Milan napísal: ↑16 Jan 2020, 19:31
Mám zato, že z mé strany není řeč o absolutním omylu a absolutní pravdě jedné skupiny v církvi, ale o pochopení a přiznání naši církevní nedostatečnosti.
Mé psaní o konferenci 1919 také není o absolutním omylu nebo absolutní pravdě a to ani ve vztahu k Ellen Whiteové. Je o pravdivém životě, o tom, aby ti, kteří se cítí býti povoláni za vůdce a učitele, nezametali pro ně nepohodlné skutečnosti pod koberec a nedávali přednost kontinuitě před pravdou (Pravdou). Podle hesla " třeba i špatně, ale hlavně jednotně".
Co se týče 2300 večerů a jiter, tak i kdyby platil princip den za rok, tak nejchatrnější a mylný je předpoklad, že kapitola 8 a 9 jsou ze stejného výchozího časového bodu.
Rok 1844 je "mantra" adventismu. Když se ukázalo, že jeden omyl (příchod Krista) nelze tváří v tvář skutečnosti zklamání popřít, byla domnělá událost přeznačena. Očekávání, úsilí, zápasy, dostaly nový smysl. Nebylo třeba hlubší reflexe, nebylo třeba nového pochopení, nového přístupu k Písmu, nového hledání. Přijatý výklad je třeba stále opakovat, dokola, dokola, dokola...
Pro mne znamenalo zkoumání výkladu Daniele, čistě logikou matematiky (což byla ostatně metoda Williama Millera) prozření. Předpokladů, které musí být splněny, aby výsledkem bylo číslo 1844, je příliš mnoho, tolik, že si nezadají s "pišvejcovou konstantou". (Pro neznalé: Pišvejcova konstanta je číslo, kterým je třeba upravit výsledek tak, aby odpovídal požadavku). Výpočet roku 1844 je slepá ulice. Potíž je v tom, že průkopníci adventismu spojili několik základních pouček do vzájemně provázané konstrukce. Vyjmutí (zpochybnění) kterékoliv z nich znamená pád celé stavby. I slepé ulice mohou mít svůj význam. Ukazují, kudy cesta nevede. To samo o sobě ale nestačí, je třeba se vrátit a začít znovu hledat...
Dá se tedy říci, že máme podobné postoje k danému jevu v naši církvi.
Vlastně počítání v knize Daniel lze opustit (už jsem to dříve opustil) a soustředit se na obsah, který měl jiný význam než stanovit co se kdy početně stane. Vždy budou jedinci, kteří dají větší váhu matematickému počítání a budou opravovat, upravovat a přepočítávat. Matematické propočty zmiňuji vždy jen proto, že je to ( bylo?) určitou mírou adventistické hlavní eso výkladu Bible.
Jinou záležitostí je, jak v církvi postupně převést soustředěnost od biblické matematiky pouze na Boha soudce, zachránce, ..... který tomu stále vládne. Kdy je potřeba slyšet významově "Bůh je můj soudce". Což je v názvu knihy Daniel. Přiznat se osobně k Bohu, kterého přijímám tak, že jen On je ten Pravý Bůh.
Matematika nás vzdaluje od osobního vztahu s Bohem a nabízí nám falešnou jistotu jakéhosi vědění, v němž je malá ne-li žádná závislost na Bohu.
Intelektuální vědění může mít daleko od skromné důvěry v Boha, která se nehonosí stylem: My (Já) přece "Známe, rozumíme, dokážeme, vyvrátíme,...... . Protože My (Já) jsme ten pravý Boží lid, který má největší poznání."
Další podle tvého vyjádření "mantrou" může být stanovení stabilního počtu dnů v roce pro prorocké počty a to je 360 dnů. To je další úlet od vlastního poselství v biblických knihách.
Každý kdo prošel adventismem má v hlavě matematické úlety, jediná možnost je vysypat obsah do koše a to je ten nejobtížnější počin. Je to možné jen odevzdáním se Bohu na milost přijetím Jeho soudcovské role pro svůj vlastní život.
Nebezpečná verze je být sám sobě soudcem, zachráncem a Bohem (i když mít plná ústa Boha nebo Krista) a to proto, že se (někdy nevědomky) dosazují do takové role.