Stalo se to kdysi dávno. Je to z necírkevního prostředí, avšak tento zážitek se mi zapsal hluboko do mysli a dá se symbolicky přenést na církev.
Už přesně nevím, kolik mi bylo let, ale asi tak nějak mezi 14-16 lety. Měla jsem fajn kamaráda, patřili jsme oba do klubu, který jsem založila a v jehož čele jsem stála. Byl to klub na způsob Rychlých šípů, jejichž horlivou vyznavačkou jsem byla a tuto ideologii jsem přenášela do našeho spolku. Jednoho dne jsem si řekla, proč bychom měli o tak vynikajících dobrodružstvích pouze číst v knihách, proč to též rovnou neprožívat? Obešla jsem pár lidí a klub byl na světě. Skládal se ze třech dívek a dvou chlapců, avšak později se ukázalo, že kluky ten klub přitahoval jako magnet a ani jim nevadilo, že ho vedu já. Bylo nás 5, z toho 1 člověk křesťanského (katolického) vyznání, zbytek ateisté, nebo papíroví katolíci.
S trochou nadsázky říkám, že kdybych byla ve fundamentalistickém církevním prostředí, možná bych byla napomenuta, že nelze býti autoritou mužům

.
Jednoho dne večer jsme s kamarádem řešili nějaké věci + klubové záležitosti, plánovali jsme další akce, výpravy. Z toho důvodu jsme se neustále odprovázeli domů, protože jsme měli pořád o čem povídat. Já jsem ho odprovodila, pak zase on mne a pořád dokola, asi 4x, až se úplně setmělo a byla hluboká tma. Pro kontext, kamarád bydlel na samotě, takže cesta od něj vedla kolem osamělého domu, ve kterém se začaly scházet zajímavé existence. Na zdech toho domu se objevovaly nápisy „zabiju tě" sprejované červenou barvou jako symbol krve. Pod tím domem byl les a na druhé straně lesní cestičky též. Na tomto místě se nenacházely lampy, a my jsme se ocitli v hluboké tmě. Slyšeli jsme jen houkání sov, praskání větví od lesní zvěře a šumění stromů. V kombinaci s tím barákem to bylo strašidelné.
Náhle jsme zahlédli postavu, která se schovávala za stromy, abychom ji neviděli. Postava se k nám rychle přibližovala. Najednou se kamarád zastavil (byl mladší než já), chytil mne kolem ramen, zpříma se mi podíval do očí – to jsem cítila i v té tmě – a důrazně povídá: „Počkej tady, ani se nehni, já jenom něco vyřídím." Prudce se otočil, rozběhl se a já mohla vidět, že osoba schovávající se za stromy začala prchat a že můj kamarád se za ní žene rychlostí blesku. Když ji kamarád dostihl, ostře na ni uhodil, co má za lubem a přešlo to do šarvátky. Moje zvědavost byla silnější než strach, asi jako Eva kdysi u stromu, a šla jsem se podívat, s kým se tam kamarád mydlí. Osobu jsme poznali, chtěla nás jen pořádně vystrašit, ale s výpraskem nepočítala.
Toho dne se stal můj kamarád „mým hrdinou". On nemohl vědět, že to není třeba ten feťák, který sprejoval nápisy po domě. Nemohl vědět, že to není někdo, komu možná přeskočilo a v náhlém rozpoložení mysli nemá třeba nůž. Nemohl vůbec vědět, kdo to je. Avšak zachoval se statečně, mužský instinkt zavelel; vnímal za mě zodpovědnost a jednal podle toho. Myslím, že jsem mu pak nabízela velení klubu, ale on mi řekl, že jsou takhle spokojení, a když jsem si to založila, tak ať si to vedu.
Muž a žena byli nějak stvořeni, oběma pohlavím je něco vlastní. Jsem vděčná za různé akce, které jsou v církvích pořádány jen pro muže, nebo jen pro ženy. Dnes spousta dětí v církvi pochází z rozvrácených rodin a nemají mužský vzor, většinou je má na starosti jen matka. Proto je fajn, když se jim někdo věnuje, vezme kluky na kolo, na hory, a posilní trochu mužskou identitu. Dnes je to potřeba, protože ženy jsou silné, zvládnou ledacos samy, někdy i vydělávají více peněz než muži. Někteří muži se v dnešním světě cítí tak trochu nepotřební, ale to je jen zdání. Jejich mužská a otcovská role je klíčová a nenahraditelná. Doposud nebyla vymyšlena lepší instituce než tradiční rodina. A matka potřebuje ke svému fungování otce, i když někdy tvrdí opak a je dnes moderní rčení – co si neuděláš sama, holka, to nemáš.
Kdysi se v porodnici říkalo: „Maminko, máte chlapečka!" Za chvíli se možná bude říkat: „Rodiči 1, máte tvora, který se později rozhodne, zda bude chlapec nebo dívka!" Načež rodič 2 začne žárlit, protože být dvojkou přece jen zní diskriminačně. O pár let později možná dítě podá na rodiče žalobu, poněvadž se vůbec nechtělo narodit, a co je horší, při současném směřování možná ještě něco vysoudí.
Muž potřebuje ženu a žena potřebuje muže. Oba si musí navzájem odpouštět, protože nikdo z nich není dokonalý. Ale asi není úplně nutné předělávat jejich přirozenost, to nechme bláznivým ideologiím. My se připojme ke Kristu, který umí pracovat s ženskostí i s mužským potenciálem. On je ten, který uzdravuje naše zranění.