Každá církev má svou charakteristiku. Tím nemyslím jenom její věroučná stanoviska, ale zahrnuji do toho i běžný chod místního sboru/farnosti a chování lidí. Nedá se prohlásit, že se všichni lidé v místním společenství chovají stejně a že jsou všichni zlí, nebo hodní. Lidé, a týká se to i křesťanů, jsou různí. Obvykle se v místním společenství schází lidé, kteří by se jinak spolu nesešli, kdyby je nespojoval Ježíš Kristus. Házet všechny -isty do jednoho pytle je nesmysl. Např. imám z Nigérie riskoval smrt, když zachránil životy 262 křesťanů před muslimskými pastevci, kteří pořádali hon na křesťanské farmáře
https://www.krestandnes.cz/imam-z-niger ... -krestanu/
Je to o lidech.
Ale zároveň si nelze nevšimnout, že nějaké společenství má mezi sebou zvýšený výskyt určitých jevů, což není náhodou, ale vychází to kromě jiného i z učení. Proto je učení důležitou součástí života křesťanské obce. Tyto jevy zasahují některé církve a sbory. Církev adventistů se tomuto zápasu nevyhnula. Kromě pomluv, které kolují o každé církvi, kolují i pravdivé informace, které si sdělí ti, co odešli, nebo ti, co zůstali a zůstávají. Kromě toho už tyto informace jsou i na internetu a na potenciální zájemce o členství působí buď dobře, nebo špatně. CASD v současnosti usiluje o pověst otevřené církve a o akceptaci a dobré postavení mezi ostatními křesťanskými církvemi. Na řadě míst se již děje spolupráce s jinými křesťany, lidé jsou otevřenější než dříve, což souvisí i s dobou, která je jiná než za komunismu. A předpokládám, že se CASD bude dále vyvíjet i tím dobrým směrem, což se už také děje.
Na druhé straně má CASD ve svých řadách zvýšený výskyt "zákonictví", což je jev, kterému by se měla věnovat pozornost. Dále není některými lidmi úplně přijat způsob zvěstování evangelia pod záminkou zdravotní reformy. Pokud je v nějaké církvi nějaký jev v míře "nadužívání", něco se tam děje a má to nějaký důvod. Zákonictví není logicky jen u CASD, avšak u CASD jsem se s tím setkala asi v největší míře. Je to dané také tím, že v této církvi jsem strávila nejvíce času a pronikla do ní "interně a niterně". Mně teď ale o zákonictví nejde, jde mi o to ukázat, že s jevem, který je nadměrný v negativním slova smyslu, je potřeba pracovat, nikoliv ho bagatelizovat. Řada vedoucích pracovníků v CASD si to uvědomuje a kroky správným směrem se dějí.
Pokud se někdo rozhodne odejít, vakuum nemusí nutně vzniknout. Lze chodit v sobotu na bohoslužbu CASD a současně v neděli jinam. Pokud to trvá delší dobu, je to trochu únavná praxe, ale lze v ní vysledovat, kam opravdu (a jestli) chci patřit a jak to mám. Je to doba pravdivosti vůči sobě samému, doba zvažování o důležitém kroku v životě. Člověk, který to tak praktikuje, se jednou bude muset rozhodnout, zda v CASD zůstane, či nikoli. Ten čas každý sám pozná. Je to čas zbavení se jistot a vykročení do neznáma, není to tedy cesta jednoduchá. Za sebe mohu říct, že nelituji. Tím nevybízím lidi k odchodům, ale spíš je povzbuzuji k tomu, pokud ten krok udělali nebo jsou rozhodnuti ho udělat, ať se nebojí, že by je Bůh opustil. Boží působení není omezeno jen na CASD. Optimální je, pokud nikdo nemusí nikam odcházet, ale život, jak víme, není vždy optimální ani ideální. Ale také musím říct, že ač nelituji, doba odchodu znamená také loučení se se "starým světem", se vším, co jsme měli rádi a odtrhávání pupeční šňůry není bezbolestné. A o to víc pak mnohé mohou zasáhnout slova o "odpadnutí" a to, že měli společných x let, už neplatí, neboť jsou podle "rychlosoudců" každý na jiné straně barikády, což je karikaturní pojetí evangelia.
Mohu jen vřele doporučit, ať už v rámci CASD nebo mimo tento rámec, setkávání se s křesťany jiného vyznání, ekumenické konference a také kontakt se skutečným realistickým světem, který se děje seznamováním se se způsobem myšlení těch, kteří jsou kolem nás, a praktickou službou. To není zpronevěra evangeliu, ale tímto se pro nás samé stává evangelium nepostradatelnou a životadárnou mocí. Rovněž doporučuji, pokud je člověk po odchodu, nezanevřít na bývalé společenství a udržovat styky s těmi, kteří chtějí. Neposunujeme se totiž jen my, ale i oni. A tam, kde se lidé vůbec neposunují dobrým směrem, tam je něco patologického, tam je třeba se modlit za odvahu pastýřů stád, aby byli schopni věc diagnostikovat a řešit. A lidé, kteří už nemohou nikam chodit, tak třeba někdo přijde za nimi, pokud pocházejí ze společenství, které nežije jen pro svou "pravdu". A pokud ne, tak to je velká škoda církve, pak je intelektuální poznání "pravověří" leda tak na výstavu do výkladní skříně.