To se týká i odchodů. Neodchází se jen z CASD, ale i z jiných církví z různých důvodů a reakce členů nejsou stejné.
Žádné společenství ani církev nejsou imunní vůči hříchu, avšak všichni mohou mít naději v Kristu.
Přesto bych si po zkušenostech dovolila říci, že ač není žádné společenství nebo církev 100 % zdravé, některé jsou "zdravější".
Je to dáno více faktory - učení, praxe členů a osobnost člověka.
Já to mám tak, že jednotlivé církve obrazně spojuji do Těla Kristova - psala jsem o tom zde:
vierouka-f4/cirkev-t813-80.html#p10968
Pokud se odchod tedy uděje zrovna v CASD, je to problém celého Těla. Mimo jiné už i tím, že jednotliví lidé (ne)nacházejí útočiště jinde.
Ten, kdo odchází ohledně věrouky, si je vědom, že jinde nenatrefí na dokonalé lidi. On chce mít jen klid od teorie a praxe, kterou kdysi zastával. Odchody nejsou nikdy příjemné ani pro jednu stranu, i když jsou provedeny ve slušné a klidné podobě. A o bouřlivých odchodech nemusím hovořit.
Tak jak se člověk musí vyrovnávat s "rozchody" v životě (opuštění partnerem, úmrtí...), tak se musí vyrovnávat i s odchodem z domova (např. církev). Musí se s tím vyrovnat obě strany a prožívají podobné fáze, jako při osobním rozchodu s někým - fáze popírání, hněvu, smlouvání, deprese, smíření.
Odcházející:
Fáze popírání: popírání, že věřil něčemu, co podle něj nemá dobrý základ.
Fáze hněvu: zlobí se na církev za cokoli (je to fáze hledá se viník).
Fáze smlouvání: jedinec se snaží opět popřít, že by se mýlil a hledá způsob, jak oživit to, co již zemřelo.
Fáze deprese: beznaděj, pocit, že to nemělo smysl a že věnoval církvi tolik času.
Fáze smíření: přijetí současného stavu, posunutí se dál.
Církev/sbor:
Fáze popírání: odmítá uvěřit, že by na námitkách odchozího bylo něco pravdy.
Fáze hněvu: zlobí se na odcházejícího, protože hledá viníka.
Fáze smlouvání: sbor se snaží popřít, že by měl odchozí relevantní důvod k odchodu, a snaží se ho přimět k "návratu" - v této fázi se nejčastěji děje nabízení služebností jedinci, o kterého sbor nechce přijít.
Fáze deprese: beznaděj, že to nemělo smysl a že investice sboru do jedince byla marná.
Fáze smíření: přijetí současného stavu a posunutí se dál.
Tyto fáze mohou být různé, mohou se střídat, neustále vracet. Popsala jsem to jen velice stručně - opravuji původní slovo opačného významu, omlouvám se, každý jedinec to má jinak. Tyto fáze (mohou být i jiné s drobnými obměnami) jsou velice důležité, aby si člověk uvědomil, kde se zrovna nachází.
Znovu apeluji na to, že je důležité si uvědomit, kde se zrovna nacházím.
Člověk nemusí projít všemi fázemi. Ten, komu byla církev lhostejná, to nemusí řešit.
Každá fáze potřebuje čas. A je ideální, pokud má člověk někoho, kdo mu trochu pomůže. Sbor má jeden druhého, tam se buď lidé utvrzují v tom, že "odpadlík" je nějak mimo, nebo si řeknou, že je škoda, že odešel.
Ale člověk, který odejde, zůstane sám a musí se s tím nějak porvat. Ano, on se tak rozhodl, chtěl to, a tak to tedy je. Ano, i sbor může být někdy lhostejný, protože si řekne, že ať si tedy jde, když se mu u nás nelíbí.
Odchod je velmi složitá problematika a mohla bych se o tom vypisovat hodiny. Snažím se pouze shrnout základní stanoviska.
Všechno chce čas. Návštěva bývalého sboru (pokud vůbec je) je nejvhodnější až v době smíření. V té době zpravidla už člověk nejedná pod návalem emocí, které ač jsou pro život nezbytné, ztěžují porozumění expresivními vyjádřeními.
V době smíření lze také normálně hovořit o tom, co se mi nelíbí v duchu slušnosti a bez potřeby někoho snížit.
Jsem vděčná za společenství, která poskytují láskyplné "azyly" různým odchozím z různých církví. I sama CASD poskytuje "azyly" těm, kteří přicházejí z jiných církvích.
Samozřejmě nepoznáme vztahy v církvi po jedné návštěvě (to má totiž každý dojem, že se ocitl ve společenství andělů
), ale to nevylučuje možnost návštěvy pro inspiraci. Stále to doporučuji, protože je to osvědčená věc.