Duchovenské preukazy

[Šaňo]

Kernovi nejde karta už dlhodobo. Ani v práci ani v rodine. Nemá to vobec jednoduché.

[ambassador]

Svět je malý a cs unie ještě menší. Na Slovensko přichází většina věcí opožděně.
Ve skutečnosti je to jen pověření, které první začalo uplatňovat MSS pro br. a s. z řad
členů, kteří nejsou zaměstnanci církve za předsedy br. Dymáčka. No a to už je hodně dávno. Tyto první "průkazky" byli ještě
i s fotografií. Další série "průkazek" už byla bez fotografie. Oba typy měli kolonky
na prodlužování platnosti pro další volební období.
I když se vydával a ještě vydává, tak nějaký velký dopad neměl. Pro samotného majitele
tohoto pověření to není vůbec žádná přednost a nemůže si tím "vynutit" možnost
kázat v nějakém sboru..
V praxi to funguje tak, že se ordinovaní kazatelé mezi sebou "domlouvají"
o možnosti kázat v jiném sboru a jiném sdružení "laickým" kazatelem.
Nějaký průkaz je nepodstatný a ordinovaný kazatel se ani o něj nezajímá.
Zavolá a zeptá se zdá ho doporučuje ten kazatel do jehož sboru patří dotyčná osoba.
I když je doporučen, tak to neznamená, že bude automaticky zařazen ke kázání v nějakém jiném sboru.
Ono to záleží i na poptávce sboru a dalších okolností...............
Pokud není někdo kdo vás doporučí v tamním sboru, tak se ani nedá nabídnout služba Slovem.
Kdo svou službu Slovem nabídne sám, tak už je z podstaty podezřelý.....

[Laco.]

Kernovi nejde karta už dlhodobo. Ani v práci ani v rodine. Nemá to vobec jednoduché.

Pri Kernovi už neni čo riešiť, mňa by viac zaujímalo koho si "vyberieme" za nového predsedu. áno je to možno predčasné ale schopných ludí tam nemáme vela. Môj návrh je František Kolesár. Fero je úplne iný ako Bohuš, Fero je pragmatický, pri modlitbe nemáte pocit že mu trhá srdce, nedáva tomu žiadny pátos a emócie sú tiež len nevyhnutné, skúsenosti s Bohom nesype z rukáva, Presne toto potrebujeme, racionálneho človeka.

PS. zabudol som to najdôležitejšie, na vianoce má doma stromček a pije kávu

[Milan]

Ambassador:

V praxi to funguje tak, že se ordinovaní kazatelé mezi sebou "domlouvají" o možnosti kázat v jiném sboru a jiném sdružení "laickým" kazatelem. Nějaký průkaz je nepodstatný a ordinovaný kazatel se ani o něj nezajímá. Zavolá a zeptá se zdá ho doporučuje ten kazatel do jehož sboru patří dotyčná osoba. I když je doporučen, tak to neznamená, že bude automaticky zařazen ke kázání v nějakém jiném sboru. Ono to záleží i na poptávce sboru a dalších okolností... Pokud není někdo kdo vás doporučí v tamním sboru, tak se ani nedá nabídnout služba Slovem. Kdo svou službu Slovem nabídne sám, tak už je z podstaty podezřelý.....

Mám za to, že stávající praxe, kdy o pověření ke kázání rozhoduje sbor v případě laických kazatelů a konference Unie, v případě kazatelů "v plné službě" je dobrá. Stejně jako praxe , že plán služby Slovem obvykle spadá do odpovědnosti vysvěceného kazatele. Někdo musí mít "červenou čepici výpravčího".
Pokud chce někdo kázat ve svém domovském sboru, obvykle se nejedná o neznámého člověka a rozhodování není složité. V oblasti působnosti našeho kazatele přijímáme celkem samozřejmě, že laičtí kazatelé ze sousedních sborů mohou pravidelně sloužit v celé oblasti (pravdou je, že jak "domácí", tak "přespolní" prochází schválením ve výboru sboru). Čas od času se objeví (je inspirován) nový adept na službu Slovem. Buď jej někdo doporučí, nebo se přihlásí sám. Jak rozlišíme "kazatele Pravdy" od "falešného učitele"? Kdo má o tom rozhodovat a podle jakých měřítek?
Mám pozitivní i negativní zkušenost s lidmi, kteří se sami přihlásili "o slovo". Vždy v tom hraje roli touha ukázat, jak dotyčný vnímá Boží poselství, jaké myšlenky mu prochází hlavou. Někdy je za tím ochota ke službě a pokora, někdy snaha o sebeprosazení, osobní vliv, někdy dokonce snaha o manipulaci a využití kazatelny k prosazení vlastních zájmů.
Tam, kde je zdravé společenství, jsou lidé ochotní sloužit a inspirace je přijímána nejen od "hlav pomazaných". Na druhou stranu, předběžná opatrnost je , v případě pověření ke kázání, namístě.

[ambassador]

Ambassador:

V praxi to funguje tak, že se ordinovaní kazatelé mezi sebou "domlouvají" o možnosti kázat v jiném sboru a jiném sdružení "laickým" kazatelem. Nějaký průkaz je nepodstatný a ordinovaný kazatel se ani o něj nezajímá. Zavolá a zeptá se zdá ho doporučuje ten kazatel do jehož sboru patří dotyčná osoba. I když je doporučen, tak to neznamená, že bude automaticky zařazen ke kázání v nějakém jiném sboru. Ono to záleží i na poptávce sboru a dalších okolností... Pokud není někdo kdo vás doporučí v tamním sboru, tak se ani nedá nabídnout služba Slovem. Kdo svou službu Slovem nabídne sám, tak už je z podstaty podezřelý.....

Mám za to, že stávající praxe, kdy o pověření ke kázání rozhoduje sbor v případě laických kazatelů a konference Unie, v případě kazatelů "v plné službě" je dobrá. Stejně jako praxe , že plán služby Slovem obvykle spadá do odpovědnosti vysvěceného kazatele. Někdo musí mít "červenou čepici výpravčího".
Pokud chce někdo kázat ve svém domovském sboru, obvykle se nejedná o neznámého člověka a rozhodování není složité. V oblasti působnosti našeho kazatele přijímáme celkem samozřejmě, že laičtí kazatelé ze sousedních sborů mohou pravidelně sloužit v celé oblasti (pravdou je, že jak "domácí", tak "přespolní" prochází schválením ve výboru sboru). Čas od času se objeví (je inspirován) nový adept na službu Slovem. Buď jej někdo doporučí, nebo se přihlásí sám. Jak rozlišíme "kazatele Pravdy" od "falešného učitele"? Kdo má o tom rozhodovat a podle jakých měřítek?
Mám pozitivní i negativní zkušenost s lidmi, kteří se sami přihlásili "o slovo". Vždy v tom hraje roli touha ukázat, jak dotyčný vnímá Boží poselství, jaké myšlenky mu prochází hlavou. Někdy je za tím ochota ke službě a pokora, někdy snaha o sebeprosazení, osobní vliv, někdy dokonce snaha o manipulaci a využití kazatelny k prosazení vlastních zájmů.
Tam, kde je zdravé společenství, jsou lidé ochotní sloužit a inspirace je přijímána nejen od "hlav pomazaných". Na druhou stranu, předběžná opatrnost je , v případě pověření ke kázání, namístě.

Nějak jsem nepochopil tu souvislost s tím co jsem napsal ve svém komentáři.
Ono to vypadá na obraz dokonalého systému, kde se nemůže stát něco špatně z pozice toho kdo má "červenou čepici výpravčího".

[Milan]

Psal jsem o vlastní zkušenosti. To, že vnímám praxi v oblasti pověření ke kázání jako dobrou, neznamená že je dokonalá.
Otázkou první řady však není „pověření ke kázání“, ale to, nakolik nás je kázání schopno oslovit. Zda a v jakém kontextu rezonuje s naším nitrem, způsobem myšlení, životními zkušenostmi i situací, ve které právě jsme.
Jako křesťané spoléháme na „vanutí Ducha“, prosíme o inspiraci pro kazatele i naslouchající.
Co když je ale „náš dům zabedněn, okna i dveře vzduchotěsně uzavřeny a veškerý přívod vzduchu probíhá přes řízenou filtraci“?

[ambassador]

Také jsem psal ze zkušenosti, sice trochu delší, ale stále je to jen zkušenost. Současnou praxi také nevnímám úplně špatně. Tak jako je v komunikaci pro řidiče výhledově slepé místo, tak i v kazatelské komunikaci je slepé místo kde snadno "něco" důležitého přehlédne a "nehoda" je na světě.
Zajímavé je, že každá značka auta má jiný slepý výhledový úhel. Tak je to i s člověkem jezdícím v adventistickém "naukovém autě". Jiné církevní "auta" to mají podobně. Jen úhel a jeho stupeň je odlišný a někam posunutý.
To je důvod proč průkazky neberu smrtelně vážně. Pro kazatele zaměstnance mají zaměstnanecký
důvod, pro ne-zaměstnance jaký? Původně na Moravě to měla být ochrana proti neoprávněným
"kazatelům heretikům". Kdo je heretik? Ten co nemá povolovací papír?
Z mého pohledu a chápání jsou i mezi zaměstnanci občasní heretikové a mezi laiky určitě.
Heretikem není ten co učí podle církevní nauky? Co když církevní nauka už v sobě má stíny hereze, které jsme někde převzali? Přesto ji zuby nehty bráníme?
Lidé si vybírají kazatele podle toho jestli souzní s jejich před porozuměním. Církve si také vybírají kazatele podle toho jestli souzní úplně s naukou. Bůh si nevybírá podle souznění s lidskou stanovenou pravdou.
Zkušenosti pomáhají jednotlivci prohlédnout to co mu před tím unikalo..