Ľudia nemajú čas doučovať vlastné deti, ľudia nemajú čas starať sa o svojich vlastných starkých. To myslíš že keď budem doučovať syna od susedov ktorého tatko je do večera na rybách tak on uverí v Boha?
Dopr*ele! bratři.Moje odpověď byla spíše na to, co dělat a to je sloužit. Ano, lidi nemají čas na vlastní z rodiny, po sídlištích se poflakují děti, mladí se věnují někdy pochybným zábavám a důchodci jsou sami. Křesťanství je o vztazích, nevím, jestli syn souseda, kterého by jsi doučoval uvěří v Boha, ale o to by primárně jít nemělo. Mělo by jít předně o službu a to je oběť času, peněz, Pán si to ale použije.
Vy oba, co vás cituju zníte, jakoby musel být cíl: ,,někdo uvěří v Boha" - ,,Pán si to použije".
Jakoby ta služba a pomoc rodině, sousedům, nebo obci měla být jen prostředek - aby někdo uvěřil, aby si to Pán použil(aby sbor rostl)!!!!!
Co takhle zkusit někomu pomoci jen proto, že mu to udělá radost, nebo proto, že ho mám rád.
To by nestačilo, to by bylo málo??
To by se mohl s tímhle přístupem Ježíš možná rovnou vykašlat na všechny ty o kterých věděl, že ho nakonec stejně nepřijmou, nebo se nepřidají k jeho skupině.
Navrhuju, abychom každý začali pohledem do sebe - co vlastně dělám a myslím si že mám dělat, protože jsem křesťan, a proč to dělám, proč si myslím, že bych to měl dělat.
Tužba srdce a s skryté motivy stejně z našeho jednání prosáknou ven k lidem a nedají se schovat.
A těžko můžete lidem mimo svůj sbor nabízet šťastný a naplněný život, pokud ho sami nežijete (myslím tím každý den, nejen v sobotu dopoledne).
Vy byste snad věřili misionáři, který by vám nabízel něco, co na něm samotném nenalézáte?