Tomáši v době před revolucí to byla radikálně odlišná situace. Zapřemýšlej o povinnosti, že nemohl být nikdo nezaměstnaný. Byla to doba vlády jedné strany, která diktovala své podmínky. Jeden z diktátu byl povinně placení "úředníci" církve. To si církev nevybrala, bylo ji to vnuceno. Žil jsem v době tohoto "patronátu" státu nad církví. Tuto dobu bych nedával na stejnou úroveň tomu vyrovnání ukradeného majetku.Tomáš Plechatýý napísal: ↑29 Jan 2018, 19:22 Dále se můžeš dočíst z práce / knihy
Dějiny Adventistů sedmého dne v čechách na moravě a ve slezku (autor je členem CASD)
od historiky Jiřího Piškuly
odkaz:
http://www.advent-orion.cz/knihy/dejiny ... ve-slezsku
Že církev pobírala peníze od státu i v době totality a někteří její představitelé byli na výplatních páskách komunistického režimu.
Hľadám cirkev, kresťanskú
-
ambassador
- Príspevky: 2689
- Dátum registrácie: 26 Jan 2016, 18:25
- Kontaktovať používateľa:
Re: (Žel) oprava Guye ohledně peněz od státu
-
Lída Rohalová
- Príspevky: 911
- Dátum registrácie: 10 Jan 2017, 10:40
- Kontaktovať používateľa:
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Přesně kvůli takovým paušalizacím komunikuji v soukromé poště.A ponuku ktorú si dostal na charizmatickú cirkev tak poviem že bol som prítomný ich bohoslužbe, najprv nezrozumitelne blabotali, potom kričali, a ked prvých troch začalo hádzať o pódium utiekli sme rýchlo celá rodina preč.
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Tomáši, děkuji za připomínku. Zákon o majetkovém vyrovnání vstoupil v platnost v roce 2013, skutečně ale lze dohledat, že např. v roce 2008 CASD přijala od státu přes 30 mil.,a od té doby se to zřejmě pohybuje okolo 30 mil., ale ještě v roce 2004 to bylo pouze 400 000,-Kč.Milý Guy to, co píšeš, jsem si kdysi stejně jako ty myslel i já, protože mi to tak v církvi říkali i před křtem kazatel takto vyučoval.
Žel musím ti napsat, že jsem zjistil, že to není pravda. Na internetu lze dohledat příspěvky od ministerstva kultury pro CASD už za rok 2007 nebo 2006 (restituce vešly v platnost až roku 2008).
Pokud jsi byl na semináři v roce 2012 a ptal se tehdejšího pokladníka sdružení a ten tvrdil, že je to pouze 400 000,-Kč, ve skutečnosti to bylo 31 mil.(za rok 2011), tak tedy buď opravdu nevěděl, což je divné, nebo vědomě lhal.
Činím z šíření falešné informace pokání a je to pro mne poučení, že si mám věci důkladně prověřovat.
Pak si kladu otázku, jestliže se i nadále vybírá desátek na platy kazatelů, jak církev s penězi nakládá? Ale to je jiná kapitola, toto je vlákno o církvi, která má žít trochu jinak, než běžně vidíme.
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Kdo hledá, najde. Toto je oficiální vyjádření CASD z roku 2008:
V médiích, v parlamentu a také ve společnosti se v poslední době hodně diskutuje o připravovaném zákonu o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Jedna skupina občanů a poslanců tvrdí, že je to krok správným směrem, zatímco druhá skupina to vnímá jako projev nerozumné politiky státu a chamtivosti církví. Jak naznačují různé příspěvky v médiích, celá společnost je v této otázce rozdělená.
Jak se na tuto problematiku díváme z pozice naší církve? Až donedávna Církev adventistů sedmého dne stála mimo proces čerpání státních peněz, avšak v poslední době tento postoj změnila. Během několika posledních měsíců vedení církve adventistů učinilo rozhodnutí, které v minulosti vždycky důsledně odmítalo: církev začala přijímat příspěvek od státu určený na mzdy duchovních.
U mnohých sester a bratrů mohou vyvstávat různé oprávněné otázky: Proč církev svůj dosavadní postoj změnila? Proč vedení církve v čele s výborem unie rozhodlo, že je možné přijímat státní prostředky na „provoz“ církve? Není to určitý kompromis, ke kterému naši církev přivedla Ekumenická rada církví? Není toto rozhodnutí v rozporu s biblickým principem desátků, které jsou určeny k financování církve a kazatelů? Nepopírá tím naše církev postoje, které vycházejí z její biblické teologie?
Otázek může být celá řada, a proto se vedení církve společně s redakcí Adventu rozhodlo, že problematice financování církve ze strany státu věnuje téma tohoto vydání časopisu a tento článek.
Církev adventistů sedmého dne vděčně vnímá snahu našeho státu o částečné majetkové vypořádání státu s církvemi. Protože naše církev byla velmi poškozena, v minulosti jí byl uchvácen veškerý majetek i finance, zapojili jsme se aktivně do jednání při přípravě tohoto zákona jak prostřednictvím Ekumenické rady církví, tak i přímým jednáním s Ministerstvem kultury, s poslanci a s právníky.
Dnešní skutečnost
Až do poloviny roku 2007 Církev adventistů sedmého dne důsledně zastávala postoj, že nebude přijímat od státu peníze k financování platů svých kazatelů, protože prostředky na tento účel získává na základě biblického principu desátků od svých členů. Státní finanční příspěvek určený na mzdy kazatelů církev v minulosti odmítala, protože se obávala, že by státní orgány nějakým způsobem mohly zasahovat do jejího života. Avšak dne 31. 10. 2007 vedení Česko-Slovenské unie oficiálně požádalo Ministerstvo kultury České republiky o vyplácení státního příspěvku podle zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Požádalo o vyplácení v plné výši podle počtu jejích duchovních. Dne 25. 11. 2007 toto rozhodnutí schválil výbor unie na svém řádném zasedání.
K tomuto závažnému rozhodnutí vedlo vedení církve několik skutečností, které mají své kořeny hluboko v minulosti církve. Abychom pochopili podstatu problému, musíme se vrátit do poloviny minulého století, kdy církev těžce poznamenal začátek komunistické vlády.
Náprava křivd spáchaných na církvi
První postih církve přišel již po 25. únoru 1948, kdy komunistická vláda odebrala církvím a jejich právnickým osobám většinu majetku (podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy). Naší církvi byl znárodněn pozemek v Praze-Krči o rozloze téměř 10 ha, zakoupený v srpnu 1947, který měl sloužit jako hospodářské zázemí pro vybudování misijní školy pro vzdělávání kazatelů a pro plánované sanatorium.
Druhý a mnohem závažnější dopad na Církev adventistů sedmého dne měl úplný zákaz její činnosti v srpnu 1952, kdy jí byl odebrán veškerý nemovitý i movitý majetek. Během několika dnů tak církev přišla o všechno, co po dlouhá desetiletí obětavě a pracně získávala a budovala po celém území Československa! Desátky a dary sester a bratrů, které odevzdávali Bohu, byly najednou odcizeny světskou mocí. V průběhu následujících let církev sice získala zpět některé zdevastované modlitebny, avšak takovým způsobem, že si je musela od státu znovu odkoupit a nákladně je rekonstruovat.
Po politických změnách v roce 1989 církev získala soudní cestou ještě několik zchátralých budov. Ale velkou část majetku zabaveného v roce 1952 se i navzdory nesmírnému úsilí vedoucích bratrů nepodařilo získat zpět. Hodnota veškerého movitého a nemovitého majetku, který církev nezískala zpět, činila v roce 2007 celkem 1,04 miliardy Kč. Vedení církve, stejně jako většina členů církve, cítí odpovědnost vůči našim předkům – jsme povinni zákonným způsobem získat zpět veškerý majetek a finanční prostředky, které tito členové církvi dali a které jí byly protiprávně zkonfiskovány.
Zákon o nápravě křivd
Od roku 1989 se všechny církve postižené komunistickou minulostí snaží přimět vládu a stát, aby jim nahradil zkonfiskovaný majetek. Stát prostřednictvím Ministerstva kultury, pod které spadají církve, hledá cestu,
jak tuto smutnou kapitolu dějin uzavřít. Aby stát nemusel jednat s každou jednotlivou církví zvlášť, pověřil dvě organizace zastřešující církve – Ekumenickou radu církví (nekatolické církve) a Biskupskou konferenci (katolická církev), aby spolu se zástupci státu připravily návrh zákona, který by jednou provždy vyřešil otázku odškodnění všech církví. I když Církev adventistů sedmého dne není členem Ekumenické rady církví, byla v otázce přípravy návrhu zákona zahrnuta do množiny církví vyjednávajících pod její hlavičkou. Expertní komise na návrhu zákona o nápravě křivd pracovala již od roku 2006, ale teprve v polovině roku 2007 byl vytvořen konkrétní návrh zákona, ve kterém byly zahrnuty i požadavky naší církve. Je nutné zdůraznit, že v průběhu přípravy zákona byli zástupci naší církve přizváni k jednání, jakoby naše církev byla plnoprávným členem Ekumenické rady.
Stát na základě odhadu ceny zkonfiskovaného majetku a politické dohody rozhodl, že finanční náhrada od státu církvím bude ve výši 83 miliard Kč. Rozdělení této sumy však stát nechal na domluvě mezi církvemi samotnými. Během tohoto jednání však vznikl pro naši církev problém, který se týkal našeho postoje ke státním příspěvkům na mzdy kazatelů. Církve se nedokázaly dohodnout na žádném jiném systému rozdělení než na procentuálním navýšením státního příspěvku, který v minulosti jednotlivé církve dostávaly na mzdy duchovních a na administrativu podle zákona o hospodářském zabezpečení církví (č. 218/1949 Sb.).
Jelikož naše církev přijímala od státu pouze příspěvek na administrativu (a nikoliv na mzdy duchovních), dostali jsme se do velmi nevýhodné situace. Naší církvi by tak vznikl nárok na vyplácení náhrady ve výši 3 milionů Kč ročně po dobu šedesáti let. V důsledku inflace by tato částka nepokryla ani 7 % hodnoty majetku, který nám byl uchvácen. Tato dohoda mezi církvemi byla učiněna na základě pro nás nového výkladu zákona o hospodářském zabezpečení církví.
Výklad zákona o hospodářském zabezpečení církví (č. 218/1949 Sb.)
Faktor, který sehrál důležitou roli v průběhu jednání, je změna chápání a výkladu zákona č. 218/1949 Sb. Tento zákon, vytvořený komunisty již v roce 1949, určoval státu „povinnost“ hospodářsky zabezpečovat povolené církve a náboženské společnosti. Přestože je dnes tento zákon již anachronizmem, stát na jeho základě stále poskytuje prostředky na mzdy duchovních a administrativu registrovaných církví. A protože stát v minulosti svoji podporu podle tohoto zákona zneužíval zasahováním do života církví, naše církev tuto formu „finančního zabezpečení“ odmítala.
Při tvorbě nového zákona Ministerstvo kultury jako oficiální mluvčí Vlády České republiky vůči církvím rozšířilo chápání a výklad tohoto zákona o další rozměr. Stát podle zákona č. 218/1949 Sb. finančně přispívá registrovaným církvím, a tím také „částečně kompenzuje církvím majetek uchvácený církvím v době komunismu“. Cituji z návrhu nového zákona: „Financování registrovaných církví a náboženských společností, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, bylo možné dosud vnímat jako jisté ospravedlnění toho, že stát dosud nepřikročil k nápravě majetkových křivd z doby po 25. únoru 1948.“
Pokud stát začal zákon o hospodářském zabezpečení církví vnímat jako nápravu minulých křivd, pak máme jako Církev adventistů sedmého dne plné právo, a dokonce i povinnost, žádat prostřednictvím tohoto zákona náhradu majetku, který byl naší církvi zkonfiskován.
Dalším důvodem je skutečnost, že odmítnutím tohoto příspěvku se bavujeme našeho nároku na částečnou kompenzaci od státu a dobrovolně tuto částku dáváme k dispozici ostatním církvím. Vznikla by tak paradoxní situace, kdy stát nám ve skutečnosti chce vrátit zadržený desátek a dary našich sester a bratrů z minulosti, ale my bychom je dobrovolně přenechali jiným církvím.
Proto vedení církve na základě těchto skutečností rozhodlo, že naše církev s platností od 1. ledna 2008 požádá o vyplácení státního příspěvku podle zákona č. 218/1949 Sb. Jiná cesta k nápravě minulých křivd prostě neexistuje.
Dalším jednáním mezi církvemi se podařilo učinit společnou dohodu, že Církev adventistů sedmého dne byla zahrnuta do skupiny církví, které – pokud zákon skutečně vyjde – budou po dobu 60 let získávat zpět majetek zcizený státem v minulosti. Naše církev by tak měla nárok na 32 milionů ročně po dobu zmíněných 60 let.
Naše odpovědnost
Základem financování naší církve vždycky byly, jsou a budou desátky a dobrovolné dary členů církve. Vedoucí a členové jiných církví obdivují náš systém financování církve a také věrnost členů naší církve v této oblasti. Pokud bude zákono nápravě křivd církvím vydán, stát začne naší církvi navracet finanční prostředky za zkonfiskovaný majetek. Finančním základem v církvi však zůstanou nadále dary členů církve a desátky, které jsou určeny na mzdy kazatelů, jak tomu bylo doposud. Jako členové církve dnes přinášíme své prostředky pro rozvoj Božího díla a pro kázání evangelia stejně věrně, jak to dělali naši předkové. Lidé v produktivním věku, stejně jako nemajetní důchodci, se uskrovňovali, aby mohli podpořit svoji církev, kterou milovali, a Pán Bůh jí bohatě žehnal. Byla to také úcta k věrnosti těchto sester a bratrů, co nás vedlo k rozhodnutí získat tyto prostředky zpět pro církev. Uvědomujeme si velkou milost a zároveň obrovskou zodpovědnost za využití desátků a darů našich předků, které Bůh dnes církvi vrací.
Získané prostředky budou používány na financování aktivit církve vůči společnosti, na vzdělávání členů církve a kazatelů ke službě, na údržbu a výstavbu nových modliteben a další potřebné projekty podporující činnost církve (které by v případě nutnosti bylo možné omezit nebo ukončit).
Díky Pánu Bohu dnes žijeme v době naprosté náboženské svobody. Církve dnes nejsou státem povolovány, ale pouze registrovány. Stát v dnešní době nijak nezasahuje do života, věrouky nebo aktivit jakékoliv církve. Naopak, stát dnes žádá církve o jejich pomoc v oblastech, které sám nezvládá. Stát také ničím nepodmiňuje ani vyplácení prostředků pro mzdy duchovních (těch církví, kterým prostředky vyplácí) a nepodmiňuje ničím ani náhradu zkonfiskovaného majetku. Pokud by v budoucnosti stát navracené prostředky začal čímkoliv podmiňovat, církev má možnost jejich přijímání jednostranně kdykoliv ukončit.
Buďme Pánu Bohu vděčni za to, že doposud vedl veškerá jednání a události zvláštním způsobem. Léta jsme se modlili za to, aby Pán Bůh církvi pomohl získat to, co stát církvi uchvátil. Projednávaný zákon o finančním narovnání za zkonfiskovaný majetek církví vnímáme jako dar od Boha. Pamětníci doby zákazu si dobře vzpomínají na hořkost, kterou prožívali, když stát vzal prostředky, které byly odevzdány Bohu. Kolik slz, bolesti i otázek „proč“ bylo v této době. Mnozí bratři a sestry se nedočkali dnešní doby, kdy jsou navráceny „jejich“ desátky a dary církvi. Dozvědí se to až v Božím království. O co více bychom se my měli radovat a chválit Boha, že má moc měnit rozhodnutí vlád.
Modleme se za to, aby navracené prostředky pomohly rozšířit dílo zvěstování evangelia v naší unii a v celém světě. Modleme se za to, aby odpovědní lidé moudře rozhodovali, kterou oblast Božího díla získané prostředky posílí. Věčný Bůh, který pracuje v horizontu let a desetiletí, své církvi uchoval i to, co jí v minulosti bylo odňato. Ať nás tato zkušenost povzbudí v naší věrnosti vůči
Bohu v desátcích i v naší službě lidem a společnosti, ve které žijeme.
Josef Hrdinka, tajemník Česko-Slovenské unie
Pavel Šimek, předseda Česko-Slovenské unie
V médiích, v parlamentu a také ve společnosti se v poslední době hodně diskutuje o připravovaném zákonu o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Jedna skupina občanů a poslanců tvrdí, že je to krok správným směrem, zatímco druhá skupina to vnímá jako projev nerozumné politiky státu a chamtivosti církví. Jak naznačují různé příspěvky v médiích, celá společnost je v této otázce rozdělená.
Jak se na tuto problematiku díváme z pozice naší církve? Až donedávna Církev adventistů sedmého dne stála mimo proces čerpání státních peněz, avšak v poslední době tento postoj změnila. Během několika posledních měsíců vedení církve adventistů učinilo rozhodnutí, které v minulosti vždycky důsledně odmítalo: církev začala přijímat příspěvek od státu určený na mzdy duchovních.
U mnohých sester a bratrů mohou vyvstávat různé oprávněné otázky: Proč církev svůj dosavadní postoj změnila? Proč vedení církve v čele s výborem unie rozhodlo, že je možné přijímat státní prostředky na „provoz“ církve? Není to určitý kompromis, ke kterému naši církev přivedla Ekumenická rada církví? Není toto rozhodnutí v rozporu s biblickým principem desátků, které jsou určeny k financování církve a kazatelů? Nepopírá tím naše církev postoje, které vycházejí z její biblické teologie?
Otázek může být celá řada, a proto se vedení církve společně s redakcí Adventu rozhodlo, že problematice financování církve ze strany státu věnuje téma tohoto vydání časopisu a tento článek.
Církev adventistů sedmého dne vděčně vnímá snahu našeho státu o částečné majetkové vypořádání státu s církvemi. Protože naše církev byla velmi poškozena, v minulosti jí byl uchvácen veškerý majetek i finance, zapojili jsme se aktivně do jednání při přípravě tohoto zákona jak prostřednictvím Ekumenické rady církví, tak i přímým jednáním s Ministerstvem kultury, s poslanci a s právníky.
Dnešní skutečnost
Až do poloviny roku 2007 Církev adventistů sedmého dne důsledně zastávala postoj, že nebude přijímat od státu peníze k financování platů svých kazatelů, protože prostředky na tento účel získává na základě biblického principu desátků od svých členů. Státní finanční příspěvek určený na mzdy kazatelů církev v minulosti odmítala, protože se obávala, že by státní orgány nějakým způsobem mohly zasahovat do jejího života. Avšak dne 31. 10. 2007 vedení Česko-Slovenské unie oficiálně požádalo Ministerstvo kultury České republiky o vyplácení státního příspěvku podle zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Požádalo o vyplácení v plné výši podle počtu jejích duchovních. Dne 25. 11. 2007 toto rozhodnutí schválil výbor unie na svém řádném zasedání.
K tomuto závažnému rozhodnutí vedlo vedení církve několik skutečností, které mají své kořeny hluboko v minulosti církve. Abychom pochopili podstatu problému, musíme se vrátit do poloviny minulého století, kdy církev těžce poznamenal začátek komunistické vlády.
Náprava křivd spáchaných na církvi
První postih církve přišel již po 25. únoru 1948, kdy komunistická vláda odebrala církvím a jejich právnickým osobám většinu majetku (podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy). Naší církvi byl znárodněn pozemek v Praze-Krči o rozloze téměř 10 ha, zakoupený v srpnu 1947, který měl sloužit jako hospodářské zázemí pro vybudování misijní školy pro vzdělávání kazatelů a pro plánované sanatorium.
Druhý a mnohem závažnější dopad na Církev adventistů sedmého dne měl úplný zákaz její činnosti v srpnu 1952, kdy jí byl odebrán veškerý nemovitý i movitý majetek. Během několika dnů tak církev přišla o všechno, co po dlouhá desetiletí obětavě a pracně získávala a budovala po celém území Československa! Desátky a dary sester a bratrů, které odevzdávali Bohu, byly najednou odcizeny světskou mocí. V průběhu následujících let církev sice získala zpět některé zdevastované modlitebny, avšak takovým způsobem, že si je musela od státu znovu odkoupit a nákladně je rekonstruovat.
Po politických změnách v roce 1989 církev získala soudní cestou ještě několik zchátralých budov. Ale velkou část majetku zabaveného v roce 1952 se i navzdory nesmírnému úsilí vedoucích bratrů nepodařilo získat zpět. Hodnota veškerého movitého a nemovitého majetku, který církev nezískala zpět, činila v roce 2007 celkem 1,04 miliardy Kč. Vedení církve, stejně jako většina členů církve, cítí odpovědnost vůči našim předkům – jsme povinni zákonným způsobem získat zpět veškerý majetek a finanční prostředky, které tito členové církvi dali a které jí byly protiprávně zkonfiskovány.
Zákon o nápravě křivd
Od roku 1989 se všechny církve postižené komunistickou minulostí snaží přimět vládu a stát, aby jim nahradil zkonfiskovaný majetek. Stát prostřednictvím Ministerstva kultury, pod které spadají církve, hledá cestu,
jak tuto smutnou kapitolu dějin uzavřít. Aby stát nemusel jednat s každou jednotlivou církví zvlášť, pověřil dvě organizace zastřešující církve – Ekumenickou radu církví (nekatolické církve) a Biskupskou konferenci (katolická církev), aby spolu se zástupci státu připravily návrh zákona, který by jednou provždy vyřešil otázku odškodnění všech církví. I když Církev adventistů sedmého dne není členem Ekumenické rady církví, byla v otázce přípravy návrhu zákona zahrnuta do množiny církví vyjednávajících pod její hlavičkou. Expertní komise na návrhu zákona o nápravě křivd pracovala již od roku 2006, ale teprve v polovině roku 2007 byl vytvořen konkrétní návrh zákona, ve kterém byly zahrnuty i požadavky naší církve. Je nutné zdůraznit, že v průběhu přípravy zákona byli zástupci naší církve přizváni k jednání, jakoby naše církev byla plnoprávným členem Ekumenické rady.
Stát na základě odhadu ceny zkonfiskovaného majetku a politické dohody rozhodl, že finanční náhrada od státu církvím bude ve výši 83 miliard Kč. Rozdělení této sumy však stát nechal na domluvě mezi církvemi samotnými. Během tohoto jednání však vznikl pro naši církev problém, který se týkal našeho postoje ke státním příspěvkům na mzdy kazatelů. Církve se nedokázaly dohodnout na žádném jiném systému rozdělení než na procentuálním navýšením státního příspěvku, který v minulosti jednotlivé církve dostávaly na mzdy duchovních a na administrativu podle zákona o hospodářském zabezpečení církví (č. 218/1949 Sb.).
Jelikož naše církev přijímala od státu pouze příspěvek na administrativu (a nikoliv na mzdy duchovních), dostali jsme se do velmi nevýhodné situace. Naší církvi by tak vznikl nárok na vyplácení náhrady ve výši 3 milionů Kč ročně po dobu šedesáti let. V důsledku inflace by tato částka nepokryla ani 7 % hodnoty majetku, který nám byl uchvácen. Tato dohoda mezi církvemi byla učiněna na základě pro nás nového výkladu zákona o hospodářském zabezpečení církví.
Výklad zákona o hospodářském zabezpečení církví (č. 218/1949 Sb.)
Faktor, který sehrál důležitou roli v průběhu jednání, je změna chápání a výkladu zákona č. 218/1949 Sb. Tento zákon, vytvořený komunisty již v roce 1949, určoval státu „povinnost“ hospodářsky zabezpečovat povolené církve a náboženské společnosti. Přestože je dnes tento zákon již anachronizmem, stát na jeho základě stále poskytuje prostředky na mzdy duchovních a administrativu registrovaných církví. A protože stát v minulosti svoji podporu podle tohoto zákona zneužíval zasahováním do života církví, naše církev tuto formu „finančního zabezpečení“ odmítala.
Při tvorbě nového zákona Ministerstvo kultury jako oficiální mluvčí Vlády České republiky vůči církvím rozšířilo chápání a výklad tohoto zákona o další rozměr. Stát podle zákona č. 218/1949 Sb. finančně přispívá registrovaným církvím, a tím také „částečně kompenzuje církvím majetek uchvácený církvím v době komunismu“. Cituji z návrhu nového zákona: „Financování registrovaných církví a náboženských společností, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, bylo možné dosud vnímat jako jisté ospravedlnění toho, že stát dosud nepřikročil k nápravě majetkových křivd z doby po 25. únoru 1948.“
Pokud stát začal zákon o hospodářském zabezpečení církví vnímat jako nápravu minulých křivd, pak máme jako Církev adventistů sedmého dne plné právo, a dokonce i povinnost, žádat prostřednictvím tohoto zákona náhradu majetku, který byl naší církvi zkonfiskován.
Dalším důvodem je skutečnost, že odmítnutím tohoto příspěvku se bavujeme našeho nároku na částečnou kompenzaci od státu a dobrovolně tuto částku dáváme k dispozici ostatním církvím. Vznikla by tak paradoxní situace, kdy stát nám ve skutečnosti chce vrátit zadržený desátek a dary našich sester a bratrů z minulosti, ale my bychom je dobrovolně přenechali jiným církvím.
Proto vedení církve na základě těchto skutečností rozhodlo, že naše církev s platností od 1. ledna 2008 požádá o vyplácení státního příspěvku podle zákona č. 218/1949 Sb. Jiná cesta k nápravě minulých křivd prostě neexistuje.
Dalším jednáním mezi církvemi se podařilo učinit společnou dohodu, že Církev adventistů sedmého dne byla zahrnuta do skupiny církví, které – pokud zákon skutečně vyjde – budou po dobu 60 let získávat zpět majetek zcizený státem v minulosti. Naše církev by tak měla nárok na 32 milionů ročně po dobu zmíněných 60 let.
Naše odpovědnost
Základem financování naší církve vždycky byly, jsou a budou desátky a dobrovolné dary členů církve. Vedoucí a členové jiných církví obdivují náš systém financování církve a také věrnost členů naší církve v této oblasti. Pokud bude zákono nápravě křivd církvím vydán, stát začne naší církvi navracet finanční prostředky za zkonfiskovaný majetek. Finančním základem v církvi však zůstanou nadále dary členů církve a desátky, které jsou určeny na mzdy kazatelů, jak tomu bylo doposud. Jako členové církve dnes přinášíme své prostředky pro rozvoj Božího díla a pro kázání evangelia stejně věrně, jak to dělali naši předkové. Lidé v produktivním věku, stejně jako nemajetní důchodci, se uskrovňovali, aby mohli podpořit svoji církev, kterou milovali, a Pán Bůh jí bohatě žehnal. Byla to také úcta k věrnosti těchto sester a bratrů, co nás vedlo k rozhodnutí získat tyto prostředky zpět pro církev. Uvědomujeme si velkou milost a zároveň obrovskou zodpovědnost za využití desátků a darů našich předků, které Bůh dnes církvi vrací.
Získané prostředky budou používány na financování aktivit církve vůči společnosti, na vzdělávání členů církve a kazatelů ke službě, na údržbu a výstavbu nových modliteben a další potřebné projekty podporující činnost církve (které by v případě nutnosti bylo možné omezit nebo ukončit).
Díky Pánu Bohu dnes žijeme v době naprosté náboženské svobody. Církve dnes nejsou státem povolovány, ale pouze registrovány. Stát v dnešní době nijak nezasahuje do života, věrouky nebo aktivit jakékoliv církve. Naopak, stát dnes žádá církve o jejich pomoc v oblastech, které sám nezvládá. Stát také ničím nepodmiňuje ani vyplácení prostředků pro mzdy duchovních (těch církví, kterým prostředky vyplácí) a nepodmiňuje ničím ani náhradu zkonfiskovaného majetku. Pokud by v budoucnosti stát navracené prostředky začal čímkoliv podmiňovat, církev má možnost jejich přijímání jednostranně kdykoliv ukončit.
Buďme Pánu Bohu vděčni za to, že doposud vedl veškerá jednání a události zvláštním způsobem. Léta jsme se modlili za to, aby Pán Bůh církvi pomohl získat to, co stát církvi uchvátil. Projednávaný zákon o finančním narovnání za zkonfiskovaný majetek církví vnímáme jako dar od Boha. Pamětníci doby zákazu si dobře vzpomínají na hořkost, kterou prožívali, když stát vzal prostředky, které byly odevzdány Bohu. Kolik slz, bolesti i otázek „proč“ bylo v této době. Mnozí bratři a sestry se nedočkali dnešní doby, kdy jsou navráceny „jejich“ desátky a dary církvi. Dozvědí se to až v Božím království. O co více bychom se my měli radovat a chválit Boha, že má moc měnit rozhodnutí vlád.
Modleme se za to, aby navracené prostředky pomohly rozšířit dílo zvěstování evangelia v naší unii a v celém světě. Modleme se za to, aby odpovědní lidé moudře rozhodovali, kterou oblast Božího díla získané prostředky posílí. Věčný Bůh, který pracuje v horizontu let a desetiletí, své církvi uchoval i to, co jí v minulosti bylo odňato. Ať nás tato zkušenost povzbudí v naší věrnosti vůči
Bohu v desátcích i v naší službě lidem a společnosti, ve které žijeme.
Josef Hrdinka, tajemník Česko-Slovenské unie
Pavel Šimek, předseda Česko-Slovenské unie
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Tomáš Plechatý napsal:
Za prve-zmínka o hledání Utopie cestou individuálního poustevnictví cílí na skutečnost, že Kristus založil církev, jako společenství "nedokonalých lidí, kteří se vydají na cestu Jeho království". K tomu patří i svízel a nepohodlí snášení "těch druhých". Myslím, že to pro vysvětlení této myšlenky stačí, jinak bychom mohli pokračovat obšírnou diskuzí, kdo tvoří církev, a jaká je forma Kristovy církve...
Za druhé, nebylo to hodnocení, ale prognóza
Za třetí-neznám situaci v jiných církvích, než ve společenství CASD a to ještě s očima zahleděnýma na náš sbor.
Za čtvrté- nemyslím si, že jsou má hodnocení nutně férová, bývám zaujatý.
Prosím za prominutí, ale nemohu.Prosím mohl bys zkusit zhodnotit stejně férově i to co se může při pohledu zpět po letech stát, když se podíváme na cestu kolektivního organizovaného křesťanství v ČR? Děkuji
Za prve-zmínka o hledání Utopie cestou individuálního poustevnictví cílí na skutečnost, že Kristus založil církev, jako společenství "nedokonalých lidí, kteří se vydají na cestu Jeho království". K tomu patří i svízel a nepohodlí snášení "těch druhých". Myslím, že to pro vysvětlení této myšlenky stačí, jinak bychom mohli pokračovat obšírnou diskuzí, kdo tvoří církev, a jaká je forma Kristovy církve...
Za druhé, nebylo to hodnocení, ale prognóza
Za třetí-neznám situaci v jiných církvích, než ve společenství CASD a to ještě s očima zahleděnýma na náš sbor.
Za čtvrté- nemyslím si, že jsou má hodnocení nutně férová, bývám zaujatý.
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Vidím, že debata sa začína uberať iným smerom, než som pôvodne zamýšľal. Skúsim sa teda vrátiť k pôvodnej téme.
Ak pisateľ s menom Hosť či iní čitatelia si myslia, že hľadám cirkev, ktorá by sa snažila simulovať dobu či podmienky života prvých kresťanov, tak sa hlboko mýlia. Ide mi iba o aproximáciu hodnotového systému prvých kresťanov do súčasnej doby. Dokonca mi ani nejde o bigotnú aproximáciu celého hodnotového systému prvotných kresťanov. Ide mi iba o aproximáciu do súčasnej doby toho najzákladnejšieho základu Ježišovho učenia, čo Ježiš vyjadril v tých jeho dvoch vetách nad ktoré niet.
Čo ma utvrdilo v tom, že spriahnutie sa moci štátnej a moci duchovnej = BOD ZLOMU v dejinách kresťanstva? Hľadal som v NZ aký mal Ježiš vzťah k štátnej moci a našiel som toto. Pred spriahnutím sa moci štátnej s mocou duchovnou nás sám Ježiš v NZ varoval dvoma spôsobmi.
- Prvý, v ústnom podaní: "Tedy dajte, čo je cisárovo, cisárovi a čo je Božie, Bohu." (Matúš 22,21, Marek 12,17, Lukáš 20,25).
Na prvý pohľad to vyzerá relatívne nenápadne, Ježiš tu uznáva ako existenciu nejakých štátnych záujmov, tak aj vecí Božích, no jasne tu však oddeľuje veci Božie a veci štátnej moci.
- Druhý, v praktickom podaní a to priamo svojou smrťou na dreve kríža.
Duchovní vodcovia izraelského národa tak nenávideli Ježiša, že ho chceli zabiť. Sami to však neboli schopní urobiť. Toto dielo skazy sa im podarilo dokonať, až keď išli za Pilátom, za predstaviteľom moci štátnej, a spriahli sa s ním.
Aký jasnejší príklad nám tu mal zanechať Ježiš o tom, že cesta spriahnutia sa moci štátnej a moci duchovnej vedie do pekiel?!
Aký by teda mal byť v praxi vzťah moci štátnej a moci duchovnej? Znova som hľadal odpoveď v NZ, ako to vlastne realizovali prví kresťania. Tu som na jednej strane našiel rázny pokyn u Pavla, kde on sám Pavol - JEDEN apoštol uvádza v Rim. 13,1:
"Každá duša nech je poddaná vrchnostiam, majúcim vyššiu moc; lebo nieto vrchnosti krome od Boha".
No ale v Sk. 5,29 som našiel ešte ráznejší pokyn, kde Peter a VŠETCI ostatní prítomní apoštoli povedali toto:
"Viac treba poslúchať Boha ako ľudí".
Dá sa teda povedať, že prvotná cirkev mala usporiadaný vzťah medzi "mocou štátnou" a "mocou duchovnou" na základe vzájomnej korelácie medzi Rim. 13,1 a Sk. 5,29. Čiže prví kresťania, prví duchovní vodcovia, brali za základ vzťahu medzi mocou štátnou a mocou duchovnou Pavlov pokyn v Rim. 13,1 s tým, že jednotlivé príkazy štátnej moci skúmali. Ak dospeli k záveru, že príkazy štátnej moci sú v rozpore s Ježišovým učením, ako napríklad práve válčenie, dokázali povedať jasné NIE. Túto vzájomnú koreláciu (medzi Rim. 13,1 a Sk. 5,29) vidím v súčasnosti, v čase kresťanstva verzia 2.0, veľmi narušenú. Pokonštantínovská cirkev si na základe nového partnerstva so štátnou mocou v praxi poopravila Sk. 5,29 na:
„Kresťanskú náuku budete viac prispôsobovať potrebám štátnej moci ako potrebám Boha.“
Ako sa mala cirkev prakticky zbaviť toho spriahnutia sa so štátnou mocou? Ako sa to malo v cirkvi uskutočniť? Po skončení socializmu mala cirkev v spoločnosti vcelku slušný kredit. Žiadne reštitúcie nepotrebovala. Stačilo iba aby tie nehnuteľnosti, ktoré užívala za socializmu, aby formálne zaevidovala v príslušných katastroch (pokiaľ to vlastne nebolo dovtedy urobené). Čo však mala urobiť v prvom rade, mala sa zbaviť toho, že neveriaci daňoví poplatníci povinne museli a dodnes musia vyživovať farárov prostredníctvom štátnej moci (koho chleba ješ, toho pieseň spievaj)! Cirkvi si musia plne vystačiť s DOBROVOĽNÝM financovaním od svojich cirkevníkov. Nesmú byť akýmkoľvek spôsobom závislé od štátnej kasy, od rôznych kvázi dobročinných neziskových organizácií, od bohatých sponzorov s vedľajšími úmyslami a pod. Možno sa to zdalo mnohým, že cirkvi zostanú chudobné a ani nevyžijú. Možno áno, no možno stačilo pre cirkvi trocha praktickej viery (ak ešte vôbec cirkvi tušia, čo je to praktická viera) a spolu s Gamalielom (Sk. 5, 38-39) mohli povedať: ak sú cirkvi iba z ľudí - tak zahynú, no ak sú od Boha - tak prežijú. Iba pri dobrovoľnom priamom financovaní svojimi cirkevníkmi budú cirkvi slobodné tak, ako bola slobodná prvotná cirkev.
Veľmi žasnem nad takými skutočnosťami, ktoré obsahujú hlboké myšlienky, opisujú zložité javy, a pritom sa dajú okoliu podať jednoduchou formou. Medzi také zaraďujem napríklad Boží zákon z oblasti fyziky, ktorý nám až v minulom storočí objavil Einstein. Ide o tento vzorec:
Je to také jednoduché a pritom také geniálne, no proste úžasné. Ak by niekto na tomto Einsteinovom vzorci pozmenil čo len čiaročku, napr.:
tak každý súdny fyzik povie, že je to nezmysel a takto to fungovať v žiadnom prípade nebude.
Ako som už minule uviedol, ďalšie také zákony či vlastne prikázania, ktoré ma fascinovali svojou jednoduchosťou a hĺbkou, nám tu zanechal priamo Ježiš. Ide o tieto dve prikázania, o ktorých sám Ježiš povedal, že sú to prikázania nad ktoré niet:
1. Milovať budeš Pána, svojho Boha, .. (Mat. 22,37; Mar. 12,30)
2. Milovať budeš svojho blížneho ako samého seba! (Mat. 22,39; Mar. 12,31)
Ježiš v nich v podstate zhrnul celé svoje učenie. Je v nich návod pre tých, ktorí chcú byť jeho nasledovníkmi, ako majú žiť vyvážený harmonický život na tejto zemi, v ktorom by mal Boh zaľúbenie. Tak ako som vyššie uviedol, že čo len malá čiaročka pridaná do toho Einsteinovho vzorca urobí z neho absolútny nezmysel, a potom sa vôbec nedá hovoriť, že je to Einsteinov vzorec, tak i akákoľvek drobná zmena v týchto Ježišových najdôležitejších prikázaniach ich úplne degraduje, a potom sa nedá hovoriť o Ježišových prikázaniach. Ten, kto ich takéto pozmenené napĺňa, sa nemôže nazývať nasledovníkom Ježišovho učenia. Tieto skutočnosti si prvotní kresťania plne uvedomovali a síce s problémami, ale snažili sa tieto Ježišove prikázania napĺňať tak, ako sú napísané. Až Konštantín a následne Augustín, ktorý ako veľká cirkevná autorita, svojimi doktrínami o spravodlivej obrannej vojne, ktorú môže vyhlásiť panovník a v ktorej potom môžu kresťania válčiť a zabíjať nepriateľov, v podstate oficiálne v praxi "poopravil" druhé Ježišove prikázanie lásky k blížnemu na:
Milovať budeš svojho blížneho ako samého seba, až na výnimky, ktoré ti určí panovník!
Od tej doby panovníci postupne prechádzali z dobyvačných vojen na spravodlivé obranné vojny či obrannopreventívne vojny. Veď nakoniec i tú najväčšiu začal psychopat Hitler ako obrannú proti židobolševikom. No a keď videli ďalší cirkevní preláti, že Augustínovi prešla úprava Ježišovho prikázania lásky k blížnemu, tak i oni si ho poopravili. Niekto si pridal kacírov, niekto čarodejnice, niekto černochov, niekto indiánov, niekto mohamedánov, niekto protestantov, niekto katolíkov a niekto zase iných protestantov (napr. Zwingli), niekto Nemcov, niekto Francúzov, .. no a v súčasnosti sú v móde Rusi. Ani veľký reformátor Martin Luther taktiež nezostal pozadu. Na základe svojho nenávistlivého náboženského fanatizmu vyjadrenom v jeho diele "O židoch a ich klamstvách" si ho upravil na:
Milovať budeš svojho blížneho ako samého seba okrem židov a na výnimky, ktoré ti určí panovník!
Však i Adolf Hitler po 400 rokoch obdivoval Martina Luthera ako "najväčšieho nemeckého génia" a mnohí nemeckí evanjelici vedome spolupracovali s nemeckým nacizmom. Nechcem však týmto obviňovať z náboženského fanatizmu iba Luthera, v podstate
KAŽDÝ, KTO TVRDÍ, ŽE MÁ VIERU V BOHA A PRITOM NEJAKÝM SPÔSOBOM NENÁVIDÍ SVOJICH BLÍŽNYCH, JE NÁBOŽENSKÝM FANATIKOM!
Smutné na tom je to, že viac-menej celé to pokonštantínovské kresťanstvo je prelezené náboženskými fanatikmi rôzneho druhu, či ich podporovateľmi alebo TICHÝMI PRITAKÁVAČMI, za ktorými zostali minimálne desiatky miliónov násilne usmrtených ľudí, na ktorých násilnej smrti nesie nejakú pečať práve pokonštantínovská verzia kresťanstva. No a počiatok tohoto Zla, vidím práve (okrem Konštantína) v Augustínovi, pretože on, ako viac-menej najväčšia duchovná autorita tej doby, pripustil svojimi doktrínami o spravodlivej obrannej vojne vstup nenávisti do Ježišovho prikázania lásky k blížnemu.
Aby som nepoukazoval iba na náboženský fanatizmus kresťanstva v.2.0 v dávnej či menejdávnej minulosti, je vhodné poukázať naň i v súčasnosti. Ako tabuľkovo ukážkový príklad si môžeme zobrať čiste výsledky verejne dostupného štatistického prieskumu z Iraku. Pred rokom 2003, za vlády najväčšieho diktátora Saddáma Husajna, žilo v Iraku cca 1,3 milióna kresťanov. Po demokratizačno „evanjelizačnom“ procese uskutočnenom západnými kresťanskými vojskami, ktorých súčasťou boli i kresťanskí farári naprieč denominačným spektrom, zostalo v súčasnosti v Iraku iba cca 300 tisíc kresťanov. No a následné očakávania, že preživší tohoto demokratizačno „evanjelizačného“ procesu by nám mali byť srdečne vďační za to, že ich teraz pozveme k nám na Západ, považujem za prejav straty súdnosti.
V celej tej histórii kresťanstva po Konštantínovi som narazil na jediného Kresťana – duchovného vodcu, ktorý ma obzvlášť zaujal, na Petra Chelčického. Možno sa to niekomu zdá málo. No čiastočne ma upokojilo to, keď som sa pozrel na Ježiša, na to, ako on pochodil u vtedajších duchovných vodcov izraelského národa. Vlastne jediní duchovní vodcovia s ktorými bol schopný ako-tak komunikovať, boli farizeji. No podľa novozákonných záznamov iba štyria z nich brali Ježišove slová vážne. Skúsil som i zisťovať, koľko tých farizejov celkovo bolo. Našiel som číslo niečo vyše 6000. Teda pomerove cca 1 z 1500. Že by tento pomer 1 z 1500 dával i odpoveď na otázku, ako to vlastne Ježiš myslel, keď povedal v Mat. 22,14.: "Lebo mnoho je povolaných, ale málo vyvolených"? Ktovie. Nerobím si však ilúzie, že práve u súčasných duchovných vodcov je tento pomer zásadne odlišný.
Všetkým tým, ktorí chcú v týchto mojich úvahách za každú cenu objaviť hľadanie ideálnej cirkvi, znova dôrazne oznamujem, že žiadnu ideálnu cirkev a ani skvelého či báječného farára nehľadám. Nehľadám ani riešenia takých detailov dokonalosti ako: či siedmy deň je sobota alebo nedeľa, či pri krstení stačí pokropiť vodou alebo je nevyhnutné ponorenie celého tela človeka do vody, koľkože bolestná bola Mária, .. alebo či vôbec môžu byť v kostole sviečky, či to potom nebude príliš katolícke.
Hľadám však cirkev (alebo aspoň zbor s farárom či duchovným vodcom), ktorá sa verejne dištancuje iba od tých najväčších ohavností, ktoré rozkvitli práve v pokonštantínovskej verzii kresťanstva a ktoré mali v histórii kresťanstva katastrofálne dopady nielen na povedomí o kresťanstve u neveriacich, ale i katastrofálne dopady na spoločnosť celkovo, teda válčenia kresťanov a chorého vzťahu k majetku.
Ak pisateľ s menom Hosť či iní čitatelia si myslia, že hľadám cirkev, ktorá by sa snažila simulovať dobu či podmienky života prvých kresťanov, tak sa hlboko mýlia. Ide mi iba o aproximáciu hodnotového systému prvých kresťanov do súčasnej doby. Dokonca mi ani nejde o bigotnú aproximáciu celého hodnotového systému prvotných kresťanov. Ide mi iba o aproximáciu do súčasnej doby toho najzákladnejšieho základu Ježišovho učenia, čo Ježiš vyjadril v tých jeho dvoch vetách nad ktoré niet.
Čo ma utvrdilo v tom, že spriahnutie sa moci štátnej a moci duchovnej = BOD ZLOMU v dejinách kresťanstva? Hľadal som v NZ aký mal Ježiš vzťah k štátnej moci a našiel som toto. Pred spriahnutím sa moci štátnej s mocou duchovnou nás sám Ježiš v NZ varoval dvoma spôsobmi.
- Prvý, v ústnom podaní: "Tedy dajte, čo je cisárovo, cisárovi a čo je Božie, Bohu." (Matúš 22,21, Marek 12,17, Lukáš 20,25).
Na prvý pohľad to vyzerá relatívne nenápadne, Ježiš tu uznáva ako existenciu nejakých štátnych záujmov, tak aj vecí Božích, no jasne tu však oddeľuje veci Božie a veci štátnej moci.
- Druhý, v praktickom podaní a to priamo svojou smrťou na dreve kríža.
Duchovní vodcovia izraelského národa tak nenávideli Ježiša, že ho chceli zabiť. Sami to však neboli schopní urobiť. Toto dielo skazy sa im podarilo dokonať, až keď išli za Pilátom, za predstaviteľom moci štátnej, a spriahli sa s ním.
Aký jasnejší príklad nám tu mal zanechať Ježiš o tom, že cesta spriahnutia sa moci štátnej a moci duchovnej vedie do pekiel?!
Aký by teda mal byť v praxi vzťah moci štátnej a moci duchovnej? Znova som hľadal odpoveď v NZ, ako to vlastne realizovali prví kresťania. Tu som na jednej strane našiel rázny pokyn u Pavla, kde on sám Pavol - JEDEN apoštol uvádza v Rim. 13,1:
"Každá duša nech je poddaná vrchnostiam, majúcim vyššiu moc; lebo nieto vrchnosti krome od Boha".
No ale v Sk. 5,29 som našiel ešte ráznejší pokyn, kde Peter a VŠETCI ostatní prítomní apoštoli povedali toto:
"Viac treba poslúchať Boha ako ľudí".
Dá sa teda povedať, že prvotná cirkev mala usporiadaný vzťah medzi "mocou štátnou" a "mocou duchovnou" na základe vzájomnej korelácie medzi Rim. 13,1 a Sk. 5,29. Čiže prví kresťania, prví duchovní vodcovia, brali za základ vzťahu medzi mocou štátnou a mocou duchovnou Pavlov pokyn v Rim. 13,1 s tým, že jednotlivé príkazy štátnej moci skúmali. Ak dospeli k záveru, že príkazy štátnej moci sú v rozpore s Ježišovým učením, ako napríklad práve válčenie, dokázali povedať jasné NIE. Túto vzájomnú koreláciu (medzi Rim. 13,1 a Sk. 5,29) vidím v súčasnosti, v čase kresťanstva verzia 2.0, veľmi narušenú. Pokonštantínovská cirkev si na základe nového partnerstva so štátnou mocou v praxi poopravila Sk. 5,29 na:
„Kresťanskú náuku budete viac prispôsobovať potrebám štátnej moci ako potrebám Boha.“
Ako sa mala cirkev prakticky zbaviť toho spriahnutia sa so štátnou mocou? Ako sa to malo v cirkvi uskutočniť? Po skončení socializmu mala cirkev v spoločnosti vcelku slušný kredit. Žiadne reštitúcie nepotrebovala. Stačilo iba aby tie nehnuteľnosti, ktoré užívala za socializmu, aby formálne zaevidovala v príslušných katastroch (pokiaľ to vlastne nebolo dovtedy urobené). Čo však mala urobiť v prvom rade, mala sa zbaviť toho, že neveriaci daňoví poplatníci povinne museli a dodnes musia vyživovať farárov prostredníctvom štátnej moci (koho chleba ješ, toho pieseň spievaj)! Cirkvi si musia plne vystačiť s DOBROVOĽNÝM financovaním od svojich cirkevníkov. Nesmú byť akýmkoľvek spôsobom závislé od štátnej kasy, od rôznych kvázi dobročinných neziskových organizácií, od bohatých sponzorov s vedľajšími úmyslami a pod. Možno sa to zdalo mnohým, že cirkvi zostanú chudobné a ani nevyžijú. Možno áno, no možno stačilo pre cirkvi trocha praktickej viery (ak ešte vôbec cirkvi tušia, čo je to praktická viera) a spolu s Gamalielom (Sk. 5, 38-39) mohli povedať: ak sú cirkvi iba z ľudí - tak zahynú, no ak sú od Boha - tak prežijú. Iba pri dobrovoľnom priamom financovaní svojimi cirkevníkmi budú cirkvi slobodné tak, ako bola slobodná prvotná cirkev.
Veľmi žasnem nad takými skutočnosťami, ktoré obsahujú hlboké myšlienky, opisujú zložité javy, a pritom sa dajú okoliu podať jednoduchou formou. Medzi také zaraďujem napríklad Boží zákon z oblasti fyziky, ktorý nám až v minulom storočí objavil Einstein. Ide o tento vzorec:
- MC2.jpg (2.12 KiB) 5324 zobrazení
- MC-2.jpg (2.18 KiB) 5324 zobrazení
Ako som už minule uviedol, ďalšie také zákony či vlastne prikázania, ktoré ma fascinovali svojou jednoduchosťou a hĺbkou, nám tu zanechal priamo Ježiš. Ide o tieto dve prikázania, o ktorých sám Ježiš povedal, že sú to prikázania nad ktoré niet:
1. Milovať budeš Pána, svojho Boha, .. (Mat. 22,37; Mar. 12,30)
2. Milovať budeš svojho blížneho ako samého seba! (Mat. 22,39; Mar. 12,31)
Ježiš v nich v podstate zhrnul celé svoje učenie. Je v nich návod pre tých, ktorí chcú byť jeho nasledovníkmi, ako majú žiť vyvážený harmonický život na tejto zemi, v ktorom by mal Boh zaľúbenie. Tak ako som vyššie uviedol, že čo len malá čiaročka pridaná do toho Einsteinovho vzorca urobí z neho absolútny nezmysel, a potom sa vôbec nedá hovoriť, že je to Einsteinov vzorec, tak i akákoľvek drobná zmena v týchto Ježišových najdôležitejších prikázaniach ich úplne degraduje, a potom sa nedá hovoriť o Ježišových prikázaniach. Ten, kto ich takéto pozmenené napĺňa, sa nemôže nazývať nasledovníkom Ježišovho učenia. Tieto skutočnosti si prvotní kresťania plne uvedomovali a síce s problémami, ale snažili sa tieto Ježišove prikázania napĺňať tak, ako sú napísané. Až Konštantín a následne Augustín, ktorý ako veľká cirkevná autorita, svojimi doktrínami o spravodlivej obrannej vojne, ktorú môže vyhlásiť panovník a v ktorej potom môžu kresťania válčiť a zabíjať nepriateľov, v podstate oficiálne v praxi "poopravil" druhé Ježišove prikázanie lásky k blížnemu na:
Milovať budeš svojho blížneho ako samého seba, až na výnimky, ktoré ti určí panovník!
Od tej doby panovníci postupne prechádzali z dobyvačných vojen na spravodlivé obranné vojny či obrannopreventívne vojny. Veď nakoniec i tú najväčšiu začal psychopat Hitler ako obrannú proti židobolševikom. No a keď videli ďalší cirkevní preláti, že Augustínovi prešla úprava Ježišovho prikázania lásky k blížnemu, tak i oni si ho poopravili. Niekto si pridal kacírov, niekto čarodejnice, niekto černochov, niekto indiánov, niekto mohamedánov, niekto protestantov, niekto katolíkov a niekto zase iných protestantov (napr. Zwingli), niekto Nemcov, niekto Francúzov, .. no a v súčasnosti sú v móde Rusi. Ani veľký reformátor Martin Luther taktiež nezostal pozadu. Na základe svojho nenávistlivého náboženského fanatizmu vyjadrenom v jeho diele "O židoch a ich klamstvách" si ho upravil na:
Milovať budeš svojho blížneho ako samého seba okrem židov a na výnimky, ktoré ti určí panovník!
Však i Adolf Hitler po 400 rokoch obdivoval Martina Luthera ako "najväčšieho nemeckého génia" a mnohí nemeckí evanjelici vedome spolupracovali s nemeckým nacizmom. Nechcem však týmto obviňovať z náboženského fanatizmu iba Luthera, v podstate
KAŽDÝ, KTO TVRDÍ, ŽE MÁ VIERU V BOHA A PRITOM NEJAKÝM SPÔSOBOM NENÁVIDÍ SVOJICH BLÍŽNYCH, JE NÁBOŽENSKÝM FANATIKOM!
Smutné na tom je to, že viac-menej celé to pokonštantínovské kresťanstvo je prelezené náboženskými fanatikmi rôzneho druhu, či ich podporovateľmi alebo TICHÝMI PRITAKÁVAČMI, za ktorými zostali minimálne desiatky miliónov násilne usmrtených ľudí, na ktorých násilnej smrti nesie nejakú pečať práve pokonštantínovská verzia kresťanstva. No a počiatok tohoto Zla, vidím práve (okrem Konštantína) v Augustínovi, pretože on, ako viac-menej najväčšia duchovná autorita tej doby, pripustil svojimi doktrínami o spravodlivej obrannej vojne vstup nenávisti do Ježišovho prikázania lásky k blížnemu.
Aby som nepoukazoval iba na náboženský fanatizmus kresťanstva v.2.0 v dávnej či menejdávnej minulosti, je vhodné poukázať naň i v súčasnosti. Ako tabuľkovo ukážkový príklad si môžeme zobrať čiste výsledky verejne dostupného štatistického prieskumu z Iraku. Pred rokom 2003, za vlády najväčšieho diktátora Saddáma Husajna, žilo v Iraku cca 1,3 milióna kresťanov. Po demokratizačno „evanjelizačnom“ procese uskutočnenom západnými kresťanskými vojskami, ktorých súčasťou boli i kresťanskí farári naprieč denominačným spektrom, zostalo v súčasnosti v Iraku iba cca 300 tisíc kresťanov. No a následné očakávania, že preživší tohoto demokratizačno „evanjelizačného“ procesu by nám mali byť srdečne vďační za to, že ich teraz pozveme k nám na Západ, považujem za prejav straty súdnosti.
V celej tej histórii kresťanstva po Konštantínovi som narazil na jediného Kresťana – duchovného vodcu, ktorý ma obzvlášť zaujal, na Petra Chelčického. Možno sa to niekomu zdá málo. No čiastočne ma upokojilo to, keď som sa pozrel na Ježiša, na to, ako on pochodil u vtedajších duchovných vodcov izraelského národa. Vlastne jediní duchovní vodcovia s ktorými bol schopný ako-tak komunikovať, boli farizeji. No podľa novozákonných záznamov iba štyria z nich brali Ježišove slová vážne. Skúsil som i zisťovať, koľko tých farizejov celkovo bolo. Našiel som číslo niečo vyše 6000. Teda pomerove cca 1 z 1500. Že by tento pomer 1 z 1500 dával i odpoveď na otázku, ako to vlastne Ježiš myslel, keď povedal v Mat. 22,14.: "Lebo mnoho je povolaných, ale málo vyvolených"? Ktovie. Nerobím si však ilúzie, že práve u súčasných duchovných vodcov je tento pomer zásadne odlišný.
Všetkým tým, ktorí chcú v týchto mojich úvahách za každú cenu objaviť hľadanie ideálnej cirkvi, znova dôrazne oznamujem, že žiadnu ideálnu cirkev a ani skvelého či báječného farára nehľadám. Nehľadám ani riešenia takých detailov dokonalosti ako: či siedmy deň je sobota alebo nedeľa, či pri krstení stačí pokropiť vodou alebo je nevyhnutné ponorenie celého tela človeka do vody, koľkože bolestná bola Mária, .. alebo či vôbec môžu byť v kostole sviečky, či to potom nebude príliš katolícke.
Hľadám však cirkev (alebo aspoň zbor s farárom či duchovným vodcom), ktorá sa verejne dištancuje iba od tých najväčších ohavností, ktoré rozkvitli práve v pokonštantínovskej verzii kresťanstva a ktoré mali v histórii kresťanstva katastrofálne dopady nielen na povedomí o kresťanstve u neveriacich, ale i katastrofálne dopady na spoločnosť celkovo, teda válčenia kresťanov a chorého vzťahu k majetku.
Naposledy upravil/-a Milan_R.. v 01 Feb 2018, 11:03, upravené celkom 2 krát.
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
V prvom rade by si si mal ujasnit ci sa chces vratit k apostolskej cirkvi (1.0) alebo k cirkvi (ucenici) Jezisovej (0.x ?). Lebo hlasanie Bozieho kralovstva (zo Zidov a iba pre Zidov) je uplne ine ucenie nez krestanstvo (pre Grekov a inych pohanov) hlasane Pavlom.
Kratko k Jezisovi a jeho politicko/filozofickej aktivite. On hlasal existenciu noveho politickeho mimozemskeho utvaru - Bozieho kralovstva. Toto ucenie bolo vyhodnotene ako vzbura voci tamojsej politickej moci a Jezis bol popraveny ako politicky buric (vid vysluch pred Pilatom). Nasledovat ucenie Jezisa je aj dnes velmi nebezpecne, kedze ide (verbalne, nie fyzicky) proti statnej moci, je buricske a defacto protistatne (niektori diskutujuci by radi skoncili vo vazeni ako prvi krestania, skutocne ???). Rozumnu alternativu vytvoril az neskor Pavol, ktory uplne opustil myslienku tohto duchovno/politickeho kralovstva.
Zidia ani Rimania totiz nemohli akceptovat ucenie o tom, ze na uzemi Jeruzalema existuje nejake ine kralovstvo. Jezis bol vlastne buric, avsak pritom absolutny pacifista Nepodnikal ziadne silove kroky ale hlasal ine kralovstvo.
22 Nato priviedli k nemu posadnutého démonom, ktorý bol slepý a nemý. Uzdravil ho, takže nemý hovoril a videl. 23 Zástupy žasli a hovorili: Či to nie je Dávidov syn? 24 Keď to farizeji počuli, povedali: Tento vyháňa démonov iba mocou Belzebula, vládcu démonov. 25 On poznal ich myšlienky a povedal im: Každé kráľovstvo vnútorne rozdelené pustne, a nijaké mesto alebo dom vnútorne rozdelený neobstojí. 26 Ak aj satan vyháňa satana, je vnútorne rozdelený — ako obstojí jeho kráľovstvo? 27 Ak ja vyháňam démonov mocou Belzebula, čou mocou ich vyháňajú vaši synovia? Preto oni budú vašimi sudcami. 28 Ale ak vyháňam démonov mocou Božieho Ducha, potom k vám už prišlo Božie kráľovstvo. 29 Veď ako môže niekto vojsť do domu silného muža a zmocniť sa jeho vecí, ak najprv toho silného muža nespúta? Iba potom môže vylúpiť jeho dom. 30 Kto nie je so mnou, je proti mne, a kto so mnou nezhromažďuje, rozhadzuje.
33 Pilát vošiel teda zase do vládnej budovy a zavolajúc si Ježiša, povedal Mu: Si Ty kráľ židovský? 34 Odpovedal mu Ježiš: Hovoríš to sám od seba, a či ti to iní povedali o mne? 35 Odpovedal Pilát: A som ja Žid? Tvoj národ a veľkňazi mi Ťa vydali. Čo si urobil? 36 A Ježiš odpovedal: Moje kráľovstvo nie je z tohto sveta. Keby moje kráľovstvo bolo z tohto sveta, moji služobníci by sa za mňa bili, aby som nebol vydaný Židom. Ale moje kráľovstvo nie je odtiaľto.37 Spýtal sa Ho teda Pilát: Tak predsa si kráľ? Odpovedal Ježiš: Ty hovoríš, že som kráľ. Ja som sa na to narodil a na to som prišiel na svet, aby som vydal svedectvo pravde. Každý, kto je z pravdy, čuje môj hlas. 38 Pilát Mu povedal: Čo je pravda? A ako to povedal, vyšiel zase k Židom a riekol im: Ja nenachádzam na Ňom viny.
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Cirkev a stat boli vzdy zviazani (citaj Stary Zakon) , doslo tam akurat v case po Kristovi k vymene nabozenstva (krestanstvo nahradilo greckych bohov a boha JHVH) takze tam par storoci nastal zlom, kym sa veci utriasli, ale neskor, ako pises, sa vsetko vratilo do povodneho stavu to jest do prirodzeneho suladu medzi cirkvou a statom. Dalsia disrupcia nastala az od reformacie, ako spravne pises, cez osvietenstvo po dnes, ked zase zmizla jedna cirkev a nahradili ju mnohopoccetne vyznania.Hľadám však cirkev (alebo aspoň zbor s farárom či duchovným vodcom), ktorá sa verejne dištancuje iba od tých najväčších ohavností, ktoré rozkvitli práve v pokonštantínovskej verzii kresťanstva a ktoré mali v histórii kresťanstva katastrofálne dopady nielen na povedomí o kresťanstve u neveriacich, ale i katastrofálne dopady na spoločnosť celkovo, teda válčenia kresťanov a chorého vzťahu k majetku.
-
Tomáš Plechatýý
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Já jsem se sice ptal v roce 2012, ale ptal jsem se na to období před rokem 2008 (tedy 2007 a 2006 které jsem našel na učetnictví na stránkách ministerstva kultury) a tehdy to bylo kolem těch 400 000,-Guy napísal: ↑29 Jan 2018, 21:45Tomáši, děkuji za připomínku. Zákon o majetkovém vyrovnání vstoupil v platnost v roce 2013, skutečně ale lze dohledat, že např. v roce 2008 CASD přijala od státu přes 30 mil.,a od té doby se to zřejmě pohybuje okolo 30 mil., ale ještě v roce 2004 to bylo pouze 400 000,-Kč.Milý Guy to, co píšeš, jsem si kdysi stejně jako ty myslel i já, protože mi to tak v církvi říkali i před křtem kazatel takto vyučoval.
Žel musím ti napsat, že jsem zjistil, že to není pravda. Na internetu lze dohledat příspěvky od ministerstva kultury pro CASD už za rok 2007 nebo 2006 (restituce vešly v platnost až roku 2008).
Pokud jsi byl na semináři v roce 2012 a ptal se tehdejšího pokladníka sdružení a ten tvrdil, že je to pouze 400 000,-Kč, ve skutečnosti to bylo 31 mil.(za rok 2011), tak tedy buď opravdu nevěděl, což je divné, nebo vědomě lhal.
Činím z šíření falešné informace pokání a je to pro mne poučení, že si mám věci důkladně prověřovat.
Pak si kladu otázku, jestliže se i nadále vybírá desátek na platy kazatelů, jak církev s penězi nakládá? Ale to je jiná kapitola, toto je vlákno o církvi, která má žít trochu jinak, než běžně vidíme.
O tom, že od roku 2008 už začala církev pobírat příspěvky na platy duchovních jsem věděl i když jsem nesouhlasil.
Zákon sice vešel v platnost až roku 2013 ale stát se bych ochoten bavit pouze s ŘKC a ekumenickou radou církví. Zároveň bylo dopředu avizováno, že stát bude kompenzovat náhrady minimálně část z nich ve formě platů na duchovní která časem ustane, ale že se do toho mohou zapojit pouze církve, které už do té doby pobíraly příspěvek na platy duchovních.
Takže si pamatuji, že tím tehdy vedení církve argumentovalo a zdůvodňovalo, proč se rozhodlo od roku 2008 zapojit do plateb.
Prý proto aby vůbec mohlo dojít v budoucnu k narovnání křivd ze strany státu, protože to byly podmínky státu a valstní návrhy CASD a žádosti o kompenzaci jednorázovou za zabavený majetek na to stát nepřistoupil.
Nechci aby vzniklo nepravdivé podezření že mi tehdy řekli 400 000 a bylo to přes 30 milionů.
Bavili jsme se o době, kdy to opravdu bylo 400 000 a to proto, že ta doba mě zajímala o té jsem do té doby nevěděl.¨
O pobírání od roku 2008 jsem věděl a nesouhlasil, ale myslel jsem že alespoň do té doby to bylo na státu nezávislé.
Re: Hľadám cirkev, kresťanskú
Můj jmenovec se rozepsal o dvou, pro něj nejspíše stěžejních bodech, vyplývajících z Ježíšových slov (přikázání) o milování Boha a bližního. Tedy o vztahu k násilí a majetku. Vnímám touhu, hledající společenství křesťanů, kteří si kladou podobné otázky a dospěli k stejným odpovědím, jako pisatel.
Tak tedy k nám adventistům, telegrafický pohled do historie, z hlediska církve, jako organizace:
Adventisté nebyli většinově programoví pacifisté, přestože se nikdy, ze zásady, nespolčovali s vládnoucí mocí. Postkonstantinovské období, stejně jako celý středověk, i počátky osvícenství můžeme vynechat, církev se etablovala v druhé polovině 19. století.
V historii lze doložit, že vedoucí muži v počátcích církve zastávali názor, že pokud je na dobrovolném rozhodování jedinců, službu v armádě nelze doporučit. V otázce povinné vojenské služby většinově učili, že tato služba spadá do „podřízení se státní moci“, nabádali ovšem, aby se věřící, v případě branné povinnosti, snažili o zařazení do pomocných, nebojových jednotek. V USA řešili toto dilema poprvé ve větším měřítku v době občanské války, v Evropě v době I.světové války a služba v armádě, resp. souhlas vedení adventistů v Německu s vojenskou službou byl příčinou hlubokého rozkolu mezi těmi, kteří řešili výhradu svědomí a těmi, kteří se báli zákazu církve a zmaru započatého díla. Obdobné jednání bychom mohli vystopovat i během II.světové války. Existují příklady statečnosti a obětí jedinců, kteří si tváří tvář válečným hrůzám zachovali svědomí a podali svědectví o tom, že i ve vojenské službě lze nezabíjet, nechovat nenávist k protivníkům a s Boží pomocí (někdy) i přežít. Existují ale i opačná svědectví o tom, že někteří adventisté podlehli vábení národního socialismu, a spolupracovali s ním, byť nebyli strůjci válečných hrůz a vyvražďování lidí na základě etnických, zdravotních či ideových hledisek. Pravdou však je, že zástupci církve nevystoupili proti zlu aktivně, jako například část protestantských a katolických duchovních (ze zatracovaných evangelíků jmenujme například Dittricha Boenhoffera).
Zlo je třeba pojmenovat zlem, a z hrdinů je třeba si brát příklad. Jsme my sami zbabělci, či hrdinové? To ukáže až zkouška. Kdo jí prošel se ctí, ať děkuje Bohu. Kdo selhal, ať činí pokání, Pán je milostivý. Kdo to nezažil, ať není ukvapeným soudcem.
S majetkem se to zdá jednodušší: Adventisté od samého počátku byli za programové oddělení státu a církve, aby stát prostřednictvím peněz nezasahoval do církevní správy a nečinil si nároky na autoritu v oblasti duchovní. V totalitní společnosti se ukázalo, že ani samostatné financování není obranou proti zvůli státní moci a jejím zásahům do chodu církve. V Československu komunistický režim v padesátých letech zakázal činnost církve, kazatele přiměl hledat civilní zaměstnání (pokud je nezavřel do vězení) a veškerý majetek(pocházející z darů členů) bez náhrady zabavil. Po čtyřech letech povolil obnovu organizované církve, bez nároku na státní zajištění duchovních. Přesto si vymínil, že ústřední správu církve bude financovat ze státního rozpočtu. K účasti CASD na náhradě majetkových křivd-viz výše. Pokud lze něco proti postupu tehdejšího vedení církve namítat, pak to, že ve sborech neproběhla širší diskuze jak k otázce přijetí náhrad, tak k jejich užití.
K námitce, že náhradu zaplatí nevěřící spoluobčané ze svých daní: My všichni platíme ze svých daní spoustu činností státu, se kterými nesouhlasíme, nebo se jich neúčastníme: Namátkou-ze zdravotní péče se platí interrupce, stát podporuje grantovou formou obskurní spolky, které hlásají kde co a své absolutně minoritní názory vnucují ostatním, v podobě zákonů pod hrozbou sankcí nebo mediálního lynče…Pod programovou sekularitou státu se skrývá propagace ateizmu, nevěřit v Boha přece není „náboženství“. A dalo by se pokračovat. Tady výhrada svědomí neplatí? Jsme snad jako křesťané „druhořadými občany“? Lze snad ve svobodné společnosti, která se řídí právem, ignorovat nápravu křivd? Vždyť nejde jen o „hamižnost církví“, jde také o přiznání viny a alespoň částečnou nápravu jejích následků. Nejde jen o zadostiučinění, ale také o vypořádání se s dědictvím komunismu v naší společnosti.
Samozřejmě si můžeme klást otázky, zda a v jaké míře měly být náhrady poskytnuty a zda a v jaké míře měly být církvemi přijaty. Po mém soudu si je církve nevynucovaly a neorganizovaly kvůli tomu vzdor vůči státní moci. Naopak trpělivě čekaly více než dvacet let, až se státní moc k úkolu postaví čelem.
Lpět na majetku může být svodem, pokud nám zakryje vděčnost Bohu a soucit s bližními, nebo pokud by měl sloužit pouze k našemu blahobytu a jako nástroj na „zajištění“ budoucnosti.
V Písmu však máme příklady toho, že vrácení ukradeného je správné. Kýros vrátil Izraelcům, navracejícím se ze zajetí, bohoslužebné předměty a přidal i prostředky k zajištění cesty a vybudování města. Zacheus vrací ukradené peníze (ke kterým přišel díky působení ve státní službě) a navíc přidává „prémii“.
Přesto, ani v otázce majetku není praxe CASD „křišťálově jednoznačná“, ve smyslu počátečních tezí autora tématu.
K jiným církvím nechť se vyjádří jejich členové.
Dovolím si ještě jednu poznámku: Hledat církev, která svým učením i praxí odpovídá Kristovu učení je velmi důležité. Pro církve samotné je to stěžejní. Neméně důležité je však hledat, co si Pán přeje, abych pro Něj a své bližní dělal já sám, v situaci, ve které se nacházím nyní.
Tak tedy k nám adventistům, telegrafický pohled do historie, z hlediska církve, jako organizace:
Adventisté nebyli většinově programoví pacifisté, přestože se nikdy, ze zásady, nespolčovali s vládnoucí mocí. Postkonstantinovské období, stejně jako celý středověk, i počátky osvícenství můžeme vynechat, církev se etablovala v druhé polovině 19. století.
V historii lze doložit, že vedoucí muži v počátcích církve zastávali názor, že pokud je na dobrovolném rozhodování jedinců, službu v armádě nelze doporučit. V otázce povinné vojenské služby většinově učili, že tato služba spadá do „podřízení se státní moci“, nabádali ovšem, aby se věřící, v případě branné povinnosti, snažili o zařazení do pomocných, nebojových jednotek. V USA řešili toto dilema poprvé ve větším měřítku v době občanské války, v Evropě v době I.světové války a služba v armádě, resp. souhlas vedení adventistů v Německu s vojenskou službou byl příčinou hlubokého rozkolu mezi těmi, kteří řešili výhradu svědomí a těmi, kteří se báli zákazu církve a zmaru započatého díla. Obdobné jednání bychom mohli vystopovat i během II.světové války. Existují příklady statečnosti a obětí jedinců, kteří si tváří tvář válečným hrůzám zachovali svědomí a podali svědectví o tom, že i ve vojenské službě lze nezabíjet, nechovat nenávist k protivníkům a s Boží pomocí (někdy) i přežít. Existují ale i opačná svědectví o tom, že někteří adventisté podlehli vábení národního socialismu, a spolupracovali s ním, byť nebyli strůjci válečných hrůz a vyvražďování lidí na základě etnických, zdravotních či ideových hledisek. Pravdou však je, že zástupci církve nevystoupili proti zlu aktivně, jako například část protestantských a katolických duchovních (ze zatracovaných evangelíků jmenujme například Dittricha Boenhoffera).
Zlo je třeba pojmenovat zlem, a z hrdinů je třeba si brát příklad. Jsme my sami zbabělci, či hrdinové? To ukáže až zkouška. Kdo jí prošel se ctí, ať děkuje Bohu. Kdo selhal, ať činí pokání, Pán je milostivý. Kdo to nezažil, ať není ukvapeným soudcem.
S majetkem se to zdá jednodušší: Adventisté od samého počátku byli za programové oddělení státu a církve, aby stát prostřednictvím peněz nezasahoval do církevní správy a nečinil si nároky na autoritu v oblasti duchovní. V totalitní společnosti se ukázalo, že ani samostatné financování není obranou proti zvůli státní moci a jejím zásahům do chodu církve. V Československu komunistický režim v padesátých letech zakázal činnost církve, kazatele přiměl hledat civilní zaměstnání (pokud je nezavřel do vězení) a veškerý majetek(pocházející z darů členů) bez náhrady zabavil. Po čtyřech letech povolil obnovu organizované církve, bez nároku na státní zajištění duchovních. Přesto si vymínil, že ústřední správu církve bude financovat ze státního rozpočtu. K účasti CASD na náhradě majetkových křivd-viz výše. Pokud lze něco proti postupu tehdejšího vedení církve namítat, pak to, že ve sborech neproběhla širší diskuze jak k otázce přijetí náhrad, tak k jejich užití.
K námitce, že náhradu zaplatí nevěřící spoluobčané ze svých daní: My všichni platíme ze svých daní spoustu činností státu, se kterými nesouhlasíme, nebo se jich neúčastníme: Namátkou-ze zdravotní péče se platí interrupce, stát podporuje grantovou formou obskurní spolky, které hlásají kde co a své absolutně minoritní názory vnucují ostatním, v podobě zákonů pod hrozbou sankcí nebo mediálního lynče…Pod programovou sekularitou státu se skrývá propagace ateizmu, nevěřit v Boha přece není „náboženství“. A dalo by se pokračovat. Tady výhrada svědomí neplatí? Jsme snad jako křesťané „druhořadými občany“? Lze snad ve svobodné společnosti, která se řídí právem, ignorovat nápravu křivd? Vždyť nejde jen o „hamižnost církví“, jde také o přiznání viny a alespoň částečnou nápravu jejích následků. Nejde jen o zadostiučinění, ale také o vypořádání se s dědictvím komunismu v naší společnosti.
Samozřejmě si můžeme klást otázky, zda a v jaké míře měly být náhrady poskytnuty a zda a v jaké míře měly být církvemi přijaty. Po mém soudu si je církve nevynucovaly a neorganizovaly kvůli tomu vzdor vůči státní moci. Naopak trpělivě čekaly více než dvacet let, až se státní moc k úkolu postaví čelem.
Lpět na majetku může být svodem, pokud nám zakryje vděčnost Bohu a soucit s bližními, nebo pokud by měl sloužit pouze k našemu blahobytu a jako nástroj na „zajištění“ budoucnosti.
V Písmu však máme příklady toho, že vrácení ukradeného je správné. Kýros vrátil Izraelcům, navracejícím se ze zajetí, bohoslužebné předměty a přidal i prostředky k zajištění cesty a vybudování města. Zacheus vrací ukradené peníze (ke kterým přišel díky působení ve státní službě) a navíc přidává „prémii“.
Přesto, ani v otázce majetku není praxe CASD „křišťálově jednoznačná“, ve smyslu počátečních tezí autora tématu.
K jiným církvím nechť se vyjádří jejich členové.
Dovolím si ještě jednu poznámku: Hledat církev, která svým učením i praxí odpovídá Kristovu učení je velmi důležité. Pro církve samotné je to stěžejní. Neméně důležité je však hledat, co si Pán přeje, abych pro Něj a své bližní dělal já sám, v situaci, ve které se nacházím nyní.
Kto je prítomný
Užívatelia prezerajúci toto fórum: Google [Bot] a 1 neregistrovaný