Adventistická tradice.

[Neregistrovaný]

Toto vlákno není hanobením mé církve. Samozřejmě, že v církvi není všechno totálně špatně. Je to jen setkání reality s fikcí. Účel vlákna je v tom, aby jsme se podívali sami na sebe z "venku". To lze jen tehdy, když vystoupí jedinec ze "zákrytu" učení, poodstoupí a porovná. Zde sdílím své pohledy a chápání. Některé tradiční jevy v casd jsou místní, jiné územní a část je celosvětová. Pokud jste se s některým tradičním jevem nesetkali, pak to znamená, že má pouze nějaký lokální, omezený projev.

Adventistickou velkou tradicí je měření "všeho" kolem sebe věroučnou, univerzálně měřící soupravou 28 článku. Všechny školy, semináře a kurzy v základu stavěli a stavějí na 28 bodech víry. Vzhledem k tomu, že jsem něčím podobným prošel, tak jsem to v praxi vnímal, ale v dané době jsem tomu nevěnoval pozornost nebo jsem to pokládal za správné. Veškeré předměty tomu byly podřízeny. Zvláštností bylo dávat "žákům" otázky za domácí úkol a potřebné odpovědi hledat v konkrétních knihách EGW. Je pravdou, že výuka se "trochu" změnila.

Uplynulo 30 let od sametu a v církvi je to znát. Dnes už není možné jen tak říci "sestra Whiteová píše..", protože stačí pár kliků v PC a výrok lze ověřit a to hlavně v souvislosti. Na vše byla odpověď z knih EGW...Zastánci přísné linie zestárli, mnozí zemřeli a v církvi je větší svoboda, zavanul svěží vzduch. Kdo by dnes řešil věci jako účesy sester, zda máte doma televizi, či chodíte do kina? Nebo zda jíte či nejíte maso či chodíte do posilovny, jak drahé máte auto? To byly takové hlouposti, kterými se sbory zabýval, to hlídání se, kritika, neláska.Po této době se mi nestýská.
Rozmach internetu taky ukázal, že v adventismu není jeden směr, ale že je to spíše více proudů, i když se br.Wilson a spol. snaží o jediný pohled na věc.Existují adventisté, kteří nepřijímají EGW, jsou progresivní asd, důvody jejich víry mají na svých webech.
Mnoho věcí se pouze tradovalo a předávalo a nakonec se ukázalo, že šlo o myšlenky teologů na hraně adventismu (např. Andreasen). Kolik zlého to ale způsobilo! Kazatelé dnes mají lepší vzdělání, znají jazyky a nepodléhají tak tolik folklornímu adventismu.
Jak napsala nějaká sestra v časopise Advent "ty staré zlaté časy byly hrozné"...jsem rád, že se adventismus, alespoň tam, kde jsem, vymanil z těchto dětských nemocí. Přišly ovšem jiné..

[Lída Rohalová]

Toto vlákno není hanobením mé církve. Samozřejmě, že v církvi není všechno totálně špatně. Je to jen setkání reality s fikcí. Účel vlákna je v tom, aby jsme se podívali sami na sebe z "venku". To lze jen tehdy, když vystoupí jedinec ze "zákrytu" učení, poodstoupí a porovná. Zde sdílím své pohledy a chápání. Některé tradiční jevy v casd jsou místní, jiné územní a část je celosvětová. Pokud jste se s některým tradičním jevem nesetkali, pak to znamená, že má pouze nějaký lokální, omezený projev.

Adventistickou velkou tradicí je měření "všeho" kolem sebe věroučnou, univerzálně měřící soupravou 28 článku. Všechny školy, semináře a kurzy v základu stavěli a stavějí na 28 bodech víry. Vzhledem k tomu, že jsem něčím podobným prošel, tak jsem to v praxi vnímal, ale v dané době jsem tomu nevěnoval pozornost nebo jsem to pokládal za správné. Veškeré předměty tomu byly podřízeny. Zvláštností bylo dávat "žákům" otázky za domácí úkol a potřebné odpovědi hledat v konkrétních knihách EGW. Je pravdou, že výuka se "trochu" změnila.

28 článků víry je velká tradice, protože někteří bývalí adventisté se s ní ještě nevyrovnali x let po odchodu. Je to dáno také tím, že v adventismu zůstala část rodiny (nebo celá rodina), a tak se tito lidé s adventismem stále střetávají a možná i čelí tlaku na "návrat".
Církevní tradici není snadné odložit za éry adventismu, když člověk přichází postupně na to, že něco může být i jinak, ale není to snadné odložit ani v éře "postadventistické". Mluvím ze své vlastní zkušenosti, kdy mi určité tradice věření či učení bránily přijmout některé věci, které pro mě Bůh měl. Srdce chtělo, ale rozum říkal - ne, ne, co když je to satanova půda...

Samozřejmě existují věroučné body, které má adventismus zpracován velmi dobře a lze s nimi souhlasit. Stejně tak existují i dobré církevní tradice. Toto vlákno neberu jako hanobení církve, to by mi ani k ambassadorovi nesedělo.

Ano, všechny adventistické školy na této tradici stojí, a čas ukáže, nakolik se tato tradice promítne do běžného života člena/kazatele. Už jsem psala, že se svou církevní minulostí je třeba se seznámit. Mne bude spíš zajímat, kam to povede do budoucna - zda bude náhled na všech 28 věroučných článků pokládán za nezbytnou součást víry, nebo bude moci adventista věřit i jinak a bude moci být takový adventista v kazatelské službě, aniž by byl nějak napomínán. Moc bych si to přála, znám mnoho mladých lidí obdarovaných třeba ke kazatelské službě, kteří ale nevěří všemu v 28čce. Uvidíme, jak ustojí církev tlak z GK, aby církev četla Písmo skrze EGW.

Církev musí dnes čelit jiným výzvám než v dobách minulosti, musí odpovídat na jiné otázky. Lidi dnes již příliš nezajímá, čemu církev věří, ale proč tomu věří a proč zrovna toto učení by mělo být to nejlepší. Církev se musí vypořádat s narůstající mírou skepticismu a odpovídat na současné otázky, které byly v minulosti přece "jasné". Kdysi církve zápasily, která je ta nejlepší, dnes zápasí s otázkou - Proč vůbec do církve chodit - jedno do jaké. To jen zlomek nástinu současné situace.

V evropské církvi CASD narůstá počet vzdělaných členů. Nemám nic proti členům, kteří nejsou vzdělaní, vždyť i Ježíš měl v partě "dělníky", na tom není nic špatného. Mnozí členové nemohli vystudovat, protože režim to neumožňoval. Vzdělání není všechno, člověk může mít vysokou míru inteligence, ale přitom může být nemoudrý a neobrácený. Tou vzdělaností chci říct jen to, že např. vysokoškoláci těžko nesou v některých kázáních ve sborech znevažování teologického vzdělání (často označované jako slovíčkaření a hrabání se v detailech). Čas od času se takové kázání dá přežít, ale pokud se to stane normou, milí vysokoškoláci (či jiní školáci ) začnou hledat mimo prostor CASD. Oni si dobře všímají, kam fundamentalismus vede a jaké má ovoce.

Myslím, že 28 článkům odzvonilo. Pokud nebude církev ochotná udělat revizi problematických bodů učení, na jedné straně budou členové odcházet, na druhé straně to bude přitahovat typy lidí, kteří potřebují pevnou "ohradu" před svody světa. To není pohrdání, to je prostá realita lidského života - pevný mantinel víry na jedné straně chrání, na druhé straně je pro něj problematické slyšet Boží volání a nové výzvy.

Z pohledu "zvenku" se dívám na CASD jako na jednu z mnoha církví, která má svou tradici věření. V této církvi figuruje Pán a vede členy, církev funguje a provozuje spoustu užitečných zařízení, avšak neoprostila se od tradic. Tradice nejsou vždy špatné, ale píšu to proto, protože zejména protestantské církve často hlásají, že pouze Písmo a "my tradice nemáme". Avšak ty tradice se nacházejí již v samotném učení... 28 článků víry beru jako souhrn, čemu církev věří, jako jakýsi souhrn vyznání. Mezi věrouku církve a spásu nekladu rovnítko. A tak si myslím, že záleží na církvi samotné, na kolik si Boha připustí k tělu, aby ji mohl formovat a měnit.

[ambassador]

Tradičním jevem i v prostředí adventismu je nálepkování. Nálepky jsou různorodé od přesvatých až po negativně odsuzující.Je jich docela dost na výběr. Nemusíte mít obavu, že nenajdete vhodnou nálepku pro toho druhého. Nálepkování je sebe-obranný systém, který vám umožní vybruslit z nějaké myšlenky, kterou dotyčný jedinec sdílel a dále se tou myšlenkou nezabývat. Prostě ji od sebe odhodit..
Např. i zde na tomto webu jsem zachytil nálepku typu: "Ten odpadlík"
Bylo to v souvislostí s br, který již není zřejmě členem casd a na Slovensku se zabývá oblastí výživy. Vystupuje v televizi i v rádiu, tam sdílí nenuceně zajímavé myšlenky, žel pro některé je právě ten ......
Odpadlík je pak každý kdo odejde s casd z jakýchkoliv důvodů. Odpadlíkem se také stává i ten kdo zůstane v casd a v prostředí konzervy se pokusí sdílet.

[Lída Rohalová]

Tradičním jevem i v prostředí adventismu je nálepkování. Nálepky jsou různorodé od přesvatých až po negativně odsuzující.Je jich docela dost na výběr. Nemusíte mít obavu, že nenajdete vhodnou nálepku pro toho druhého. Nálepkování je sebe-obranný systém, který vám umožní vybruslit z nějaké myšlenky, kterou dotyčný jedinec sdílel a dále se tou myšlenkou nezabývat. Prostě ji od sebe odhodit..
Např. i zde na tomto webu jsem zachytil nálepku typu: "Ten odpadlík"
Bylo to v souvislostí s br, který již není zřejmě členem casd a na Slovensku se zabývá oblastí výživy. Vystupuje v televizi i v rádiu, tam sdílí nenuceně zajímavé myšlenky, žel pro některé je právě ten ......
Odpadlík je pak každý kdo odejde s casd z jakýchkoliv důvodů. Odpadlíkem se také stává i ten kdo zůstane v casd a v prostředí konzervy se pokusí sdílet.

Nálepkování je podle mého soudu

1) obranný mechanismus, který byl výše popsán,
2) snaha utřídit si věci (či lidi) a někam je zařadit - to nemusí být vždy negativní, protože když se bavíme, nejprve musíme vymezit pojmy a tedy nějak pojmenovat to, o čem mluvíme. I když se někdy nepodaří tím pojmenováním vystihnout úplně přesně podstatu věci.

Samozřejme nálepkování v negativním slova smyslu existuje.

Nálepkování je produktem systémů, které požadují, aby se jejich pravidly člověk řídil. Pravidla nepovolují žádné výjimky. Takže jakmile ze systému vybočuješ, děláš díry v pevném plotu (např. náboženské věrouky). To systém nepotřebuje. Systém sleduje cíl svého působení a přežití - např. dost peněz, aby systém mohl přežít, jednotnou (rozuměj uniformní) mysl, aby systém neohrozil své příjmy na své přežití. Systém potřebuje na své přežití lidi, sám o sobě nemá smysl.

A pokud se církve dostanou do tohoto módu, "sdílení se" se svým (jiným) pohledem na věc je naprosto zbytečné a nežádoucí. Vyčerpává to systém, který musí udržet "poslušnost", a vyčerpává to i zprvu nadšenou osobu, která se chce sdílet. Nakonec z toho bude otrávený systém i ta osoba. Systém zintenzivní "obranu", a ta osoba se buď přizpůsobí (přežije v systému), nebo bude systémem odstraněna. A aby už ten systém nenarušovala, pokud by ji napadlo se vracet, systém před tou osobou varuje další, aby hned tu díru v plotu zalátali. Osoba dostane na čelo cejch s označením "odpadlík".

To není znevažování církví ani konkrétní CASD, to je popis fungování systému, do kterého se církve mohou dostat, a ve kterém už někdy jsou. Tyto sbory si mezi sebe pustily něco, co nahradilo Krista, a co se stalo modlou (věrouka?). Je ti tento model povědomý? Příteli, žiješ, nebo žil jsi v systému...

Naštěstí nebo díky Bohu nejsou všechny sbory takové, a má v nich převládající roli Ježíš Kristus. Pokud z takového sboru někdo někdy odejde z různých důvodů, ostatní se k němu chovají stále s láskou a rádi ho mezi s sebou přivítají na návštěvě. Zajímají se o člověka jako o celek, jak se má, jak se mu daří, zajímají ho pohnutky těch lidí a "nenálepkuje". V takovém sboru/církvi nebudeš nikdy "případ". Sbor je natolik rozumný, že si nedělá "ohrady" a "ploty" před "odpadlíky", ale snaží se je získat zpět - láskou a upřímným zájmem. Nebo se raduje z toho, že si jejich bývalý člen našel jiné společenství, kde se mu daří... Ukončením členství nemusí skončit přátelství. Ano, odchody nejsou nikdy příjemné ani bezbolestné, vždy to ten sbor nějak naruší. Ale je to i dobrá příležitost k sebereflexi. Takový sbor nutně roste v Kristu, ono mu ani nic jiného nezbývá .

Systém nikdy sebereflexi nedělá.

A k "odpadlíkům"? Nejlepší odpadlík byl Reno Raines alias Lorenzo Lamas .

[Lída Rohalová]

Odpadlík je pak každý kdo odejde s casd z jakýchkoliv důvodů. Odpadlíkem se také stává i ten kdo zůstane v casd a v prostředí konzervy se pokusí sdílet.

A o tom, jak se vyrovnat s označením RENEGADE příště...

[ambassador]

Zkušenosti někdy ukazují, že negativní nálepka se dává dopředu, aniž by byl čas promyslet sdělené.
Mám za to, že by se dalo vyprávět dost konkrétních prožitků negativního nálepkování, ale o tom toto vlákno není. Pokud nedokážeme pojmenovat různé tradiční projevy, pak nemůže dojít k osvobození ze zajetých hlubokých "cest" stereotypu. Stereotyp prohlubuje koridor věroučného chápání. Z něho pak již není vidět kvetoucí křesťanské okolí pozitivně. Sice prožívají pocit věroučného bezpečí, ale na úkor něčeho důležitějšího.

[Lída Rohalová]

Negativní zážitky nemám v plánu vypisovat.

[ambassador]

Zajímavou tradiční záležitostí je pojem "pravá" církev. Tak nějak to registruji v různých větách
členů casd. Nejčastější tvrzení zní: "CASD je nejblíže pravdě. Může z toho vycházet toto: "Konečně jsem ve správné církvi!" Z tohoto pojetí následné vychází řada postojů, tvrzení a forma "evangelizace".


(Poznámka ke komentářům: Pokud směřuji vyloženě komentář k odpovědi jedinci, pak vetšinou kopíruji něco z jeho komentáře, ale může se stát, že mě nějaký komentář nasměruje a motivuje.)

[Lída Rohalová]

Odpadlík je pak každý kdo odejde s casd z jakýchkoliv důvodů. Odpadlíkem se také stává i ten kdo zůstane v casd a v prostředí konzervy se pokusí sdílet.

A o tom, jak se vyrovnat s označením RENEGADE příště...

S označením "odpadlík" nikdo nic neudělá. V podstatě je to tak, že tímto označením člověka (nebo jiným) si nějaké společenství potvrdí, že je ta osoba "mimo". Dotyčné společenství se tím ujistí, že právě ono je na "správné" cestě. To je mechanismus "nálepky", který způsobí, že to společenství nebude dělat (nežádoucí) sebereflexi, která by pak mohla nálepku "odpadlík" přehodnotit.

Nechci říct, že ti, co odcházejí, jsou bezchybní lidé a vždy je na vině církev/společenství. To společenství zažívá při odchodu členů zmatek, rozčarování, údiv, a v neposlední řadě hněv. To jsou pochopitelné emocionální reakce. Řada členů si klade otázku - tak my jim nejsme dost dobří - a tato otázka je v pozadí každé "rozmluvy" (rozuměj monologu) s "pochybovačem". Tyto emocionální prvotní reakce by měly časem odeznít. Pokud neodezní, je něco v nepořádku, a to společenství není zdravé. Samozřejmě se tak nechovají všichni, řada přátel vyjádří podporu, ale tento negativní jev je častý.

Odcházející členové provázejí úplně stejné emoce, protože v některých případech se zjistí, že přátelství bylo založeno na "příslušnosti ke správné církvi". Po odchodu z církve v takových případech přátelství skončí. Pro mne to byla nepochopitelná věc, kroutila jsem nad tím hlavou, ale prostě to tak je. Tito lidé nechtějí, aby jim "pochybovač" narušoval jejich myšlenkový svět, a to ani v případě mnoha let společných zážitků; dokonce ani v případě, že se pak o víře tito lidé raději nebaví.

Vyrovnat se s tím není úplně jednoduché, ale lze to. Pomoc je u Boha. Pár tipů:
- nesnaž se vypadat v pohodě, jako že se nic neděje. Opravdový přítel ví své...
- přiznej si své emoce a nesnaž se být "programově" (rozuměj strojeně) duchovní.
- nezůstávej se zkušeností nezpracovaného odchodu sám. Nevím, jak muži, ale ženy rozhodně potřebují o situaci s někým mluvit. Měl by to být někdo důvěrný. Pokud nikoho takového nemáš, protože nikdo neprochází podobnou zkušeností jako ty, obrať se klidně na dobrého odborníka psychologa, pomůže ti sesumírovat tvé myšlenky. Neudělala jsem to, ale měla jsem. Tvé okolí to bude mít těžké, protože možná neví, jak reagovat, proto může chodit okolo horké kaše, aby tě nezranilo, zatímco ty potřebuješ o věci s někým mluvit.
- odjeď na týden na hory
- nepřestávej mluvit s Bohem, i když se možná zlobíš. Tvá modlitba nemusí být uměle "předpisová", ale projev před Bohem své emoce, řekni mu, jak se cítíš.
- modli se za ty lidi. Nemusíš u toho "něco cítit". Časem tě překvapí, jak už to děláš automaticky a překvapí tě změna postoje k těm lidem (i když ti nadále říkají "odpadlík").
- když dáš Bohu prioritu, ať se děje, co se děje, ať se cítíš, jak se cítíš, vzroste v tobě důvěra, že On je nad vším a pomůže ti všechno překonat, ukáže ti do budoucna směr. Čím více se budeš točit kolem Boží osy, tím větší bude jistota v této věci - jistota, že Bůh je přítel, ne nepřítel. Čím více se budeš motat kolem vlastní osy, tím více se budeš propadat do beznaděje a do zahořklosti.
- modli se se svými přáteli. Pokud je nemáš, nebo ti nikdo nezůstal, najdi si je. Modli se za ně, Bůh ti je přivede do cesty.

To je jen pár tipů, takhle bych tu mohla psát hodiny i o zkušenostech s Bohem (nejen) v této věci. Jsem vděčná za čas prožitý v CASD, za přátelství tam navázaná, za všechno. Pozitvní věci převažují nad těmi negativními, i když těm se nemůžeme vyhnout. U mě nebyl odchod nijak dramatický, loučili jsme se v dobrém, ale některé věci na člověka dolehnou později. Negativní věci byly, jsou a budou, ale spíše upadají do "pozadí", soustředím se na něco jiného. Popis myšlení "odpadlíka" je na dlouho, pokusila jsem se jen stručně vystihnout podstatu věci, možná někdo prožívá něco podobného.

[Neregistrovaný]

některých případech se zjistí, že přátelství bylo založeno na "příslušnosti ke správné církvi". Po odchodu z církve v takových případech přátelství skončí. Pro mne to byla nepochopitelná věc, kroutila jsem nad tím hlavou, ale prostě to tak je. Tito lidé nechtějí, aby jim "pochybovač" narušoval jejich myšlenkový svět, a to ani v případě mnoha let společných zážitků; dokonce ani v případě, že se pak o víře tito lidé raději nebaví.

Ano, to jsem zažil, pokud byl člověk členem, byl přijímán, pozdravován, projevována mu náklonnost. Když se začal více zajímat o Písmo, studovat samostatně a poukazovat na nějaké rozpory, začal být postupně ostrakizován. Nakonec byl vnímán jako odpadlík a sám odešel, protože dřívější přátelství skončilo. Bylo skutečně založeno na "příslušnosti".
Někteří lidé tvrdili, že člověk nemůže odejít z věroučných důvodů, pouze z nějakých morálních. O to větší šok pak prožili, když odcházející lidé pěstovali dále hezký vztah s Bohem, sloužili a třeba si našli jiné společenství.
Jak to musí pociťovat člověk, který léta, někdy desetiletí církev podporoval ať hmotně nebo ideově ? Vše je zapomenuto u těch, kteří si rozškatulkovali lidi na "vně" a "uvnitř". Za tyto postoje je třeba se stydět. I těmto lidem je třeba poděkovat za léta podpory a nechat vždy otevřená vrátka, ani ne tak pro návrat, ale pro pokračování kamarádství a přátelství.
Myslím, že tento postoj je do velké míry dědictvím předrevolučního přemýšlení a zaznamenal jsem mnoho reakcí, které dosvědčují, že je to dnes vnímáno jinak.