Boží charakter zákona - Kornelius Novak

[mikim]

Boží charakter zákona, kap. 9

V Desateru se s námi setkává Bůh osobně, neboť začíná osobním Božím prohlášením:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh…“
Kdo vidí Desatero pouze jako 10 pravidel, skrze něž člověk jen poznává své hříchy a přehlíží Boha, jenž za nimi stojí, ten Desateru rozumí naprosto špatně. Rád bych to vysvětlil na příkladu: představ si, že bych stál za stěnou z lepenky, prostrčil svých 10 prstů malými otvory a ty bys viděl pouze těch 10 prstů. Mohl bys tyto prsty vidět nebo jim rozumět odděleně ode mě? Ne!
Jsou součástí mě samotného, mé osoby! Co by se stalo, kdybys jeden z těch prstů zlomil? Šlo by prostě o zlomení nějakého prstu, nebo bys pak měl kapitální problém i se mnou?
Desatero je osobním zjevením Boží spravedlivé podstaty! Je konkrétním vyjádřením Boží osoby a morálky!
Proto začíná touto promluvou: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh!“
Nemůžeš porušovat přikázání odděleně od Boha! Kdo mi zlomí malíček, ten nemůže jednoduše říci: „To byl jen malíček, to není nic hrozného…“ Cože? Ty mi zlomíš malíček a pak přijdeš, jako že to nic není a chceš ode mě „dobré“?! To radši nezkoušej! Stejně tak málo může člověk říci: „Já jsem se dopustil jen „malého hříchu“, tak hrozné to není! Musíš vědět, že Bůh bere každý hřích osobně, stejně, jako bych i já bral osobně zlomení svého „malíčku“! Musíš vědět, že u Posledního soudu bude jen jedno měřítko pro spáchané hříchy a hříchy toho, co jsme opomenuli, a to zní: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40)
„Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ (Mt 25, 45)
Hříšné činy a to, co jsme neučinili – Bůh to vše bere osobně, protože On je měřítkem pro všechny věci! Pokud jsi okradl nějakého
člověka, pak jsi okradl Boha. Pokud jsi někomu odepřel pomoc, pak jsi nechal pod okapem stát Ježíše! Pokud jsi nějakému člověku
adresoval nadávku, tak jsi tím zasáhl Boha! Bůh bere vše osobně a to na Něm se my lidé proviňujeme! Jiný příklad: rád bys zašel do
nějakého motorkářského klubu. Před klubovnou je zaparkována spousta motorek v řadě a mohl bys jednu z nich praštit kladivem –
nabydeš tu zkušenost, že se žádný z těch strojů nebude bránit!
Ale brzy zjistíš, komu ten stroj patří! Pocítíš také, jak osobně bere majitel tu ránu kladivem, neboť on se se svou motorkou zcela ztotožňuje! Tak je to též s Bohem! On stvořil celý svět! Jeho velikost se ukazuje v tom, že každý malý detail utvořil geniálně a láskyplně – a když se i motorkář ztotožňuje se svou motorkou, jak myslíš, že se Bůh – Stvořitel ztotožňuje se svým stvořením!? Bůh ve svém
stvoření uskutečnil sám sebe! Bůh bere vše osobně!
List Jakubův 2, 10: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“
Dříve jsem si vždy pomyslel: „Jak tomu mám rozumět? Uznávám, že jsem tu a tam neřekl celou pravdu a také někdy něco ukradl,
ALE nikoho jsem přece nezabil!“ Ano, to souhlasí! Ale o to nejde. Neboť: „provinil se proti všem“ neznamená, že jsem se dopustil
každého myslitelného hříchu, nýbrž že již skrze jeden hřích se míra naplnila! Nemusíš mi nejprve zlomit všechny prsty, než se
míra naplní, k tomu stačí i ten malíček! Míra se naplnila tam, kde jsme poprvé proti Bohu zhřešili, protože Bůh bere vše osobně.
Nyní možná rozumíš Ježíšovu prohlášení: „A kdokoli by řekl: 'Blázne!' bude vydán pekelnému ohni.“ (Mt 5, 22, B21)
Většina lidí to slyší či čte, ale odmítá tomu věřit! Vnitřní hlas jim říká, že je to jen nadsázka, že to tak jistě není myšleno.
Myslí si: „Bůh mě určitě kvůli takové malichernosti nestrčí do pekelného ohně!“ Ale On to udělá! Před nějakým časem jsem
slyšel o zajímavém případu. Nějaký člověk byl za jízdu načerno odsouzen ke 200 dnům vězení. Myslel jsem si, že jsem se přeslechl! Ale bylo to tak, že toho muže načapali poprvé a dali mu výstrahu, ale on se nezměnil. Když byl znovu přistižen, musel zaplatit pokutu, ale neudělal to, a tak to šlo dál. Nakonec mu pohrozili vězením, ale on si říkal: „Jistě mě kvůli jízdě načerno nestrčí do vězení“ a pokračoval dál – a byl poslán do vězení! Pozorujeme, že zde již nakonec nejde o onu jízdu načerno, ale o nerozumný postoj toho člověka, on se prostě změnit nechtěl a riskoval – a kdo riskuje u Boha „malými hříchy“, ten zažije hrůzyplné probuzení. „Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ (Mt 12, 36)
„Pán bude soudit svůj lid. Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“
(Žd 10, 30–31)
Neměli bychom se posuzovat podle lidských názorů, neboť Bůh nás bude soudit podle svých měřítek!
Uvědom si to: svět denně mění své hodnoty a normy – ale nebe se těmto „změnám“ nikdy nepřizpůsobilo! Boží měřítka a hodnoty nejsou projednávány s bezbožnými a samospravedlivými lidmi! Pravda se nemění kvůli množství lhářů a Boží svatost a spravedlnost se neřídí podle lidí, nýbrž my bychom se měli řídit podle Boha – protože Bůh nás soudí podle svých měřítek a ne podle těch našich!
Jako křesťané musíme bezpodmínečně pochopit, že Boží zákon nejsou jen nějaká pravidla, která jsou možná proměnlivá, nýbrž že zákon je zjevením Boha, který se nikdy nemění! Když někdo tvrdí, že žije s Bohem a přitom porušuje Boží zákon, pak
lže sám sobě.