Adventistická tradice.

[ambassador]

V každé společnosti jsou různé skupiny, děti a mládeže. Další je aktivní generace, která má možnost reagovat změnou či přemísťováním. Poslední generace je ta, která takovou variabilitu už nemá. Vrstevníci odcházejí, přátel ubývá. Zdraví a pohyblivost se může měnit směrem k závěru života jedince. Je to v jedinci různorodé, není to paušální. Zda se, že některé rady jsou jen pro aktivní populaci. Někdy vás "může" církev-společenství uzavřít do "izolace - karantény", je to obranný systém pro věrouku.

[Lída Rohalová]

Nedávno jsem se pokoušela "oživit" vztahy s některými lidmi, kteří náš odchod brali těžce. Zatím se nepodařilo...uvidíme.

S některými je již vzájemná komunikace obnovena. Dala jsem tomu čas a nechala na dotyčných, jestli budou chtít.

[Lída Rohalová]

V každé společnosti jsou různé skupiny, děti a mládeže. Další je aktivní generace, která má možnost reagovat změnou či přemísťováním. Poslední generace je ta, která takovou variabilitu už nemá. Vrstevníci odcházejí, přátel ubývá. Zdraví a pohyblivost se může měnit směrem k závěru života jedince. Je to v jedinci různorodé, není to paušální. Zda se, že některé rady jsou jen pro aktivní populaci. Někdy vás "může" církev-společenství uzavřít do "izolace - karantény", je to obranný systém pro věrouku.

Ano, člověk na sklonku života nemá takové možnosti jako mladý. Pokud má ještě milující rodinu, tak to ještě jde, ale pokud je úplně sám, je to horší.
Do "karantény" se může dostat i mladý člověk, když se mu stane úraz, nebo se odstěhuje, někdy jen stačí, i když studuje v jiném městě. Zmizí z aktivního života sboru, a buď bude lidem chybět, nebo to sbor akceptuje a "sejde z očí, sejde z mysli".
Samozřejmě se to nedá srovnávat se situací starých a nemocných lidí, kteří se nikam nedostanou. Ale myšlenky v hlavě šrotují také...
Když jsem nechodila do (nového) sboru kvůli omezené pohyblivosti, potěšilo mne pár lidí, kteří se mi ozvali nebo přišli na návštěvu, bylo to milé.
Samota člověku nesvědčí.
Ale jsem přesvědčena, že změnou mysli může začít každý, ať je starý, nebo mladý, a modlitba nic nepokazí
Nechci to zlehčovat, jen vyzdvihuji, co se mi osvědčilo.

[ambassador]

I v naši církvi, aniž si to uvědomujeme, se objevuje také neohlášená předvolební kampaň. Každý potenciální kandidát to dělá jinak. Kampaň je různorodá. Nejzajímavější metodou je chválení. Mám za to, že chápeme volby mimosborové, kde připadají logicky v úvahu jen ordinovaní kazatelé. Jedná se tedy o přesně vymezený, určený počet. Chválení hraje velmi příjemně na struny pocitů. I v kázání se může kmitnout nabídka "volebního guláše". Někdo nabízí "slaďák", jiný nabízí velmi ostrý "guláš". V podstatě jde o myšlenkové "chutě".

[ambassador]

Do tradice naši církve patří také 50 léta 20 století. Nebyla to lehká doba, sám jsem prožil tlaky na církev a rodinu ve které jsem prožíval raná léta svého života. Reakce členů byla obdivuhodná, ale nebyla jednolitá.
Znal jsem tradiční vyprávění o samo financování naši církve. Byl jsem na to hrdý, až do doby než vyšla první kniha o dějinách adventistů v bývalém Československu. Podle které jsem musel trochu poopravit mínění o financování. V podstatě hodně záleží na tom, jak popisujeme a retušujeme skutečny obraz.
Přesto jsem rád, že jsme přežili nelehké údobí tlaku režimu a církev nějak funguje dál.

[Lída Rohalová]

Přesto jsem rád, že jsme přežili nelehké údobí tlaku režimu a církev nějak funguje dál.

Církev nemůže být přemožena "branami pekelnými".

[ambassador]

Snad "nejrozsáhlejší" tradicí naši církve je postoj k sobotnímu dni. Tento postoj je zajímavý a může vést k zamyšlení ve zkušenostech v nesvobodě, vězení, různých internačních, nápravných táborech. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost krátce prožít v nesvobodě nějaký čas, tak vím jak to tam fungovalo. Nejsem žádný hrdina, jen jsem okusil něco z toho, když svědomí vede k odmítnutí v sobotu "nastoupit". Netušil jsem, jak to se mnou dopadne, jen jsem byl odhodlaný zůstat věrný. Nerad bych, aby někdo začal v tomto vlákně řešit sobotu jestli ano nebo ne. Věrnost Bohu je dána poznáním a chápáním obsahu Bible. Vzhledem k své osobní zkušenosti bych zřejmě nedokázal negativně posuzovat postoje věrnosti jiných křesťanů a nebo jen lidí s odlišnou filosofií života. Dnešní mladá generace nemůže rozumět době nesvobody, nátlaku a perzekuce.

[Lída Rohalová]

Snad "nejrozsáhlejší" tradicí naši církve je postoj k sobotnímu dni. Tento postoj je zajímavý a může vést k zamyšlení ve zkušenostech v nesvobodě, vězení, různých internačních, nápravných táborech. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost krátce prožít v nesvobodě nějaký čas, tak vím jak to tam fungovalo. Nejsem žádný hrdina, jen jsem okusil něco z toho, když svědomí vede k odmítnutí v sobotu "nastoupit". Netušil jsem, jak to se mnou dopadne, jen jsem byl odhodlaný zůstat věrný. Nerad bych, aby někdo začal v tomto vlákně řešit sobotu jestli ano nebo ne. Věrnost Bohu je dána poznáním a chápáním obsahu Bible. Vzhledem k své osobní zkušenosti bych zřejmě nedokázal negativně posuzovat postoje věrnosti jiných křesťanů a nebo jen lidí s odlišnou filosofií života. Dnešní mladá generace nemůže rozumět době nesvobody, nátlaku a perzekuce.

Je to zajímavé, když jsem včera psala o tom, že církev nemůže být přemožena "branami pekelnými", chtěla jsem připsat něco o době útlaku. A teď to tady čtu.

V době perzekuce církve ateistickým režimem jsem byla ještě dítě z (katolicko)ateistické rodiny, takže jsem si to nijak neuvědomovala. Později jsem se dozvěděla, že pro adventisty byl problém i ve škole s "pracovními sobotami", nebo se školními výlety, které se uskutečňovaly přes víkend a např. od věřících třídních učitelů se očekávala účast. Problém byl i se školním lyžařským výcvikem, protože v sobotu zpravidla výcvik probíhal též. A pokud by se ho dítě neúčastnilo, někdo by s ním musel zůstat na chatě, na což zase neměl prostor (možná ani chuť) personál školy. Řešilo se to hodně tak, že dítě zůstávalo doma a většinou nikam nejezdilo. V horším případě se hrozilo odebíráním dětí, ale u nás na vesnici to vždy nějak "prošlo".

Myslím, že je důležité, aby mladá generace naslouchala starší generaci. Vyprávění pamětníků je zajímavé a poučné. Mohou to být i pamětníci středního věku, kteří zažili vojnu a problémy se sobotou. Lidé, kteří šli do vězení kvůli svému náboženskému přesvědčení (nejedná se pouze o adventisty, ale i křesťany jiných vyznání), zažili perzekuci, útlak na vlastní kůži. Mnoho z nich odcházelo z vězení s podlomeným zdravím, někteří zažili těžké pracovní úrazy v dolech, díky kterým pak byli omezeni v rodinném životě.

Paradoxně jsou církve v dobách perzekuce silnější. Věrnost Bohu se "vytříbí", církev je "semknutá" a silná v duchu. Pozoruji to na mnoha místech světa, jak je pronásledovaná církev silná a vytrvalá a přes útlak neustále roste a obracejí se i pronásledovatelé. Když byl Petr Jašek propuštěn z vězení a dostal se zpět do ČR, vyprávěl, že ve vězení prožil nadpozemskou blízkost Boží a že se modlil i 15 hodin denně. A víme, že vězení v jiných (neevropských) zemích (a ani v době komunistického režimu zde) nebývá romantické, ale drsné.

Dnešní doba vyvíjí na církev také nátlak, ale v jiném směru. Na rozdíl od dřívějška může mladá generace cestovat za hranice a mít se dobře. Může zatím svobodně navštěvovat církev a nemusí se dělat "podzemní shromáždění". Je to svět, do kterého se mnozí už narodili.
Kvůli sobotě dochází i dnes k určitým omezením. Když jsem se rozhodla být věrná a nepracovat v sobotu včetně pátku večera, nemohla jsem dlouho nalézt zaměstnání, kvalifikace byla k ničemu. Já se nechválím, jen vyzdvihuji, že věrnost Bohu skrze své svědomí si vybírá i dnes "daň", ač to nelze v žádném případě srovnávat s perzekucí minulosti. Jednou jsem dokonce zaslechla, když jsem za sebou zavřela dveře, jak se přijímací komise mezi sebou baví: "Je toto dnes možné? Tak ona se tu hlásí, a přitom si vymýšlí, že nebude pracovat v sobotu. S takovým přístupem ať se vrátí do 19. století!" Pak se komise srdečně smála, jaký (promiňte mi) blbec přišel na přijímací pohovor.

Osobně si myslím, že je potřeba respektovat svědomí jednotlivce ohledně otázky soboty. Jsem pro, aby církve všeobecně byly soudržnější a jsem ráda, že už se to na mnoha místech děje. Říkal mi jeden adventista, že někde na Valašsku studují adventisté Písmo s evangelíky, scházejí se ve společné skupině. To vidím jako vynikající model pro další léta. Znát své tradice, tradice těch druhých, i si spolu podebatovat, ale hlavně se společně zamýšlet nad textem a nechat se jím oslovovat a proměňovat. Pokud se pojede v módu "vybíjené" a veršíkového "člověče, nezlob se" (popisovala jsem to jinde), satan může být v klidu. Pokud se církve budou vzájemně napadat, nic víc si satan nemůže přát. Ale pokud jim půjde o to, nežiji už já, ale žije ve mě Kristus - mohou být obyvateli Božího království už zde na zemi. To poselství bude tak radikální, že bude oslovovat obyvatelstvo. (A samozřejmě vzbudí nelibost vládce temnoty). Církve jsou všechny na jedné lodi.

[ambassador]

Můj prožitek při "rozchodu" s části adventistické tradice je odlišný. V podstatě jsem začal chápat něco z té tradice odlišně. Je to dáno tím, že jsem neopustil církev. Dostával jsem však jiné nálepky, odlišné přesto nepříjemné.
Moje výhoda je v tom, že mám po boku partnerku, která není jen manželkou, ale i vynikající přítelkyní. Není jen ozvěnou, ale dovede vyjádřit svůj ženský pohled. Je to bytost, která zná můj způsob myšlení a lidsky rozumí mému stylu myšlenkového sdílení. Spolu jsme prožili a prožíváme hodiny sdílení, dovedeme se i "pohádat".
Silným povzbuzením jsou mi křesťanské písně, ale jen ty co mají mě oslovující myšlenku, která vstupuje do mého myšlení. Jako introvert se dovedu zavřít na nějakou dobu do komůrky svého myšlení, kladu si otázky a trpělivě čekám na Boží odpověď.
Našel jsem způsob, jak žít křesťanský život v casd aniž bych podlehl pouhému tradicionalismu.
Každý jedinec musí hledat svou cestu, jak čelit nebezpečí pouhého cirkevnictví.
Je pro mě úplně samozřejmé, že dnes se s "nálepkáři" nesnažím polemizovat.
Rozejít se z částí adventistické tradice je mnohem obtížnější a složitější. Většina členů to má možná nastaveno takto: "Buď všechno a nebo nic."
Buď věříš všemu co církev předkládá k věření a nebo odejdi.
Tu a tam se najdou členové různě rozseti po čs unii, kteří s takovým jedincem souzní, ale spíše jen v soukromí.
V našem sboru to nebylo a není jednoduché, většina sboru má majetnické chápání pravdy . Na ty rozhovory vzpomínám už jen, jako bych měl zlý sen z něhož jsem se probudil do nezasloužené Milosti.
Většina těchto rozhovorů narážela na tradovaný a kouzelný adventistický slogan např: "Jsme spaseni milostí, ale..."
Vzpomínám si na úvahu jednoho bratra, který si připravil oslovení v němž citoval myšlenky z konkrétní pasáže od egw. Tam vybral slovo "podmínka" a spojil ho se spasením, na tom postavil teologickou výpověď. Všichni posluchač jen souhlasně pokyvovali. Cítil jsem, že to nesedí a tak jsem doma našel tu pasáž a pochopil, jak to celé pokřivil.
Někdy to funguje tak, že přijde únava nikoliv vyhoření. Skončíte.....
"Třikrát nic umořilo osla."
......umořeni konkrétní snahou v nepřijetí a rozhodnete se jít dál.......
Snahy dobře vystihuje vtipný obrázek:

[Lída Rohalová]

Je pro mě úplně samozřejmé, že dnes se s "nálepkáři" nesnažím polemizovat.

Ano, to nemá cenu, je to ztráta času.

Já jsem se jen pokusila u některých o obnovení dřívějšího přátelství, ale asi to k tomu ještě nedospělo, a možná nedospěje vůbec. Život mne ale naučil reagovat na činy, ne na slova.

Pro lepší porozumění uvádím příklad, nemá souvislost s tím, co píšu o výše. Někdy se stane, že se s nějakými lidmi domlouváme, že se sejdeme na kafe, čaj. A domlouváme se už několik let. Dnes vím, že pokud se to NENAPLÁNUJE, nic nebude. Je mnoho výmluv, není čas, je to nebo ono. Ve skutečnosti je to tak, že TY prostě nejsi pro ty lidi prioritou. Pokud je to dlouhodobé, je třeba to přijmout, jít dál a věnovat čas jiným lidem, jiným věcem. Samozřejmě se někdy stane, že něco nevyjde, ale důležitá je snaha o "znovuuskutečnění".

Modlím se nějakou dobu za nějakou věc. Dnes jsem se v jistém čase doma modlila, a přímo do té modlitby mi zazvonil telefon s odpovědí. Takových či podobných zkušeností mám víc. Rovněž děkuji Bohu za to, že mi přibyla k jedné skupince i druhá skupinka. Byla to taky velká zkušenost, kdy jsem se modlila za svou užitečnost, a do pár dní jsem byla oslovena, abych přijala pozvání k účasti v další skupince. Chválila jsem a děkovala. Ale chválím a děkuji, i když věci nejdou podle mých představ. Pán je fantastický! Někdy jdu ulicí a říkám Mu: "Pane, jak Ty to děláš, že jsi tak úžasný?" A shora vnímám široký úsměv

K Tvým dalším myšlenkám mám ještě pár svých, ale už nemám čas. Ale za ten komentář, cos napsal, zatím moc děkuji.