A ČO S TÝM?

Apoštol Pavel je právom považovaný za najvýznamnejšieho hlásateľa kresťanstva v prvom storočí. Osobne prešiel veľkú časť vtedy známeho sveta, a kde nestihol zájsť, tam prišli jeho listy.
Predovšetkým z jeho listov (ale aj z novozákonnej knihy Skutky apoštolov a listov iných pisateľov) vieme, ako vznikala a čim žila prvokresťanská cirkev v prvých desaťročiach po Kristovom nanebovstúpení. Vieme, akým témam sa venovali, čo preferovali a čomu sa vyhýbali. Vieme, aké boli ich silné a slabé stránky. Vieme, na čo Pavel kládol dôraz, a čomu sa vôbec nevenoval.

Pozrime sa na to, akú pozornosť venoval Pavel niektorým témam, ktoré sú dôležité pre všetkých kresťanov:

Ježiš bol poslaný od Boha
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 1,3; Ef 1,10

Boh Ježiša vzkriesil
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. 1Kor 15,4; Kol 2,2; 2Tim 2,8;

Spasenie máme len z milosti
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 6,23; 2Tim 1,8; Tit 3,5

Spravodlivosť sa prijíma vierou
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 10,4; Gal 2,15; 2Tim 3,15

Milovanie blížneho
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 13,8; Fil 2,3; Tit 3,2

Znovuzrodený kresťan je vedený Kristom a Duchom
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. 1Kor 3,16; Gal 5,16; Kol 2,6

Poznámka 1: Pre vyššie uvedené tézy by som samozrejme mohol uviesť podporné texty aj od iných nz autorov, ale pridržujem sa Pavla, keďže v nadpise článku uvádzam jeho meno.
Poznámka 2: Dalo by sa spomenúť viac dôležitých tém, ktorým Pavel venuje vo svojich listoch veľkú pozornosť, napr. Všetci ľudia sú hriešni, Ježiš je sudca, Odpustenie sa získava vierou v Ježiša, Prichádza Boží súd, S Bohom sme zmierení skrze Ježiša atď.

To všetko sú témy, bez ktorých by kresťanstvo nebolo kresťanstvom. Pavel (a nie len on) sa k nim neustále vracia, a v každom svojom liste sa priamo či nepriamo dotýka veľkej časti z nich.

A teraz sa pozrime na to, akú pozornosť venoval Pavel niektorým témam, ktoré sú dôležité pre adventistov:

Kresťania majú svätiť sobotu, siedmy deň týždňa
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
Adventisti sa s touto úplnou absenciou textov ku pre nich tak dôležitej téme vyrovnávajú hlavne tak, že sa zameriavajú na vyvracanie argumentov tých, ktorí preferujú svätenie nedele. Predpokladá sa, že ak sa podarí vyvrátiť nedeľu, automaticky platí sobota.
Avšak Pavel dokonca píše viackrát o tom, že nie je dôležité, či a ktorý deň sa dodržuje. Také texty sa adventisti snažia vysvetliť tým, že Pavel tým myslí niečo iné.
Adventisti tiež argumentujú tým, že Pavel o príkaze svätiť sobotu nepísal, lebo to bolo v tom čase samozrejmé. Podobne vysvetľujú absenciu soboty v záveroch koncilu (Sk 15 kap).
Na to sa dá povedať toto:
- Je ale nemysliteľné predpokladať, že pre kresťanov z pohanstva bolo svätenie tak samozrejmé, že o tom nebolo treba vôbec písať.
- Ak by aj o sobote mali matné povedomie, iste by bolo treba veľa čo vysvetľovať a korigovať.
- Ak by mali existovať „samozrejmé“ témy, zrejme by to bola skôr napr. požiadavka na milovanie blížneho, ktorú aj pohania majú viac-menej zakomponovanú vo svojom svedomí. Napriek tomu Sa Pavol tomuto intenzívne venuje. Vidieť z toho, že on žiadnu tému za samozrejmú nepovažoval a písal o všetkom, čo sa nejako týka kresťanského života.
- Ak Ježiš kritizoval židov za ich prístup k sobote, nedá sa predpokladať, že pohania by nepotrebovali žiadne slová usmernenia v tejto otázke, hlavne ak ide o „znamenie“ verného Božieho ľudu.
- A ak by teoreticky boli pohania naozaj takými super svätiteľmi soboty, Pavel by ich iste za aspoň pochválil, ale ani o tom nečítame.
V každom prípade, v Pavlových listoch neexistuje žiadny jasný pokyn na svätenie soboty.

Kresťania nesmú jesť mäso zvierat, ktoré sú v 3M 11. kap. označené ako nečisté
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
Práve naopak, uvádza viacero textov, ktoré naznačujú opačný názor, teda slobodu kresťana v tom, čo papá. Adventisti sa zameriavajú na to, aby vysvetlili, že tie texty hovoria o niečom inom. A tiež učia, že vyhýbanie sa nečistým pokrmom bolo vtedy samozrejmé.
Je ale jasné, že pre pohanov z celého vtedy známeho sveta, ktorý sa Pavel snažil osloviť, nemal byť prečo tento židovský zákon samozrejmý.
V každom prípade, v Pavlových listoch neexistuje žiadny jasný pokyn na nejedenie tzv. nečistých pokrmov.

Kresťania sú povinní prinášať pravidelné desiatky na podporu Božieho diela, a to vo forme peňazí
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
V súvislosti s peniazmi hovorí len o zbierkach pre chudobných kresťanov. Vyzýva tiež k ochote na podporu tých, ktorí konajú Božie dielo, bez upresnenia, ako má tá podpora vyzerať. Iste to mohlo byť aj venovanie peňazí, ale vo vtedajších podmienkach práce mohlo ísť skôr o poskytnutie prístrešia, jedla, odevu ...
V každom prípade, v Pavlových listoch neexistuje žiadny jasný pokyn na pravidelné odovzdávanie určitej sumy vedeniu cirkvi, ako to požadujú adventisti.

Kresťania sa musia úplne vyhýbať akýmkoľvek alkoholickým nápojom
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
Áno, Pavel kritizuje nestriedme opíjanie sa. Adventisti hovoria, že v tom vidia výzvu k ideálu – úplnej abstinencii.
Ale všetky veci, aj dobré, sa dajú prehnať a zneužiť, nielen alkohol. Myšlienka ideálu je ale neudržateľná, keďže nie je aplikovateľná na veľkú väčšinu „nestriedmostí“, z ktorými sa ľudia vo svojom živote môžu stretnúť (jedlo, sex, hry, TV, PC, práca, spánok, ...)

Poznámka 1: Existuje ešte viac špecifických adventistických bodov vierouky, ktoré v Pavlových listoch úplne chýbajú. Pre udržanie primeraného rozsahu tohto článku tieto uvedené postačujú, aby si čitateľ urobil obraz o základoch adventistického učenia.

Pre vyššie uvedené témy, ktoré nemajú žiadnu oporu v Pavlových listoch, zvyknú adventisti ešte argumentovať tým, že Pavel pohanov neučil len to, čo písal, ale oveľa viac, a to pri osobných návštevách, z ktorých nemáme žiadny záznam. A že teda ich učil aj to, o čom nepísal.
Iste že sa dá predpokladať, že pri osobných návštevách sa toho povedalo oveľa viac. Podobne ako nemáme zachytené všetky Ježišove kázne a rozhovory. Ale hovoriť o pevnej platnosti nejakého dôležitého bodu, ktorý považujeme za podmienku členstva v cirkvi a správneho kresťanského života, a pritom sa len domnievať, že Pavel to učil, hoci to nemáme zaznamenané, je nesprávne. Naša viera má byť založená na pevnom Božom slove, nie na tom, čo sa iba domnievame alebo si predstavujeme, že by tam malo byť. Ak sa už mám niečo domnievať alebo predpokladať, tak potom to, že Boh vo svojej prozreteľnosti nechal zapísať aj v Pavlových listoch všetko dôležité. Len tak si to každý môže sám prečítať a nebyť pritom závislý na niekom, kto mu povie, čo tam ešte má byť, ale chýba to.

Prikláňam sa k tomu, že viera v to, o čom Pavel vôbec nepísal, je veľmi chabo podložená viera, a je nezodpovedné, ale i nebezpečné podľa toho žiť a učiť tak iných.

stihl napísal:Apoštol Pavel je právom považovaný za najvýznamnejšieho hlásateľa kresťanstva v prvom storočí. Osobne prešiel veľkú časť vtedy známeho sveta, a kde nestihol zájsť, tam prišli jeho listy.
Predovšetkým z jeho listov (ale aj z novozákonnej knihy Skutky apoštolov a listov iných pisateľov) vieme, ako vznikala a čim žila prvokresťanská cirkev v prvých desaťročiach po Kristovom nanebovstúpení. Vieme, akým témam sa venovali, čo preferovali a čomu sa vyhýbali. Vieme, aké boli ich silné a slabé stránky. Vieme, na čo Pavel kládol dôraz, a čomu sa vôbec nevenoval.

Pozrime sa na to, akú pozornosť venoval Pavel niektorým témam, ktoré sú dôležité pre všetkých kresťanov:

Ježiš bol poslaný od Boha
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 1,3; Ef 1,10

Boh Ježiša vzkriesil
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. 1Kor 15,4; Kol 2,2; 2Tim 2,8;

Spasenie máme len z milosti
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 6,23; 2Tim 1,8; Tit 3,5

Spravodlivosť sa prijíma vierou
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 10,4; Gal 2,15; 2Tim 3,15

Milovanie blížneho
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. Rim 13,8; Fil 2,3; Tit 3,2

Znovuzrodený kresťan je vedený Kristom a Duchom
Pavel uvádza množstvo jasných textov s touto myšlienkou, napr. 1Kor 3,16; Gal 5,16; Kol 2,6

Poznámka 1: Pre vyššie uvedené tézy by som samozrejme mohol uviesť podporné texty aj od iných nz autorov, ale pridržujem sa Pavla, keďže v nadpise článku uvádzam jeho meno.
Poznámka 2: Dalo by sa spomenúť viac dôležitých tém, ktorým Pavel venuje vo svojich listoch veľkú pozornosť, napr. Všetci ľudia sú hriešni, Ježiš je sudca, Odpustenie sa získava vierou v Ježiša, Prichádza Boží súd, S Bohom sme zmierení skrze Ježiša atď.

To všetko sú témy, bez ktorých by kresťanstvo nebolo kresťanstvom. Pavel (a nie len on) sa k nim neustále vracia, a v každom svojom liste sa priamo či nepriamo dotýka veľkej časti z nich.

A teraz sa pozrime na to, akú pozornosť venoval Pavel niektorým témam, ktoré sú dôležité pre adventistov:

Kresťania majú svätiť sobotu, siedmy deň týždňa
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
Adventisti sa s touto úplnou absenciou textov ku pre nich tak dôležitej téme vyrovnávajú hlavne tak, že sa zameriavajú na vyvracanie argumentov tých, ktorí preferujú svätenie nedele. Predpokladá sa, že ak sa podarí vyvrátiť nedeľu, automaticky platí sobota.
Avšak Pavel dokonca píše viackrát o tom, že nie je dôležité, či a ktorý deň sa dodržuje. Také texty sa adventisti snažia vysvetliť tým, že Pavel tým myslí niečo iné.
Adventisti tiež argumentujú tým, že Pavel o príkaze svätiť sobotu nepísal, lebo to bolo v tom čase samozrejmé. Podobne vysvetľujú absenciu soboty v záveroch koncilu (Sk 15 kap).
Na to sa dá povedať toto:
- Je ale nemysliteľné predpokladať, že pre kresťanov z pohanstva bolo svätenie tak samozrejmé, že o tom nebolo treba vôbec písať.
- Ak by aj o sobote mali matné povedomie, iste by bolo treba veľa čo vysvetľovať a korigovať.
- Ak by mali existovať „samozrejmé“ témy, zrejme by to bola skôr napr. požiadavka na milovanie blížneho, ktorú aj pohania majú viac-menej zakomponovanú vo svojom svedomí. Napriek tomu Sa Pavol tomuto intenzívne venuje. Vidieť z toho, že on žiadnu tému za samozrejmú nepovažoval a písal o všetkom, čo sa nejako týka kresťanského života.
- Ak Ježiš kritizoval židov za ich prístup k sobote, nedá sa predpokladať, že pohania by nepotrebovali žiadne slová usmernenia v tejto otázke, hlavne ak ide o „znamenie“ verného Božieho ľudu.
- A ak by teoreticky boli pohania naozaj takými super svätiteľmi soboty, Pavel by ich iste za aspoň pochválil, ale ani o tom nečítame.
V každom prípade, v Pavlových listoch neexistuje žiadny jasný pokyn na svätenie soboty.

Kresťania nesmú jesť mäso zvierat, ktoré sú v 3M 11. kap. označené ako nečisté
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
Práve naopak, uvádza viacero textov, ktoré naznačujú opačný názor, teda slobodu kresťana v tom, čo papá. Adventisti sa zameriavajú na to, aby vysvetlili, že tie texty hovoria o niečom inom. A tiež učia, že vyhýbanie sa nečistým pokrmom bolo vtedy samozrejmé.
Je ale jasné, že pre pohanov z celého vtedy známeho sveta, ktorý sa Pavel snažil osloviť, nemal byť prečo tento židovský zákon samozrejmý.
V každom prípade, v Pavlových listoch neexistuje žiadny jasný pokyn na nejedenie tzv. nečistých pokrmov.

Kresťania sú povinní prinášať pravidelné desiatky na podporu Božieho diela, a to vo forme peňazí
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
V súvislosti s peniazmi hovorí len o zbierkach pre chudobných kresťanov. Vyzýva tiež k ochote na podporu tých, ktorí konajú Božie dielo, bez upresnenia, ako má tá podpora vyzerať. Iste to mohlo byť aj venovanie peňazí, ale vo vtedajších podmienkach práce mohlo ísť skôr o poskytnutie prístrešia, jedla, odevu ...
V každom prípade, v Pavlových listoch neexistuje žiadny jasný pokyn na pravidelné odovzdávanie určitej sumy vedeniu cirkvi, ako to požadujú adventisti.

Kresťania sa musia úplne vyhýbať akýmkoľvek alkoholickým nápojom
Pavel neuvádza ani jeden text s touto myšlienkou.
Áno, Pavel kritizuje nestriedme opíjanie sa. Adventisti hovoria, že v tom vidia výzvu k ideálu – úplnej abstinencii.
Ale všetky veci, aj dobré, sa dajú prehnať a zneužiť, nielen alkohol. Myšlienka ideálu je ale neudržateľná, keďže nie je aplikovateľná na veľkú väčšinu „nestriedmostí“, z ktorými sa ľudia vo svojom živote môžu stretnúť (jedlo, sex, hry, TV, PC, práca, spánok, ...)

Poznámka 1: Existuje ešte viac špecifických adventistických bodov vierouky, ktoré v Pavlových listoch úplne chýbajú. Pre udržanie primeraného rozsahu tohto článku tieto uvedené postačujú, aby si čitateľ urobil obraz o základoch adventistického učenia.

Pre vyššie uvedené témy, ktoré nemajú žiadnu oporu v Pavlových listoch, zvyknú adventisti ešte argumentovať tým, že Pavel pohanov neučil len to, čo písal, ale oveľa viac, a to pri osobných návštevách, z ktorých nemáme žiadny záznam. A že teda ich učil aj to, o čom nepísal.
Iste že sa dá predpokladať, že pri osobných návštevách sa toho povedalo oveľa viac. Podobne ako nemáme zachytené všetky Ježišove kázne a rozhovory. Ale hovoriť o pevnej platnosti nejakého dôležitého bodu, ktorý považujeme za podmienku členstva v cirkvi a správneho kresťanského života, a pritom sa len domnievať, že Pavel to učil, hoci to nemáme zaznamenané, je nesprávne. Naša viera má byť založená na pevnom Božom slove, nie na tom, čo sa iba domnievame alebo si predstavujeme, že by tam malo byť. Ak sa už mám niečo domnievať alebo predpokladať, tak potom to, že Boh vo svojej prozreteľnosti nechal zapísať aj v Pavlových listoch všetko dôležité. Len tak si to každý môže sám prečítať a nebyť pritom závislý na niekom, kto mu povie, čo tam ešte má byť, ale chýba to.

Prikláňam sa k tomu, že viera v to, o čom Pavel vôbec nepísal, je veľmi chabo podložená viera, a je nezodpovedné, ale i nebezpečné podľa toho žiť a učiť tak iných.

Apoštol Pavel není Bůh Otec ani Ježíš Kristus, jejich slovo je vždy na prvním místě, ap. Pavel nepoznal osobně Ježíše, nikdy s ním osobně nechodil, proto Petr, Jakub a Jan jsou určitě ve svém poznání před ap. Pavlem, navíc ap. Jan byl miláčkem Páně a tito tři apoštolové jasně potvrzují platnost přikázání Božích, která byly od počátku tzn. Desatera a to samozřejmě vč. soboty.
Další takový, který celou svoji víru staví jen na ap. Pavlovi a myslí si, že ho ap. Pavel spasí. A ostatní slova v Písmu ignoruje.

Přál bych ti vidět, co si o tvých příspěvcích lidí myslí.

Mluvíš s takovou jistotou o něčem,o čem máš ale už přejaté představy. Myslím, že už jsi dávno přestal bibli dovolovat, aby ti otvírala oči a bourala tvé představy.
Pavel narozdíl od Petra a ostatních byl vyučován Samotným Ježíšem po tři roky na poušti (viz. Galatským).

Uměl evangelium přizpůsobit i kultuře mimo židovské myšlení. I díky jemu se stala Evropa křesťanskou.

Petr měl i po nanebevstoupení Ježíše a seslání Ducha Svatého problémy s překročením židovských hranic.

Nebudu se hádat, kdo z nich byl větší.
Pavel však mluví vícekrát o evangeliu jako o ,,svém" evangeliu.
A cokoliv co je v rozporu s evangeliem, které on přinesl (minimálně Galatským), má být prokleto!

A je jedno, jestli je to Anděl, já, CASD, nebo ty Mikime!

Tak pozor na to.

ap. Pavel nepoznal osobně Ježíše, nikdy s ním osobně nechodil, proto Petr, Jakub a Jan jsou určitě ve svém poznání před ap. Pavlem, navíc ap. Jan byl miláčkem Páně a tito tři apoštolové jasně potvrzují platnost přikázání Božích, která byly od počátku tzn. Desatera a to samozřejmě vč. soboty.

Mikime, to jsi tedy přestřelil...Pavel je autorem mnoha listů NZ a k jeho obrácení došlo po setkání s Kristem a Kristus k němu promlouval i později.
Pavel napomínal Petra, ne naopak.
Zkus se vyjádřit přímo k příspěvku Stihla a uveď protiargumenty.

Kristus je jeden a evangelií je více. Koncept různých evangelií je podle toho jaký záměr sleduje autor. Středem zůstává zvěst o Kristu.
Kým je vlastně vedený člověk, Bohem, Kristem nebo Duchem Svatým?
Článek je zajímavý. Je v něm také verš Kol.2,6 na podporu, že člověk je veden Kristem.
Jan přímý účastník za života Ježíše ve 14 kapitole píše o slibu Ježíše, že Otec pošle někoho jiného, který je povede.
Kdo nás tedy teď vlastně vede?

Hosť napísal:

ap. Pavel nepoznal osobně Ježíše, nikdy s ním osobně nechodil, proto Petr, Jakub a Jan jsou určitě ve svém poznání před ap. Pavlem, navíc ap. Jan byl miláčkem Páně a tito tři apoštolové jasně potvrzují platnost přikázání Božích, která byly od počátku tzn. Desatera a to samozřejmě vč. soboty.

Mikime, to jsi tedy přestřelil...Pavel je autorem mnoha listů NZ a k jeho obrácení došlo po setkání s Kristem a Kristus k němu promlouval i později.
Pavel napomínal Petra, ne naopak.
Zkus se vyjádřit přímo k příspěvku Stihla a uveď protiargumenty.

Zkusím, ale zkus si něco přečíst o ap. Pavlovi, mnoho toho co je v Písmu ani nenapsal on sám...

http://www.granosalis.cz/modules.php/gr ... 0&sid=2698

Život a dílo apoštola Pavla

na základě výzkumů, úvah a doměnek Geralda Messadie

Děl o Saulovi není málo. Bohužel jen málokteré poskytuje zprávy o jeho lidském osudu, a ten mě zajímal především. .....

Opírám se o texty přísně kanonické a historické: jsou to jednak Skutky apoštolské a Epištoly, Flaviova Válka židovská a Židovské starožitnosti, Tacitovy Letopisy, Římské dějiny Diona Cassia a Lékárnička Epifana Salaminského. Kromě těchto hlavních zdrojů jsem čerpal z četných prací historických, starších i moderních, z nichž některé jsou shrnující, jako například Gibbonův Úpadek a pád římské říše, jiné speciální, především pak z děl významných exegetů, jako je Bultmann a Bornkamm. Doufám, že tentokrát mi nikdo nevytkne, jako se stalo u díla předchozího, že příliš těžím z apokryfních evangelií. Kdyby se vyskytovaly nějaké zajímavé apokryfy týkající se Saula, později řečeného Pavel, ochotně a rád bych se jimi dal inspirovat. Ale skoro žádné nejsou, nepočítáme-li k nim texty pozdní a očividně padělané, jako je například korespondence Pavla se Senekou.

Když jsem srovnával Skutky apoštolské s Epištolami, zjistil jsem, že jsou mezi nimi rozpory, že nadto na různých místech nedořečené zatemňuje svými implikacemi řečené. Postava apoštola, zachycená ve Skutcích, neodpovídá tradičnímu portrétu Pavlovu. Pavel prohlašuje, že je Žid, Žid z pokolení Benjaminova, což je podivné, neboť v té době už Benjaminovci dávno splynuli s Judejci. Pochybnosti o svém židovství jenom potvrzuje výroky jako ,,učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal" nebo ,,žil jsem bez Zákona", což jsou doznání nemyslitelná v ústech Žida. Tvrdí sice, že byl vychován ve škole Gamalielově, tj. že se vzdělával v Písmě u slavného zákoníka, ale říká také, že se při pronásledování prvních učedníků Ježíšových stával víc a více Židem. Jenže tenkrát člověk buď Židem byl, nebo nebyl.. Jestliže Žid nebyl, co vlastně byl?. A hlavně proč to nikdy neřekl?

Při podrobné četbě, kterou tyto texty vyžadují, stejně jako evangelia, narážíme na další záhady. Lukášovy Skutky sice podávají bezprostřední svědectví o jedné části Saulova putování, bohužel místo objektivního zpravodajství podávají zhusta dobrodružný román nebo apologii.

Konečné znění, psané řecky v Římě, vzniklo dvacet až třicet let po událostech, které líčí a přetavují, takže lze jenom těžko sestavit logickou chronologii Saulova působení. Neméně těžko lze určit změny, které do rukopisu vnesli kopisté. Výklad mnoha nesrovnalostí historikové zatím pouze nadhodili, často několika řádky v hloubi rozsáhlých exegetických spisů.

Saulovy listy nutno číst stejně ostražitě, i když ponecháme stranou ty, které nepocházejí z jeho ruky. Víme, že List Židům není z jeho pera, rovněž listy Kolosským a Efezským pocházejí od nějakého pozdějšího žáka a autorství Druhého listu Thessalonským je pochybné. Navíc nevíme, jak byly Listy sebrány a přepsány. Panuje domněnka, že původní pergameny byly rozřezána na proužky a že se některé úryvky více či méně závažné ztratily. Kromě toho na různých místech byly k sobě proužky přiloženy chybně. Například není jisté, zdali epištola adresovaná Efeským opravdu Efeským adresována byla.

Vzhledem k dvaceti či třiceti letům Pavlova působení zdá se počet Listů nepatrný, zřejmě se mnohé dopisy ztratily. Prameny pro rekonstrukci Pavlova života nejsou tedy ani úplné, ani souvislé, ani věrné.

Lukáš popisuje oslnění v Damašku způsobem, který se stal legendárním, Saul sám pak se o této epizodě zmiňuje dvakrát: obě verze se liší navzájem, tak od podání Lukášova, a ze Saulova tvrzení, že své učení získal přímo od vzkříšeného Ježíše, lze soudit, že se s Ježíšem setkal ještě jednou později. Těžko předpokládat, že Ježíš stačil vysvětli celé své učení během několika okamžiků oslnění, možná že Saul Ježíše opravdu potkal - ne cestou do Damašku, ale někde jinde. Bylo by to ve shodě s hypotézou vyslovenou v Člověku, který se stal Bohem, totiž, že Ježíš přežil své ukřižování o mnoho let.

Rozpor mezi Skutky a Listy je však hlubší, než by se dalo soudit z drobných nesrovnalostí. Ve Skutcích vysílá Saula šířit křesťanství mezi pohany jeruzalémská apoštolská rada teprve po jeho pokusu zvěstovat Nový zákon Židům. V Listech vystupuje Pavel jako Apoštol, kterýžto titul mu udělují Skutky jen mimochodem, a tvrdí, že cesta spásy vede přes pohany.. Skutečnost byla méně čítanková: rada žádala dost autoritativně Pavla, aby se podrobil v chrámu očistnému obřadu, když však poslechl a dostavil se do chrámu, byl zatčen a taktak unikl smrti. Je nasnadě domněnka, že se Jeruzalémská rada pokusila disidenta rázně zbavit.

Slovem - v Epištolách si Saul osobuje daleko větší nezávislost, než jakou mu přiznávají Skutky, kde je podroben vyšší instanci prvních učedníků. Soudě podle dalšího vývoje je nutno přikládat víru spíš Saulovi než Lukášovi. Lukáš se zřejmě pokouší zastřít srážky mezi Pavlem a apoštoly, oslabuje jeho vůdčí roli v pohanském světě a za účelem povznesení podává velmi idylický obraz počátků církve. Saul není tak ohleduplný, nemlčí o svých sporech s jeruzalémskou radou: jsou to pleticháři, pokrytci, ba dokonce i špatní křesťané.

Tvrdším oříškem je Saulovo římské občanství, o němž se Pavel zmiňuje na třech místech, téměř jako by se chlubil. Toto občanství se nerýmuje s proklamovaným židovstvím: ten, kdo neuznával státní bohy, nemohl být občanem, jinak mu hrozil trest za betbožnost. Divný je také Saulův původ z Tarsu, připadal už podezřelý i svatému Jeronýmovi. Učený překladatel Vulgaty považuje za rodiště Saulovo galilejskou Gischalu.

Zarážející je vážnost, kterou Pavel požívá u představitelů Říma ... Když je Pavel roztrpčenými Židy (zřejmě na základě domluvy snhedrinu a apoštolské rady) v chrámě zadržen, ujme se ho tribun Lysias a dá ho dopravit do Caesareje ke konsulovi Felixovi pod ochranou 470 legionářů, což je eskorta nějakého monarchy, dokazující, jak důležitý byl pro Felixe Saul. Felix ke všemu doufá, že od zajatce obdrží peníze! Čili Saul je dost bohatý, aby mohl uplatit římského prokurátora! To se špatně srovnává s obvyklou představou apoštola jakožto malého ošklivce (sám o sobě říká, že je zmetek tři stopy vysoký, tj. asi 150cm), horlivého Žida a nenávistného pronásledovatele křesťanů, raněného milostí na cestě do Damašku.. Je to osoba v Jeruzalémě a v Judei dost významná, když může kárat Heroda Agrippu - když mu tento panovník prokáže tu neobvyklou čest a navštíví ho - a to slovy prozrazujícími důvěrnou známost. Podobně uvažoval o výpravě do Sýrie, tehdy zcela závislé římské provincie, ... to svědčí, že měl k podobnému podniku prostředky, peníze ... a nevídanou opovážlivost vůči správci zmíněné provincie ... ... Římané s ním nakládají mimořádně šetrně, nad nímž drží ochrannou ruku bratr Senscův a rádce Neronův prefekt Gallio . Není škoda, že nám neobjasnil, odkud vzal ty vysoké známosti? ....

Takže Saul je postava záhadná, která si občas vymýšlí. Nicméně jeho pojetí křesťanství jako samostatného náboženství odtrženého od doslovné závislosti na zákoně Mojžíšově zvítězilo a s ním i nepřátelství církve vůči Židům.

Největší záhadou je, odkud vzal Pavel své učení. Od Ježíše určitě ne, protože se obrátil až po ukamenování Štěpána, tj. dva až čtyři roky po ukřižování. Z evangelií také ne, protože ta ještě nebyla napsána. Snad od Lukáše, který byl načas jeho společníkem? Jenže Ti dva se sešli teprve dobrých patnáct let po Pavlově konverzi. Nebo ho ovlivnily názory šířené po Palestině prvními učedníky, ať už patřili ke sboru jedenácti nebo širšímu sboru dvaasedmdesáti? Sotva - jelikož až do údajné cesty do Damašku křesťany pronásledoval. ....

Je to vskutku zvláštní případ" představme si člověka, který s nasazením života putoval světem, hlásaje oddanost muži, jehož znal jen z doslechu, velmi všeobecně, jelikož neznal jeho činy ani jeho zázraky, ostatními věrozvěsty tak výmluvně líčené. Sám prohlašoval, že za svou znalost nevděčí nikomu z lidí. Jinými slovy - Saul hlásal učení, které neznal, pokud nevěříme v možnost nadpřirozeného přenášení vědomostí.

Proč Saul neřekl jasně, že se setkal s Ježíšem a kde? Kdyby to udělal, anuloval by svůj cíl" dobýt římský svět. Kdyby přiznal, že se setkal s Ježíšem, znamenalo by to, že Spasitel žil ještě dlouho po svém ukřižování, a tudíž že byl pouze člověk. Saul by pak nemohl přesvědčit zástupy o božskosti a zmrtvýchvstání svého mistra ..... Svou vážnost apoštola vyvozoval ze skutečnosti, že se setkal s Ježíšem, ale kdyby se o tomto setkání šířil, ztratil by svůj vliv. Dal si proto záležet na tom, aby v listech udržoval jistý šerosvit, a v Listech se mu to dokonale podařilo. Je možné, že Saul získal svou nauku přímo od Ježíše, ale pokud Ježíš po ukřižování nezměnil názor, vyložil si Saul toto učení velmi volně ...

V Listech nenajdeme zmínku o Ježíšových podobenstvích a postojích, ačkoli právě v nich se tak jasně zračí jeho osobnost. ...

Saul vidí smysl křesťanství v naprostém přimknutí se k Ježíšovi, skrze víru: jeho vzkříšení je i vzkříšením věřících a smrt je tím překonána. Metanoia, lítost, k níž hříšník dospívá přemítáním, etickým hodnocením, se u Saula takřka nevyskytuje. ....

Tato neznalost Ježíšova učení v jeho úplnosti je tím významnější, že sotva Saul prohlédl, okamžitě si osoboval právo na jedině správný výklad a neváhá označit Petra za pokrytce, když není s to se dost rychle a rozhodně vymanit z příkazů Mojžíšova zákona, které on považuje za předsudky (obřízka, způsob stravování). Možná že Saul velmi brzo pochopil, že nové, mezi pohany tak rychle se ujímající náboženství mu poskytuje životní příležitost, jak se prosadit a uspořádat svět.

Zlom v jeho životě nezpůsobilo setkání v Damašku, ale v Edesse nebo v některém jiném městě, kde se .... setkal s přirozeným majestátem, zářivými hlubinami a znavenou krásou poraženého reka, jímž byl Ježíš po ukřižování. Na Saula, který se dosud pohyboval ve společnosti herodovských intrikánů a samolibých římských úředníků, často brutálních a omezených, nebo zaslepených kněží, to zapůsobilo jako blesk z čista jasna. ....

.. další možností, jak se Saul obeznámil s Ježíšovým učením, je jeho pobyt mezi dositheovci z Kochby. Ale kolik tomu nenadálému přeběhlíkovi stačili sdělit, nevíme.

Saul dokázal nemožné: pokřtil velkou část říše a přesvědčil pokřtěné, že se už brzy dostaví v oblacích Bůh Otec se Synem a poslední soud navždy ukončí pozemské zmatky. Bohužel starý fanatizmus se přenesl ze Saula na Pavla. Je přesvědčen o správnosti své víry a horlí proti židovské zaslepenosti a tvrdohlavosti. Jeho výpady proti Tóře a obřízce dopomohly k definitivnímu přetnutí pupeční šňůry mezi judaismem a křesťanstvím, ale staly se také živnou půdou pro neblahý antisemitismus příštích věků.

Při četbě Skutků a Listů zjišťujeme, že základní Saulovou pohnutkou byla touha po moci. Pod jejím tlakem si osobuje vedení církve na úkor těch, kdo měli plné právo považovat se za její zakladatele. Až na Petra, jemuž Pavel vyčte bojácnost, zůstávají ostatní apoštolové kupodivu v pozadí. Člověk si říká, kam se poděli Jan a Jakub Zebedeovci, Matouš, Juda Jakubův, Bartoloměj, Nathanael, Šimon Zélota či ostrovtipný Tomáš. A přece také oni podle křesťanské tradice kázali evangelium v končinách blízkých i dalekých. Lví podíl však připadl tomu, kdo prožil ukřižování v naprosté pohodě (a není vyloučeno, že k němu i přispěl) - totiž Pavlovi.

K úspěchu dopomohla Saulovi i jeho příslušnost k vznešené rodině. Byť patřil mezi její členy zavržené a zapomenuté, získává mu ohledy, konexe. Tento původ vysvětluje také Saulovu posedlost Římem, jeho přátelské styky s římskými hodnostáři v Jeruzalémě a později v Korintu. Je na své římské občanství hrdý skoro dětinsky. Prahne po Římu, kde byli vychováni jeho čtyři šťastnější bratranci, jeho ctižádostí je stanout před císařem, dojít té nebezpečné pocty, že bude souzen nejvyšším soudem říše. Ostatně u dvora (císařem byl Nero) se už vyskytují přívrženci židovství, např. Poppaea, a stoupenci Ježíšovi, např. propuštěnec Narcis, Neronův milec , jehož bohužel Agrippina ještě před apoštolovým příchodem dohnala k sebevraždě, ale jak se zdá, zůstal Pavel stále ve spojení s ,,těmi z domu Narcisova". Jak nepředpokládat, že Saul snil o obrácení císařského dvora a - proč ne? - i samotného císaře Nerona.

V Palestině neměl Saul budoucnost. Zmocnil se symbolu Ježíšova, kříž obrátil v meč, a aby snáze pronikl do římského světa, dal si římské jméno. Ale pod Pavlem vždy zůstal Saul, i když je toto jméno ... pro potomka nabatejských a idumejských knížat trochu příliš židovské.

Jaký vlastně byl tento tajemný Saul? Snad jsem přispěl k jeho poznání. Určitě to byl člověk nevyrovnaný, posedlý fixní idejí. Co víme o jeho životě? Takřka nic. Nesporně byl ženatý, ale nikde se o manželce nezmiňuje. Rozhodně ženám (v protikladu k Ježíšovi) nikde nepřeje, manželky vnímá jako překážku víry, prostitutkám a samcoložcům spílá. Nicméně dva mladíci - Timotheos a Onesimos - měli v jeho srdci velké místo, o tom druhém dokonce napsal, že ho miluje téměř tělesně (řecky ,,en sarki" - ekumenický překlad ne v těle, tělesně, ale ,,jako bratra"). Tušil, k čemu se bezděčně přiznává? Ale i když se jeho něha přetavila do otcovské lásky, faktem je, že vřelost citu projevil právě ke dvěma mladíkům.

A na závěr zneklidňující shoda okolností: na sklonku Saulova pobytu vypukl v Římě ničivý požár. Svědkové shodně vypovídali, že viděli za ohně pobíhat lidi s pochodněmi a podpalovat další budovy. Kdo to byl?

Už slyším ... posměšky, které mé dílo vzbudí. Mnozí budou předstírat pohoršení nad pokusem vylíčit vznik církve přičiněním pochybné, dvojaké, záhadné osobnosti, jakou byl Pavel, a ještě proti vůli apoštolů. A přece je to obraz exegetům dobře známý, sám Rudolf Bultmann napsal, že Saulova konverze nebyla ,,dílem lítosti o nic víc než osvobodivým osvícením".


V čem se liší učení ap. Pavla s Ježíšem na 25 místech v Písmu? (jen anglicky) nejdříve souhrn, pod tím dopodrobna vysvětleno.

http://jesuswordsonly.com/books/175-pau ... jesus.html

Vďaka mikim za vysvetlenie

mikim napísal:

Hosť napísal:

ap. Pavel nepoznal osobně Ježíše, nikdy s ním osobně nechodil, proto Petr, Jakub a Jan jsou určitě ve svém poznání před ap. Pavlem, navíc ap. Jan byl miláčkem Páně a tito tři apoštolové jasně potvrzují platnost přikázání Božích, která byly od počátku tzn. Desatera a to samozřejmě vč. soboty.

Mikime, to jsi tedy přestřelil...Pavel je autorem mnoha listů NZ a k jeho obrácení došlo po setkání s Kristem a Kristus k němu promlouval i později.
Pavel napomínal Petra, ne naopak.
Zkus se vyjádřit přímo k příspěvku Stihla a uveď protiargumenty.

Zkusím, ale zkus si něco přečíst o ap. Pavlovi, mnoho toho co je v Písmu ani nenapsal on sám...

http://www.granosalis.cz/modules.php/gr ... 0&sid=2698

Život a dílo apoštola Pavla

na základě výzkumů, úvah a doměnek Geralda Messadie

Děl o Saulovi není málo. Bohužel jen málokteré poskytuje zprávy o jeho lidském osudu, a ten mě zajímal především. .....

Opírám se o texty přísně kanonické a historické: jsou to jednak Skutky apoštolské a Epištoly, Flaviova Válka židovská a Židovské starožitnosti, Tacitovy Letopisy, Římské dějiny Diona Cassia a Lékárnička Epifana Salaminského. Kromě těchto hlavních zdrojů jsem čerpal z četných prací historických, starších i moderních, z nichž některé jsou shrnující, jako například Gibbonův Úpadek a pád římské říše, jiné speciální, především pak z děl významných exegetů, jako je Bultmann a Bornkamm. Doufám, že tentokrát mi nikdo nevytkne, jako se stalo u díla předchozího, že příliš těžím z apokryfních evangelií. Kdyby se vyskytovaly nějaké zajímavé apokryfy týkající se Saula, později řečeného Pavel, ochotně a rád bych se jimi dal inspirovat. Ale skoro žádné nejsou, nepočítáme-li k nim texty pozdní a očividně padělané, jako je například korespondence Pavla se Senekou.

Když jsem srovnával Skutky apoštolské s Epištolami, zjistil jsem, že jsou mezi nimi rozpory, že nadto na různých místech nedořečené zatemňuje svými implikacemi řečené. Postava apoštola, zachycená ve Skutcích, neodpovídá tradičnímu portrétu Pavlovu. Pavel prohlašuje, že je Žid, Žid z pokolení Benjaminova, což je podivné, neboť v té době už Benjaminovci dávno splynuli s Judejci. Pochybnosti o svém židovství jenom potvrzuje výroky jako ,,učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal" nebo ,,žil jsem bez Zákona", což jsou doznání nemyslitelná v ústech Žida. Tvrdí sice, že byl vychován ve škole Gamalielově, tj. že se vzdělával v Písmě u slavného zákoníka, ale říká také, že se při pronásledování prvních učedníků Ježíšových stával víc a více Židem. Jenže tenkrát člověk buď Židem byl, nebo nebyl.. Jestliže Žid nebyl, co vlastně byl?. A hlavně proč to nikdy neřekl?

Při podrobné četbě, kterou tyto texty vyžadují, stejně jako evangelia, narážíme na další záhady. Lukášovy Skutky sice podávají bezprostřední svědectví o jedné části Saulova putování, bohužel místo objektivního zpravodajství podávají zhusta dobrodružný román nebo apologii.

Konečné znění, psané řecky v Římě, vzniklo dvacet až třicet let po událostech, které líčí a přetavují, takže lze jenom těžko sestavit logickou chronologii Saulova působení. Neméně těžko lze určit změny, které do rukopisu vnesli kopisté. Výklad mnoha nesrovnalostí historikové zatím pouze nadhodili, často několika řádky v hloubi rozsáhlých exegetických spisů.

Saulovy listy nutno číst stejně ostražitě, i když ponecháme stranou ty, které nepocházejí z jeho ruky. Víme, že List Židům není z jeho pera, rovněž listy Kolosským a Efezským pocházejí od nějakého pozdějšího žáka a autorství Druhého listu Thessalonským je pochybné. Navíc nevíme, jak byly Listy sebrány a přepsány. Panuje domněnka, že původní pergameny byly rozřezána na proužky a že se některé úryvky více či méně závažné ztratily. Kromě toho na různých místech byly k sobě proužky přiloženy chybně. Například není jisté, zdali epištola adresovaná Efeským opravdu Efeským adresována byla.

Vzhledem k dvaceti či třiceti letům Pavlova působení zdá se počet Listů nepatrný, zřejmě se mnohé dopisy ztratily. Prameny pro rekonstrukci Pavlova života nejsou tedy ani úplné, ani souvislé, ani věrné.

Lukáš popisuje oslnění v Damašku způsobem, který se stal legendárním, Saul sám pak se o této epizodě zmiňuje dvakrát: obě verze se liší navzájem, tak od podání Lukášova, a ze Saulova tvrzení, že své učení získal přímo od vzkříšeného Ježíše, lze soudit, že se s Ježíšem setkal ještě jednou později. Těžko předpokládat, že Ježíš stačil vysvětli celé své učení během několika okamžiků oslnění, možná že Saul Ježíše opravdu potkal - ne cestou do Damašku, ale někde jinde. Bylo by to ve shodě s hypotézou vyslovenou v Člověku, který se stal Bohem, totiž, že Ježíš přežil své ukřižování o mnoho let.

Rozpor mezi Skutky a Listy je však hlubší, než by se dalo soudit z drobných nesrovnalostí. Ve Skutcích vysílá Saula šířit křesťanství mezi pohany jeruzalémská apoštolská rada teprve po jeho pokusu zvěstovat Nový zákon Židům. V Listech vystupuje Pavel jako Apoštol, kterýžto titul mu udělují Skutky jen mimochodem, a tvrdí, že cesta spásy vede přes pohany.. Skutečnost byla méně čítanková: rada žádala dost autoritativně Pavla, aby se podrobil v chrámu očistnému obřadu, když však poslechl a dostavil se do chrámu, byl zatčen a taktak unikl smrti. Je nasnadě domněnka, že se Jeruzalémská rada pokusila disidenta rázně zbavit.

Slovem - v Epištolách si Saul osobuje daleko větší nezávislost, než jakou mu přiznávají Skutky, kde je podroben vyšší instanci prvních učedníků. Soudě podle dalšího vývoje je nutno přikládat víru spíš Saulovi než Lukášovi. Lukáš se zřejmě pokouší zastřít srážky mezi Pavlem a apoštoly, oslabuje jeho vůdčí roli v pohanském světě a za účelem povznesení podává velmi idylický obraz počátků církve. Saul není tak ohleduplný, nemlčí o svých sporech s jeruzalémskou radou: jsou to pleticháři, pokrytci, ba dokonce i špatní křesťané.

Tvrdším oříškem je Saulovo římské občanství, o němž se Pavel zmiňuje na třech místech, téměř jako by se chlubil. Toto občanství se nerýmuje s proklamovaným židovstvím: ten, kdo neuznával státní bohy, nemohl být občanem, jinak mu hrozil trest za betbožnost. Divný je také Saulův původ z Tarsu, připadal už podezřelý i svatému Jeronýmovi. Učený překladatel Vulgaty považuje za rodiště Saulovo galilejskou Gischalu.

Zarážející je vážnost, kterou Pavel požívá u představitelů Říma ... Když je Pavel roztrpčenými Židy (zřejmě na základě domluvy snhedrinu a apoštolské rady) v chrámě zadržen, ujme se ho tribun Lysias a dá ho dopravit do Caesareje ke konsulovi Felixovi pod ochranou 470 legionářů, což je eskorta nějakého monarchy, dokazující, jak důležitý byl pro Felixe Saul. Felix ke všemu doufá, že od zajatce obdrží peníze! Čili Saul je dost bohatý, aby mohl uplatit římského prokurátora! To se špatně srovnává s obvyklou představou apoštola jakožto malého ošklivce (sám o sobě říká, že je zmetek tři stopy vysoký, tj. asi 150cm), horlivého Žida a nenávistného pronásledovatele křesťanů, raněného milostí na cestě do Damašku.. Je to osoba v Jeruzalémě a v Judei dost významná, když může kárat Heroda Agrippu - když mu tento panovník prokáže tu neobvyklou čest a navštíví ho - a to slovy prozrazujícími důvěrnou známost. Podobně uvažoval o výpravě do Sýrie, tehdy zcela závislé římské provincie, ... to svědčí, že měl k podobnému podniku prostředky, peníze ... a nevídanou opovážlivost vůči správci zmíněné provincie ... ... Římané s ním nakládají mimořádně šetrně, nad nímž drží ochrannou ruku bratr Senscův a rádce Neronův prefekt Gallio . Není škoda, že nám neobjasnil, odkud vzal ty vysoké známosti? ....

Takže Saul je postava záhadná, která si občas vymýšlí. Nicméně jeho pojetí křesťanství jako samostatného náboženství odtrženého od doslovné závislosti na zákoně Mojžíšově zvítězilo a s ním i nepřátelství církve vůči Židům.

Největší záhadou je, odkud vzal Pavel své učení. Od Ježíše určitě ne, protože se obrátil až po ukamenování Štěpána, tj. dva až čtyři roky po ukřižování. Z evangelií také ne, protože ta ještě nebyla napsána. Snad od Lukáše, který byl načas jeho společníkem? Jenže Ti dva se sešli teprve dobrých patnáct let po Pavlově konverzi. Nebo ho ovlivnily názory šířené po Palestině prvními učedníky, ať už patřili ke sboru jedenácti nebo širšímu sboru dvaasedmdesáti? Sotva - jelikož až do údajné cesty do Damašku křesťany pronásledoval. ....

Je to vskutku zvláštní případ" představme si člověka, který s nasazením života putoval světem, hlásaje oddanost muži, jehož znal jen z doslechu, velmi všeobecně, jelikož neznal jeho činy ani jeho zázraky, ostatními věrozvěsty tak výmluvně líčené. Sám prohlašoval, že za svou znalost nevděčí nikomu z lidí. Jinými slovy - Saul hlásal učení, které neznal, pokud nevěříme v možnost nadpřirozeného přenášení vědomostí.

Proč Saul neřekl jasně, že se setkal s Ježíšem a kde? Kdyby to udělal, anuloval by svůj cíl" dobýt římský svět. Kdyby přiznal, že se setkal s Ježíšem, znamenalo by to, že Spasitel žil ještě dlouho po svém ukřižování, a tudíž že byl pouze člověk. Saul by pak nemohl přesvědčit zástupy o božskosti a zmrtvýchvstání svého mistra ..... Svou vážnost apoštola vyvozoval ze skutečnosti, že se setkal s Ježíšem, ale kdyby se o tomto setkání šířil, ztratil by svůj vliv. Dal si proto záležet na tom, aby v listech udržoval jistý šerosvit, a v Listech se mu to dokonale podařilo. Je možné, že Saul získal svou nauku přímo od Ježíše, ale pokud Ježíš po ukřižování nezměnil názor, vyložil si Saul toto učení velmi volně ...

V Listech nenajdeme zmínku o Ježíšových podobenstvích a postojích, ačkoli právě v nich se tak jasně zračí jeho osobnost. ...

Saul vidí smysl křesťanství v naprostém přimknutí se k Ježíšovi, skrze víru: jeho vzkříšení je i vzkříšením věřících a smrt je tím překonána. Metanoia, lítost, k níž hříšník dospívá přemítáním, etickým hodnocením, se u Saula takřka nevyskytuje. ....

Tato neznalost Ježíšova učení v jeho úplnosti je tím významnější, že sotva Saul prohlédl, okamžitě si osoboval právo na jedině správný výklad a neváhá označit Petra za pokrytce, když není s to se dost rychle a rozhodně vymanit z příkazů Mojžíšova zákona, které on považuje za předsudky (obřízka, způsob stravování). Možná že Saul velmi brzo pochopil, že nové, mezi pohany tak rychle se ujímající náboženství mu poskytuje životní příležitost, jak se prosadit a uspořádat svět.

Zlom v jeho životě nezpůsobilo setkání v Damašku, ale v Edesse nebo v některém jiném městě, kde se .... setkal s přirozeným majestátem, zářivými hlubinami a znavenou krásou poraženého reka, jímž byl Ježíš po ukřižování. Na Saula, který se dosud pohyboval ve společnosti herodovských intrikánů a samolibých římských úředníků, často brutálních a omezených, nebo zaslepených kněží, to zapůsobilo jako blesk z čista jasna. ....

.. další možností, jak se Saul obeznámil s Ježíšovým učením, je jeho pobyt mezi dositheovci z Kochby. Ale kolik tomu nenadálému přeběhlíkovi stačili sdělit, nevíme.

Saul dokázal nemožné: pokřtil velkou část říše a přesvědčil pokřtěné, že se už brzy dostaví v oblacích Bůh Otec se Synem a poslední soud navždy ukončí pozemské zmatky. Bohužel starý fanatizmus se přenesl ze Saula na Pavla. Je přesvědčen o správnosti své víry a horlí proti židovské zaslepenosti a tvrdohlavosti. Jeho výpady proti Tóře a obřízce dopomohly k definitivnímu přetnutí pupeční šňůry mezi judaismem a křesťanstvím, ale staly se také živnou půdou pro neblahý antisemitismus příštích věků.

Při četbě Skutků a Listů zjišťujeme, že základní Saulovou pohnutkou byla touha po moci. Pod jejím tlakem si osobuje vedení církve na úkor těch, kdo měli plné právo považovat se za její zakladatele. Až na Petra, jemuž Pavel vyčte bojácnost, zůstávají ostatní apoštolové kupodivu v pozadí. Člověk si říká, kam se poděli Jan a Jakub Zebedeovci, Matouš, Juda Jakubův, Bartoloměj, Nathanael, Šimon Zélota či ostrovtipný Tomáš. A přece také oni podle křesťanské tradice kázali evangelium v končinách blízkých i dalekých. Lví podíl však připadl tomu, kdo prožil ukřižování v naprosté pohodě (a není vyloučeno, že k němu i přispěl) - totiž Pavlovi.

K úspěchu dopomohla Saulovi i jeho příslušnost k vznešené rodině. Byť patřil mezi její členy zavržené a zapomenuté, získává mu ohledy, konexe. Tento původ vysvětluje také Saulovu posedlost Římem, jeho přátelské styky s římskými hodnostáři v Jeruzalémě a později v Korintu. Je na své římské občanství hrdý skoro dětinsky. Prahne po Římu, kde byli vychováni jeho čtyři šťastnější bratranci, jeho ctižádostí je stanout před císařem, dojít té nebezpečné pocty, že bude souzen nejvyšším soudem říše. Ostatně u dvora (císařem byl Nero) se už vyskytují přívrženci židovství, např. Poppaea, a stoupenci Ježíšovi, např. propuštěnec Narcis, Neronův milec , jehož bohužel Agrippina ještě před apoštolovým příchodem dohnala k sebevraždě, ale jak se zdá, zůstal Pavel stále ve spojení s ,,těmi z domu Narcisova". Jak nepředpokládat, že Saul snil o obrácení císařského dvora a - proč ne? - i samotného císaře Nerona.

V Palestině neměl Saul budoucnost. Zmocnil se symbolu Ježíšova, kříž obrátil v meč, a aby snáze pronikl do římského světa, dal si římské jméno. Ale pod Pavlem vždy zůstal Saul, i když je toto jméno ... pro potomka nabatejských a idumejských knížat trochu příliš židovské.

Jaký vlastně byl tento tajemný Saul? Snad jsem přispěl k jeho poznání. Určitě to byl člověk nevyrovnaný, posedlý fixní idejí. Co víme o jeho životě? Takřka nic. Nesporně byl ženatý, ale nikde se o manželce nezmiňuje. Rozhodně ženám (v protikladu k Ježíšovi) nikde nepřeje, manželky vnímá jako překážku víry, prostitutkám a samcoložcům spílá. Nicméně dva mladíci - Timotheos a Onesimos - měli v jeho srdci velké místo, o tom druhém dokonce napsal, že ho miluje téměř tělesně (řecky ,,en sarki" - ekumenický překlad ne v těle, tělesně, ale ,,jako bratra"). Tušil, k čemu se bezděčně přiznává? Ale i když se jeho něha přetavila do otcovské lásky, faktem je, že vřelost citu projevil právě ke dvěma mladíkům.

A na závěr zneklidňující shoda okolností: na sklonku Saulova pobytu vypukl v Římě ničivý požár. Svědkové shodně vypovídali, že viděli za ohně pobíhat lidi s pochodněmi a podpalovat další budovy. Kdo to byl?

Už slyším ... posměšky, které mé dílo vzbudí. Mnozí budou předstírat pohoršení nad pokusem vylíčit vznik církve přičiněním pochybné, dvojaké, záhadné osobnosti, jakou byl Pavel, a ještě proti vůli apoštolů. A přece je to obraz exegetům dobře známý, sám Rudolf Bultmann napsal, že Saulova konverze nebyla ,,dílem lítosti o nic víc než osvobodivým osvícením".


V čem se liší učení ap. Pavla s Ježíšem na 25 místech v Písmu? (jen anglicky) nejdříve souhrn, pod tím dopodrobna vysvětleno.

http://jesuswordsonly.com/books/175-pau ... jesus.html

Je to právě CASD a E.G.W. která od samého vzniku opomíjela a dodnes opomíjí nejasná autorství a datace pisatelů knih v bibli.
O to více mne udivuje,jak když se nehodí výroky v Galatským,Židům atd.(ať už to napsal kdokoliv) jak se raději sejme autor ,jen aby ten zákon a spisy E.G.W. byly dodrženy.

Zkusím, ale zkus si něco přečíst o ap. Pavlovi, mnoho toho co je v Písmu ani nenapsal on sám...

http://www.granosalis.cz/modules.php/gr ... 0&sid=2698

Život a dílo apoštola Pavla

na základě výzkumů, úvah a doměnek Geralda Messadie

Děl o Saulovi není málo. Bohužel jen málokteré poskytuje zprávy o jeho lidském osudu, a ten mě zajímal především. .....

Opírám se o texty přísně kanonické a historické: jsou to jednak Skutky apoštolské a Epištoly, Flaviova Válka židovská a Židovské starožitnosti, Tacitovy Letopisy, Římské dějiny Diona Cassia a Lékárnička Epifana Salaminského. Kromě těchto hlavních zdrojů jsem čerpal z četných prací historických, starších i moderních, z nichž některé jsou shrnující, jako například Gibbonův Úpadek a pád římské říše, jiné speciální, především pak z děl významných exegetů, jako je Bultmann a Bornkamm. Doufám, že tentokrát mi nikdo nevytkne, jako se stalo u díla předchozího, že příliš těžím z apokryfních evangelií. Kdyby se vyskytovaly nějaké zajímavé apokryfy týkající se Saula, později řečeného Pavel, ochotně a rád bych se jimi dal inspirovat. Ale skoro žádné nejsou, nepočítáme-li k nim texty pozdní a očividně padělané, jako je například korespondence Pavla se Senekou.

Když jsem srovnával Skutky apoštolské s Epištolami, zjistil jsem, že jsou mezi nimi rozpory, že nadto na různých místech nedořečené zatemňuje svými implikacemi řečené. Postava apoštola, zachycená ve Skutcích, neodpovídá tradičnímu portrétu Pavlovu. Pavel prohlašuje, že je Žid, Žid z pokolení Benjaminova, což je podivné, neboť v té době už Benjaminovci dávno splynuli s Judejci. Pochybnosti o svém židovství jenom potvrzuje výroky jako ,,učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal" nebo ,,žil jsem bez Zákona", což jsou doznání nemyslitelná v ústech Žida. Tvrdí sice, že byl vychován ve škole Gamalielově, tj. že se vzdělával v Písmě u slavného zákoníka, ale říká také, že se při pronásledování prvních učedníků Ježíšových stával víc a více Židem. Jenže tenkrát člověk buď Židem byl, nebo nebyl.. Jestliže Žid nebyl, co vlastně byl?. A hlavně proč to nikdy neřekl?

Při podrobné četbě, kterou tyto texty vyžadují, stejně jako evangelia, narážíme na další záhady. Lukášovy Skutky sice podávají bezprostřední svědectví o jedné části Saulova putování, bohužel místo objektivního zpravodajství podávají zhusta dobrodružný román nebo apologii.

Konečné znění, psané řecky v Římě, vzniklo dvacet až třicet let po událostech, které líčí a přetavují, takže lze jenom těžko sestavit logickou chronologii Saulova působení. Neméně těžko lze určit změny, které do rukopisu vnesli kopisté. Výklad mnoha nesrovnalostí historikové zatím pouze nadhodili, často několika řádky v hloubi rozsáhlých exegetických spisů.

Saulovy listy nutno číst stejně ostražitě, i když ponecháme stranou ty, které nepocházejí z jeho ruky. Víme, že List Židům není z jeho pera, rovněž listy Kolosským a Efezským pocházejí od nějakého pozdějšího žáka a autorství Druhého listu Thessalonským je pochybné. Navíc nevíme, jak byly Listy sebrány a přepsány. Panuje domněnka, že původní pergameny byly rozřezána na proužky a že se některé úryvky více či méně závažné ztratily. Kromě toho na různých místech byly k sobě proužky přiloženy chybně. Například není jisté, zdali epištola adresovaná Efeským opravdu Efeským adresována byla.

Vzhledem k dvaceti či třiceti letům Pavlova působení zdá se počet Listů nepatrný, zřejmě se mnohé dopisy ztratily. Prameny pro rekonstrukci Pavlova života nejsou tedy ani úplné, ani souvislé, ani věrné.

Lukáš popisuje oslnění v Damašku způsobem, který se stal legendárním, Saul sám pak se o této epizodě zmiňuje dvakrát: obě verze se liší navzájem, tak od podání Lukášova, a ze Saulova tvrzení, že své učení získal přímo od vzkříšeného Ježíše, lze soudit, že se s Ježíšem setkal ještě jednou později. Těžko předpokládat, že Ježíš stačil vysvětli celé své učení během několika okamžiků oslnění, možná že Saul Ježíše opravdu potkal - ne cestou do Damašku, ale někde jinde. Bylo by to ve shodě s hypotézou vyslovenou v Člověku, který se stal Bohem, totiž, že Ježíš přežil své ukřižování o mnoho let.

Rozpor mezi Skutky a Listy je však hlubší, než by se dalo soudit z drobných nesrovnalostí. Ve Skutcích vysílá Saula šířit křesťanství mezi pohany jeruzalémská apoštolská rada teprve po jeho pokusu zvěstovat Nový zákon Židům. V Listech vystupuje Pavel jako Apoštol, kterýžto titul mu udělují Skutky jen mimochodem, a tvrdí, že cesta spásy vede přes pohany.. Skutečnost byla méně čítanková: rada žádala dost autoritativně Pavla, aby se podrobil v chrámu očistnému obřadu, když však poslechl a dostavil se do chrámu, byl zatčen a taktak unikl smrti. Je nasnadě domněnka, že se Jeruzalémská rada pokusila disidenta rázně zbavit.

Slovem - v Epištolách si Saul osobuje daleko větší nezávislost, než jakou mu přiznávají Skutky, kde je podroben vyšší instanci prvních učedníků. Soudě podle dalšího vývoje je nutno přikládat víru spíš Saulovi než Lukášovi. Lukáš se zřejmě pokouší zastřít srážky mezi Pavlem a apoštoly, oslabuje jeho vůdčí roli v pohanském světě a za účelem povznesení podává velmi idylický obraz počátků církve. Saul není tak ohleduplný, nemlčí o svých sporech s jeruzalémskou radou: jsou to pleticháři, pokrytci, ba dokonce i špatní křesťané.

Tvrdším oříškem je Saulovo římské občanství, o němž se Pavel zmiňuje na třech místech, téměř jako by se chlubil. Toto občanství se nerýmuje s proklamovaným židovstvím: ten, kdo neuznával státní bohy, nemohl být občanem, jinak mu hrozil trest za betbožnost. Divný je také Saulův původ z Tarsu, připadal už podezřelý i svatému Jeronýmovi. Učený překladatel Vulgaty považuje za rodiště Saulovo galilejskou Gischalu.

Zarážející je vážnost, kterou Pavel požívá u představitelů Říma ... Když je Pavel roztrpčenými Židy (zřejmě na základě domluvy snhedrinu a apoštolské rady) v chrámě zadržen, ujme se ho tribun Lysias a dá ho dopravit do Caesareje ke konsulovi Felixovi pod ochranou 470 legionářů, což je eskorta nějakého monarchy, dokazující, jak důležitý byl pro Felixe Saul. Felix ke všemu doufá, že od zajatce obdrží peníze! Čili Saul je dost bohatý, aby mohl uplatit římského prokurátora! To se špatně srovnává s obvyklou představou apoštola jakožto malého ošklivce (sám o sobě říká, že je zmetek tři stopy vysoký, tj. asi 150cm), horlivého Žida a nenávistného pronásledovatele křesťanů, raněného milostí na cestě do Damašku.. Je to osoba v Jeruzalémě a v Judei dost významná, když může kárat Heroda Agrippu - když mu tento panovník prokáže tu neobvyklou čest a navštíví ho - a to slovy prozrazujícími důvěrnou známost. Podobně uvažoval o výpravě do Sýrie, tehdy zcela závislé římské provincie, ... to svědčí, že měl k podobnému podniku prostředky, peníze ... a nevídanou opovážlivost vůči správci zmíněné provincie ... ... Římané s ním nakládají mimořádně šetrně, nad nímž drží ochrannou ruku bratr Senscův a rádce Neronův prefekt Gallio . Není škoda, že nám neobjasnil, odkud vzal ty vysoké známosti? ....

Takže Saul je postava záhadná, která si občas vymýšlí. Nicméně jeho pojetí křesťanství jako samostatného náboženství odtrženého od doslovné závislosti na zákoně Mojžíšově zvítězilo a s ním i nepřátelství církve vůči Židům.

Největší záhadou je, odkud vzal Pavel své učení. Od Ježíše určitě ne, protože se obrátil až po ukamenování Štěpána, tj. dva až čtyři roky po ukřižování. Z evangelií také ne, protože ta ještě nebyla napsána. Snad od Lukáše, který byl načas jeho společníkem? Jenže Ti dva se sešli teprve dobrých patnáct let po Pavlově konverzi. Nebo ho ovlivnily názory šířené po Palestině prvními učedníky, ať už patřili ke sboru jedenácti nebo širšímu sboru dvaasedmdesáti? Sotva - jelikož až do údajné cesty do Damašku křesťany pronásledoval. ....

Je to vskutku zvláštní případ" představme si člověka, který s nasazením života putoval světem, hlásaje oddanost muži, jehož znal jen z doslechu, velmi všeobecně, jelikož neznal jeho činy ani jeho zázraky, ostatními věrozvěsty tak výmluvně líčené. Sám prohlašoval, že za svou znalost nevděčí nikomu z lidí. Jinými slovy - Saul hlásal učení, které neznal, pokud nevěříme v možnost nadpřirozeného přenášení vědomostí.

Proč Saul neřekl jasně, že se setkal s Ježíšem a kde? Kdyby to udělal, anuloval by svůj cíl" dobýt římský svět. Kdyby přiznal, že se setkal s Ježíšem, znamenalo by to, že Spasitel žil ještě dlouho po svém ukřižování, a tudíž že byl pouze člověk. Saul by pak nemohl přesvědčit zástupy o božskosti a zmrtvýchvstání svého mistra ..... Svou vážnost apoštola vyvozoval ze skutečnosti, že se setkal s Ježíšem, ale kdyby se o tomto setkání šířil, ztratil by svůj vliv. Dal si proto záležet na tom, aby v listech udržoval jistý šerosvit, a v Listech se mu to dokonale podařilo. Je možné, že Saul získal svou nauku přímo od Ježíše, ale pokud Ježíš po ukřižování nezměnil názor, vyložil si Saul toto učení velmi volně ...

V Listech nenajdeme zmínku o Ježíšových podobenstvích a postojích, ačkoli právě v nich se tak jasně zračí jeho osobnost. ...

Saul vidí smysl křesťanství v naprostém přimknutí se k Ježíšovi, skrze víru: jeho vzkříšení je i vzkříšením věřících a smrt je tím překonána. Metanoia, lítost, k níž hříšník dospívá přemítáním, etickým hodnocením, se u Saula takřka nevyskytuje. ....

Tato neznalost Ježíšova učení v jeho úplnosti je tím významnější, že sotva Saul prohlédl, okamžitě si osoboval právo na jedině správný výklad a neváhá označit Petra za pokrytce, když není s to se dost rychle a rozhodně vymanit z příkazů Mojžíšova zákona, které on považuje za předsudky (obřízka, způsob stravování). Možná že Saul velmi brzo pochopil, že nové, mezi pohany tak rychle se ujímající náboženství mu poskytuje životní příležitost, jak se prosadit a uspořádat svět.

Zlom v jeho životě nezpůsobilo setkání v Damašku, ale v Edesse nebo v některém jiném městě, kde se .... setkal s přirozeným majestátem, zářivými hlubinami a znavenou krásou poraženého reka, jímž byl Ježíš po ukřižování. Na Saula, který se dosud pohyboval ve společnosti herodovských intrikánů a samolibých římských úředníků, často brutálních a omezených, nebo zaslepených kněží, to zapůsobilo jako blesk z čista jasna. ....

.. další možností, jak se Saul obeznámil s Ježíšovým učením, je jeho pobyt mezi dositheovci z Kochby. Ale kolik tomu nenadálému přeběhlíkovi stačili sdělit, nevíme.

Saul dokázal nemožné: pokřtil velkou část říše a přesvědčil pokřtěné, že se už brzy dostaví v oblacích Bůh Otec se Synem a poslední soud navždy ukončí pozemské zmatky. Bohužel starý fanatizmus se přenesl ze Saula na Pavla. Je přesvědčen o správnosti své víry a horlí proti židovské zaslepenosti a tvrdohlavosti. Jeho výpady proti Tóře a obřízce dopomohly k definitivnímu přetnutí pupeční šňůry mezi judaismem a křesťanstvím, ale staly se také živnou půdou pro neblahý antisemitismus příštích věků.

Při četbě Skutků a Listů zjišťujeme, že základní Saulovou pohnutkou byla touha po moci. Pod jejím tlakem si osobuje vedení církve na úkor těch, kdo měli plné právo považovat se za její zakladatele. Až na Petra, jemuž Pavel vyčte bojácnost, zůstávají ostatní apoštolové kupodivu v pozadí. Člověk si říká, kam se poděli Jan a Jakub Zebedeovci, Matouš, Juda Jakubův, Bartoloměj, Nathanael, Šimon Zélota či ostrovtipný Tomáš. A přece také oni podle křesťanské tradice kázali evangelium v končinách blízkých i dalekých. Lví podíl však připadl tomu, kdo prožil ukřižování v naprosté pohodě (a není vyloučeno, že k němu i přispěl) - totiž Pavlovi.

K úspěchu dopomohla Saulovi i jeho příslušnost k vznešené rodině. Byť patřil mezi její členy zavržené a zapomenuté, získává mu ohledy, konexe. Tento původ vysvětluje také Saulovu posedlost Římem, jeho přátelské styky s římskými hodnostáři v Jeruzalémě a později v Korintu. Je na své římské občanství hrdý skoro dětinsky. Prahne po Římu, kde byli vychováni jeho čtyři šťastnější bratranci, jeho ctižádostí je stanout před císařem, dojít té nebezpečné pocty, že bude souzen nejvyšším soudem říše. Ostatně u dvora (císařem byl Nero) se už vyskytují přívrženci židovství, např. Poppaea, a stoupenci Ježíšovi, např. propuštěnec Narcis, Neronův milec , jehož bohužel Agrippina ještě před apoštolovým příchodem dohnala k sebevraždě, ale jak se zdá, zůstal Pavel stále ve spojení s ,,těmi z domu Narcisova". Jak nepředpokládat, že Saul snil o obrácení císařského dvora a - proč ne? - i samotného císaře Nerona.

V Palestině neměl Saul budoucnost. Zmocnil se symbolu Ježíšova, kříž obrátil v meč, a aby snáze pronikl do římského světa, dal si římské jméno. Ale pod Pavlem vždy zůstal Saul, i když je toto jméno ... pro potomka nabatejských a idumejských knížat trochu příliš židovské.

Jaký vlastně byl tento tajemný Saul? Snad jsem přispěl k jeho poznání. Určitě to byl člověk nevyrovnaný, posedlý fixní idejí. Co víme o jeho životě? Takřka nic. Nesporně byl ženatý, ale nikde se o manželce nezmiňuje. Rozhodně ženám (v protikladu k Ježíšovi) nikde nepřeje, manželky vnímá jako překážku víry, prostitutkám a samcoložcům spílá. Nicméně dva mladíci - Timotheos a Onesimos - měli v jeho srdci velké místo, o tom druhém dokonce napsal, že ho miluje téměř tělesně (řecky ,,en sarki" - ekumenický překlad ne v těle, tělesně, ale ,,jako bratra"). Tušil, k čemu se bezděčně přiznává? Ale i když se jeho něha přetavila do otcovské lásky, faktem je, že vřelost citu projevil právě ke dvěma mladíkům.

A na závěr zneklidňující shoda okolností: na sklonku Saulova pobytu vypukl v Římě ničivý požár. Svědkové shodně vypovídali, že viděli za ohně pobíhat lidi s pochodněmi a podpalovat další budovy. Kdo to byl?

Už slyším ... posměšky, které mé dílo vzbudí. Mnozí budou předstírat pohoršení nad pokusem vylíčit vznik církve přičiněním pochybné, dvojaké, záhadné osobnosti, jakou byl Pavel, a ještě proti vůli apoštolů. A přece je to obraz exegetům dobře známý, sám Rudolf Bultmann napsal, že Saulova konverze nebyla ,,dílem lítosti o nic víc než osvobodivým osvícením".


V čem se liší učení ap. Pavla s Ježíšem na 25 místech v Písmu? (jen anglicky) nejdříve souhrn, pod tím dopodrobna vysvětleno.

http://jesuswordsonly.com/books/175-pau ... jesus.html

Mikime děkuji za zajímavý odkaz. Chci se tě zeptat jestli pro tebe osobně jsou tyto informace důležité aby ovlivnily tvou víru a pohled na Pavla.

v článku autor píše, že vychází z děl exegetů Rudolfa Bultmanna a Günthera Bornkamma.

Zajímalo by mě, jestli bys souhlasil i s jejich přístupem např. k postavě Ježíše.

Z jejich hlav přišly myšlenky jako demytologizace - výklad mýtyckých a zázračných prvků bible jako výrazů určitého sebepochopení vypravěče.

,,Radikální Bultmannova kritika rozlišovala mezi historickým Ježíšem a zvěstovaným Kristem a nakonec vyústila do tvrzení, že křesťanství je založeno na kázání či kérygmatu, ne nutně na historických událostech (Kérygma a mýtus, 1953). (wikipedie)

Günther Bornkamm byl učitel nového zákona, který patřil do ,,Bultmannovy školy"
Také on se snažil oddělit od sebe mýty od faktů a ,,rekonstruovat" tak Ježíšův život.

Zajímalo by mě, jak ti to jde dohromady s pohledem CASD, který představuje např. Teda Wilson - totiž, že odmítá všechny historicko- kritické metody výkladu bible a nejraději by to nechal slíbit a podepsat všechny učitele teologie na CASD školách.

Můj pohled na Bibli a NZ není shodný z Bultmannem. Asi bych respektoval Bultmanna s jeho konzistentními názory, nebo následovníka jeho školy. Ale u tebe mě zaujalo, že si vybíráš, jak se ti to hodí!

Tomáš Plechatý napísal:

Zkusím, ale zkus si něco přečíst o ap. Pavlovi, mnoho toho co je v Písmu ani nenapsal on sám...

http://www.granosalis.cz/modules.php/gr ... 0&sid=2698

Život a dílo apoštola Pavla

na základě výzkumů, úvah a doměnek Geralda Messadie

Děl o Saulovi není málo. Bohužel jen málokteré poskytuje zprávy o jeho lidském osudu, a ten mě zajímal především. .....

Opírám se o texty přísně kanonické a historické: jsou to jednak Skutky apoštolské a Epištoly, Flaviova Válka židovská a Židovské starožitnosti, Tacitovy Letopisy, Římské dějiny Diona Cassia a Lékárnička Epifana Salaminského. Kromě těchto hlavních zdrojů jsem čerpal z četných prací historických, starších i moderních, z nichž některé jsou shrnující, jako například Gibbonův Úpadek a pád římské říše, jiné speciální, především pak z děl významných exegetů, jako je Bultmann a Bornkamm. Doufám, že tentokrát mi nikdo nevytkne, jako se stalo u díla předchozího, že příliš těžím z apokryfních evangelií. Kdyby se vyskytovaly nějaké zajímavé apokryfy týkající se Saula, později řečeného Pavel, ochotně a rád bych se jimi dal inspirovat. Ale skoro žádné nejsou, nepočítáme-li k nim texty pozdní a očividně padělané, jako je například korespondence Pavla se Senekou.

Když jsem srovnával Skutky apoštolské s Epištolami, zjistil jsem, že jsou mezi nimi rozpory, že nadto na různých místech nedořečené zatemňuje svými implikacemi řečené. Postava apoštola, zachycená ve Skutcích, neodpovídá tradičnímu portrétu Pavlovu. Pavel prohlašuje, že je Žid, Žid z pokolení Benjaminova, což je podivné, neboť v té době už Benjaminovci dávno splynuli s Judejci. Pochybnosti o svém židovství jenom potvrzuje výroky jako ,,učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal" nebo ,,žil jsem bez Zákona", což jsou doznání nemyslitelná v ústech Žida. Tvrdí sice, že byl vychován ve škole Gamalielově, tj. že se vzdělával v Písmě u slavného zákoníka, ale říká také, že se při pronásledování prvních učedníků Ježíšových stával víc a více Židem. Jenže tenkrát člověk buď Židem byl, nebo nebyl.. Jestliže Žid nebyl, co vlastně byl?. A hlavně proč to nikdy neřekl?

Při podrobné četbě, kterou tyto texty vyžadují, stejně jako evangelia, narážíme na další záhady. Lukášovy Skutky sice podávají bezprostřední svědectví o jedné části Saulova putování, bohužel místo objektivního zpravodajství podávají zhusta dobrodružný román nebo apologii.

Konečné znění, psané řecky v Římě, vzniklo dvacet až třicet let po událostech, které líčí a přetavují, takže lze jenom těžko sestavit logickou chronologii Saulova působení. Neméně těžko lze určit změny, které do rukopisu vnesli kopisté. Výklad mnoha nesrovnalostí historikové zatím pouze nadhodili, často několika řádky v hloubi rozsáhlých exegetických spisů.

Saulovy listy nutno číst stejně ostražitě, i když ponecháme stranou ty, které nepocházejí z jeho ruky. Víme, že List Židům není z jeho pera, rovněž listy Kolosským a Efezským pocházejí od nějakého pozdějšího žáka a autorství Druhého listu Thessalonským je pochybné. Navíc nevíme, jak byly Listy sebrány a přepsány. Panuje domněnka, že původní pergameny byly rozřezána na proužky a že se některé úryvky více či méně závažné ztratily. Kromě toho na různých místech byly k sobě proužky přiloženy chybně. Například není jisté, zdali epištola adresovaná Efeským opravdu Efeským adresována byla.

Vzhledem k dvaceti či třiceti letům Pavlova působení zdá se počet Listů nepatrný, zřejmě se mnohé dopisy ztratily. Prameny pro rekonstrukci Pavlova života nejsou tedy ani úplné, ani souvislé, ani věrné.

Lukáš popisuje oslnění v Damašku způsobem, který se stal legendárním, Saul sám pak se o této epizodě zmiňuje dvakrát: obě verze se liší navzájem, tak od podání Lukášova, a ze Saulova tvrzení, že své učení získal přímo od vzkříšeného Ježíše, lze soudit, že se s Ježíšem setkal ještě jednou později. Těžko předpokládat, že Ježíš stačil vysvětli celé své učení během několika okamžiků oslnění, možná že Saul Ježíše opravdu potkal - ne cestou do Damašku, ale někde jinde. Bylo by to ve shodě s hypotézou vyslovenou v Člověku, který se stal Bohem, totiž, že Ježíš přežil své ukřižování o mnoho let.

Rozpor mezi Skutky a Listy je však hlubší, než by se dalo soudit z drobných nesrovnalostí. Ve Skutcích vysílá Saula šířit křesťanství mezi pohany jeruzalémská apoštolská rada teprve po jeho pokusu zvěstovat Nový zákon Židům. V Listech vystupuje Pavel jako Apoštol, kterýžto titul mu udělují Skutky jen mimochodem, a tvrdí, že cesta spásy vede přes pohany.. Skutečnost byla méně čítanková: rada žádala dost autoritativně Pavla, aby se podrobil v chrámu očistnému obřadu, když však poslechl a dostavil se do chrámu, byl zatčen a taktak unikl smrti. Je nasnadě domněnka, že se Jeruzalémská rada pokusila disidenta rázně zbavit.

Slovem - v Epištolách si Saul osobuje daleko větší nezávislost, než jakou mu přiznávají Skutky, kde je podroben vyšší instanci prvních učedníků. Soudě podle dalšího vývoje je nutno přikládat víru spíš Saulovi než Lukášovi. Lukáš se zřejmě pokouší zastřít srážky mezi Pavlem a apoštoly, oslabuje jeho vůdčí roli v pohanském světě a za účelem povznesení podává velmi idylický obraz počátků církve. Saul není tak ohleduplný, nemlčí o svých sporech s jeruzalémskou radou: jsou to pleticháři, pokrytci, ba dokonce i špatní křesťané.

Tvrdším oříškem je Saulovo římské občanství, o němž se Pavel zmiňuje na třech místech, téměř jako by se chlubil. Toto občanství se nerýmuje s proklamovaným židovstvím: ten, kdo neuznával státní bohy, nemohl být občanem, jinak mu hrozil trest za betbožnost. Divný je také Saulův původ z Tarsu, připadal už podezřelý i svatému Jeronýmovi. Učený překladatel Vulgaty považuje za rodiště Saulovo galilejskou Gischalu.

Zarážející je vážnost, kterou Pavel požívá u představitelů Říma ... Když je Pavel roztrpčenými Židy (zřejmě na základě domluvy snhedrinu a apoštolské rady) v chrámě zadržen, ujme se ho tribun Lysias a dá ho dopravit do Caesareje ke konsulovi Felixovi pod ochranou 470 legionářů, což je eskorta nějakého monarchy, dokazující, jak důležitý byl pro Felixe Saul. Felix ke všemu doufá, že od zajatce obdrží peníze! Čili Saul je dost bohatý, aby mohl uplatit římského prokurátora! To se špatně srovnává s obvyklou představou apoštola jakožto malého ošklivce (sám o sobě říká, že je zmetek tři stopy vysoký, tj. asi 150cm), horlivého Žida a nenávistného pronásledovatele křesťanů, raněného milostí na cestě do Damašku.. Je to osoba v Jeruzalémě a v Judei dost významná, když může kárat Heroda Agrippu - když mu tento panovník prokáže tu neobvyklou čest a navštíví ho - a to slovy prozrazujícími důvěrnou známost. Podobně uvažoval o výpravě do Sýrie, tehdy zcela závislé římské provincie, ... to svědčí, že měl k podobnému podniku prostředky, peníze ... a nevídanou opovážlivost vůči správci zmíněné provincie ... ... Římané s ním nakládají mimořádně šetrně, nad nímž drží ochrannou ruku bratr Senscův a rádce Neronův prefekt Gallio . Není škoda, že nám neobjasnil, odkud vzal ty vysoké známosti? ....

Takže Saul je postava záhadná, která si občas vymýšlí. Nicméně jeho pojetí křesťanství jako samostatného náboženství odtrženého od doslovné závislosti na zákoně Mojžíšově zvítězilo a s ním i nepřátelství církve vůči Židům.

Největší záhadou je, odkud vzal Pavel své učení. Od Ježíše určitě ne, protože se obrátil až po ukamenování Štěpána, tj. dva až čtyři roky po ukřižování. Z evangelií také ne, protože ta ještě nebyla napsána. Snad od Lukáše, který byl načas jeho společníkem? Jenže Ti dva se sešli teprve dobrých patnáct let po Pavlově konverzi. Nebo ho ovlivnily názory šířené po Palestině prvními učedníky, ať už patřili ke sboru jedenácti nebo širšímu sboru dvaasedmdesáti? Sotva - jelikož až do údajné cesty do Damašku křesťany pronásledoval. ....

Je to vskutku zvláštní případ" představme si člověka, který s nasazením života putoval světem, hlásaje oddanost muži, jehož znal jen z doslechu, velmi všeobecně, jelikož neznal jeho činy ani jeho zázraky, ostatními věrozvěsty tak výmluvně líčené. Sám prohlašoval, že za svou znalost nevděčí nikomu z lidí. Jinými slovy - Saul hlásal učení, které neznal, pokud nevěříme v možnost nadpřirozeného přenášení vědomostí.

Proč Saul neřekl jasně, že se setkal s Ježíšem a kde? Kdyby to udělal, anuloval by svůj cíl" dobýt římský svět. Kdyby přiznal, že se setkal s Ježíšem, znamenalo by to, že Spasitel žil ještě dlouho po svém ukřižování, a tudíž že byl pouze člověk. Saul by pak nemohl přesvědčit zástupy o božskosti a zmrtvýchvstání svého mistra ..... Svou vážnost apoštola vyvozoval ze skutečnosti, že se setkal s Ježíšem, ale kdyby se o tomto setkání šířil, ztratil by svůj vliv. Dal si proto záležet na tom, aby v listech udržoval jistý šerosvit, a v Listech se mu to dokonale podařilo. Je možné, že Saul získal svou nauku přímo od Ježíše, ale pokud Ježíš po ukřižování nezměnil názor, vyložil si Saul toto učení velmi volně ...

V Listech nenajdeme zmínku o Ježíšových podobenstvích a postojích, ačkoli právě v nich se tak jasně zračí jeho osobnost. ...

Saul vidí smysl křesťanství v naprostém přimknutí se k Ježíšovi, skrze víru: jeho vzkříšení je i vzkříšením věřících a smrt je tím překonána. Metanoia, lítost, k níž hříšník dospívá přemítáním, etickým hodnocením, se u Saula takřka nevyskytuje. ....

Tato neznalost Ježíšova učení v jeho úplnosti je tím významnější, že sotva Saul prohlédl, okamžitě si osoboval právo na jedině správný výklad a neváhá označit Petra za pokrytce, když není s to se dost rychle a rozhodně vymanit z příkazů Mojžíšova zákona, které on považuje za předsudky (obřízka, způsob stravování). Možná že Saul velmi brzo pochopil, že nové, mezi pohany tak rychle se ujímající náboženství mu poskytuje životní příležitost, jak se prosadit a uspořádat svět.

Zlom v jeho životě nezpůsobilo setkání v Damašku, ale v Edesse nebo v některém jiném městě, kde se .... setkal s přirozeným majestátem, zářivými hlubinami a znavenou krásou poraženého reka, jímž byl Ježíš po ukřižování. Na Saula, který se dosud pohyboval ve společnosti herodovských intrikánů a samolibých římských úředníků, často brutálních a omezených, nebo zaslepených kněží, to zapůsobilo jako blesk z čista jasna. ....

.. další možností, jak se Saul obeznámil s Ježíšovým učením, je jeho pobyt mezi dositheovci z Kochby. Ale kolik tomu nenadálému přeběhlíkovi stačili sdělit, nevíme.

Saul dokázal nemožné: pokřtil velkou část říše a přesvědčil pokřtěné, že se už brzy dostaví v oblacích Bůh Otec se Synem a poslední soud navždy ukončí pozemské zmatky. Bohužel starý fanatizmus se přenesl ze Saula na Pavla. Je přesvědčen o správnosti své víry a horlí proti židovské zaslepenosti a tvrdohlavosti. Jeho výpady proti Tóře a obřízce dopomohly k definitivnímu přetnutí pupeční šňůry mezi judaismem a křesťanstvím, ale staly se také živnou půdou pro neblahý antisemitismus příštích věků.

Při četbě Skutků a Listů zjišťujeme, že základní Saulovou pohnutkou byla touha po moci. Pod jejím tlakem si osobuje vedení církve na úkor těch, kdo měli plné právo považovat se za její zakladatele. Až na Petra, jemuž Pavel vyčte bojácnost, zůstávají ostatní apoštolové kupodivu v pozadí. Člověk si říká, kam se poděli Jan a Jakub Zebedeovci, Matouš, Juda Jakubův, Bartoloměj, Nathanael, Šimon Zélota či ostrovtipný Tomáš. A přece také oni podle křesťanské tradice kázali evangelium v končinách blízkých i dalekých. Lví podíl však připadl tomu, kdo prožil ukřižování v naprosté pohodě (a není vyloučeno, že k němu i přispěl) - totiž Pavlovi.

K úspěchu dopomohla Saulovi i jeho příslušnost k vznešené rodině. Byť patřil mezi její členy zavržené a zapomenuté, získává mu ohledy, konexe. Tento původ vysvětluje také Saulovu posedlost Římem, jeho přátelské styky s římskými hodnostáři v Jeruzalémě a později v Korintu. Je na své římské občanství hrdý skoro dětinsky. Prahne po Římu, kde byli vychováni jeho čtyři šťastnější bratranci, jeho ctižádostí je stanout před císařem, dojít té nebezpečné pocty, že bude souzen nejvyšším soudem říše. Ostatně u dvora (císařem byl Nero) se už vyskytují přívrženci židovství, např. Poppaea, a stoupenci Ježíšovi, např. propuštěnec Narcis, Neronův milec , jehož bohužel Agrippina ještě před apoštolovým příchodem dohnala k sebevraždě, ale jak se zdá, zůstal Pavel stále ve spojení s ,,těmi z domu Narcisova". Jak nepředpokládat, že Saul snil o obrácení císařského dvora a - proč ne? - i samotného císaře Nerona.

V Palestině neměl Saul budoucnost. Zmocnil se symbolu Ježíšova, kříž obrátil v meč, a aby snáze pronikl do římského světa, dal si římské jméno. Ale pod Pavlem vždy zůstal Saul, i když je toto jméno ... pro potomka nabatejských a idumejských knížat trochu příliš židovské.

Jaký vlastně byl tento tajemný Saul? Snad jsem přispěl k jeho poznání. Určitě to byl člověk nevyrovnaný, posedlý fixní idejí. Co víme o jeho životě? Takřka nic. Nesporně byl ženatý, ale nikde se o manželce nezmiňuje. Rozhodně ženám (v protikladu k Ježíšovi) nikde nepřeje, manželky vnímá jako překážku víry, prostitutkám a samcoložcům spílá. Nicméně dva mladíci - Timotheos a Onesimos - měli v jeho srdci velké místo, o tom druhém dokonce napsal, že ho miluje téměř tělesně (řecky ,,en sarki" - ekumenický překlad ne v těle, tělesně, ale ,,jako bratra"). Tušil, k čemu se bezděčně přiznává? Ale i když se jeho něha přetavila do otcovské lásky, faktem je, že vřelost citu projevil právě ke dvěma mladíkům.

A na závěr zneklidňující shoda okolností: na sklonku Saulova pobytu vypukl v Římě ničivý požár. Svědkové shodně vypovídali, že viděli za ohně pobíhat lidi s pochodněmi a podpalovat další budovy. Kdo to byl?

Už slyším ... posměšky, které mé dílo vzbudí. Mnozí budou předstírat pohoršení nad pokusem vylíčit vznik církve přičiněním pochybné, dvojaké, záhadné osobnosti, jakou byl Pavel, a ještě proti vůli apoštolů. A přece je to obraz exegetům dobře známý, sám Rudolf Bultmann napsal, že Saulova konverze nebyla ,,dílem lítosti o nic víc než osvobodivým osvícením".


V čem se liší učení ap. Pavla s Ježíšem na 25 místech v Písmu? (jen anglicky) nejdříve souhrn, pod tím dopodrobna vysvětleno.

http://jesuswordsonly.com/books/175-pau ... jesus.html

Mikime děkuji za zajímavý odkaz. Chci se tě zeptat jestli pro tebe osobně jsou tyto informace důležité aby ovlivnily tvou víru a pohled na Pavla.

v článku autor píše, že vychází z děl exegetů Rudolfa Bultmanna a Günthera Bornkamma.

Zajímalo by mě, jestli bys souhlasil i s jejich přístupem např. k postavě Ježíše.

Z jejich hlav přišly myšlenky jako demytologizace - výklad mýtyckých a zázračných prvků bible jako výrazů určitého sebepochopení vypravěče.

,,Radikální Bultmannova kritika rozlišovala mezi historickým Ježíšem a zvěstovaným Kristem a nakonec vyústila do tvrzení, že křesťanství je založeno na kázání či kérygmatu, ne nutně na historických událostech (Kérygma a mýtus, 1953). (wikipedie)

Günther Bornkamm byl učitel nového zákona, který patřil do ,,Bultmannovy školy"
Také on se snažil oddělit od sebe mýty od faktů a ,,rekonstruovat" tak Ježíšův život.

Zajímalo by mě, jak ti to jde dohromady s pohledem CASD, který představuje např. Teda Wilson - totiž, že odmítá všechny historicko- kritické metody výkladu bible a nejraději by to nechal slíbit a podepsat všechny učitele teologie na CASD školách.

Můj pohled na Bibli a NZ není shodný z Bultmannem. Asi bych respektoval Bultmanna s jeho konzistentními názory, nebo následovníka jeho školy. Ale u tebe mě zaujalo, že si vybíráš, jak se ti to hodí!

...Mikime děkuji za zajímavý odkaz. Chci se tě zeptat jestli pro tebe osobně jsou tyto informace důležité aby ovlivnily tvou víru a pohled na Pavla.

Rád bych ap. Pavlovi věřil stejně jako ostatním apoštolům, ale on ani apoštolem jedním z dvanácti nebyl a sám se prohlásil 13. apoštolem, což mne zarazilo, určitě min. 90% z toho v článku je pravda, autora článku Geralda Messadie jsem nezkoumal, ale nevěřím, že by si vymýšlel, nemá k tomu důvod. Spíše mě dostalo to, že ap. Pavel učí min. 25x jinak nebo dokonce opačně než Ježíš náš jediný vzor,, jak jsem uvedl v odkazu na konci, z tohoto důvodu ap. Pavel není a nikdy nebyl můj vzor ke kterému bych nějak příliš přihlížel, pokud v čemkoliv ap. Pavel říká opak nebo něco úplně odlišného než Ježíš, věřím samozřejmě na prvním místě Ježíši, ten je můj Pán a Spasitel, nikoliv apoštol Pavel. Pokud ap. Pavel v čemkoliv souhlasí s Ježíšem i ostatními apoštoly, pak s ním nemám problém.
Jinak určitě nejsem příznivcem historicko-kritické metody zvláště při překladech moderních biblí, které z ní také vycházejí a podle toho ty překlady dnes taky stojí za houby a podporují falešná učení.