Evangelista Matouš, jeden z Dvanácti zapsal tato slova Pána Ježíše (Mt 12:1-8): V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst. Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!“ On však jim řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on i ti, kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho provázeli, nýbrž jen kněžím? A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámě porušují sobotu, a přesto jsou bez viny? Pravím vám, že zde je víc než chrám. Kdybyste věděli, co znamená ‚milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné. Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou.“Je ale oveľa závažnejšie to, že sa stále učíme o tom, že existuje aj štvrté prikázanie, ktoré hovorí o svätení soboty, učíme sa o tom, ako to správne svätiť. Keď ale tajomník cirkvi žení svojho syna v sobotu, keď okolo svadby je najviac roboty, neviem aký krásny príklad zasvätenia ukazuje ostatným členom, a okolitému svetu, ako myslíme vážne to, čo učíme.
Správně by otázka měla znít: Byl na svatbě přítomen Pán? Poznávají naši blízcí a naši sousedé, že přebýváme s Ježíšem? S ním totiž náš život stojí i padá.
Pokud někdo používá sobotu jako zkoušku a znamení věrnosti, neměl by zapomínat na to, že ti, kteří byli v zachovávání sobotních tradic nejhorlivější, vydali Pána na smrt. A postarali se o to, aby před sobotou byla těla z kříže sňata...
Sám jsem svatbu v sobotu něměl. Ale nemám potíže v sobotu na svatbě podpořit snoubence a blahopřát novomanželům k začátku společné cesty životem.
