Souhlasím, jen to doplním ještě o jeden pohled.Guy napísal:Četl jsem si rozhovory s absolventy TS, které jsou v starém Adventu. Všichni svorně tvrdili, že vnímali Boží povolání do služby. Po letech ale slouží sotva pětina z nich, někteří ani do služby nenastoupili. Někdy je potřeba k rozpoznání trochu času a ukáže se, že se sám dotyčný nebo církev mýlila. Jak jsem už psal, chybí mi odezva ze strany sborů, který by měl kazatele pravidelně hodnotit, ať ty dlouhosloužící nebo nováčky.
Člověk nebo i církev se může při vnímání Božího povolání do služby kazatele zmýlit. Čas vše prověří. Pamatuji si, jak jsme na semináři diskutovali s jedním učitelem na téma "trvání kazatelské služby". Ten učitel měl názor, že toto povolání je na celý život a není možné z něho odejít. I takový názor váženého člověka může být jedním z faktorů, proč se kazatel může "prát" s tím, zda zůstat, nebo odejít, pokud se ukáže, že to není služba pro něj.
Osobně si myslím, že pokud byl člověk skutečně povolán do této služby Bohem, nemusí to být VŽDY na celý život. Považuji za velmi prozíravé (nikoli za malou víru), pokud mladý člověk pamatuje "na zadní vrátka" a vystuduje třebas nějakou užitečnou školu a získá si nějakou praxi, aby pak měl kam jít v případě, že už nebude kazatelem.
Kazatelé mohou odcházet ze služby z vícero důvodů, např.:
1) Nebyli povoláni Bohem, byl to omyl.
2) Byli povoláni Bohem, ale Bůh je teď volá k něčemu jinému.
3) Kazatel je "vyhořelý". Práce kazatele neobnáší jen chození po návštěvách a pojídání buchet
4) Kazatel zjistí, že potřebuje větší příjem kvůli nějaké složité životní situaci. Kazatelé bývají i schopní lidé, kteří se hravě uživí jinde nebo dokáží vést soukromou firmu. Mladí dnes umí několik jazyků.
5) Kazatel začne být "rebel" a vedení/sboru se to nemusí líbit, a tak si mohou přestat "rozumět".
6) Kazatel začne chápat jinak věrouku církve a jeho svědomí mu nedovolí "vyučovat" lidi podle tradičního výkladu.
7) Kazatel nechce mít už "pocit", že ho "živí" členové sboru.
8) Kazatel neunese tlak sboru na to, že není podle jeho představ.
9) Kazatel se dostane do krize víry.
10) Další důvody, které jsem nezmínila.
Odchody ze služby se mohou uskutečnit i přes počáteční Boží povolání. Navíc se mi jeví, že kazatelé dnes už nepožívají tolik vážnosti ve sborech, jako v dobách komunismu. Dnes je spíš krize autority. Ale na druhou stranu: Představme si situaci, kdy je ve sboře vzdělaný člověk, který něco znamená ve své profesi, protože se prvořadě věnuje hlavně jí a nerozptyluje ho tisíc jiných věcí. Jeho protipólem může být kazatel, kterýhož třebas teologie není koníčkem, protože je spíš praktik. A takový člověk bude prostě toho kazatele vidět svými brýlemi jako všeumělce - devatero řemesel, desáté bída. Nemyslím to vůbec zle, taková je realita vnímání lidí. Jako kazatelé jsme byli vedeni k tomu, abychom lidi odkazovali na manželské poradce, psychiatry, další odborníky, protože většina z nás tehdy prostě pro to neměla dostatečné vzdělání a kompetence.
A proto jsem velmi pro to, aby církev podporovala u toho, kdo byl povolán, jeho osobité dary v hojné míře. Někdo je dobrý učitel, ať se tomu věnuje více. Někdo je dobrý teolog, neříkejme mu tedy, že postupem času zmákne kázání do půl hodiny. Ať tím darem slouží více. Někdo je dobrý v pastoraci, ať lidi navštěvuje. Někdo to umí s dětmi, s mladými, někdo s věřícími, jiný s nevěřícími. Potíž vidím v tom, že kazatel musí právě dělat všechno. I v tom by byl charismatický model církve lepší, ale to je hudba budoucnosti. Teď je třeba se pohybovat v tom modelu, v jakém to je, a postupně to posunovat dále.
Další potíž vidím v tom, že se nastoluje trend, kdy se lidé přestávají chtít kazatelům svěřovat. Raději to řeknou svému psychologovi nebo kamarádovi. Můžeme přemýšlet, proč to tak je. Mluvím obecně, nemluvím konkrétně. Myslím, že kazatelé přestávají požívat jak vážnosti, tak někdy důvěry. Doba se mění, mění se trendy a církev bude nucena na ně reagovat a promýšlet složité otázky.
