Velkou část života jsem zasvětila adventistické víře. Po opuštění adventismu jsem se k tomu vyjadřovala přednostně (nejen) na této internetové platformě. Z toho důvodu cítím potřebu veřejně zrekapitulovat toto období.
Tato rekapitulace nebude vyčerpávající a nebude popisovat každý bod mého života. Od těchto elaborátů rovněž neočekávejte podrobný teologický rozbor adventistického učení, o tom zde již bylo napsáno dost a také jsem se na tom částečně podílela. Mnou zde vyvěšené články budou popisovat momenty, které pokládám ve svém životě za důležité, ale pochopitelně se zde nevejde všechno.
Jsem zvyklá většinu věcí, které jsem někde napsala, využívat v jiných konverzacích a přeposílám je v osobních mailech, abych se nemusela stále opakovat. Nebo odkazuji na zdejší diskuse, kde je diskutovaná věc dobře popsána a jiní šikovní diskutéři k ní vkládají své postřehy.
Možná se zde budou opakovat některé věci, které jsem tu už napsala. Prosím, nechť mi to laskavý čtenář odpustí.
Začala bych tím, že chci poděkovat Církvi adventistů sedmého dne, že jsem v jejím středu poznala Ježíše Krista. A dnes se chci věnovat společenství, které mi velmi výrazně pomohlo k osobní víře v Ježíše Krista.
Mé velké díky patří naší adventistické partě jménem Ostnáči. Pokud mi bude sloužit paměť, nikdy na ni nezapomenu. Byla to parta sportovně laděných lidí, kteří se věnovali zejména fotbalu a volejbalu. Tedy sportům, které jsem upřímně nesnášela, ale oni se jim věnovali závodně v rámci mládežnických akcí. I přes můj odpor k těmto hrám mne bez problémů „děcka" (v mém rodném kraji to není nadávka
) vzala mezi sebe a považovala za vlastní. Pro mladého člověka je důležité, aby někam patřil a vždycky jsem se těšila na další akce v přírodě. Spali jsme většinou pod širákem. Mládežnických kolektivů jsem měla hned několik, např. náš klub Kamarádi z vesnice, parta z jízdárny atd., ale Ostnáči formovali mé poznávání Boha. Velmi si považuji toho, že i když skončil bezstarostný věk a začali jsme se věnovat vlastním rodinám, čas od času jsme se scházeli a promítali diapozitivy z minulosti. Setkání se mohli účastnit i rodinní účastníci Ostnáčů. Bylo to krásné. S kamarádkou jsme si nedávno říkaly, že máme na co vzpomínat a jsme za to moc, moc vděčné Bohu. Velmi jsem ocenila i to, že když jsem se po mnoha letech odchodu z CASD objevila v třinecké modlitebně, kde žije většina Ostnáčů, dostalo se mi velmi vřelého přijetí a ihned bylo na co navázat. S některými Ostnáči se občas setkám i v rámci menších skupin. Vzpomínkám na naši partu se nikdy neubráníme, ale probíráme i jiná témata. Spojuje nás s některými i naše profese a hodně probíráme duchovní věci. Zajímavé je vidět posuny v této oblasti a cením si našeho sdílení.
A nyní si beru na pomoc kroniku, kterou jsem o Ostnáčských akcích psala a zmíním některé skvělé okamžiky.
1993 - První akcí bylo stavění stanů pro skauty. Tam mne má spolužačka ze základky velmi taktně v soukromí upozornila, jestli bych byla tak hodná a zkusila omezit své nadávání (častý výskyt sousloví Ježíšmarijá), že by to možná mohlo některým lidem vadit. Od té doby jsem se snažila dávat pozor na to, co říkám, a bylo to dobrou školou do budoucna. Právě na této akci jsem našla svou další věrnou kamarádku do pranice, která mi později radila s vedením klubu na způsob Rychlých šípů a fandila nám.
Na tuto akci jsem přijela jako nevěřící a tento stav trval ještě několik let. K přijetí víry mě nikdy nikdo nenutil. Ti lidé mě velmi zaujali svou přirozeností a nenuceností. Dále jsem velmi oceňovala jejich pobožnosti, kterým jsem zpočátku vůbec nerozuměla. Ale instinktivně jsem cítila, že za jejich chováním je právě víra v něco většího, co je přesahuje a co je ovlivňuje ve všech oblastech života. Třetím bodem, který byl pro mě důležitý, byla absence od pití alkoholu a kouření cigaret. Na první akci jsem čekala, kdy se vytáhne flaška a ono stále nic. A pak mi bylo vysvětleno, že to u nich nemá místo a mně se hrozně moc ulevilo.
Prožili jsme spolu mnoho akcí a společných chvil. Dobré i zlé. Museli jsme se vyrovnávat i se ztrátou jednoho z nás, který nás náhle opustil v mladém věku. Ale náš Pán Ježíš Kristus je Pánem nad životem i smrtí, což je naší útěchou a jistotou.
Vzpomenu na akci na kola (1994), kdy jsme najeli mnohé kilometry a zažili sobotní pobožnost na poli, kde klečel laický kazatel za batohem a používal ho jako kazatelnu. Dále skautské vyrábění papíru v Komorní Lhotce (1994) nebo hudební festival v Polsku, kde jsme přespávali u lesa ve sněhu. Nesmazatelným zážitkem byl výlet do Tater, kde jsem zažila první pobyt pod střechou v najatém baráčku. Oslavila jsem tam narozeniny a neunikla jsem klukům, kteří mi bez debat dali 18x hobla. Velmi milou záležitostí pro mne bylo, když si Marek vzal na vrcholek Rysů tričko s koňmi, aby mi udělal radost. Odpustila jsem mu, že se nám snažil cestou na zastávku podkopávat nohy
. Od roku 1996 jsem se pravidelně začala účastnit Novoročních besídek jako pozvaný divák. Většinou po besídce byla tělocvična, které jsem se někdy účastnila, ale většinou jsem se snažila vypařit, abych nemusela hrát fotbal a volejbal. Tělocvičnu jsem milovala, ale nikoli tyto hry. Občas jsem však chtěla udělat svým přátelům radost. Jiná kamarádka, která nepatřila k Ostnáčům a nebyla věřící, mne občas brala do tělocvičny s sebou na tréninky karate a juda. Na těch Novoročních besídkách jsem se nenásilnou cestou dozvídala o Bohu, ale ještě jsem neměla na přátele žádné dotazy.
První debatu o Bohu jsem zavedla na Šumavě, kde jsem byla se dvěma kamarádkami z Ostnáčů. Manžel jedné z nich studoval Teologický seminář a poslouchali jsme jeho kazání z kazety (to byl již zastaralý prostředek přehrávání hudby). Tehdy jsem ještě netušila, že poslouchám člověka, který bude můj vedoucí nástupní kazatelské praxe a s nímž si sednu nejen profesně, ale i lidsky. Později práce pod jeho vedením byla velmi podnětná a překonávali jsme překážky, které se nám stavěly do cesty.
Když nadešel čas mého křtu, přijeli mi do sboru Ostnáči zazpívat, z čehož jsem měla upřímnou radost. Tajně jsem si to přála.
Epizoda s Ostnáčema byla jedním z mých nejkrásnějších údobí života. Přinesla vřelá přátelství, která jsou dodnes udržována, i když se již nevidíme tak často. S kamarádkami si občas zavoláme a někdy se i sejdeme. Zaujala mne živá víra, která se odrážela v životech mých přátel. Měla jsem ráda akce na akci, které jsou pro mladé lidi potřebné. Avšak v každé té akci bylo přítomno duchovní ztišení a hovory nad Biblí. Vysvětlování, co znamená ten který verš v praxi. Jsem přesvědčena, že toto období bylo mou základní formací v poznávání osoby Ježíše Krista. A mně nezbývá než dodat:
Díky, Ostnáči!
Volám tak s velikou radostí, vděčností v srdci a s velkými díky Bohu za cestu, kterou mne vedl.
Díky, Ostnáči.