Doktrína o trojici

[host-z]

https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2Fj ... m56VVhDT6w

[Viktorrealita]

Presne tak

Aj v Zach12 10 je jasné, čo Boh hovorí o sebe: a obrátia svoj zreteľ ku mne, ku tomu, ktorého prebodli

Zach12 10A vylejem na dom Dávidov a na obyvateľa Jeruzalema Ducha milosti a pokorných prosieb, a obrátia svoj zreteľ ku mne, ku tomu, ktorého prebodli, a budú nariekať nad ním, ako niekto narieka nad svojím jediným, a budú horko žalostiť nad ním, ako niekto žalostí nad svojím prvorodeným.

post13340.html?hilit=Prebodli#p13340

post13353.html?hilit=Prebodli#p13353

----

[mikim]

https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2Fj ... m56VVhDT6w

Jen to začnu poslouchat a už dotyčný trojičkář lže jak tiskne...

......čas 3.54 Pán Ježíš se v Jan 8,24 odkazuje na Já jsem tedy na Boha ze SZ...

Ježíš před Abrahámem
V Janovi 8:58 si Ježíš činí nároky na nadřazenost nad Abrahámem. Jeho svrchované postavení ale závisí na
Otci, který Svého Syna oslavuje (Jan 8:54). Prohlásil, že Abrahám “zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a
zaradoval se” (Jan 8:56) – to znamená, že Abrahám vírou předem uviděl Mesiášův příchod. Mesiášův den
tak řečeno “předexistoval” v Abrahámově mysli.79 Židé nepochopili, co Ježíš řekl. Mysleli si, že se prohlašuje za Abrahámova současníka (Jan 8:57). Ježíš pak potvrdil svůj absolutní primát v Božím plánu tímto
úžasným tvrzením: “Dříve než byl Abrahám, já jsem (on)” (Jan 8:58).
Abychom pochopili, co ta fráze “já jsem” v tomto textu znamená, je nezbytné ji srovnat s Janovým častým
užíváním té samé fráze. V některých z těch případů je spojena s Ježíšovým mesiášstvím:
Jan 18:5 “(Ježíš) jim řekl: ‘Já jsem (on)’” (ztotožnil se s tím, koho hledali).
Jan 6:20 “On (Ježíš kráčející na vodě) však jim řekl: ‘Já jsem’” (doslovný řecký text)
Jan 9:9 “On (muž uzdraven ze slepoty) sám řekl: ‘Já jsem‘” (t.j. “já jsem on, ten muž“).
Jan 4:26 “Ježíš ji (ženě u studny) řekl: ‘Já jsem, ten k tobě mluvící’” (t.j. “já jsem on, ten Mesiáš“, viz verš
25)
Jan 8:24 “Jestliže neuvěříte, že já jsem, zemřete ve svých hříších” (t.j. “já jsem on, Mesiáš)
Jan 8:28 “Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem” (on, Mesiáš)
Jan 13:19 “Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem” (on, Mesiáš)
Jan 9:35-37 “Věříš v Syna člověka?... ten kdo s tebou mluví, ten je” (on, t.j. Syn člověka).
Srv. Jan 10:24, 25 “’Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!’ Ježíš jim odpověděl: ‘Řekl jsem vám to, a nevěříte‘”
Jan 8:58 “Dříve než byl Abrahám, já jsem” (on, Mesiáš)

Na tomto místě nesmíme zapomenout Janův výslovně prohlášený záměr, proč celé evangelium vůbec napsal. Jeho cílem bylo, abychom “věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží” (Jan 20:31). Fakt, že ve Starém zákoně
Bůh o Sobě mluví jako “Já jsem (On)” nás nevede, jak se často myslí, k závěru, že “já jsem (on)” v Ježíšových ústech znamená “já jsem Bůh” v trinitářském smyslu. Ježíšova “já jsem” prohlášení v Janovi lze uspokojivě vysvětlit jako jeho ztotožnění s Mesiášem. Ježíš se představuje jako Mesiáš, unikátní zástupce Jednoho Boha, který ho obdařil mocí, aby jednal v Jeho zastoupení.
I kdyby člověk spojil Ježíšovo prohlášení ego eimi (“já jsem”) se slovy Boha ve Starém zákoně, stále by to
neospravedlnilo ztotožnění Ježíše s Bohem v trinitářském smyslu. Ježíš jako Mesiáš může být označen božským titulem, aniž by byl Bůh. Jakmile počítáme s židovským principem “zastoupení”, pak se hned uvidí,
že Ježíš reprezentuje svého Otce.

Jako zastupitel jedná a mluví za svého Otce, takže v Ježíšovi se projevují Boží skutky. To ale nedělá z Ježíše
doslova Boha. Zůstává lidský, v Písmu slíbený Mesiáš. Trinitářská teologie často projevuje antimesiášské
zaujetí. “Přehání” některá Janova svědectví a zároveň ignoruje jeho jasné monoteistické výroky, které určují
Otce za jediného pravého Boha, odlišného od Jeho Syna (Jan 17:3; 5:44). Tato procedura staví Jana proti
Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Skutkům. Také zakrývá stěžejní bod Nového zákona, což je prohlásit Ježíše za Mesiáše.
Shora uvedené svědectví ukazuje, že proslulá fráze ego eimi znamená “Já jsem ten zaslíbený”, “ten, o kterého jde”. Slepec se identifikoval slovy “já jsem” a mínil tím “já jsem on”; “já jsem ten, o kterém mluvíte”.
V souvislostech, kde se diskutuje o Synu člověka nebo o Kristu, Ježíš slovy “já jsem” míní “já jsem on”, t.j.
Syn člověka, Kristus. V každém případě je náležité přidat k “já jsem” slovo “on” (jak mnoho překladatelů
rozpoznává). Jsou dobré důvody k tomu, abychom byli důslední a dodali “on” také v Janovi 8:58. Tudíž v
Janovi 4:26 “Já jsem” = “Já jsem (on, ten Mesiáš)”. Podobně v Janovi 8:58 Ježíš prohlašuje: “Dříve než byl
Abrahám, já jsem (on, ten jmenovaný Mesiáš)”.
Je důležité si všimnout, že Ježíš nepoužil fráze zjevující Boží jméno Mojžíšovi. Z hořícího keře ten Jeden
Bůh prohlásil své jméno jako “Já jsem, který jsem”, nebo “Já jsem ten samoexistující” (Exod. 3:14). Ta fráze v řecké verzi Starého zákona je ego eimi ho hown, což je jiné než Ježíšovo “Já jsem on”. Pokud tím Ježíš
vskutku mínil, že je Bůh, bylo by docela neobvyklé, aby v pozdějším střetnutí s nepřátelskými Židy tvrdil,
že není Bůh, ale unikátní zástupce Boha, jemuž patří titul “Syn Boží” (Jan 10:34-36).
Je na místě se zeptat, jak někdo může “být” dříve, než je? Tradiční doktrína o vtělení druhé božské osoby
není tím jediným způsobem, jak si poradit s Janovými předexistenčními výroky. Vzor předurčení, nacházející se v Janově evangeliu, nepotřebuje doslovnou předexistenci Syna. Abrahám se těšil na Mesiášův příchod.
Mesiášův den byl pro Abraháma realitou skrze oči víry. Podobně Mesiáš “existoval” jako svrchovaný předmět Božího plánu dlouho před narozením Abraháma. “Dříve než byl Abrahám, já jsem (on)” je hluboký výrok o původním Božím plánu pro svět, soustředěném v Ježíšovi. A tak Jan může popsat Ježíše také jako “zabitého před stvořením světa” (Zjev. 13:8). To chápeme: Ježíš, jako svrchovaný prostředník Božího plánu,
byl určen na smrt dlouho před Abrahámem. Když byl Ježíš “zabit před Abrahámem”, může se říct, že on
sám “existoval” před Abrahámem, ve věčném Božím plánu. Byl vskutku ustanoven jako Spasitel světa před
narozením Abraháma.
Na podporu tohoto výkladu opět citujeme Gilberta. O Janovi 8:58 říká:
Ježíš zdůrazňoval svůj mesiášský nárok. Neřekl, že před narozením Abraháma existovalo logos; říká “já jsem”.
Říká to Ježíš Mesiáš, člověk Ježíš, kterého Otec posvětil pro mesiášské dílo. Právě před tím mluvil o “mém
dni”, který Abrahám spatřil (Jan 8:56), čímž musíme rozumět objevení se Ježíše jako Mesiáše v historii. Abrahám je téměř viděl v Božím slibu semene (Gen. 12:3; 15:4, 5) a zdálky je pozdravil (Žid. 11:13). A nyní ten,
kdo si je vědom Abrahámova vzdáleného vidění, říká: “Dříve než se Abrahám narodil, já jsem”. Ježíš se tudíž
zdá potvrzovat, že jeho historická mesiášská osobnost existovala dříve, než se Abrahám narodil. Pokud tomu
tak je, pak existence té osobnosti před Abrahámem se musí chápat jako existence v představě.
Dvojsmyslnost Jana 8:58
Vykladači Janovy knihy často podotýkají určitou dvojsmyslnost Ježíšových rčení, obzvlášť ve spojení s nepřátelskými židovskými posluchači, kteří nepochopili, co Ježíš mínil. Ortodoxie často dychtivě straní názorům Židů proti Ježíšovi. Argument zní následovně: Židé si mysleli, že Ježíš se prohlásil za Boha, a proto
jím je. Avšak Ježíšovi nepřátelští posluchači nejsou bezpečným vodítkem ke Kristovým záměrům. Už jsme
viděli, že Ježíš musel opravit mylnou domněnku Židů, že se prohlašoval za Boha. Činil si nároky na titul Syna Božího, což je hodnost lidské bytosti, ne Boha. V Janovi 8:58 je zajímavá gramatická dvojsmyslnost,
která umožňuje odlišný překlad. Obecný překlad: “Dříve než Abrahám byl, já jsem” není ten jediný způsob,
jakým lze řečtinu přeložit.
Základním jazykovým faktem je, že řecký aorist infinitiv nabírá svůj význam ze souvislosti. Může se vztahovat na události budoucí nebo minulé. A tak Matouš píše: “dříve, než kohout zakokrhá” (Mat. 26:34; prin
“dříve” + aorist infinitiv). Avšak na začátku téhož evangelia máme: “dříve, než se sešli” (Mat. 1:18; prin
“dříve” + aorist infinitiv). V Janově evangeliu máme: “pojď dřív, než mé dítě umře” (Jan 4:49; prin “dřív”
+ aorist infinitiv); “řekl jsem vám to nyní, dříve, než se to stane” (Jan 14:29; prin “dříve” + aorist infinitiv).
To dává vznik otázce: Který je správný překlad Jana 8:58? Řekl Ježíš: “Dříve než Abrahám bude (t.j. vrátí
se k životu za vzkříšení), já jsem”, a nebo “Dříve než Abrahám byl (t.j. narodil se), já jsem”?
Je docela možné, že ortodoxie podává jako důkaz Kristovy předexistence nesprávný překlad tohoto verše.
Jen o několik veršů dříve Ježíš mluvil o vzkříšení z mrtvých, že jeho následovníci v něm dostanou věčný
život (Jan 8:51). Židé namítali, že to povyšovalo Ježíše nad Abraháma, který byl tehdy už mrtev. Ježíš na
ospravedlnění svého tvrzení podotýká, že Abrahám se ve skutečnosti těšil na Mesiášův den. Židé nepochopili, co Ježíš mínil, a mysleli si, že se prohlašuje za Abrahámova současníka (“viděl jsi Abraháma?”; Jan
8:53, 56, 57). Je docela možné, že Ježíš odpovídá úžasným tvrzením, že předejde Abraháma ve vzkříšení z
mrtvých. Dříve než je Abrahám vzkříšen a dostane nesmrtelnost, Ježíš už je opět naživu a nesmrtelný. To
by plně ospravedlnilo jeho tvrzení o nadřízenosti nad Abrahámem. “Přicházeje do bytí” (aorist infinitiv od
ginomai) je ve skutečnosti užit o vzkříšení z mrtvých v Septuagintě u Joba 14:14: “Budu čekat, až znovu
přijdu do bytí” (z hebrejského “až přijde má změna”).
Pokud je text chápán tak, jak jej podávají běžné překlady, Ježíš by tím tvrdil, že byl od věčnosti ustanoven
za Mesiáše. Nebo může prohlašovat svou nadřízenost nad Abrahámem v jiném smyslu. Abrahám očekával
Mesiášův triumf. Ježíš se bude vskutku těšit z nekonečného života jako vzkříšený Spasitel dlouho před tím,
než se Abrahám znovu objeví za budoucího vzkříšení z mrtvých.
Doktrína o trojici od str. 111
http://www.focusonthekingdom.org/Trinity-cz.pdf

[mikim]

https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2Fj ... m56VVhDT6w

...čas 5.16," jako kdyby to byla řkcírkev, která přišla o učení o trojici"...

Jelikož Písmo je konečným slovem v záležitostech křesťanské víry, mnoho lidí si myslí, že není potřeba vyšetřovat trinitářství z historického hlediska. Jiné lidi bude možná zajímat, že doktrína o Trojici, zformovaná koncilem v Niceji (325 n.l.) a Chalkedonu (451 n.l.), byla konečným produktem předcházejícího vývojového procesu. Není možné ukázat víru ve tři spolurovné, spoluvěčné osoby v křesťanských spisech před koncem druhého století. Trinitářští učenci tento fakt široce uznávají. Římskokatolíci otevřeně přiznávají, že jejich doktrína o Trojici k nim nepřišla z Bible, ale z pobiblické tradice. Poznámka kardinála Hosiera z 16.
století si zasluhuje naší pozornosti:
“Věříme v doktrínu o Trojjediném Bohu proto, že jsme ji obdrželi z tradice, i když Písmo se o ni vůbec nezmiňuje”.(Confessio Fidei Christiana (1553), ch. 27.)
Poznámky jiného římskokatolického učence vyzývají trinitáře podobným způsobem:
To, že Syn je stejné podstaty jako Otec, nebo s Ním spolupodstatný, není zjevné v žádné části Písma Svatého
ani přímými slovy ani určitou neměnnou dedukcí. Nikdo nemůže tato a jiná přesvědčení protestantů dokázat
ze svatých spisů, čímž tradiční slovo Boží bylo odloženo stranou... Zdá se, že samotné Písmo ukazuje na mnoha
místech opak, pokud nás církev neučila něčemu jinému. ( James Masenius, Apud Sandium, 9-11, cituje Wilson v Concessions, 54.)

Někteří protestantští teologové, zatímco zůstávají trinitáři, přiznali potíže se založením Trojice na Bibli:
Musí se přiznat, že doktrína o Trojici tak, jak ji navrhují naše (anglikánské církve) články, liturgie a konfese, není v Písmu tolika slovy vyučována. To, co vyznáváme v našich modlitbách nikde v Písmu nečteme – že Jeden Bůh, ten jeden Hospodin, není jen jedna osoba, ale tři osoby v jedné podstatě. Žádný text jako “Jednota v Trojici a Trojice v Jednotě se má uctívat” v Písmu není. Žádný z inspirovaných pisatelů výslovně nepotvrdil, že v Trojici nikdo není před nebo po tom druhém a nikdo není větší nebo menší než ten druhý, ale že celé ty tři osoby jsou dohromady spoluvěčné a spolurovné. (Biskup George Smalridge, Sixty Sermons Preach’d on Several Occasions, no. 33, 348, cituje Wilson, Unitarian
Princiles Confirmed by Trinitarian Testimonies, 367.).
Kdyby Trojice pocházela z Bible, očekávali bychom, že by ji bylo možno stopovat zpátky v neporušené tradici skrze nejranější pobiblické spisovatele. Dá se ale tak stopovat? V trinitářském táboře je mnoho těch,
kteří přiznávají, jak těžké je najít trinitářství ve spisech předních zastánců víry z dob před koncilem v Niceji.
Ten fakt dokumentoval Mark Mattison ve svém poučném článku. Prostřednictvím citátů z původních pramenů zrovna tak jako z klasických znalců Mattison předvádí, že “trinitářství” Justina Mučedníka a Theofila
zahrnuje jasný prvek podřízenosti Syna. Irenej, také ze druhého století, mluví o Otci jako o autotheos (Sám
Bůh). Synovo božství je odvozeno od božství Otcova. To neplatí ve vyvinutém trinitářství, ve kterém jsou
všechny tři osoby spolurovny. Tertullián (asi 160-225) věřil v Synovu předexistenci, ale výslovně popíral
jeho věčnost: “Bůh nebyl vždycky Otcem a Soudcem pouze na základě toho, že vždycky byl Bohem. Neboť
nemohl být Otcem před tím, než byl Syn, ani soudcem před tím, než byl hřích. Byla ale doba, kdy neexistoval
ani hřích, ani Syn”. (Against Hermogenes, ch. 3.)
Jiný vlivný církevní Otec, Órigenés (asi 185-254), jasně nepovažoval Krista za spolurovného s Otcem. Ve
svém komentáři k Janovi tvrdí, že “Bůh vesmíru předčí Boha Logos”, t.j. předčí Syna. “Syn nemůže být v
žádném ohledu roven Otci; neboť je podobou jeho dobroty a září ne jako Bůh sám, ale vyzařuje Boží slávu
a věčné světlo”. I když Órigenés byl první, kdo vyvinul pojem “Věčného Syna”, trvá na Ježíšově podřízeném postavení: “Jenom sám Otec, který poslal Ježíše, je dobrý a je větší než ten, kdo byl poslán”. Órigenés
vlastně odmítal modlit se k Ježíšovi a učil, že Ježíš není předmětem svrchovaného uctívání”. The Oxford
Dictionary of the Christian Church podotýká, že Órigenés považoval Syna za “božského jen v nižším smyslu než Otce. Syn je theos (bůh), ale jen Otec je autotheos (absolutní Bůh, Bůh sám v sobě)”.
Ti nejranější “apologeti” a církevní Otcové nebyli trinitářští ve stejném smyslu jako pozdější nikajská konfese. Tento fakt je možno ověřit buď čtením původních spisů těchto propagátorů víry nebo nahlédnutím do
prací klasických znalců církevní historie. Německý učenec z 19. století napsal: “Doktrínový systém přednikajské církve je neslučitelný s formulacemi Konstantinových a všeobecně byzantských koncilů a se středověkými systémy, které byly na těch koncilech postaveny“. Tento fakt je právě tak zřejmý ve dvacátém století. The Westminster Dictionary of Christian Theology prohlašuje, že podřízenost “byla ve skutečnosti charakteristikou přednikajské kristologie. Órigenés na příklad myslel v rámci hierarchie bytostí, v níž Bůh
Otec je tím nejvyšším a Logos je prostředník mezi tou nejvyšší podstatou a tou stvořenou”.56 Pod impulsem
nikajského koncilu pozdější Athanasianova konfese přičítala všem třem osobám Boha úplnou rovnost. Pokud si trinitářství vyžaduje “spolurovnost“ Syna s Otcem, pak ti nejranější pobibličtí spisovatelé byli kacíři,
a dokonce ani Órigenés nedosáhl toho, co je přijatelnou konfesí ve většině trinitářských kruzích dnešní doby.

Doktrína o trojici od str. 147
http://www.focusonthekingdom.org/Trinity-cz.pdf

[mikim]

https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2Fj ... m56VVhDT6w

...čas 7.50...Písmo nám ukazuje, že tento jediný Bůh věčně existuje ve třech osobách...

To je blud, který se nedá biblí na 100% dokázat..., vždyť i název osoba vymyslel až římský filozof Boëthius v 5 st. n.l., do té doby nikdo nebo naprostá většina křesťanů nevěřila na jednoho Boha ve 3 osobách a ani o takovém Bohu nic nevěděla, ale věřili jako Unitariáni jen v jednoho Boha Otce vč. všech apoštolů. Teprve později to rozšířil T. Akvinský a jednotlivé koncily.


https://cs.wikipedia.org/wiki/Osoba
První pokus o definici lidské osoby učinil Boëthius, který popisuje osobu jako „jednotlivou bytost rozumem obdařené přirozenosti" (naturae rationalis individua substantia).[7] Podle této definice je lidská osoba bytost rozumové povahy, tedy nadaná základními vlastnostmi rozumnosti a duchovnosti, a zároveň jednotlivá a konkrétní bytost ("podstata"), která existuje v sobě jako subjekt a nikoli jako výkon nějakého subjektu.

Tomáš Akvinský přejímá Boëthiovu definici, avšak zároveň ji rozšiřuje o kategorii vztahu. Osoba je tedy jsoucno, které existuje in se, samo o sobě, a per se, prostřednictvím sebe. Tento způsob bytí je nejvyšší možný způsob existence. Osobě tedy patří nejvyšší „důstojnost“, která vychází ze skutečnosti, že existuje sama o sobě.

Toto pojetí osoby zpochybnila moderní filosofie počínaje René Descartem, který rozlišil člověka na dvě nezávislé podstaty: myslící (res cogitans) a rozlehlou (res extensa), z nichž je osobou pouze myslící složka, res cogitans. John Locke chápe osobu jako "trvalou totožnost bytosti se sebou samou"[8] a s vědomím, bez nějž osoba přestává být osobou. Zdůrazňuje tedy časovou souvislost osoby v průběhu života včetně její odpovědnosti. David Hume redukuje osobní identitu na souhrn událostí, které následují jedna druhou. Pro Kanta je osoba "ten subjekt, jemuž lze přičítat jeho jednání",[1] kdežto pro Hegela je to "takový sobjekt, pro nějž jeho subjektivita jest, neboť v osobě jsem cele pro sebe; je to jedinečnost svobody v čistém bytí pro sebe".[9]
Současná filosofie se pojmu osoby spíše vyhýbá nebo jej nahrazuje jinými, ať se jedná o nihilismus Friedricha Nietzscheho (já), existencialismus Martina Heideggera (pobyt nebo existence), pozitivistický strukturalismus (Michel Foucault, Deleuze) nebo analytickou filozofii, osoba je však základním pojmem personalismu.[zdroj?]

Pojem osoby jako jedinečného člověka je židovsko-křesťanskému myšlení vlastní, o čemž svědčí už skutečnost, že Septuaginta, řecký překlad Starého zákona obsahuje slovo προσῶπον (prosópon, tvář, osoba) více než 850× (většinou odpovídá hebrejskému פנים páním, které označuje tvář). Zmiňované slovo פנים pak může označovat i celého člověka, avšak zvláštním způsobem se objevuje ve spojení פני־יהוה pené-jhvh, které označuje Boží, Hospodinův pohled či tvář. Stejný význam si uchovává slovo προσῶπον i v Novém zákoně, taktéž ve spojení προσῶπον θεοῦ prosópon theú, Boží tvář.[10]

V křesťanské teologii se pojem osoby vztahuje jednak na člověka, stvořeného k božímu obrazu a podobě Gn 1, 26 (Kral, ČEP), který není jen souhrnem všech materiálních či jiných prvků a částí, nýbrž celkem, který sám sebe přesahuje a zůstává tak z principu tajemstvím. Analogicky se pak pojem přenáší na tři skutečnosti, které jsou v Bohu a které se liší svým původem a posláním, totiž osoby Nejsvětější Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý.[11] Pojem osoby v obojím smyslu, v němž jej teologie užívá, byl předmětem sporu v prvních křesťanských staletích. Tyto diskuse měly přispět k vyjasnění, kdo je Bůh, kdo je Ježíš Kristus a jaký je jejich vztah ke člověku.

Vývoj pojmu v dějinách
Postupným vývojem prvních staletí se pojmu osoba používá ve významu celé lidské skutečnosti. V řeckém světě se pro vyjádření osoby začíná užívat pojmu ὑποστάσις hypostasis, podstata, které se do latiny překládá jako substantia (tedy to, co stojí pod něčím). Tento pojem mohl zachytit lépe objektivní skutečnost, kterou popisuje, nejen pouhý jev.
Prvním, kdo užívá slova persona pro označení Boha, je Tertullianus;[12] později pojmu osoba užívají i první ekumenické koncily 4. a 5. století.
První konstantinopolský koncil (381) vyznává, že Boží Trojice Otec, Syn a Duch Svatý existuje ve „třech dokonalých hypostazích, tedy ve třech dokonalých osobách“. Chalkedonský koncil (451) se usnáší, že Ježíš Kristus, dokonalý ve svém božství i lidství, je jedinou osobou čili jednou hypostazí ve dvou přirozenostech, tedy božské a lidské, které mu náležejí „nesmíšeně, neměnně, nerozděleně a neoddělitelně“.[13]

Anicius Manlius Torquatus Severinus Boëthius (asi 480 Řím nebo u Říma – 25. října 524/525 Pavia) byl křesťanský teolog a filosof, někdy označovaný jako „poslední Říman“ a zároveň první filosof středověku. Je považován za jednoho z posledních vzdělanců pozdně starověkého Západu. Římskokatolická církev jej ctí jako světce a jeho svátek slaví 23. října. Jeho nejčtenější a nejznámější dílo je Consolatio philosophiae (Útěcha z filosofie).
https://cs.wikipedia.org/wiki/Boëthius

[mikim]

https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2Fj ... m56VVhDT6w

...čas 8.50...Máme jednotu mezi Synem, Otcem a duchem Svatým a tito tři jsou jediným Bohem.
Jan 10.30 Já a Otec jsem jedno.

Ano tady se píše o duchovní jednotě, nikoliv, že by Otec + Syn byli jedním Bohem.
https://www.biblicalunitarian.com/video ... john-10-30

1. Neexistuje žádný důvod brát tento verš tak, že Kristus říkal, že on a Otec tvoří „jednoho Boha“. Tato věta byla obyčejná, a dokonce i dnes, kdyby ji někdo použil, lidé by věděli přesně, co tím myslí - on a jeho otec jsou si velmi podobní. Když Pavel psal Korintským o jeho službě, řekl, že zasadil semeno a Apollos ho zaléval. Potom řekl: „Ten, kdo zasadí a kdo vody, je jeden“ (1. Korintským 3: 8 - KJV). V řeckých textech je znění Pavla stejné jako v Jan 10:30, nikdo však netvrdí, že Paul a Apollos tvoří „jednu bytost“. Dále, NIV překládá 1 Korintským 3:8 jako „ten, kdo zasadí a kdo má vodu, má jeden záměr.“ Proč přeložit frázi na jednom místě jako „jsou jedno“ a na jiném místě jako „mají jeden záměr“ ? V tomto případě, překlad stejné fráze dvěma různými způsoby zakrývá jasný význam Kristova prohlášení v Jan 10:30: Kristus vždy činil Otcovu vůli; on a Bůh mají „jeden záměr“.

2. Kristus používá pojem „být jedním“ na jiných místech a z nich je vidět, že „jedním účelem“ se rozumí. Jan 11:52 říká, že Ježíš měl zemřít, aby učinil všechny Boží děti „jedním“. V Jan 17:11, 21 a 22 se Ježíš modlil k Bohu, aby jeho následovníci byli „jedno“, protože on a Bůh byli „jedno“.
„Myslíme si, že je zřejmé, že se Ježíš nemodlil, aby se všichni jeho následovníci stali jedinou bytostí nebo„ hmotou “, stejně jako on a jeho Otec byli jedinou bytostí nebo„ hmotou “. Věříme, že význam je jasný: Ježíš se modlil, aby všichni jeho následovníci byli v úmyslu, stejně jako on a Bůh byli v úmyslu, modlitba, která dosud nebyla zodpovězena.

3. Kontext Jana 10:30 přesvědčivě ukazuje, že Ježíš hovořil o tom, že měl stejný záměr jako Bůh. Ježíš mluvil o své schopnosti udržet „ovce“, věřící, kteří k němu přišli. Řekl, že je nikdo nemůže vytrhnout z ruky a že je nikdo nemůže vytrhnout z ruky svého otce.
Pak řekl, že on a Otec byli „jeden“, tj.měli jeden záměr, kterým bylo udržovat a chránit ovce.

[host-z]

Většina těch co opisovali, měla odpor k samostatnému přemýšlení. Opsali doslovně přesně i každou chybu. Drtivá většina se stala absolventy diplomu na propadnutí. Aby potvrdili svou zdatnost pouštěli vodopád slov.

[mikim]

https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2Fj ... m56VVhDT6w

...12.04 Pokud Ježíš není Bohem pak za naše hříchy nebylo zaplaceno...

JINÝ JEŽÍŠ
„Ale bojím se, aby snad tak, jako had svou vychytralostí svedl Evu, nebyla porušena i vaše mysl a
neodvrátila se od upřímné a čisté oddanosti Kristu. Neboť když někdo přichází a hlásá jiného
Ježíše, než jsme hlásali my, nebo když přijímáte jiného ducha nebo jiné evangelium, než jste přijali,
klidně to snášíte.“ (2.Kor.11:3-4)
Přijměme, věřme a porozumějme jasně co Bible říká o Ježíši. On je člověk. Pro Petra ve Skutcích
2:22 je „Ježíš Nazaretský, muž dosvědčený nám od Boha.“ Ježíš říká, že je „člověk, který vám
pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha.“ (Jan 8:40) Jeho oblíbené označení sám pro sebe bylo „syn
člověka,“ které vidíme v Žalmu 8:4 a které je aplikováno na Ježíše v Židům 2:6-9. Pavel píše v
1.Tm.2:3-6:
„To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a
přišli k poznání pravdy. Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk
Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas.“
Ježíš bude navždy oslavený člověk.
„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky.“ (He.13:8)
Prosím přijměme a porozumějme této pravdě: Věčné vykoupení, které za nás Ježíš Mesiáš zaplatil
na kříži zaplatil jako bezhříšný člověk, nikoliv „Boho-člověk,“ který se mohl uchýlit do svého
Božství, když byl pokoušen a okolnosti byli nepříjemné. Bůh nemůže být pokoušen (Jk.1:13)!
Ježíš byl pokoušen dáblem (Mt.4:1) a „ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez
hříchu.“ (He.4:15). Bůh nemůže zemřít! On je „Král věků, nepomíjející, neviditelný, jediný moudrý
Bůh.“ (1.Tm.1:17) „On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí
nespatřil a nemůže spatřit.“ (1.Tm.6:16). Ježíš byl smrtelný; on zemřel! Ale ta dobrá zpráva je, že
Ježíš člověk, dokonalý člověk, obraz Boha, byl ukřižován, ale o tři dny později vstal z mrtvých,
vítěz nad smrtí a peklem! Dokázal to jako člověk zmocněn Bohem. V Janovi 10:17-18 řekl:
„Proto mne Otec miluje, že já pokládám svou duši, abych ji zase přijal. Nikdo ji ode mne nebere,
ale já ji pokládám sám od sebe. Mám moc ji položit, a mám moc ji opět přijmout. Tento příkaz jsem
přijal od svého Otce.“
„Za každého okusil smrti.“ (He.2:9). „On zničil smrt a skrze evangelium vyvedl na světlo život a
neporušitelnost.“ (2.Tm.1:10). Protože on žije navždy, tak my také budeme žít navždy! On se vrátil
z hrobu s „klíči smrti i podsvětí.“ (Zj.1:18). On to udělal jako člověk „v těle“.
„Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt,
přišlo skrze člověka také vzkříšení z mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu
budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho
příchodu ti, kdo jsou Kristovi (1.Kor.15:20-23).
Zde leží nebezpečí našeho moderního náboženského myšlení, které není založené na S.Z. konceptu
Boha, ale je nakaženo post-biblickou řeckou filozofií. Sebrali jsme Bohu jeho Božství („Bůh není
člověk...“ Nu.23:19, 1.S.15:29) a Ježíši jeho lidství (miliarda katolíků nazývá Marii „matku Boží“).
Řekové věřili, že lidé se stávali bohy a bohové lidmi. Člověk nemůže být Bůh. H.L. Goudge
napsal následující výrok v jeho poučné knize „Poslání Židů“: „Když Řecká a Římská mysl začala
dominovat církev místo Hebrejské, tak to způsobilo neštěstí z kterého se církev nikdy
nevzpamatovala, jak v doktríně tak v praxi.“ To je to smýšlení, které brzy přivede svět k iluzi a
zkáze, když začne uctívat člověka, který ze sebe bude dělat Boha.
„Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a
nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně
se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne jako Bůh do Boží
svatyně a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u
vás? Také víte, co ho nyní zdržuje, aby byl zjeven až ve svůj čas. Neboť tajemství této
bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat. A
potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní dechem svých úst a zahladí jej i jeho
skutky jasným zjevením svého příchodu. Příchod Bezzákonného je podle působení Satana se vší
mocí, znameními a lživými zázraky a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože
nepřijali lásku k pravdě, aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby
uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni.“
(2.Te.2:3-12)
Pavel zakončuje jeho diskusi na toto téma verši 15 až 17:
„Proto tedy, bratři, stůjte pevně a držte učení, která jsme vám předali a kterým jste byli vyučeni, ať
už slovem nebo dopisem. Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a v
milosti nám daroval věčné potěšení a dobrou naději, nechť vaše srdce povzbudí a upevní v každém
dobrém skutku i slovu.“
Musíme to pochopit správně! Milovaný apoštol Jan říká ve svém druhém listu verše 6 a 7:
„A to je ta láska: abychom chodili podle jeho přikázání. To je to přikázání, o kterém jste od
počátku slyšeli, že v něm máte chodit. Neboť do světa vyšli mnozí svůdci, kteří nevyznávají
Ježíše Krista přicházejícího v těle; každý takový člověk je svůdce a antikrist.“
Možná že Jan již slyšel, že někteří používají úvod jeho evangelia „Slovo“ pro učení, že Ježíš je
pre-existující bůh, Bůh sám „vtělený“ v lůně Marie.
Třikrát v jeho epištolách zmiňuje, že „Ježíš Kristus přišel v těle,“ jinými slovy, že je člověk, lidská
bytost. V 1.Janův 4:2-3 píše:
„Podle toho poznávejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle,
je z Boha. A žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, není z Boha. To je ten
duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě.“
Tito falešní učitelé nepopírali, že Ježíš Kristus přišel, ale že Ježíš přišel v těle, neboli že byl
skutečný člověk. Jan to nazval duchem antikrista a řekl, že již nyní je ve světě. Když se podíváme,
tak můžeme vidět ten vliv kolem nás dnes, i v tom jak jsou přeloženy naše bible. Bůh je autorem
Svého Slova a dal nám všechny informace co potřebujeme ve Svatém Písmu. Je ale potřeba brát v
úvahu, že většina (ne-li všichni) překladatelé našich moderních překladů jsou trinitářského vyznání
a toto jejich přesvědčení se (at vědomě či podvědomě) promítá do jejich překladů. (Poznámka
překladatele: Nemusíme se obávat, že bychom měli špatné překlady ale v těch několika pasážích,
kde existuje možnost „udělat z Ježíše Boha,“ například interpunkcí, tak to překladatelé často dělají.)
Jan byl u ukřižování a slyšel jak Ježíš zvolal, „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ a věděl,
že to nebyl „Bůh“ kdo zemřel ale zázračně počatý, bezhříšný Syn Boha, člověk Mesiáš! Jan řekl ve
své první epištole 2:22:
„Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i
Syna.“
Vidíte co Jan říká? Kristus (Mesiáš) neznamená Bůh ale Boží pomazaný služebník (otrok). Syn není
Otec zrovna tak jako Bůh Otec není Syn, i když byl v Ježíši protože Ježíš měl plnost Jeho Ducha.
Bible nás učí, že máme jednoho Otce, Boha. „Což nemáme všichni jednoho otce? Cožpak nás
nestvořil jeden Bůh?“ (Mal.2:10) Ježíš řekl v Matoušovi 23:9, „A nikoho nenazývejte na zemi svým
Otcem, neboť jediný je váš Otec, ten nebeský.“ (Když byl Ježíš na zemi, tak byl Bůh v nebi.)
Proč taková snaha po tolika staletí vyzdvihnout Ježíše na úroveň Všemohoucího Boha? Za prvé, Jan
říká, že je za tím „duch,“ duch Lucifera, který se jako první pokusil převzít místo Boha, to co Pavel
nazývá „tajemství této bezzákonnosti“ (2.Tes.2:7)
atd.
Bohu buď Sláva str. 70- a dále:
http://files.1buh.webnode.cz/200000053- ... 0Sláva.pdf

[mikim]

https://www.youtube.com/watch?v=A9cc2Fj ... m56VVhDT6w

...čas +-13 minuta, Jan 17.5, 17.24...
Jan 17:5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.
Jan 17:24 Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.

1. Není pochyb o tom, že Ježíš „existoval“ před začátkem světa. Existoval však doslova jako člověk nebo v Boží předpovědi, „v Boží mysli?“ Jak Kristus, tak společnost jsou v těle Kristově, v Církvi, existovali v Božím předzvědění dříve, než byli naživu. Kristus byl „logos“, „plán“ Boží od začátku, a on se stal tělem teprve tehdy, když byl počat. Je to trojice předsudků, která způsobuje, že lidé čtou skutečnou fyzickou existenci do tohoto verše, spíše než obraznou existenci v Boží mysli. Když 2 Timoteovi 1:9 říká, že každý křesťan dostal milost „před začátkem času,
„Nikdo se nepokouší dokázat, že jsme tehdy byli s Bohem skutečně naživu. Každý uznává, že jsme byli „v mysli Boží“, tj. v Boží předpovědi. Totéž platí o Ježíši Kristu. Jeho sláva byla „s Otcem“ předtím, než svět začal, a v Jan 17:5 se modlil, aby se to projevilo.

2. Ježíš se modlil, aby měl slávu předpovězenou Starým zákonem, která byla v mysli Boha Otce, od doby, než svět začal, a konkretizoval se. Trinitáři však učí, že se Ježíš modlil o slávě, kterou měl s Bohem mnoho let před jeho narozením, a tvrdí, že to dokazuje, že měl přístup k mysli a paměti jeho „božské povahy“. Pokud by si však Ježíš jako člověk „vzpomněl“ na slávu s Otcem dříve, než svět začal, věděl by, že je Bůh v každém smyslu. Nikdy by se nepovažoval za „muže“. Pokud věděl, že je Bůh,
nemohl by a nemohl být „v pokušení stejně jako my“, protože nic, s čím by se setkal, by pro něj nebylo „skutečným“ pokušením. Neměl strach ani pomyšlení na neúspěch. Neexistuje žádný skutečný smysl, ve kterém by Písmo mohlo ve skutečnosti říci, že byl „stvořen jako jeho bratři ve všech směrech“ (Žd. Heb. 2:17) protože by vůbec nebyl jako my. Písmo dále říká, že Ježíš „rostl“ v poznání a moudrosti. To by ve skutečnosti nebylo pravda, kdyby Kristus měl přístup k nějakému druhu Boží přírody s nekonečným poznáním a moudrostí.
Věříme, že Jan 17: 5 je skvělým příkladem poezie, které ukazuje potřebu jasného myšlení ohledně doktríny Trojice. Tento verš lze jasně interpretovat způsobem, který je čestný a biblicky zdravý, a ukazuje, že Kristus byl člověk, ale byl v předpovědi Boha jako Boží plán spasení lidstva.
Může být také použit způsob, jakým ho Trinitaristé používají: k prokázání Trojice. Když se však používá tímto způsobem, odhaluje Krista, se kterým my jako křesťané nemůžeme skutečně ztotožnit. Nemáme božskou povahu, která by nám pomáhala, když jsme v pokušení nebo máme-li potíže nebo nám chybí znalosti nebo moudrost.
Bible říká, že Kristus může „sympatizovat s naší slabostí“, protože „byl pokušen ve všech směrech, stejně jako my“ (Židům 4:15). Tah tohoto verše je velmi přímočarý. Protože Kristus byl stejný jako my, a byl v pokušení každým způsobem, jakým jsme i my, může s námi sympatizovat. Pokud však nebyl „3. Ježíšova modlitba v Janovi 17 je pro nás křesťany skvělým příkladem. Vylil své srdce svému Otci, „jedinému pravému Bohu“ (Jan 17: 3), a modlil se, aby se naplnila proroctví Starého zákona.
https://www.biblicalunitarian.com/verses/john-17-5

Obsáhleji si to můžete přečíst i zde:
Sláva dříve, než byl svět, str. 107 (nahoře v PDF stačí jen přepsat stránku a najede Vám to)
http://www.focusonthekingdom.org/Trinity-cz.pdf

[host-z]

https://www.youtube.com/watch?v=ddOk7ZL_Gmw