme, že 2300 večerů a jiter sahá přes ukřižování Pána Ježíše Krista, přes zboření Jeruzaléma, a přes války stěhujících se národů. Po zániku starého Říma vystupuje nový „křesťanský Řím“ na fórum světových dějin, aby pokračoval v pronásledování, jako za římských císařů, navíc s křížovými výpravami a inkvizicí. Pod slovem „ohavnost“ zde lze jedině chápat ritus katolické mše s jejím „čarováním“ (transsubstanciací), Zjev 17x4, a profanováním ostatků mrtvých – údajných svatých. Při procedurách inkvizičních tribunálů (od 13. Století až do první třetiny 19. Století), museli věrní Pána Ježíše projít otřesným křtem ohněm, který zpravidla končil jejich mučednickou smrtí.
Boží muž, anděl Gabriel však praví dále:
„Uzavře (Ježíš) svou smlouvu s mnohými (Židy) v jednom (prorockém) týdnu (tj. roky 27-34 n. l.) a uprostřed tohoto týdne zastaví oběť krvavou i suchou“ (Dan 9x27a, srovnej Mat 27x5, Kol. 2x14)
Poté, co nás proroctví zavedlo daleko do středověku, obrací v závěru posledního verše naši pozornost opět ke Kristu, jakožto k Synu člověka. Daniel se dovídá od anděla, jak si přicházející Mesiáš vymínil 7 let pro spasení lidu Staré smlouvy. Jeho smírčí oběť přinese věrnému lidu SZ plnou milost Všemohoucího. Namísto pozemského velekněžství má nyní nastoupit velekněžství na nebesích, jehož plnomocným představitelem může býti jedině Syn živého Boha. Předobraz pozemského stánku nemá od tohoto okamžiku žádnou cenu, což bylo lidu jasně zjeveno roztržením chrámové opony. Namísto pozemského předobrazu nastupuje nyní skutečnost v nebesích. Když náš Spasitel Pán Ježíš Kristus odešel opět k nebeskému Otci, aby se věnoval svému nejvyššímu řadu, udály se na zemi věci, o kterých dal anděl Gabriel Danielovi pokyn, aby je zapsal.
„na křídlech oltáře se objeví hrozná ohavnost (Kittel, Menge), a na tu hroznou ohavnost zase přijde progresívní vyjasnění (obnovení, reformace) Dan 9x27b, Mat 24x15 a tříbicí (vyšetřující) soud“
Anděl tu poukazuje na dobu, kdy křesťanství pro nedostatek pravého světla a moci Ducha svatého ztratí z očí službu v nebeské svatyni a svého Velekněze pána Ježíše Krista. Na oltáři a jeho „křídlech“ bude vystavena ohavnost (sepulchrum /hrob/, monstrance). Zmíněná křídla oltáře lze vidět u katolíků. Na příčkách oltářních křídel stávají monstrance (pozlacená schránka symbolizující slunce s paprsky, v níž je ve skleněné kruhové schránce v lunule uložená hostie) s konsekrovanými oplatky posvěcenými tzv. proměňováním, jež údajně přetvoří oplatek v živé autentické tělo Pána Ježíše. V překrásně zdobených kazetách (dřevěná nebo kovová pouzdra) uchovávají ostatky mrtvých (relikvie). Nad oltářním „sepulchrum“ (jakoby náhrobkem či hrobem s relikvií), kněz „proměňuje“ křížem, jenž prý obsahuje třísku z pravého Kristova kříže, víno v opravdovou krev Kristovu (Zjev 17x4,
18x4.23). Tajemství proměňování (transsubstanciace) se daří údajně proto, poněvadž v sepulchrum je deponována relikvie svatých, která vyzařuje tajemnou sílu.
A tak to, co vypadá jako chléb po proměnění (transsubstanciaci) není již více chlebem, ačkoliv jako chléb chutná, ale „skutečným tělem Pána Ježíše Krista“ tvrdí Buchberger, ve svém církevním lexikonu. Podobně je tomu i s proměňováním vína. Neboť „ono představuje skutečnou živoucí krev Kristovu, přesto že i po proměnění má nadále specifickou váhu, vůni, chuť i barvu vína“.
Lze se potom ještě divit, že tato hrozná ohavnost způsobila tolik nevěry a odpadlictví v celosvětovém křesťanstvu?
Potom však anděl Gabriel mluví o náhlém vyjasnění (obnově, reformaci), která se úspěšně postaví proti tomuto ohavnému zpustošení (relikvijnímu kultu a zdánlivé zázračné proměně). Z hebrejského originálu vyplývá, že následkem této reformace bude progresívní vyjasnění evangelijního učení, ale i zdemaskování „ohavnosti“ (jako pustá lež, podvod, falešné velekněžství atd.).
V závěru toho, co anděl Gabriel zdůraznil Danielovi o 2300 večerech a jitrech, je uvedeno, že poslední události patří časově až na samotný konec prorockého řetězce. Měli bychom si tato slova přečíst ještě jednou: „A na tu hroznou ohavnost zase přijde progresívní vyjasnění (obnovení, reformace) a tříbící (vyšetřující) soud.“ Ohavnost během katolické mše a žalostný obchod s odpustky a relikviemi probudil protest skutečných křesťanů 15. A 16. Století. Jejich působením probuzená reformace přibývala stále na jasu a získávala stále více světla i moci. Přinesla částečné znovuzrození (Mat. 17x11).
Zatímco v církvi přicházela je slovu pravá reformace a naopak zase protireformace, když průkopníci Adventu pozvedli hlas dalších protestů,…v nebesích započal vyšetřující soud (podle biblického originálu „tříbící soud“ NECHERACAH dle Dan. 9x25-27), v němž zasedl i Pán Ježíš Kristus, jakožto Syn pravého, živého Boha – jako Přímluvce těch, kteří činí upřímné pokání (srovnej Dan. 7x9.13, Zjev. 14x14). Tento soud v nebi učinil konec útlaku a pronásledování ze strany papežství.
Slůvko „NECHERACAH“ (Dan 9x27), představuje jedno z nejobtížněji přeložitelných míst SZ vůbec. Z gramatického hlediska se vyskytují dvě možnosti:
1. Podle Cassela nebo Gesenia lze tento výraz chápat jako Niph.pt., což představuje výraz velmi srdceryvného a osudového tříbení. Gesenius srovnává toto slovo také s mláticím vozem, který odděluje trn od plév, resp. vytřásá plevel ze snopů, které jsou připraveny k mlácení. Tomu odpovídající překlad je: „oddělit, odloučit, rozdělení či také tříbení (srovnej) v originálu 1 Kr. 20x40, Iz 28x27, Joel 4x14 s Mat. 25x32). V této celkové souvislosti lze slovo „NECHERACAH“ překládat do českého pojmu „tříbící soud“ v tom smyslu, že představuje soud, ve kterém o osudu obžalovaného, tak jako dnes při vyšetřujícím řízení, bude vynesen předběžný rozsudek.
2. Druhá gramatická možnost představuje toto slovo jako „subst. kompositum cum verbi“. V tomto případě by se vycházelo z podstatného jména „charaz“, respektivě z jeho blízkého synonyma „charuz“, a ze slovesa „nachar“ resp. z jeho blízce příbuzného synonyma „na har“.
„Charaz“ znamená výměr, aneb soudní rozhodnutí, a „charuz“ znamená štípání, oddělení, mlácení obilí. „Nachar“ znamená foukat, vát, provívat, třídit větrem, „na har“ znamená vytřepat, protřepávat – jako koukol ze snopů. Tak jako v prvním případě tak i zde docházíme ke stejnému výsledku a musíme v souladu s ním překládat slovo „NECHERACAH“ jako tříbící soud, nebo tříbící rozhodnutí, což ve skutečnosti docela odpovídá námi běžně používanému výrazu „vyšetřující soud“, a tak to odpovídá adventní teologii.
Ve svém vydání Bible z roku 1599 překládá polský teolog Ks. Wujek slovo „NECHERACAH“ do polštiny z latiny převzatým slovem „sentencya“ (Dan. 11x36). Toto slovo bylo užíváno polskou justicí jako odborný termín pro předběžný výrok soudce o obžalovaném, který zpravidla rozhodoval o tom, zda obžalovaný smí zůstat na svobodě po dobu soudního řízení, nebo zda má býti zajištěn. Také tento polský teolog správně pochopil, že slovo „NECHERACAH“ znamená předběžný soud (vyšetřující rozsudek), který však velkou měrou rozhoduje o celkovém osudu obžalovaného.
V naši adventní teologii termín „vyšetřující soud“ představuje konečné rozhodnutí o životě či smrti jednoho každého z nás, ačkoliv prozatím výměr trestu, resp. odměna za vítězství nenabyly pravomoci. Výše a rozsah posledního rozsudku budou stanoveny teprve během Milenia s konečnou platností. (Zjev 20x4.12-15).
Služba Velekněze v prostoru a čase
„Takového máme nejvyššího kněze, kterýž se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích, služebník jsa svatyně a pravého toho stánku, kterýž Pán vzdělal a ne člověk.“(Žid. 8x1-2)
Nepřátelé adventistické teologie se pokoušejí slovo „ta hagia“ překládat pojmem „svatyně svatých“, protože stojí v množném čísle. Říkají, že kdyby se tu jednalo o první oddělení svatyně – toto slovo by muselo být použito v jednotném čísle. Avšak nejlepší znalci biblické řečtiny, jako Schirlitz, Bauer, Knoch a Rienecke jsou jiného názoru. Překládají toto v jiných jazycích dodnes sporné slovo jako „svatyně“.
Čeština v tomto případě zde vykazuje vzácný fenomén. Ona totiž jediná tento výraz používá k označení celé svatyně a také jako na oslovení jen jejího prvního oddělení, přesně v souladu s řeckým Novým zákonem. Tím pádem odpadá v českých zemích problematické řešení sporu kolem „ta hagia“, jak se tato otázka jinde vyvinula v palčivý spor. Knoch vidí v „ta hagia“ ani ne tak množné číslo, jako spíše složeninu, jež je nutno překládat pomoci termínu „svatá(místa)“. Pouze u Žid 9x2 překládá zcela správně, jako všichni ostatní novější překladatelé výraz „ta hagia“ jako „svatyně“ a míní tím shodně s pisatelem epištoly k Židům prvé oddělení Božího svatostánku.
Chceme-li se striktně držet pisatele listu k Židům, pak musíme na základě verše Žid 9x2 přijímat skutečnost, že Pán Ježíš při svém návratu k nebeskému Otci musel nejprve projít službou v prvním oddělení nebeské svatyně. Toto tvrzení je nevyvratitelné a každopádně správné.
Výše uvedení překladatelé slova Božího, jakož i překladatel Menge ve svém revidovaném vydání Bible, překládají slovo „ta hagia“ ve verších Žid 9x12.24, docela prostě jako „svatyně“ („svátost“). Ovšem, jak již bylo řečeno, cesta do svatyně svatých vedla skrze oponu svatyně, prvního oddělení stánku. To, že Pán Ježíš Kristus, náš Spasitel a Velekněz skutečně prodléval v prvém oddělení nebeské svatyně a tam plnil svou službu, vysvítá zcela logicky a bez námitek ze Žid 6x19-20:
[KB1613] Žd 6:19 Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
[KB1613] Žd 6:20 Kdežto předchůdce pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podlé řádu Melchisedechova nejvyšším knězem biskupem na věky.
V Rieneckově „klíči k NZ“ str. 531 se můžeme dočíst, že se zde jedná o první oponu, která visela nad vchodem do prvního oddělení svatyně, poněvadž slovo opona je zde v jednotném čísle. V Žid 9x3 je opona do svatyně svatých označena řeckým „katapetasma“, spolu s odpovídající číslovkou, zatímco opona do svatyně (1. Oddělení) u Žid 6x19 je pojmenována „katapetasmatos“ bez jakékoliv určující číslovky, což je dostatečně výstižné.
Pokud by se někdo pokoušel dokázat, že Pán Ježíš jakožto Velekněz vstoupil již před rokem 1844 do svatyně svatých, pak by takový důkaz neměl žádný vliv na učení našich adventních průkopníků týkajícího se roku 1844.
Za účelem plnění své zvláštní úřední povinnosti (Jom Kippur) směl velekněz vstoupit ve SZ pouze jednou do roka do svatyně svatých, ale bylo to skutečně všechno? Nebo snad nevstupoval Áron a jeho synové do svatyně svatých pokaždé, když se tábor Izraelitů rušil a stěhoval na jiné místo, aby tam byl opět postaven? Tak to nařídil sám Bůh za účelem přípravy truhly smlouvy pro přepravu, nebo k jejímu opětnému postavení a uložení ve svatyni svatých na dalším novém místě. (4 Moj. 4x4-6.15.17-20)
Pán Ježíš, Syn Boha Živého a náš Velekněz disponuje jistě volným právem pohybovat se svobodně v celém prostoru Universa. Pán Ježíš se jistě může podle své dobré vůle a se souhlasem svého nebeského Otce, kdykoliv dostavit do svatyně, svatyně svatých a také na nádvoří svatyně, tj. na naší zemi (Skut. 9x3-6).
EGW, pisatelka Ducha prorockého dodává k tomuto: „Viděla jsem, jak Pán Ježíš slouží v obou odděleních svatyně“ (EW. 253).
Z doposud učiněných závěrů zcela zřetelně vyplývá následující:
a) Rozhodně nemáme právo tvrdit, že náš Velekněz je stále upoután na jedno jediné místo.
b) Ani biblickou zvěstí nelze doložit, že by Pán Ježíš po svém návratu ke svému nebeskému Otci vykonával svoji službu ihned ve svatyni svatých při nebeské truhle smlouvy. Je také logickým způsobem nemyslitelné, že Pán Ježíš tak jak si to mnozí představují od r. 31 n. l. až do dnešního dne nepřetržitě setrvává u truhly smlouvy ve druhém oddělení nebeského svatostánku.
c) Nejlepší znalci biblické řečtiny (Schirlitz, Bauer, Rienecke, atd.) překládají slovo „ta hagia“ slovem svatyně, a jen z daných okolností můžeme poznat, zda se od případu k případu jedná o svatyni jako celek, nebo jen o první oddělení svatostánku (Žid 9x2.12) tak jak to také pisatel epištoly k Židům ve skutečnosti mínil.
Když velekněz jednou v roce vešel do svatyně svatých, tedy lze považovat za jeho každodenní místo svatyni (prvé oddělení), kde zpravidla stojí sedmiramenný svícen.
[KB1613] Zj 1:9 Já Jan, i bratr váš, i spoluúčastník v ssoužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista, byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista.
[KB1613] Zj 1:12 I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých,
[KB1613] Zj 1:13 A u prostřed těch sedmi svícnů podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho, a přepásaného na prsech pasem zlatým.
Toto vidění měl Jan ještě před změnou století, a přesto ještě v té době vykonával Pán Ježíš svoji velekněžskou službu mezi sedmi zlatými svícny v prvním oddělení svatyně. Doba ukončení Jeho služby ve svatyni (1. oddělení) a Jeho přechod do svatyně svatých ležela ještě v daleké budoucnosti. „Vyšetřující soud (tříbící rozhodnutí) měl totiž započít teprve na konci 2300 večerů a jiter v roce 1844.
Služba pravého Velekněze ve svatyni – prvém oddělení nebeské svatyně od r. 31 do r. 1844
Zrádcové trojandělského poselství se domnívají, že s celou určitostí vědí, že Pán Ježíš při svém nanebevztoupení vešel bezprostředně do svatyně svatých, aby se tam posadil ihned a provždy vedle svého Otce na trůn. Pod tímto trůnem rozumějí trůn milosti nad nebeskou truhlou smlouvy. Sestra White naproti tomu ve svých viděních viděla Pána Ježíše sedět
společně s nebeským Otcem na trůnu ve svatyni (1 oddělení) u křišťálového moře. (EW s. 250-253, Zkuš. a vidění s. 42-45, 54-56)
Zde se jedná o objasnění dosud málo prozkoumané tématiky, která nám může přinést odpovídající množství světla, pro řešení závažného problému.
Budeme-li důkladně zkoumat Písmo, tehdy shledáme, že nám nikdo nemůže lépe osvětlit tento sporný problém, než apoštol Jan ve své Apokalypse. Příslušníci odpadlického směru jsou proto ochotni jít tak daleko, že po odvrhnutí SZ, chtějí zlikvidovat také i Zjevení Janovo. Potom jim ovšem zůstane jenom to, co dnešní církevní Babylon, tj. Řím a ekumena vydávají za evangelium Kristovo. Trojandělské poselství a jiné pravdy adventního hnutí jsou toho času ohroženy temnotou pseudovědecké teologické nevědomosti. Mnozí dnes žel nastoupili svévolnou cestu Kainovu, na jejímž konci však čeká druhá smrt.
My ale chceme vycházet ze základu Pána Ježíše Krista a apoštolů a svěřit naše vedení slovu Božímu (Jan 5x39, 1 Tes. 5x19-21). Budeme proto kráčet ve šlépějích apoštola Jana, jemuž jedině bylo umožněno následovat Pána Ježíše ve svém velikém vidění až k trůnu Všemohoucího a vidět a poznat tam mnoho důležitých věcí. „Co vidíš, piš do knihy“, bylo řečeno milovanému učedníkovi na ostrově Pathmos ihned na začátku vidění (Apokalypsy). Když se pak otočil, aby se podíval, kdo s ním hovoří, spatřil, Jak Pán Ježíš podle velekněžského obyčeje bdí nad kněžskou službou v prvém oddělení svatyně (Zj. 1x12.13, 3Moj 13x1.2, 15x1). „Světlo světa“ bylo právě zaměstnáno tím, aby upravilo správný svit sedmi svícnů v prvém oddělení nebeské svatyně. Dále se domníváme, že Pán Ježíš všechny „svícny“ (všech sedm církevních období) obdařil poučením, výtkami a výstrahami, ale také útěchou a povzbuzením. Ačkoliv Pán Ježíš má od roku 1844 co dělat i ve svatyni svatých, jakožto Přímluvce při vyšetřujícím soudu, přesto je nadále zaměstnán tím, aby napravil a usměrnil světlo posledního svícnu v prvém oddělení – Laodiceji, a přivedl jej k plnému jasu.
Knot této poslední svědkyně a strážkyně Boží pravdy je z části zuhelnatělý a neschopný sám doplnit své světlo novým olejem Ducha svatého. Proto je zapotřebí vyčistit církev a její svícen naplnit plnou dávkou nebeského oleje. Pán Ježíš činí všechno, aby skrze věrné posly sdělil své usínající a nevěrné církvi celou pravdu přímo do očí. Pomoci světla daného Bohem vyvoleným kazatelům a reformátorům, usměrňuje Spasitel a Velekněz svůj lid na zemi a vede jej k upřímnému pokání. Pomocí slov, trestu a dobře míněných rad se pokouší vyvést nás z atmosféry duchovní vlažnosti a uvést do probuzení duchovního života. Pochopíme-li dobře význam sedmi svícnů, tehdy poznáme mnohem lépe činnost našeho Pána a Spasitele v nebesích od roku 31 do roku 1844, a také v dnešní době.
Pán Ježíš náš Velekněz je Ten, kdo každou epochu církevních dějin zabezpečil přiměřeným dílem světla a moci Boží. Ten, kdo drží osud evangelia pevně ve svých rukou, kdo povolává hlasatele času a reformátory, vychovává je a zplnomocňuje. V neposlední míře bdí božský Velekněz také nad správou a tříbením pohanských národů (7 troubení) jako též od Boží správy odpadlých křesťanských církví (7 pečetí), aby je s pomocí Ducha svatého přivedl k vážnému přemýšlení o dosažení věčného života. Tak jako služba Áronova během roku v prvém oddělení svatyně nespočívala pouze v obsluhování stolu s chleby předložení, svícnu a oltáře kadění, ale zahrnovala také lékařskou péči o lid s diagnostikou, terapií a zvláštními lékařskými nařízeními (karantény), tak také Pán Ježíš jako Velekněz na nebi a velký Lékař svého lidu na zemi má dostatek práce „v obou odděleních nebeské svatyně“.
„Viděla jsem, že Pán Ježíš konal služby v obou odděleních nebeské svatyně“ (EW253). Jakožto přicházející Král a Soudce již po staletí vede a řídí Pán Ježíš osudy všech pozemských národů. Zejména musí zabraňovat stále častějším útokům satanovým, který po
celou tu dobu intrikami a mnohými démonickými podvody se pokouší o to, aby nevěstě Kristově za všech okolností zhasl její lampu a svedl ji na cestu k druhé smrti.
První oddělení nebeské svatyně
Své první prorocké poselství, dané nám skrze apoštola Jana, končí jediný pravý Velekněz, zatímco ještě byl mezi sedmi svícny v prvním oddělení nebeské svatyně, těmito slovy:
[KB1613] Zj 3:21 Kdož zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho. Z těchto slov poznáváme, že Ježíš, jak to sdělil apoštolu Janovi před sedmi svícny nebeské svatyně, usedl tam spolu s nebeským Otcem na nějakém trůnu. Slova „A sedím s Otcem svým na trůnu jeho“, jsou vyřknuta z gramatického hlediska v přítomném čase. Co to tedy byl za trůn, který viděl apoštol Jan a EGW v prvém oddělení nebeské svatyně?
Na počátku druhé části velikého vidění na Pathmu, hovoří Pán Ježíš s Janem stále ještě z téhož místa ve svatyni, kde se mu ukázal na začátku před sedmi svícny. Pán Ježíš při svém návratu ke svému nebeskému Otci nechal dokořán otevřené dveře prvního oddělení nebeské svatyně. Tyto dveře představují dokořán otevřené dveře Jeho milosti pro kající hříšníky. Ježíš vyzval svého apoštola, aby Jej následoval skrze tyto otevřené dveře do prvního oddělení nebeské svatyně, a Jan to ve svém vidění také učinil (Zj. 4x1). Po delším prodlení v tomto obrovitém prostoru, prorok rozpoznal rovněž i zlatý oltář zápalů, stojící v prvém oddělení u druhých dveří vedoucích do svatyně svatých. Takto se místo ve kterém Pán Ježíš ve svém velekněžském úřadu sloužil od roku 31 do roku 1844 n. l. dá ještě zřetelněji identifikovat jako první oddělení nebeské svatyně (Zj. 6x9, 8x2-5).
Jan tam také spatřil velký bílý trůn s ohnivými koly, jako kdysi Daniel a později sestra Whiteová (Zj. 6x9, 4x2.3, 20x11.12, Dan. 7x9,10.13). Na tomto trůně seděl Všemohoucí Král králů – Otec, pravý a živý Bůh a Pán celého Universa ve svém plném majestátu. Hlubší studium vede k poznání, že tento trůn Boží, který je obklopen 24 trůny starců, tvoří vlastně polooválné sedadlo, na jehož vnitřní straně, vždy po dvou na každém konci trůnu, stojí cherubové. Uprostřed tohoto polooválu, přímo před svým nebeským Otcem, spatřil Jan stojícího Pána Ježíše, Spasitele světa, aby od nejvyššího Správce všehomíra získal potvrzení pro svůj úřad Velekněze a vévody andělů světla (Zj. 12x7).
Před velkým bílým trůnem nejvyššího Vládce vesmíru viděl apod. Jan křišťálové moře. V přední části křišťálového moře (místa pro největší shromáždění všech bytostí celého Universa) stál velký bílý trůn „Starého dnů“ a kolem stolice 24 starců. Veliké slavnosti potvrzení Pána Ježíše v Jeho vysokých úřadech se zúčastnilo 101 milionů věrných andělů Božích. Později pak apoštol Jan spatřil nespočetné množství spasených všech věků počínaje od Adama, kteří stáli na křišťálovém moři, aby vzdávali chválu živému Bohu a Jeho neskonale nádhernému Synu. Přinášeli trojjedinému Bohu díkuvzdání za zmrtvýchvstání a proměnění (Zj. 4x4-8, 5x11, 7x9-17).
Proč jsou všechny tyto věci uvedeny v Bibli? Ne snad kvůli tomu, abychom si mohli učinit představu o Bohu a Jeho velikosti a velebnosti, jakož i o vzhledu a rozměrech nebeského chrámu? A proč tedy protivníci pravdy Boží pokyvují nedůvěřivě hlavami, jakmile přijde řeč na ohnivé vozy, o nichž je zmínka ve spisech Ducha prorockého, a kterých je třeba použít, chce-li se někdo dostat z jednoho oddělení svatyně do druhého. Říkají: „Vždyť přece sestra Whiteová ve svých viděních překonala vzdálenosti z prvního oddělení přes oponu do druhého oddělení nebeské svatyně jedním lidským krokem.“ V tom spatřují nepřekonatelný rozpor a živí tím svoji nedůvěru. „Svědectví sestry Whiteové si protiřečí“, poznamenávají bezradně. Ovšem my chceme s pomocí Boží pokračovat v našem studiu a tak poznáme, zda toto saducejské pochybování má své opodstatnění.
„Ohniví koně“ Boží z hlediska nepochopitelných dálek nebeské svatyně
[KB1613] Zj 11:1 I dána mi třtina, podobná prutu, a postavil se tu anděl, řka: Vstaň, a změř chrám Boží, i oltář, i ty, kteříž se modlí v něm. O úspěchu či neúspěchu při uposlechnutí tohoto pokynu Janem, nám Bible svědectví nedává. Jak však asi musel býti velký prostor prvního oddělení svatyně, jestliže se tam vešlo 101 milionů andělů a ještě nespočetné množství vykoupených všech dob. Nebo snad v tomto případě neselhává veškerá lidská matematika a geometrie? Museli bychom tedy přijmout za platné, že Jan zcela ohromen množstvím těch, kdož se modlí v prvém oddělení svatyně a kteří vytvářeli obrovitě se rozprostírající shluky, nesplnil svůj úkol, jakožto úkol pro něj nesplnitelný a neřešitelný.
Písmo svaté a také spisy Ducha prorockého nám podávají zprávu o čtyřech různých druzích svatyň pravého živého Boha.
První z nich byla Mojžíšovi předvedena na hoře jako vzor, jako jakási maketa skutečné svatyně Boží v nebesích. Právě tuto maketu navštívila sestra Whiteová v jednom ze svých prvních vidění za doprovodu Pána Ježíše Krista (EW 32). V tomto případě skutečně mohla přejít jedním lidským krokem z jednoho oddělení svatyně do druhého.
O druhém Božím chrámu hovoří Bible jako o svatyni udělané podle pokynů daných Mojžíšovi zde na zemi. Pozemští kněží zajišťovali službu ve svatyni, jakožto napodobení (předobrazu – makety) nebeské svatyně podle Božího plánu. Neboť Pán pravil Mojžíšovi: „Hlediž, abys udělal vše podle podobenství tohoto, kteréž tobě ukázáno bylo na hoře.“ (2 Moj. 25x40, Žid. 8x5).
Jako třetí pak známe ze Svědectví EGW chrám Boží, který se nalézá mimo Nový Jeruzalém na Nové zemi. Je tedy zapotřebí dobře rozlišovat mezi chrámem, který se nachází uvnitř Božího města v nebi a mezi chrámem, který byl ukázán Mojžíšovi i sestře Whiteové (EW 32), a mezi chrámem, který se nachází zevně Nového Jeruzaléma na hoře Sionu (EW 19), a za čtvrté mezi obrovitým a nepředstavitelně rozlehlým nádherným chrámem Božím, který navštívil ve vidění ap. Jan, jak již o něm dříve byla zmínka.
Když se kdysi procházel prorok a kněz Boží Ezechiel v době babylonského zajetí na březích řeky Chebar (asi r. 539 př. n. l.), spatřil náhle jakoby se nebe otevřelo a vstříc mu zavanul prudký vítr. Zahlédl zářící oblak, v němž uviděl náhle „ohnivý vůz“, jaký byl již dříve pozorován, např. během událostí s Eliášem a Elizeem (Ez. 1x1-4)
[KB1613] 2Kr 2:11 Takž stalo se, že když předce jdouce, rozmlouvali, aj, vůz ohnivý a koni ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe.
[KB1613] 2Kr 2:12 To vida Elizeus, volal: Otče můj, otče můj! Vozové Izraelští i jezdci jeho! A neviděl ho více. Potom uchopiv roucho své, roztrhl je na dva kusy.
Když Syřané oblehli Dotain, kde byl Elizeus právě hostem, vzbudil jej ráno jeho služebník a celý ustrašený hlásil, že město je kolem dokola obklopeno nepřítelem. Tentokrát se modlil Elizeus: „Pane, otevři oči jeho“ a pak pravil ulekanému služebníku: :Neboj se, protože s námi je jich mnohem více než s nimi. Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou ohnivých koní a vozů“ (2 Kr. 6x15.17)
V těchto ohnivých vozech byli tehdy andělé Boží, kteří na základě Elizeovy modlitby přispěchali Izraelitům na pomoc. Podívejme se tedy dále, co vypráví Ezechiel o těchto tajemných „ohnivých koních“. Několik století potom, z přibližujícího se zářícího oblaku spatřil Ezechiel nejprve vyšlehnout malé, avšak velmi prudké blesky. Když se pak vůz přiblížil, vypadal jako obrovitá otevřená mušle, jejíž horní část – horní víko vypadalo jako miniaturní nebeská klenba. Pod tím stáli okolo prudkého jasného ohně čtyři cherubové, kteří měli každý po čtyřech křídlech a čtyřech obličejích. A když stáli na místě jim určeném, zády k onomu ohni, dotýkali se navzájem horními špičkami křídel, která měli vodorovně roztažena. Spodními křídly pak zakrývali svá těla. Křídla těchto Božích andělů byla stále v pohybu a zdálo se, jakoby jimi řídili nebeské vozidlo. Vedle každého cherubína se nacházelo také
dvojité kolo („kolo v kole“), jež se při letu pohybovala a působila velmi silný a prudký vichr (rotovala).
Podstatné, co lze ještě dodat k těmto ohnivým vozům je, že Ezechiel viděl nad „nebeskou klenbou“ tohoto vozu trůn, a na něm sedící postavu živého a pravého Boha, podobného Synu člověka. Krátce řečeno, Ezechiel ve svém vidění, jako kdysi Mojžíš a apoštol Jan, uzřel majestát Boží na jeho trunním, resp. na Jeho cestovním voze. Proč by tedy nemohla i sestra Whiteová ve svých viděních, týkajících se nebeské svatyně vidět podobné obrazy? Také všichni ti, kteří se nyní posvěcují a připravují pro Novou zem, budou smět po svém proměnění spolu se vzkříšenými spravedlivými nastoupit do pro nás možná dnes nepředstavitelného obrovského létajícího nebeského „vozu“ (vesmírného plavidla) a podniknout cestu ke křišťálovému moři.
Abychom se nyní ještě více přiblížili probírané tématice, je třeba vědět, že Písmo svaté hovoří o třech různých trůnech Božích:
1. Veliký bílý trůn na křišťálovém moři, který viděl Daniel, Jan a EGW ve svých viděních. (Dan. 7x9.10.13, Zj. 4x2.9, 20x11, EW 55).
2. Trunní vůz Pána Ježíše pozorovaný Ezechielem, Danielem, Janem a jinými svědky (Ez 1x10, Zj. 14x14, Dan. 7x13, Mat. 19x28, 25x31, Žid. 1x8). Mezi trunním vozem Všemohoucího a mezi trunním vozem přicházejícího Pána Ježíše, jakožto Krále králů, je zřetelný rozdíl. Zatímco o trůnu Pána Ježíše se dovídáme, že je obsluhován čtyřmi cherubíny, z nichž každý má čtyři křídla, a síla tohoto vozu spočívá v kolech o jejichž energii Ezechiel hovoří jakožto o „vichru“, apoštol Jan mluví o trůnu Nejvyššího jako o mnohem větším, obsluhovaném čtyřmi cherubíny se šesti křídly (tedy serafíny). Energie kol tohoto vozu je definována jako „planoucí oheň“. (Ez. 1x6.10.13, Dan. 7x9b, Zj. 4x6)
3. V nebeské svatyni existuje kromě právě popsaného velikého bělostného konferenčního trůnu prvního oddělení svatyně, odkud vycházejí úradky Boží, Jeho pokyny a příkazy andělům, ještě mnohem slavnější a krásnější trůn milosti nad deskami Desatera ve svatyni svatých. (Žid. 9x4.5, 4x16). V pozemské svatyni byl tento trůn milosti nazván „kapporat“ – slitovnicí se zlatými cherubíny. Podle židovské tradice se v této pozemské svatyni nad „kapporatem“ občas zjevovala přítomnost Boží v podobě mocného jasného světla „Šekinah“. Tato skutečnost poukazuje mimo jiné i na to, že Všemohoucí v nebeské svatyni svatých není vázán na svůj trůn milosti, po nepřetržité věky, jak si to občas mnozí představují (1 Sam. 4x4, 2 Sam. 6x2, Žalm 80x2).
Plnější poznání skutečnosti o dvou trůnech v nebeském chrámu nás vede ke dvěma důležitým závěrům:
A) Nepolepšitelní, kteří nechtějí nic vědět o Bohu a Jeho smyslu pro spravedlnost a Jeho lásce, kteří přehlížejí a nedbají Desatera, nemohou být souzeni před trůnem milosti Nejvyššího ve druhém oddělení – svatyně svatých. To je totiž místo naprostého omilostnění, a toto omilostnění nepřichází v úvahu pro nekající hříšníky. Oni odmítají jakékoliv pokání a nápravu a jednou provždy se rozhodli pro neposlušnost vůči Bohu. Od dob Adamových je před velkým bělostným trůnem prvního oddělení v přítomnosti Božího majestátu pověřenými anděly veden záznam o jednom každém člověku na zemi, o jeho činech a chování. Ti, kteří vítězí nad hříšnou přirozeností a překonávají sklony ke zlému, kteří si pokáním získávají plnou milost Boží a nakonec překonají i temnosti satana, jsou zaznamenáni Pánem Ježíšem a Jeho anděly do knihy života.
B) V průběhu vyšetřujícího soudu jsou od roku 1844 jména, která se ještě nacházejí v knize života, naším Přímluvcem, Pánem Ježíšem přinášena před nejvyššího Soudce, který dlí ve svatyni svatých na trůnu milosti. K přímluvě Pána Ježíše se připojuje „lkaními nevypravitelnými“ Duch svatý. Tento soud spojený dosud s milostí Boží dojde v nejbližší době i na nás a na naše milé. Ale také i my můžeme plným posvěcením se a s nejvroucnější motlitbou dotknout se této pro nás tak osudové události. Pak nebudeme muset, tak jako přestupníci zákona lásky a Božího Dekalogu (Žid. 8x10) během milénia stanout před bělostnou soudcovskou stolicí Nejvyššího (Jan 5x24, Jak. 2x13, 1 Petr. 4x17). Před touto stolicí už potom nebude milosti pro zkroušené hříšníky a opožděné kajícníky.
Nepolepšitelní budou souzeni z bílého majestátního trůnu Božího, který se nachází v prvním oddělení svatyně, na který Bůh opět usedne po uplynutí doby milosti a milénia. S úděsem budou sledovat na obloze živé panorama ve kterém poznají své vlastní hříchy a viny. Zatímco Pán Ježíš bude v klidu se svými věrnými v Novém Jeruzalémě, nevěrní budou s úzkostí a děsem sledovat svoji sebejistou a neplodnou minulost a všechno to, co ve svém životě zapříčinili, v živém panoramatu na obloze, jakoby na „obrazovce nebeské televize“. Potom spadne od bílého trůnu Nejvyššího oheň a síra. To bude odměna za bezbožnost – druhá smrt.
Avšak vraťme se k vyšetřujícímu soudu, který nejprve oddělí zrno od plév:
„Viděla jsem, jak Nebeský Otec povstal ze svého trůnu (v nebeské svatyni v prvním oddělení) a odebral se v ohnivém voze do druhého oddělení (svatyně svatých) za (druhou) oponu, aby se tam posadil (Dan. 7x9). Potom Ježíš povstal z trůnu (který se nacházel v prvním oddělení svatyně)…když opustil trůn a poněkud poodešel, přijel oblakový vůz s ohnivými koly (tedy ohnivý vůz nebeského Otce se vrátil, aby odvezl Syna Božího – Dan 7x9b), obklopený anděly. Ježíš nastoupil a byl vezen do svatyně svatých, kde již seděl Otec. Potom jsem spatřila stát Pána Ježíše jako Velekněze před Otcem.“ (EW 55)
Vidíme tedy, že mezi slovem Bible a svědectvím Ducha prorockého, jak je zaznamenala služebnice Páně sestra Whiteová, není žádného rozporu. Avšak mnozí odpadlíci, zlehčují učení vztahující se na nebeskou svatyni a zlomyslně o něm hovoří jako o „nebeském zeměpisu“, který pro nás údajně nemá žádnou cenu. Ztratili trpělivost a s ní i podíl na trojandělském poselství (Zj. 14x12). Rovněž nechtějí věřit, že Duch prorocký je i dnes aktivní v církvi Boží (Zj. 12x17). O sestře Whiteové se mluví ironicky, že ona byla „Duchem prorockým“, ačkoliv tomu tak není.
2300 večerů a jiter ve světle starožidovského poznání
Antiochos IV. Epifanes byl veleknězem pohanské hierarchie. Sloužil slunečnímu kultu podle řeckého ritu. Jakožto helénské kníže se považoval za prostředníka mezi bohem slunce Helliem (Ztotožňovaným s Bálem) a svým lidem, vyznavači kultu slunce (tedy Heléni). Antiochos IV. Epifanes nenáviděl náboženské vyznání Židů, protože ve všem svém učení a kultu přímo protiřečilo vyznavačství slunce a dovolovalo vzdávat božské pocty jedině pravému Bohu a Stvořiteli nebe i země. Židovské náboženství vylučovalo božské holdování cizímu božstvu, nebo dokonce nějakému tyranovi, tak jak to bylo zcela běžným zvykem u pohanských národů. Řečtí králové, jakožto zástupci jejich slunečního boha zde na zemi, velmi kladli důraz na své „dobré právo“ přijímat božské pocty od svých poddaných. To jim dokonce bylo zajištěno „Helliem“, jejich božským protektorem a pánem.
Když Epifanes dobyl Egypt a korunován vavřínem vedl svůj triumfální pochod zpět do své vlasti přes Palestinu, odmítli mu po cestě Židé božskou poctu, jaké se mu dostávalo od všech národů. Zasažen do hloubi své pohanské pýchy, pomstil se Antiochos na chrámu Všemohoucího, vyplenil a znečistil jej (r. 168 př. Kr.). Na oltáři zápalů v předsíni nechal postavit pohanský oltář Jupiterův. Poručil, aby zde byli obětováni vepři, jak se to v solárním kultu provádělo. Tak jako něžný beránek byl symbolem na Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele, tak byl u pohanů vepř symbolem jejich „boha slunce“.
Kdo s Židů nebyl srozuměn a nesouhlasil s tímto znečištěním chrámu Božího, kdo z nich se nechtěl zúčastnit hostiny obětovaných vepřů, byl tím nejkrutějším způsobem umučen k smrti. Tehdy Židé vyhlíželi toužebně svoje vysvobození Boží mocí. V úzkosti čekali na skončení onoho neslýchaného pronásledování. Jejich pozornost byla upřena na Danielovo proroctví osmé kapitoly a tam na nadcházející vládu hrůzy a děsu „malého rohu“, který měl vyrůst z jednoho státu alexandrijských diadochů. Syrie pak byla jedním z dílčích řeckých států, ze kterého pocházel krutý Antiochos IV., nenávistný protivník a nepřítel Židů – velekněz solárního kultu (Dan. 8x9-14.23-26; 1 Mak 1x10-15.20-34, 41-64, 2 Mak 6x18-32, 7x1-41, Apokryfní kniha je zde uvedena pouze jako historický pramen, nikoliv jako biblický důkazový materiál). Každodenní tlak tehdejšího soužení, jakému byli Židé nepřetržitě vystaveni, je vedl k tomu, že toužebně volali k Bohu o zkrácení doby krutého pronásledování. Došlo k tomu, že starožidovští teologové počítali každý „večer“ a každé „jitro“ dohromady za pouze jeden den a tím rozpůlili počet 2300 na 1150 dnů. Oni totiž také opomenuli prorocký způsob počítání „den za rok dávám tobě“.
Stanovili tedy svůj prorocký výpočet pravděpodobně následovně: 2300 = 1150 večerů a 1150 jiter, což je 1150 celých dnů.
A jelikož podle nich znečištění svatyně a počátek celého počtu 1150 dnů připadal na 26. prosinec r. 168 před naším letopočtem, měla tedy doba soužení Židům skončit 4. Ledna 164. Tento výpočet je zajímavý tím, že 4. ledna 164 je datem smrti Antiocha Epifana (Menge – dodatek s. 73). Tímto výpočtem se starožidovští vykladači měli vlastně spokojit. Došlo ale k něčemu neočekávanému. Ve své nejvyšší nouzi volal židovský národ naléhavě k Nejvyššímu a prosil o zkrácení předurčené lhůty, a Bůh jejich prosby vyslyšel. Přesně o 25 dnů dříve. Tj. 10. Prosince 165 př. n. l. se podařilo židovskému národnímu hrdinovi Judovi Makkabejskému porazit vojevůdce Lysiáše, vyhnat Řeky z Jeruzaléma a osvobodit chrám. Tento byl opět očištěn a přiveden ke svému původnímu účelu. Můžeme však tvrdit, žetím se splnil celý význam 8. a 9. kapitoly Danielova proroctví?
„Malý roh“ v kaleidoskopu
Stará židovská verze významu 2300 večerů a jiter byla přejímána do „křesťanských církví“ a náboženských společností. Mnohým z našich bratří, kteří se dali na pochod zpět do Babylona se zdá, jakoby jim právě tato skutečnost poskytovala záminku zpochybnit jeden ze základních pilířů adventního učení. Co se týká jejich vztahu k 2300 večerům a jitrům, které již od dob adventních průkopníků stanovíme do rozmezí let 457 př. n. l. až do 1844 n. l., projevují se zde jen jejich dlouho utajované pochybnosti. Mnozí z nás by chtěli odvrátit útok satana proti hlavnímu pilíři trojandělského poselství tím, že jednoduše ignorují starý židovský způsob počítání, včetně zkušenosti, kterou židovstvo učinilo v době Antiocha Epifana. Ale dá se takovéto zneužívání starého výkladu před Bohem i lidmi zodpovědět? Takové postavení je neudržitelné. Starožidovská verze výkladu této problematiky je velmi přesvědčivá a poobná té, kterou odhalili adventní průkopníci a je rovněž Božího původu. Podrobnější výzkum a srovnání odhaluje, že se zde tak, jako i na mnoha jiných místech Písma svatého, jedná o dvojité proroctví, tedy o předpověď týkající se dvou dějinných událostí.
O tom však někteří naší významní teologové nechtěji ani slyšet. Avšak příčinou tohoto nepochopení může být příliš pozemské chápání věcí týkajících se svědectví Ducha svatého. Příliš se hovoří o „realitě“, ale často je tím míněn pravý opak. Předpojatost a nedůvěra je u nás, žel, všude rozšířena. Připustit dvojí výklad některých biblických proroctví, tak jak to prakticky všeobecně přijímáme ve 24. kapitole Matouše, připadá některým „skeptikům“ mezi námi, jako nedůstojné jejich učenosti. Přičemž ale už našim průkopníkům víry byla dobře známa dvojitost některých proroctví.
Bezpochyby mají pravdu ti, kteří události z doby Antiocha Epifana přenášejí jakožto předobraz na dobu papežství. Již počátek a vývoj obou těchto historických událostí je si nápadně podobný. Bohabojní a Bohu věrní Židé odmítli tak jako kdysi Mardocheus v bráně, velebit pohanského tyrana a prokazovat mu božské pocty. Totéž učinili i věrní křesťané, kteří žili v dobách středověku podle učení Bible, když odmítli vzdát božskou poctu papežství, protože na něm nic božského neshledali. Epifanes se pomstil na věrných Židech tím, že je nejrozličnějším způsobem mučil k smrti, a dokonce je nechával upalovat.
Již Leo I., který si jako první přivlastnil veřejně titul „Pontifex maximus sukus“, potrestal všechny proti tomuto protestující biskupy (bylo jich kolem jednoho sta) tím, že je dal nahnat dom stodoly plné slámy a nechal je upálit. Tato upalovací zvůle papežů přetrvala potom daleko přes středověk. I zde volali trpící a mučedníci o ukrácení těžké doby zkoušek (Mat. 24x21). Židům bylo jejich soužení ukráceno o 25 dní, a protestujícím křesťanským mučedníkům o 25 let. (4 Moj. 14x34, Ez 4x6 = den za rok). Krutý papežský útlak dle proroctví Daniele 7x25, měl skončit v roce 1798, avšak již v roce 1773 byl vydán dekret rakouské císařovny Marie Terezie o zrušení útrpného práva a trestu smrti ve věcech víry. V souhrnu lze říci:
Malý roh z 8. Kapitoly Daniele lze lehce rozpoznat v Antiochovi IV. – Epifanovi, protože pouze on vyrostl z jednoho „rohu“ řeckých dílčích států (Dan 8x8-9). On také v chrámu v Jeruzalémě odstranil velekněze ustanoveného Bohem po Aronovi, a sám nepovolaný se posadil na jeho místo. Toto falešné velekněžství bylo de facto prvním počátkem malého, přesto ale rychle rostoucího rohu. Později přešlo toto falešné velekněžství z Řecka do pohanského Říma a vyrostlo slovy Písma „nad deset rohů starořímské šelmy“ v Pontifexa maxima (Dan 7x7b, 8)
Později se opět Konstantin I. jakožto Pontifex maximus slunečního kultu a zástupce boha slunce na zemi, posadil do chrámu Božího (2 Tes 2x3,4). Na koncilu v Niceji měl předsednictví nad biskupy a podařilo se mu zatlačit křesťanské hodnostáře do defenzívy,
ačkoliv byl vlastně ještě pohanem. Tehdy se v nové církvi opakovala historie Židů z doby Epifana.
Pohanský velekněz převzal vedení církve a nutil věřící, aby padli přd ním na kolena. Jen málokteří pak zůstali věrní, často až na práh časné smrti, aby tak získali korunu věčného života. Tak se ocitli Epifanes, Nero, Konstantin, Lev I., a Inocenc III. V jedné vývojové linii zla a překupnictví. Malý roh tedy vyrůstal od Epifana až po Inocence III. A rostl dále, až se stal velkým rohem papežské světovlády.
V jakém poměru stojí vlastně „malý roh“ z Daniele 7 kap. a „malý roh“ z Dan. 8 kapitoly?
a) Daniel 7 kap. nás informuje hlavně o vzniku papežství, které povstane po Babylonu, Medo-Persii, Řecku a pohanském Římu, a které bude na konci 2300 večerů a jiter odhaleno vyšetřujícím soudem v nebi (Dan 7x9-14)
b) Daniel 8 kap. nás vede zpět do doby, kdy Epifanes zfalšoval a strhl na sebe biblický kněžský úřad. Bezostyšným způsobem smísil nejvyšší úřad v chrámě pravého živého Boha a tím, který sám zastával v solárním kultu jako Archiereus (pohanský nejvyšší úředník a prostředník mezi lidmi a bohy, jimž podle prvního přikázání nelze sloužiti, neboť ve skutečnosti představují satana a jeho démony). „Dvěma pánům nelze sloužiti“, či snad může Všemohoucí Bůh přijmout službu od toho, kdo zároveň slouží satanu a jeho démonům? Obrazně řečeno: Epifanes vyrostl jako malý roh z jednoho ze čtyř řeckých rohů, převzal patronát nad pohanským slunečním kultem, který pak převzali římští císařové. Od římských císařů pak úřad „Pontifexa maxima“ spolu s povinnostmi vyplývajícími z převzetí tohoto patronátu, převzali katoličtí papežové. Daniel ve vidění spatřil, jak papežství byla vyšetřujícím soudem na nebi odňata jeho světská moc. Přesto mu zůstaly (papežství) sluneční rituály (neděle – den slunce, vánoce, vánoční stromek, kříž a žehnání křížem, relikvijní kult, monstrance, pověry) až do dne, kdy zjevivší se syn Všemohoucího Soudce učiní přítrž těmto satanským výhonkům zla. (2 Tes 2x8)
Daniel 7. kapitola nás informuje zejména o zařazení papežství do světových dějin a o předchůdcích papežského Říma. Daniel 8 kap. naproti tomu informuje o vzniku a vývoji falešného velekněžství – Antikristovi. Tak tedy měli Židé doby Epifanovy a takém průkopníci adventního hnutí stejné právo dívat se na 8 kapitolu Daniele z vlastního hlediska, poznat a ocenit z vlastní zkušenosti toto proroctví a odtud čerpat povzbuzení a útěchu pro svou vlastní generaci.
Neoddělitelnost významu Daniele 8 a 9 kapitoly vzhledem k tomu odpovídajícímu vidění
Nezodpovědní a zlovolní kritikové záměrně tvrdí, že devátá kapitola Daniele nemá žádnou souvislost s předchozí – osmou kapitolou. Ale abychom mohli úplně objasnit význam 2300 večerů a jiter, nutně potřebujeme také devátou kapitolu, která, jak za chvíli uvidíme, spolu s osmou kapitolou tvoří jeden monolitní celek.
Daniel nás informuje o dialogu, jaký vedli společně dva andělé Boží, přičemž jeden z nich klade otázku „Dokudž potrvá vidění o zrušení „ustavičné“ (čili ustavičně platné jednorázové oběti Spasitele) a strašlivá hrůza (ohavnost), která vydala jak svatyni tak i kněžskou službu v pošlapání (diskriminaci) ?
Druhý anděl odpovídá: „Až do 2300 večerů a jiter pak přijdou k obnovení svaté služby ve svatyni.“ (Dan 8x13-14)
Výstižně se splnila předpovězena diskriminace židovského chrámu a kněžské služby za doby Antiocha Epifana. Ohavnost vepřové oběti a jiných pohanských prvků, je zde nasnadě. Tato otřesná ohavnost se později opakovala v katolickém lživém dogmatu o transsubstanciaci a v ohavnostiplném kultu relikvií (hanobení mrtvých), což tvoří esenci katolické mše. Z pohanství bylo převzato mnoho ohavných zvyklostí a kněžství Pána Ježíše Krista (Zj 1x6) přešlo na toho, komu dal satan k dispozici svůj trůn v Římě. (Zjev 13x2b, 2x13, 17x3-5.18). Avšak těmito všemi okolnostmi a skutečnostmi se bude zevrubněji zabývat následující kapitola.
„Ustavičná“ (aneb ustavičně platná jednorázová oběť a služba Spasitele) a její zfalšování
Kněží Starého zákona museli podle řádu Arona přinášet každý den obětního beránka, jež měla poukazovat na přicházejícího Spasitele, a jež ve stínové službě jakoby smývala hříchy lidu. Avšak teprve Ježíš Kristus, pravá oběť za hříchy lidstva, musel být obětován pouze jednou, aby nám tak opatřil neustále trvající milost, jež má věčnou platnost. Po celou dobu, kdy Ježíš Kristus působí jako náš Přímluvce a Velekněz u trůnu milosti v nebesích, odvolává se stále znovu a znovu na svoji jednu jedinou ustavičně platnou Golgotskou obět. (Žid 7x27, 9x12.25-28). Proto byla tato jediná oběť v Danielově proroctví nazvána krátce „ustavičná“.
Když se pak papež v průběhu odpadnutí Říma sám posadil na místo nebeského Velekněze, aby svoji osobou lidu zakryl pravou službu Pána Ježíše krista v nebesích, se stejnou opovážlivostí zavedl také ritus katolické mše, který spočíval na učení o „transsubstanciaci“ a na pohanské religiosní tradici. Tím se vyvinula ohavnost v hanobení mrtvých a „zázračné proměňování“ chleba (hostie) v „autentické tělo Kristovo“, a stejně „podivuhodně“ kněz údajně dokáže proměnit víno v „autentickou krev Kristovu“. (Dan. 8x13-14, Zj. 17x4-6, 18x21-24).
Je třeba, abychom nepřehlédli a abychom si uvědomili, že anděl (Dan 8x13) se neptá „jak dlouho“ bude předpověděné zlo trvat, ale ptá se „d o k u d“? Ptá se po výchozím datu do kterého sahá Boží trpělivost s touto opovážlivostí. Odpověď druhého anděla zní: Až po uplynutí 2300 večerů a jiter (roků). Konec tohoto nejdelšího prorockého řetězu byl vypočítán našimi průkopníky správně na rok 1844. Tento výpočet včetně vysvětlivek a přezkoušení správnosti byl uveden v mnoha našich knihách a proto nebude opakován v této kratičké brožurce. Ohledně této tématiky existuje jedna velmi důležitá skutečnost, kterou by ti, kdož hledají pravdy Boží nikdy neměli spouštět se zřetele:
V evangeliu Matoušově, kap. 24 verš 15, kde Pán Ježíš Kristus (již v našem letopočtu) cituje zprávu o ohavnosti zpustošení z Daniele 8x13, 9x26 a 11x31 a doporučuje svým posluchačům, aby dali dobrý pozor na to, že naplnění tohoto proroctví se uskuteční teprve v budoucnosti. Zde nalézáme ten nejjistější důkaz, že konečné naplnění 2300 večerů a jiter je třeba hledat v dnešní době a ne někde ve starověku za času Epifana. Pán Ježíš také uvádí záležitost „ohavnosti zpustošení“ (strašlivé hrůzy), kterou si nelze odmyslit od Danielových – 2300 večerů a jiter, jakožto záležitost nanejvýš důležitou pro své učedníky, které je nutno věnovat zvýšenou pozornost.
Již anděl Gabriel upozornil Daniele na to, že konečné naplnění vidění z 8. Kapitoly j záležitostí doby konce naší světové epochy…“neboť se to týká doby konce“…“neboť se to týká konce času.“ (Dan 8x17.19). „Vidění pak o večerech a jitrech, jak ti bylo pověděno, je pravdivé. Ty pak podrž je v tajnosti (doslova: zapečeť je) neboť se uskuteční až po mnohých dnech. (Dan. 8x26. „dnech“ to je v tomto případě „rocích“). Vidění pak bylo po mnoho let „zapečetěno“, resp. bylo nesrozumitelné. Sám Daniel mu nerozuměl a Židé z doby Makkabejců z něho použili pouze útržky. Zbytek měl přijít v platnost teprve dlouho po dějinné změně letopočtu, tak jak to předpověděl Král všech proroků – Pán Ježíš (Mat 24x15).
Co bylo příčinou toho, že anděl Gabriel při své první návštěvě přerušil bližší vysvětlení Danielova vidění a přesunul zejména úsek o 2300 večerech a jitrech na jindy?
„A já Daniel jsem zůstal zcela bez sebe a byl jsem těžce nemocen po řadu dní. Pak jsem vstal a konal své povinnosti u krále. Žasl jsem nad tím viděním, avšak vůbec nikdo ho nechápal.“ (Dan 8x27).
Teprve později, když Daniel dosáhl úplné odevzdanosti Bohu na modlitbách a když pochopil, co jest psáno u Jeremiáše (25x11) o 70 letech židovského zajetí, seznal Hospodin, že je čas, aby opět poslal Gabriela, který pak Danielovi vysvětlil i zbytek vidění, které sám měl a které zapsal ve své 8. Kapitole. Při této druhé návštěvě se proroku nedostalo žádného nového vidění. Nepřibyly žádné další symboly, jež by potřebovaly výklad. Komentáře, které Boží anděl tlumočil Danielovi se mohly z toho důvodu vztahovat pouze na vidění z 8. kapitoly. V opačném případě by byly totiž verše z Dan. 9 kapitoly naprosto nesrozumitelné. Jde zvláště o následující verše:
„Zatím, co jsem ještě rozmlouval takto na modlitbě, tehdy Gabriel, muž, kteréhož jsem prve viděl ve vidění, během kterého jsem zcela vyčerpán ztratil vědomí, spěšně přilétl a budic mé chápání, mluvil ke mně: „Danieli, nyní jsem vyšel, abych ti posloužil k poučení. Na počátku tvých proseb o smilování, vyšlo slovo (Boží pokyn) a já jsem přišel, abych ti (to nutné) vyložil. Nebo jsi vzácný Bohu. Pochop tedy slovo a poučuj se o vidění:
Sedmdesát (prorockých) týdnů je stanoveno (podle Geseniuse str. 268 „přiděleno“) tvému lidu a tvému svatému městu, aby dozrálo překupnictví a navršila se míra hříchů (židovstva), než dojde k zproštění viny a k zavedení věčné spravedlnosti (spravedlnost skrze víru) a k zapečetění vidění a proroctví a k pomazání Svatého svatých (Dan. 9x23-24, Skut. 10x38, Mat. 3x16). 490 let – 70 (prorockých) týdnů bylo odtrženo (odříznuto – odděleno) od prorockého řetězu 2300, a to jakožto zvláštní doba milosti pro národ Boží SZ. Tato lhůta milosti sahá až do ukamenování Štěpána (roku 34 našeho letopočtu) kdy se končí zvláštní upřednostnění národa židovského v plánu vykoupení.
Počátek vyšetřujícího soudu v roce 1844
Zde je zapotřebí zdůraznit, ž následující tři verše (Dan 9x25-27) jsou překladateli Bible považovány za obvzlášť náročné na překlad, ne-li dokonce za nepřeložitelné. Tak např. Menge píše ve svém revidovaném překladu Bible v poznámce k Danielovi 9x2 toto:
„verše 25 až 27 nijak nepřipouštějí spolehlivý překlad.“
Jakožto neadventista sotva mohl vědět, jak si mohl vědět, jak si má počínat při překladu hebrejského slova „NECHERACAH“. Toto slovo může totiž přeložit pouze dobrý znalec adventní teologie, který rovněž má i odpovídající znalosti hebrejštiny. Toto slovo je pro nás proto tolik důležité, že představuje jediný originální biblický výraz pro „vyšetřující soud“, ve smyslu naší adventistické teologie.
Jaké pokyny a určující linie dává nebeský posel proroku Danielovi k lepšímu pochopení vidění o 2300 večerech a jitrech?
„Věz a pochop. Od vydání dekretu o znovuvybudování Jeruzaléma až k pomazanému Vévodovi (k Ježíši) uplyne sedm (prorockých) týdnů a ještě 62 (prorockých) týdnů. Ve svízelných dobách oněch prvních let budou opět vybudovány ulice i příkopy.“ (Dan 9x25)
Jeden prorocký týden je podle prorockého počítání 7 let.
[KB1613] Nu 14:34 Podlé počtu dnů, v nichž jste procházeli zemi tu, totiž čtyřidceti dnů, jeden každý den za rok počítaje, ponesete nepravosti své čtyřidceti let, a poznáte pomstu svého odtržení se ode mne.
[KB1613] Ez 4:6 Když je pak vyplníš, budeš ležeti na pravém boku podruhé, a poneseš nepravost domu Judova čtyřidceti dnů. Den za rok, den za rok dávám tobě. [KB1613] Gn 1:5 A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.
Dohromady udává anděl časové rozpětí 69 x 7 = 483 roků, které je třeba počítat od vydání dekretu krále Artaxerxe roku 457 před n. l. Tím lze také správně dojít až do roku 27 n. l., kdy náš Spasitel, tehdy 30ti letý byl po svém křtu v Jordánu pomazán Duchem svatým na Mesiáše.
Co se mělo odehrát dále, o tom nás informuje anděl Gabriel:
„Po uplynutí 62 (prorockých) týdnů, zabit bude mesiáš vzdor své nevině. Město a svatyni uvrhne do zkázy lid (Římané) vévody, který přijde (Titus 70 rok n. l.). On sám (římský národ) však skončí v povodni (v přívalu stěhujících se národů), která přijde s válkou, vyšetřujícím soudem a ohavností.“ (Dan. 9x26)
Z toho jednoznačně poznáme, že 2300 večerů a jiter sahá přes ukřižování Pána Ježíše Krista, přes zboření Jeruzaléma, a přes války stěhujících se národů. Po zániku starého Říma vystupuje nový „křesťanský Řím“ na fórum světových dějin, aby pokračoval v pronásledování, jako za římských císařů, navíc s křížovými výpravami a inkvizicí. Pod slovem „ohavnost“ zde lze jedině chápat ritus katolické mše s jejím „čarováním“ (transsubstanciací), Zjev 17x4, a profanováním ostatků mrtvých – údajných svatých. Při procedurách inkvizičních tribunálů (od 13. Století až do první třetiny 19. Století), museli věrní Pána Ježíše projít otřesným křtem ohněm, který zpravidla končil jejich mučednickou smrtí.
Boží muž, anděl Gabriel však praví dále:
„Uzavře (Ježíš) svou smlouvu s mnohými (Židy) v jednom (prorockém) týdnu (tj. roky 27-34 n. l.) a uprostřed tohoto týdne zastaví oběť krvavou i suchou“ (Dan 9x27a, srovnej Mat 27x5, Kol. 2x14)
Poté, co nás proroctví zavedlo daleko do středověku, obrací v závěru posledního verše naši pozornost opět ke Kristu, jakožto k Synu člověka. Daniel se dovídá od anděla, jak si přicházející Mesiáš vymínil 7 let pro spasení lidu Staré smlouvy. Jeho smírčí oběť přinese věrnému lidu SZ plnou milost Všemohoucího. Namísto pozemského velekněžství má nyní nastoupit velekněžství na nebesích, jehož plnomocným představitelem může býti jedině Syn živého Boha. Předobraz pozemského stánku nemá od tohoto okamžiku žádnou cenu, což bylo lidu jasně zjeveno roztržením chrámové opony. Namísto pozemského předobrazu nastupuje nyní skutečnost v nebesích. Když náš Spasitel Pán Ježíš Kristus odešel opět k nebeskému Otci, aby se věnoval svému nejvyššímu řadu, udály se na zemi věci, o kterých dal anděl Gabriel Danielovi pokyn, aby je zapsal.
„na křídlech oltáře se objeví hrozná ohavnost (Kittel, Menge), a na tu hroznou ohavnost zase přijde progresívní vyjasnění (obnovení, reformace) Dan 9x27b, Mat 24x15 a tříbicí (vyšetřující) soud“
Anděl tu poukazuje na dobu, kdy křesťanství pro nedostatek pravého světla a moci Ducha svatého ztratí z očí službu v nebeské svatyni a svého Velekněze pána Ježíše Krista. Na oltáři a jeho „křídlech“ bude vystavena ohavnost (sepulchrum /hrob/, monstrance). Zmíněná křídla oltáře lze vidět u katolíků. Na příčkách oltářních křídel stávají monstrance (pozlacená schránka symbolizující slunce s paprsky, v níž je ve skleněné kruhové schránce v lunule uložená hostie) s konsekrovanými oplatky posvěcenými tzv. proměňováním, jež údajně přetvoří oplatek v živé autentické tělo Pána Ježíše. V překrásně zdobených kazetách (dřevěná nebo kovová pouzdra) uchovávají ostatky mrtvých (relikvie). Nad oltářním „sepulchrum“ (jakoby náhrobkem či hrobem s relikvií), kněz „proměňuje“ křížem, jenž prý obsahuje třísku z pravého Kristova kříže, víno v opravdovou krev Kristovu (Zjev 17x4,
18x4.23). Tajemství proměňování (transsubstanciace) se daří údajně proto, poněvadž v sepulchrum je deponována relikvie svatých, která vyzařuje tajemnou sílu.
A tak to, co vypadá jako chléb po proměnění (transsubstanciaci) není již více chlebem, ačkoliv jako chléb chutná, ale „skutečným tělem Pána Ježíše Krista“ tvrdí Buchberger, ve svém církevním lexikonu. Podobně je tomu i s proměňováním vína. Neboť „ono představuje skutečnou živoucí krev Kristovu, přesto že i po proměnění má nadále specifickou váhu, vůni, chuť i barvu vína“.
Lze se potom ještě divit, že tato hrozná ohavnost způsobila tolik nevěry a odpadlictví v celosvětovém křesťanstvu?
Potom však anděl Gabriel mluví o náhlém vyjasnění (obnově, reformaci), která se úspěšně postaví proti tomuto ohavnému zpustošení (relikvijnímu kultu a zdánlivé zázračné proměně). Z hebrejského originálu vyplývá, že následkem této reformace bude progresívní vyjasnění evangelijního učení, ale i zdemaskování „ohavnosti“ (jako pustá lež, podvod, falešné velekněžství atd.).
V závěru toho, co anděl Gabriel zdůraznil Danielovi o 2300 večerech a jitrech, je uvedeno, že poslední události patří časově až na samotný konec prorockého řetězce. Měli bychom si tato slova přečíst ještě jednou: „A na tu hroznou ohavnost zase přijde progresívní vyjasnění (obnovení, reformace) a tříbící (vyšetřující) soud.“ Ohavnost během katolické mše a žalostný obchod s odpustky a relikviemi probudil protest skutečných křesťanů 15. A 16. Století. Jejich působením probuzená reformace přibývala stále na jasu a získávala stále více světla i moci. Přinesla částečné znovuzrození (Mat. 17x11).
Zatímco v církvi přicházela je slovu pravá reformace a naopak zase protireformace, když průkopníci Adventu pozvedli hlas dalších protestů,…v nebesích započal vyšetřující soud (podle biblického originálu „tříbící soud“ NECHERACAH dle Dan. 9x25-27), v němž zasedl i Pán Ježíš Kristus, jakožto Syn pravého, živého Boha – jako Přímluvce těch, kteří činí upřímné pokání (srovnej Dan. 7x9.13, Zjev. 14x14). Tento soud v nebi učinil konec útlaku a pronásledování ze strany papežství.
Slůvko „NECHERACAH“ (Dan 9x27), představuje jedno z nejobtížněji přeložitelných míst SZ vůbec. Z gramatického hlediska se vyskytují dvě možnosti:
1. Podle Cassela nebo Gesenia lze tento výraz chápat jako Niph.pt., což představuje výraz velmi srdceryvného a osudového tříbení. Gesenius srovnává toto slovo také s mláticím vozem, který odděluje trn od plév, resp. vytřásá plevel ze snopů, které jsou připraveny k mlácení. Tomu odpovídající překlad je: „oddělit, odloučit, rozdělení či také tříbení (srovnej) v originálu 1 Kr. 20x40, Iz 28x27, Joel 4x14 s Mat. 25x32). V této celkové souvislosti lze slovo „NECHERACAH“ překládat do českého pojmu „tříbící soud“ v tom smyslu, že představuje soud, ve kterém o osudu obžalovaného, tak jako dnes při vyšetřujícím řízení, bude vynesen předběžný rozsudek.
2. Druhá gramatická možnost představuje toto slovo jako „subst. kompositum cum verbi“. V tomto případě by se vycházelo z podstatného jména „charaz“, respektivě z jeho blízkého synonyma „charuz“, a ze slovesa „nachar“ resp. z jeho blízce příbuzného synonyma „na har“.
„Charaz“ znamená výměr, aneb soudní rozhodnutí, a „charuz“ znamená štípání, oddělení, mlácení obilí. „Nachar“ znamená foukat, vát, provívat, třídit větrem, „na har“ znamená vytřepat, protřepávat – jako koukol ze snopů. Tak jako v prvním případě tak i zde docházíme ke stejnému výsledku a musíme v souladu s ním překládat slovo „NECHERACAH“ jako tříbící soud, nebo tříbící rozhodnutí, což ve skutečnosti docela odpovídá námi běžně používanému výrazu „vyšetřující soud“, a tak to odpovídá adventní teologii.
Ve svém vydání Bible z roku 1599 překládá polský teolog Ks. Wujek slovo „NECHERACAH“ do polštiny z latiny převzatým slovem „sentencya“ (Dan. 11x36). Toto slovo bylo užíváno polskou justicí jako odborný termín pro předběžný výrok soudce o obžalovaném, který zpravidla rozhodoval o tom, zda obžalovaný smí zůstat na svobodě po dobu soudního řízení, nebo zda má býti zajištěn. Také tento polský teolog správně pochopil, že slovo „NECHERACAH“ znamená předběžný soud (vyšetřující rozsudek), který však velkou měrou rozhoduje o celkovém osudu obžalovaného.
V naši adventní teologii termín „vyšetřující soud“ představuje konečné rozhodnutí o životě či smrti jednoho každého z nás, ačkoliv prozatím výměr trestu, resp. odměna za vítězství nenabyly pravomoci. Výše a rozsah posledního rozsudku budou stanoveny teprve během Milenia s konečnou platností. (Zjev 20x4.12-15).
Služba Velekněze v prostoru a čase
„Takového máme nejvyššího kněze, kterýž se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích, služebník jsa svatyně a pravého toho stánku, kterýž Pán vzdělal a ne člověk.“(Žid. 8x1-2)
Nepřátelé adventistické teologie se pokoušejí slovo „ta hagia“ překládat pojmem „svatyně svatých“, protože stojí v množném čísle. Říkají, že kdyby se tu jednalo o první oddělení svatyně – toto slovo by muselo být použito v jednotném čísle. Avšak nejlepší znalci biblické řečtiny, jako Schirlitz, Bauer, Knoch a Rienecke jsou jiného názoru. Překládají toto v jiných jazycích dodnes sporné slovo jako „svatyně“.
Čeština v tomto případě zde vykazuje vzácný fenomén. Ona totiž jediná tento výraz používá k označení celé svatyně a také jako na oslovení jen jejího prvního oddělení, přesně v souladu s řeckým Novým zákonem. Tím pádem odpadá v českých zemích problematické řešení sporu kolem „ta hagia“, jak se tato otázka jinde vyvinula v palčivý spor. Knoch vidí v „ta hagia“ ani ne tak množné číslo, jako spíše složeninu, jež je nutno překládat pomoci termínu „svatá(místa)“. Pouze u Žid 9x2 překládá zcela správně, jako všichni ostatní novější překladatelé výraz „ta hagia“ jako „svatyně“ a míní tím shodně s pisatelem epištoly k Židům prvé oddělení Božího svatostánku.
Chceme-li se striktně držet pisatele listu k Židům, pak musíme na základě verše Žid 9x2 přijímat skutečnost, že Pán Ježíš při svém návratu k nebeskému Otci musel nejprve projít službou v prvním oddělení nebeské svatyně. Toto tvrzení je nevyvratitelné a každopádně správné.
Výše uvedení překladatelé slova Božího, jakož i překladatel Menge ve svém revidovaném vydání Bible, překládají slovo „ta hagia“ ve verších Žid 9x12.24, docela prostě jako „svatyně“ („svátost“). Ovšem, jak již bylo řečeno, cesta do svatyně svatých vedla skrze oponu svatyně, prvního oddělení stánku. To, že Pán Ježíš Kristus, náš Spasitel a Velekněz skutečně prodléval v prvém oddělení nebeské svatyně a tam plnil svou službu, vysvítá zcela logicky a bez námitek ze Žid 6x19-20:
[KB1613] Žd 6:19 Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
[KB1613] Žd 6:20 Kdežto předchůdce pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podlé řádu Melchisedechova nejvyšším knězem biskupem na věky.
V Rieneckově „klíči k NZ“ str. 531 se můžeme dočíst, že se zde jedná o první oponu, která visela nad vchodem do prvního oddělení svatyně, poněvadž slovo opona je zde v jednotném čísle. V Žid 9x3 je opona do svatyně svatých označena řeckým „katapetasma“, spolu s odpovídající číslovkou, zatímco opona do svatyně (1. Oddělení) u Žid 6x19 je pojmenována „katapetasmatos“ bez jakékoliv určující číslovky, což je dostatečně výstižné.
Pokud by se někdo pokoušel dokázat, že Pán Ježíš jakožto Velekněz vstoupil již před rokem 1844 do svatyně svatých, pak by takový důkaz neměl žádný vliv na učení našich adventních průkopníků týkajícího se roku 1844.
Za účelem plnění své zvláštní úřední povinnosti (Jom Kippur) směl velekněz vstoupit ve SZ pouze jednou do roka do svatyně svatých, ale bylo to skutečně všechno? Nebo snad nevstupoval Áron a jeho synové do svatyně svatých pokaždé, když se tábor Izraelitů rušil a stěhoval na jiné místo, aby tam byl opět postaven? Tak to nařídil sám Bůh za účelem přípravy truhly smlouvy pro přepravu, nebo k jejímu opětnému postavení a uložení ve svatyni svatých na dalším novém místě. (4 Moj. 4x4-6.15.17-20)
Pán Ježíš, Syn Boha Živého a náš Velekněz disponuje jistě volným právem pohybovat se svobodně v celém prostoru Universa. Pán Ježíš se jistě může podle své dobré vůle a se souhlasem svého nebeského Otce, kdykoliv dostavit do svatyně, svatyně svatých a také na nádvoří svatyně, tj. na naší zemi (Skut. 9x3-6).
EGW, pisatelka Ducha prorockého dodává k tomuto: „Viděla jsem, jak Pán Ježíš slouží v obou odděleních svatyně“ (EW. 253).
Z doposud učiněných závěrů zcela zřetelně vyplývá následující:
a) Rozhodně nemáme právo tvrdit, že náš Velekněz je stále upoután na jedno jediné místo.
b) Ani biblickou zvěstí nelze doložit, že by Pán Ježíš po svém návratu ke svému nebeskému Otci vykonával svoji službu ihned ve svatyni svatých při nebeské truhle smlouvy. Je také logickým způsobem nemyslitelné, že Pán Ježíš tak jak si to mnozí představují od r. 31 n. l. až do dnešního dne nepřetržitě setrvává u truhly smlouvy ve druhém oddělení nebeského svatostánku.
c) Nejlepší znalci biblické řečtiny (Schirlitz, Bauer, Rienecke, atd.) překládají slovo „ta hagia“ slovem svatyně, a jen z daných okolností můžeme poznat, zda se od případu k případu jedná o svatyni jako celek, nebo jen o první oddělení svatostánku (Žid 9x2.12) tak jak to také pisatel epištoly k Židům ve skutečnosti mínil.
Když velekněz jednou v roce vešel do svatyně svatých, tedy lze považovat za jeho každodenní místo svatyni (prvé oddělení), kde zpravidla stojí sedmiramenný svícen.
[KB1613] Zj 1:9 Já Jan, i bratr váš, i spoluúčastník v ssoužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista, byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista.
[KB1613] Zj 1:12 I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých,
[KB1613] Zj 1:13 A u prostřed těch sedmi svícnů podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho, a přepásaného na prsech pasem zlatým.
Toto vidění měl Jan ještě před změnou století, a přesto ještě v té době vykonával Pán Ježíš svoji velekněžskou službu mezi sedmi zlatými svícny v prvním oddělení svatyně. Doba ukončení Jeho služby ve svatyni (1. oddělení) a Jeho přechod do svatyně svatých ležela ještě v daleké budoucnosti. „Vyšetřující soud (tříbící rozhodnutí) měl totiž započít teprve na konci 2300 večerů a jiter v roce 1844.
Služba pravého Velekněze ve svatyni – prvém oddělení nebeské svatyně od r. 31 do r. 1844
Zrádcové trojandělského poselství se domnívají, že s celou určitostí vědí, že Pán Ježíš při svém nanebevztoupení vešel bezprostředně do svatyně svatých, aby se tam posadil ihned a provždy vedle svého Otce na trůn. Pod tímto trůnem rozumějí trůn milosti nad nebeskou truhlou smlouvy. Sestra White naproti tomu ve svých viděních viděla Pána Ježíše sedět
společně s nebeským Otcem na trůnu ve svatyni (1 oddělení) u křišťálového moře. (EW s. 250-253, Zkuš. a vidění s. 42-45, 54-56)
Zde se jedná o objasnění dosud málo prozkoumané tématiky, která nám může přinést odpovídající množství světla, pro řešení závažného problému.
Budeme-li důkladně zkoumat Písmo, tehdy shledáme, že nám nikdo nemůže lépe osvětlit tento sporný problém, než apoštol Jan ve své Apokalypse. Příslušníci odpadlického směru jsou proto ochotni jít tak daleko, že po odvrhnutí SZ, chtějí zlikvidovat také i Zjevení Janovo. Potom jim ovšem zůstane jenom to, co dnešní církevní Babylon, tj. Řím a ekumena vydávají za evangelium Kristovo. Trojandělské poselství a jiné pravdy adventního hnutí jsou toho času ohroženy temnotou pseudovědecké teologické nevědomosti. Mnozí dnes žel nastoupili svévolnou cestu Kainovu, na jejímž konci však čeká druhá smrt.
My ale chceme vycházet ze základu Pána Ježíše Krista a apoštolů a svěřit naše vedení slovu Božímu (Jan 5x39, 1 Tes. 5x19-21). Budeme proto kráčet ve šlépějích apoštola Jana, jemuž jedině bylo umožněno následovat Pána Ježíše ve svém velikém vidění až k trůnu Všemohoucího a vidět a poznat tam mnoho důležitých věcí. „Co vidíš, piš do knihy“, bylo řečeno milovanému učedníkovi na ostrově Pathmos ihned na začátku vidění (Apokalypsy). Když se pak otočil, aby se podíval, kdo s ním hovoří, spatřil, Jak Pán Ježíš podle velekněžského obyčeje bdí nad kněžskou službou v prvém oddělení svatyně (Zj. 1x12.13, 3Moj 13x1.2, 15x1). „Světlo světa“ bylo právě zaměstnáno tím, aby upravilo správný svit sedmi svícnů v prvém oddělení nebeské svatyně. Dále se domníváme, že Pán Ježíš všechny „svícny“ (všech sedm církevních období) obdařil poučením, výtkami a výstrahami, ale také útěchou a povzbuzením. Ačkoliv Pán Ježíš má od roku 1844 co dělat i ve svatyni svatých, jakožto Přímluvce při vyšetřujícím soudu, přesto je nadále zaměstnán tím, aby napravil a usměrnil světlo posledního svícnu v prvém oddělení – Laodiceji, a přivedl jej k plnému jasu.
Knot této poslední svědkyně a strážkyně Boží pravdy je z části zuhelnatělý a neschopný sám doplnit své světlo novým olejem Ducha svatého. Proto je zapotřebí vyčistit církev a její svícen naplnit plnou dávkou nebeského oleje. Pán Ježíš činí všechno, aby skrze věrné posly sdělil své usínající a nevěrné církvi celou pravdu přímo do očí. Pomoci světla daného Bohem vyvoleným kazatelům a reformátorům, usměrňuje Spasitel a Velekněz svůj lid na zemi a vede jej k upřímnému pokání. Pomocí slov, trestu a dobře míněných rad se pokouší vyvést nás z atmosféry duchovní vlažnosti a uvést do probuzení duchovního života. Pochopíme-li dobře význam sedmi svícnů, tehdy poznáme mnohem lépe činnost našeho Pána a Spasitele v nebesích od roku 31 do roku 1844, a také v dnešní době.
Pán Ježíš náš Velekněz je Ten, kdo každou epochu církevních dějin zabezpečil přiměřeným dílem světla a moci Boží. Ten, kdo drží osud evangelia pevně ve svých rukou, kdo povolává hlasatele času a reformátory, vychovává je a zplnomocňuje. V neposlední míře bdí božský Velekněz také nad správou a tříbením pohanských národů (7 troubení) jako též od Boží správy odpadlých křesťanských církví (7 pečetí), aby je s pomocí Ducha svatého přivedl k vážnému přemýšlení o dosažení věčného života. Tak jako služba Áronova během roku v prvém oddělení svatyně nespočívala pouze v obsluhování stolu s chleby předložení, svícnu a oltáře kadění, ale zahrnovala také lékařskou péči o lid s diagnostikou, terapií a zvláštními lékařskými nařízeními (karantény), tak také Pán Ježíš jako Velekněz na nebi a velký Lékař svého lidu na zemi má dostatek práce „v obou odděleních nebeské svatyně“.
„Viděla jsem, že Pán Ježíš konal služby v obou odděleních nebeské svatyně“ (EW253). Jakožto přicházející Král a Soudce již po staletí vede a řídí Pán Ježíš osudy všech pozemských národů. Zejména musí zabraňovat stále častějším útokům satanovým, který po
celou tu dobu intrikami a mnohými démonickými podvody se pokouší o to, aby nevěstě Kristově za všech okolností zhasl její lampu a svedl ji na cestu k druhé smrti.
První oddělení nebeské svatyně
Své první prorocké poselství, dané nám skrze apoštola Jana, končí jediný pravý Velekněz, zatímco ještě byl mezi sedmi svícny v prvním oddělení nebeské svatyně, těmito slovy:
[KB1613] Zj 3:21 Kdož zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho. Z těchto slov poznáváme, že Ježíš, jak to sdělil apoštolu Janovi před sedmi svícny nebeské svatyně, usedl tam spolu s nebeským Otcem na nějakém trůnu. Slova „A sedím s Otcem svým na trůnu jeho“, jsou vyřknuta z gramatického hlediska v přítomném čase. Co to tedy byl za trůn, který viděl apoštol Jan a EGW v prvém oddělení nebeské svatyně?
Na počátku druhé části velikého vidění na Pathmu, hovoří Pán Ježíš s Janem stále ještě z téhož místa ve svatyni, kde se mu ukázal na začátku před sedmi svícny. Pán Ježíš při svém návratu ke svému nebeskému Otci nechal dokořán otevřené dveře prvního oddělení nebeské svatyně. Tyto dveře představují dokořán otevřené dveře Jeho milosti pro kající hříšníky. Ježíš vyzval svého apoštola, aby Jej následoval skrze tyto otevřené dveře do prvního oddělení nebeské svatyně, a Jan to ve svém vidění také učinil (Zj. 4x1). Po delším prodlení v tomto obrovitém prostoru, prorok rozpoznal rovněž i zlatý oltář zápalů, stojící v prvém oddělení u druhých dveří vedoucích do svatyně svatých. Takto se místo ve kterém Pán Ježíš ve svém velekněžském úřadu sloužil od roku 31 do roku 1844 n. l. dá ještě zřetelněji identifikovat jako první oddělení nebeské svatyně (Zj. 6x9, 8x2-5).
Jan tam také spatřil velký bílý trůn s ohnivými koly, jako kdysi Daniel a později sestra Whiteová (Zj. 6x9, 4x2.3, 20x11.12, Dan. 7x9,10.13). Na tomto trůně seděl Všemohoucí Král králů – Otec, pravý a živý Bůh a Pán celého Universa ve svém plném majestátu. Hlubší studium vede k poznání, že tento trůn Boží, který je obklopen 24 trůny starců, tvoří vlastně polooválné sedadlo, na jehož vnitřní straně, vždy po dvou na každém konci trůnu, stojí cherubové. Uprostřed tohoto polooválu, přímo před svým nebeským Otcem, spatřil Jan stojícího Pána Ježíše, Spasitele světa, aby od nejvyššího Správce všehomíra získal potvrzení pro svůj úřad Velekněze a vévody andělů světla (Zj. 12x7).
Před velkým bílým trůnem nejvyššího Vládce vesmíru viděl apod. Jan křišťálové moře. V přední části křišťálového moře (místa pro největší shromáždění všech bytostí celého Universa) stál velký bílý trůn „Starého dnů“ a kolem stolice 24 starců. Veliké slavnosti potvrzení Pána Ježíše v Jeho vysokých úřadech se zúčastnilo 101 milionů věrných andělů Božích. Později pak apoštol Jan spatřil nespočetné množství spasených všech věků počínaje od Adama, kteří stáli na křišťálovém moři, aby vzdávali chválu živému Bohu a Jeho neskonale nádhernému Synu. Přinášeli trojjedinému Bohu díkuvzdání za zmrtvýchvstání a proměnění (Zj. 4x4-8, 5x11, 7x9-17).
Proč jsou všechny tyto věci uvedeny v Bibli? Ne snad kvůli tomu, abychom si mohli učinit představu o Bohu a Jeho velikosti a velebnosti, jakož i o vzhledu a rozměrech nebeského chrámu? A proč tedy protivníci pravdy Boží pokyvují nedůvěřivě hlavami, jakmile přijde řeč na ohnivé vozy, o nichž je zmínka ve spisech Ducha prorockého, a kterých je třeba použít, chce-li se někdo dostat z jednoho oddělení svatyně do druhého. Říkají: „Vždyť přece sestra Whiteová ve svých viděních překonala vzdálenosti z prvního oddělení přes oponu do druhého oddělení nebeské svatyně jedním lidským krokem.“ V tom spatřují nepřekonatelný rozpor a živí tím svoji nedůvěru. „Svědectví sestry Whiteové si protiřečí“, poznamenávají bezradně. Ovšem my chceme s pomocí Boží pokračovat v našem studiu a tak poznáme, zda toto saducejské pochybování má své opodstatnění.
„Ohniví koně“ Boží z hlediska nepochopitelných dálek nebeské svatyně
[KB1613] Zj 11:1 I dána mi třtina, podobná prutu, a postavil se tu anděl, řka: Vstaň, a změř chrám Boží, i oltář, i ty, kteříž se modlí v něm. O úspěchu či neúspěchu při uposlechnutí tohoto pokynu Janem, nám Bible svědectví nedává. Jak však asi musel býti velký prostor prvního oddělení svatyně, jestliže se tam vešlo 101 milionů andělů a ještě nespočetné množství vykoupených všech dob. Nebo snad v tomto případě neselhává veškerá lidská matematika a geometrie? Museli bychom tedy přijmout za platné, že Jan zcela ohromen množstvím těch, kdož se modlí v prvém oddělení svatyně a kteří vytvářeli obrovitě se rozprostírající shluky, nesplnil svůj úkol, jakožto úkol pro něj nesplnitelný a neřešitelný.
Písmo svaté a také spisy Ducha prorockého nám podávají zprávu o čtyřech různých druzích svatyň pravého živého Boha.
První z nich byla Mojžíšovi předvedena na hoře jako vzor, jako jakási maketa skutečné svatyně Boží v nebesích. Právě tuto maketu navštívila sestra Whiteová v jednom ze svých prvních vidění za doprovodu Pána Ježíše Krista (EW 32). V tomto případě skutečně mohla přejít jedním lidským krokem z jednoho oddělení svatyně do druhého.
O druhém Božím chrámu hovoří Bible jako o svatyni udělané podle pokynů daných Mojžíšovi zde na zemi. Pozemští kněží zajišťovali službu ve svatyni, jakožto napodobení (předobrazu – makety) nebeské svatyně podle Božího plánu. Neboť Pán pravil Mojžíšovi: „Hlediž, abys udělal vše podle podobenství tohoto, kteréž tobě ukázáno bylo na hoře.“ (2 Moj. 25x40, Žid. 8x5).
Jako třetí pak známe ze Svědectví EGW chrám Boží, který se nalézá mimo Nový Jeruzalém na Nové zemi. Je tedy zapotřebí dobře rozlišovat mezi chrámem, který se nachází uvnitř Božího města v nebi a mezi chrámem, který byl ukázán Mojžíšovi i sestře Whiteové (EW 32), a mezi chrámem, který se nachází zevně Nového Jeruzaléma na hoře Sionu (EW 19), a za čtvrté mezi obrovitým a nepředstavitelně rozlehlým nádherným chrámem Božím, který navštívil ve vidění ap. Jan, jak již o něm dříve byla zmínka.
Když se kdysi procházel prorok a kněz Boží Ezechiel v době babylonského zajetí na březích řeky Chebar (asi r. 539 př. n. l.), spatřil náhle jakoby se nebe otevřelo a vstříc mu zavanul prudký vítr. Zahlédl zářící oblak, v němž uviděl náhle „ohnivý vůz“, jaký byl již dříve pozorován, např. během událostí s Eliášem a Elizeem (Ez. 1x1-4)
[KB1613] 2Kr 2:11 Takž stalo se, že když předce jdouce, rozmlouvali, aj, vůz ohnivý a koni ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe.
[KB1613] 2Kr 2:12 To vida Elizeus, volal: Otče můj, otče můj! Vozové Izraelští i jezdci jeho! A neviděl ho více. Potom uchopiv roucho své, roztrhl je na dva kusy.
Když Syřané oblehli Dotain, kde byl Elizeus právě hostem, vzbudil jej ráno jeho služebník a celý ustrašený hlásil, že město je kolem dokola obklopeno nepřítelem. Tentokrát se modlil Elizeus: „Pane, otevři oči jeho“ a pak pravil ulekanému služebníku: :Neboj se, protože s námi je jich mnohem více než s nimi. Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou ohnivých koní a vozů“ (2 Kr. 6x15.17)
V těchto ohnivých vozech byli tehdy andělé Boží, kteří na základě Elizeovy modlitby přispěchali Izraelitům na pomoc. Podívejme se tedy dále, co vypráví Ezechiel o těchto tajemných „ohnivých koních“. Několik století potom, z přibližujícího se zářícího oblaku spatřil Ezechiel nejprve vyšlehnout malé, avšak velmi prudké blesky. Když se pak vůz přiblížil, vypadal jako obrovitá otevřená mušle, jejíž horní část – horní víko vypadalo jako miniaturní nebeská klenba. Pod tím stáli okolo prudkého jasného ohně čtyři cherubové, kteří měli každý po čtyřech křídlech a čtyřech obličejích. A když stáli na místě jim určeném, zády k onomu ohni, dotýkali se navzájem horními špičkami křídel, která měli vodorovně roztažena. Spodními křídly pak zakrývali svá těla. Křídla těchto Božích andělů byla stále v pohybu a zdálo se, jakoby jimi řídili nebeské vozidlo. Vedle každého cherubína se nacházelo také
dvojité kolo („kolo v kole“), jež se při letu pohybovala a působila velmi silný a prudký vichr (rotovala).
Podstatné, co lze ještě dodat k těmto ohnivým vozům je, že Ezechiel viděl nad „nebeskou klenbou“ tohoto vozu trůn, a na něm sedící postavu živého a pravého Boha, podobného Synu člověka. Krátce řečeno, Ezechiel ve svém vidění, jako kdysi Mojžíš a apoštol Jan, uzřel majestát Boží na jeho trunním, resp. na Jeho cestovním voze. Proč by tedy nemohla i sestra Whiteová ve svých viděních, týkajících se nebeské svatyně vidět podobné obrazy? Také všichni ti, kteří se nyní posvěcují a připravují pro Novou zem, budou smět po svém proměnění spolu se vzkříšenými spravedlivými nastoupit do pro nás možná dnes nepředstavitelného obrovského létajícího nebeského „vozu“ (vesmírného plavidla) a podniknout cestu ke křišťálovému moři.
Abychom se nyní ještě více přiblížili probírané tématice, je třeba vědět, že Písmo svaté hovoří o třech různých trůnech Božích:
1. Veliký bílý trůn na křišťálovém moři, který viděl Daniel, Jan a EGW ve svých viděních. (Dan. 7x9.10.13, Zj. 4x2.9, 20x11, EW 55).
2. Trunní vůz Pána Ježíše pozorovaný Ezechielem, Danielem, Janem a jinými svědky (Ez 1x10, Zj. 14x14, Dan. 7x13, Mat. 19x28, 25x31, Žid. 1x8). Mezi trunním vozem Všemohoucího a mezi trunním vozem přicházejícího Pána Ježíše, jakožto Krále králů, je zřetelný rozdíl. Zatímco o trůnu Pána Ježíše se dovídáme, že je obsluhován čtyřmi cherubíny, z nichž každý má čtyři křídla, a síla tohoto vozu spočívá v kolech o jejichž energii Ezechiel hovoří jakožto o „vichru“, apoštol Jan mluví o trůnu Nejvyššího jako o mnohem větším, obsluhovaném čtyřmi cherubíny se šesti křídly (tedy serafíny). Energie kol tohoto vozu je definována jako „planoucí oheň“. (Ez. 1x6.10.13, Dan. 7x9b, Zj. 4x6)
3. V nebeské svatyni existuje kromě právě popsaného velikého bělostného konferenčního trůnu prvního oddělení svatyně, odkud vycházejí úradky Boží, Jeho pokyny a příkazy andělům, ještě mnohem slavnější a krásnější trůn milosti nad deskami Desatera ve svatyni svatých. (Žid. 9x4.5, 4x16). V pozemské svatyni byl tento trůn milosti nazván „kapporat“ – slitovnicí se zlatými cherubíny. Podle židovské tradice se v této pozemské svatyni nad „kapporatem“ občas zjevovala přítomnost Boží v podobě mocného jasného světla „Šekinah“. Tato skutečnost poukazuje mimo jiné i na to, že Všemohoucí v nebeské svatyni svatých není vázán na svůj trůn milosti, po nepřetržité věky, jak si to občas mnozí představují (1 Sam. 4x4, 2 Sam. 6x2, Žalm 80x2).
Plnější poznání skutečnosti o dvou trůnech v nebeském chrámu nás vede ke dvěma důležitým závěrům:
A) Nepolepšitelní, kteří nechtějí nic vědět o Bohu a Jeho smyslu pro spravedlnost a Jeho lásce, kteří přehlížejí a nedbají Desatera, nemohou být souzeni před trůnem milosti Nejvyššího ve druhém oddělení – svatyně svatých. To je totiž místo naprostého omilostnění, a toto omilostnění nepřichází v úvahu pro nekající hříšníky. Oni odmítají jakékoliv pokání a nápravu a jednou provždy se rozhodli pro neposlušnost vůči Bohu. Od dob Adamových je před velkým bělostným trůnem prvního oddělení v přítomnosti Božího majestátu pověřenými anděly veden záznam o jednom každém člověku na zemi, o jeho činech a chování. Ti, kteří vítězí nad hříšnou přirozeností a překonávají sklony ke zlému, kteří si pokáním získávají plnou milost Boží a nakonec překonají i temnosti satana, jsou zaznamenáni Pánem Ježíšem a Jeho anděly do knihy života.
B) V průběhu vyšetřujícího soudu jsou od roku 1844 jména, která se ještě nacházejí v knize života, naším Přímluvcem, Pánem Ježíšem přinášena před nejvyššího Soudce, který dlí ve svatyni svatých na trůnu milosti. K přímluvě Pána Ježíše se připojuje „lkaními nevypravitelnými“ Duch svatý. Tento soud spojený dosud s milostí Boží dojde v nejbližší době i na nás a na naše milé. Ale také i my můžeme plným posvěcením se a s nejvroucnější motlitbou dotknout se této pro nás tak osudové události. Pak nebudeme muset, tak jako přestupníci zákona lásky a Božího Dekalogu (Žid. 8x10) během milénia stanout před bělostnou soudcovskou stolicí Nejvyššího (Jan 5x24, Jak. 2x13, 1 Petr. 4x17). Před touto stolicí už potom nebude milosti pro zkroušené hříšníky a opožděné kajícníky.
Nepolepšitelní budou souzeni z bílého majestátního trůnu Božího, který se nachází v prvním oddělení svatyně, na který Bůh opět usedne po uplynutí doby milosti a milénia. S úděsem budou sledovat na obloze živé panorama ve kterém poznají své vlastní hříchy a viny. Zatímco Pán Ježíš bude v klidu se svými věrnými v Novém Jeruzalémě, nevěrní budou s úzkostí a děsem sledovat svoji sebejistou a neplodnou minulost a všechno to, co ve svém životě zapříčinili, v živém panoramatu na obloze, jakoby na „obrazovce nebeské televize“. Potom spadne od bílého trůnu Nejvyššího oheň a síra. To bude odměna za bezbožnost – druhá smrt.
Avšak vraťme se k vyšetřujícímu soudu, který nejprve oddělí zrno od plév:
„Viděla jsem, jak Nebeský Otec povstal ze svého trůnu (v nebeské svatyni v prvním oddělení) a odebral se v ohnivém voze do druhého oddělení (svatyně svatých) za (druhou) oponu, aby se tam posadil (Dan. 7x9). Potom Ježíš povstal z trůnu (který se nacházel v prvním oddělení svatyně)…když opustil trůn a poněkud poodešel, přijel oblakový vůz s ohnivými koly (tedy ohnivý vůz nebeského Otce se vrátil, aby odvezl Syna Božího – Dan 7x9b), obklopený anděly. Ježíš nastoupil a byl vezen do svatyně svatých, kde již seděl Otec. Potom jsem spatřila stát Pána Ježíše jako Velekněze před Otcem.“ (EW 55)
Vidíme tedy, že mezi slovem Bible a svědectvím Ducha prorockého, jak je zaznamenala služebnice Páně sestra Whiteová, není žádného rozporu. Avšak mnozí odpadlíci, zlehčují učení vztahující se na nebeskou svatyni a zlomyslně o něm hovoří jako o „nebeském zeměpisu“, který pro nás údajně nemá žádnou cenu. Ztratili trpělivost a s ní i podíl na trojandělském poselství (Zj. 14x12). Rovněž nechtějí věřit, že Duch prorocký je i dnes aktivní v církvi Boží (Zj. 12x17). O sestře Whiteové se mluví ironicky, že ona byla „Duchem prorockým“, ačkoliv tomu tak není.
