ambassador napísal: ↑17 Apr 2018, 19:58Zajímala by mě zkušenost člověka, který byl ateistou, pak uvěřil stal se třeba adventistou. Později po letech "přestal" věřit a stal se ateistou.
Ambassadore, zajímala by Tě moje zkušenost? Byla jsem ateistka, pak adventistka. Tyto dva požadavky splňuji, ale nesplňuji ten třetí - znovu jsem se ateistkou nestala. Svého času jsem však uvažovala, že už "věřit" nebudu. Tento proces mohu popsat.
Ráda pozoruji svět kolem sebe. Mé pozorování není objektivní normou, protože zahrnuje pouze mé okolí, známé, internetové přátele, ale nikoli "celý svět a všechny lidi".
Vysledovala jsem, že lidé po odchodu z církve často ztrácejí víru, nejčastěji z řad těch, kterým se nepodařilo najít jiné vhodné společenství víry. Ztráta víry a příklon k ateismu není pouze ojedinělou záležitostí. Důvodů je celá řada, asi nejčastější z nich jsou:
1) Ztráta víry v Bibli
2) Zklamání z křesťanů
3) Nepochopení, že jedinou "teologií" je Vtělený, nikoli systém abstraktních bodů věrouky
1) Do tohoto bodu zahrnuji i rozchod s dogmaty daného společenství, ze kterého člověk odchází. Logická otázka, která následuje, zní: "Pokud jsem teď věřil špatně, jak vím, že "příště" budu věřit správně?"
Dále tam patří, a to je podle mne velmi závažné, že věřící nebývají dostatečně seznámeni s tím, čím Bible je a čím není. Často se jim učení Bible předkládá jako "spadlé z nebe", inspirovaná je každá věta, čárka, protože ji Bůh takto nadiktoval. Věřícím není vysvětlováno, že každá kniha v Bibli má svou teologii, svůj záměr, na něco reaguje a je psána v určitém kontextu. (Pozor, nezastávám učení o nepotřebnosti Bible, naopak jsem přesvědčena, že zvláště v této době by v ní měl člověk "ležet" více než dosud s prosbou o oslovení). Z důvodu nedostatku informací pak chtějí někteří věřící zůstat v myšlenkovém světě dávných dob a nejsou schopni "žít" v dnešní době a kultuře.
Tyto věci se vysvětlují spíše "na akademické půdě", ale sbory (zejména vesnické) jimi často zůstávají netknuty. No a tak člověk zkoumá sám, a dojde-li pak k výsledku odporující věrouce dané církve, nastává zklamání.
Věřícím se rovněž příliš často nepředkládá fakt, že v prvotní církvi existovalo mnoho proudů, církev nebyla uniformní. Dnešní situace, kdy se křesťané "šikují" do "jednotného smýšlení" (pokud by se jednalo o "mysl Kristovu" je to v pořádku, ale zde rozuměj jednotnou věrouku a neodchylování se od "pravověří"), je odklonem od původních ideálů křesťanství, a stává se "duchem náboženství".
A tak věřící dochází ohledně Bible k různým zjištěním (např. o kánonu, o výkladu "jasného verše", který je možno vyložit až čtyřmi způsoby, atd.). Tato zjištění jsou naprosto normální, ale věřící byl učen jinak, a proto je to pro něj šokem. Výslednou reakcí pak může být ateismus.
Další věc je, že pokud se nepodaří "vybalancovat" vztah mezi lidským a božským, věřící se často přiklání k tomu lidskému, co vybádal člověk, a zaměňuje lidskou moudrost za Boží či upřednostňuje vědu před vírou.
2) Věřící se také může zklamat z křesťanů. Může v církvi zažít špatné vztahy, odsouzení, neporozumění. Někdy bývá "prokletím", pokud je člověk moc přemýšlivý, moc bystrý nebo jinak vybočující, zkrátka pokud nespadá do rámce "přednastaveného věření". Ale to už jsme zase u "ducha náboženství". Pak věřící uvidí, že mezi jeho přáteli ateisty (pokud je tedy má) mohou panovat lepší vztahy než v církvi a problém je vyřešen. Takový věřící se přikloní k tomu, v čem vidí funkčnost, tedy v tomto případě k ateismu.
3) Třetí bod je nejdůležitější. Křesťanství je o následování Krista, ne o vytváření "dogmat". Věřící se vyčerpá různými disputacemi s "jinověrci", aby je přesvědčil o správnosti svého/své církve vidění světa a o nutnosti následovat toto učení. Věřící tak následuje "to" učení, ale nedává mu to žádnou radost, je to pouze seznam učení, které je nutno si týden co týden pravidelně opakovat. Tento seznam neobsahuje životodárnou moc, kterou dává jedině společenství s Kristem. Takový člověk nemá svědectví, nemluví o tom, co pro něj Kristus udělal, z čeho ho vysvobodil, není na něm patrná radost. Nesvědčí-li člověk, paradoxně se ve svém "křesťanství" unaví a ta únava otráví jeho duši.
Investuje-li křesťan svou energii do misie, do akcí, do jiných věcí místo do Krista, je to zase "duch náboženství". Misie i akce jsou důležité, ale nesmí být postaveny na místo Krista. Duch náboženství je velmi úmorný a zákeřný, otravuje nejen toho, kdo mu dá prostor, ale i okolí takového člověka. Vysvobozením z této únavy v očích člověka pak může být příklon k ateismu.
